Sbírka povídek amerického spisovatele zavádí čtenáře do
blízké budoucnosti, v níž hrají technika, počítače, sociální sítě a virtuální
realita tu nejdůležitější roli, roli mnohem významnější než lidská interakce a
vztahy obecně. Hrdinové příběhů žijí v utopickém světě, zdánlivě dokonalém,
který člověku zajišťuje veškeré uspokojování fyzických potřeb, ale zároveň
vytváří závislost na technických výdobytcích moderní společnosti, v níž jedinci
ztrácejí kontakt nejen sami se sebou, ale i se svými blízkými, s partnery,
dětmi, se sousedy, a své frustrace kompenzují vytvářením paralelních
virtuálních světů a umělých vzpomínek, které se svou dokonalostí snaží zastřít
bezútěšnou skutečnost.
Alexander Weinstein prostřednictvím svých povídek tematizuje
problematiku technologického vývoje a umělé inteligence, upozorňuje na jejich
návykovost, hranice a slabiny, na malém prostoru dokáže postihnout směr, kterým
se naše společnost ubírá, a vystavět dokonalý obraz světa, který nemusí být
tomu současnému až tak vzdálený.
Z anglického originálu Children of the New World, vydaného
nakladatelstvím Picador v New Yorku roku 2016, přeložil Jan Jirák. Vydává
nakladatelství Prostor.
Ukázka z knihy:
Svátek odletu
V základní škole, kam chodí naše dcera, byl Svátek odletu,
tedy večer, kdy se rodiče, žáci a zaměstnanci školy sejdou, aby umístili
nejméně oblíbené dítě do rakety a vystřelili ho ke hvězdám. Loni jsme takhle
posadili do kabiny Lauru Jacksonovou, malou, připosraženou holčičku,
vyznačující se věčně zmačkanými šaty, které jí na těle zplihle visely. Rok
předtím jsme nechali odletět indického chlapečka, jehož jméno si nikdo z nás
nedokázal zapamatovat.
Svátek odletu připadá na konec října, kdy je země pokrytá
listím. Děti si začaly chystat kostýmy na Halloween a jejich svetry natáhly
těžkou vůni podzimu. Školní rok běží už dost dlouho na to, abychom si udělali
představu, které dítě bude nejlepší odeslat pryč. V Rose Hill se začaly utvářet
koalice. Naše děti se ráno scházely, aby se na hřišti dělily o svá tajemství,
zatímco jiné děti – ty, které v budoucnosti čekají hvězdy a galaxie – bylo
možné vidět, jak postávají na okraji trávníku, osaměle si hrají s klacíky nebo
civí do bahnitých kaluží na topící se žížaly.
Sešli jsme se ve školní tělocvičně, postávali na teple hnědé
nalakované podlaze, obklopeni lavicemi na sezení a bradly, a bavili se o
fotbale, domácích úkolech z matematiky a o tom, jak je těžké najít si čas na
běžné povinnosti, když mají naše děti tak nabitý rozvrh. Ty mezitím běhaly
kolem, někteří synové se přetahovali lanem, jiní se nahrnuli kolem kluků z páté
třídy s přenosnými herními konzolemi, zatímco dívky tvořily hloučky na opačné
straně místnosti. Susan Beechová napekla své proslulé domácí koláčky, Stoweovi
dodali havajský punč a my jsme s sebou vzali ubrousky a plastikové kelímky a
položili je na stůl mezi napečené pochoutky a nakrájená jablka.
Myslím, že ten kluk, co měl odletět, se jmenoval Daniel.
Postával u rodičů, držel se matky za sukni a vypadal zanedbaně. Člověku bylo
okamžitě jasné, proč vybrali právě jeho. Z manšestráků mu přímo čpěla
zatuchlost výprodejových obchodů, límeček měl nakřivo a vykukoval zpod něj bílý
nátělník. Hnědé kalhoty přidržoval příliš velký opasek, jehož volný konec se mu
líně plácal u boku. Chlapec, jak nám řekla naše dcera, nosil do školy neořezané
tužky, jejichž okousané konce se zasekávaly v ořezávátku. Měl ve zvyku vysmrkat
se do dlaně a otřít si to o kalhoty. K obědu si nosil jen ztvrdlé sušenky a
krabičku ohřátého čokoládového mléka. V koutku úst mu zůstal viset přilepený
drobek, a když jsme tuhle drobnost uviděli, věděli jsme, že naše děti vybraly
dobře. Bylo to takové to dítě, díky kterému člověk pocítí hrdost na své vlastní
potomky. Zadívali jsme se na naši dceru, která zrovna byla středem pozornosti
spoluhráčů, natáhla a strčila drobné prstíky do papírového sáčku a po chvíli
jasně pronesla P-O-M-E-R-A-N-Č.
V osm hodin vystoupil na pódium pod basketbalovým košem
ředitel školy. Když si upravoval mikrofon, ozvalo se zapraskání. Obrátil se na
nás s otevřenou náručí a přivítal rodiče i žáky v dalším školním roce v Rose
Hill. Poděkoval Susan za koláčky a nám ostatním za to, čím jsme přispěli k
dnešnímu svátku. Pak se obrátil na rodinu. „Všichni doufáme, že cesta vašeho
chlapce do vesmíru bude radostná,“ prohlásil a očividně zapomněl chlapcovo
jméno. Zatleskali jsme. Chlapcovi rodiče tleskali méně než ostatní a byli
trochu pobledlí, ale rodiče odlétajícího dítěte jsou vždycky pobledlí. Tohle
byli takoví ti lidé, co přijdou na fotbalový zápas a sednou si na lavici
stranou od ostatních, táhne z nich pocit bezútěšného smutku, a když vjíždějí na
školní parkoviště, jejich auto dělá víc hluku než všechna ostatní a jejich
tváře v potemnělé kabině vozu nám připomínají zármutek, který by nikdo z nás
nechtěl zažít.
Když ředitel dokončil proslov, pozval nás na hřiště, kde
stála raketa s kabinou, kokpit byl otevřený a jeho stříbrné stěny osvětlovala
záře z odpalovací věže. Je pravda, že když dítě určené k odletu uvidí
doutnající věž a otevřenou raketu připomínající rakev, zpravidla ztratí řeč.
Viděli jsme, jak se klučina tiskne k matce, nechce se od ní odtrhnout, a tak
jsme pobídli naše děti, aby mu pomohly. Sledoval jsem, jak mu moje dcera
odtrhla prsty od matčiny nohy a dva větší kluci z páté třídy ho chytli kolem
pasu a táhli pryč. Zdravotní sestra, moc milá paní, pomohla rodiče uklidnit.
Vzala matku stranou a něco jí šeptala, zatímco tělocvikář položil masitou ruku
otci kolem ramen a ujišťoval ho, že v kabině je voda i potravinové tablety a je
toho dost, aby to chlapci vydrželo hodně dlouho. Upřímně řečeno, nikdo nemá
tušení, jak dlouho zásoby vlastně vydrží. Kabinka je docela malá a všichni moc
dobře víme, že na začátku letošního roku se v okresním rozpočtu musely udělat
škrty, ale byli jsme ujištěni, že se není čeho bát. Pokud by chlapci chyběla
společnost, má v kabině mikrofon, což mu dovolí, aby si sám se sebou povídal o
cestě, o svých myšlenkách i o tajemstvích všehomíra.
Chlapce v kabině připoutali, upevnili mu ruce a on se na nás
zadíval. Pak promluvil, poprvé a naposledy za celý večer. Zeptal se, jestli by
si s sebou mohl vzít jednu ze svých tužek. Prý ji má v penálu, dodal, tu s
hnědou gumou ve tvaru medvídka. Ředitel ho ujistil, že ji ve vzduchoprázdnu
potřebovat nebude, a školník poznamenal, že žádost je bezpředmětná, jelikož
chlapcovu lavici už během dne vyklidili. Pak zavřeli poklop. Neviděli jsme nic
jiného než rozmazanou skvrnu chlapcova obličeje, jak ho tiskne na kulaté
okénko.
Když raketa zažehla motory, všichni jsme mimoděk ustoupili o
krok dozadu a světlo plamenů ozářilo úžas na tvářích našich dětí. Raketa se
zvedla z hřiště a nechala za sebou klouzačky i prolézačky, stoupala dál, až se
z ní stala jen blikající hvězdička na noční obloze, a pak byla konečně pryč.
Vydechli jsme si úlevou, někteří zatleskali, načež jsme se navzájem obešli, popřáli
si dobrou noc, naplánovali termíny zápasů a obrátili se ke svým autům. Ti, co
měli službu, se ještě chvíli zdrželi, aby tělocvičnu uklidili a připravili ji
na zítřejší ráno. A chlapec se postupně vytrácel z našich myslí vytlačován
pozdní večerní hodinou a vědomím, že je pozdě a musí se jít spát. Já si na něj
ani nevzpomněl až do chvíle, kdy jsem dcerku uložil do postele. Ale pak, když
jsem vynášel tříděný odpad, zastavil jsem se pod lampami naší slepé uličky a
zamyslel se nad všemi těmi dětmi tam nahoře. Představil jsem si, jak tam
osaměle plují prostorem, mluví do mikrofonů a hlásí samy sobě zprávy o
hlubinách neznámého.
Žádné komentáře:
Okomentovat