Vilmos Kondor: Temná Budapešť

Maďarský premiér Gyula Gömbös umírá na počátku října roku 1936, ještě předtím, než stihl realizovat svůj sen o fašistickém státě. Jeho smrt zasáhne reportéra Zsigmonda Gordona jen trochu. Život – a smrt – běží ve starém rušném městě dál, až jednou v noci dostane novinář tip, jenž ho přivede k místu činu, kde leží mrtvá žena, která má v kabelce židovskou modlitební knihu. Rozrušen bizarními okolnostmi případu – krásná, udržovaná, pobožná mrtvá dívka nalezená v opuštěné ulici temné čtvrti v Budapešti – se Gordon rozhodne vyšetřit příčinu její smrt. Vyšetřování ho zavede hluboko do odvráceného a temného světa Budapešti, ale i do nejvyšších mocenských kruhů...

Maďarský spisovatel Vilmos Kondor (1954) je původním povoláním učitel matematiky a fyziky. Do literatury vstoupil v roce 2008 románem Temná Budapešť (Budapeszt noir), v němž také poprvé uvedl na scénu hrdinu svých dalších knih, reportéra Zsigmonda Gordona. Série retro detektivek, v níž Gordon vystupuje, čítá zatím šest titulů.

Temnou Budapešť česky vydává nakladatelství XYZ.

Ukázka z knihy:

Když po dlouhé rekonstrukci konečně otevřeli kavárnu Balaton, dávali do kávy cukr předem – pokud si ji host neobjednal výslovně neslazenou. Gordon na to zpravidla zapomněl, pokrčil rameny, vypil černou s cukrem, sbalil Pešťský deník, vstal, zaplatil, vyhrnul si límec a vyšel na Rákócziho třídu. Podíval se směrem k náměstí Lujzy Blahové, zahlédl v dálce neonová světla nakladatelství, potom sáhl do kapsy, vytáhl cigaretu a zapálil si.

Pár metrů od něj rozčileně pokřikoval kamelot. Večerní chodci brali noviny z ruky klukovi, jehož zástěru táhlo k zemi velké množství drobných.

Gordon vyrazil k Alžbětinu mostu. Cestou si jen zběžně všímal výkladů, stěží vnímal troubení automobilů. Občas k němu diskrétně přistoupilo nějaké individuum pochybného vzezření, které se u něj pokoušelo udat hedvábné punčochy nebo zcela jistě nezapomenutelné služby nějaké dámy. Gordon se ani nezastavil, odhodil špačka, poté se podíval na hodinky. Když si pospíší, dojde na náměstí Františka Josefa ještě včas. Mohl by samozřejmě nastoupit do autobusu, ale on natolik prožíval ve- černí ruch a shon, že si to zřejmě ani neuvědomil.

Na Karlově okružní třídě pokřikoval jiný kamelot. Gordon nedovedl pochopit, že neochraptí. Napadlo ho, že kameloti možná pijí vajíčka jako operní pěvci, ale hned myšlenku zaplašil. Natolik jej to nezajímalo, aby se třeba jednou zeptal jednoho z kolportérů, příležitostí by měl habaděj.

„Gömbös po smrti! Premiér po smrti! Rakev pojede z Německa vlakem! Gömbös po smrti! Vláda svolala mimořádné zasedání!“ křičel asi čtrnáctiletý kluk v čepici na stranu, ve tváři celý rudý. „Večerní Budapešť! Premiér po smrti! Kupte si noviny, velkomožnej pane!“

Gordon jen zavrtěl hlavou.

„Nepotřebuju noviny, hochu. Vím, že premiér umřel,“ utrousil a šel dál. Ty zprávy píšu já, dodal v duchu. Tedy pokud se zprávám uráčí, aby se k němu dostaly.

Za Apponyiho náměstím zahnul prudce doprava do Radniční a relativní klid a ticho mu přišly vhod. Nemohl se vyrovnat s Rónovou aférou: téměř týden na to myslel, prostě nemohl uvěřit, že by bylo pravda, z čeho jej podezřívají. Pracoval na té záležitosti skoro týden, mluvil o tom – nebo se alespoň snažil mluvit – s každým, komu mohlo na Rónovi záležet, ale jako by neustále narážel do zdi.

Přešel po pustém, deštěm smáčeném Alžbětině náměstí, a když zahnul na třídu Istvána Tiszy, ledový vítr vanoucí od Dunaje mu málem sfoukl klobouk. Roztřásl jím na říjen nezvyklý chlad. Ještě ráno vypadalo počasí jinak, takže si nevzal ani šálu, ani rukavice. Namísto podzimního svrchníku si oblékl jenom raglán.

Stráž stojící před budovou policejního velitelství zdravila Gordona, který si už zvykl vcházet do budovy novým vchodem ze Zrinského ulice. Ten byl vyhrazen pro detektivy. Všichni službu konající důstojníci Gordona znali, měl ostatně na velitelství vstup volný. Toho večera měl službu mladý důstojník, který ho z neznámého důvodu vždy vítal s přehnanou uctivostí.

„Dobrý večer přeji, pane redaktore,“ zdravil Gordona, který kývl na pozdrav a chystal se vyjít po schodech, ale důstojník za ním se ještě ozval. „Pokud hledáte komisaře Gellérta, pak vzkazuje, že momentálně není u sebe. Byl odvolán na neodkladnou poradu.“

„To nic, kamaráde, já na něj počkám v pracovně,“ odpověděl Gordon, ale mladík za přepážkou jej nenechal jít dál. „Jelikož pan předseda vlády Gömbös dnes umřel a…“ pokračoval, ale pak se zamyslel. „Ale to zajisté ráčíte vědět.“

„Vím, vím, hochu,“ odpověděl Gordon a vyběhl po schodech do druhého patra. Na chodbě zahnul doprava a šel k posledním dveřím vlevo. Na každý pád zaklepal. Protože nikdo neodpoví- dal, vstoupil do kanceláře Vladimíra Gellérta. Pracovna komisaře vyšetřovacího oddělení byla prázdná, jen stolní lampa svítila. Gordon za sebou zavřel dveře a přistoupil k oknu. Gellért zde požíval zvláštního privilegia: jeho kancelář byla jednou z těch, z jejichž oken byl výhled na Dunaj. Gordon si zapálil, poté se chvíli díval ven na osvětlený Řetězový most, na Hrad, na Dunaj s plovoucími a kotvícími loděmi a neskutečně pomalu se vlekoucími remorkéry. Zamáčkl špačka a sedl si do jednoho z křesel stojících naproti psacímu stolu.

Vytáhl z  kapsy poznámkový blok, aby se podíval, co se vlastně chce od Gellérta dozvědět. Už v pondělí s ním mluvil telefonicky a tehdy jej požádal, zda by mu nepomohl stran jistých informací o Rónovi. Pro něj Gordon již mnoho udělat nemohl, přelíčení s Ernő Rónou bylo zahájeno téhož dne dopoledne, přesto cítil, že je povinován ve věci detektiva vždy ochotného pomoct zjistit pravdu.

Ve městě se rozmohli pokoutní směnárníci, kteří se snažili využívat nestálého valutového kurzu a přijít ke slušným penězům – často i s nemalým úspěchem. Metody galerky byly potom prosté: lidé Istvána Szörtseyho se vydávali za tajné a docela jednoduše těm směnárníkům sebrali peníze. Nějaký burzovní komisionář jménem Arnold Bondi jednoho dne přišel k Rónovi do kanceláře a stěžoval si, že ho připravili o pět tisíc pengő. Detektiv, jenž se specializoval na podvodníky a falešné hráče, vytáhl fotku chlápka jménem Gyula Grósz, kterého s kolegy – pro trestné činy spáchané v roli falešného policejního komisaře – už nějaký čas sledovali, Bondi ho ale nepoznal. Róna tehdy navrhl, aby napsal udání, což Bondi udělal, a potom pravidelně honil vyšetřujícího, jak věc pokračuje. Když mu Róna oznámil, že se na tom ještě pracuje, Bondi otráveně odešel. Několik dnů nato napsal prostřednictvím svého advokáta udání na Rónu, kde stálo, že detektiv od něj přijal sto padesát pengő, za něž slíbil zařídit, aby mu falešní detektivové jeho pět tisíc pengő ochotně vrátili. Ve věci bylo zahájeno vyšetřování a v pondělí ráno právě začalo první přelíčení.

Že by byl Róna takový pitomec? Že by pro mizerných sto padesát pengő riskoval kariéru, penzi? Záležitost byla nejasná, všichni zapírali. Jedině Bondi a jeho společníci tvrdili, že rozhodně Rónu podplatili. I když byl Vladimír Gellért jedním z komisařů V. oddělení vyšetřujícího vraždy, zatímco Róna pracoval ve IV. oddělení zabývajícím se zpronevěrami, podvody a podobnými zločiny, navzájem se dobře znali, a přestože nebyli zrovna přáteli, vždy se mohli jeden na druhého spolehnout. Proto Gordon věděl, že mu Gellért pomůže. Když ničím jiným, aspoň jej nasměruje. A pokud ne, tak to taky bude něco znamenat, snad dokonce ještě více.

Gordon se zvedl z křesla. Pendlovky odbíjely devátou. Na stole jako vždy panoval úzkostný pořádek. Ve štosu na levé straně ležela akta aktuálních případů, uprostřed detektivův hustě popsaný kalendář, po pravé straně pak poněkud bokem psací stroj. Před kalendářem secesní bronzový kalamář, před ním násadka na pero, v krabičce pera. Gellért často říkával, že na psací stroj si jakž takž zvykl, ale s plnicím perem se sžít nedovedl.

Gordon s plnicím perem problémy neměl a používat násadku považoval za staromilectví a zpátečnictví. Poznámkový blok položil na roh stolu a právě si chtěl napsat pár otázek, když se náhle narovnal. Vždyť si k tomu může sednout, nejednou už čekal na Gellérta na jeho vlastní židli. Obešel stůl a posadil se. Když však chtěl židli přisunout ke stolu, nešlo to. Židle do něčeho narazila. Gordon se podíval doprava a uviděl povytaženou zásuvku. Zakroutil hlavou. To tady ještě nebylo. Během posledních pěti let udržoval sice s Gellértem ty nejlepší styky, ale ještě se nestalo, že by před ním nechal otevřenou zásuvku. Naopak, vždy je pečlivě zamykal a klíč strkal do kapsičky u vesty. Gordon seděl a hleděl na otevřený šuplík. Trochu se sehnul. V zásuvce uviděl složku bez označení, byly to pouze obyčejné úřední desky s nevyplněným štítkem. Zpod nich čouhal roh fotografie.

Gordon seděl chvíli tiše a nehnutě. Díval se na zásuvku, na složku v ní a na roh fotografie. Zapálil si. Zápalku odhodil do popelníku, vyfoukl kouř a stále se upřeně díval na zásuvku. Cigaretu odložil na okraj mramorového popelníčku a šuplík ještě trochu povytáhl, jen tolik, aby mohl složku vyjmout.

Vzal do ruky cigaretu. Pořádně z ní potáhl, poté vyňal desky ze zásuvky, položil je před sebe a otevřel. Viděl dobře: nebylo v nich vůbec nic, jenom dvě fotografie. Na vrchní byla mladá dívka. Stála u stolku přikrytého háčkovanou dečkou, v pozadí těžký závěs. Výraz její tváře byl zároveň smutný i laškovný. Viď, že se ti líbím? vyzvídala dívčina tvář. Vím, že se ti líbím, všem se líbím.

Gordon se předklonil. Kromě úsměvu na sobě dívka nic neměla. Stála tam frivolně, s vilností a smutkem v jasných očích, s dlouhými stehny, nezvykle plnými oblými prsy, úzkým pasem, tmavými, lehce zvlněnými vlasy splývajícími na ramena. Gordon slídil v dívčiných očích. Uvědomil se, že v nich nevidí vyzývavost, ale vzdor. Její tělo bylo bezchybné, mladé a pružné. Tedy ne zcela. Podíval se na fotografii zblízka, poté ji podržel pod lampou a prozkoumal dívčinu levou paži. Pár centimetrů pod loktem se černalo mateřské znaménko veliké asi jako dvoupengő, stěží větší.

Gordon odložil fotografii a vzal si druhou. I ta byla zhotovena v ateliéru, ale za zcela jiných okolností. Z portrétu hleděla stejná dívka. Vlasy měla sepnuté, její tvář byla vážná, nebylo na ní ani stopy po vzdoru, spíš smutek. Pravidelné rysy, silné obočí, jasný pohled. Nebylo třeba porovnávat ji s tou na druhé fotografii: jedná se o stejnou dívku.

Gordon vzal obě fotografie, vložil je zpět do složky, tu do zásuvky, vstal, dal židli na své místo a přistoupil k oknu. Podíval se na město, potom na hodinky.

Právě se chystal jít, když se otevřely dveře. Do místnosti energicky vstoupil Gellért. Jeho zasmušilá tvář vypadala ještě zachmuřeněji než jindy. Sako měl pomačkané, brýle stěží zakrývaly kruhy pod očima. Vyzáblé tělo každým pohybem prozrazovalo únavu. Gordon se otočil, aby jej pozdravil, ale detektiv jen mávl rukou.

„Nic neříkejte,“ předešel Gordona. „Vím, že jsme se smluvili na večer, ale pan městský policejní velitel dr. Ferenczy nás svolal.“

„Zítra ráno přijíždí vlak s tělem zesnulého ministerského předsedy na Východní nádraží,“ poznamenal Gordon. „Neříkám, že jsme počítali s tím, že zemře, zvláště když se do té věci vložil Darányi. Já bych se vsadil, že rezignuje, ale v podstatě je to totéž.“

„Totéž,“ zopakoval Gordon.

„Mnoho nepomohlo, že jsme měli plán pohřbu ministerského předsedy hotový, i tak máme spoustu úkolů,“ vysvětloval Gellért. „Pan policejní velitel povolal všechny detektivy, policisty a četníky do služby, abychom náležitě zabezpečili smuteční průvod z Východního nádraží k Parlamentu.“

„Odvolá ministr vnitra zákaz shromažďování?“ otázal se Gordon.

„Proč by to dělal?“

„A smuteční průvod a pohřeb není shromažďování?“

„To doufám nemyslíte vážně?“ podíval se na něj přes brýle Gellért.

„Ne,“ odpověděl Gordon. „Tak já nebudu obtěžovat. Slyšel jste, že Tartsányi-Schreiber svědčil ve prospěch Róny?“

„Jak bych neslyšel. Dániel je rozumný a logicky uvažující člověk. Pokud se nerozčílí…“

„Jistěže,“ odstoupil Gordon od okna. „Předpokládám, že do pohřbu nemá smysl vás vyhledávat.“

„Ne,“ posadil se Gellért na židli a poté zavřel zásuvku.

„Tak já vám potom zavolám. Dobrou noc.“

„V souladu s nařízením ministra vnitra a tajného rady rytíře Miklóse Kozmy této noci žádný policista nebude spát,“ odpověděl Gellért, zatímco psací stroj přesunul před sebe, vložil do něj papír, zamhouřil oči za brýlemi a začal psát. Gordon nedokázal určit, zda ve vyšetřovatelově hlase nezaslechl jistou ironii.

Na Rákócziho třídě chodců očividně ubylo. Část barů a lokálů již zavřela, i kavárny se zvolna vyprazdňovaly. Oproti tomu na ulici bylo vidět nezvykle mnoho policistů a četníků, kteří strnule stáli na kraji chodníku, připraveni na dlouhou noc. Když Gordon procházel kolem kavárny Balaton, padl jeho zrak na cedulku na dveřích: 10. října z důvodu úmrtí předsedy vlády zavřeno. Jelikož stejně neměl na kávu čas, oznámení jej nijak zvlášť nezajímalo, i když, jak si nyní všiml, viselo na dveřích všech obchodů, restaurací, úřadů a kaváren.

Po náměstí Lujzy Blahové přejížděla prázdná tramvaj. Než došel do redakce Večerníku, město jako by téměř oněmělo. Noční vrátný na něj vesele mával. Jestli nebyl v náladě díky demižonu vína schovávaného ve skříňce, tak měl nejspíše radost z Gömbösovy smrti.

„Dobrej večír, pane redaktor!“ smekl čepici a vykloněn z okénka se díval, jak Gordon mizí nahoru po schodech.

V redakci nebyl nikdo kromě písařky. Co Gordon pracoval ve Večerníku, z písařek vždy mívala noční službu jen Valéria. I nyní seděla u stolu, papír založený do stroje, světlo lampy se třpytilo na jejích sněhobílých vlasech, oči zakrývaly černé brýle, Valériin nejstřeženější poklad. Hrdě každému v redakci ukazovala vzácný kousek, brýle používané horolezci, ze strany opatřené koženou clonou, které jí jedna její přítelkyně přivezla ze švýcarského Bernu. Při světle lampy jedině s nimi mohla číst a slunce, jak tvrdila, už neviděla deset let. „To už je osud nás albínů,“ vysvětlovala jednou Gordonovi. „Ale to nevadí. Tady je ticho, klid a ráno si vždycky můžu pár hodin číst,“ zvedla sešit, který držela v ruce, nejnovější svazek Detektivní knižnice Atheneum.

„Co je vám, Zsigmonde?“ zeptala se Valéria. „Nemůžete spát? Krisztina vás vyhodila?“

„Dopoledne už nebudu mít čas napsat o tom holiči ze Szentlőrince,“ odpověděl.

„O té bestiální vraždě?“

„Jo.“ S tím šel ke svému stolu a Valéria zase zvedla tenkou brožurku k černým brýlím a četla dál. Gordon svlékl raglán a pověsil ho na věšák. Z klobouku oklepal kapky deště a hodil ho na stůl. Rozsvítil lampu, založil do psacího stroje papír, vytáhl poznámkový blok a začal psát.

Dnes ráno dorazila do Budapešti zpráva o hrůzném zločinu. V obci Szentlőrinckáta se udála bestiální vražda: Frigyes Novotny, 46letý holič, zardousil ve společné domácnosti s ním žijící rozvedenou ženu, 30letou Erzsébet Bartovou. Zavražděnou holič rozčtvrtil, poté její mrtvé tělo spálil. Vražda se stala již v březnu, avšak přišlo se na ni teprve nyní. Do holičova domu se přistěhovali noví obyvatelé, průmyslník János Zombori s  manželkou. Žena zatopila v peci, chtěla péci chléb. Oheň se nechtěl rozhořet. Paní Zomboriová se rozhodla pec vyčistit. Tehdy učinila hrůzný nález. V popelu nalezla lidské kosti. Ihned šla na policii, kde…

Začal zvonit telefon. Gordon se ohlédl, ale když viděl, že jej zvedne Valéria, pokračoval v psaní.

… kde nález oznámila veliteli strážnice.

„Zsigmonde.“ Gordon se otočil. „Hledají vás.“

„Kdo?“

„Prý se jmenuje Kálmár.“

Gordon vstal a spěchal k telefonu.

„Jak víte, že jsem tady?“ zeptal se.

„Nevěděl jsem, ale říkal jsem si, že to zkusím.“

„Tak o co jde?“

„Ale jako obvykle, víte, co myslím. Našli jsme holku.“

„Jakou holku?“

„No, jakou asi? Mrtvou.“

„Říkal jste o tom někomu?“

„Vám vždycky volám nejdřív,“ odpověděl strážník.

„To rád věřím. Jste na místě činu?“

„Ne, volám z velitelství. Vždycky jste mi dal pět pengő, máte zájem i tentokrát?“

„Tak kde to je?“

„Berte to jako malou pozornost, Gordone. Hned v sousedství.“

 „Ale jestli mi řeknete, že na okružní třídě přejela tramvaj služku…“

„To ne. Ve Velké Ořechovce, hned na začátku ulice uvidíte strážníky. Stojí tam kolem nějaké krásné mrtvé slečny.“

„To si nastrouhala sirky, nebo skočila z okna?“

„Jak to mám vědět? Ale myslím, že byste si měl pospíšit, jestli ji ještě chcete vidět. Už je to nějakých deset minut, co pro ni vyjelo auto.“ Gordon se oblékl do raglánu, na hlavu si narazil klobouk, cestou zabručel něco na Valérii a seběhl po schodech.

Za pár minut byl v Ořechovce. Když tam zahnul z Rákócziho třídy, hned uviděl černý automobil, vedle něj několik uniformovaných policistů a dva v civilu. Gordon se podíval na hodinky: bylo po desáté. Většinou se místům činu vyhýbal, vražd už viděl dost a po pěti letech ve Večerníku už jej nemohlo nic překvapit. Přesto spěchal, protože Kálmár mu zavolal jako prvnímu, takže druhý den – Gömbösova smrt sem nebo tam – o tom budou psát všechny noviny. Ale on jako jediný, kdo byl na místě činu, a to má cenu víc než pět pengő.

Jako kriminální zpravodaj Večerníku znal smrt na tisíc způsobů mnohem lépe, než by si přál. Služky si strouhají sirky, skáčou pod tramvaj, holiči čtvrtí své milenky, opuštěné ženy si podřezávají žíly břitvou, tovaryši skáčou z  mostu Františka Josefa, žárliví ouřadové zapichují své manželky řeznickými noži, obchodníci střílejí své rivaly revolverem – možností je nespočet a zároveň je deprimující, jak jsou pořád stejné. Konec je každopádně vždy tentýž.

Spěchal k průjezdu, ale jeden z policistů mu zastoupil cestu. Zavolal na detektiva Andora Stolcze, který dal strážníkovi znamení, aby ustoupil. Gordon s poznámkovým blokem v ruce přistoupil k mrtvé, jež ležela v průjezdu do dvora jako pohozená hadrová panenka. Tvář na stranu k rameni, černé vlasy rozhozené po zádech.

„Kdy zemřela?“ zeptal se Gordon.

„Ještě je teplá,“ odpověděl Stolcz. „Soudní lékař ji neviděl, ale podle mě tady může ležet tak hodinu. Našli ji kupodivu docela brzy.“

„Dříve nebo později by stejně do ulice přišel nějaký četník nebo strážník a všiml by si jí.“

„No ale stejně.“

„Jak zemřela?“

Detektiv se zavalitou zarudlou tváří jen vrtěl hlavou. „Gordone, jak to mám vědět? Jsem tady pár minut. Krev nevidím.“

„Já také ne. Kdo je ta dívka?“

„No vidíte, to je zvláštní,“ strčil Stolcz ruce do kapes. „V její kabelce jsme nic nenašli. Jenom pár útržků papíru a Mirjam.“

„Mirjam?“ podíval se na něj Gordon.

„Židovskou modlitební knížku pro ženy,“ natáhl se otevřenými dveřmi do automobilu stojícího na chodníku. „Tuhle,“ zvedl do výše malý tlustý svazek zabalený do bílé látky. Vybalil ho a ukazoval Gordonovi.

„Není v ní nějaká poznámka?“

„Nic. Několik založených listů, jinak nic.“

„Nic, co by vám ji pomohlo identifikovat.“

„Na velitelství pak prohlédnu seznam pohřešovaných osob, ale pochybuji, že ji vůbec někdo hlásil,“ pokrčil detektiv unaveně rameny. „Ostatně, teprve jsme ji našli. Snad po pár dnech její zmizení někdo ohlásí. Vy však každopádně stejně jako já dobře víte, že denně do Budapešti přijede nejedna taková, z nichž pěkných pár zakotví tady v okolí. Rozhodně to nebude první ani poslední neznámá prostitutka pochovaná v Budapešti.“

Gordon přikývl. Ale stejně je to zvláštní. Mrtvá židovská dívka v  jedné z  pešťských ulic pochybné pověsti. Pozorněji si mrtvou prohlédl. Jedna její noha zůstala pod tělem, na druhé viděl neforemný levný střevíc na vyšším podpatku. Sukni měla vyhrnutou, na hnědé punčoše se jí pustilo oko. Zpod obnošeného, ale kvalitního kabátu vyčuhovala blůza v broskvovém odstínu.

„Moc toho na sobě neměla,“ poznamenal.

„No, k  takové práci toho stejně ani není víc zapotřebí,“ utrousil Stolcz.

Levý rukáv kabátu měla vyhrnutý nad zápěstí. Gordon kvůli slabému osvětlení neviděl dost dobře, sehnul se tedy níž. Potom si přidřepl, uchopil dívku za zápěstí a obrátil ji proti světlu. Uviděl mateřské znaménko velikosti dvoupengőové mince přímo pod loktem. Žaludek se mu sevřel, jako by jej zachvátil nějaký zapomenutý dětský strach.

Vzhlédl k Stolczovi. Ten mluvil s druhým detektivem, poslouchali je tři strážníci. Sáhl do kapsy a vytáhl z ní plnicí pero. Opatrně se dotkl dívčiných vlasů a perem jí je shrnul z tváře. Dívčiny oči byly otevřené, beze světla, se zorničkami bez výrazu. A zelené.

Gordon si ještě pár vteřin prohlížel dívčinu tvář, zelené oči, bezkrevnou pleť a její jemně zvlněné černé kadeře. Úplně zřetelně si vybavoval vzdorný smutný úsměv, který viděl na fotografiích v Gellértově zásuvce.

Copyright © Kondor Vilmos, 2015

Translation © Tomáš Vašut, 2017

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2017

ISBN 978-80-7505-665-8