Čtvrtý titul ze série humoristických románů o „poslední
aristokratce“.
Po tragické smrti princezny Diany se ruší repríza
rozverné historické revue s Helenkou Vondráčkovou a Heinrichem Himmlerem a na
Kostce je vyhlášen smutek. V zámecké kapli vzniká pietní místo s kondolenční
knihou a z oken visí černé prapory. Aristokratka Marie využívá příležitosti a
odjíždí na hájovnu za Maxem, který ji žádá o ruku. Není ovšem jasné, jestli
nejedná v pominutí smyslů. Následuje hororová cesta nočním lesem do nemocnice,
kde se Max ocitne na jednotce intenzivní péče a vyděšená Marie přespí na
interním oddělení. Neklidnou noc ovšem zažívá i truchlící Kostka. Na zámek
dorazí několik osob, které rozpoutají vlnu zločinnosti. Podaří se Marii celou
tu zašmodrchanou situaci rozplést? Navzdory názvu se čtenář v knize nedočká
násilí ani krvavých scén, natož vraždy. Jediným utrpením jsou skřípnuté
ploténky a ulámané umělé nehty.
Autor
své knize předeslal: „Popsané situace se skutečně staly. Různým lidem, na různých
místech a v různém čase — pochopitelně.“
Vydává
nakladatelství Druhé město.
Ukázka z knihy:
31. 8.,
22.45
Milý
Maxi,
protože
si nejsem jistá, kolik — jestli vůbec něco — si z dnešního odpoledne budeš
pamatovat, oznamuji Ti, žes mě požádal o ruku. Stalo se pár minut po mém
příjezdu do vaší (schwarzenberské) hájovny. Popravdě řečeno, když ses přede
mnou vrhl na kolena, myslela jsem si, že Tě postihla nějaká kloubní křeč. Pro
jistotu uvádím, že jsem řekla ANO, ačkoliv se zřejmě shodneme, že to mohlo
počkat, až se vyléčíš z té boreliózy.
Tvoje
rozpálené tváře a lesknoucí se oči bohužel nebyly příznakem vzrušení, jak jsem
se zprvu domnívala, ale vysoké horečky. V dějinách našeho rodu budu nejspíš jediná,
která musela po žádosti o ruku zvednout svého nastávajícího z pokleku. Následně
jsem Tě dovlekla na starý otoman, jelikož se Ti točila hlava a slabostí podklesávala
kolena.
Podle
mého názoru to mělo být obráceně.
Nicméně
pořád lepší než Johana Kostková, která bezprostředně po žádosti o ruku musela
se svým novopečeným snoubencem ládovat kanóny, protože Kostku napadl řád
německých rytířů. Musely to být vzrušující zásnuby.
Do
deníku si ten den zapsala: Odpráskli
jsme jich devatenáct. Po
dobytí Kostky ještě německým rytířům pokousala jejich velmistra. Jestli měl na
sobě brnění, tak musela mít chrup jak tyranosaurus.
Ale to
jsem odbočila. Tento dopis Ti píšu na chodbě před jednotkou intenzivní péče,
kam jsem Tě odvezla poté, co přestaly fungovat studené obklady a Ty jsi začal
blouznit, že Tě pronásledují srnky.
Když
pominu osobní setkání s Hillary Clintonovou, byla cesta do nemocnice nejhorším
zážitkem v mém životě.
Jako
rodilá Newyorčanka se stěží dokážu v lese orientovat za denního světla, natož v
noci. Zabloudila jsem už pár metrů za hájovnou. Šílela jsem strachy. S ohledem
na desítky zhlédnutých hororů jsem každou chvíli očekávala chlápka v gumovém
plášti, který nám do kapoty zasekne hák, útok vlkodlaka nebo holčičku v noční
košili s břitvou v ruce. Po nárazu do něčeho, co potom odešlo, nám přestal
svítit pravý reflektor. Ještě teď bych byla ochotná přísahat, že to byl
trpaslík. Pokud Tě tedy bude po probuzení bolet hlava, tak je to z toho
třísknutí o přední sklo. Trochu naprasklo. Mně zase nafackoval airbag. Pak už
jsem pro jistotu jela s rukou na klaksonu. I tak nám každou chvilku něco chodilo
po střeše.
Po
hodině už jsem nevěřila, že se z toho lesa dostaneme živí. Úplně jasně jsem
viděla titulek v Blesku: Místo
hříbků objevil šokovaný houbař dvě ohlodané kostry.
Zachránil
nás knížecí hajný. Považoval nás za pytláky, takže moje vysvětlování probíhalo
s rukama nad hlavou před namířenou brokovnicí. (Otázka: V Čechách se při
pytlačení troubí?)
Než si
k nám nasedl do auta, vystřelil po čemsi do tmy a spokojeně řekl: „Máš dost.“
Snad tam nebyl člověk. Ta obava nebyla zas tak od věci. Když jsme přijeli do
nemocnice a rozespalý vrátný uviděl v autě Tvoje bezvládné tělo a na zadním
sedadle ozbrojeného navigátora, na nic se neptal, zvedl telefon a komusi řekl,
že „starý Hejkal zas někoho sejmul“. Po mém hlášení, že Tvůj stav nezpůsobila
dávka broků, ale horečka, se personálu, který nás už očekával před chirurgickým
pavilonem, viditelně ulevilo.
Jakmile
Tě na pojízdném lehátku odvezli (ten pohled mi rval srdce), starý Hejkal
prohlásil, že se musí vrátit, protože les je v noci plný šmejdů. Naštěstí si
všiml, jak se klepu, takže po mně nechtěl, abych ho zavezla zpátky. Něco si prý
stopne. Nevím, jak v Čechách, ale v Americe by chlapovi s puškou zastavil
málokdo. Na rozloučenou mi oznámil, že dnes určitě něco „práskne“.
Možná
už se stalo. Před chvílí jsem slyšela houkající sanitku.
Ačkoliv
je pan Hejkal (je to jméno, přezdívka, nebo funkce?) zřejmě psychopat, měl bys
mu po propuštění z nemocnice poděkovat. A dej mu tu ořechovku, kterou jsem
nechala na stole v kuchyni. Pokud ji ovšem nevyzunkne Tvoje matka. To byl vtip!
Věz, že se za ni občas modlím, aby do toho zas nespadla. Jinak doufám, že Tvoji
rodiče mají klíč a po návratu z Prahy nebudou muset rozbít okno, aby se do
hájovny dostali. Pro Tvoji informaci — na stole jsem nechala vzkaz, že Tě vezu
do první nemocnice, kterou najdu. Abych nezapomněla: Kdybyste se náhodou začali
shánět po vašem rodovém zásnubním prstenu, tak ho najdete na prsteníčku mojí
levé ruky, kams mi ho na třetí pokus nasadil.
Předpokládám,
že ten diamant je pravý.
© Evžen Boček, 2018
© Druhé město – Martin Reiner, 2018
ISBN 978-80-7227-410-9
Žádné komentáře:
Okomentovat