Bylo nebylo… Populární slovenská moderátorka vstoupila už
před časem do světa literatury rozpustilou pohádkovou knížkou. Nyní se
dobrodružství brynzovníčků dostávají i k českému čtenář. Kniha, kterou
vydává nakladatelství XYZ, je sice určena hlavně dětem, ale potěšení může
přinést i čtenářům z řad rodičů a prarodičů.
Autorka, která si knihu také sama ilustrovala, připojila
k českému vydání stručný úvod:
„Milé české děti,
oslovuji vás proto české, protože jste první na světě za
hranicemi Slovenska, které drží v rukou tuto knihu. Kniha O Brynzovnících vyšla
nejdřív na Slovensku. To je země hned vedle vás na východ.
Kdysi spolu tyto dvě země tvořily Československo. Slováci
jsou známí tím, že používají slova jako cencuľ
a jiné. Jejich význam se dozvíte například od svých rodičů nebo na telefonním
čísle 7. Slováci kromě toho rádi jedí brynzu. To je taková hodně podivná hmota,
která je velice zdravá, ale trochu páchne a nikdo jí vlastně pořádně nerozumí.
Je však i zázračná. Proč, to pochopíte u čtení těchto velmi slovenských
pohádek. A věřím, že pak vezmete rodiče na Slovensko, abyste živého Slováka
samy potkaly. Nebo je vezměte do Prahy. To by mělo stačit.
Tak vám přeji příjemné brynzové čtení, které se začne
dalším úvodem. Tím původním pro slovenské děti… protože odsud to je již čistě
slovenský příběh. V češtině.
P.S.: To vše přeložily do češtiny moje sestra Mária a
neteř Natali, která je stejně stará jako vy. Děkuji!“
Ukázka z knihy:
Brynzovníci
Žil byl jeden bača kdesi daleko na salaši jen se dvěma
ovečkami. Jmenovaly se Květa a Milada. S bačou se příliš nekamarádily, protože
bača byl trochu líný, ani na pastvu se mu nechtělo je vyhánět. Tak se Květa a
Milada často pásly samy, okousávaly vysokotatranskou trávu a pomlouvaly baču.
„Bé, bééééézbožný obééééézní báááááča,“ postěžovala se
Květa Miladě.
„Bé, nezběééééhlý v běééééžném bačování. Bééé,“
souhlasila Milada s Květou.
Baču však ovce netrápily. Ty se totiž zásluhou jeho
lenosti ostatně samy naučily podojit, přinést mléko do salaše a všemi možnými
procedurami z něj vyrobit to, čeho bylo zapotřebí. Procedury teď nebudeme popisovat,
protože byste k tomu potřebovaly minimálně střední potravinářskou školu s
nástavbou, a tu zřejmě, milé děti, nemáte. Salaš jednoduše fungovala výborně,
přestože bača vůbec, ale absolutně vůbec nic nedělal. Vlastně moment. Dělal.
Malým nožíčkem vyřezával do oštěpku1
obrázky – různé výjevy ze svého vlastního života. Jelikož bača celý život jenom
seděl a vyrýval ornamenty do oštěpků, tak do těch oštěpků
vyřezával nožíkem sebe, jak sedí a vyřezává nožíkem do
oštěpků sebe, jak sedí a vyřezává nožíkem do oštěpků sebe, jak sedí a vyřezává
nožíkem do oštěpků sebe, jak…
A tak to šlo dál a dál a na salaši se nic nedělo. Milada a
Květa, zmíněné ovce, se nahněvaly. Proč by ony měly dělat všechno a bača jen
slíznout veškerou slávu a pochvaly za výtečné oštěpky? A tak si řekly jedno
velké, hlasité a společné: „Béééééé.“
Už nebudou dělat práci za baču. Nebudou dělat nic. Jak řekly,
tak i udělaly. Do salaše odnesly poslední kbelík mléka, dokončily poslední
proceduru, kterou vám teď nepopíšeme, protože byste k tomu potřebovaly
minimálně střední mlékařskou školu se stáží ve Švýcarsku. Jedním slovem,
vykašlaly se na všechno. Anebo tedy čtyřmi slovy. Potom Milada a Květa vyběhly
na sousední pastvu za jinými ovcemi, které nosily i náušnice, a daly si taky
takové nastřelit do uší.
A od té chvíle patřily k těm novým ovečkám a s nimi žily i
nadále.
Bača si odchodu svých dvou jediných oveček ani nevšiml, protože
byl myslí hodně vnořený do vyřezávání víte čeho a do víte čeho. Nevšiml si ani,
když se přihodilo něco neuvěřitelného, zázračného a pohádkového. To se ale
dozvíte až zítra, milé děti, teď je už čas jít spát.
No dobře, dobře, to vám ještě prozradíme, jinak byste asi
neusnuly a zítra na výtvarce byste samou únavou z modelíny vymodelovaly
nějaký váleček bez hlavy a paty a zase byste musely paní učitelku přesvědčovat,
že takhle váš tatínek skutečně vypadá. A to my v pohádkové knížce nechceme.
Takže si to zopakujeme. Ovce jsou pryč, bača je sám a
vyřezává… vy víte co a víte, do čeho. Jak jsme již zmínili, ovce nechaly
zprocedurované mlíčko v kbelíku a odešly. A to mlíčko se najednou z ničeho nic
začalo hemžit, hemlesit, bublat, zvedat – a najednou z něj byla brynza. To by
nebylo nic výjimečného, jenže ta brynza začala nabývat zvláštních tvarů. Kbelík
se tak silně otřásal a skákal, že bača poprvé v životě něco křivě vyřezal do
oštěpku. Bum, bác, bum, bác, třesk, plesk a kbelík se vykbelil na zem.
Pomaloučku, pomalu z něj začaly vylézat jakési bílé
postavičky.
Vypadaly jako panáčci z bílé modelíny. Samozřejmě, že
nebyli z modelíny, ale z brynzy a nebyli to panáčci, ale brynzovníci. Malí,
měkcí lidé s měkkým srdcem a malým mozečkem. Nebyli moudří, ale dobří a od
chvíle, co se narodili na této opuštěné salaši, častokrát pomohli mnohým lidem
i zvířátkům. Ale to všechno se dozvíte opravdu až zítra a během dalších dnů, až
si přečtete tyto zapomenuté slovenské pohádky. I brynzovníci už totiž potřebují
jít spát, protože narodit se je moc únavná záležitost a kromě toho by si ještě
měli rychle najít nějaké chladné místečko na noc, aby se do rána nezkazili.
1
Pozn. red: Oštiepok, česky oštěpek, je tradiční výrobek z ovčího sýra ze
Slovenska nebo Valašska.
Text and
illustrations © Adela Banášová, 2013
Translation ©
Mária Zinburgová, 2017
© NAKLADATELSTVÍ
XYZ, 2017
ISBN
978-80-7505-775-4
Žádné komentáře:
Okomentovat