Operní pěvec a režisér Líbezný se stane aktérem
mezinárodního byznysu a politiky. Na Nuselském mostě však spěje k činu, který
má ukončit jeho trápení. Jedenáctiletý Afričan Odongo, jehož adoptovali na
dálku bezdětní manželé Peter a Nikol, stojí tváří v tvář střelné zbrani v
očekávání konce svého života. Všichni se stali kolečky ve špinavé hře,
narýsované ve vysokých patrech bruselské byrokracie. Režisér Dejvického divadla
Krobot se pod tíhou nedostatku financí uchýlí s celým souborem k pokoutnímu
prodeji kuchyňského nádobí ve stylu „šmejdů“. Ne že by si za to on, Odongo,
Peter či Nikol, stejně jako pěvec Líbezný nemohli sami…
Všechny Hüblovy povídky mají dvojznačné hrdiny, napůl
záporné, napůl kladné, a vždy nepříjemně a dotěrně blízké. Je to zneklidňující,
drsné i zábavné čtení, protože Hübl disponuje originálním smyslem pro humor i
nakažlivou chutí vymýšlet neotřelé situace a spojení.
Ondřej Hübl (* 1976) je český textař, scenárista a
kreativec. Je autorem a spoluautorem mnoha úspěšných reklamních kampaní, mezi
nimi i několikaleté série s Ivanem Trojanem. Podle povídky Divotvorné hrnce,
která je součástí této sbírky, napsal s režisérem Miroslavem Krobotem televizní
seriál Zkáza Dejvického divadla. Soubor nekorektních povídek Hod mrtvou labutí
je jeho literárním debutem. Knihu vydává nakladatelství Druhé město.
Ukázka z povídky
Hod mrtvou labutí:
Nikol
se přestala dívat do stropu a začala hledět do blízké budoucnosti: z diskrétní
vzdálenosti viděla sama sebe v kavárně, jak se rozhoduje, jestli si dá Etiopii
nebo Peru (obě kávy měly něco do sebe), a nebyla si jistá, jestli má mít na sobě
volné lněné kalhoty a tričko, nebo nějaký oděv z období pozdní batiky.
Nakonec se rozhodla pro lněné kalhoty (pohodlná skromnost) a etiopii (vyšší
kyselost a lepší hodnota fair
trade).
Seděla
tedy v kavárně, před sebou tenoučký MacBook Air a odpovídala na všechny komenty
a lajky. Do práce dnes naštěstí nemusela.
Sluší
vám to s rejžou :-)
Co
blbneš, to je jen práce :-) :-)
V
podobném duchu byly víceméně všechny komenty a odpovědi na ně. Takové jsou
sdílené životy. Prázdné samy o sobě, ale plné emotikonů.
Do
kavárny vešel bezdomovec. Chvíli okouněl a čenichal, jestli by mu tady někdo
něco nedal zadarmo. Spolu s ním se dovnitř vplížil i nefalšovaný biozápach.
Nikol si vzpomněla, že chtěla ráno někoho potřebného obdarovat, sáhla do kapsy pro
padesátikorunu, ale pak si to rozmyslela. Došlo jí, že by se s ním pak musela
chvíli bavit, a na to teď neměla náladu. Chtěla někomu pomoct, to ano, ale
pomoct tak nějak sterilně. Proto počkala, až bezďáka vyhodí ven, a hned potom
poslala z Petrovy kreditky pětikilo na účet Člověka v tísni.
Že už
má dopito, se dozvěděla od dívky s dredy, která tu byla jen na brigádě. Ve svém
hlavním čase studovala gender studies na Fakultě sociálních věd UK a čekala ji
bezstarostná budoucnost v neziskovém sektoru:
„Dáte
si ještě tu etiopii? Zapomněla jsem vám říct, že zakoupením této kávy pomáháte
opravovat synagogu etiopských Židů.“
„Ráda.“
Dobro
opět zvítězilo. Dívka s dredy odešla a posunkem naznačila druhému baristovi, že
konzumace u stolku bude pokračovat a že tedy wi-fi ještě nemá vypínat. Zas
taková charita nebyli, aby tady někdo sosal wi-fi zadara.
Nikol
dál odpovídala na komentáře, když jí na Messengeru blikla něžná zpráva od
Petra, samozřejmě v jeho mateřském jazyce:
Na
hangover odporúčam pho bo tai, ve 12 our place v tržnici, ok, honey?
Ok.
Setkali
se ve frontě u stánku č. 22, což byla vyhlášená vietnamská restaurace. Had lidí
čekajících na polévku a jarní závitky se točil až k dalším stánkům, ve kterých se
prodávaly pestrobarevné nesmysly. Spiklenci chuti na sebe vědoucně pomrkávali a
nesnesitelně pomalu se sunuli k okénku. Čekal tam s nimi i Hemza.
„S
tímhle prostorem bych chtěl někdy něco udělat…“ rozhlédl se a promnul si vous.
Tím prostorem
měl na mysli celou
holešovickou tržnici a tím něco
nemyslel vůbec
nic, ale to nikdo kromě něj nevěděl.
„Byly
by tady fajn komunitní sdílený ateliéry mladejch umělců, viď?“ chytla se Nikol
na háček.
Hemza
svraštil obočí, podíval se do dáli a vrásky na čele prozrazovaly, že to vůbec
není tak jednoduché:
„Já teď
žil chvíli v New Yorku a…“ začal, aby dodal svým slovům váhu, a pak zcela
logicky pokračoval s něčím, co s tím vůbec nesouviselo: „…spíš bych to viděl
jako takovou poctu zabitýmu dobytku, víš? Tohle byla dřív jatka. Takový setkávací
místo pro vegany i masojedy, třeba…“ řekl Hemza, moudře pokýval hlavou a
posunul se ve frontě.
„Ale to
jsou jenom takový první nápady, neberte mě vážně, já si vždycky v neděli sednu
a snažím se tak nějak uzavřít týden a pokouším se zapsat takových pět okamžiků,
situací, kdy jsem cítil nějakou obzvláštní náležitost, vděčnost. Prej se to pak
víc fixuje v mozku. A je to ozdravný,“ zacitoval homosatyr svůj týden starý
status z Facebooku a konečně na něj přišla řada.
„Závitek
a pho bo tai lan.“
„Anó
pané, chilli tady máš, jó,“ odpověděl usměvavý Vietnamec, aniž tušil, že v
Hemzově mozku se právě rozhoduje o osudu jeho podnikání tady v holešovické
tržnici.
Peter a
Nikol si dali to samé, udělali společné selfíčko (Peter a Nikol se smáli, Hemza
zůstal moudře zamyšlen, hledě někam za horizont běžných událostí) a každý k
němu napsal jiný text.
Peter: The best of Holešovice, miss
China town in NYC.
Nikol: S mým klukem a básníkem
pražských ulic Jirkou Hemzou řešíme budoucnost holešovický tržnice, Praha se má
na co těšit!
Hemza: Stánek č. 22. Vždy, když si
tady dávám tu lahodnou polévku, nemohu nemyslet na oběti války ve Vietnamu. Modlím
se za ně… Kdy se už náš prezident přestane lísat k těm komunistickým
pohlavárům? Pište.
Na
jejich posty ještě nestihly dopadnout první lajky, když k jejich sezení připlul
obrovský černý měsíc. Byla to hlava Fredericka Rémyho, mladého nadějného
politika, který svou kariéru vybudoval na tom, že vypadal jinak, a tvářil se,
že to je normální. Některým voličům (hlavně prvovoličkám 18–22) to ale
evidentně stačilo. Byl zastupitelem v Ústí, ale studoval v Praze.
„Ahoj
parto, jdete večer?“
„Jé,
ahoj Fredy, co je večer?“
„Vy to
nevíte?“
Fredy
chvíli znejistěl — nevyškrtli je z Události? To by bylo trapný. Ale nedal na sobě nic znát a risknul to:
„Jindra má zásnuby s Vaškem a je to spojený s oslavou toho návrhu zákona,
kterej by měl konečně umožnit homosexuálům adoptovat děti!“
Křup! V
tu chvíli se ozvalo rozbití skla.
„Mazal
tov!“ vykřikl Hemza a všichni to okamžitě vysdíleli.
Ne,
nikdo je nevyškrtl. Teď už stačilo jen zmáčknout tlačítko Účastním se Události a jejich program na večer se
zbarvil všemi barvami duhy.
© Ondřej Hűbl, 2018
© Druhé město — Martin Reiner, 2018
ISBN 978-80-7227-409-3
Žádné komentáře:
Okomentovat