Americká kritika s nadsázkou napsala, že kdyby Fitzgerald,
Homér a Shakespeare mohli spolupracovat na epickém příběhu ze současnosti,
vznikl by Zlatý dům. Nejnovější román Salmana Rushdieho se stal jednou z
nejoceňovanějších knih roku 2017, označuje se za první velký román trumpovské
éry i za Velkého Gatsbyho naší doby. Zároveň je to dílo ideální pro seznámení s
Rushdieho tvorbou i současnou angloamerickou literaturou obecně. Filmová
stylizace, noirová atmosféra, popkulturní narážky, hutný děj se spoustou
odboček a bohatá přehlídka literárních postupů, to vše vytváří velkolepý
„ohňostroj marnosti“ současné zblázněné Ameriky.
Světoznámý prozaik, jehož každé nové dílo se očekává v
předtuše planetární senzace, napsal jeden z nejpřístupnějších a zároveň
nejlepších románů své kariéry. Mnohovrstevnatý příběh, který rámuje vláda
Baracka Obamy a volba prezidenta nového, vypráví o záhadném magnátovi Neru
Goldenovi a jeho třech synech. Mocný muž, který si žárlivě střeží tajemství své
minulosti, se stěhuje do luxusního domovního bloku v newyorském SoHo. Ve svém
okolí vyvolává řadu dohadů a fám, nejen kvůli výstřednímu chování či sňatku s
krásnou a vypočítavou ruskou emigrantkou. Jedním z těch, kdo se touží o Nerovi
dozvědět víc, je i vypravěč románu, mladý filmař René, kterého láká myšlenka
natočit o Goldenově rodině a jejích osudech polodokumentární film.
Salman Rushdie (narozen 1947 v Bombaji) je autorem třinácti
románů a několika dalších svazků próz, esejů a publicistiky. Knižně debutoval
románem Grimus (1975). Jeho druhý román Děti půlnoci (1981, č. 1995, 2009),
barvitá sága o šesti desetiletích moderních indických dějin, byl v r. 1993
jmenován nejlepším z děl oceněných v předchozích pětadvaceti letech prestižní
literární cenou Booker Prize a r. 2008 rovněž zvítězil ve čtenářské anketě ke
čtyřicátému výročí této ceny.
Výrazný ohlas zaznamenaly i další Rushdieho romány Hanba
(1983, č. 1990, 2004), Satanské verše (1988, č. 1994, 2015), Hárún a Moře
příběhů (1990, č. 1994), Maurův poslední vzdech (1995, č. 1999, 2013), Zem pod
jejíma nohama (1999, č. 2001), Zběsilost (2001, č. 2003), Klaun Šalimar (2005,
č. 2008), Čarodějka z Florencie (2008, č. 2010), Luka a Oheň života (2010, č.
2013) a Dva roky, osmě měsíců a osmadvacet nocí (2015, č. 2016), svazek
kratších próz Východ, Západ (1994, č. 1997) a kniha vzpomínek Joseph Anton
(2012, č. 2012).
Zlatý dům přeložil do češtiny David Petrů. Román vydává
Paseka.
Ukázka z knihy:
V den inaugurace nového prezidenta, kdy jsme všichni trnuli
hrůzou, aby na něj někdo nespáchal atentát, když ruku v ruce se svojí
výjimečnou manželkou procházel jásajícími davy, v době, kdy bylo tolik z nás po
splasknutí hypoteční bubliny na pokraji bankrotu a kdy jsme si pod slovem Isis
ještě představovali egyptskou bohyni-matku, přijel do New Yorku z jakési
vzdálené země ovdovělý sedmdesátiletý nekorunovaný král se třemi syny, aby tu
obsadil svůj exilový palác, a choval se, jako by s Amerikou, s celým světem i s
jeho vlastní minulostí bylo všechno v nejlepším pořádku. Své čtvrti začal
vládnout jako benevolentní císař, ačkoli ho navzdory okouzlujícímu úsměvu a
zručnosti při hře na housle od Guadagniniho z roku 1745 provázel onen těžký,
laciný pach, který je nezaměnitelným znakem omezeného, nebezpečného despotismu,
pach, který nás varoval, abychom se před tímhle člověkem měli na pozoru,
protože by kdykoli mohl nařídit vaši popravu třeba jen proto, že se mu nelíbí
vaše košile nebo že se chce vyspat s vaší ženou. Následujících osm let bylo
nejen obdobím čtyřiačtyřicátého amerického prezidenta, ale také obdobím čím dál
tím nevyzpytatelnější a znepokojivější vlády muže, který si říkal Nero Golden,
ve skutečnosti vůbec nebyl král a doba jeho panování skončila obrovským – a
obrazně řečeno apokalyptickým – požárem.
Stařík byl malý, snad by se dokonce dalo říct podsaditý, a
vlasy, navzdory pokročilému věku dosud z velké části tmavé, nosil ulíznuté
dozadu tak, aby zdůraznil jejich linii, která uprostřed čela vytvářela špičku.
Oči měl černé a pronikavé, ještě víc však přitahovala pozornost jeho předloktí
(často si vyhrnoval rukávy, aby si jich všiml skutečně každý), tlustá a
svalnatá jako předloktí zápasníka, zakončená velkými, hrozivými dlaněmi s
robustními zlatými prsteny osázenými smaragdy. Málokdo ho kdy slyšel zvýšit
hlas, přesto nikdo z nás nepochyboval, že v jeho hlasivkách dřímá mocná síla,
kterou je lepší neprobudit. Oblékal se nákladně, ale vyzařovala z něj jakási
nekultivovanost a animálnost, která člověku evokovala Zvíře z lidových pohádek,
celé nesvé v lidské parádě. My, jeho nejbližší sousedé, jsme z něj měli dost
nahnáno, ačkoli vynakládal značné, nemotorné úsilí na to, aby působil družně a
přátelsky, divoce na nás mával vycházkovou holí a v těch nejméně vhodných
chvílích trval na tom, že k němu musíme zajít na koktejl. Vestoje i při chůzi
se vždy trochu předkláněl, jako by neustále bojoval s ostrým větrem, který
cítil jen on, lehce se nahýbal v pase, ale ne moc. Byl to silný chlap; ne, víc
než to – byl to chlap zamilovaný do představy vlastní síly. Vycházková hůl měla
spíš dekorativní a demonstrativní účel, než že by ji skutečně potřeboval. Když
chodil po Zahradách, bylo zřetelně vidět, jak usiluje o to být naším přítelem.
Každou chvíli natáhl ruku, aby poplácal něčího psa nebo pohladil po vlasech
něčí dítě. Jenže děti i psi před jeho dotekem uhýbali. Když jsem ho sledoval,
vytanulo mi někdy na mysli Frankensteinovo monstrum, simulakrum člověka, které
neumí vyjádřit skutečnou lidskost. Jeho snědá kůže působila uměle a úsměv se
blyštěl zlatými plombami. Měl halasné a ne právě zdvořilé vystupování, ale byl
pohádkově bohatý, a tak ho pochopitelně všichni tolerovali; každopádně však v
naší manhattanské komunitě výtvarníků, hudebníků a spisovatelů nebyl příliš oblíbený.
Mělo nás napadnout, že člověk, který si přisvojil jméno
posledního z julsko-klaudijských římských vladařů a následně si našel vlastní domus aurea, se v podstatě veřejně doznává
ke svému šílenství, zločinům, megalomanii a neodvratné zkáze a zároveň se tomu
všemu vysmívá; že takový člověk hází osudu k nohám rukavici a luská blížící se
Smrtce prsty před nosem se slovy: „No prosím! Jen si mě hoď do jednoho pytle s
tím netvorem, který namáčel křesťany do oleje a pak je zapaloval, aby mu v noci
osvětlovali zahradu! Který hrál na lyru (nikoli na housle, jak se traduje,
protože ty tehdy ještě neexistovaly), zatímco Řím stravovaly plameny! Ano,
pokřtil jsem se po Neronovi z Caesarova rodu, posledním z té krvavé linie,
a přeber si to, jak chceš. Za sebe říkám, že se mi prostě jen líbí to jméno.“
Mával nám svou nestydatostí pod nosem, rochnil se v ní, vyzýval nás, ať ji
prohlédneme, vysmíval se naší inteligenci a byl přesvědčený o vlastní
schopnosti snadno porazit každého, kdo by se mu postavil.
Přišel do města podobně jako oni padlí evropští monarchové,
poslední představitelé sesazených panovnických rodů, kteří coby příjmení dosud
používali svá vznosná přízviska jako Řecký, Jugoslávský
nebo Italský a chovali se, jako by žalostná
předpona ex-
vůbec
neexistovala. On však dával jasně najevo, že žádný „ex“ není; všechno
vypovídalo o jeho majestátnosti: košile s naškrobenými límečky, manžetové
knoflíčky, zakázkové boty z Anglie, to, jak bez zpomalení kráčel proti zavřeným
dveřím s jistotou, že se pro něj otevřou; i jeho podezřívavost, která ho vedla
k tomu, že se denně scházel se všemi svými syny, s každým zvlášť, aby vyzvěděl,
co o něm říkají jejich bratři; i jeho auta, záliba v hazardních hrách,
nevybratelný servis v ping-pongu, slabost pro prostitutky, whisky a plněná vejce
a také časté opakování výroku – oblíbeného u všech absolutistických vladařů od
Caesara po Haileho Selassieho –, že jediná ctnost, na kterou stojí za to dbát,
je loajalita. Často měnil mobilní telefon, své číslo nedával téměř nikomu, a
když telefon zazvonil, hovor nikdy nepřijal. Odmítal domů pouštět novináře a
fotografy, zato se u něj každou chvíli zdržovali dva členové jeho pravidelného
pokerového kroužku, prošedivělí donchuáni, obvykle ke spatření v hnědých
kožených sakách a kravatách s výrazným proužkem, které kdekdo podezříval z
toho, že zavraždili své bohaté manželky, ačkoli jeden nebyl ani obžalován a
druhý byl obvinění zproštěn.
Ohledně své vlastní nepřítomné ženy zachovával mlčení. V jeho
domově plném fotografií, kde zdi a krbové římsy obývaly rockové hvězdy,
laureáti Nobelovy ceny a aristokraté, se nenacházel ani jediný snímek paní
Goldenové, nebo jak si říkala. To nemohlo znamenat nic jiného, než že došlo
k nějakému skandálu, a my ostudně klevetili o tom, čeho se asi mohl týkat,
domýšleli se, jak rozsáhlý a nestoudný byl její prohřešek, malovali si ji jako
urozenou nymfomanku, která vedla bujařejší milostný život než kdovíjaká filmová
hvězda, přičemž o jejích záletech věděl úplně každý kromě jejího manžela, jehož
oči zaslepené láskou k ní nadále zbožně vzhlížely jako k té, za niž ji
považoval, jako k vysněné milující a cudné manželce, až do onoho děsivého dne,
kdy se jeho přátelé společně sebrali a přišli mu vyjevit pravdu, a jak jen
zuřil!, jak jim nadával!, do lhářů a do zrádců, sedm chlapů ho muselo držet,
aby nijak neublížil těm, kteří ho nutili postavit se realitě, a když se jí
konečně postavil a smířil se s ní, vykázal manželku ze svého života a zapověděl
jí ještě někdy byť jen pohlédnout na vlastní syny. Prostopášnice, říkali jsme
si mezi sebou a považovali se za náramné světáky; ta historka nás uspokojovala,
a tak jsme dál po ničem nepátrali – upřímně řečeno jsme měli vlastních starostí
dost a záležitosti N. J. Goldena nás zajímaly jen do určité míry. Odvrátili
jsme zrak a věnovali se vlastním životům.
Jak jen
jsme se mýlili.
THE GOLDEN HOUSE
Copyright © Salman Rushdie, 2017
All rights reserved
Translation © David Petrů, 2018
ISBN 978-80-7432-908-1
 |
| Salman Rushdie |
Žádné komentáře:
Okomentovat