Miloslav Švandrlík: Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka 1.

Dvojice raubířů, detektivů i statečných hrdinů z malého posázavského městečka, to svým důvtipem a fantazií občas zavaří nejen sobě, ale i svým sousedům, učiteli Pěničkovi i nadporučíku a později kapitánu Ošmerovi. Do nejednoho vyšetřování vtáhnou také kastelána Štětku nebo hajného Breburdu. Přes všechny své velkolepé patálie, rozbitá kolena a školní průšvihy jsou Kopyto s Mňoukem vždy na stopě pořádnému dobrodružství.

Poprvé se Kopyto a Mňou objevili v časopise Pionýr, kde v září 1965 vyšla povídka Oběť potoka Brumbalce. Kresbami ji doprovodil oblíbený ilustrátor Neprakta. Tento tandem pak měsíc co měsíc tvořil a dál doplňoval Kopytův a Mňoukův svět. Velký čtenářský úspěch přinesl autorům smlouvu na další pokračování v následujících deseti ročnících časopisu.

Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka vyšly několikrát knižně. Nově je vydává nakladatelství XYZ, s dovětkem: „Naší snahou bylo publikovat příběhy Kopyta a Mňouka v definitivní a nejucelenější podobě tak, jak vycházely v časopise Pionýr, a včetně všech ilustrací, které vznikly ať k časopiseckému či knižnímu vydání.“

Ukázka z knihy:

OBĚŤ POTOKA BRUMBALCE

Členové přírodopisného kroužku, žáci Kopyto a Mňouk, se v sobotu odpoledne vydali proti proudu potoka Brumbalce. Téhož Brumbalce, nad jehož vodami žasli vědci celého světa v roce 1936–37. Je známo, že sám slavný americký profesor Archibald Granger napsal tehdy knihu Tajemný Brumbalec – chlouba střední Evropy, za kterou měl být poctěn Nobelovou cenou. Nedošlo k tomu pouze proto, že Němci a zejména Japonci se dopustili nekalých intrik proti proslulému americkému vědci.

Avšak sláva Brumbalce nebyla závislá na žádné poctě. Jeho podivuhodné vody udivily profesory z Oxfordu i ze Sorbonny, ale právě tak nad nimi žasli prostí lidé ze všech kontinentů.

Dnes se na to již trochu pozapomnělo, a proto snad bude dobře znovu se zmínit o tom, co tehdy doslova hýbalo světem. Bylo zjištěno, že voda v Brumbalci je bohatá na zvláštní soli a minerály, které způsobují zkamenění rozličných předmětů v neuvěřitelně krátké době. Ponořená dubová větévka či stonek růže se obalily minerály během dvaceti minut a za dvě hodiny vypadaly jako skleněné, přičemž byly ovšem zcela nerozbitné. Totéž se dělo i s jinými předměty. Při vědeckých zkouškách bylo použito rozličných materiálů. Uvedeme jen několik příkladů: jogurt zkameněl za šestnáct minut, otep slámy za tři čtvrtě hodiny, zatímco bonbony zvané žužú potřebovaly ke zkamenění půl dne. Žádný předmět však neodolal brumbaleckým vodám déle než dvacet čtyři hodiny.

To vše žáci Kopyto a Mňouk věděli, když se rozhodli ke své výpravě. I když fakta o vodě v Brumbalci jsou dostatečně známa široké veřejnosti, věřili, že přijdou na něco nového, co by naši i světovou vědu mohlo zajímat.

Výprava byla vzrušující i proto, že Brumbalec je potok neobyčejně divoký a prodírá se údolím, jehož srázy jsou porostlé neprostupnými křovinami, maliním, ostružiním a trsy žahavých, místy téměř dva metry vysokých kopřiv.

Proto také bylo zřejmé, že mohou být na Brumbalci místa a zákoutí, která ještě nikdo nezná. Aby je prozkoumali, připravili se žáci Kopyto a Mňouk opravdu důkladně. Oblékli si celtové zelené kombinézy a na nohy si obuli holínky. Jelikož po březích Brumbalce nelze postupovat a ve vodě by jim zkameněla obuv, rozhodli se, že budou poskakovat po kamenech, které z potoka vyčnívají. Tím pádem měli ovšem větší možnosti než profesoři z Oxfordu, kteří se jakémukoliv poskakování tvrdošíjně bránili. Žáci Kopyto a Mňouk však poskakovali rádi, není tedy divu, že jim nebylo zatěžko poskakovat v zájmu vědy. A tak se vydali na cestu, na které mělo dojít k senzačnímu odhalení.

Poskakovali asi dvě hodiny, míjejíce spoustu zajímavých, ba přímo pozoruhodných věcí. Na dně potoka viděli zkamenělé listy, větvičky, ale i žáby a několik ryb. Šlo zřejmě o ryby, které z řeky otrávené fenolem hledaly spásu v Brumbalci, a přepočítaly se.

O kus dál našli žáci Kopyto a Mňouk zkamenělou veverku, držící v pracičkách kousek zkamenělé muchomůrky. Nejspíš se opojnou houbou přivedla do nálady, v opojení vrávorala po břehu, uklouzla a spadla do potoka. Což se jí stalo osudným. A nyní se oba mladí badatelé dostali do zákrutu, který vypadal obzvláště divoce. Keře a rostliny neobyčejně příšerného vzhledu se nakláněly z břehů nad potok, jako by střežily nějaké strašlivé tajemství a varovaly každého vetřelce před vstupem do těchto míst.

„Tady snad ještě nestanula lidská noha,“ vydechl žák Kopyto.

„A jestli, tak je to už hodně dávno,“ řekl žák Mňouk. „Určitě ne letos. Mám takový dojem, že dneska zažijeme nějaké dobrodružství.“

Prodírali se spletí větví, nezapomínajíce přitom poskakovat.

A když minuli třetí vykotlanou vrbu, šestou dutou olši a devátý svítící pařez, strnuli a zachvěli se děsem. Uprostřed potoka, téměř po pás ve vodě, stál zkamenělý člověk. Urputně zíral před sebe do vody, jako by ještě sledoval vlastní pravici, která jsouc ponořena pod vodou svírala zkamenělý zouvák. Žáci Kopyto a Mňouk vytušili, že se zde odehrála tragédie, s níž je nutno seznámit bezpečnost. Zanechali dalšího bádání a urychleně poskakovali k domovu. Měli plnou hlavu nečekaného nálezu a celou cestu se o něm bavili.

„Možná že je to pravěký člověk,“ mínil žák Kopyto.

„Nejsem si jist,“ řekl žák Mňouk, „jestli pravěcí lidé měli brýle, kravaty a zouváky.“

Za takovýchhle úvah doskákali k rodnému městečku a okamžitě se vydali na stanici Veřejné bezpečnosti. Tam vše sdělili nadporučíkovi Ošmerovi, který je velice pozorně vyslechl.

„To je zajímavý objev, chlapci. Gratuluji vám,“ řekl potom, „neboť zkamenělé pány se zouvákem nenacházíme každý den. Je ovšem nutno zavolat posilu, protože zkamenělý pán váží přinejmenším tolik jako mramorová socha v životní velikosti, a s takovýmto nákladem nehodlám poskakovat potokem.“

Okamžitě začal někam telefonovat a výsledek se brzy dostavil. Za necelou hodinu přiletěl policejní vrtulník, přijal do svých útrob nadporučíka Ošmeru i žáky Kopyta a Mňouka a odletěl proti proudu potoka Brumbalce.

„Veďte nás, chlapci,“ řekl pilot, „já nemám v hledání zkamenělých pánů žádné zkušenosti.“

„Támhle za tou zátočinou to je!“ vykřikl žák Mňouk.

Vrtulník zakroužil nad označeným místem – a skutečně! Pán stál ve vodě přesně tak, jak to chlapci popsali. Vrtulník přistál v koruně jedné vrby a příslušníci záchranné čety zahájili práci. Ovázali zkamenělého pána lany a vtáhli ho na palubu i se zouvákem. Stala se přitom ovšem malá nehoda, neboť pánovi sklouzly do vody brýle.

Ty nemohly být pohřešovány. Potopil se pro ně statečný staršina Bouzek, riskuje vlastní zkamenění. Všechno však dobře dopadlo a vrtulník se mohl vydat na zpáteční cestu do městečka.

„Znáte toho pána?“ ptal se chlapců nadporučík Ošmera, ukazuje na muže se zouvákem, „já mám takový dojem, že mi někoho připomíná!“ Ve skutečnosti mu ovšem připomínal pomník Karoliny Světlé, neboť měl přesně tutéž barvu.

„Mně nepřipomíná nikoho,“ řekl žák Kopyto.

„Mně taky ne,“ připojil se žák Mňouk.

Nezbylo, než aby se nadporučík Ošmera dal do důkladného pátrání. Chodil dům od domu po městečku a okolí a ptal se, jestli se neztratil někdo se zouvákem. Dozvěděl se, že pouze v obci Šlohánky zmizely tři slepice, avšak bez zouváku. Zdálo se, že bezpečnost je v koncích. Když však bylo nejhůř, přispěchali znovu na pomoc žáci Kopyto a Mňouk. Navštívili nadporučíka a poradili mu, aby muže se zouvákem vystavil na náměstí vedle kašny. Třeba ho někdo z občanů pozná.

„To nejde,“ bránil se Ošmera, „nemohu přece mrtvolu postavit na veřejné prostranství! Co by tomu řekli cizinci?“

„Mohli bychom tvrdit, že je to obrozenecký básník Květoslav Lesklolunný,“ řekl žák Mňouk, „ten se přece u nás narodil.“

„Dobrá,“ souhlasil nadporučík, „ale abych byl z obliga, udělejte mi cedulku s jeho hodnocením, kterou mu pověsíme na prsa.“

Neuplynulo ani půl dne a muž se zouvákem stál uprostřed náměstí.

Na prsou se mu skvěla tato cedulka:

KVĚTOSLAV LESKLOLUNNÝ,

narozen 8. III. 1789 zde,

zemřel 6. VI. 1838 tamtéž.

Význačný básník a bojovník proti kléru.

Lidé měli radost z nového pomníku a říkali, že by se nemělo zapomínat ani na malíře Vratislava Žahourka, který byl tak srostlý s tímto krajem, že zemřel mlád na uštknutí místní zmije. I cizinci si Květoslava Lesklolunného se zájmem prohlíželi a byli spokojeni. Pouze jistý Francouz prohlásil, že nechápe, proč se obrozeneckých básníků využívá k propagaci zouváků. Opodál stál opřen o kašnu nadporučík Ošmera a dával pozor, jestli muže se zouvákem někdo z občanů přece jen nepozná. A jelikož trpělivost přináší růže, dočkal se.

V neděli odpoledne, krátce po půl čtvrté, se u pomníku zastavil starý šedivý muž.

„Ale můj bože,“ vykřikl, „to přece není Květoslav Lesklolunný! To je, nemohu se mýlit, kolega Pyšvejc!“

„Račte se mnou,“ řekl mu nadporučík Ošmera, „zdá se, že budete moci vydat důležité svědectví.“ A vedl šedovlasého muže na stanici. Tam se dozvěděl tu otřesnou pravdu.

„Jsem profesor přírodopisu Brabouk,“ řekl mu šedivý muž, „dnes již ovšem v důchodu. V listopadu mi bude dvaasedmdesát. Na zdejším gymnasiu jsem učil od roku 1933, stejně jako kolega Pyšvejc, který byl matematik. Žáci ho neměli rádi a my profesoři, přiznám se, rovněž ne. Byl to zlý, urputný člověk, který neznal nic jiného než matematiku. Mne, myslím, obzvláště neměl v lásce. Proto ho velice ranilo, když jsem v roce 1936 objevil tajemství potoka Brumbalce, o nějž se záhy začal zajímat celý svět. Prohlašoval, že to je humbuk, že se podvodem snažím udělat kariéru a že jediná nesporná věda je matematika. Chtěl jsem ho přesvědčit. Ukazoval jsem mu nádherně zkamenělou růži, mával jsem mu před nosem zkamenělou utěrkou, ale marně. Opovržlivě se usmíval a říkal, že bůhvíkde jsem to sebral. A že si takové věci dokáže sehnat taky. Když se ovšem do našeho městečka dostavil osobně sám pan profesor Granger, když přijeli slovutní páni z Oxfordu a ze Sorbonny, to už jenom chodil, bouchal dveřmi a skřípal zuby. Jednou jsem ho slyšel, jak si sám pro sebe huhlá: ‚To bych rád věděl, jak to ten zatracený přírodopisec dělá! To je eskamotér, a ne vědec! Ano, ano, je to docela obyčejný manipulátor a pouťový kouzelník! Zatímco jiní tahají z cylindru králíky, on tahá z Brumbalce zkamenělé růže! Ale já na ten podvod přijdu. To budou koukat pánové učenci, až toho taškáře odhalím! Úplně ho ve městě i na celém světě znemožním!‘ Kolega Pyšvejc byl zcela prosycen zlobou. Mně to ovšem tehdy příliš nevadilo, neboť jsem byl obklopen spoustou nových přátel z vědeckého světa. Ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo, když kolega Pyšvejc jednoho dne zmizel. Domníval jsem se, že nemohl unést svou závist a bez rozloučení se odstěhoval do jiného kraje. Nikomu se zde po něm nestýskalo a já jsem si na něho vzpomněl zřídkakdy. Teprve dnes jsem se s ním setkal po téměř třiceti letech, ale

to už jsem s ním nemohl mluvit.“

Po slovech profesora Brabouka bylo nadporučíkovi vše jasné. Mohl přistoupit k rekonstrukci činu.

Profesor Pyšvejc přibližně počátkem roku 1936 vydal se proti proudu Brumbalce, aby vyvrátil tvrzení přírodopisců. Vstoupil do vody a ponořil do ní zouvák, aby se přesvědčil, jestli a za jak dlouho zkamení. Se zouvákem však začaly profesorovi kamenět i boty, ponožky a kalhoty. Profesor chtěl opustit potok, ale to již nebylo možné, neboť těžká obuv a oděv ho táhly ke dnu. Postupně byl obalován solemi a minerály, až zkameněl celý, včetně zouváku. Zůstal trčet v potoce, jak ho žáci Kopyto a Mňouk našli, když se vydali na svou dobrodružnou pouť.

Po tomto zjištění byl matematik Pyšvejc převezen do městského muzea, kde stojí dodnes vedle husitských sudlic. Na jeho místě na náměstí byl vztyčen skutečný pomník Květoslava Lesklolunného a jménem malíře Vratislava Žahourka byly nazvány alespoň městské sady. Žáci Kopyto a Mňouk byli veřejně pochváleni ředitelem školy, předsedou rodičovského sdružení a velitelem požárníků. Taktéž obdrželi každý po hodnotné knize. Na závěr slavnosti

řekl ředitel Palec mimo jiné:

„Tento případ budiž pro nás výstrahou i poučením! Ztratí-li se někdy učitel nebo profesor, ať už se zouvákem, či bez něho, hledejme ho hned, a ne až po třiceti letech!“

© Miloslav Švandrlík – dědicové c/o DILIA, 1973

Illustrations © Jiří Winter Neprakta, heir, 1973

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018

ISBN 978-80-7505-964-2

Bernard Minier: Noc

Během vyšetřování vraždy na ropné plošině v Severním moři narazí norská inspektorka Kirsten Nigaardová na sérii fotografií. O pár dní později už sedí v toulouské kanceláři kriminalisty Martina Servaze, který si snímky se zájmem prohlíží. Je na nich on sám zachycený teleobjektivem nepolapitelného sériového vraha Juliana Hirtmanna. To ale není vše. Na dalším snímku je malé dítě, Gustav. Pro Kirsten a Martina začíná děsivá výprava s ještě děsivějším nepřítelem na jejím konci.

Thriller francouzského autora navazuje na knihy Mráz, Kruh a Tma. Vydává XYZ v překladu Jiřího Žáka.

O Bernardu Minierovi čtěte také na https://ivanmatejka.blogspot.cz/2018/02/bernard-minier-nejsem-martin-servaz.html

Ukázka z knihy:

Červený vlak se vynořil z potemnělého tunelu jako jazyk z úst zimní krajiny. Břidlicově modrá barva noci, neprůhledná temnota tunelu, namodralá bělost sněhu a o něco tmavší šedý odstín ledu. A pak najednou ostré červené světlo, podobající se krvavé skvrně rozpínající se až k nástupišti.

Nádraží Finse. Dva tisíce osm set metrů nadmořské výšky. Nejvyšší bod celé trati.

Nádražní budovy pokrývala vrstva ledu a sněhu. Na nástupišti, které se ve žlutých světlech lamp spíš podobalo běžkařské trati, čekal jeden pár a jedna žena.

Kirsten odlepila tvář od okna a venku se všechno propadlo do šera zastíněného světlem uvnitř vagonu. Zaskřípaly dveře a na kraji svého zorného pole zahlédla na konci centrální uličky pohyb. Nějaká žena, asi čtyřicátnice, stejně stará jako ona. Kirsten se vrátila ke knize. Podařilo se jí usnout asi jen na hodinu, ačkoliv Oslo opustila už před čtyřmi. Radši by použila letadlo nebo aspoň lůžkový vagon, ale nadřízení jí dovolili jen obyčejnou jízdenku na noční vlak. Místenku. Omezený rozpočet. Poznámky, které si předtím uložila do telefonu, si teď stáhla na displej tabletu. Tělo nalezené v kostele v Bergenu. Mariakirken, kostel Panny Marie. Žena zavražděná na oltáři mezi kultovními předměty.

Amen.

„Promiň.“

Zvedla oči. Žena, která předtím nastoupila, teď stála před ní.

Usmívala se. V ruce držela kufřík.

„Jestli ti to nevadí, sedla bych si naproti tobě. Nebudu tě rušit, jen… to ten prázdný noční vlak. Nevím, ale cítila bych se tak víc

v bezpečí.“

Jestli by jí to nevadilo! Věnovala jí chabý úsměv.

„Ne, ne, nevadí. Jedeš až do Bergenu?“

„Ehm… ano, ano, do Bergenu. Ty taky?“

Pročítala si své poznámky. Ten chlápek z Bergenu nebyl v telefonu moc sdílný. Kasper Strand. Napadlo ji, jestli je tak nemluvný i během vyšetřování. Podle jeho výpovědi se právě stmívalo, když nějaký bezdomovec, který šel náhodou kolem, uslyšel z kostela křik. Místo toho, aby se šel podívat, co se děje, vzal nohy na ramena a doslova vrazil do první policejní hlídky, která tudy procházela.

Policisty zajímalo, kam a proč tak pospíchá. Nakonec jim přiznal, že z kostela slyšel křik. Podle Kaspera Stranda byli policisté velmi skeptičtí (z intonace jeho hlasu a z některých narážek pochopila, že bezdomovce na místní služebně dobře znají), ale tu noc byla zima a vlhko a oni se strašně nudili. Dokonce i vymrzlý kostel jim připadal příjemnější než déšť a vítr „vanoucí z širého moře“ (Přesně takhle se Kasper Strand vyjádřil. Policejní básník, pomyslela si.).

Zaváhala, jestli si nemá pustit i video z kostela, které jí Strand poslal. Překážela jí ta spolucestující naproti. Kirsten vzdychla.

Doufala, že žena hned usne, ale místo toho vypadala čileji než chvíli předtím. Kirsten na ni vrhla postranní pohled. Žena ji upřeně pozorovala. Na rtech měla lehký úsměv, o němž by Kirsten nedokázala říct, jestli je přátelský nebo ironický. Oči měla přimhouřené. Potom její pohled sklouzl dolů na displej tabletu.

Zamračila se a evidentně se pokoušela přečíst, co je tam napsáno.

„Ty jsi od policie?“

Kirsten to docela pobavilo. Žena si všimla malého znaku v rohu obrazovky, na němž byl lev s korunkou a nápisem POLITIET.

Věnovala jí pohled, který nebyl ani přátelský, ani nepřátelský, a na jejích úzkých rtech se objevil odměřený úsměv, který však nevypadal vyloženě pohrdavě. Na komisařství v Oslu nebyla Kirsten Nigaardová zrovna proslulá svou lidskou vřelostí.

„Ano.“

„Z kterého oddělení, jestli to není tajné?“

A je to tady, pomyslela si.

„Kriminální policie.“

„Aha, já… ne, ne… nechtěla jsem… To je zvláštní profese, ne?“

„I tak se to dá říct.“

„A jedeš do Bergenu… kvůli…“

Kirsten se rozhodla jí to nijak neusnadnit.

„No… víš, já… kvůli nějakému zločinu?“

„Ano.“

Nevlídný tón. Žena si možná uvědomila, že zašla příliš daleko, protože zavrtěla hlavou a sevřela rty.

„Promiň, to se mě opravdu netýká.“

Ukázala na kufr.

„Mám s sebou termosku kafe. Dáš si?“

Kirsten zaváhala.

„Dobře,“ odpověděla nakonec.

„Bude to dlouhá noc,“ řekla žena. „Jmenuju se Helga.“

„Kirsten.“

„Takže žiješ sama a momentálně nikoho nemáš, je to tak?“

Kirsten na ni vrhla podezřívavý pohled. Moc mluvila. Aniž by si to uvědomila, nechala Helgu, aby z ní vytáhla spoustu informací. Tahle Helga byla větší čmuchal než novináři. Jako vyšetřovatelka Kirsten věděla, že naslouchat někomu i v těch nejbanálnějších a neosobních vztazích vždycky souvisí s hledáním pravdy. Na okamžik si pomyslela, že by tato žena excelovala ve vyslýchání svědků. Kirsten se nad tím nejdřív pousmála. U kriminální policie znala některé vyšetřovatele, kteří ani zdaleka neměli na práci se svědky takový talent.

Ale teď už se neusmívala. Teď jí Helžina vlezlost začínala jít na nervy.

„Helgo, myslím, že si trochu zdřímnu,“ oznámila jí. „Zítra mě čeká dlouhý den. Nebo spíš už dneska,“ opravila se při pohledu na hodinky. „Do Bergenu zbývají ještě dvě hodiny, musím se trochu prospat.“

Helga se na ni podívala se zvláštním výrazem a pak přikývla.

„Samozřejmě. Když chceš.“

Úsečnost její odpovědi Kirsten vyvedla z míry. Pomyslela si, že v téhle ženě je něco, co se zpočátku vůbec neprojevovalo, teď to však už bylo naprosto zřejmé. Nemá ráda, když jí někdo oponuje nebo se staví proti ní. Tolerance založená na frustraci, tendence projevovat vztek, černobílé vnímání světa. Osobnost jako historický souhrn vlastností, ukončila svoje úvahy. Vzpomněla si na přednášky na policejní

škole o tom, jak se chovat tváří v tvář nejrůznějším osobnostem.

Zavřela oči a doufala, že tak rázně přeruší rozhovor.

„Je mi to líto,“ řekla náhle Helga za jejími zavřenými víčky.

Otevřela oči.

„Je mi líto, že jsem tě obtěžovala,“ opakovala Helga. „Půjdu si sednout jinam.“

Trochu si odfrkla, na tváři se jí objevil shovívaný úsměv a panenky se jí rozšířily.

„Asi nemáš moc přátel.“

„Prosím?“

„Kvůli té své pitomé povaze. Kvůli tomu, jak jsi arogantní. Vůbec mě nepřekvapuje, že jsi sama.“ Kirsten strnula. Chtěla něco odpovědět, ale Helga se náhle zvedla a vytáhla kufr ze síťky nad sebou. „Je mi líto, že jsem tě obtěžovala,“ zopakovala ještě jednou příkře a vykročila pryč.

Fajn, řekla si Kirsten. Najdi si jinou oběť!

Usnula. Něco se jí zdálo. Ve snu jí jakýsi vemlouvavý, jedovatý hlas syčel do ucha: „Ty ssssvině, ty kurvo!“ S trhnutím se probudila. A trhla sebou podruhé, když spatřila Helgu, jak se k ní naklání. Seděla na protějším sedadle a pozorovala ji jako vědec zkoumající amébu pod mikroskopem.

„Co tady děláš?“ zeptala se jí Kirsten šeptem.

Opravdu to Helga řekla? Kurvo? Skutečně to slovo vypustila, nebo se jí to jen zdálo?

„Chtěla jsem ti jen říct, aby ses šla vycpat!“

Kirsten cítila, jak se jí zmocňuje hněv, temný jako bouřkový mrak.

„Cos to řekla?“

V 7 hodin 01 minut vjel vlak na nádraží v Bergenu. Deset minut zpoždění, pro státní dráhy jako nic, řekl si Kasper Strand přešlapující

na nástupišti. Byla temná noc a v Bergenu bude díky oblačnosti tma až do devíti hodin ráno. Viděl ji, jak sestupuje na stupátko a jak klade špičku boty na nástupiště. Zvedla hlavu a okamžitě ho poznala mezi lidmi, kteří se tam v tuto hodinu

nacházeli.

„Polda!“ přečetl si v jejích očích, když se před ním zastavila.

A tušil, co vidí. Poněkud neohrabaného policajta s holou hlavou, špatně oholenou bradou a panděrem napínajícím knoflíky koženého

kabátu, který dávno vyšel z módy.

Vykročil jí vstříc a snažil se jí přitom nezírat na nohy. Trochu ho překvapilo její oblečení. Pod rozepnutým zimním kabátem

s kapucí lemovanou kožešinou měla na sobě konzervativní kostýmek, punčochy v tělové barvě a kozačky s vysokými podpatky.

Třeba je to tenhle podzim na osloské policii v kurzu! Dovedl si ji představit, jak vychází ze zasedačky v Radisson Plaza vedle nádraží nebo u budovy DnB NOR banky. Ale ať to bylo jakkoliv, nesporně byla hezká. Tipoval ji mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti lety.

„Kirsten Nigaardová?“

„Ano.“

Podala mu ruku v rukavici a on na okamžik zaváhal, jestli ji má vůbec stisknout. Byla tak měkká, jako kdyby neměla kosti nebo jako kdyby byla rukavice jen naplněná vzduchem.

„Kasper Strand, policie Bergen. Vítám tě.“

„Díky.“

„Nebyla cesta moc dlouhá?“

„Byla.“

„Podařilo se ti usnout?“

„Moc ne.“

„Pojď.“ Natáhl zčervenalou ruku k uchu její tašky, ale ona mu pokývnutím naznačila, že si ji radši ponese sama. „Na policejním

komisařství tě čeká kafe, chleba, občerstvení, džus a brunost. Pak se do toho pustíme.“

„Já bych radši viděla místo zločinu. Pokud se nemýlím, není to odsud daleko.“

Kráčeli spolu podél velké skleněné stěny. Otočil se k ní, zamračil se a potom se podrbal v šestidenním strništi.

„Cože? Hned?“

„Kdyby ti to nevadilo.“

Kasper se pokusil zakrýt podráždění, ale moc se mu to nepovedlo.

Viděl, jak se policistka usmívá. Byl to úsměv, v němž chyběla vřelost, který nebyl určený jemu, ale který přicházel odněkud

zevnitř a potvrzoval, jaký úsudek si o něm udělala. A do prdele!

Mohutné lešení a obrovská plachta zakrývaly hodiny svítící na počest plátku Bergens Tidende. Nejvlivnější deník západního Norska to bezpochyby udělal po vraždě v kostele, k níž došlo ráno.

V hale zabočili doprava, prošli kolem obchodu s delikatesami Deli de Luca a vešli do vlhkého větrného tunelu, na jehož konci se nacházelo

stanoviště taxíků. Jako obvykle na dohled žádný nebyl, přestože na ně v dešti čekalo půl tuctu zákazníků. Kasper svůj Saab 9-3 zaparkoval u chodníku na protější straně ulice. V malých parcích a budovách stojících kolem bylo něco venkovského. Každopádně

ve smyslu, jaký tomuto slovu přisuzovali v Oslu.

Měl hlad. Se zbytkem skupiny vyšetřovatelů z Hordalandu byl na nohou celou noc.

Když se posadila vedle něj, její tmavý kabát se otevřel, sukně se vyhrnula a ve stropním světle odhalila krásná kolena. Její blond vlasy se vlnily na límci v neposlušných kadeřích, ale na temeni byly hladké a na levé straně rozdělené pečlivě učesanou pěšinkou.

Nebyla přírodní blondýnka. Kasper si všiml tmavých kořínků a obočí, které si vytrhala do úzkých obloučků. Měla modré, takřka zneklidňující oči, rovný, trochu větší nos a úzké, avšak pěkně tvarované rty. A znaménko krásy vlevo na bradě.

Z jejího obličeje šlo vyčíst rozhodnost.

Žena, která se umí kontrolovat, je klidná a důsledná.

Znal ji teprve deset minut, ale s překvapením si uvědomil, že by ji jako partnerku nechtěl. Nebyl si jistý, jak dlouho by dokázal

snášet její povahu a jestli by jí neustále nekoukal na nohy.

Copyright © XO Éditions 2017.

All rights reserved.

Cover Illustration © photographie de Xiao Yang

Translation © Jiří Žák, 2018

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018

ISBN 978-80-7505-974-1

Ray Celestin: Sekerníkův jazz

New Orleans, 1919. Zatímco tajemný vrah – Sekerník – kráčí městem, tři jedinci se jej snaží odhalit. Detektivní důstojník Michael Talbot, který vede oficiální vyšetřování, usiluje o nalezení vodítek a skrývá vlastní závažné tajemství. Bývalý detektiv Luca D'Andrea si uvědomuje, že pracuje pro mafii – jejíž potřeba vyřešit Sekerníkovu záhadu je zrovna tak urgentní, jako mají úřady. A Ida, sekretářka v Pinkertonově národní detektivní agentuře, zakopne o stopu, která ji a jejího kamaráda, hudebníka Lewise Armstronga, zatáhne do toho případu a jeho hrozného nebezpečí… Jak se Michael, Luca i Ida blíží k odhalení vrahovy identity, sám Sekerník vydává výzvu neworleánskému lidu: hrajte jazz, nebo riskujete, že se stanete další obětí…

Anglický autor Ray Celestin vystudoval asijské umění a jazyky na univerzitě. Pracoval je scenárista pro film a televizi. Jeho první román Sekerníkův jazz (2014) získal cenu britské asociace autorů krimi za nejlepší debut roku - CWA John Creasey New Blood Dagger Award. Na první román navázal loni knihou Dead Man's Blues, která se odehrává v Chicagu roku 1928.

V českém překladu Silvie Mitlenerové vydává Sekerníkův jazz nakladatelství XYZ.

Ukázka z knihy:

Na západě Francouzské čtvrti v předměstském slumu, kterému místní obyvatelé říkali Battlefield neboli Bitevní pole, se černošské pohřební procesí prodíralo břidlicovým leskem mlžného úsvitu. Z pozůstalých se skloněnými hlavami, oblečených v tmavých šatech a závojích, zbývaly jen stíny, které mizely v mlze a zase se zjevovaly. Vypadalo to jako procesí duchů, kteří jako by se všichni zároveň přesouvali k branám hádu. Pohřeb započal těsně po východu slunce, kdy vynesli rakev z domu smutku, položili ji na nosítka a truchlící se shromáždili na ulici. Když bylo všechno připraveno, kapelník dlouze a pronikavě zapískal a pět žesťových kapel, které ten den měly práci, nasadilo pomalou, vleklou verzi „Blíž k tobě, Bože můj“.

Kapelník, vznešený starý muž s vážnou tváří, v cylindru, fraku a jasně žlutých rukavicích se otočil na patě a vedl průvod ulicemi, kde dlažbou prorůstala tráva. Hned za ním se ubírala nosítka tažená koněm a zakrytá saténem; černá pera se třepotala ve větru. Potom kráčeli nejbližší pozůstalí a štkali do kapesníků, následovalo je oněch pět žesťových kapel, všichni hudebníci v cylindrech a fracích, kabáty zdobené epoletami a

střapci. Úplně vzadu průvod uzavíral dav sympatizantů, smutečních hostů a otrhaných dětí z ulice známých jako druhá řada: rošťáků, kteří neměli nic jiného na práci než celé dny pochodovat za průvody po městě, i kdyby to

znamenalo nechat se zlákat třeba sirénou na jeden z mnoha městských hřbitovů.

Pohřbívaný muž byl členem mnoha černošských spolků – Klubu Zuluů pro sdružování a zábavu, řádu Odd Fellows, Diamantových šviháků, Mladých mužů pro dvacátá léta, Kolotočové společnosti – a na cestě na hřbitov se procesí zastavilo u zasedací síně každého spolku, aby jeho členové mohli dát svému bratrovi poslední sbohem.

Poté se průvod opět vydal ke hřbitovu a písně byly čím dál tím melancholičtější. Když nosítka prošla hřbitovní bránou, všechny nástroje se vytratily kromě virblu, který udržoval sklíčený osamělý rytmus – paličky byly ovázané kapesníkem, aby napodobily barvu tónu vojenských tympánů. A když procesí konečně dorazilo k hrobce, buben rovněž utichl a na okamžik zavládlo ticho.

Následně kněz zahájil bohoslužbu a jeho hlas se mísil se ševelícím větrem. Když skončil, rodina hodila na hrob hlínu, jeden po druhém; onen proces měl svůj vlastní rytmus a své tempo. Poslední truchlící hodil svou hrst hlíny, drny zaduněly o rakev a svezly se po jejích bocích a dav se v očekávání obrátil ke kapelníkovi, jenž stál pár metrů od nich, třásl se na hrbolatém pruhu země a vítr mu pleskal záložkami kalhot.

Starý muž velkýma kalnýma očima opětoval jejich pohledy a po několika dlouhých vteřinách, kdy ticho rušil jen vítr, pokývl, zdvihl ruku k hrudi a otočil si šerpu přehlídkovou stranou ven, stranou, z níž svítil oslnivě barevný africký vzor z červených, zlatých a zelených kostek a zářil v mlze. Jako mávnutím proutku, jako by je posedl nějaký duch, se pohřeb proměnil. Členové spolků obrátili členské odznaky, kapela otočila saka naruby, na tvářích se vyrojily úsměvy, kapelník písknul na píšťalku, a než se dav vzpamatoval, už zněla hudba k tanci – necudná, hlučná a ironická volba: „Oh, didn’t he ramble?“. Hornisté duli, druhá řada tančila mezi hroby a členové spolků otvírali lahve bourbonu a piva, aby připili zesnulému. Karnevalová atmosféra prostoupila průvod a nadnášela ho, zatímco se proplétal hřbitovem zpět do ulic, kde se k oslavám přidávali další lidé, a čím dál větší banda kamarádů z mokré čtvrti se vracela na pohřební hostinu.

Jak se smuteční procesí loudalo městem a předvádělo svůj dobře nazkoušený hudební a pohybový rituál, zaujatě je přitom pozoroval asi devatenáctiletý žabec v šatech barvy červené papriky známý pod jménem Ida Davisová. Nedalo jí moc práce pohřeb najít: zvuk cestoval po New Orleansu, plochém, dřevěném městě s nízkými budovami, otevřenými prostranstvími, řekami a jezery bez větších překážek. Její otec, sám hudebník, se o tom jevu často zmiňoval a tvrdil, že to vypadá, jako by město bylo přímo postavené do podoby nástroje k šíření hudby. Když začala hrát kapela – a že neworleanské kapely za to uměly vzít – bylo ji slyšet po celém městě.

A tak šla, kam ji uši vedly, až nalezla procesí, a nyní ho sledovala s nesouhlasným mračením. Ne že by pohrdala opilými truchlícími, těmi, co se přišli zadarmo pobavit, nebo snad otrhanými dětmi ulice z druhé řady. Spíš ji rmoutila ironie toho všeho. V Louisianě dostávali černoši jen málokdy možnost vyjádřit svou kulturu otevřeně a pohřeb poskytoval vzácnou příležitost se veřejně ukázat, tehdy se ušlápnutí dočkali oslavného zacházení a Ida se mračila právě kvůli tomu: že jediná chvíle, kdy se mohlo s černochem nakládat vznešeně, nastala tehdy, kdy dotyčná nebo dotyčný už ani nebyli naživu, aby to mohli docenit.

Sestoupila z chodníku a vydala se podél zástupu truchlících, přejížděla pohledem tváře hudebníků a hledala svého nejlepšího kamaráda, možná jediného kamaráda: mladého buclatého dechaře u druhého kornetu, který ještě nezačal vyslovovat své jméno francouzsky jako Lui a Idě a všem ostatním v Battlefieldu byl stále známý jako malej Lewis Armstrong.

Všimla si ho dost brzy v čele procesí, jak s ostatními hraje svižnou verzi High society. Lewis ji zahlédl a pozvedl obočí, pak aniž se spletl v rytmu nebo v notách, zadul složitou fanfáru namísto pozdravu. Někteří v davu opile zajásali a Lewis podal svůj kornet jednomu z otrhaných dětí, bosému capartovi v seprané bílé košili.

Vystoupil z řady a blížil se k ní, krok omezený příliš malými oblekovými kalhotami, které měl na sobě. Lewisovi táhlo na devatenáct, byl baculatý, měl tmavou pleť a kulatý obličej, jenž tvořil dokonalou kolébku pro příznačný úsměv. Ida byla jeho protikladem téměř ve všem – štíhlá a rozvážná, s pletí jen o ždibec tmavší než mléko a obličejem ve tvaru mandle, za nímž se lidé otáčeli. Byla také poněkud introvertní; její plachost vyvolal fakt, že se narodila s natolik světlou kůží, že mohla být považována za bílou. Tahle vlastnost jí v Battlefieldu nadělala jen málo přátel.

Lewis smekl klobouk a usmál se. „Ahoj, Ido,“ pozdravil, „jak je?“

Měl měkký a hluboký hlas, zdrsnělý tabákem a kořalkou, a Idu překvapilo, že v něm neslyší ani náznak odtažitosti nebo zvědavosti.

Neukázala se u něj celé měsíce a teď se ze všech možných končin zjevila zrovna v Battlefi eldu, bez ohlášení a s trapným pocitem.   

„Mám se fajn,“ odpověděla a opatrně se usmála. Přišla za ním s prosbou o laskavost, aby jí pomohl s pátráním. Ale když se teď sešli, nebyla si úplně jistá, jak svůj požadavek formulovat. Neviděli se už hodně dlouho a bylo složité si povídat přes hluk kapel, které rozehrávaly hlasité crescendo čím dál méně sladěné verze High society“.

Lewis na ni mrknul zmateným pohledem a ona vytušila, že uhodl, že se něco děje.

„Jestli si chceš popovídat,“ navrhl, „můžeme se potkat pak na slavnosti.“

Ida doufala, že se slavnosti vyhne.

„Jasně,“ souhlasila, zřetelně artikulujíc přes hudbu. „Kde to bude?“

Lewis se na ni usmál a v očích mu zajiskřilo. „Prostě následuj kapelu,“ řekl a pokrčil rameny, a než se Ida vzpamatovala, oba se tomu zahihňali. Pokynul jí a zaběhl zpět do průvodu. Kapela nasadila úvod polky Škoda lásky a Ida sledovala, jak děcko podalo Lewisovi kornet zpátky. Pak se její kamarád vrátil na místo a vplynul do tmavě oblečeného průvodu, který se opile valil ulicí. Výbuch hudby a hluku se zase rozplynul v mlze.

Copyright © Ray Celestin 2014

First published in Great Britain in 2014 by Mantle an imprint of Pan Macmillan, a division of Macmillan Publishers Limited

Translation © Silvie Mitlenerová, 2018

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018

ISBN 978-80-7505-963-5

Přebaly originálních vydání historických detektivek Raye Celestina

Jiří Žák: Vinohradský příběh

Jak by s námi rozmlouvaly domy, kdyby uměly rozprávět? Stěžovaly by si, jak s nimi zacházíme? Děkovaly by nám za všechno, co jsme pro ně udělali? Šeptaly by? Křičely? Vyčítaly? Možná ne. Možná by se s námi jen chtěly podělit o své příběhy. Na náměstí Míru v Praze stojí budova, jíž se v průběhu let říkalo všelijak, ale ať už byl její název jakýkoliv, vždycky se v něm opakovalo jedno slovo – divadlo. I ona s námi mluví, i ona se snaží vyprávět svůj příběh. Záleží jen na nás, umíme-li naslouchat. Těmito slovy zve herec, spisovatel a překladatel Jiří Žák v poutavé publikaci k procházce po historii druhého nejvýznamnějšího pražského divadla. Seznamuje nás v ní nejen s budovou samotnou a procesem jejího vzniku, ale především s duší divadla – s herci, režiséry, dramatiky i výtvarníky, kteří stali nedílnou součástí sta let existence Divadla na Vinohradech.

Jiří Žák je divadelní herec, publicista, překladatel a spisovatel. Strávil řadu let v oblastních divadlech a v současné době je členem Divadla Na Vinohradech v Praze. Přeložil více než 25 knih, v nichž významnou roli hrají především knihy herců a herecké životopisy. Je také autorem scénářů dvou pořadů pro školy: o jeho nejmilejším básníkovi, kterým je Karel Hynek Mácha, a o Karlu Havlíčkovi Borovském. Jiří Žák sbírá všechna vydání Máje Karla Hynka Máchy a staré pohledy města Chrudim.

Vinohradský příběh vydalo nakladatelství XYZ.

Ukázka z knihy:

Zkusme si představit následující scénu: po Tylově náměstí, jemuž se ještě před rokem říkalo Tržní a jež je teď součástí nově se rozvíjejících Královských Vinohrad, kráčejí dva muži. Oba jsou mladí a „odchylní“, jak o sobě rádi říkají. Starší z nich přišel do Prahy z Loun, kde se narodil, a nedávno dokončil studia na Vysoké technické škole. Je mu čtyřiadvacet, jmenuje se Jaroslav Hilbert a ještě netuší, že kariéru strojního inženýra brzy definitivně vymění za kariéru novináře a spisovatele. Právě se chystá napsat svou první divadelní hru a touží se stát uznávaným dramatikem, což se mu do jisté míry brzy podaří. Druhému z mužů, nebo spíš mladíků, ještě není ani dvacet. Zrovna dokončil studia na gymnáziu, na němž byl žákem Aloise Jiráska, a chystá se ke studiu práv. Ani on ještě netuší, že brzy napíše svou první básnickou sbírku, a stane se tak jedním z nejvýznamnějších českých básníků počátku 20. století. Jmenuje se Viktor Dyk a před sebou má ještě pětatřicet let života a bohaté tvůrčí kariéry.

Píše se rok 1896.

O čem si ti dva povídají? Inu, nejspíš o Praze, neboť ta všude kolem roste a modernizuje se, takže tenhle „kvas“ nelze přehlédnout. Je to sedm let, co bylo zavedeno meziměstské telefonní spojení mezi Prahou a Vídní. Před pouhými pěti lety se tu odehrála slavná Zemská jubilejní výstava a ve stejném roce byla zahájena pravidelná doprava na trati první elektrické dráhy, dlouhé osm set metrů, vedoucí z Letné Oveneckou ulicí k Výstavišti. Na Petříně byla nedávno postavena rozhledna a Václavské náměstí bylo trvale osvětleno elektrickým světlem. A světe div se: před rokem se v pražských ulicích objevil první automobil a svou činnost zahájila Česká společnost aeronautická!

Hovořili spolu o kulturních událostech? Pravděpodobně ano, vždyť o nich mluvilo celé město, takže ani oni jistě nebyli výjimkou. Byl to pouze rok, co mladá česká literární generace vydala Manifest moderny. Tento nový umělecký program podepsali nejen Otokar Březina, J. S. Machar, Antonín Sova či Vilém Mrštík, ale spousta dalších významných osobností tehdejšího kulturního života. Své působení také zahájila Česká filharmonie a v hotelu U Černého koně na Příkopech uvedla Edisonova společnost vůbec první filmové představení. Na Národní třídě byly otevřeny výstavní místnosti knihkupectví a nakladatelství, které byly po svém majiteli nazvány Topičův salon, jenž bude po další desetiletí ovlivňovat a často i diktovat umělecký vkus celé Praze.

Ale o čem oba začínající spisovatelé mluvili zaručeně, bylo divadlo. Od otevření Národního divadla uplynulo už třináct let a během těch třinácti let znovu a mnohem naléhavěji vyvstala potřeba zřízení další české scény. Kdo tuhle myšlenku vyslovil nahlas jako první? Došlo k tomu na půdě Umělecké besedy, kde se scházeli zástupci jejího literárního odboru Máj? Byl to snad jeho předseda, básník Svatopluk Čech, kdo touhu českých vlastenců formuloval jako první? Nebo ji dokonce vyjádřil nestor českých dramatických umělců Jaroslav Vrchlický? Někdo z nastupující divadelnické generace? Dvaatřicetiletý Jaroslav Kvapil? František Xaver Svoboda? Byl to snad tehdejší herec Národního divadla a budoucí ředitel holešovické Uranie Jakub Vojta Slukov, který na tyto schůze docházel jako první předseda Ústřední jednoty českého herectva? Anebo to byl nějaký člen Ústřední matice divadelních ochotníků českoslovanských, jehož zástupci do Umělecké besedy rovněž chodili? Jedno víme jistě: nebyl to ani Jaroslav Hilbert, ani Viktor Dyk, které jsme zastihli na společné procházce po Tylově náměstí. Bude to však právě Hilbert, kdo dvacet let po otevření Městského divadla na Vinohradech naprosto přesně zformuluje to, co bylo pro většinu umělců to nejdůležitější:

„Ode dne, kdy tu bylo dnešní Městské divadlo, změnila se naráz situace: nechtějí-li tě v jednom, máš tu to druhé, a odmítají-li tě v novém, můžeš do starého domu. Byl to průlom do samovlády a byl to počátek rozvinutého divadelnictví, jak je máme dnes. Nešlo při tom jen o nás, o autory, šlo i o herce i o režii, ducha, podnikavost. Divadlo, jež bylo od počátku našeho obrození jednou z nejživějších složek národního života, mělo tu nyní možnost soutěže a z ní podklad k všestrannému zdravému bytí. Nikdy by se nebyla rozvila naše dramatika do dnešní mnohostrannosti, naše režie do svého významu a naše herectví do dnešní barevnosti, kdyby nebyly pro to na Vinohradech vytvořeny podmínky.“ A bude to Viktor Dyk, který bude v roce 1906 volat po zrušení monopolu Národního divadla. V Národních listech uveřejní tato slova: „Monopol divadelní byl by kulturní katastrofou.“ Spojené družstvo, které stálo za vybudováním Městského divadla, volalo k morální povinnosti získat české činohře neodvislé pole od zemské scény a apelovalo na obec vinohradskou, aby tuto konkurenci umožnila. „Existence konkurenčního ústavu nutí ke zvýšení energie, k napětí sil. Monopol vede ke zlenivění, k ochabnutí.“

Stručně řečeno, vznik nové scény tedy znamenal „zboření monopolu“ a vytvoření konkurenčního prostředí, které mohlo rozhodujícím způsobem přispět ke zkvalitnění divadla jako takového. Ostatně chápání Divadla na Vinohradech jako bezprostředního konkurenta Národního divadla se bude nejednou a často velmi nekriticky projevovat i v budoucnu. Ale takhle jednoduché to přece jen nebylo.

Copyright © Jiří Žák, 2017

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2017

ISBN 978-80-7505-834-8

Miroslav Macek: Saturnin se vrací

Vykouzlí vám na tváři úsměv vzpomínka na pořekadla nesnesitelné tety Kateřiny, filipiky doktora Vlacha, odvahu slečny Barbory, suchý anglický humor, a především nevypočitatelné nápady a úskoky svérázného sluhy Saturnina? Vaši oblíbení hrdinové jsou zpět! Vzpomeňte si na knihu svého srdce a opět prožijte idylické léto v domě u dědečka, jak jej podává pokračování nejslavnějšího humoristického románu české literatury, který vyšel před rovnými 75 lety.

Knihu, která vznikla se souhlasem dědiců Zdeňka Jirotky, vydává nakladatelství XYZ. Jeho programový ředitel Petr Tychtl v úvodu knihy mimo jiné píše: „V minulosti se podařilo oživit příběhy Scarlett O’Harové, Jamese Bonda i Hercula Poirota. A teď se vrací i legendární Saturnin! Trvalo takřka pět let, než se původně téměř nerealizovatelný nápad podařilo uvést v život. ... Je nám proto ctí, že dědicové pana Zdeňka Jirotky, Hana Sýkorová a Zdeněk Jirotka mladší, vůbec poprvé návrat Saturnina dovolili, a nám tak umožnili prožít několik jeho nových, kouzelných dobrodružství.

Ale vraťme se ještě na začátek… Existoval nápad. Od začátku bylo jasné, že musí vzniknout autentické, svébytné dílo, které obstojí ve srovnání s původní geniální knihou. A bylo třeba najít autora, který v této náročné zkoušce obstojí. Nikdy nebylo záměrem na původním díle parazitovat, ale naopak jej rozvíjet.

V rámci společnosti Albatros Media jsme iniciovali interní konkurz s cílem najít toho nejlepšího, který se tohoto úkolu zhostí. Vzniklo několik synopsí z pera renomovaných autorů a většina z nich obsahovala výjimečný nápad či pohled. Asi není důležité jejich jména zmiňovat. Podstatné je, že vítěz a dnes již i autor nových příběhů Saturnina nás přesvědčil okamžitě. Jeho styl a pokora, se kterou k celému projektu přistoupil, byla patrná už od prvních ukázek. Jeho zaujetí a nápaditost nás i nositele práv, kteří dělali celému projektu supervizi, nadchly. I když to většinu čtenářů překvapí, tak tím, kdo pokračování ve stylu Zdeňka Jirotky napsal, je bývalý politik, sukničkář, zubař, podnikatel, spisovatel, překladatel, kuchař, bonviván, snob a milovník života Miroslav Macek.

Věříme, že čtenáře návrat k oblíbeným hrdinům bude bavit tak, jako bavil nás. Protože jedině to potvrdí smysl našeho snažení a vyvrátí rčení tety Kateřiny, že nejde dvakrát vstoupit do stejné řeky.“

Ukázka z knihy:

Kapitola 1

Teorie doktora Vlacha

Svatba tety Kateřiny

Strýc František

Podivuhodné námluvy

Saturninova teorie o slečně Barboře

Ačkoliv nemám rád všechna ta přirovnání a podobenství, kterými doktor Vlach proplétá své temperamentní řeči, uznávám, že na tom jeho názorném příkladu s kostelem, ženitbou a způsobem, kterým ženich pronese kýžené ANO, něco je.

Doktor Vlach totiž dělí kandidáty manželství na dvě skupiny. Představte si slavnostně osvětlený interiér chrámu, přední lavice obsazené postaršími tetami, strýci, pratetami, prastrýci, bratranci, sestřenicemi a kmotry, které lze vídat pospolu jen u příležitosti svateb nebo pohřbů. Svatebčané ženicha a nevěsty se nenápadně, avšak důkladně okukují a sem tam se dvě hlavy skloní k sobě a šeptají si pomluvy. Svátečně vyšňořená dítka jsou napomínána k důstojnému klidu hlasitě se rozléhajícím šepotem a nevěsta se ženichem stojí před oddávajícím právě v okamžiku, kdy má ženich pronést všemi napjatě očekávané ANO. V té chvíli se rozhodne, do které skupiny ženich patří. Jde-li o člověka bez fantazie, beze smyslu pro humor a dramaticky vypjaté životní situace, bez přílišného váhání ze sebe vypustí více či méně sevřeným hlasem dvojslabičný souhlas.

Dle doktora Vlacha existuje ovšem ještě druhá skupina – a jsem rád, že mne do ní dozajista nezahrnuje – jejíž členové se ve vypjaté chvíli před oltářem nejprve nechápavě podívají na oddávajícího, jako by zcela nerozuměli otázce, pak se s ještě tázavějším pohledem pootočí k dámě svého srdce po pravici, po dramatické pauze vytřeštěně pohlédnou na budoucí tchyni, aby pak po další dramatické pauze pronesli konečně své ANO hlasem, v němž zaznívá hrdinný tón nezdolného bojovníka s nástrahami osudu.

Doktor Vlach, domnívám se, si namlouvá, že by v případě sňatku patřil do této druhé skupiny, a zdá se, že ze zcela nepochopitelných důvodů je na to hrdý. Zřejmě se domnívá, že takový dětinský způsob zábavy je něčím, co je hodné obdivu. Je ovšem zcela zbytečné se s ním o tom přít. Slovní půtky s doktorem Vlachem nelze totiž nikdy vyhrát, ba domnívám se, že jediná osoba, která by možná po nezměrném úsilí dosáhla nerozhodného výsledku, by byla teta Kateřina. V tomto případě jde ovšem o předpoklad čistě hypotetický, neboť teta Kateřina jakoukoliv slovní výměnu s doktorem Vlachem již v zárodku utíná sérií vzájemně nesouvisejících přísloví. Naposledy jsem toho byl svědkem, když na prostý dotaz doktora Vlacha, kterak by nazvala módní kreaci, kterou má na hlavě, odpověděla, že „chudoba cti netratí, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, a kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp“. Přitom jediný, kdo se smál, byl též přítomný dědeček, chichotající se ovšem distingovaně do dlaně.

Než mi osud přivedl do cesty Saturnina, nikdy bych ani náznakem nepomyslel, že může existovat ještě třetí skupina, jejíž členové po výše popsaných nechápavých pohledech a dramatických pauzách nakonec s povzdechem hodným starověkého reka zavrtí hlavou, otočí se a bez jediného slova odkráčí úžasem oněmělou chrámovou lodí. Když jsem se o tom neprozřetelně zmínil doktoru Vlachovi, prohlásil, že takoví lidé jsou hodni obdivu, neboť mají nejen vytříbený smysl pro humor, ale též schopnost pevně držet osud ve vlastních rukou, což je v dnešní době něco zcela mimořádného. Osobně v tom sice vidím spíše velkou dávku hrubosti a neomalenosti a nechápu, co je na tom mimořádného a hodného obdivu, ale z důvodů svrchu zmíněných se do slovních půtek s doktorem Vlachem zásadně nepouštím.

Naštěstí ženich stojící po levici tety Kateřiny v kostele svaté Ludmily na Vinohradech patřil do skupiny první a jeho základní životní krédo, jak jsem se dozvěděl později, znělo: „Tam, kde statné dubisko vyvrátí se i s kořeny, osika se toliko ohne“, takže se zdálo, že obřad proběhne bez jakéholiv incidentu, který by mohl doktor Vlach, pochopitelně spolu se Saturninem, obdivovat.

Teta Kateřina se k oltáři oblékla do šatů, jejichž vzhled vyprovokoval jinak velice tolerantního dědečka k výroku, že chytne-li stará stodola, bývají následky požáru děsivé, kdežto Saturnin se s významným pohledem na ženicha omezil na suché konstatování, že „aurum summi materies mali“.

Vy samozřejmě nejste uvyklí Saturninově sečtělosti, takže vás Horatiův citát, že „zlato je příčinou největšího zla“, může z úst sluhy poněkud překvapit. Navíc bylo jeho tvrzení jako obvykle poněkud přehnané, neboť nastávající strýc František, toho jména druhý, byl sice bohat, ale doposud mi nebylo známo, že by teta Kateřina již zcela zužitkovala důsledek přísloví „V nouzi poznáš přítele, v blahobytu přítelkyni“.

Její první manžel, taktéž strýc František, byl milencem věd, majitelem továrničky na čisticí prostředky a katastrofy, jak s obvyklým přeháněním říká Saturnin. Snivec, jehož ideálem bylo mýdlo-skvost, vyrobené však z bezcenných odpadků, zapřisáhlý abstinent a nekuřák, který zemřel mezi dvěma kliky ve stáří 48 let, čímž naplnil přísloví, že kdo nekouří, nepije, zkrátka neholduje prostopášnému životu a pravidelně cvičí, zemře mnohem zdravější.

Nezanechal sice tetě Kateřině přílišné jmění, neboť leccos obětoval na oltář vědy, čímž dozajista mínil své dětinské chemické pokusy, ale přesto dostatek k pohodlnému životu, jehož jedinou náplní byla starost o syna Milouše. Tedy mohla by být, pokud by teta Kateřina neoplývala povahou nutící ji starat se o vše a o všechny, kdož se dostali do zorného pole jejího ostřížího zraku.

Budoucí strýc František byl též továrníkem, a to na rozdíl od toho minulého továrníkem značně úspěšným. Jeho podnikatelskými trumfy byly malé plechové konzervičky plněné podivuhodnými ingrediencemi, které uspokojovaly v miniaturních dávkách žaludky snobských labužníků a v míře mnohem větší továrníkova účetního.

Reklamu na značku NEOLA (Neodolatelné lahůdky) bylo lze vidět ve všech módních žurnálech, ať už šlo o pastu z kohoutích hřebínků s masovým rosolem a madeirou, či o vyhlášenou skřivánčí paštiku a mnohé další kulinářské podivuhodnosti.

Doktor Vlach se o té skřivánčí lahůdce vyjadřoval velmi skepticky a pravil, že mu před léty prozradil jeden z dělníků, který byl nucen kvůli jakési nesrovnalosti opustit bránu továrny, že polovinu obsahu tvoří maso koňské, a nikoliv skřivánčí. Vzpomínám si, že Saturnina to tehdy velmi zaujalo a jal se ihned pátrat po potvrzení, či vyvrácení této pomluvy. Po čase pak oznámil doktoru Vlachovi a mně, že se informace o složení skřivánčí paštiky skutečně zakládá na pravdě a maso skřivánčí a koňské je vskutku mícháno v poměru půl na půl, tedy vždy jeden kůň, jeden skřivánek, jeden kůň, jeden skřivánek. Jak ovšem znám Saturnina, obávám se, že opětovně přeháněl.

František, toho jména druhý, byl mladším bratrem dávného dědečkova přítele lékaře, o němž nám dědeček kdysi vyprávěl zajímavý příběh. Dědeček, tehdy student elektrotechniky, pozval jednu mladou dívku do domu svých rodičů, kteří ovšem byli na zahraniční dovolené, a tak mu v rámci tehdy obvyklé mravopočestnosti nezbylo, než přizvat další osobu. Váhal sice nad prvotním nápadem, a to právě Františkovým bratrem, tehdy studentem medicíny, neboť šlo o mladíka urostlého a perspektivního, posléze však přišel na skvostný nápad, kterak případného soka vyřadit elegantně ze hry. Vzpomněl si totiž na jednoho profesora lékařské fakulty, proslulého rukopisem, který mohl sloužit coby ilustrační doprovod tvrzení, že opravdu nečitelný rukopis je ten, jenž je psán opilým lékařem na zadním sedadle autobusu perem ukradeným na poště. I vyrobil vzkaz, napsaný náhodnými klikyháky připomínajícími záznam zešílevšího elektrokardiografu, a při příchodu Františkova bratra mu jej vsunul do ruky s poznámkou, že jej pan profesor prosí o drobnou laskavost.

Celé odpoledne pak mohl okouzlovat půvabnou dívku sám, neboť Františkův bratr seděl mlčky v rohu místnosti ve starobylém ušáku a střídavě zíral na papír a střídavě vyskakoval s výkřikem „Už to mám!“, aby zase po chvíli vytržení opět ustrnul v hlubokém zadumání. Posléze však přece jen vyskočil a se slovy omluvy, že jej pan profesor prosí, aby ihned zašel do laboratoře zkontrolovat teplotu jakéhosi přístroje, odešel. Půvabná dívka využila jeho odchodu k témuž, přičemž mezi dveřmi jedovatě dědečkovi pravila, že by si měl ze svého kamaráda vzít příklad a nebýt celé odpoledne tak domýšlivě upovídaný.

Teta Kateřina po vyslechnutí této dávné historky prohlásila, že „méně bývá často více“ a „mluviti stříbro, mlčeti zlato“, pročež jí dědeček se škodolibým úsměvem odvětil, že Františkův bratr si nakonec tu dívku vzal, aby záhy zjistil, že „není všechno zlato, co se třpytí“. Načež se teta Kateřina urazila, neboť nemá ráda, když jí někdo na vodopád přísloví odpoví příslovím, byť jediným.

Ale abych se vrátil k probíhající svatbě. Při pohledu na svatební šaty tety Kateřiny jsem si představil, jak zcela jinak by se vyjímala ve svatebních šatech slečna Barbora, a poněkud jsem se nad tou představou zasnil. Je zvláštní, že v duchu stále říkám Barboře „slečna Barbora“, ač si s ní již drahný čas tykám a od naší první schůzky u Národního divadla jsme v našem vztahu sice pomalu, ale jistě pokročili.

Doktor Vlach by na to měl určitě nějakou zajímavou teorii, ale doposud jsem necítil a necítím potřebu dát mu sebenepatrnější záminku ke spuštění stavidel jeho výmluvnosti na toto téma. Saturnin pak nedávno na můj poněkud zaobalený dotaz, zda se domnívá, že by slečna Barbora někdy v bližší či vzdálenější budoucnosti, čistě hypoteticky pochopitelně, zatoužila vstoupit do stavu manželského, odpověděl s podivuhodnou jistotou, že se tak nedomnívá, neboť s přihlédnutím k povaze slečny Terebové tato dozajista vyčká, až jí zcela zmizí ta malá jizva na levém koleně, následek to předloňského úrazu na lyžích. Než jsem mu pak mohl odvětit, že svatební šaty bývají povětšině natolik dlouhé, že zakrývají nejen kolena, s omluvou se střelhbitě odporoučel.

Concept © Zdeněk Jirotka – heirs, 2017

© Miroslav Macek, 2017

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2017

ISBN 978-80-7505-836-2