Konrad Paul Liessmann: Vzdělání jako provokace

Všichni mluví o vzdělání. Stalo se sekulární naukou spásy, od níž si slibujeme řešení všech problémů – od potírání chudoby až k integraci migrantů, od změny klimatu až k boji proti teroru. Zatímco se však „vzdělání“ jako heslo stalo všudypřítomným, vzdělanec, vlastní cíl všech těchto vzdělanostních snah, nejen zmizel ze slovní zásoby, ale každý vážný nárok na vzdělání se dokonce stal provokací. Důvody, proč se tak stalo, jmenuje rakouský filozof a literární vědec Konrad Paul Liessmann v této knize. Proto se pouští jak do nížinné krajiny stran, tak do mělčin sociálních sítí, přemýšlí o morálním diskursu ducha doby a o tom, proč je tak nepříjemné potkat vzdělaného člověka.

Kapitoly této knihy vycházejí z textů, které vznikly z nejrůznějších motivů v posledních letech. Na základě svých vzdělanostně politických intervencí třeba v polemickém spise Hodina duchů. Praxe nevzdělanosti (Academia, 2015) byl autor stále znovu vyzýván zaujmout stanovisko k otázkám vzdělání. V předkládaném svazku se nachází výběr těchto přednášek a prací, stejně jako eseje a projevy, které se věnují dynamice naší kultury a její estetice v širším smyslu. A věrni mottu, že intelektuál má úkol vměšovat se do veřejného diskursu a účastnit se ho, byly v třetí části této knihy shromážděny politické reflexe, od nichž autor doufá, že mimo aktuálních podnětů zachytí a odkryjí aspekty a tendence naší doby. Pro předkládaný svazek byly všechny texty prohlédnuty, zpracovány a zčásti výrazně pozměněny, občas zkráceny, na mnoha místech však také rozšířeny a aktualizovány. 

Do češtiny knihu přeložil Milan Váňa.

V edici 21. Století vydává nakladatelství Academia.

FOTO nahoře: Konrad Paul Liessmann ve své kanceláři na vídeňské univerzitě / snímek: Regina Hügli

Ukázka z knihy:

Co znamená myslet?

O intelektuálech v nuzné době

Začalo patřit k dobrým mravům, vzhledem k Brexitu, Donaldu Trumpovi, Marine Le Penové, krizi EU a vzestupu autoritativních hnutí, mluvit o selhání politických, ale i intelektuálních elit. Nuže, tato mluva je z vícera důvodů zrádná. Na podstatné části etablovaných elit se totiž vůbec nehodí, ty beztak sympatizují s Brexitem nebo sedí s Donaldem Trumpem ve vládě. Také je trochu zvláštní mluvit hned o selhání elit, když volební výsledky neodpovídají vlastním politickým preferencím. Postupně by se mělo rozhlásit, že demokracie se vyznačuje i tím, že opoziční síly jakéhokoli druhu mají také vždy zákonem předem daný prostor k možnosti vyhrát volby a tím převzít politickou odpovědnost. To může být nepříjemné, ale společnost se proto ani nerozpadne, ani hned nehrozí panství lůzy.

Intenzita, s níž se už drahnou dobu přísahá na nebezpečí právního populismu a ohlašují se obavy nad budoucností demokracie, je pak také demaskující. Že ti, kteří údajně chtějí demokracii chránit před jejími autoritativně smýšlejícími nepřáteli, přijdou na nápad, dokázat to tím, že určitým vzdělanosti vzdáleným a sociálně deklasovaným skupinám společnosti, jež činí odpovědnými za nemilé volební výsledky, chtějí hned sebrat volební právo, vypovídá o všem. Aniž bychom podceňovali nebezpečí, jež může vycházet z pravicově zaměřené a neonacionalistické politiky, vyznívá taková obrana demokracie jako bezmocný pokus uniknout hrozící ztrátě moci. V demokracii se mohou vyměnit i části elit, aniž by se proto demokracie musela hned zhroutit.

Ale je podnětné jednou principiálně zapřemýšlet, za jakých podmínek mohou elity selhat. Toto selhání lze vztahovat nejen na vlastní zájmovou a klientelistickou politiku, ale na ustavení společnosti vůbec. V tomto smyslu – vzhledem k finančním a hospodářským krizím od roku 2008, vzhledem k evropské migrační politice, která si toto jméno nezaslouží, vzhledem k četným neřešeným a vyostřeným sociálním napětím, vzhledem k bezmocnosti evropské i americké politiky v katastrofě na Blízkém Východě, kterou spoluzavinily, vzhledem k trvalé slabosti vůči islamistickému teroru – by bylo veskrze možné mluvit o selhání. Úkoly, které se staví před politické a ekonomické elity, tyto elity nemohou vyřešit.

Zvláštní pointa přitom spočívá v tom, že elita, která selže, přestává být elitou. Nárok na moc a privilegia lze totiž ospravedlnit jen tím, že se jedná o výběr těch nejlepších a nejschopnějších. Pokud ztroskotají, zřejmě nebyli dost dobří. Když se někdo za těchto podmínek pevně drží statutu elity, zanechává to proto často nepříjemný dojem, že mu jde jen o moc a privilegia, a ne o onu odpovědnost, která je teprve ospravedlňuje. V této souvislosti je ovšem potěšující, že kritici těchto elit, kdyby měli úspěch, propadnou témuž mechanismu. Že moc korumpuje, víme od Platóna. Je ohromující, že při každém příslušném skandálu děláme, jako by se to dělo poprvé.

Tím jsme u intelektuálů. I ti by selhali. To ovšem nesouhlasí. Intelektuálové totiž vůbec nemohou selhat, protože nemají nic na práci. Intelektuálové, jak už vyplývá z tohoto označení, nemají jednat, nýbrž myslet. Dost často se jim to vytýkalo a svádělo je k tomu, aby se angažovali, zvolili si stranu, vydávali doporučení a podepisovali požadavky. Kdykoli takovými aktivitami prorazili, bylo to potom většinou horší než předtím. Navzdory Zolovu „J’accuse“: Vlastní záležitostí intelektuála není výzva, obžaloba, nýbrž na veřejnosti a před veřejností přednášená kritická analýza společnosti. Že ta je vždy možná, ukazují třeba znovu objevené nálezy, které v devadesátých letech předložili americký filozof Richard Sorry a německý sociolog Ralf Dahrendorf: Na základě globalizace diagnostikovali hluboko zasahující sociální napětí, jež by mohla vést k podkopání demokracie a k autoritativním svodům jako jediné alternativě.

Tyto úvahy byly fakticky ignorovány, příslušní činitelé se spokojili s tím, že lidi negativně postižené touto dynamikou jako ztracence globalizace, pokleslé a vzdělání vzdálené přenechali svému osudu a obrátili se k jiným otázkám, jako třeba ke korektní genderové a menšinové politice na kampusu. Ze společenské kritiky se stala akademická symbolická politika. Aniž bychom chtěli využít lidi zbavené práv a poškozené: místo stálého hledání nových politicky korektních jazykových předpisů by se snad vyplatilo v kritické diskursní analýze ukázat, nakolik již sám pojem, který obsahuje „ztracence“, propadl ideologii soutěživosti, jež by vlastně zakazovala používat takové termíny nereflektovaně. Globalizace není žádná hra, při níž by osm miliard lidí vystartovalo za stejných podmínek a vyhráli by ti lepší.

Co však za aktuálních podmínek znamená zůstat u veřejného myšlení jako úkolu intelektuála? Nelze jen tak odbýt vícekrát vyjádřený nález, že mezi filtračními bublinami sociálních médií a jazykovými bublinami talkshow se těžko dělá nějaké myšlení, jež by si zasloužilo toto označení. Ovšem aktéři veřejného diskursu nejsou na této demontáži tak zcela nevinní. Neboť příliš často sami diskreditovali myšlení a prostřednictvím strategie sebeimunizace je nahradili morálkou. Pokušení střetnout se se zjednodušeními také zjednodušeními, není vůbec malé. Proč přemýšlet o nějaké politické pozici a hledat lepší argumenty, když stačí diskreditovat ji jako pravičáckou, populistickou, nacionalistickou či konzervativní, nebo ji hned diagnostikovat jako fóbii?

Pro intelektuála existují dvě nebezpečí, jež musí mít na očích: sklon k paternalistické lidové pedagogice a slast z patologizace protivníka. Osvícenství – jak si lze přečíst u Immanuela Kanta – neznamená, že elity napomínají ty hloupé v národě a přivádějí je na správný kurs, nýbrž proces kritické reflexe a sebereflexe, který se týká především vlastního myšlení a ne myšlení těch druhých. A člověk si neušetří konfrontaci, když vše, co se někomu z dobrých důvodů nelíbí, identifikuje jako chorobnou, kolektivní úzkost, dokonce jako blud: Tím zpravidla nejen neuznává realitu, nýbrž se také připravuje o to, vyložit své dobré důvody. Samo nereflektované užívání pojmu jako „islamofobie“, jímž je denuncována jakkoli dobře uvážená a zdůvodněná kritika islámu, lze vykládat jen jako znak duchovní zpustlosti, jež postihla část intelektuálních elit.

Znamená to, že se za všech okolností musí opět mluvit se všemi nespokojenými? Co by mělo být pro politika samozřejmé, pro intelektuála nikterak není. Myslet neznamená jít do hovoru s každým. Ale – a zde to ještě jednou upomíná na Kanta – k podstatě myšlení patří, že člověk může myslet samostatně, v souladu se sebou a na místě každého jiného. Co chybí, není ani tak reálný střet s rozhněvaným lidem, ale fantazie, vmýšlení se do poloh a situací, jež se zdají odporovat všem vlastním zkušenostem a přesvědčením.  Tento pokus pochopit něco nepříjemného ovšem neznamená všechno akceptovat či omluvit. Zcela naopak: Kdo myslí, je zásadně netolerantní. Neboť myslet znamená stát pevně na výstižnosti argumentů, na přijatelnosti přesvědčení, na rozumnosti výkladů, na prověřitelnosti tvrzení.

Pouhé mínění je přirozený nepřítel myšlenky. Proto může myšlení také bolet. Tolerance, která velkoryse shlíží na vše a na místo argumentace hned něčemu připíše identitně či pohlavně politickou značku, nebo o přípustnosti formulace či pojmu nechá rozhodovat kolektivní, nábožensky motivované pocity ublížení, zradila věc myšlení. Věc myšlení však zradí i ten, kdo, aby se vyhnul těžkým otázkám pravdy, by o tom, co nyní platí a co ne, chtěl nechat rozhodovat algoritmy či pravdivostní komise. Nová láska k faktům je zrádná. Intelektuálové faktům vždycky nedůvěřovali, protože věděli o jejich závislosti na kontextu. Jak to kdysi s nepříjemnou ostrostí formuloval filozof Günther Anders, empirie je jen něco pro idioty. Těm totiž chybí schopnost dostat se přemýšlením za to, co je zřejmé. Taková omezenost může hrát roli i při mnohém volání po cenzuře sítě a po automatizovaném prověřování faktů.

Myšlení je únavné. A únavný je i úkol intelektuála. Kdo to s myšlením bere vážně, nebude se spoléhat na diskurs sebeuplatnění mezi stejně smýšlejícími, nespokojí se s humanisticky znějícími frázemi a parolemi, nenechá si od médií a od jimi šířených nálad předpisovat, jak a co má myslet. A ani ta nejlepší morálka nemůže myšlení nahradit. Intelektuálové by měli sedět mezi všemi židlemi a neměli by své duchovní nezávislosti odporovat politickým přívrženstvím a ekonomickými závislostmi. To není vždy možné. Ale i z tohoto rozporu bychom mohli pochopit, že rigidní příkazy čistoty, ať už jsou formulovány kdekoli a kýmkoli, jsou zlem.

Nakonec je však každý myslící se svým myšlením sám. Myšlení je věc jednotlivce, individua a všude tam, kde jsou práva jednotlivce omezována a popírána – ve prospěch kolektivních identit a jejich nároků nebo na základě státních zásahů a cenzurních opatření, je poškozováno nejen myšlení. Svoboda, která není myšlena jako svoboda jednotlivce, není žádná svoboda. Ctností intelektuála je osamělost, společnost jeho neřest.

Copyright © Paul Zsolnay Verlag Wien 2017

Translation © Milan Váňa, 2018

ISBN 978-80-200-2875-4

Konrad Paul Liessmann ve své kanceláři na vídeňské univerzitě / Foto: Regina Hügli