Když někdo patří do rodu Kolrossů, vyznačuje se velkým
nosem, sklonem ke snění a psaní pamětí. Fiktivní rodinnou kroniku, která začíná
v roce 1900 v městečku na dohled od Šumavy a končí v Praze na dohled od naší přítomnosti,
lze číst jako sled příběhů několika generací nebo jako stručné dějiny 20.
století, které se pletly do jejich životů.
Současných románů, které se vrací do dějově bohatého 20.
století, stejně jako faktografických titulů o tomto období jsou dnes knihkupectví
přeplněna. Petr Kratochvíl se v knize Dříve než do snů… uchýlil k totožnému
ohlédnutí, ovšem je zde pár podstatných rozdílů. Zaprvé jeho vyprávění působí
velmi věrohodně, ovšem jedná se o fikci. A zadruhé tato rodinná kronika vyznívá
celkově velice uvolněně, jednotlivé kapitoly tvoří dohromady jeden příběh, ale
zároveň by obstály samy o sobě.
Hlavním trumfem knihy je rozhodně tón vyprávění, který
jako by navazoval na Vančurovo Rozmarné léto, Poláčkovo Bylo nás pět či
Jirotkova Saturnina. Jedná se tedy o jazykovou noblesu, o styl, který často
tíhu popisované doby notně nadlehčuje, aniž by ovšem cokoliv retušoval. Jen se
zkrátka vždycky dívá na život z té lepší stránky, entuziasticky, nezdolně, s
nadhledem. Kniha Petra Kratochvíla by se tak dala přirovnat k písničce s
nakažlivou melodií a srdceryvným textem.
Profesor Petr Kratochvíl (1950) je „znovudebutujícím“
autorem beletrie: v roce 1987 mu v nakladatelství Československý spisovatel
vyšla knížka povídek Pošťácká hlava a soudí, že „jedna kniha za třicet let je
tak akorát“. Kratochvíl je absolventem filozofie a psychologie na FF UK, od
počátku 90. let se však věnuje výhradně své odborné profesi historika a
teoretika architektury v Ústavu dějin umění AV ČR a různým vedoucím funkcím v
rámci Akademie věd ČR, externě rovněž vyučuje dějiny moderní architektury na
Fakultě umění a architektury v Liberci. Je autorem řady odborných publikací (z
poslední doby například Současná česká architektura a její témata, 2011;
Městský veřejný prostor, 2015) a podílel se i na velkých kolektivních
projektech jako např. Dějiny českého výtvarného umění (2002). Je také autorem
několika překladů, k nimž v 80. letech patřily i dvě knihy beletrie.
Jeho novou beletristickou knihu vydává nakladatelství
Dokořán.
Ukázka z knihy:
„Dóbry večer,“ řekl můj německý
prapradědeček Wenzel Prohaska, když vešel do kuchyně.
„Grüss Gott,“ odpověděl můj český
prapradědeček Emanuel Kolross obřadně. „A ještě jednou hezký nový rok,“ dodal a
bezděky pokynul ke kalendáři, pověšenému
na stěně. Byl na něm sice stále ještě rok 1898, ale proč po dvou letech
vyhazovat takový pěkný kalendář jen proto, že před pár dny začalo dvacáté
století.
Kalendář připomínal padesáté výročí
vlády Františka Josefa, který se zde vyskytoval v několika věkových provedeních,
jako štíhlý mladík zlehka se opírající o trůn, jako ženich s nastávající císařovnou
v chrámu sv. Štěpána, jako otec korunního prince při křtu tamtéž a konečně jako
jezdec na koni, přehlížející při manévrech vojsko malebně rozmístěné v krajině.
Vedle kalendáře visel na stěně ještě
skupinový portrét Kolrossů se všemi deseti potomky, čtyřmi syny, zčásti již
ozdobenými knírkem, a šesti dcerami, jejichž věkové rozdíly smazával jednotně cudný
oděv, halící je od krku po paty. Pečlivě naaranžováni v ateliéru s antickým
sloupem a zřasenou drapérii symetricky obklopovali svého otce a praprababičku
Annu, rozenou Würtherlovou, která, ač se na ni německá jména lepila za svobodna
i v manželství, byla rovněž Češka, aspoň si to po celý život myslela. Ale v tomto
kraji na dohled od Šumavy, kde sedláci přejímali odpradávna zavedená jména
usedlostí, a nikoliv naopak, se podle jména často nedalo poznat, kdo kam patří,
a mnohdy ani podle řeči ne. Neboť český Čachrov a Jesení, kde žili Němci, od
sebe oddělovalo jen údolí s potokem, který se často v noci přeskakoval na obě
strany.
Tak to kdysi učinil i můj prapradědeček,
což jako důsledek přivedlo na svět mého dědečka Františka, který se v tuto chvíli
krčil v rohu místnosti za praprababiččinou sukní, a o mnoho let později i mne,
který jsem ovšem tenkrát ještě nebyl na světě, a nemohl jsem tedy slyšet to
zlověstné ticho, které se v kuchyni rozhostilo, když proti sobě prapradědeček
Kolross a prapradědeček Prohaska usedli na židle.
„Nedáte si kafe?“ zeptala se Anna,
když bylo ticho příliš dlouhé.
„Ne, až potom,“ řekl Kolross a starý
Prohaska mlčky přikývl.
Pak si oba muži obrátili židle proti
sobě, kývnutím přivolali své dva vnuky, mého dědečka Františka a mého prastrýce
Wenzela Prohasku, přehnuli si je přes kolena a každý toho svého začali řezat přes
zadek. Pěkně pravidelně, aby na žádný z obou zadků nedopadlo více ran než na
druhý, udělili oběma klukům výprask, který přislíbili řídícímu učiteli české
jednotřídky a řídícímu učiteli německé jednotřídky za účast potomků v bitvě, jež
se mezi oběma jednotřídkami strhla v první školní den dvacátého století a poté,
co obě strany začaly do sněhových koulí přidávat kamení, způsobila mnoho krvavých
šrámů a rozbité okno koloniálu. Řev doprovázel každý úder pádné ruky dědů
(ostatně podobné kvílení se rozléhalo v ty dny i z ostatních chalup nejen v Čachrově,
ale i v ostatních přiškolených vsích, jako by po Novém roce právě tady
nechal Herodes znovu pronásledovat neviňátka), ale mezi výkřiky se na sebe malý
František a Wenzel šklebili a vyplazovali jazyky a občas na sebe stačili i
plivnout, jak měli hlavy blízko u sebe.
Když bylo takto učiněno zadost národnostnímu
usmíření, muži odložili mého dědečka i mého prastrýce a pustili se do kávy s vánočkou.
Venku za oknem se opět z nebe snášel sníh a zasypával vánoční stromek, dosud
zaražený na dvoře do špalku na štípání dříví a ozdobený sušeným ovocem pro ptáky.
Kůň zapřažený do saní, kterými přijeli oba Prohaskove z Jesení, se snažil na ovoce
dosáhnout a cinkal rolničkami, jak ho vždy zpět strhly uvázané saně.
„Stejně to nebylo spravedlivé,“ řekl
František, když hosté z Jesení odjeli. „Wenzel má kožené kalhoty, tak ho
to nemohlo bolet.“
„Však jsem tak moc netlačil,“
omlouval se prapradědeček a přistrčil mu zbylou vánočku. „Až to dojíš, pojedeš
se mnou na nádraží pro Křižíka,“ slíbil mu, aby si ho udobřil.
A vyrazili. Kůň se trochu bořil do čerstvého
sněhu, ale jakmile saně vyjely na zpevněnou hlavní silnici, rozlehlo se tichým
městečkem pravidelné bušení jeho kopyt, jak rychle projížděli špalírem domů, míjeli
zámek, kostel, školu a koloniál s rozbitým oknem.
Ten koloniál byl ještě přednedávnem
jejich, než prapradědův syn a Františkův otec přišel na mizinu, stejně jako
Kolrossům kdysi patřívalo pole hned za městečkem, které také museli prodat, aby
bylo na placení dluhů, když se všechno zvrtlo. Nechali za sebou poslední chalupy,
silnice se tu začala prudce svažovat a právě v ten okamžik najednou vítr
odhrnul bílé závěsy z nebe a slunce ozářilo celou nížinu pod nimi, kde v dálce
přes zvlněnou krajinu vystrkovaly špičky svých věží klatovské kostely. Odtamtud
kdysi Kolross přišel do Čachrova, když se přestavoval zámek a hledali šikovné ruce
z celého okolí. Hodlal zbohatnout, koupit usedlost a sám na ní jednou hospodařit,
aby svým potomkům zanechal i něco víc než jen nápadný, skobovitě zalomený nos a
úzké oči, které vypadaly, jako by byly stále přivřené a podivně zasněné. Ale děti
s nápadně zalomeným nosem a zasněnýma úzkýma očima se rodily rychleji, než
on stačil bohatnout, i když si k výplatě ještě přilepšoval výhrami v kartách, a
když jednou majitel zámku padl v zahradě mrtev k zemi stižen mrtvicí, a rod
Kordíků tak na Čachrově po sto letech slavně a v dluzích vymřel, přišel o práci
i prapraděd Kolross. Začal jezdit s povozem, někdy zboží vezl do rodných
Klatov, někdy i dál, a čím byl cíl vzdálenější, tím byl raději, protože si už dávno
nebyl jist, zda udělal dobře, když uvízl v té díře, která si městečko říkala jen
z přehnané pýchy na dávno propadlá privilegia. A při těch dlouhých cestách, o
nichž pak doma nikdy nic nevyprávěl, kupodivu ztrácel i svůj zasněný výraz a
jeho oči se zvídavě rozevřely. Nejčastěji ovšem jezdil jen k nádraží do Běšin,
tak jako dnes, kdy ovšem nejel pro obvyklý náklad určený místním sedlákům a
kupcům, ale kdy byl představiteli městečka vyslán pro významného hosta, kterým
měl být František Křižík, přivážející plány na vybudování vodní elektrárny.
Na nádraží dorazili právě včas. Vlak
zrovna zastavil u nástupiště, a když lokomotiva náhle vystoupila z bílého
oblaku páry, zdálo se, že vlak ani nepřijel po kolejích, ale prostě tady
povstal z bílé nicoty. Z vagonu vystoupil Křižík v černém kožichu, s malým
kufříkem v ruce a mlčky usedl do saní, aniž by Kolrosse pozdravil. Jen tázavě řekl:
„Čachrov?“ Ani Kolross tedy neměl chuť zapřádat hovor, i když původně zamýšlel
přiznat, že kdysi už Křižíka viděl, když potají odjel až do Prahy, aby navštívil
Jubilejní výstavu, a Křižíkova světelná fontána ho nadchla tak, že pak jméno
František nenápadně vnutil při křtu svého vnuka. Jeli tedy celou cestu mlčky, Čachrov
se za lesem před nimi vynořil z té strany, odkud skutečně mohl připomínat městečko,
s kostelem vlevo a se zámkem a zbytky tvrze vpravo. Ale když vjeli dovnitř,
obklopily je nízké chalupy, ani náměstí zde nebylo, jen trochu rozšířená cesta,
kde se již chystal hasičský sbor ke slavnostnímu přivítání. Tady se Křižík poprvé
probral ze zasmušilého mlčení a rychle dal pokyn, aby pokračovali dál. A tak
minuli překvapený shluk městských hodnostářů, mířili dál na jih podél údolí říčky
Pstružné, za Jesením projeli Americkou zatáčku – která se tak ovšem bude
jmenovat až po válce, té druhé, kdy se tu převrátí náklaďák s americkými vojáky
– a pokračovali směrem, kterým se jezdívalo do Bavor a kam ze země později odešli
potomci Wenzela Prohasky. Pak na jednom rozcestí dal konečně Křižík zastavit. „Na
Zejbiš, nebo na Onen svět?“ zeptal se Kolross a ukázal k Jeneweltu. „Tam ještě
ne,“ zasmál se Křižík a postavil se v saních, aby obhlédl povodí říčky, na níž
má vyrůst jeho elektrárna. Sice bude menší, než jaké už zřídil dříve, ale bude
mít také prvenství, protože se stane první venkovskou družstevní elektrárnou v
mocnářství. „Také upíšete nějaké peníze na družstevní podíl?“ zeptal se
Kolrosse. A začal mu barvitě popisovat, jaký rozkvět městečko zažije, až bude
turbína pohánět nejen nový mlýn, ale i veškeré zemědělské stroje a bude samozřejmě
rozsvěcet i jeho obloukové žárovky. „Určitě byste na tom zbohatnul,“ přesvědčoval
ho. „To my nemáme v povaze,“ odvětil suše Kolross
a obrátil saně zpátky k Čachrovu.
Copyright © Petr
Kratochvíl, 2018
ISBN
978-80-7363-889-4
 |
| Petr Kratochvíl |
Žádné komentáře:
Okomentovat