Arnon Grunberg: Mateřská znaménka

Mladý psychiatr Kadoke pracující na lince prevence sebevražd má problémy s hledáním ošetřovatelky pro svou matku. Žádná o ni nevydrží pečovat delší dobu. Důvodem je jak jeho vlastní dysfunkční osobnost, tak specifický způsob jeho „matky“ vyrovnávat se s vlastními traumaty a depresemi. Vyřeší situaci narychlo najatá promiskuitní suicidální pacientka s hraniční poruchou osobnosti? Může vůbec něco zdravého vzejít z přimíchání další pochybné ingredience do už tak barvitého klokotajícího mixu? Není to všechno vlastně jako mateřská znaménka, která nám ve skutečnosti nevadí, ale ze strachu před možnou rakovinou si je necháme odstranit, abychom si je nakonec schovali do krabičky na památku, protože se od nich neumíme odloučit? Jak je tomu u oceňovaného nizozemského autora Arnona Grunberga již zvykem, i v tomto románu stahuje čtenáře co nejhlouběji do bezedné propasti lidských vztahů.

Nizozemský prozaik Arnon Yasha Yves Grunberg (1971) pochází z rodiny židovských emigrantů původem z Německa. Po vyloučení z gymnázia vyzkoušel řadu zaměstnání, na počátku devadesátých let provozoval vlastní nakladatelství Kasimir. Jeho první román, Blauwe maandagen (česky: Modré pondělky, 1999) z roku 1994 vyhrál Cenu Antona Wachtera za prvotinu. Stejné ocenění získal i v roce 2000 za De geschiedenis van mijn kaalheid (Dějiny mé plešatosti, vydal pod pseudonymem Marek van der Jagt). Kromě románů (například Figuranten, 1997, česky: Statisté, 2000; Tirza, 2006, česky 2009; Fantoompijn, 2000, česky: Fantomová bolest, 2006; Gstaad 95–98, 2002, česky: Gstaad, 2015 nebo posledním a zatím nejoceňovanějším Moedervlekken - Mateřská znaménka) je také autorem esejů, novinových sloupků, poezie, scénářů a divadelních her. V současnosti žije v New Yorku.

Román Mateřská znaménka vydává nakladatelství dybbuk.

Ukázka z knihy:

Je večer a stále ještě dusno. Na teploměru pověšeném u dveří matčina domu Kadoke vidí, že je 28 stupňů. Ve stínu. Touží po západu slunce.

Kadoke jel po službě za matkou, jak slíbil. Čekal, že bude se­dět venku, užívat si zahrádky, ale zjevně bylo moc horko i na ni.

Sako nechal na zadním sedadle auta, nechápe, proč si ho ráno vůbec bral.

Po Gerstenfeldovi jeli Kadoke s Edem ještě ke třem nalé­havým případům, mezi nimiž byl i jeden adolescent. Náročný případ. Ed měl pravdu: z toho horka jsou lidé úplně bez sebe.

Tráva vypadá beznadějně. Kadoke si zapálí. Nechápe, proč má tráva umřít. Tahle nesmyslná smrt se mu nelíbí. Právě večer, když slunce už tolik nepálí, by se to tu mělo pokropit. Klidně by to mohla udělat Rose.

Matka sedí uvnitř, dívá se na televizi, nevidí ji, ale slyší známý hlas Dr. Phila. Teď by měla Rose kropit zahradu. Když matka sedí u Dr. Phila, tak Rose nepotřebuje. Dřív dělala na zahradě všechno sama, na zahradníky si nepotrpěla, ale teď už na to nemá sílu. Boj se zahradníky vzdala.

Kadoke se navzdory svým zásadám začíná rozčilovat. Je typ člověka, jenž prochází životem efektivně, pln pochopení pro lidské slabosti, má v sobě klid, jaký má lékař vyzařovat. Jen si představte doktora, jenž tváří v tvář smrti či při pohledu na škody napáchané vážnou chorobou propadá panice. Takový doktor již předem selhal. Ale tahle umírající zahrada Kadokeho každý den čím dál víc irituje.       
Na seschlém stromku, který zasadil ještě jeho otec, vidí černé tečky. Mšice. Že by z toho sucha, nebo tu byly už předtím? Nemůže být přece tak těžké zbavit se mšic na stromě, určitě ne těžší než odvšivení dětské hlavy.

Kadoke uchopí hadici. Chtěl by teď také ležet na gauči v obý­vacím pokoji, čtvrt hodinky si zdřímnout a pak probrat poštu. Matka sice obálky ještě otevírá, z nějakého záhadného důvodu se domnívá, že to její syn nezvládne sám (on je otvírá rukama, ona nůžkami), ale už se nedívá, co v nich je. „Pro Ottu,“ píše na obálky. Její syn, psychiatr, má jejím jménem jednat s okolním světem. Stojí mezi ní a okolním světem jako zeď.

S nedopalkem v ústech začne kropit zahradu, ale záhy se ho zmocní neklid. Tohle nemá v popisu práce. Psychiatr zavře kohoutek, odhodí nedopalek a zazvoní.

Nikdo neotvírá. Zazvoní podruhé. Silněji, vztekleji. Vůči dob­rovolné smrti lidí zůstává klidný, ale odumírání trávy ho vyvá­dí z míry. Tápe, ale nevěnuje tomu pozornost, na to je příliš sebejistý. Život je tápání, ví to lépe než kdokoli jiný, umí to lépe než kdokoli jiný. Snad své tápání vnímá silněji než jindy. Neznepokojuje ho to, vedro se podepisuje i na poskytovatelích péče.

Zazvoní potřetí, dlouze a silně, jako by měl příkaz k domovní prohlídce. Jestli má Rose práci, tak mu přece může otevřít mat­ka. Nebo ho neslyší? Copak Dr. Phil přehluší i zvonek?

Konečně se dveře otevřou. Stojí v nich Rose zabalená pouze v ručníku. Starém, vyšisovaném ručníku.

Rose. Pravděpodobně se ve skutečnosti nejmenuje Rose, stejně jako se on nejmenuje Oscar, ale co na tom sejde? Lidé odejdou do jiné země a vyberou si tam jiné jméno, takové, co se hodí k nim nebo k zemi, kam odešli, stejně jako si zvolí osud, který ještě dokážou snést. Vyberou si jméno jako kus oděvu, obléknou si ho a řeknou: „Ano, tenhle osud mi jde dobře k ple­ti, hodí se mi k barvě očí, nemyslíš?“ Někdy si vyberou špatně, hrozí, že na svůj osud zajdou, ale vtom přijde Kadoke.

„Sprchovala jsem se, excuse me,“ vysvětlí Rose.      
Tím ručníkem se ještě utíral i on, kdysi dávno. V tomhle domě se nic nevyhodí, všechno zůstává při starém. Každému výdaji se brání s odvoláním na blížící se smrt, jež vybízí k šetrnosti a nabádá k vyčkávání. Proč utrácet peníze za něco, čeho si člověk už moc neužije?

Tráva, Kadoke si vzpomene na umírající trávu, která si smrt na matčině zahradě dobrovolně nezvolila. Uchopí dívku za paži, jemně, láskyplně, přesto pevně. Normálně to nedělá, dívek se tak přísně nedotýká, nanejvýš chápavě, otcovsky. Psychiatr si drží patřičný odstup.

Rose se nepoleká, důvěřuje mu. Trpělivě, jako by byla pa­cientka, se nechá odvést na trávu. Je bosa, doma vždycky nosí žabky, i v zimě.

Vlastně je na tenhle přísný přístup příliš dvorný, avšak on, který vždy tápal, tápe nyní způsobem pro něj jiným. Troufale, jako někdo, koho nezná.

„Zahrada potřebuje pokropit,“ prohlásí na trávě a ukazuje na vyprahlá místa šířící se zahradou jako vyrážka. Ekzém. Lu­pénka. Akné. Je-li pokožka zrcadlem duše, jak se tvrdí, pak duše téhle zahrady potřebuje pomoc.

Rose a Kadoke stojí uprostřed trávníku. Kadoke ukazuje ko­lem sebe, všude vyprahlá místa, rozklad.

„Musím se obléct,“ řekne Rose. „Musím se postarat o matku.“

Vytrhne se mu, utíká, ne, hupká do domu a on zůstane stát u uschlého stromu, překvapen vlastním chováním, ale také ne­schopen se zastavit. Jako by byl stroj, najednou se zapnul a už se nechce vypnout.

Dr . Phil hovoří, ale nikdo se na něj nedívá, matka je zjevně někde jinde. Jde za Rose, po schodech nahoru, otevírá dveře do koupelny. Dveře do koupelny se nedají zamknout. Zámek je nefunkční, neboť když se nemohoucí člověk omylem zamkne, může dojít k nehodě. Poskytovatelé péče musí mít kdykoli přístup k nemohoucímu, nemohoucí člověk má otevřeno dvacet čtyři hodin denně.     
Rose se lekne, ručník před sebou drží jako štít. Ale nemá se čeho lekat, přišel si s ní promluvit, jak dlouho se už znají? Kadoke ji má rád, protože ona má ráda jeho matku, pečuje o ni s láskou. Tak se s Rose navzájem milují, prostřednictvím matky. Jestliže ona vídá matku denně nahou, nemusí se on děsit její poloviční nahoty, co je pro lékaře nahota?

„Musíme si promluvit, Rose.“

V kapse u kalhot má cigarety. V matčině domě nekouří. Ona ostatně ani neví, že kouří. Nikdy to nevěděla a nikdy to vědět ne­bude. Možná to kvůli němu jen předstírala, možná kdysi dávno něco cítila. Dneska už nemusí dělat, jako že nic necítí, protože nic necítí. Láska se skrývá ve lži, hlavně tam.

„Matce není dobře,“ hlásí Rose. „Zkoušela jsem se vám dovolat.“

Když vysloví tuhle větu, udělá cosi pozoruhodného: pus­tí ručník na zem. Je to spíš gravitace než její vůle. Teď před ním stojí nahá, dívka, která pečuje, 24 hodin denně, čtyři dny v týdnu.

V duchu si opakuje její slova, zavrtí hlavou. Dneska dopoled­ne s matkou telefonoval, zněla výborně. Jasný hlas. Z hlasu se dá poznat všechno: blížící se smrt, nemoc, ale i zamilovanost, nezhoubná choroba, každopádně většinou nezhoubná.

„Nedávno matku prohlédl doktor,“ prohlásí. „Byl naprosto spokojený, říkal, že matka je v dobré kondici, mluvil jsem s ním po telefonu. Je v dobré kondici.“

Poslední větu pronese s jistým důrazem. Jako doktor, jenž radí pacientovi, aby se nepřestal hýbat, aby to nevzdával: nej­lepší lék na smrt je prostě dál žít. Únava životem číhá všude, je třeba ji překročit, jako se překračují kaluže.

Kadoke k ní přikročí o krok blíž. Stojí tam, ani nemrkne. Jako by to měla v popisu práce, i toto je péče. Vyzývavě na něj pohlédne. Nebo spíš vyčkávavě? Takhle vypadá v Nepálu vyzývavý pohled? Je tahle nahota výzvou nebo spíš nehodou? Shodou okolností?

Copyright © 2016 Arnon Grunberg

Published by agreement with Overamstel Uitgevers B. V.

Translation © Veronika ter Harmsel Havlíková, 2017

Czech edition © dybbuk, 2017

ISBN 978-80-7438-174-4