Gergely Péterfy: Vycpaný barbar

V 18. století žil na vídeňském dvoře černoch, svobodný zednář Angelo Soliman. Byl duchaplným společníkem a zároveň bystrým a hloubavým učencem, který si díky svému štěstí i rozumu vydobyl uznání nejvzdělanějších a nejvlivnějších osobností své doby. V lidech vzbuzoval zvědavost, sexuální touhu, strach, úctu, nebo naopak pohrdání, ba často i nenávist. Jeho výsadní postavení se současně prolínalo s pozicí vyvrhela. Po Solimanově smrti bylo jeho tělo na příkaz císaře vycpáno a vystaveno v Přírodovědném muzeu…

Důmyslně zkonstruovaný román můžeme číst jako příběh beznadějného zápasu prokletého génia, jako obraz vášní, radostí a strastí v životě učených hlav i jako melancholickou kritiku osvícenství. Dílo je výsledkem desetiletého autorova výzkumu historických okolností života obou hlavních postav a díky své umně budované struktuře v sobě úspěšně spojuje oba mezní póly, jak historickou věrnost, tak napínavé, zábavné i poučné vyprávění.

Gergely Péterfy (1966) vystudoval obor latina a staro­řečtina na budapešťské univerzitě Loránda Eötvöse. Poté něko­lik let učil na Filozofické fakultě Univerzity v Miškovci. Do literatury vstoupil roku 1994 sbírkou povídek Félelem az egértől (Bát se myší). Větší pozornost publika však získal až jeho román Halál Budán (Smrt v Budíně, 2008), ve kterém se vrací do dob osvobození Budína od turecké nadvlády na konci 17. století. Vycpaný barbar (Kitömött barbár) vydaný v roce 2014 je jeho osmá kniha. Román vynesl autorovi prestižní Uměleckou cenu Aegon. Toto ocenění za výjimečný literární počin se v Maďarsku uděluje každý rok jedinému domácímu autorovi a mezi dosud oceněnými spisovateli nechybí jména českému čtenáři známá, například György Spiró, Péter Esterházy nebo Ferenc Barnás.

V českém překladu Roberta Svobody vydává Vycpaného barbara nakladatelství dybbuk.

Ukázka z knihy:

Jak jsem tak stála v podkrovním skladišti Přírodověd­ného muzea a v narudlé skříni stálo proti mně to černé tělo, vzpomněla jsem si, jak mi Ferenc vyprávěl o pra­zvláštním vztahu poutajícím Angela Solimana k muzeu.

Už časně zrána byl ve sbírkách minerálů a postupně si prohlédl všechny zatlučené bedny navršené uprostřed sálu snad až do stropu. Na každé z beden stálo jméno rodu, od něhož kolekce pocházela, a sotva se v habs­burské říši našla významnější familie, která by nefigu­rovala na některé z etiket. Tři roky předtím byl dvorní rada Born pověřen, aby pro Vídeň vytvořil zrovinka ta­kové přírodovědné muzeum, jakým se už odedávna pyšní Londýňané nebo Pařížané. K tomuto zplnomocnění ob­držel téměř neomezenou sumu, aby mohl skoupit nej­cennější exponáty soukromých sbírek; na jeho výzvu přicházely nabídky i z naprosto neočekávaných koutů říše a vysvítalo, že za uplynulá století shromáždily zámož­nější rody od Nizozemí po Florencii a od Lvova po Bra­šov tolikero minerálů, pravěkých zkamenělin, otisků, do jantaru zalitých brouků, meteoritů, korálů, křišťálu a po­lodrahokamů, že by k jejich vystavení nestačilo ani sto muzeí. A tak si Born mohl dovolit choulostivě vybírat jen to nejvzácnější. Jeho pověřenci evidovali a katalogizovali všechny sbírky, i ty, v nichž tesknil všehovšudy jeden osi­řelý mamutí kel, a dvorní rada později rozhodl, které ex­ponáty mu budou stát za nabídku. Truhláři zhotovili bez­pečné bedny, pečlivě je vystlali koulemi ze zmačkaného novinového papíru, jimiž se dalo zabránit škodám způ­sobeným nedbalou přepravou, a dvorní poštovní služba svážela a doručovala zásilky, jež byly ve stanovené lhůtě dodány do Hofburgu, kde v sálech zřízených nad knihov­nou už čekaly čerstvě sestrojené, do ořechového odstínu mořené a lakem se lesknoucí vitríny, aby do sebe pojaly katalogizované a nálepkami pečlivě opatřené kameny.

Angelo si vybral některou z beden, zásilku z Floren­cie nebo z Amsterodamu, popřípadě jednu ze střední Transylvánie nebo z nějaké alpské državy. Mohl si tak v představách i zacestovat, vždyť v habsburské říši ne­bylo území, jež by do té doby v doprovodu svých pánů nenavštívil. Za brzkých jiter měl o samotě v tichu Příro­dovědného muzea dost času, aby si, ponoukán k tomu jmény rodů a měst napsanými na bednách, vyvolal v pa­měti dosavadní milníky svého života. Konečně se u ně­které bedny zastavil, uchopil páčidlo, vylomil víko, roz­ložil obsah bedny kolem sebe na parketách a pustil se do práce, to jest kus po kuse určoval jednotlivé předměty.

Od dvorního rady Ignaze von Borna se už řadu let učil mineralogii a zřídkakdy se našel takový kousek, s kte­rým by si nevěděl rady. Obklopovaly ho stohy knih a ně­kdy jimi listoval i několik hodin, dokud nenašel popis tu vzácně se vyskytujícího polodrahokamu, jindy zase moř­ské zkameněliny. S rozkoší se ráchal v latině a melodické názvy skládal do hravých rýmů. Rozverné veršíčky si pak broukal na africké nápěvy, které mu v dětství uvízly v pa­měti. To byla opět jedna z těch neobvyklých disonancí, jež jeho okolí uváděly do vytržení: černoch v muzeu.

Pracoval precizně a spolehlivě; pravda, tu a tam se přinatrefilo, že po něm dvorní rada, když se odpoledne s očima doširoka rozevřenýma od denní dávky opia a s nemocnými plícemi dýchavičně dostavil, musel něco revidovat.

Potom tam často setrvávali až do pozdního večera.

S počínajícím soumrakem se postupně přitrousili i je­jich přátelé ukončivší práci, kterou se zabývali přes den. Dorazili lékaři z Veřejného špitálu, dvorní koncipienti a advokáti z úřadů, po nich přikvačili hudebníci s prsty od psaní not potřísněnými inkoustem, přišel Mozart s láhví likéru a někdy se objevil i sám Sonnenfels a z ka­pes naditých sladkostmi uštědřoval cukrátka. V Přírodo­vědném muzeu trávilo nejeden večer téměř kompletní členstvo lóže U pravé svornosti, jemuž pravěké zkame­něliny a meteority zavdaly příčinu k prodebatování zá­sadních světonázorových otázek, o nichž diskutovat je nikdy nenudilo, tudíž se na cestu k domovu vydávali až pozdě v noci.

Jeho žena Magdalena tenkrát už nežila, dcera právě dovršila svůj osmnáctý rok, a proto Angelo nemusel po­spíchat, nikomu nebyl povinen skládat účty. U východu na něho občas i v onu hodinu čekalo pár zvědavců, pře­devším žen, které se ani kapku nehanbily za to, že svůj zájem vystavují na odiv před tak širokou veřejností. Zdá se, že neváhaly obětovat poslední zbytky hrdosti výmě­nou za slávu vydobytou tím, že proslulý mouřenín, muřín pana velkovévody, se zamiloval právě do nich.

Měl stálé, vracející se příznivce, kteří byli potěšeni už tím, že ho mohli doprovodit domů, ale nedalo se samo­zřejmě zabránit ani bezpočtu podlých a neomalených žertů, někdy i grobiánských útoků. Některá uzavřela sázku, že se mu naoko vydá v plen, ale vzápětí o ničem takovém nechtěla slyšet a dělala obrovský virvál, jiní na něho, rovněž aby vyhráli sázku, z úkrytu něco házeli nebo se k němu blížili s předstíraným přátelstvím, vetřeli se do jeho důvěry, aby ho pak v poslední chvíli zkopali, poplivali, něco mu ukradli nebo se mu prostě jen boha­pustě vysmáli.

Angelo Soliman tyto střety trpěl s výsostnou lhostej­ností. Říkal, že totéž potěšení nachází v projevech lidské úskočnosti i ve výrazech lidské dobroty a ušlechtilosti, k představení patří obojí, a on přece neodepře herci po­tlesk jen proto, že mu direktor přidělil zápornou roli. Nepřejícníkům a posměváčkům tímto postojem půso­bil velký žal, neboť ti mohli být uspokojeni jedině tím, že svou oběť dokonale vyvedou z míry. Nemohli tušit, že Angelo je studuje, úplně stejně jako pravěké zkameněliny a otisky. Nikomu kromě něho se ještě nepoštěstilo, řekl Ferencovi, aby mohl lidskou podlost, nízkost, hloupost, špinavost a tupost studovat z tak těsné blízkosti, jako to může činit on. Perspektiva, ze které může pozorovat habsburskou říši, je vzácností, na které je nejzvláštnější to, že ani ti nejchytřejší, nejušlechtilejší a nejzkušenější lidé nejsou schopni tento úhel pohledu plně akceptovat; proto je on zvěstovatel takového světa, který nikdo mimo něj nemá možnost vidět.

Za vlády císaře Josefa černoch ještě nebyl ve Vídni častým zjevem. Kdo toužil po takové podívané, ten byl nucen v kočáře odjet do Schönbrunnu a musel si po­čkat na krmení slonů, kdy Pietro Angiola, ošetřovatel schönbrunnské zvířeny, v suknici z travin a s nahým trupem pomalovaným červenými pruhy vyskočil z prou­těné chýše a s divým řevem se zavěsil na mříž obepína­jící výběh, podav tak důkaz o svých nemalých hereckých schopnostech a vystrašiv k pláči davy dětí, které se tam dostavily v doprovodu guvernantek. Potom, aby je utě­šil, s úsměvem od ucha k uchu rozdával dětem mrkev a jablka a dětičky tyto pochoutky mohly strkat slonovi pod chtivý a usmrkaný chobot, který potravu nejprve opatrně ohmatal a poté si ji řádným vdechnutím při­vlastnil. To už Pietro seděl na sloním hřbetě a každý jeho nerv se úzkostlivě soustředil na to, aby staré, nervově labilní zvíře, v němž pomstychtivost nahromaděná vůči potměšilé a podlé lidské rase dosáhla rozměrů nedo­zírných mořských spoust, nezpůsobilo nějakou rotyku. Tento spektákl byl nejspolehlivější formou ukojení touhy nižších lidových vrstev po něčem cizokrajném a exotickém.

Ovšem Angelo Soliman byl na rozdíl od schönbrunn­ského ošetřovatele zvěře miláčkem vyšších společen­ských tříd. Od něho se neočekávalo, vyprávěl Ferenc, že bude hopsat po mřížích, nýbrž vytváření nově znějících disonancí, nečekaných a neotřelých souzvuků, v nichž lze na omrzelé staré myšlenky popatřit novým způsobem.

Takových, jaké zažíval dvorní rada Born, pokaždé když obdivoval svého žáka určujícího minerály v Příro­dovědném muzeu.

Copyright © Péterfy Gergely, 2015

Translation © Robert Svoboda, 2017

Czech edition © dybbuk, 2017

ISBN 978-80-7438-170-6