Evžen Boček: Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka

Čtvrtý titul ze série humoristických románů o „poslední aristokratce“.

Po tragické smrti princezny Diany se ruší repríza rozverné historické revue s Helenkou Vondráčkovou a Heinrichem Himmlerem a na Kostce je vyhlášen smutek. V zámecké kapli vzniká pietní místo s kondolenční knihou a z oken visí černé prapory. Aristokratka Marie využívá příležitosti a odjíždí na hájovnu za Maxem, který ji žádá o ruku. Není ovšem jasné, jestli nejedná v pominutí smyslů. Následuje hororová cesta nočním lesem do nemocnice, kde se Max ocitne na jednotce intenzivní péče a vyděšená Marie přespí na interním oddělení. Neklidnou noc ovšem zažívá i truchlící Kostka. Na zámek dorazí několik osob, které rozpoutají vlnu zločinnosti. Podaří se Marii celou tu zašmodrchanou situaci rozplést? Navzdory názvu se čtenář v knize nedočká násilí ani krvavých scén, natož vraždy. Jediným utrpením jsou skřípnuté ploténky a ulámané umělé nehty.

Autor své knize předeslal: „Popsané situace se skutečně staly. Různým lidem, na různých místech a v různém čase — pochopitelně.“

Vydává nakladatelství Druhé město.

Ukázka z knihy:

31. 8., 22.45

Milý Maxi,

protože si nejsem jistá, kolik — jestli vůbec něco — si z dnešního odpoledne budeš pamatovat, oznamuji Ti, žes mě požádal o ruku. Stalo se pár minut po mém příjezdu do vaší (schwarzenberské) hájovny. Popravdě řečeno, když ses přede mnou vrhl na kolena, myslela jsem si, že Tě postihla nějaká kloubní křeč. Pro jistotu uvádím, že jsem řekla ANO, ačkoliv se zřejmě shodneme, že to mohlo počkat, až se vyléčíš z té boreliózy.

Tvoje rozpálené tváře a lesknoucí se oči bohužel nebyly příznakem vzrušení, jak jsem se zprvu domnívala, ale vysoké horečky. V dějinách našeho rodu budu nejspíš jediná, která musela po žádosti o ruku zvednout svého nastávajícího z pokleku. Následně jsem Tě dovlekla na starý otoman, jelikož se Ti točila hlava a slabostí podklesávala kolena.

Podle mého názoru to mělo být obráceně.

Nicméně pořád lepší než Johana Kostková, která bezprostředně po žádosti o ruku musela se svým novopečeným snoubencem ládovat kanóny, protože Kostku napadl řád německých rytířů. Musely to být vzrušující zásnuby.

Do deníku si ten den zapsala: Odpráskli jsme jich devatenáct. Po dobytí Kostky ještě německým rytířům pokousala jejich velmistra. Jestli měl na sobě brnění, tak musela mít chrup jak tyranosaurus.

Ale to jsem odbočila. Tento dopis Ti píšu na chodbě před jednotkou intenzivní péče, kam jsem Tě odvezla poté, co přestaly fungovat studené obklady a Ty jsi začal blouznit, že Tě pronásledují srnky.

Když pominu osobní setkání s Hillary Clintonovou, byla cesta do nemocnice nejhorším zážitkem v mém životě.

Jako rodilá Newyorčanka se stěží dokážu v lese orientovat za denního světla, natož v noci. Zabloudila jsem už pár metrů za hájovnou. Šílela jsem strachy. S ohledem na desítky zhlédnutých hororů jsem každou chvíli očekávala chlápka v gumovém plášti, který nám do kapoty zasekne hák, útok vlkodlaka nebo holčičku v noční košili s břitvou v ruce. Po nárazu do něčeho, co potom odešlo, nám přestal svítit pravý reflektor. Ještě teď bych byla ochotná přísahat, že to byl trpaslík. Pokud Tě tedy bude po probuzení bolet hlava, tak je to z toho třísknutí o přední sklo. Trochu naprasklo. Mně zase nafackoval airbag. Pak už jsem pro jistotu jela s rukou na klaksonu. I tak nám každou chvilku něco chodilo po střeše.

Po hodině už jsem nevěřila, že se z toho lesa dostaneme živí. Úplně jasně jsem viděla titulek v Blesku: Místo hříbků objevil šokovaný houbař dvě ohlodané kostry.

Zachránil nás knížecí hajný. Považoval nás za pytláky, takže moje vysvětlování probíhalo s rukama nad hlavou před namířenou brokovnicí. (Otázka: V Čechách se při pytlačení troubí?)

Než si k nám nasedl do auta, vystřelil po čemsi do tmy a spokojeně řekl: „Máš dost.“ Snad tam nebyl člověk. Ta obava nebyla zas tak od věci. Když jsme přijeli do nemocnice a rozespalý vrátný uviděl v autě Tvoje bezvládné tělo a na zadním sedadle ozbrojeného navigátora, na nic se neptal, zvedl telefon a komusi řekl, že „starý Hejkal zas někoho sejmul“. Po mém hlášení, že Tvůj stav nezpůsobila dávka broků, ale horečka, se personálu, který nás už očekával před chirurgickým pavilonem, viditelně ulevilo.

Jakmile Tě na pojízdném lehátku odvezli (ten pohled mi rval srdce), starý Hejkal prohlásil, že se musí vrátit, protože les je v noci plný šmejdů. Naštěstí si všiml, jak se klepu, takže po mně nechtěl, abych ho zavezla zpátky. Něco si prý stopne. Nevím, jak v Čechách, ale v Americe by chlapovi s puškou zastavil málokdo. Na rozloučenou mi oznámil, že dnes určitě něco „práskne“.

Možná už se stalo. Před chvílí jsem slyšela houkající sanitku.

Ačkoliv je pan Hejkal (je to jméno, přezdívka, nebo funkce?) zřejmě psychopat, měl bys mu po propuštění z nemocnice poděkovat. A dej mu tu ořechovku, kterou jsem nechala na stole v kuchyni. Pokud ji ovšem nevyzunkne Tvoje matka. To byl vtip! Věz, že se za ni občas modlím, aby do toho zas nespadla. Jinak doufám, že Tvoji rodiče mají klíč a po návratu z Prahy nebudou muset rozbít okno, aby se do hájovny dostali. Pro Tvoji informaci — na stole jsem nechala vzkaz, že Tě vezu do první nemocnice, kterou najdu. Abych nezapomněla: Kdybyste se náhodou začali shánět po vašem rodovém zásnubním prstenu, tak ho najdete na prsteníčku mojí levé ruky, kams mi ho na třetí pokus nasadil.

Předpokládám, že ten diamant je pravý.

© Evžen Boček, 2018

© Druhé město – Martin Reiner, 2018

ISBN 978-80-7227-410-9  

Zdeněk Jirotka: Saturnin (překlad Ľubomíra Feldeka)

Dvě pražská nakladatelství – Šulc a Švarc a Karolinum - , za asistence slovenského básníka a překladatele, oslavily sté výročí vzniku československé republiky příkladným nakladatelským činem. Poprvé ve slovenském překladu vydaly nepřekonatelnou humoristickou knihu Zdeňka Jirotky Saturnin.

Do slovenštiny ji svým barvitým jazykem převedl Ľubomír Feldek. Ten v doslovu přiznává, že Saturnina poprvé četl už jako chlapec na pokraji puberty: „Keď som ho prvý raz vyťahoval z rodičovskej knižnice, obával som sa, že to bude nuda. Z českej literatúry som mal vtedy najradšej Foglarovu Záhadu hlavolamu a aj dnes si viem vybaviť, ako ma prekvapilo, že v rodičovskej knižnici môže byť čosi, čo ma zaujme ešte viac. V to popoludnie, keď som objavil Saturnina – aj keď to nebola kniha určená deťom –, získal si Saturnin moju chlapčenskú dušu a Foglarove Rýchle šípy mu to, dúfam, odpustili.

Ale až dnes, na staré kolená, keď som dostal príležitosť preložiť Saturnina do slovenčiny, som bezo zvyšku pochopil, prečo si ma získal už ako chlapca.

Zaiste, bola to pútavá kniha o komsi, kto modeluje zo svojho života – a tým činom aj zo života ľudí okolo seba – odvážny a až rozprávkovo pekný príbeh. Takých hrdinov, či už sa volajú Old Shatterhand alebo Saturnin, si chlapci na prahu puberty nemôžu neobľúbiť.

Zaiste, taká ozvláštnenosť deja sa nemôže zaobísť bez ozvláštnenosti jazyka. Aj chlapec na prahu puberty si všimne, že to, čo číta, je napísané úchvatným štýlom.

Ale až ako starec som si poriadne všimol ešte čosi navyše. Až teraz som zistil, prečo hlavne ma už na prahu puberty Saturnin tak očaril.

V jeho deji niet jediného gesta a v jeho dialógu niet jediného slova, ktoré by dostal chuť vyškrtnúť nejaký prudérny inšpektor, dozerajúci na to, čo číta dospievajúca mládež – a predsa je to šťavnatý (hoci suchým anglickým humorom inšpirovaný) román o láske.“

Ukázka z knihy:

Aj keď nemám rád rôzne prirovnania a podobenstvá, ktorými doktor Vlach obohacuje svoje temperamentné prejavy, uznávam, že na tom názornom príklade s kaviarňou, človekom a misou šišiek niečo je. Dá sa na ňom aspoň približne ukázať, aký človek je Saturnin.

Doktor Vlach si totiž roztriedil ľudí podľa toho, ako sa správajú v poloprázdnej kaviarni, ak majú pred sebou misu šišiek. Predstavte si luxusnú kaviareň v nedeľu predpoludním. Je krásny deň a v kaviarni je málo hostí. Už ste po raňajkách, prečítali ste si všetky noviny, a teraz ste sa pohodlne rozvalili v mäkkom boxe a zamyslene sa pozeráte na misu šišiek. Nuda sa pomaly rozlieza do všetkých kútov kaviarne.

A tu sa má ukázať, do ktorej skupiny ľudí podľa teórie doktora Vlacha patríte. Ak ste vraj človek bez fantázie, bez túžby po dynamike a bez zmyslu pre humor, budete sa na tie šišky pozerať tupo a bezmyšlienkovito trebárs až do dvanástej, potom sa zdvihnete

a pôjdete na obed.

Mám odôvodnené podozrenie, že do tejto prvej skupiny zaraďuje doktor Vlach aj mňa. Myslím, že mi krivdí. O humore a o dynamike nehovorme, ale to, že pochybuje o mojej fantázii, hoci vie, že sa mi podarilo správne vyplniť úradný formulár priznania dôchodkovej dane, to ma naozaj prekvapuje. No čo už. Aj keby som medzi takýchto ľudí naozaj patril, bolo by mi to milšie než byť príslušníkom druhej skupiny, ktorá sa pri pohľade na šišky vraj zabáva predstavou, čo by sa stalo, keby niekto znezrady a bez výstrahy začal ostatných návštevníkov kaviarne nimi bombardovať.

Nechápem, ako môže o čomsi takom rojčiť dospelý rozumný človek. Zároveň však potvrdzujem, že doktor Vlach, ako aj sám priznáva, patrí do tejto skupiny. Z akýchsi nepochopiteľných príčin je na to hrdý. Považuje tento druh ľudí za duševne vyspelejší. Pre mňa je to absurdná predstava. Čo má spoločné s duševnou vyspelosťou predstava šišiek stroskotávajúcich na hlavách pokojných návštevníkov kaviarne? Neviem si to predstaviť, ale, prosím, nebudeme sa o tom škriepiť. Mám totiž ustálenú mienku o debatách s doktorom Vlachom. Kedykoľvek som sa do takej debaty pustil, pripadal som si ako človek, ktorý z pochabosti vyhodil do povetria múr údolnej priehrady.

Keby mi osud nepriviedol do cesty Saturnina, nikdy by som neveril, že sa vyskytuje ešte tretí druh ľudí, takpovediac akési biele vrany. Myslím tým ľudí, ktorých predstava šišiek svištiacich vzduchom fascinuje až tak, že sa zdvihnú a uskutočnia ju.

K jednotlivcom tohto druhu pociťuje doktor Vlach nekonečnú úctu. Tvrdí, že taký čin si vyžaduje nielen výrazný zmysel pre komiku, ale aj odvahu, temperament a neviem čo ešte. Podľa môjho názoru je na to potrebná aj nezvyčajná dávka bláznovstva, vďaka ktorej každý rozumný tvor žasne, že sa takí ľudia môžu vyskytovať aj mimo ústavov, ktoré pre nich vybudovala ľudská spoločnosť.

Žiaľ, bolo mi súdené, aby som sa presvedčil na vlastnej koži, že takí ľudia skutočne existujú a dosiaľ nikto nijako neobmedzil ich osobnú slobodu. Saturnin je totiž presne taký človek.

Ak sa dnes pozerám dozadu na krátke, iba nedávno prežité obdobie svojho života, musím nad všeličím krútiť hlavou. Napríklad nad tým, koľko čudných udalostí sa odohralo v tom čase. Môj život bol akoby zhustený a udalosti sa rútili jedna za druhou, až som ich takmer nestihol sledovať. Podobal som sa na človeka, čo pri zostupe zo zasneženého kopca vkročil na šmykľavku utajenú pod snehom. Obávam sa, že keď som sa šmýkal nadol ako po skle, nesprával som sa veľmi dôstojne. Myslím, že je to pochopiteľné, a neviem o nikom, kto by mi to chcel vyčítať. Radu, že som mohol kedykoľvek urobiť krok bokom, a tak uniknúť zo šmykľavky, by mi mohol podsúvať len niekto, kto si ani hmlisto nevie predstaviť, aký zúfalý je zápas o posledný zvyšok rovnováhy, ktorý človeku ešte ostáva. Nebolo to však až také nepríjemné, dokonca si myslím, že to stálo za to. Hoci som už dávno vyrástol z chlapčenských snov o dobrodružstvách a mám rád pokojný, triezvy život, myslím si, že sprcha nezvyčajných udalostí nikomu nemôže uškodiť. V daždi sa ešte nikto neutopil a na nepríjemné veci človek zabúda. Aj zúfalé blúdenie v snehovej fujavici vám neskôr pamäť zreprodukuje ako celkom zaujímavé dobrodružstvo.

© Zdeněk Jirotka – dědicové, 2014

Illustrations © Adolf Born, 2014

Translation © Ľubomír Feldek, 2018

Afterword © Ľubomír Feldek, 2018

ISBN 978-80-7244-426-7 (Šulc – Švarc)

ISBN 978-80-246-4038-9 (Karolinum)

Arto Paasilinna: Chraň nás Pánbůh před Finem

I Pánbůh někdy potřebuje dovolenou, aby si odpočinul nejen od ďábla a jeho zlotřilých intrik, ale také od nevděčného a neustále válčícího lidstva. Bůh se ale nemůže jen tak sebrat a někam odjet nebo odletět - musí za sebe najít náhradu. Zastupujícím Bohem se stane finský jeřábník Pirjeri Ryynänen. Svatý Petr a archanděl Gabriel ho vyberou mezi stovkami dalších kandidátů, ale brzy své volby litují. Nový Bůh - i když jen na dobu určitou - má velké plány, které převracejí nebeské pořádky vzhůru nohama: chce přestěhovat nebe z Bulharska do Finska, naučit anděly počítačové gramotnosti či sesadit příliš konzervativního papeže - a nakonec se pustil i do tvoření nových živočichů. To ale neměl dělat...

Nový humoristický román populárního finského autora přináší i zamyšlení nad světem, v němž dobro a zlo občas nabývají nečekaných podob.

Vydává nakladatelství Hejkal. Překlad Anežka Melounová Křístková, ilustrace Jiří Slíva. ISBN 978-80-86026-97-8.

Ukázka z knihy:

Bůh je pohledný muž. Měří 178 centimetrů, je souměrné, trochu podsadité postavy a vznosného držení těla. Má tvář čistých rysů, rovný nos a vysoké čelo. Jeho pohled je vlídný, ale rozhodný, byť i dosti unavený. Uši Bohu neodstávají, ani se mu v nich netvoří maz. Bůh nemá vousy ani knír. Tmavé rovné vlasy nosí sčesané na pěšinku, z Božího pohledu napravo. Vlasy má celkem krátké, spánky mu pokrývá šedivé chmýří. Navzdory tomu Bůh nepůsobí ještě příliš staře.

Bůh má dlouhé a štíhlé prsty, které nezdobí prsteny. Nemá ani ohryzek.

Bůh chodí v šedém, dobře padnoucím flanelovém obleku. Podle střihu si ho pořídil někdy v padesátých letech dvacátého století. Nosí dvouřadé sako s černými knoflíky a kalhoty se záložkami. Obouvá se do šněrovacích polobotek velikosti 42 z černé, měkce vydělané kůže. Bůh nosí slipy. Pod sakem má vestu a pod vestou šle. Košile je z kvalitní bavlny, ale neznačková, ostatně jako všechno Boží oblečení.

Bůh nepoužívá kolínskou, ale přitom nepáchne potem. Je cítit jemnou mužnou vůní. Hlas má posazený do barytonu.

Z osoby Boha vyzařuje přirozené charisma. Působí nesmírně kultivovaně. Jeho výjimečná inteligence je zřejmá na první pohled. Vznešené čelo Všemohoucího brázdí vrásky lopoty a únavy.

Je křesťanským Bohem, Stvořitelem nebe i země, Otcem, Všemohoucím, Naším Pánem, Nejvyšším, Milosrdným... má mnoho jmen. Náš Pán tak docela nepřipomíná lidské zpodobnění Boha - není to prastarý šedobradý děda a nenosí řízu ani pastýřskou hůl; hlavu mu nerámuje svatozář. Podobá se člověku, nikoliv lidské představě Boha, a jak by taky ne, koneckonců člověka stvořil k obrazu svému.

Bůh a jeho syn si jsou do jisté míry podobní - Ježíš je bezpochyby synem svého otce, byť zdědil i rysy své matky Marie. Dalo by se říct, že Ježíš má nos po matce, ale oči po otci.

Všemohoucí prodlévá jak na nebi, tak na zemi, a prostřednictvím andělů je všudypřítomný. Vládne božskou schopností přesunout se kdykoliv a kamkoliv pouhou silou myšlenky, a kam se vrtne, tam ho následují jeho služebníci se všemi saky paky.

Takový je Bůh Všemohoucí, Pán na zemi i na nebesích.

Bůh vysedával ve své oblíbené lenošce, širokém koženém křesle. To stálo uprostřed místnosti v kulaté věži jednoho starého hradu v Bulharsku. Dnešní zříceninu postavili kdysi dávno na hoře Sjutkja u vesničky Hjornakudzalu nedaleko města Dospatu. Hrad, kde kdysi sídlil ženský klášter, nyní zel prázdnotou; jeptišek v Bulharsku ubylo a šlechtické rody vyhynuly, poslední ránu jim zasadila revoluce. Okolí bylo kopcovité, Bůh měl rád široké rozhledy. Byl oblačný, ale suchý zářijový den. Několik havranů přelétalo mezi hradem a svahy nedalekých hor a hlasitě krákali, neboť vysoko v mracích zlověstně kroužil hladový orel.

Před stovkami milionů let, v šerém počátku věků, napadlo Boha stvořit hezkou novou planetu, takovou pokusnou kouli, kde by nejednomu tvoru zařídil šťastné žití. Tehdy byl Bůh ještě mladý a lačný experimentů. Suroviny pro stavbu zeměkoule snadno shromáždil z toho, co se válelo v okolním vesmíru, zejména z vývržků jedné malé hvězdy jménem Slunce. Když se vypořádal s gravitací, oběžnou dráhou a dalšími základy, pustil se Bůh do zaplňování nové planety životem.

Zpočátku to byla práce velmi zajímavá a uspokojivá. Bůh stvořil různé buňky a primitivní organismy, které se měly čile k světu. Osídlil novou planetu rozličnými korýši a plži a popustil uzdu své fantazii při pokusech s různými tělesnými stavbami, soubory genů, vitalitami, kombinacemi barev a životními strategiemi; nechal organismy volně se rozmnožovat a růst. Po pár stovkách let se začal zabývat poněkud složitějšími živočichy, zpočátku rybami a plazy. Následně se Všemohoucí nadšeně ponořil do návrhů ptáků a posléze i savců, až nakonec pošetile vykřesal z nejchytřejších savců opici a vposledku tvora k obrazu svému, člověka. Byl to jeho úplně poslední výtvor, a Bůh ho později trpce litoval.

Bůh je z podstaty dobrý a totéž dobro chtěl vložit i do člověka. V zápalu tvůrčí práce ale přehlédl jeden zádrhel, čertovský nepodarek; během tvoření se Satanovi zřejmě podařilo propašovat do ušlechtilé pokrevní linie člověka vlastní ďábelské geny, a od té doby má Bůh s lidstvem jen trápení. Možná, že Satan zasáhl už ve fázi vyšších savců? Když totiž Bůh navrhoval vlka, měl v úmyslu stvořit roztomilé chlupaté zvíře, které by dobře snášelo drsné podmínky chladných oblastí zeměkoule. Bůh si vlka představoval jako neškodného a snášenlivého tvora, který by žral trávu a ve smečkách se vesele proháněl zasněženými pláněmi. Když byl vlk na světě, musel Bůh uznat, že někde nastala chyba. Vlk se ho pokusil rafnout do kotníku a Bůh to s ním musel skoncovat; šelma se už nicméně rozšířila po celé severní polokouli. A podobně to dopadlo i s ostatními dravci, kteří se začali porůznu objevovat, až se nakonec člověk ukázal jako nejkrvelačnejší šelma ze všech, občas přímo ďábelská.

Náš Pán doufal, že z člověka povstane zachránce všeho tvorstva, a obdařil jej proto rozumem a bohatým repertoárem citů. Člověk měl osvobodit svět od krvežíznivých bestií. Pravda, tu a tam se mezi lidmi někdo slušný objevil. Většina lidstva byla ale tak svárlivá, chamtivá, protivná a posedlá touhou po moci, že Bohu nezbylo než jen zarmouceně pozorovat výsledek.

Čím civilizovanějším se člověk stával, tím byl také bestiálnější. V průběhu dějin se naučil spojovat do národů a taky válčit. Krvavé střety nebraly konce, po světě bujelo víc bolesti a bídy než kdy dřív.

Před dvěma tisíci lety se Bůh pokusil zachránit situaci tím, že lidem seslal svého jediného syna, Ježíše. Jednalo se o nouzové řešení.

Záměr totálně ztroskotal. Lidé se zachovali poplatně své nátuře, Ježíšovi udělali ze života peklo na zemi, posmívali se mu a mnozí jej vůbec nebrali vážně. Nakonec zašli tak daleko, že nevinného a důvěřivého chlapce zabili, a to jedním z nejkrutějších možných způsobů. Chudáka Ježíše bez špetky slitování zaživa přibili za ruce a nohy na kříž. Bohu pak nezbylo nic jiného než vzbudit syna z mrtvých a povolat ho zpátky na nebesa, aby si tam lízal rány.

V současnosti se Ježíš potuluje po všehomíru ve společnosti jistého Rutji. Podle toho, co Bohu utkvělo v paměti, je zmíněný Rutja synem finského boha Ukka Hromovládce, čili jakýsi Ježíšův kolega nebo přinejmenším vrstevník v téže božské třídě. Od Ježíše se už pomoci nedočká, usoudil Bůh unaveně. Opravdu udělal pro záchranu světa, co se dalo, ale lidstvo se nenapravilo.

Bůh propadl zklamání a únavě. Jeho dobré srdce už nedokázalo snášet spoušť, již lidé způsobili. Blesklo mu hlavou, že by měl celou tu zatracenou planetu vymrštit z oběžné dráhy: znamenalo by to lokální konec světa. Země by se rozkmitala podél své osy, vystřelila by do chladu vnějšího vesmíru a po srážce s bezednou černou dírou by se rozlétla na kousíčky. A šmytec!

Tuto zoufalou myšlenku Bůh nicméně neuskutečnil. Za ty miliony let se mu přece jen podařilo stvořit na Zemi tolik krásného a podivuhodného života! Byla by škoda všechno zničit jen kvůli lidské zkaženosti.

Že by přece jen zbývala naděje? Měl by snad ještě jednou vyrazit do nelítostné bitvy proti zlu, shromáždit oddíly nebeské a vypráskat z lidí zkaženost? Žádalo by si to nesmírně mnoho sil, to Bůh věděl. Na takový zápas byl příliš sláb. Bůh cítil, že se mu pozemské záležitosti začínají vymykat z rukou. Jestli to tak půjde dál, úplně na nich vyhoří. Nikdo nemohl být duševně vyčerpanější než právě Bůh. Drtil ho neustálý stres.

Všemohoucí si zemdleně povzdechl. Kéž by si tak mohl vzít alespoň na rok volno a zapomenout na zeměkouli a její hříchy! To by bylo báječné. Zajel by si třeba na Ztebekouli. To byla nejbližší planeta, jejíž obyvatelé, tvorové vyspělejší než lidé, tam v míru vedli ctné a zbožné životy. Bůh cítil, že nutně potřebuje roční dovolenou. Depresemi trpěl už od první světové války.

Všemohoucí měl dva blízké služebníky, jakési nebeské tajemníky, svatého Petra a archanděla Gabriela. Oba byli schopní a zběhlí ve svém úřadu; Petr se svého času živil rybařením, poté vstoupil do učení k Ježíšovi a nakonec to dotáhl na apoštola. Archanděl Gabriel za sebou měl zase dlouhou a významnou dráhu v nebeské administrativě a pozemským záležitostem rozuměl skoro stejně dobře jako samotný Bůh.

Petr a Gabriel svého času energicky protestovali proti chmurným Božím myšlenkám na konec světa. Sami by přitom přišli o křesla: kdyby Země zanikla, jejich zkušenosti by sotva našly uplatnění na vzdálených cizích planetách. Byli experty na lidskou problematiku, zajatci Země. V nových podmínkách by se ocitli na kariérním dně. Proto přesvědčovali Stvořitele, že zničení Země by byl krajně neuvážený počin, velký hřích, až se jim povedlo jej od hrůzného záměru odvrátit. Tak Země přinejmenším dočasně zůstala na své oběžné dráze a na konec světa zatím nedošlo.

Roční dovolené se ale Bůh nehodlal vzdát. Byl unavený a k smrti otrávený děním ve světě a nechtěl snášet už ani o chvíli déle nehoráznosti, jichž se lidé dopouštěli. Svatý Petr a archanděl Gabriel ho chápali, byť jim to připadalo trochu neobvyklé. Už samotná představa Boha na dovolené zaváněla radikalismem. Na každý pád ale bylo potřeba sehnat nějaký záskok, náhradníka, který by Boha zastoupil a postaral se o světské záležitosti, zatímco pravý Bůh bude trávit zaslouženou dovolenou a sbírat síly do budoucna.

FOTO: Ulla Montan

Karolína Rellig: Báááječná dovolená

Dovolená může být krásná, slunná, deštivá, ale taky společná. Už jste něco podobného zažili? A že to bylo bezva? Možná u vás. Může to ale dopadnout i vražedně, hlavně když se na společné dovolené dohodnou bezdětný manželský pár, rodina s desetiletým ďáblíkem a puberťačkou a dva důchodci. O infarktové situace pak není nouze. Ale jak známo, cizí neštěstí potěší! Cizí neštěstí uzdravuje! Svět bude opět krásný!

Humoristický román vydává nakladatelství Jonathan Livingston (ISBN 978-80-7551-071-6).

Ukázka z knihy:

„Řekni mi, proboha, nač jsou ti na každý den jiné boty?!“

„Prosím tě, probuď se! Nepruď čílí se Gizka Cícerová. „Pak si uvědomíš, že ty boty nemám každé na jiný den, ale každé pro jinou příležitost!“ „Jinou příležitost?“ zeptá se Julek Cícer a vytřeští na manželku oči. „Tak ty tam budeš mít nějakou příležitost?“

„Jsi na hlavu? Jak se můžeš tak hloupě ptát?“ kontruje Gizka Cícerová fistulí a klepe si na čelo: „První boty,“ vybírá z hromady černé plátěnky a výhružně jimi manželovi mává před nosem, „nejsou boty, ale plátěnky, pohodlná obuv do auta! Druhé boty, přehrabuje Gizka hromadu bot a vybírá žluté žabky, „taky nejsou boty, ale žabky, ve kterých budu chodit na pláž!“

„A to nemůžeš chodit na pláž v těch pohodlných černých plátěnkách?“ podivuje se Julek Cícer.

„Nemůžu, protože bych si je mohla namočit a kromě toho mám žluté plážové šaty! Pochopils to? Žluté šaty, žluté žabky.“

Julek Cícer kroutí hlavou: „Tak dvoje boty vlastně nejsou boty. A co ty třetí - černé páskové - a čtvrté - bílé páskové?“ optá se.

„To jsou sandály,“ vysvětluje Gizka, „černé k černému oblečení a bílé k bílému oblečení.“

„Nejspíš jsem opravdu na hlavu,“ Julek Cícer jaktěživo nepochopí citlivou ženskou duši. „A to si nemůžeš ty sandály vzít jen jedny?“ „Proboha tě prosím, jak si můžu vzít bílé sandály k černému oblečení nebo černé sandály k bílému oblečení?“ zděsí se Gizka Cícerová.

„Ale vždyť přece,“ navrhuje zpocený Julek, „když necháš bílé sandály doma a vezmeš si s sebou jen černé sandály, nebudou ti boty ladit se šaty jen v jednom případě - když si vezmeš černé sandály k bílému oblečení. A to se přece vydržet dá!“

„To se tedy rozhodně vydržet nedá! A s tebou je to taky k nevydržení!“ čílí se Gizka Cícerová.

„A co tyhle páté? Bez těch se taky neobejdeš?“ třískne Julek Cícer o zem červenými papučemi.

„Neobejdu! ječí Gizka Cícerová a jednou papučí praští manžela přes hlavu. „Nevidíš, že to nejsou boty? To jsou papuče, pa-pu-če!“ slabikuje pomalu a pečlivě. „Tys nejspíš zapomněl, že jsme si pronajali vilku a v té se budeme pohybovat v papučích!“

„A kde se budeš pohybovat v těchhle šestých? To taky nejsou boty?“ hrozí Julek Cícer manželce teniskami, které zlostně vytáhl z hromady.

„Jsi slepý, nebo co? To nejsou boty, to jsou tenisky! Tenisky na výlet! Snad po mně nechceš, abych šla na výlet v papučích?“

Miroslav Macek: Saturnin se vrací

Vykouzlí vám na tváři úsměv vzpomínka na pořekadla nesnesitelné tety Kateřiny, filipiky doktora Vlacha, odvahu slečny Barbory, suchý anglický humor, a především nevypočitatelné nápady a úskoky svérázného sluhy Saturnina? Vaši oblíbení hrdinové jsou zpět! Vzpomeňte si na knihu svého srdce a opět prožijte idylické léto v domě u dědečka, jak jej podává pokračování nejslavnějšího humoristického románu české literatury, který vyšel před rovnými 75 lety.

Knihu, která vznikla se souhlasem dědiců Zdeňka Jirotky, vydává nakladatelství XYZ. Jeho programový ředitel Petr Tychtl v úvodu knihy mimo jiné píše: „V minulosti se podařilo oživit příběhy Scarlett O’Harové, Jamese Bonda i Hercula Poirota. A teď se vrací i legendární Saturnin! Trvalo takřka pět let, než se původně téměř nerealizovatelný nápad podařilo uvést v život. ... Je nám proto ctí, že dědicové pana Zdeňka Jirotky, Hana Sýkorová a Zdeněk Jirotka mladší, vůbec poprvé návrat Saturnina dovolili, a nám tak umožnili prožít několik jeho nových, kouzelných dobrodružství.

Ale vraťme se ještě na začátek… Existoval nápad. Od začátku bylo jasné, že musí vzniknout autentické, svébytné dílo, které obstojí ve srovnání s původní geniální knihou. A bylo třeba najít autora, který v této náročné zkoušce obstojí. Nikdy nebylo záměrem na původním díle parazitovat, ale naopak jej rozvíjet.

V rámci společnosti Albatros Media jsme iniciovali interní konkurz s cílem najít toho nejlepšího, který se tohoto úkolu zhostí. Vzniklo několik synopsí z pera renomovaných autorů a většina z nich obsahovala výjimečný nápad či pohled. Asi není důležité jejich jména zmiňovat. Podstatné je, že vítěz a dnes již i autor nových příběhů Saturnina nás přesvědčil okamžitě. Jeho styl a pokora, se kterou k celému projektu přistoupil, byla patrná už od prvních ukázek. Jeho zaujetí a nápaditost nás i nositele práv, kteří dělali celému projektu supervizi, nadchly. I když to většinu čtenářů překvapí, tak tím, kdo pokračování ve stylu Zdeňka Jirotky napsal, je bývalý politik, sukničkář, zubař, podnikatel, spisovatel, překladatel, kuchař, bonviván, snob a milovník života Miroslav Macek.

Věříme, že čtenáře návrat k oblíbeným hrdinům bude bavit tak, jako bavil nás. Protože jedině to potvrdí smysl našeho snažení a vyvrátí rčení tety Kateřiny, že nejde dvakrát vstoupit do stejné řeky.“

Ukázka z knihy:

Kapitola 1

Teorie doktora Vlacha

Svatba tety Kateřiny

Strýc František

Podivuhodné námluvy

Saturninova teorie o slečně Barboře

Ačkoliv nemám rád všechna ta přirovnání a podobenství, kterými doktor Vlach proplétá své temperamentní řeči, uznávám, že na tom jeho názorném příkladu s kostelem, ženitbou a způsobem, kterým ženich pronese kýžené ANO, něco je.

Doktor Vlach totiž dělí kandidáty manželství na dvě skupiny. Představte si slavnostně osvětlený interiér chrámu, přední lavice obsazené postaršími tetami, strýci, pratetami, prastrýci, bratranci, sestřenicemi a kmotry, které lze vídat pospolu jen u příležitosti svateb nebo pohřbů. Svatebčané ženicha a nevěsty se nenápadně, avšak důkladně okukují a sem tam se dvě hlavy skloní k sobě a šeptají si pomluvy. Svátečně vyšňořená dítka jsou napomínána k důstojnému klidu hlasitě se rozléhajícím šepotem a nevěsta se ženichem stojí před oddávajícím právě v okamžiku, kdy má ženich pronést všemi napjatě očekávané ANO. V té chvíli se rozhodne, do které skupiny ženich patří. Jde-li o člověka bez fantazie, beze smyslu pro humor a dramaticky vypjaté životní situace, bez přílišného váhání ze sebe vypustí více či méně sevřeným hlasem dvojslabičný souhlas.

Dle doktora Vlacha existuje ovšem ještě druhá skupina – a jsem rád, že mne do ní dozajista nezahrnuje – jejíž členové se ve vypjaté chvíli před oltářem nejprve nechápavě podívají na oddávajícího, jako by zcela nerozuměli otázce, pak se s ještě tázavějším pohledem pootočí k dámě svého srdce po pravici, po dramatické pauze vytřeštěně pohlédnou na budoucí tchyni, aby pak po další dramatické pauze pronesli konečně své ANO hlasem, v němž zaznívá hrdinný tón nezdolného bojovníka s nástrahami osudu.

Doktor Vlach, domnívám se, si namlouvá, že by v případě sňatku patřil do této druhé skupiny, a zdá se, že ze zcela nepochopitelných důvodů je na to hrdý. Zřejmě se domnívá, že takový dětinský způsob zábavy je něčím, co je hodné obdivu. Je ovšem zcela zbytečné se s ním o tom přít. Slovní půtky s doktorem Vlachem nelze totiž nikdy vyhrát, ba domnívám se, že jediná osoba, která by možná po nezměrném úsilí dosáhla nerozhodného výsledku, by byla teta Kateřina. V tomto případě jde ovšem o předpoklad čistě hypotetický, neboť teta Kateřina jakoukoliv slovní výměnu s doktorem Vlachem již v zárodku utíná sérií vzájemně nesouvisejících přísloví. Naposledy jsem toho byl svědkem, když na prostý dotaz doktora Vlacha, kterak by nazvala módní kreaci, kterou má na hlavě, odpověděla, že „chudoba cti netratí, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, a kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp“. Přitom jediný, kdo se smál, byl též přítomný dědeček, chichotající se ovšem distingovaně do dlaně.

Než mi osud přivedl do cesty Saturnina, nikdy bych ani náznakem nepomyslel, že může existovat ještě třetí skupina, jejíž členové po výše popsaných nechápavých pohledech a dramatických pauzách nakonec s povzdechem hodným starověkého reka zavrtí hlavou, otočí se a bez jediného slova odkráčí úžasem oněmělou chrámovou lodí. Když jsem se o tom neprozřetelně zmínil doktoru Vlachovi, prohlásil, že takoví lidé jsou hodni obdivu, neboť mají nejen vytříbený smysl pro humor, ale též schopnost pevně držet osud ve vlastních rukou, což je v dnešní době něco zcela mimořádného. Osobně v tom sice vidím spíše velkou dávku hrubosti a neomalenosti a nechápu, co je na tom mimořádného a hodného obdivu, ale z důvodů svrchu zmíněných se do slovních půtek s doktorem Vlachem zásadně nepouštím.

Naštěstí ženich stojící po levici tety Kateřiny v kostele svaté Ludmily na Vinohradech patřil do skupiny první a jeho základní životní krédo, jak jsem se dozvěděl později, znělo: „Tam, kde statné dubisko vyvrátí se i s kořeny, osika se toliko ohne“, takže se zdálo, že obřad proběhne bez jakéholiv incidentu, který by mohl doktor Vlach, pochopitelně spolu se Saturninem, obdivovat.

Teta Kateřina se k oltáři oblékla do šatů, jejichž vzhled vyprovokoval jinak velice tolerantního dědečka k výroku, že chytne-li stará stodola, bývají následky požáru děsivé, kdežto Saturnin se s významným pohledem na ženicha omezil na suché konstatování, že „aurum summi materies mali“.

Vy samozřejmě nejste uvyklí Saturninově sečtělosti, takže vás Horatiův citát, že „zlato je příčinou největšího zla“, může z úst sluhy poněkud překvapit. Navíc bylo jeho tvrzení jako obvykle poněkud přehnané, neboť nastávající strýc František, toho jména druhý, byl sice bohat, ale doposud mi nebylo známo, že by teta Kateřina již zcela zužitkovala důsledek přísloví „V nouzi poznáš přítele, v blahobytu přítelkyni“.

Její první manžel, taktéž strýc František, byl milencem věd, majitelem továrničky na čisticí prostředky a katastrofy, jak s obvyklým přeháněním říká Saturnin. Snivec, jehož ideálem bylo mýdlo-skvost, vyrobené však z bezcenných odpadků, zapřisáhlý abstinent a nekuřák, který zemřel mezi dvěma kliky ve stáří 48 let, čímž naplnil přísloví, že kdo nekouří, nepije, zkrátka neholduje prostopášnému životu a pravidelně cvičí, zemře mnohem zdravější.

Nezanechal sice tetě Kateřině přílišné jmění, neboť leccos obětoval na oltář vědy, čímž dozajista mínil své dětinské chemické pokusy, ale přesto dostatek k pohodlnému životu, jehož jedinou náplní byla starost o syna Milouše. Tedy mohla by být, pokud by teta Kateřina neoplývala povahou nutící ji starat se o vše a o všechny, kdož se dostali do zorného pole jejího ostřížího zraku.

Budoucí strýc František byl též továrníkem, a to na rozdíl od toho minulého továrníkem značně úspěšným. Jeho podnikatelskými trumfy byly malé plechové konzervičky plněné podivuhodnými ingrediencemi, které uspokojovaly v miniaturních dávkách žaludky snobských labužníků a v míře mnohem větší továrníkova účetního.

Reklamu na značku NEOLA (Neodolatelné lahůdky) bylo lze vidět ve všech módních žurnálech, ať už šlo o pastu z kohoutích hřebínků s masovým rosolem a madeirou, či o vyhlášenou skřivánčí paštiku a mnohé další kulinářské podivuhodnosti.

Doktor Vlach se o té skřivánčí lahůdce vyjadřoval velmi skepticky a pravil, že mu před léty prozradil jeden z dělníků, který byl nucen kvůli jakési nesrovnalosti opustit bránu továrny, že polovinu obsahu tvoří maso koňské, a nikoliv skřivánčí. Vzpomínám si, že Saturnina to tehdy velmi zaujalo a jal se ihned pátrat po potvrzení, či vyvrácení této pomluvy. Po čase pak oznámil doktoru Vlachovi a mně, že se informace o složení skřivánčí paštiky skutečně zakládá na pravdě a maso skřivánčí a koňské je vskutku mícháno v poměru půl na půl, tedy vždy jeden kůň, jeden skřivánek, jeden kůň, jeden skřivánek. Jak ovšem znám Saturnina, obávám se, že opětovně přeháněl.

František, toho jména druhý, byl mladším bratrem dávného dědečkova přítele lékaře, o němž nám dědeček kdysi vyprávěl zajímavý příběh. Dědeček, tehdy student elektrotechniky, pozval jednu mladou dívku do domu svých rodičů, kteří ovšem byli na zahraniční dovolené, a tak mu v rámci tehdy obvyklé mravopočestnosti nezbylo, než přizvat další osobu. Váhal sice nad prvotním nápadem, a to právě Františkovým bratrem, tehdy studentem medicíny, neboť šlo o mladíka urostlého a perspektivního, posléze však přišel na skvostný nápad, kterak případného soka vyřadit elegantně ze hry. Vzpomněl si totiž na jednoho profesora lékařské fakulty, proslulého rukopisem, který mohl sloužit coby ilustrační doprovod tvrzení, že opravdu nečitelný rukopis je ten, jenž je psán opilým lékařem na zadním sedadle autobusu perem ukradeným na poště. I vyrobil vzkaz, napsaný náhodnými klikyháky připomínajícími záznam zešílevšího elektrokardiografu, a při příchodu Františkova bratra mu jej vsunul do ruky s poznámkou, že jej pan profesor prosí o drobnou laskavost.

Celé odpoledne pak mohl okouzlovat půvabnou dívku sám, neboť Františkův bratr seděl mlčky v rohu místnosti ve starobylém ušáku a střídavě zíral na papír a střídavě vyskakoval s výkřikem „Už to mám!“, aby zase po chvíli vytržení opět ustrnul v hlubokém zadumání. Posléze však přece jen vyskočil a se slovy omluvy, že jej pan profesor prosí, aby ihned zašel do laboratoře zkontrolovat teplotu jakéhosi přístroje, odešel. Půvabná dívka využila jeho odchodu k témuž, přičemž mezi dveřmi jedovatě dědečkovi pravila, že by si měl ze svého kamaráda vzít příklad a nebýt celé odpoledne tak domýšlivě upovídaný.

Teta Kateřina po vyslechnutí této dávné historky prohlásila, že „méně bývá často více“ a „mluviti stříbro, mlčeti zlato“, pročež jí dědeček se škodolibým úsměvem odvětil, že Františkův bratr si nakonec tu dívku vzal, aby záhy zjistil, že „není všechno zlato, co se třpytí“. Načež se teta Kateřina urazila, neboť nemá ráda, když jí někdo na vodopád přísloví odpoví příslovím, byť jediným.

Ale abych se vrátil k probíhající svatbě. Při pohledu na svatební šaty tety Kateřiny jsem si představil, jak zcela jinak by se vyjímala ve svatebních šatech slečna Barbora, a poněkud jsem se nad tou představou zasnil. Je zvláštní, že v duchu stále říkám Barboře „slečna Barbora“, ač si s ní již drahný čas tykám a od naší první schůzky u Národního divadla jsme v našem vztahu sice pomalu, ale jistě pokročili.

Doktor Vlach by na to měl určitě nějakou zajímavou teorii, ale doposud jsem necítil a necítím potřebu dát mu sebenepatrnější záminku ke spuštění stavidel jeho výmluvnosti na toto téma. Saturnin pak nedávno na můj poněkud zaobalený dotaz, zda se domnívá, že by slečna Barbora někdy v bližší či vzdálenější budoucnosti, čistě hypoteticky pochopitelně, zatoužila vstoupit do stavu manželského, odpověděl s podivuhodnou jistotou, že se tak nedomnívá, neboť s přihlédnutím k povaze slečny Terebové tato dozajista vyčká, až jí zcela zmizí ta malá jizva na levém koleně, následek to předloňského úrazu na lyžích. Než jsem mu pak mohl odvětit, že svatební šaty bývají povětšině natolik dlouhé, že zakrývají nejen kolena, s omluvou se střelhbitě odporoučel.

Concept © Zdeněk Jirotka – heirs, 2017

© Miroslav Macek, 2017

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2017

ISBN 978-80-7505-836-2