Simon Mawer: Pražské jaro

Autor Skleněného pokoje, románu o osudech brněnské vily Tugendhat, se vrací v nové knize do Československa. Tentokrát během bouřlivých šedesátých let a s napínavým příběhem o sexu, politice a zradě.

V létě roku 1968, v roce pražského jara a studené války, se dva studenti Oxfordu, James Borthwick a Eleanor Pike, rozhodnout projet stopem Evropu. Tím si zkomplikují právě se rodící přátelství, které by mohlo přerůst v něco většího. Jakmile dorazí do jižního Německa, zrodí se v jejich hlavách nápad navštívit Československo – zemi, ze které se Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ usmívá na svět kolem.

Mezitím, Sam Wareham, první tajemník britské ambasády v Praze, sleduje s cynismem diplomata a vášní mladého muže vývoj v zemi. Ve společnosti české studentky Lenky Koneckove si nachází cestu do světa československé mládeže, která je plná nadějí a nových myšlenek. Za železnou oponou se v této chvíli nic nezdá být nemožným. Avšak obří kola politiky se dál točí v pozadí, sovětský vůdce Leonid Brežněv vyvíjí na Dubčeka nátlak a Rudá armáda se shromažďuje na hranicích.

V překladu Lukáše Nováka vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Celé to začalo v hospodě. V případě cestovatelských plánů nic neobvyklého: Phileas Fogg zahájil svou cestu kolem světa v londýnském Reformním klubu. James Borthwick ovšem nebyl Phileas Fogg a tahle hospoda ani vzdáleně nepřipomínala elegantní klub. Ostatně ani cesta, na kterou se chystal, neměla vést kolem světa, ačkoliv takovou věc by v té době člověk zvládl za méně než osmdesát hodin a ani jedinkrát by při tom nemusel vytáhnout paty z letadla či letiště. Takže hospoda, studentská knajpa plná halekání, smíchu a politých stolů, kde stěny zdobí fotografie osmiveslic, strop autogramy veslařů a ragbistů a nad barem visí skutečné veslo. Zkrátka

jeden z těch typických „pubů“, kam o prázdninách vstupují dychtiví turisté v bláhové naději, že tam zažijí mytickou a neopakovatelnou atmosféru oxfordského studentského života, ale najdou tam jen neochotnou obsluhu, teplé pivo a studený masový koláč.

„A dává to podle tebe vůbec nějaký smysl?“ zeptal se James, když si na okamžik dodal odvahy. Nakláněl se přes kulatý stolek k poněkud bohémsky vyhlížející dívce, aby se v tom hluku slyšeli. Byl nervózní, jen málokdy se mu poštěstilo dostat se do blízkosti někoho takového jako Eleanor a nerad by ji odradil závanem pivního dechu. Ještě k tomu, proč to nepřiznat, pocházeli každý z opačného konce oxfordského spektra. Ona studovala angličtinu, on přírodní vědy. Ona byla v druháku, on byl na univerzitě úplný zelenáč. Navzdory jejímu neupravenému zevnějšku bylo navíc patrné, že Eleanor stojí ve společenské hierarchii o pár příček výš než James, stačilo, aby promluvila. Jak precizně nasazovala všechna ta té a el, jak pečlivě tvarovala samohlásky! James mluvil s přízvukem odkudsi ze severu, kdežto v jejím rezonovalo hrabství. Jedno které, možná dokonce přímo Oxford, i když oxfordská angličtina s tím svým afektovaným vrkáním už byla pasé. Nejpodstatnějším rozdílem mezi nimi však nebyl přízvuk ani společenská třída, ale prostý fakt, že on byl muž, a tedy jeden z mnoha, zatímco ona byla žena, v univerzitním prostředí úkaz vzácný, asi jako jeptiška v mužském klášteře. Možná je to překvapující, vždyť ženy dnes díky vyšší inteligenci a píli muže na univerzitách přečíslují, ale tehdy to tak bylo: spousta mužů, jen pár žen. Navíc si žili každý tak trochu ve svém světě, a to z prostého administrativního důvodu: univerzitní koleje tehdy ještě nebyly koedukační. Eleanor tedy studovala na koleji, která ležela až za mostem na konci High Street. Kousek od středověké vznešenosti koleje Magdalen se tam krčí mnohem méně vznešené – a mnohem mladší – budovy koleje svaté Hildy. Sem se turisté vůbec neobtěžují. To James bydlel v renesanční nádheře jedné z nejstarších oxfordských kolejí, kde turisté obtěžují neustále.

Vzhledem k tomu, z jak rozdílných světů pocházeli, mohli snadno jeden druhého v oxfordském mikrosvětě bez povšimnutí minout; nebýt jedné z těch šťastných náhod, jež k univerzitnímu životu patří: hráli spolu ve studentském divadelním představení.

„Jasně že to smysl nedává, tedy aspoň ne tak, jak ty to myslíš,“ odvětila Eleanor a James si marně lámal hlavu nad tím, jak to vlastně myslel a také jaký smysl by to mohlo dávat jakkoliv jinak. Místo aby Eleanor jeho pochybnosti rozptýlila, podařilo se jí ho ještě víc zmást, to bylo pro studenty humanitních oborů příznačné. Řeč byla o hře, v níž oba účinkovali, kterou nacvičovali během řady poněkud rozpačitých zkoušek na koleji a teď, krátce před premiérou, na jevišti divadla kdesi na Walton Street. Ona v ní představovala postiženou ženu, on přihlouplého mladíka, který ji v dětském kočárku musel vozit po značně omezeném světě dramatikovy imaginace. Tahle podivná dvojice se snažila najít cestu do města zvaného Tar. Proč tam vůbec chtěli, to nebylo zřejmé. Takový odvar z Becketta, napadlo Jamese, ale podobná slova byla tváří v tvář někomu, kdo studuje angličtinu, nebezpečná, zvláště pokud vaší specializací byly přírodní vědy.

„Asi ne,“ odpověděl tedy pro jistotu dost neurčitě James.

„Dáš si další pivo?“

„Ještě jsem nedopila tohle.“

„Aha.“

Kouřila. James nekouřil, nechutnalo mu to, ale ona kouřila, balila si vlastní cigarety, protože… proč vlastně? Vážně jí chutnaly víc než ty kupované? Nebo se tím snažila přiblížit pracující třídě, kterou pořád tak opěvovala? Jamese napadaly v souvislosti s Eleanor i další otázky. Kouřila i trávu? Dala si někdy marjánku, jointa, špeka nebo jak se tomu správně říkalo? A ještě mnohem víc ho zajímala jiná věc: byla její ústa cítit po cigaretách? Otázka nesmírně znepokojivá, stejně znepokojivá jako ta ústa sama. Plná, s poněkud předsunutým horním rtem. A velmi červená. Taková neanglická. Rád by je políbil, blesklo mu hlavou, zatímco přemýšlel, co dalšího říct. Rád by je políbil, ať už chutnají po cigaretách nebo ne.

„Tak co přesně hledají? Myslím Fando a Lis?“

„Přesně nic.“

„No jasně. Tak co přibližně hledají?“

To ji rozesmálo. Dokázala se smát krásně. Zuby měla navzdory cigaretám velmi bílé zuby a vnitřek úst korálově růžový. S tím kontrastovala její bledá pokožka a koudel plavých vlasů. Nikomu by to nepřiznal, ale stačilo, aby s ní seděl u stolu a díval se, jak se směje, a už cítil tepání rodící se erekce.

„Ty jsi ale vtipálek,“ řekla, čímž afrodiziakální účinky svého smíchu ještě zintenzivnila.

„Podle mě naplnění,“ zauvažoval James.

„Jak to proboha myslíš, naplnění? To je hrozně vágní pojem. Já myslela, že vy přírodovědci jste zvyklí se vyjadřovat exaktně.“

„No…,“ zaváhal. „Asi lásku.“

„Panebože, to už bys je rovnou mohl prohlásit za hipíky.“

„Anebo prostě jen hledají volný hostel.“

Právě tehdy se po dalším krátkém výbuchu smíchu jen tak mimochodem (à propos, jak by možná řekla ona) zeptala:

„Co děláš o letních?“

O letních. James se v duchu otřásl odporem. Tyhle univerzitní zkratky nesnášel. Všechna ta torza typu uni, prof a podobně.

Ale protivila se mu i samotná představa letních

prázdnin, ta nekonečně dlouhá doba, která se bezcílně vleče od konce jarního trimestru Trinity až po podzimní Michaelmas a která pro Jamese byla očistcem i ztrátou času zároveň. Trinity a Michaelmas. Další oxfordské výmysly. Co mají ty názvy symbolizovat? Trinity, test atomové bomby. A Michaelmas, druh astry. „Ani nevím,“ utrousil a zamrzelo ho, že jí nemůže dát nějakou působivější odpověď. „Asi si budu muset najít brigádu, i když nejradši ze všeho bych cestoval. Chystal jsem se vyrazit do Evropy. Stopem. Jenže…“

„Jenže co?“

„Chtěl jsem jet s kámošem, a ten to nakonec odpískal. Takže…“ Zaváhal, nechtěl zabíhat do podrobností. Mohlo by to působit trapně, dva kluci, co objíždějí slavná evropská bojiště. Protože přesně to měli v plánu. Thomas, kamarád ze střední, byl stejně jako on nadšenec do vojenské historie. O tom se před holkou nemluví snadno, působí to infantilně, podobně jako záliba ve vláčcích nebo sbírání známek. Případně stolní hry. Dáma, Cluedo, Monopoly, všechny ty zahanbující připomínky dětství. I když jemu a Thomasovi šlo o něco jiného, chtěli se pokusit rekonstruovat historii, znovu si ji prožít a po učit se z ní. Jenže kdyby se tohle všechno pokoušel Eleanor vysvětlit, nedopadlo by to dobře. Bezpochyby by si ho ironicky měřila tím svým vědoucím pohledem a on by si připadal jako pitomec. Raději o tom tedy pomlčet.

„To je zvláštní,“ poznamenala.

„Co je zvláštní?“

„Já měla stejný nápad. Ale kamarádka se rozhodla, že se místo toho radši vdá. Chtěly jsme jet po stopách Sentimentální cesty. Znáš to?“

„Pamatuju si, že když to jednou hráli v rádiu, rodiče na to v obýváku tancovali.“

Tentokrát se rozesmála tak hlasitě, že hovor veslařů u vedlejšího stolu na okamžik utichl. „Nemyslím tu písničku, ale knihu, ty pako. Od Sterneho.“

Sterne? Znal Základy lidské genetiky od Curta Sterna, ale pochyboval, že by to byl tentýž autor. Ještě tu byl samozřejmě fyzik Otto Stern, který toho určitě napsal spoustu o kvantové mechanice, ale ten to zcela jistě taky nebude. Přesně tohle byl problém přírodních věd – obtížně se pro ně hledalo uplatnění v běžném hovoru. Kdyby člověk začal v hospodě vykládat něco o energetických vazbách, koukali by na něj jako na exota, zatímco bavit se o Shakespearovi připadalo všem úplně normální.

Eleanor naštěstí Jamesovu neznalost považovala za další z jeho vtípků. „To si určitě přečti. Je to neuvěřitelně zábavná věc, i když zdaleka ne tak zásadní jako Tristram Shandy. To jsi doufám četl, nebo ne? To je jedno, každopádně jsme si tu knihu – myslím Sentimentální cestu po Francii a Itálii – chtěly vzít s sebou tak trochu jako průvodce, i když Sterne se dostal nejdál do Lyonu a navazující díl, který po jeho smrti sepsal jeho přítel, není zdaleka tak dobrý jako ten první. Jenže Jenny se zasnoubila, takže s cestováním je šmitec.“

„Škoda.“

„Takže teď řeším, co budu dělat.“ Lokla si piva a vrhla na něj zamyšlený pohled. „Co kdybychom jeli spolu?“

Veslaři u sousedního se dali do zpěvu a dělali takový rámus, že James si nebyl jistý, zda se nepřeslechl.

„Promiň, co jsi říkala?“

Potáhla z cigarety a vyfoukla kouř k začouzenému stropu.

„Říkala jsem, že bychom mohli jet spolu.“

Zpěv odvedle ustal. Aspoň Jamesovi to tak připadalo, jak tam tak seděl s pivem a erekcí. „No klidně.“

„Jen jako kamarádi, samozřejmě.“

„Samozřejmě.“

„Plánovaly jsme, že se budeme tak všelijak protloukat, spát po nádražích, v parcích a tak. Tu a tam nějaký hostel, v krajním případě penzion.“

„Pro dvě holky by to mohlo být dost nebezpečné.“

„To přesně říkali naši. Ale s klukem by to tak nebezpečné nebylo, ne?“

„To ne,“ dal jí zapravdu.

„Tak co ty na to?“

Pokusil se nenuceně napít piva, ale do krku mu vlétly bublinky. Rozkuckal se a vyprskl.

„Teda pokud už nemáš jiné plány, samozřejmě…“

„Ne, nemám.“

„Prostě mě to tak napadlo…“

Zamyšleně si ji prohlížel. Nebyla krásná, tedy aspoň ne podle běžných měřítek. Běžného na ní totiž nebylo vůbec nic. Byla výjimečná. Ta rozcuchaná hříva vlasů, výrazné rysy, tváře poseté světlými pihami, rty v jednu chvíli sevřené hněvem a za okamžik už doširoka rozevřené ve výbuchu smíchu, dychtivě planoucí zelené oči. Navíc ji provázela pověst rebelky, a to nejen v politickém slova smyslu, proslýchalo se leccos i o jejích sexuálních eskapádách. Byla členkou uskupení, které si říkalo Oxfordští revoluční socialističtí studenti, a už se stihla dostat do střetu se zákonem, to když oxfordská policie zasahovala proti okupační stávce Clarendonovy budovy. Strávila noc ve vazbě, byla obviněna z narušování veřejného pořádku a musela zaplatit pokutu dvě libry. Kromě toho jí hrozila takzvaná rustikace z koleje. Další výraz, který James nenáviděl. Proč se tomu nemohlo říkat prostě vyloučení? Tenhle incident jí každopádně zajistil jistý politický věhlas. Pokud šlo o ty sexuální záležitosti, o těch se samozřejmě vědělo mnohem méně. Šuškalo se, že v jejím životě byl jistý muž, ale teď že je sama. Byla do něj prý zamilovaná, takže momentálně si drží muže od těla – přirozená, byť zřejmě dočasná reakce někoho, kdo se zklamal ve vztahu, domníval se James.

„A myslíš to vážně?“

„No jasně.“ Krátce se zasmála.

„Čemu se směješ?“

„Ničemu. Jen mě napadlo… Ale nic… Ne! Hlavně to neříkej!“

Pozdě, vyletělo to z něj úplně automaticky: „Řekni, na co myslíš, a máš u mě penny.“ Taková otřepaná infantilní fráze.

Dopila pivo. Možná že celý ten nápad se společnou cestou po Evropě byl veliký omyl.

„Takže co?“

„Půjdeme, ne?“

„Myslíš to vážně?“ zeptal se znovu, přesvědčený, že nejspíš naletěl na nějaký krutý žert.

„Ano, musím vyrazit. Mám sraz s někým, kdo bude psát recenzi na tu hru. Pro Oxford Mail, představ si to!“

„Já se ptal na to léto.“

„Aha.“

Vystoupali po schodech na sluncem zalitou Širokou. Další z těch oxfordských zkratek. „Široká.“ „Vysoká.“ Jak došlo k tomu, že slovo „ulice“ se dostalo mimo hru? „Tak jo, nebo ne?“

„Možná jo, možná ne. Ne, pokud nepřestaneš používat odporná klišé, jako třeba ‚řekni, na co myslíš, a máš u mě penny‘. Hele, musím běžet. Uvidíme se.“

A byla pryč.

Copyright © Simon Mawer, 2018

Translation © Lukáš Novák, 2018

ISBN 978-80-7473-713-8

Přebal anglického vydání v nakladatelství Little Brown