Michal Šanda: Údolí / Ondřej Böhm: Údolí

Díky bezbřehé svobodomyslnosti zdejšího hostinského, kterou by nezasvěcení mohli považovat za lhostejnost a bordelářství, si hosté přizpůsobili hospodu k obrazu svému a zaplnili ji bizarní směsicí nejroztodivnějších předmětů od aristonu po vycpaného kosa. Postupem času se ze štamgastů stali přátelé, ovšem žádná idyla netrvá věčně. Do údolí nevybíravým způsobem vtrhne majitel cirkusu a začne skupovat pozemky. Důvod jeho počínání je pro všechny záhadou, protože v tomhle zapomenutém koutu na okraji města není kromě jeskyně, kam o víkendech směřují rodiny výletníků, nic pozoruhodného. Hostinský už toho za pípou zažil tolik, že ho výhrůžky nemohou rozházet. Odmítne hospodu prodat a příběh se začne zamotávat...

Nakladatelství dybbuk vydává v těchto dnech dvě knihy – stejný příběh (viz anotace), identická obálka, ovšem zatímco jednou na přebalu čteme jméno Michala Šandy, podruhé je to Ondřej Böhm (liší se i ISBN – jednou 978-80-7438-181-2, podruhé 978-80-7438-184-3). Záhadu (zřejmě) objasní sama kniha.

Ukázka z knihy:

Ondřej zamknul hospodu a vzal Hroma na noční procházku k jeskyni, aby se po celodenním sezení v mercedesu protáhl a vyběhal. Neodbytnými šťouchanci čenichem do stehna ho Hrom pokaždé donutil, aby našel klacek a následně se o něj nekonečné minuty přetahovali, dokud nebyli celí splavení. Jeden takový příhodný ležel na okraji cesty. Ondřej se pro něj sehnul a ve křoví uviděl potlučeného Dalibora. Měl pochroumanou ruku a zakrvácený obličej. Svoji dávku pověstného opileckého štěstí si vybral vrchovatě a tentokrát při něm nestálo. Jak se ocitl ve křoví, nevěděl. Poslední, co si pamatoval, byla hádka s Brutusem, ale toho přemohlo ouzo. Musel si vzít taxíka a z hospody odjel dobrou hodinu před Daliborem.

Po návratu z nemocnice si Dalibor ustlal na lavici pod oknem. Ondřej mu půjčil svoji deku, moc toho ale nenaspal. Jakmile usnul, vydal se Hrom na loupeživou výpravu do kuchyně. Cosi tam ve tmě šramotilo a potom bylo slyšet šustění a praskání, jak Hromovy tesáky rvaly pytel s klobásami. Příští večer se dobrovolně odebral do auta, kde to bylo pohodlnější a kde ho nikdo nerušil. A tak přes den sedával v mercedesu s pohledem upřeným do dálav Hrom, a v noci ho vystřídal Dalibor.

Vlna žárlivosti, která ho zaplavovala, se svou ničivostí podobala tsunami. Nepředcházelo jí ovšem žádné zemětřesení. Přihnala se bez důvodu. Nebylo to zdaleka poprvé, stávalo se to několikrát do roka a Dalibor v takových chvílích nebral Erice telefon a vůbec předstíral, jako by neexistovala. Zároveň to byla záminka, aby se mohl zhrzeně potloukat po non-stopech. Obyčejně mu to vydrželo dva tři dny, ale teď se zdálo, že na Brutuse žárlí doopravdy.

„Co jste celej den dělali?“ zeptala se Erika, když přinesla žrádlo pro Hroma. Všichni zúčastnění ovšem věděli, že ve skutečnosti navařila guláš pro Dalibora.

„Byli jsme v Makru. Nevěřila bys, jaká je čokl potvora. Naučil se otevírat lednici a dneska ráno už zase byly klobásy sežraný. Až ho načapám, dostane ode mne pecku čenichovku!“

„Bolelo ho to?“

„Já mu ji nedal,“ odpověděl Ondřej. „Čokla nemůžeš teďka trestat za něco, co se stalo bůhví kdy v noci.“

„Myslím Dalibora.“

„Zeptej se ho sama.“

Dalibor protáhl obličej a dál si soustředěně balil cigaretu. S rukou v sádře to byl problém. Buď protrhl papírek, nebo se mu ho nepodařilo dostatečně utáhnout a měl potom rty plné tabáku.

„Neblázni, budeš mít v práci malér,“ kňourala Erika a čím víc kňourala, tím byl Dalibor blaženější a jenom čekal, až dojde k dovršení jeho triumfu.

„Nebude.“

„Jak nebude, co kdyby mu přišla kontrola?“

„Ať klidně přijde,“ řekl Ondřej a natočil Daliborovi pivo. „On domů nemůže! Neschopenku má napsanou sem a kvůli kontrole tady musí zůstat.“

*

Pátečníci jsou hosté poněkud jiného ražení. Na konci pracovního týdne se do hospody chodí vykropit a zresetovat si makovici, jak by řekl Jaromír.

Vasil buduje na Barrandově vilu pro amerického filmového producenta, který je natolik bohatý, že mu na nějakém domě v Evropě příliš nesejde a dal Vasilovi volnou ruku. Nespěchá na termíny, až to bude, tak to bude. Sám bez pomoci kohokoliv dalšího provedl Vasil hrubou stavbu, nahodil omítky, rozvedl elektriku, plyn a vodu. Namontoval kotel. Jakmile někdo mluví lámanou češtinou a má na rukou mozoly, je ukroš, nicméně Vasil se narodil v Moskvě. Dvacet let byl generálním inspektorem sovětských drah, než ho z čista jasna přestalo bavit dávat bumážky na lejstra a rozhodl se svůj život z gruntu překopat.

Gianty přijíždí na kole i v zimě za sněhu a mrazů. Na sobě má modrobílý cyklistický dres Giant. Přilbu Giant. Boty s logem Giant. Na předloktí si nechal vytetovat modré G. Co se kol týká, je to takhle: jsou kola a je Giant. Kola jsou všechny ty vehikly na cyklostezkách, ať už za pár korun z bazaru nebo nekřesťansky drahé silničky. Giant je ale něco extra. Giant není kolo, je to bytost. Říct Giantymu, že přijel na kole, se rovná urážce. Přijel na Giantu. V pátek se vrací domů šum gum z Poděbrad, kde dělá údržbáře ve wellness centru. Sochař se ho zeptal, co znamená šumgum.

„Bajky jsou do přírody, hoblovat asfalt je pruda. Někdy si poslechni, jak ti na silnici gumy s terénním vzorkem šuměj.“

Kudrnáč pravděpodobně obráží svoje oblíbené hospody po dnech, a že chodí zrovna v pátek, je souhra náhod. Nebo spíš nehod. Nikdo si totiž nedovede představit, že by ho v jakékoliv hospodě vydrželi poslouchat dva večery po sobě. Sype ze sebe fór za fórem, jako kulomet. „Brutusi, jestlipak víš, co je hovězí láska?“

Brutus se podíval na Ondřeje: „Mám ho zabít?“

Ondřej rezignovaně zakroutil hlavou.

„No tak povídej.“

„Čekal jsem na ni jako vůl, nadrženej jako bejk, a ona kráva nepřišla!“

Na barové sesli usazený Dalajlama vyhrkl: „Brute! Donekonečna vám to budu opakovat. Brutus se skloňuje Brute. V dějepisu jste se učili, že zamordoval Caesara a jeho poslední slova před smrtí - i ty, Brute?“

Dalajlama se mu říká kvůli jeho neuvěřitelné podobě s tím tibetským. Kulaté brýle, vysoké čelo a výrazné obočí. Dokonce i úsměv mají stejný. Před časem někdo vystřihl fotografii z novin a nastalo porovnávání. Dalajlama se do role svatého otce vžil natolik, že už si nedovede normálně povídat, a to je zároveň důvod, proč o něm vlastně nikdo neví nic bližšího. Mluví zásadně ke všem přítomným najednou a nahlas, aby ho nemohli přeslechnout. Jazykozpytné kázání na téma Brutus zakončil obligátní mantrou: „Svět je zlej.“

„My tady ale máme Brutuse,“ řekl Ondřej.

A basta.

Poslední slovo má vždycky hostinský.

*

Ondřej nesnesl, aby hospodou proletěl andělíček. Časem přišel na spolehlivou metodu, jak zažehnout novou debatu, ačkoliv už všechna témata byla probraná. Dotyčný se okamžitě rozčílil, že on se vůbec dobře nemá, a vychrlil ze sebe vodopád trablů a křivd, které ho v posledních dnech potkaly.

„Ty se máš nejlíp,“ řekl Ondřej, z nemluvného Frantíka ovšem vypadlo pouze kratinké: „Mrcha.“

„Kdo je mrcha?“

„Renča.“

Ondřej se opřel o zeď, za záda si dal modrý háčkovaný polštářek, aby ho nezáblo na cemr a začal si Frantíka dobírat: „A proč?“

„Mrcha mrch.“

„Že ti nedá?“

„Jo.“

„A řek jsi jí to?“

„Pojedu do Rudný.“

„Pokud je mi známo, v Rudný nic k vidění není.“

„K benzínce.“

„Mnohem blíž to máš na shellku do Modřan.“

„Za holkama.“

„Kristova noho! Za jakejma holkama?“

„Myslí ty vyfetla, co na parkovišti za benzínkou hulej kamioňákům ocasy,“ dovtípil se Sochař.

„Brrrrrr!“ otřásl se Ondřej. „Ani zadarmo bych do něčeho takovýho nešel.“

„Kořalka, flundry a zahálka!“ zahulákal Brutus.

„To už fakt radši opíchej Renču.“

„Nechci,“ odsekl Frantík.

„V hospodě U Váhy bejvala podobná chudinka, jako jsou ty z Rudný. Vystřídali se na ní za frťana všichni. Neměla ani metr pade, kapesní šukátko jí říkali.“

Ondřej vyprsknul: „Brutusi, ty jsi vůl!“

„Brute,“ opravil ho Dalajlama.

Pokud pivo pěnilo, odstřikoval Ondřej pěnu do půllitru, který měl postavený u dřezu na odkapávači. Nařčení ze šetrnosti nebo nepoctivosti by nebylo na místě, protože tohle pivo se nesnažil podstrčit hostům, ale vypil ho sám. krokosvorka Teď ho podal Dalajlamovi. „Tohle máš ode mě zadarmo, to ti nepočítám.“

Dalaljama obřadně sepnul ruce a uklonil se na znamení díků.

„Nejhorší je, že jich takhle za den vylemtám deset, a jsem přitom střízlivej, akorát mi roste pupek. Renča má pravdu, něco s tím budu muset začít dělat.“

Z oblaku kouře se vynořil Don Diego: „Ten váš kapák – “

„To není žádnej kapák,“ zaprotestoval Ondřej, „tomu pivu nic není.“

„Rád věřím. Připomněl mi takovou marginálii z mládí. V Bubenči bývala hospoda řečená V Zátiší. Zdejší výčepní pan Svatý byl charismatická osoba. Chodil v bílém plášti, na hlavě zmijovku. Nevařil a k jídlu měl na vybranou ze dvou variant, buď mamut, nebo velryba. Pod velrybou se skrýval zavináč. Mamut byla připálená sekaná s hořčicí. Netuším, jak toho dosáhl, ale na čepu směl mít současně desítku, jedenáctku a dokonce i dvanáctku. V časech, o kterých hovořím, stávala desítka korunu dvacet a v hospodách se nemilosrdně zavíralo s úderem desáté, jenom Svatý si zařídil výjimku do půlnoci. Když se k němu stáhli po zavíračce z okolních hospod, dostali za cenu dvanáctky slivky nashromážděné za celý den, což Svatý neopomněl štiplavě okomentovat: Kdybys přišel rovnou sem, mohl jsi teď chlastat pořádné pivo.“

„Natoč mi jedno pro Jaromíra,“ řekl Dalajlama. „Poslal mi esemesku, že už vystupuje z autobusu.“

*

Jak Dalajlama předpověděl, za moment přišel Jaromír. Ještě si ani nesedl ke stolu a už se na něj vrhnul Sochař: „Čestmíre, podívej se na Onlajny, jak hraje Belgie. Koukal jsem na první půli a vedla 1:0.“

„Odkdy kumštýře zajímá fotbal?“

Než Sochař stačil Ondřejovi odpovědět, Brutus ho předběhl: „Na Euro se koukám i já.“

Dalibor nechal propadnout tabák zpátky do sáčku a roztržený papírek zahodil do popelníku. „Čus, Ratmíre.“

„Tak Ratmíre mi tady snad ještě nikdo nikdy neřek,“ zasmál se Jaromír. Už si pravděpodobně ani on sám nevzpomene, jak vznikla jeho podivná přezdívka, která spočívá v tom, že ho oslovují jmény, která je zrovna napadnou a končí na mír. O stehno si otřel od půllitru zamokřený palec, otiskem prstu odemknul displej samsungu a oznámil: „Ve třiaosmdesátý minutě je to 3:0.“

„A kdo dával góly? Snad ne to nemehlo Batshuayi, proti Irsku netrefil ze dvou kroků bránu.“

„Alderweireld, Batshuayi a Hazard.“

„Já to tušil!“

Před hospodou zastavilo auto.

„Renča,“ konstatoval Sochař, když se zaposlouchal do zvuku motoru. „Má to po generálce, ale písty jí klepou pořád.“

„Nazdar chlapci, jak vám stojej brabci!“ vypálila Renča na pozdrav.

„Dáš si velkýho a tvrdýho?“ kontroval Ondřej.

„Blbečku!“

„Myslím panáka.“

„Měli byste si tady vyvětrat, máte tu smrad jako ve vopičárně.“

Přestože už Don Diego svůj dnešní doutník dokouřil a byl na odchodu, mimořádně si objednal ještě jeden fernet. Ondřej před něj položil stříbrný tácek se štamprletem a rychlým krokem pokračoval do rohu ke kamnům, kam se po Renčině příchodu uklidil Frantík.

„Pojď sem! Neschovávej se, a řekni jí to.“

„Co mi má říct?“

„Ale vlastně nic,“ uculil se Ondřej. „Radši se neptej.“

„Už jsi to nakousnul – “

„Máš tady milence.“

„Jako Frantíka?“

„Tady je střelců, co by si dali říct,“ zaševelil Dalajlama.

„Jenom aby nestříleli slepejma!“

„Měla bys udělat milosrdnej skutek, jinak do tý Rudný fakt pojede a dostaneme tady všichni filcky nebo něco ještě mnohem horšího.“

„Do Rudný?“

„Na benzínku za štětkama.“

„Cože!“ vykřikla Renča.

Ondřej teatrálně pokrčil rameny: „Já to vidím na ten milosrdnej skutek.“

Brutus zachytil Daliborův pohled. „Co se na mě mračíš jako bubák?“ řekl a nabídl mu svoji krabičku camelek. „Šouláš tady celej večer ty svoje pankrácký jehly, pojď si dát pořádný cigáro!“

„Vlez mi na hrb,“ odpálkoval ho Dalibor

Arnon Grunberg: Mateřská znaménka

Mladý psychiatr Kadoke pracující na lince prevence sebevražd má problémy s hledáním ošetřovatelky pro svou matku. Žádná o ni nevydrží pečovat delší dobu. Důvodem je jak jeho vlastní dysfunkční osobnost, tak specifický způsob jeho „matky“ vyrovnávat se s vlastními traumaty a depresemi. Vyřeší situaci narychlo najatá promiskuitní suicidální pacientka s hraniční poruchou osobnosti? Může vůbec něco zdravého vzejít z přimíchání další pochybné ingredience do už tak barvitého klokotajícího mixu? Není to všechno vlastně jako mateřská znaménka, která nám ve skutečnosti nevadí, ale ze strachu před možnou rakovinou si je necháme odstranit, abychom si je nakonec schovali do krabičky na památku, protože se od nich neumíme odloučit? Jak je tomu u oceňovaného nizozemského autora Arnona Grunberga již zvykem, i v tomto románu stahuje čtenáře co nejhlouběji do bezedné propasti lidských vztahů.

Nizozemský prozaik Arnon Yasha Yves Grunberg (1971) pochází z rodiny židovských emigrantů původem z Německa. Po vyloučení z gymnázia vyzkoušel řadu zaměstnání, na počátku devadesátých let provozoval vlastní nakladatelství Kasimir. Jeho první román, Blauwe maandagen (česky: Modré pondělky, 1999) z roku 1994 vyhrál Cenu Antona Wachtera za prvotinu. Stejné ocenění získal i v roce 2000 za De geschiedenis van mijn kaalheid (Dějiny mé plešatosti, vydal pod pseudonymem Marek van der Jagt). Kromě románů (například Figuranten, 1997, česky: Statisté, 2000; Tirza, 2006, česky 2009; Fantoompijn, 2000, česky: Fantomová bolest, 2006; Gstaad 95–98, 2002, česky: Gstaad, 2015 nebo posledním a zatím nejoceňovanějším Moedervlekken - Mateřská znaménka) je také autorem esejů, novinových sloupků, poezie, scénářů a divadelních her. V současnosti žije v New Yorku.

Román Mateřská znaménka vydává nakladatelství dybbuk.

Ukázka z knihy:

Je večer a stále ještě dusno. Na teploměru pověšeném u dveří matčina domu Kadoke vidí, že je 28 stupňů. Ve stínu. Touží po západu slunce.

Kadoke jel po službě za matkou, jak slíbil. Čekal, že bude se­dět venku, užívat si zahrádky, ale zjevně bylo moc horko i na ni.

Sako nechal na zadním sedadle auta, nechápe, proč si ho ráno vůbec bral.

Po Gerstenfeldovi jeli Kadoke s Edem ještě ke třem nalé­havým případům, mezi nimiž byl i jeden adolescent. Náročný případ. Ed měl pravdu: z toho horka jsou lidé úplně bez sebe.

Tráva vypadá beznadějně. Kadoke si zapálí. Nechápe, proč má tráva umřít. Tahle nesmyslná smrt se mu nelíbí. Právě večer, když slunce už tolik nepálí, by se to tu mělo pokropit. Klidně by to mohla udělat Rose.

Matka sedí uvnitř, dívá se na televizi, nevidí ji, ale slyší známý hlas Dr. Phila. Teď by měla Rose kropit zahradu. Když matka sedí u Dr. Phila, tak Rose nepotřebuje. Dřív dělala na zahradě všechno sama, na zahradníky si nepotrpěla, ale teď už na to nemá sílu. Boj se zahradníky vzdala.

Kadoke se navzdory svým zásadám začíná rozčilovat. Je typ člověka, jenž prochází životem efektivně, pln pochopení pro lidské slabosti, má v sobě klid, jaký má lékař vyzařovat. Jen si představte doktora, jenž tváří v tvář smrti či při pohledu na škody napáchané vážnou chorobou propadá panice. Takový doktor již předem selhal. Ale tahle umírající zahrada Kadokeho každý den čím dál víc irituje.       
Na seschlém stromku, který zasadil ještě jeho otec, vidí černé tečky. Mšice. Že by z toho sucha, nebo tu byly už předtím? Nemůže být přece tak těžké zbavit se mšic na stromě, určitě ne těžší než odvšivení dětské hlavy.

Kadoke uchopí hadici. Chtěl by teď také ležet na gauči v obý­vacím pokoji, čtvrt hodinky si zdřímnout a pak probrat poštu. Matka sice obálky ještě otevírá, z nějakého záhadného důvodu se domnívá, že to její syn nezvládne sám (on je otvírá rukama, ona nůžkami), ale už se nedívá, co v nich je. „Pro Ottu,“ píše na obálky. Její syn, psychiatr, má jejím jménem jednat s okolním světem. Stojí mezi ní a okolním světem jako zeď.

S nedopalkem v ústech začne kropit zahradu, ale záhy se ho zmocní neklid. Tohle nemá v popisu práce. Psychiatr zavře kohoutek, odhodí nedopalek a zazvoní.

Nikdo neotvírá. Zazvoní podruhé. Silněji, vztekleji. Vůči dob­rovolné smrti lidí zůstává klidný, ale odumírání trávy ho vyvá­dí z míry. Tápe, ale nevěnuje tomu pozornost, na to je příliš sebejistý. Život je tápání, ví to lépe než kdokoli jiný, umí to lépe než kdokoli jiný. Snad své tápání vnímá silněji než jindy. Neznepokojuje ho to, vedro se podepisuje i na poskytovatelích péče.

Zazvoní potřetí, dlouze a silně, jako by měl příkaz k domovní prohlídce. Jestli má Rose práci, tak mu přece může otevřít mat­ka. Nebo ho neslyší? Copak Dr. Phil přehluší i zvonek?

Konečně se dveře otevřou. Stojí v nich Rose zabalená pouze v ručníku. Starém, vyšisovaném ručníku.

Rose. Pravděpodobně se ve skutečnosti nejmenuje Rose, stejně jako se on nejmenuje Oscar, ale co na tom sejde? Lidé odejdou do jiné země a vyberou si tam jiné jméno, takové, co se hodí k nim nebo k zemi, kam odešli, stejně jako si zvolí osud, který ještě dokážou snést. Vyberou si jméno jako kus oděvu, obléknou si ho a řeknou: „Ano, tenhle osud mi jde dobře k ple­ti, hodí se mi k barvě očí, nemyslíš?“ Někdy si vyberou špatně, hrozí, že na svůj osud zajdou, ale vtom přijde Kadoke.

„Sprchovala jsem se, excuse me,“ vysvětlí Rose.      
Tím ručníkem se ještě utíral i on, kdysi dávno. V tomhle domě se nic nevyhodí, všechno zůstává při starém. Každému výdaji se brání s odvoláním na blížící se smrt, jež vybízí k šetrnosti a nabádá k vyčkávání. Proč utrácet peníze za něco, čeho si člověk už moc neužije?

Tráva, Kadoke si vzpomene na umírající trávu, která si smrt na matčině zahradě dobrovolně nezvolila. Uchopí dívku za paži, jemně, láskyplně, přesto pevně. Normálně to nedělá, dívek se tak přísně nedotýká, nanejvýš chápavě, otcovsky. Psychiatr si drží patřičný odstup.

Rose se nepoleká, důvěřuje mu. Trpělivě, jako by byla pa­cientka, se nechá odvést na trávu. Je bosa, doma vždycky nosí žabky, i v zimě.

Vlastně je na tenhle přísný přístup příliš dvorný, avšak on, který vždy tápal, tápe nyní způsobem pro něj jiným. Troufale, jako někdo, koho nezná.

„Zahrada potřebuje pokropit,“ prohlásí na trávě a ukazuje na vyprahlá místa šířící se zahradou jako vyrážka. Ekzém. Lu­pénka. Akné. Je-li pokožka zrcadlem duše, jak se tvrdí, pak duše téhle zahrady potřebuje pomoc.

Rose a Kadoke stojí uprostřed trávníku. Kadoke ukazuje ko­lem sebe, všude vyprahlá místa, rozklad.

„Musím se obléct,“ řekne Rose. „Musím se postarat o matku.“

Vytrhne se mu, utíká, ne, hupká do domu a on zůstane stát u uschlého stromu, překvapen vlastním chováním, ale také ne­schopen se zastavit. Jako by byl stroj, najednou se zapnul a už se nechce vypnout.

Dr . Phil hovoří, ale nikdo se na něj nedívá, matka je zjevně někde jinde. Jde za Rose, po schodech nahoru, otevírá dveře do koupelny. Dveře do koupelny se nedají zamknout. Zámek je nefunkční, neboť když se nemohoucí člověk omylem zamkne, může dojít k nehodě. Poskytovatelé péče musí mít kdykoli přístup k nemohoucímu, nemohoucí člověk má otevřeno dvacet čtyři hodin denně.     
Rose se lekne, ručník před sebou drží jako štít. Ale nemá se čeho lekat, přišel si s ní promluvit, jak dlouho se už znají? Kadoke ji má rád, protože ona má ráda jeho matku, pečuje o ni s láskou. Tak se s Rose navzájem milují, prostřednictvím matky. Jestliže ona vídá matku denně nahou, nemusí se on děsit její poloviční nahoty, co je pro lékaře nahota?

„Musíme si promluvit, Rose.“

V kapse u kalhot má cigarety. V matčině domě nekouří. Ona ostatně ani neví, že kouří. Nikdy to nevěděla a nikdy to vědět ne­bude. Možná to kvůli němu jen předstírala, možná kdysi dávno něco cítila. Dneska už nemusí dělat, jako že nic necítí, protože nic necítí. Láska se skrývá ve lži, hlavně tam.

„Matce není dobře,“ hlásí Rose. „Zkoušela jsem se vám dovolat.“

Když vysloví tuhle větu, udělá cosi pozoruhodného: pus­tí ručník na zem. Je to spíš gravitace než její vůle. Teď před ním stojí nahá, dívka, která pečuje, 24 hodin denně, čtyři dny v týdnu.

V duchu si opakuje její slova, zavrtí hlavou. Dneska dopoled­ne s matkou telefonoval, zněla výborně. Jasný hlas. Z hlasu se dá poznat všechno: blížící se smrt, nemoc, ale i zamilovanost, nezhoubná choroba, každopádně většinou nezhoubná.

„Nedávno matku prohlédl doktor,“ prohlásí. „Byl naprosto spokojený, říkal, že matka je v dobré kondici, mluvil jsem s ním po telefonu. Je v dobré kondici.“

Poslední větu pronese s jistým důrazem. Jako doktor, jenž radí pacientovi, aby se nepřestal hýbat, aby to nevzdával: nej­lepší lék na smrt je prostě dál žít. Únava životem číhá všude, je třeba ji překročit, jako se překračují kaluže.

Kadoke k ní přikročí o krok blíž. Stojí tam, ani nemrkne. Jako by to měla v popisu práce, i toto je péče. Vyzývavě na něj pohlédne. Nebo spíš vyčkávavě? Takhle vypadá v Nepálu vyzývavý pohled? Je tahle nahota výzvou nebo spíš nehodou? Shodou okolností?

Copyright © 2016 Arnon Grunberg

Published by agreement with Overamstel Uitgevers B. V.

Translation © Veronika ter Harmsel Havlíková, 2017

Czech edition © dybbuk, 2017

ISBN 978-80-7438-174-4

Gergely Péterfy: Vycpaný barbar

V 18. století žil na vídeňském dvoře černoch, svobodný zednář Angelo Soliman. Byl duchaplným společníkem a zároveň bystrým a hloubavým učencem, který si díky svému štěstí i rozumu vydobyl uznání nejvzdělanějších a nejvlivnějších osobností své doby. V lidech vzbuzoval zvědavost, sexuální touhu, strach, úctu, nebo naopak pohrdání, ba často i nenávist. Jeho výsadní postavení se současně prolínalo s pozicí vyvrhela. Po Solimanově smrti bylo jeho tělo na příkaz císaře vycpáno a vystaveno v Přírodovědném muzeu…

Důmyslně zkonstruovaný román můžeme číst jako příběh beznadějného zápasu prokletého génia, jako obraz vášní, radostí a strastí v životě učených hlav i jako melancholickou kritiku osvícenství. Dílo je výsledkem desetiletého autorova výzkumu historických okolností života obou hlavních postav a díky své umně budované struktuře v sobě úspěšně spojuje oba mezní póly, jak historickou věrnost, tak napínavé, zábavné i poučné vyprávění.

Gergely Péterfy (1966) vystudoval obor latina a staro­řečtina na budapešťské univerzitě Loránda Eötvöse. Poté něko­lik let učil na Filozofické fakultě Univerzity v Miškovci. Do literatury vstoupil roku 1994 sbírkou povídek Félelem az egértől (Bát se myší). Větší pozornost publika však získal až jeho román Halál Budán (Smrt v Budíně, 2008), ve kterém se vrací do dob osvobození Budína od turecké nadvlády na konci 17. století. Vycpaný barbar (Kitömött barbár) vydaný v roce 2014 je jeho osmá kniha. Román vynesl autorovi prestižní Uměleckou cenu Aegon. Toto ocenění za výjimečný literární počin se v Maďarsku uděluje každý rok jedinému domácímu autorovi a mezi dosud oceněnými spisovateli nechybí jména českému čtenáři známá, například György Spiró, Péter Esterházy nebo Ferenc Barnás.

V českém překladu Roberta Svobody vydává Vycpaného barbara nakladatelství dybbuk.

Ukázka z knihy:

Jak jsem tak stála v podkrovním skladišti Přírodověd­ného muzea a v narudlé skříni stálo proti mně to černé tělo, vzpomněla jsem si, jak mi Ferenc vyprávěl o pra­zvláštním vztahu poutajícím Angela Solimana k muzeu.

Už časně zrána byl ve sbírkách minerálů a postupně si prohlédl všechny zatlučené bedny navršené uprostřed sálu snad až do stropu. Na každé z beden stálo jméno rodu, od něhož kolekce pocházela, a sotva se v habs­burské říši našla významnější familie, která by nefigu­rovala na některé z etiket. Tři roky předtím byl dvorní rada Born pověřen, aby pro Vídeň vytvořil zrovinka ta­kové přírodovědné muzeum, jakým se už odedávna pyšní Londýňané nebo Pařížané. K tomuto zplnomocnění ob­držel téměř neomezenou sumu, aby mohl skoupit nej­cennější exponáty soukromých sbírek; na jeho výzvu přicházely nabídky i z naprosto neočekávaných koutů říše a vysvítalo, že za uplynulá století shromáždily zámož­nější rody od Nizozemí po Florencii a od Lvova po Bra­šov tolikero minerálů, pravěkých zkamenělin, otisků, do jantaru zalitých brouků, meteoritů, korálů, křišťálu a po­lodrahokamů, že by k jejich vystavení nestačilo ani sto muzeí. A tak si Born mohl dovolit choulostivě vybírat jen to nejvzácnější. Jeho pověřenci evidovali a katalogizovali všechny sbírky, i ty, v nichž tesknil všehovšudy jeden osi­řelý mamutí kel, a dvorní rada později rozhodl, které ex­ponáty mu budou stát za nabídku. Truhláři zhotovili bez­pečné bedny, pečlivě je vystlali koulemi ze zmačkaného novinového papíru, jimiž se dalo zabránit škodám způ­sobeným nedbalou přepravou, a dvorní poštovní služba svážela a doručovala zásilky, jež byly ve stanovené lhůtě dodány do Hofburgu, kde v sálech zřízených nad knihov­nou už čekaly čerstvě sestrojené, do ořechového odstínu mořené a lakem se lesknoucí vitríny, aby do sebe pojaly katalogizované a nálepkami pečlivě opatřené kameny.

Angelo si vybral některou z beden, zásilku z Floren­cie nebo z Amsterodamu, popřípadě jednu ze střední Transylvánie nebo z nějaké alpské državy. Mohl si tak v představách i zacestovat, vždyť v habsburské říši ne­bylo území, jež by do té doby v doprovodu svých pánů nenavštívil. Za brzkých jiter měl o samotě v tichu Příro­dovědného muzea dost času, aby si, ponoukán k tomu jmény rodů a měst napsanými na bednách, vyvolal v pa­měti dosavadní milníky svého života. Konečně se u ně­které bedny zastavil, uchopil páčidlo, vylomil víko, roz­ložil obsah bedny kolem sebe na parketách a pustil se do práce, to jest kus po kuse určoval jednotlivé předměty.

Od dvorního rady Ignaze von Borna se už řadu let učil mineralogii a zřídkakdy se našel takový kousek, s kte­rým by si nevěděl rady. Obklopovaly ho stohy knih a ně­kdy jimi listoval i několik hodin, dokud nenašel popis tu vzácně se vyskytujícího polodrahokamu, jindy zase moř­ské zkameněliny. S rozkoší se ráchal v latině a melodické názvy skládal do hravých rýmů. Rozverné veršíčky si pak broukal na africké nápěvy, které mu v dětství uvízly v pa­měti. To byla opět jedna z těch neobvyklých disonancí, jež jeho okolí uváděly do vytržení: černoch v muzeu.

Pracoval precizně a spolehlivě; pravda, tu a tam se přinatrefilo, že po něm dvorní rada, když se odpoledne s očima doširoka rozevřenýma od denní dávky opia a s nemocnými plícemi dýchavičně dostavil, musel něco revidovat.

Potom tam často setrvávali až do pozdního večera.

S počínajícím soumrakem se postupně přitrousili i je­jich přátelé ukončivší práci, kterou se zabývali přes den. Dorazili lékaři z Veřejného špitálu, dvorní koncipienti a advokáti z úřadů, po nich přikvačili hudebníci s prsty od psaní not potřísněnými inkoustem, přišel Mozart s láhví likéru a někdy se objevil i sám Sonnenfels a z ka­pes naditých sladkostmi uštědřoval cukrátka. V Přírodo­vědném muzeu trávilo nejeden večer téměř kompletní členstvo lóže U pravé svornosti, jemuž pravěké zkame­něliny a meteority zavdaly příčinu k prodebatování zá­sadních světonázorových otázek, o nichž diskutovat je nikdy nenudilo, tudíž se na cestu k domovu vydávali až pozdě v noci.

Jeho žena Magdalena tenkrát už nežila, dcera právě dovršila svůj osmnáctý rok, a proto Angelo nemusel po­spíchat, nikomu nebyl povinen skládat účty. U východu na něho občas i v onu hodinu čekalo pár zvědavců, pře­devším žen, které se ani kapku nehanbily za to, že svůj zájem vystavují na odiv před tak širokou veřejností. Zdá se, že neváhaly obětovat poslední zbytky hrdosti výmě­nou za slávu vydobytou tím, že proslulý mouřenín, muřín pana velkovévody, se zamiloval právě do nich.

Měl stálé, vracející se příznivce, kteří byli potěšeni už tím, že ho mohli doprovodit domů, ale nedalo se samo­zřejmě zabránit ani bezpočtu podlých a neomalených žertů, někdy i grobiánských útoků. Některá uzavřela sázku, že se mu naoko vydá v plen, ale vzápětí o ničem takovém nechtěla slyšet a dělala obrovský virvál, jiní na něho, rovněž aby vyhráli sázku, z úkrytu něco házeli nebo se k němu blížili s předstíraným přátelstvím, vetřeli se do jeho důvěry, aby ho pak v poslední chvíli zkopali, poplivali, něco mu ukradli nebo se mu prostě jen boha­pustě vysmáli.

Angelo Soliman tyto střety trpěl s výsostnou lhostej­ností. Říkal, že totéž potěšení nachází v projevech lidské úskočnosti i ve výrazech lidské dobroty a ušlechtilosti, k představení patří obojí, a on přece neodepře herci po­tlesk jen proto, že mu direktor přidělil zápornou roli. Nepřejícníkům a posměváčkům tímto postojem půso­bil velký žal, neboť ti mohli být uspokojeni jedině tím, že svou oběť dokonale vyvedou z míry. Nemohli tušit, že Angelo je studuje, úplně stejně jako pravěké zkameněliny a otisky. Nikomu kromě něho se ještě nepoštěstilo, řekl Ferencovi, aby mohl lidskou podlost, nízkost, hloupost, špinavost a tupost studovat z tak těsné blízkosti, jako to může činit on. Perspektiva, ze které může pozorovat habsburskou říši, je vzácností, na které je nejzvláštnější to, že ani ti nejchytřejší, nejušlechtilejší a nejzkušenější lidé nejsou schopni tento úhel pohledu plně akceptovat; proto je on zvěstovatel takového světa, který nikdo mimo něj nemá možnost vidět.

Za vlády císaře Josefa černoch ještě nebyl ve Vídni častým zjevem. Kdo toužil po takové podívané, ten byl nucen v kočáře odjet do Schönbrunnu a musel si po­čkat na krmení slonů, kdy Pietro Angiola, ošetřovatel schönbrunnské zvířeny, v suknici z travin a s nahým trupem pomalovaným červenými pruhy vyskočil z prou­těné chýše a s divým řevem se zavěsil na mříž obepína­jící výběh, podav tak důkaz o svých nemalých hereckých schopnostech a vystrašiv k pláči davy dětí, které se tam dostavily v doprovodu guvernantek. Potom, aby je utě­šil, s úsměvem od ucha k uchu rozdával dětem mrkev a jablka a dětičky tyto pochoutky mohly strkat slonovi pod chtivý a usmrkaný chobot, který potravu nejprve opatrně ohmatal a poté si ji řádným vdechnutím při­vlastnil. To už Pietro seděl na sloním hřbetě a každý jeho nerv se úzkostlivě soustředil na to, aby staré, nervově labilní zvíře, v němž pomstychtivost nahromaděná vůči potměšilé a podlé lidské rase dosáhla rozměrů nedo­zírných mořských spoust, nezpůsobilo nějakou rotyku. Tento spektákl byl nejspolehlivější formou ukojení touhy nižších lidových vrstev po něčem cizokrajném a exotickém.

Ovšem Angelo Soliman byl na rozdíl od schönbrunn­ského ošetřovatele zvěře miláčkem vyšších společen­ských tříd. Od něho se neočekávalo, vyprávěl Ferenc, že bude hopsat po mřížích, nýbrž vytváření nově znějících disonancí, nečekaných a neotřelých souzvuků, v nichž lze na omrzelé staré myšlenky popatřit novým způsobem.

Takových, jaké zažíval dvorní rada Born, pokaždé když obdivoval svého žáka určujícího minerály v Příro­dovědném muzeu.

Copyright © Péterfy Gergely, 2015

Translation © Robert Svoboda, 2017

Czech edition © dybbuk, 2017

ISBN 978-80-7438-170-6

Antonio Moresco: Světýlko

„Tenhle příběh vytryskl z velice hluboké vrstvy mého života, je jako taková malá černá skříňka,“ píše o své sugestivní novele italský prozaik Antonio Moresco.

„Kde to jsem? Na co se to dívám? Opravdu tohle místo mimo svět, které teď vidí moje oči, existuje?“ táže se zprvu vypravěč. Zpočátku je jeho jediným přáním zmizet, odejít „kamkoli mimo tento svět“, jeho zvědavost však upoutá záhadné, pravidelně se rozsvěcující světýlko, zářící z hlubin rostlinné říše… Kdo ho rozsvěcí? Kde? A proč?

Antonio Moresco (1947, Mantova) po dlouhých letech nepochopení a odmítání ze strany nakladatelů, která zachytil v knize Dopisy bez adresáta (1998, Lettere a nessuno) debutoval až v roce 1993 sbírkou tří povídek Ilegalita (Clandestinità). Jádrem jeho formálně brilantního prozaického díla, jehož originální, sugestivní a hluboká výpověď se živí jak autorovými zkušenostmi a zážitky, tak i jeho čtenářskými vášněmi, je monumentální trilogie Nestvořený svět (L’increato), tvořená romány Počátky (1998, Gli esordi), Zpěvy chaosu (2001; 2003, Canti del caos) a Nestvoření (2015, Gli increati). Je autorem dvou divadelních textů: Světice (2001, La santa), Hovno a světlo (2007, Merda e luce). Pro dceru napsal Mariiny pohádky (2007, Le favole della Maria), za které získal Andersenovu cenu.

V roce 2003 stál u zrodu kolektivního kulturního blogu Nazione Indiana (Národ indiánů), o dva roky později založil literární časopis Primo amore (První láska) a v roce 2014 se stal iniciátorem vzniku sdružení Repubblica Nomade (Nomádská republika), které organizuje kolektivní pěší cesty napříč Evropou.

Morescovo Světýlko vydává v českém překladu Alice Flemrové nakladatelství Dybbuk.

Ukázka z knihy:

„Co je to asi za světýlko? Kdo ho asi rozsvěcí?“ ptám se v duchu, když kráčím po kamenných cestách téhle malé osady, kde nezůstala živá duše. „Že by to bylo světlo pronikající z nějakého osamělého domku v lesích? Že by to bylo světlo pouliční lampy, která stojí tam nahoře v nějaké jiné malé neobydlené osadě, jako je tahle, ale zjevně je dosud připojená k elektrické síti, jež se rozsvěcí pokaždé ve stejnou hodinu jen díky pouhému impulzu?“

Je slyšet jen zvuk mých kroků, jak se odrážejí v uličkách, zahlédnu kamenné stupínky nějakých polorozpadlých schůdků, rozbité dveře od chléva, rozvaliny s propadlými břidlicovými střechami, porostlými popínavými rostlinami, ze kterých trčí vršky fíkovníků nebo vavřínů rostoucích v sutinách, dva kamenné žlaby po okraj plné vody, vrata se zářivým a oprýskaným lakem.

„Kde to jsem?“ říkám si. „Na co se to dívám? Opravdu tohle místo mimo svět, které teď vidí moje oči, existuje? Třebaže o něm v celém vesmíru nikdo kromě mě neví, neví, že v téhle chvíli je tu dokonale osamocený muž, jehož tělo se pohybuje mezi těmito prázdnými kamennými schránkami, na nichž ani na okamžik, ve dne ani v noci, neustávají rostlinná muka popínavé vegetace.“

Zahnu na svažující se stezku, která vede k malému hřbitovu. Když vyjde měsíc, je jasně vidět, osvětlený jako ve dne tou jeho přízračnou září, okraj pěšiny zaplevelený vegetací, strž, odkud stoupá hluk vody, jež si hloubí lůžko ve zvučných průrvách hor nacucaných deštěm a v roklích, veliké obrysy stromů tyčících se proti nebi. Jen v noci, ve světle měsíce, lze pochopit, co jsou vlastně stromy zač, ty sloupy ze dřeva a pěny, které se natahují k prázdnotě oblohy.

Když měsíc nesvítí, musí se jít poslepu ve tmě pod ohromující nebeskou klenbou provrtanou myriádami neobydlených hvězd a jinými světelnými vlasci.

Když jsem jednou v noci kráčel po téhle pěšině, hned za zatáčkou, kde je tma ještě hustší, jsem v listí zaslechl lehký šelest. Ohlédl jsem se tím směrem. Byli tam dva jezevci. Upřeně se na mě dívali těma svýma bíle lemovanýma očima, které ve tmě vypadaly skoro jako odrazky. Užasle jsem se zastavil. Jeden z jezevců rychle přeběhl přes cestu, a dokončil tak to, co pravděpodobně začal, než jsem se tam objevil. Ten druhý se nehýbal a dál na mě upíral zrak, vyděšený lidskou přítomností na svém území.

I já jsem zůstal stát; chtěl jsem mu dopřát čas, aby taky přeběhl a dohonil druhého jezevce, který už byl na protější straně. Ale on se nehýbal. Dál se na mě díval svýma bíle lemovanýma očima, dál stál na kraji cesty, nekrytý, tak vyděšený, že se ani nedokázal schovat mezi listím.

„No tak!“ pobídl jsem ho potichu. „Přejdi taky! Na druhé straně na tebe někdo čeká. Já se ani nehnu, neboj se, neublížím ti.“

Ale jezevec se nehýbal. Dál jsem ve tmě viděl ty dva bílé kruhy. Ustoupil jsem o pár kroků, abych zvětšil vzdálenost mezi námi a uklidnil ho. Jenže vypadal, jako by byl přibitý. Couvl jsem ještě dál. Nestačilo to. Vrátil jsem se až za první zatáčku, aby mě už neviděl a odhodlal se přejít přes cestu. Chvílemi jsem vykukoval, abych zjistil, jestli se k tomu už konečně rozhoupal. Ale pořád tam byly ty dva velké bílé kruhy a uprostřed těch kruhů dvě lesklé oči, jež upřeně hleděly mým směrem a tušily ve tmě mou přítomnost.

Té noci jsem se musel vrátit až do osady, aby se jezevec, až uslyší zvuk mých vzdalujících se kroků, konečně odhodlal dohonit druhého jezevce, který na něj čekal schovaný v listoví.

Dnes v noci je všechno černé, měsíc nevyšel. Kráčím po té svažující se cestě až k poslední zatáčce, za níž se znenadání objeví lampičky jakéhosi hřbitova. Sestoupím ještě o kus níž, dívám se zdálky na tu malou galaxii světel ve tmě. Dojdu až k zavřené bráně. Hledím zblízka na lampičky svítící ve výklencích kolumbária, mají nedefinovatelnou oranžovočervenou barvu a prudce se mihotají v temnotě téhle bezměsíčné noci. „Odněkud asi přichází impulz, který rozsvěcuje i tyhle lampičky…,“ říkám si. „Ale jak to, že je tak blízko téhle neobydlené osady hřbitov? Co je tu asi pohřbeno za lidi, pod zemí a v kolumbáriu? Odkud asi pocházejí? Muži, ženy, dokonce i děti, jak soudím podle mohyl, které jsou kratší než ostatní, a podle malých fotografií sotva osvětlených těmi lampičkami…“

Vracím se domů temnou pěšinou pod změtí hvězd. Vedle kamenných žlabů zahlédnu zavalitý a tmavý obrys ropuchy, která asi prolezla starou kovovou mříží, zpod níž se ozývá zurčení vody, a těžkopádně skáče pryč, jakmile zaslechne mé kroky.

Přijdu domů. Zavřu vrátka, i když tu nikdo není. V kuchyni vypiju dvě sklenice vody. Vystoupám po krátkém dřevěném schodišti. Vejdu do svého pokojíku. Převléknu se do pyžama. Vlezu si do malé postele, která trochu zavrže, když se natáhnu. V té naprosté absenci zvuků mi zvoní v uších. Chvíli tak zůstanu, s očima vytřeštěnýma do tmy. Nedokázal bych odhadnout, jak dlouho. Možná už jsem v polospánku, když se mi najednou zdá, že zezdola slyším skřípání: suché tiché zvuky, nečekané – to se možná ve tmě smršťuje a roztahuje dřevo nábytku a zásuvek.

Vstanu. Slezu po schůdkách, chvíli obcházím dolní patro, rozsvítím, abych zkontroloval, že je všechno v pořádku a že dovnitř nikdo nevlezl, třebaže vím, že tu nikdo není. Jdu se podívat i na záchod. Spláchnu, protože vinou uvolněného plováku trochu kapala voda, což zní v tichu a noční tmě mnohem hlasitěji.

Vrátím se do postele. Znovu usínám. Jenže se ozvou další drobné zvuky, tentokrát přicházejí shora, z prázdného prostoru mezi stropem a střechou. Mezi taškami nebo komínem tam totiž lezou i dost velká zvířata, nejen ptáci, ale i ta čtyřnohá, která se pak tam nahoře ve tmě procházejí nad mou hlavou.

Rozsvítím a znovu vylezu z postele. Vezmu si baterku. O stěnu opřu žebřík. Vylezu po něm. Nadzvednu poklop, rozkašlu se z prachu sypoucího se dolů. Prohlížím si zespodu to temné místo plné nehybných věcí, kusů prken, celofánu skoro zkamenělého pod vrstvou vápna.

Svítím baterkou sem a tam. Ale není nic vidět, nejsou tu žádné oči, které by na mě slepě mžouraly ze tmy.

Vrátím se zase do postele. Zhasnu lampičku na nočním stolku. Ale hned vzápětí znovu vstanu, protože si nemůžu vzpomenout, jestli jsem zavřel dřevěnou okenici. Udělám pár kroků, bos po prkenné podlaze. Na okamžik vyhlédnu ven na černé hory porostlé lesy. Naposledy se podívám na to světýlko zářící na druhé straně rokle, ve tmě.

„Copak je to asi za světýlko?“ ptám se znovu sám sebe.

Zavřu okýnko. Vrátím se do postele. Krátce nato usnu.

Copyright © 2015 Mondadori Libri S.p.A., Milano

Translation © Alice Flemrová, 2016

Czech edition © dybbuk, 2016

ISBN 978-80-7438-158-4