Inspektor Libor Lavabo řeší zdánlivě snadný případ dvanácti
upálených nosorožic. Do pátrání se však postupně zaplétá tajný deník J. W.
Goetha, boj spikleneckých společností Neptunia versus Plutonia o vládu nad
světem i šílená nadpraporčice Marhanová. Poselství skryté v sérii obrazů
černého jezera od Jana Preislera přivede Lavaba až do nitra vyhaslé sopky
Komorní hůrka. A právě tam se skrývá nečekané rozluštění celé záhady.
Název Nulorožec se vztahuje nejen na rohy uřezávané nosorožcům
pytláky, ale i na „vynulovanou“ podstatu doby, v níž už není místo pro
svobodnou imaginaci. Ovládat masy ohlupované konzumem a masovými médii je totiž
mnohem snadnější, než řídit společnost „jedinečných jednorožců“.
Petr Stančík (1968) vstoupil do literatury pod pseudonymem Odillo
Stradický ze Strdic, od roku 2007 publikuje pod svým občanským jménem... Pro
dospělé vydal mimo jiné příběh o prvním českém superhrdinovi Pérák nebo
gastronomicko-pornograficko-filozofický thriller Mlýn na mumie (Magnesia Litera
2015 za prózu, Nejlepší audiokniha roku 2015), pro děti zase juvenilní horor
Mrkev ho vcucla pod zem a sérii pohádek s jezevcem Chrujdou. Napsal také
historickou monografii Kaple Božího Těla a Krve a Bratrstvo obruče s kladivem o
zničeném Šalomounové chrámu ve středu Nového Města pražského. Je rovněž autorem
několika vynálezů, například raketového pluhu nebo kyvadla, poháněného
tangenciálně vrtulí. Zabývá se též perifyzikou a experimentální eschatologií.
Vydává nakladatelství Druhé město.
Ukázka z knihy:
Vzácný sešit jsem otevřel pod lampou
na psacím stole. Listy jemného velínového papíru, z obou stran hustě popsané
vybledlým fialovým inkoustem, knihař svázal do měkkých desek potažených černou
kožešinou. Nejspíše kočičí. Goethův rukopis sice vypadal pečlivě a pravidelně,
to ale nic neměnilo na tom, že mi německý Kurrentschrift spíše než písmo
připomíná elektrokardiogram hodně nemocného srdce.
Přešel jsem k sekretáři a zamyslel se
nad svou sbírkou alkoholů. Jaký šnaps se nejlépe hodí k německé klasice? Váhal
jsem mezi pálenkou Dirndlbrand
z plodů dřínu a likérem Blutwurz
z krvavě rudé šťávy byliny mochny nátržníku. Nakonec však v soutěži zvítězila
nazlátlá Vieille Kirschwasser z
pohoří Schwarzwald, dvojnásobně destilovaná z malých a voňavých divokých třešní,
fermentovaných spolu s pecičkami. Právě pecičky totiž třešňovici dodávají
pikantně nahořklou dochuť.
Ukápnul jsem si do skleničky trochu té
dobroty a pustil se do luštění mistrova rukopisu.
Frankfurt nad Mohanem, neděle 28.
srpna 1774
Předsevzal jsem si, že vedle svého
řádného deníku, který se po mém skonu stane bezedným zdrojem poučení a
inspirace pro budoucí generace, začnu si psát tento tajný deník, jenž před svou
smrtí spálím. Příčiny onoho rozhodnutí vzápětí vyjdou najevo.
Dnešního dne, přesně na své 25.
narozeniny, jsem dopsal milostný román „Utrpení mladého Werthera“. Rukopis jsem
poslal svému nakladateli do Lipska a teď už zbývá jen čekat. Jsem si naprosto
jist, že Werther mě učiní světoznámým spisovatelem.
Rozhodl jsem se, že si u říšského komorního
soudu ve Wetzlaru, kde otrocky dřu jako praktikant, vezmu volno a pojedu svoji
budoucí proslulost oslavit někam, kde je to krásné. Třeba do lázní Karlovy
Vary, tam se prý schází společenská smetánka z celé Evropy.
Karlovy Vary, úterý 30. srpna 1774
Pověsti vskutku nelhaly. Karlovy Vary
jsou půvabná vesnička v údolí říčky Teplá, zaříznutém mezi ňadra příkrých skal,
zachumlaná do mysliveckého kabátu šumných hvozdů.
Ihned po příjezdu poštovním
dostavníkem jsem se ubytoval v laciném pokojíku nad hostincem U Kamenné růže,
který mi doporučil sám Friedrich Schiller. Má finanční situace — nebo mám
raději použít slovo katastrofa? — mi bohužel nic lepšího nedovoluje. Převlékl
jsem se z cestovního obleku a vyšel na kolonádu.
U zřídla zvaného Mlýnský pramen jsem
byl poznán a polichocen. Přistoupil ke mně totiž starší manželský pár, on se
představil jako svobodný pán tajný rada August von Dolce a ona jako jeho choť
Hortensie. Zatímco pan tajný rada je zjevně pitomec, Hortensie je vášnivou
ctitelkou mé literární tvorby a požádala mě o rozhovor, k čemuž se prý osmělila
jen proto, že viděla na divadle mou tragoedii Götz von Berlichingen se
železnou rukou. Byl jsem připraven podobně nezasloužené důvěrnosti se vší
zdvořilostí odmítnout, avšak cosi nepopsatelného mě na paní Hortensii mocně
přitahovalo, takže jsem přijal jejich pozvání do nedaleké kavárny Elefant.
Seděli jsme tu u stolku až do večera a
vyprázdnili nejeden džbánek výtečného mělnického vína. Pan tajný rada brzy
začal dřímat, kdežto já s Hortensií jsme duchaplně konverzovali. Podivoval jsem
se nad tím, že ač jejich panství leží v Čechách, nese tak rozkošné vlašské
jméno. Hortensie mi však objasnila, že slovo „dolce“ sice vlašsky znamená
sladký, česky však označuje jakési jamky v zemi.
Paní Hortensie pak vyjádřila obavu, že
můj Götz von Berlichingen se železnou rukou u Němců dosáhne proslulosti
nikoli pro své dramatické kvality, nýbrž pro jadrný výraz ve třetím dějství.
Oním „jadrným výrazem“ mínila samozřejmě Götzovu repliku „er kann mich im
Arsche lecken!“ Načež se mě zeptala, zda to Götz vůči poručíkovi, který jej
přišel zatknout, mínil jako nadávku, nebo vyznání lásky.
Hortensiina otázka mě poněkud vyvedla
z míry. Nikdy mě nenapadlo, že by se dala prdel doopravdy lízat, a navíc ještě
z lásky. Potom Hortensie s tajemným úsměvem zašeptala slovo Anilingus a pan
tajný rada von Dolce zapravil útratu.
Doprovodil jsem Hortensii s chotěm do
jejich luxusní rezidence v domu U Tří mouřenínů a rozloučili jsme se. Když
Hortensie odcházela, ještě se na mě obrátila a zúžila rty do náznaku polibku.
Ani nevím, jak jsem se vrátil do svého
nuzného pokojíku U Kamenné růže, kde jsem se pak většinu noci opájel něžnými
city k Hortensii. Ač je téměř dvakrát starší než já, nedokázal jsem spustit
svůj vnitřní zrak z její vznosné šíje, vosího pasu, antického nosu a hlubokých
hnědých očí ve tvaru mandlí.
Teprve k ránu se mi na okamžik
pootevřela blažená brána Limbu.
Karlovy Vary, středa 31. srpna 1774
Ihned po probuzení, napůl ještě v
snách, napsal jsem pro Hortensii následující báseň:
Praláska
Když se objímáme ve snu, jsi to ty?
Nebo podvádím tě s věrným obrazem?
Vždyť i v bdění postrádáme jistoty,
že nám bytí pravý zdroj byl prozrazen.
Jsme jen pestré pohyblivé obrázky
promítané lucernou, v níž plane tou
nekonečnou září svíce pralásky,
propalující se celou planetou.
Bohyně Příroda zříc sen,
v němž jsem sám do sebe zřícen,
propadá zvolna mé touze.
Skříňka, v ní nejhlubší tajemství.
Odemkne se, až se hájem stmí
a při vyvrcholení pouze.
Sotva na papíru zaschnul inkoust,
vyrazil jsem na kolonádu hnán nadějí, že u horkých pramenů Hortensii von Dolce
potkám znovu. Ani ona, ani její manžel se tu však k mému zklamání neobjevili.
Zato se mi postavil do cesty neznámý muž, celý zahalený do černé peleríny a s černým
trikornem vtisknutým do čela, aby mu nebylo vidět do tváře. Podal mi ruku a
tajným stiskem se prokázal jako svobodný zednář. Beze slova mi předal
zapečetěný dopis a zmizel v davu.
Vrátil jsem se ke Kamenné růži a
zlomil pečeť. V listu psaném Hiramovou šifrou mě zvali na návštěvu bratři z
lóže „Zu der wie Topf siedenden Tiefen See“ v nedalekém městě Chebu. Prý se
scházejí každý pátek v tajné komnatě nad hostincem U Orajícího jednorožce na
náměstí ve Špalíčku.
Zavřel jsem deník a promnul si unavené
oči. V životě jsem neslyšel o tom, že by v Chebu bývala byla nějaká zednářská
lóže. Proč právě v Chebu?
V tu chvíli mě přemohla únava a já na
místě usnul s hlavou opřenou o stůl.
Probudil mě ženský hlas, který mi
přímo do ucha říkal:
„Protože Chebsko sice patřilo do
svazku zemí Koruny české, avšak jakožto zástava Svaté říše římské nebylo
součástí Českého království, ani nespadalo pod pražské arcibiskupství.“
S leknutím jsem se narovnal v křesle.
Přímo přede mnou na stole stál telefonní aparát se svěšeným sluchátkem, z něhož
stále někdo mluvil. V kůži na čele mě svrběl obtisknutý otočný číselník
telefonu.
„Haló, o čem to mluvíte?“ řekl jsem
zmateně do sluchátka.
„Ptal jste se přece, proč založili
zednářskou lóži právě v Chebu,“ odpověděl hlas.
Konečně mi to došlo. V noci jsem si
zřejmě přitáhl telefon pod hlavu místo polštářku. Při převracení jsem hlavou
shodil sluchátko z vidlice a nosem vytočil číslo.
„Promiňte, kdo jste?“
„Tady je Isis,“ odvětila s náznakem
úsměvu v hlase.
„Isis? Ta staroegyptská bohyně?“ vyklouzlo
mi dřív, než jsem si uvědomil, že říkám pyramidální hloupost.
„Nikoliv Isis, nýbrž ISIS, psáno
velkými písmeny. Je to zkratka: Informační služba informačních služeb. Víme
všechno, co ostatní nevědí.“ Mluvila dobře posazeným, maličko chraplavým altem,
jaký vám naladí jedině dlouholeté kouření silných cigaret bez filtru.
„Myslel jsem, že veškeré informační
služby po telefonu už dávno odešly do věčných lovišť,“ ozval se ve mně jako
obvykle pan Skeptik.
„Máte pravdu, všechny ostatní zrušili.
Nás ale zrušit zapomněli. Vlastně jaképak nás.
Všichni moji kolegové už dávno odešli do důchodů nebo do krematorií. Zůstala
jsem tu sama. Abych to všechno stihla, musela jsem se přestěhovat do práce a
bydlím tady, takže mi můžete telefonovat kdykoliv, čtyřiadvacet hodin denně.
Nikdo jiný mi stejně nevolá. Jste první asi po sedmi letech.“
„A jaké máte číslo?“
„To přece musíte vědět, když mi
voláte. Ne, počkejte, už rozumím. Vytočil jste mě náhodou. Možná dokonce ze
spaní. To dává smysl. Číslo ISIS je tři nuly a jedna.“
„Takže děkuji za rozhovor a někdy vám
zase zavolám.“
„Budu se těšit,“ řekla a zavěsila.
Žádné komentáře:
Okomentovat