První díl
souboru kratších textů Petra Pitharta přibližuje třicetileté období od šedesátých
až po osmdesátá léta 20. století.
Po
ukázkách z mladických básnických pokusů (některé byly otištěny v měsíčníku
Plamen) shrnuje autorovu polemickou publicistiku v Literárních listech a
Listech let 1968 a 1969, samizdatové texty a záznamy debat v disentu, stati z
exilových periodik i „zprávu o stavu společnosti“ z října 1989, která
předpověděla to, co si z minulosti poneseme po 17. listopadu dál.
„Ve své
publicistice – od prvních textů v týdeníku Literární noviny – nemám za
pětapadesát let ani jeden, který bych snad chtěl schovat nebo zničit. Čímž jsem
se od začátku lišil od (starších) reformních komunistů, mezi něž jsem v druhé
půlce šedesátých let rychle zapadl, v Literárkách i v akademickém týmu
pro reformu politického systému, vedeném Zdeňkem Mlynářem. Jak zprvu opožděný,
byl jsem pak těmito jistěže inspirujícími společenstvími maximálně urychlován.
Vybavilo mě to prostředí ale také imunitou proti přepjatostem všeho druhu,
proti patosu, sentimentalismu, sebeospravedlňující prezentaci či proti
radikalismu, coby omluvě za minulá bloudění. Dá se to myslím vyčíst z mých
tehdejších textů,“ píše autor v předmluvě.
Vydává
Academia v řadě Spisy Petra Pitharta.
Ukázka z knihy:
Možnost č. 5
Listy, č. 5/1969
Stoupám na
špičky a nevidím. Mnu si oči, a pořád nevidím. Nastavuji uši, a neslyším…
Na naše
federalizované hřišťátko, utopené v areálu stadií, stadionů a tréninkových
prostorů světových supervelmocí, na hřišťátko, kde je nám dáno zápolit o
uskutečnění velikých i docela malých ideálů, snáší se mlha. Chvílemi není vidět
jedna, druhá či obě branky, lajny, přeorané po loňských manévrech, vidíme nebo
spíše tušíme každý někde jinde, a navíc je po nocích kdosi stále posouvá, rohové
praporky chybějí buď docela, nebo jsou zase nesmyslně vetknuty ve středu
hřiště… Pravidla se mění během hry, místní rozhlas chraptí, a tak změny v
pojetí ofsajdu uhadujeme až po neuznaných brankách. Nebo na lavici hanby.
Rozhodčí jsou stále na konzultacích u správce subareálu a paní, která pere a
vůbec vyměňuje dresy, je nejzaměstnanější osobou sportoviště. Mně samotnému se
pak chvílemi zdá, že jsem vytlačován až na sám kraj ochozů, chvílemi se cítím
zase centrforwardem, řítícím se s míčem k prázdné brance…
Na hřiště
našeho politického života se snáší mlha, tma – lhostejno co: především vidíme
stále nezřetelněji. Docela možná i kouř zahulených redakcí, hospod a kuchyní,
kde řešíme problémy suverenity a inflace, Číny a Kamily Moučkové. Pravidla hry,
nedvojsmyslné vymezení práv a povinností občanů na jedné a státní moci na druhé
straně už – nebo snad ještě? – nefungují. Je dovoleno všechno, co není
zakázáno, nebo je dovoleno jen to, co je doporučeno, přikázáno? Vyhráváme?
Prohráváme?
Nevím,
tuším jen, že tu je kdesi jádro věci. Především totiž hloupneme. A je teď
lhostejné čí vinou, kdo za to může. Zhloupneme nakonec přece jen my sami.
Hloupneme,
když se v nejistotách dneška a zítřka, v obtížně přehlédnutelném terénu
politických zápasů orientujeme podle černobílých schémat, třebas nám byla
poprvé vnucena primitivní, útočnou demagogií. Hloupneme, když proti nim stavíme
schémata jiná, jednou „radikální“, podruhé „realistická“. Hloupneme, když se
počínáme řídit již jen jakýmsi pudem sebezáchovy, který velí v každé chvíli
vykřikovat ANO! NE! PRO! PROTI! Čím méně víme, chápeme a rozumíme, tím
hlasitěji chce se vykřikovat, na stránkách novin nebo jen do polštáře
neklidných nocí. Do pivní pěny. Do samoty.
A taky do strachu, pravdaže.
Dnes ještě
méně než kdy jindy platí jednoduché vylučující se alternativy: Klid k drobné
pozitivní práci, či národní sebevražda! Důvěra ve
vedení, nebo ultimativní hrozby? Kutuzov, či guevarovština? Kompromisy, nebo
frontální útok! Akční program, nebo padesátá léta! Vítězství, či totální
prohra…?
Také tak
občas vykřikuji, také hloupnu. Také si nechávám vnutit kritéria demagogů. I
kdybych ta jejich postavil na hlavu a získal pro svou pravdu celé zástupy, byli
to oni, kdo vyhráli. Neboť oni mně vnutili způsob myšlení a jednání! Právě tam,
kde dramaticky volají BUĎ, A NEBO!, zalhávají ve skutečnosti třetí, čtvrtou,
sedmou možnost. Neboť přímo panický strach mají z toho, že zvolíme – musím to
už konečně říci naplno – možnost pátou, ano, tu nenápadnou, chytrou a úspornou
možnost vedoucí k odhalení demagoga a sil, kterých je velvyslancem! A pak,
třeba oklikou, k cíli…
Jen
výjimečně míváme na vybranou mezi dvěma alternativami.
Jen
elektronka toliko propouští, či nepropouští. Jen Pavlovovi psi sliní, nebo
nesliní.
© Petr Pithart, 2018
Editor © Jan Vít, 2018
ISBN 978-80-200-2850-1
Žádné komentáře:
Okomentovat