Již potřetí vychází bestseller polského reportéra o
novodobých dějinách naší země. Nové vydání je upravené a má novou obálku. Szczygieł
se v Gottlandu pokouší nezatíženým pohledem cizince skrze příběhy známých
i méně známých osobností pochopit českou národní povahu.
Slouží mu k tomu mimo
jiné osudy rodiny Baťů, herečka Lída Baarová, Otakar Švec, tvůrce největšího
Stalinova pomníku na Zemi, spisovatelská ikona Pražského jara Jan Procházka, překladatelka
a sestřenice Franze Kafky Věra Saudková, zpěvačka Marta Kubišová. Stranou
nezůstává ani Karel Gott, jehož fanoušci uctívají víc než Boha. Autorovi se
daří, místy s humorem a ironií, postihnout vzorce chování, které se v české
společnosti opakují a které utvářejí často tragické životy celých generací.
Mariusz Szczygieł (nar. 1966) je významný představitel
polské literární reportáže, spolupracovník listu Gazeta Wyborcza. Je členem
polského Institutu reportáže a nakladatelství Dowody na Istnienie, kde vydávají
mimo jiné také českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a
fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011),
Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011),
Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt:
pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž
jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygła (2009,
česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014?2015).
Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem,
za nějž získal řadu prestižních ocenění. V říjnu 2009 obdržel Cenu ministra
zahraničních věcí ČR Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v
zahraničí a v prosinci téhož roku byl Gottland vyhlášen v Bruselu Evropskou
knihou roku. V roce 2014 označil spisovatel Julian Barnes v The Guardian
americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Gottland byl přeložen do
devatenácti světových jazyků a na jeho motivy vzniklo v Česku i v Polsku
několik divadelních představení a filmů.
Překlad Helena Stachová. Vydávají nakladatelství Dokořán
(ISBN 978-80-7363-917-4) a Jaroslava Jiskrová - Máj (ISBN 978-80-7574-001-4).
Ukázka z kapitoly
Život Gottlandu:
Mnoho čtenářů se mě na mých autorských večerech ptá, co
dnes dělají moji hrdinové nebo zda má příběh nějaké pokračování.
Malý přehled:
Tomáš Baťa – Tomík, kterého jsem se ptal, jak žít –
zemřel roku 2008.
Lída Baarová se v Česku dočkala několika knih o sobě.
Češi o ní pořád rádi čtou, což by si zasloužilo psychologickou analýzu.
Stalinův pomník se také konečně dočkal samostatných
publi¬kací. Jednou z nich je skvělá monografie Případ Stalin: Historická a
literární studie Stalinova pomníku v Praze, kterou napsala Hana Píchová (Praha
2014). Autorka je profesorkou na University of North Carolina, Chapel Hill a
mnohokrát se odvolává na Gottland. Druhou knihou je Žulový Stalin: Osudy
pomníku a jeho autora, kniha Rudy Cainera (Praha 2008), prohlašovaná za
lite¬raturu faktu. Autor, Čech žijící ve Vídni, vykonal úžasnou do¬kumentární
práci. Několikrát mě při čtení překvapil. Cituje na¬příklad rozhovor sochaře
Švece se svou milenkou. Byl jsem tak fascinován jeho reportérskou důkladností
(mně se nepodařilo proniknout do takových podrobností), že jsem mu poslal
gra¬tulaci. Odpověděl, že si ten rozhovor vymyslel, protože kniha má přece svá
práva.
Karel Gott získal v roce 2015 počtyřicáté Zlatého slavíka
(nyní se ta cena jmenuje Český slavík, ale obecenstvo dává přednost staršímu
názvu). V roce 2016 a 2017 také.
Roku 2008 se oženil se ženou o sedmatřicet let mladší,
mají dvě dcery.
Podle svědků, které citoval Český rozhlas, prolistoval
Karel Gott v letadle do Las Vegas, kam letěl na svou svatbu, knihu Gottland,
pozorně si přečetl kapitolu Život je chlap a řekl vedle sedící snoubence: „To
mi zkazilo celé Las Vegas.“
Pokud je to pravda (rozhlasový pořad připravila jedna z
nejse¬rioznějších redaktorek Jana Klusáková a nemyslím, že by si do¬volila něco
vymýšlet), pak mě to mrzí.
S Karlem Gottem jsem se v životě sešel několikrát, byl
jsem dokonce pozván do jeho domu. Když jsem tuto knihu psal, dbal jsem na to,
abych necitoval nic z našich soukromých rozhovorů. Gott ovšem nemohl chybět v
knize, v níž se vypráví o této části Evropy, neboť už je ikonou. Proto jsem
poctivě citoval jen jeho autorizované výpovědi pro česká média. Pokud mu tedy
něco pokazilo jeho svatební pohodu, byl to jeho vlastní jazyk.
Jde-li o vývoj jeho názorů na svět, pak v deníku Lidové
noviny prohlásil, že za katastrofu tsunami, která zasáhla jihovýchodní Asii,
stojí „tajemné síly a lidé, kterým ta katastrofa přišla vhod“.
Nadále si Karla Gotta jako zpěváka velmi cením.
Když kniha Gottland vyšla roku 2007 v Česku, objevil se
po¬žadavek zákazu jejího prodeje.
Nebyl to samozřejmě požadavek národa, nýbrž představitelů
muzea Gottland.
Obě česká nakladatelství byla vyzvána, aby okamžitě
zasta¬vila prodej knihy a stáhla ji ze všech knihkupectví. Muzeum Gottland
rozeslalo dopisy do všech českých velkoobchodů s va¬rováním, že prodej knihy je
v rozporu se zákonem, protože po¬rušuje pravidla konkurence. Název Gottland je
prý vyhrazen jen a jen pro muzeum Karla Gotta.
V celé České republice uposlechl výstrahy pouze jeden
knihkupec v Ostravě. Schoval knihu do skladu a na své webové stránce nahradil
název Gottland písmeny Gxxxxxxd.
Česká a polská nakladatelství vydala prohlášení, že název
knihy nezmění a že ji budou prodávat dál. Chráněna může být výrobní značka, ale
nikdo nemá právo bránit užívání nějakého slova v literatuře. Název knih je
součástí literatury a ta musí být svobodná.
Nakladatelství od svého stanoviska neustoupila, a tak
bylo nu¬ceno ustoupit muzeum.
Ostravský knihkupec znovu dal knihu do výlohy.
Muzeum Gottland už dnes neexistuje a jeho majitel Jan
Moťovský, který se roku 2008 na služební cestě ztratil, se stále ještě nenašel.
Bulvární tisk spekuluje, že žije na Bermudách.
Manžel Heleny Vondráčkové Martin Michal, majitel
kon¬certní agentury, zažaloval Martu Kubišovou pro finanční ztráty, které
utrpěl, když zrušila turné obnoveného souboru Golden Kids. Kubišová mu měla zaplatit
odškodné ve výši jeden milion tři sta tisíc korun. Hájila se argumentem, že na
koncerty ne¬existovala žádná písemná smlouva a že je zrušila proto, že se s
Helenou Vondráčkovou nedohodla na jejich umělecké kon¬cepci. Média a veřejné
mínění sledovalo proces po sedm let, vět¬šina lidí fandila Kubišové.
Panoval všeobecný názor, že jde o proces Heleny
Vondráčkové proti Martě Kubišové. Nejvyšší soud České republiky potvrdil
rozsudky nižších instancí a uznal, že Marta Kubišová je nevinná.
Jaroslava Moserová zemřela 24. března 2006, tedy v době,
kdy jsem tuto knihu psal.
Rodiče Zdeňka Adamce mi odmítli poskytnout rozhovor i
ně¬kolik let po jeho smrti, a dokonce i poté, co Gottland vyšel česky. Odmítli
ho i všem ostatním novinářům.
Gottland byl čtyřikrát uveden v divadle. Tři inscenace
byly v Česku: ve Švandově divadle v Praze, v Národním divadle mo¬ravskoslezském
v Ostravě a v projektu LiStOVáNí (zájezdový soubor) Lukáše Hejlíka. V Polsku ho
jako muzikál hrálo Divadlo zábavy (Teatr Rozrywki) v Chorzowie.
Absolventi a studenti pražské filmové školy FAMU se touto
knihou inspirovali a natočili šest dokumentárních etud pod spo¬lečným názvem
Gottland.
Stále dostávám dopisy od čtenářů z jednadvaceti zemí, kde
byla kniha vydána.
Dva nejdůležitější dopisy jsem však dostal z Česka a
týkaly se kapitoly Ani krok bez Bati. V jednom psal čtenář, že se konečně někdo
odvážil napsat pravdu o Baťových – byla to příšerná ro¬dina krvelačných
kapitalistů, která si nevážila obyčejného člo¬věka, ponižovala ho a
vykořisťovala. Ve druhém dopise mě čte¬nářka chválila: konečně jsem prý obrátil
pozornost k tomu, že Baťové byli socialisty, pro něž bylo ze všeho
nejdůležitější blaho jejich zaměstnanců, a proto jim poskytli vzdělání, práci,
kulturu a důstojnost.
Takové rozporuplné reakce na své texty miluji.
Jednou slyším, že Gottland je kniha napsaná z hlediska
Poláka a vůbec to není kniha o opravdových Češích, je to spíše pro¬jekce
Poláka, který by takhle chtěl Čechy vidět. Ale nemá to s nimi nic společného.
„Ano, souhlasím, skvěle vyjádřeno,“ říkám a souhlasně
přiky¬vuji hlavou.
Jindy zase slyším, že Gottland je kniha, která se dotkla
toho, co je na Češích nejopravdovější, a oni sami se diví, jak dobře jsem
popsal jejich mentalitu a osud.
„Ano, souhlasím, skvěle vyjádřeno,“ říkám a souhlasně
přikyvuji.
Někdo mi říká, že Gottland je pro Čechy nepříjemný,
protože je líčí jako zbabělce.
„Popsal jste je pěkně jízlivě!“
„Ano, souhlasím, skvěle…“ říkám a přikyvuji…
Někdo další konstatuje, že je to další pokus Čechy
pochopit a že se k nim stavím velmi vlídně.
„Ano, souhlasím…“ říkám…
Jiný zas ví, že je to v Čechách velký hit.
„Ano, souhlasím…“ říkám…
Někdo zas tvrdí, že se ta kniha Čechům ani trochu nelíbí.
„Ano, souhlas…“
A tak dále.
Proč reaguji souhlasně na všechny protichůdné názory?
Protože si myslím, že dílo má žít svým vlastním životem.
A také proto – a zde se odvolávám na svůj oblíbený knižní
esej Jana Parandowského Alchymie slova a budu ho citovat zpaměti –, že reakce
na knihu je výkladní skříní intelektuálních schopností čtenáře. Jakmile je
kniha vytištěna, patří už někomu jinému. „Ani ten nejnesmělejší čtenář se
nedokáže ubránit pokušení vepsat vlastní duši do textu duše cizí.“
A mne jako reportéra velice zajímá, jak se lidé chovají a
co si myslí. A nebudu jim to brát.
Žádné komentáře:
Okomentovat