„V nekonečném vesmíru, ve sluneční soustavě, na planetě
Zemi, v Rusku, v Moskvě, v domě na rohu ulice Sivcev Vražok, ve své pracovně
seděl v křesle ornitolog Ivan Alexandrovič.“ Tak se otevírá plastická rodinná
kronika, odehrávající se v letech 1914–1920, slouží jako mikrokosmos, v němž se
zrcadlí střet ruské inteligence s dějinnými katastrofami počátku 20. století –
první světovou válkou, ruskou revolucí a bolševickým terorem v době válečného
komunismu. V osmdesáti šesti krátkých kapitolách, sledujících osudy profesorovy
rodiny i řady vedlejších postav, se v ostrých střizích, připomínajících
principy montáže ruského avantgardního filmu, střídají detailní záběry se
záběry celku, záběry statické a dynamické, dějinná mikroúroveň s makroúrovní.
Osudy jednoho domu na ulici Sivcev Vražok se tak kompozičně i dějově stávají
jen střípkem vyjmutým na malou chvíli z běhu tragického času.
Sincev Vražok je i původní název románu, pod nímž vyšel i v
roce 1929, kdy byl poprvé přeložen do češtiny. Aby bylo jasno, co tento název
znamená a jaké všechny literární odkazy nese, odcitujme na začátek slova
překladatelky Kateřiny Šimové: „Sivcev Vražok (v překladu Roklinka říčky Sivky)
je jedna z klidných rezidenčních uliček v srdci Moskvy nedaleko Arbatu,
spojující Gogolevský bulvár s Děněžnou ulicí, která vždy přitahovala ruskou
intelektuální elitu. V minulosti zde žil například kritik samoděržaví Alexandr
Gercen, spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj, hudební skladatel Sergej
Rachmaninov, básnířka Marina Cvetajevová či nositel Nobelovy ceny za literaturu
za rok 1965 Michail Šolochov. V ulici Sivcev Vražok žil hlavní hrdina románu
Borise Pasternaka Doktor Živago, po odchodu z rodného domu se zde usadila Káťa
Tatarinovová z románu Veniamina Kaverina Dva kapitáni, odehrávají se zde
epizody Tolstého Vojny a míru, Bulgakovova Divadelního románu či románu Dvanáct
křesel Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova.“
Ruský publicista a spisovatel Michail Andrejevič Osorgin
(1878–1942) vystudoval právnickou fakultu Moskevské univerzity. V řadách strany
socialistů revolucionářů (eserů) se zúčastnil revoluce roku 1905, poté byl půl
roku vězněn a dalších deset let strávil v italské emigraci. Do Ruska se vrátil
teprve v červnu roku 1916 a věnoval se novinářské činnosti. Po říjnové revoluci
vystupoval kriticky vůči bolševikům, za což byl několikrát vězněn a nakonec na
podzim roku 1922 se mu podařilo opustit Rusko na jednom z „parníků filozofů“.
Po ročním pobytu v Berlíně se v roce 1923 usadil ve Francii,
kam se z Berlína přesunulo těžiště emigračního kulturního i duchovního života.
V Paříži publikoval v emigračních periodikách Dni či Poslednije novosti a vydal
svá nejznámější prozaická díla – Sivcev Vražok (1928) a Povesť o sestre (Příběh
sestry, 1931). Mezi jeho další prozaická díla patří Svidetěl istorii (Svědek
dějin, 1935) či Volnyj kamenščik (Svobodný zednář, 1937), publikoval také
výbory povídek. V roce 1940 uprchl do neokupované části Francie do městečka
Chabris, kde v roce 1942 zemřel.
Nový český překlad Příběhu jedné moskevské ulice pořídila
Kateřina Šimová. V edici Pozdní sběr vydává nakladatelství Prostor (ISBN:978-80-7260-399-2).
Ukázka z knihy:
Šestého dne přiběhl do kuchyně domku v ulici Sivcev Vražok
Andrej Kolčagin. Byl neoholený, rozpálený a veselý, ačkoli sotva stál na nohou.
Tak ho těch posledních pár dnů zmohlo. Měl s sebou pušku a naditou brašnu. Byl
v ní kus salámu, kolo sýra a velká hrouda másla zabalená do novin, k nimž pevně
přimrzla. A ještě nějaké další krámy, které Duňaše neukázal. Zato jí daroval
budík, načatý flakonek kolínské a hedvábnou blůzu s úzkými rukávy, zdobenou
krajkou.
„Co to je? Kdes to vzal?“
„Našel. Na jednom dvoře v rozbité truhle.“
„A co já s tím, ani se do toho nevejdu. To je tak pro
nějakou paničku.“
„S panstvem je konec, Duňaško. Teď vládneme my.“
„A kde jsi byl? Snad jsi taky nestřílel?“
„Jasně že jo. Byl jsem přímo v boji. Útočili jsme na
telefonní ústřednu.“
„Kdo my?“
„No přeci my, bolševici.“
„Copak ty jsi taky s nima?“
„A s kým jiným? My jdeme s lidem! Proti junkerům a celý
buržoazii. Teď, když jsme vyhráli, je s nima ámen.“
„Já teda pořád nechápu, proč se střílí. Je z toho akorát
hrozný zmatek.“
„Ty nic chápat nemusíš. Prostě si vem tady tu blůzu a
voňavku. Teď budeme mít takových věcí, kolik budeme chtít.“
„A není to kradený?“
„Jaký kradený, prosím tě. Ty jsi ale husa, Duňko. Normální
venkovská husa. – Ale panstvu to radši neukazuj,“ dodal, „nic jim do toho
není.“ Přesně tak to řekl – panstvu. Jiná slova na to ještě nebyla a on si
nebyl tak docela jistý, jestli v tomhle domě, jehož kuchyň mu vždycky poskytla
vlídné útočiště, opravdu bydlí buržousti.
Zdržel se jen krátce, na noc nezůstal, dokonce ani do lázně
nezašel, i když ji zrovna roztopili. Když odcházel, hodil si pušku přes rameno
hlavní dolů. Brašnu si také odnesl, ale prázdnou. To, co v ní bylo, zamkl do
své truhly.
Po ulici šel Andrej Kolčagin sebejistým krokem. Zpod čepice
mu vyklouzla kadeř vlasů, takže vypadal jako kozák, i když byl jenom obyčejný
pěšák. Kolemjdoucí na něj hleděli nepřátelsky a s obavou, ale on si jich vůbec
nevšímal. V tu chvíli se necítil jako obyčejný člověk a prostý voják, ale
připadal si důležitý, skoro jako hrdina. Tak jako doma na vesnici, když
odjížděl na frontu.
Šel přímo na Černyševský bulvár, k bráně sovětu, kde už
bezcílně postávalo mnoho vojáků. Všichni měli na zádech pušky hlavněmi dolů.
Andrej sem tam s někým prohodil pár slov, vykouřil cigaretu a zjistil, kudy a
kam má jít s potvrzením. Potkal několik známých, kteří spolu s ním dobývali
telefonní ústřednu, ti ale potvrzení neměli. Prodral se dopředu, postavil se do
fronty a nakonec se dočkal. Nepůsobil jako obyčejný voják, vystupoval sebejistě
a kurážně, jako skutečný revoluční bojovník, a taky uměl dobře volit slova.
Za stolem v zakouřené, kysele páchnoucí místnosti seděl
vyhublý snědý člověk v civilním kabátě, ale bylo vidět, že se vyzná. Něco zapisoval
a razítkoval a pokřikoval na vojáky. Na Kolčagina se ani nepodíval, napsal jeho
jméno na kus papíru, orazítkoval ho a řekl:
„Tak, soudruhu, a teď odchod na místo určení.“
„A kde to je?“
„Máte to napsané. Budete v Chamovnikách. Kdo je další?“
A tak musel Kolčagin zpátky. Orazítkovaný papír si zastrčil
za manžetu.
Ve velkém zabraném domě v Chamovnikách byla tlačenice a
panoval tam hrozný chaos. Nedalo se poznat, kdo to tu má na povel a komu velí.
Vojáci seděli v křeslech, na stolech i na okenních parapetech. Parkety byly zaplivané
a poseté nedopalky. Kdo na ostatní nejvíc křičel, toho poslouchali.
Kolčagin prošel všemi místnostmi. Hledal někoho, komu by
odevzdal svůj nový doklad, ale nikoho nenašel. Takových jako on tam bylo
několik. Vzal si tedy od nich jejich doklady, prohlédl je a ledabyle prohodil:
„Dobře, v pořádku, počkejte tu.“ A potom začal vybírat doklady od každého nově
příchozího. Najednou si připadal jako nějaký velitel. Když tu nikdo nevládne,
musí se toho přece někdo chopit. Tak se toho chopil Andrej Kolčagin. A všichni
pochopili, že to tak má být. Teď se k němu chovali s určitým respektem jako k
nadřízenému. Pak přijel v rozhrkaném autě nějaký civilista, vpadl do první místnosti a zahlaholil: „Dobrý den,
soudruzi, hned to bude!“ Nikdo mu však neodpověděl. Chvíli tam postával,
přendával si aktovku ze stolu na stůl, hledal kalamář a evidentně nevěděl, co
dál. V tu chvíli před něj předstoupil Andrej Kolčagin. Klidný, ve vojenské
čepici a s cigaretou v koutku: „Doklady jsem prověřil, soudruhu. Všechno je v
pořádku. Teď postavíme stráž, aby sem nikdo zbytečně nelezl. A nechám zamknout
dveře a bez propustky sem nikoho nepustím.“
Civilista se zaradoval, vůbec neuměl nasadit přísný výraz a
předstírat, že tu velí. Bylo jasné, že velení už převzal Andrej Kolčagin.
Všichni měli hlad. Kolčagin vybral pět vojáků a poslal je
„něco sehnat“. Dokonce jim na to vydal pověření. Psal sice špatně, ale našel si
jednoho gramotnějšího a toho jmenoval písařem. Podepisoval se „Velitel posádky,
soudruh Kolčagin“.
„Něco“ pro potřeby bojovníků „sehnali“ v obchodě na Arbatu,
který si museli otevřít násilím. Pověření nebylo komu předat, protože majitel
se nenašel. V pytlích přitáhli velké kolo sýra, nějaký salám, spoustu másla a
různé krabičky. Kolčagin to převzal a nařídil všechno zamknout do jedné
místnosti. Potom začal sám vydávat příděly. A do své brašny si pro každý případ
taky něco přihodil. Kolik se tam vešlo.
Někteří odcházeli a přicházeli jiní. Spali tak, jak byli,
přímo na podlaze. Kolčaginovi přenechali pohovku. Tak se to patřilo. Byl přece
velitel, a tak pracoval víc než ostatní. Než šel spát, zkontroloval stráže a
určil hlídky.
Druhý den ráno zase přijeli nějací organizátoři, chvíli
chodili po domě, mluvil o psacích strojích, označovali dveře místností,
přestavovali stoly, odcházeli a přicházeli. Kolčagin je všude doprovázel,
pomáhal jim přesouvat stoly, cosi si zapisoval na papír, a když odešli, posadil
se k psacímu stolu v první místnosti, bedlivě se rozhlížel a pokřikoval na
příchozí. Lidé přicházeli a odcházeli, Kolčagin zůstával.
Tak šel den za dnem. V místnosti začala skřípat pera, v
čekárně se nejprve tlačili vojáci, potom se objevili také vyděšení a rozpačití
civilisté. Svážely se sem různé věci, vodili se sem zatčení, odsud vycházely
rozkazy jménem chamovnického sovětu. Nic
z toho se nemohlo odehrát bez vědomí a souhlasu Andreje
Kolčagina, kterému říkali velitel. Nikdo ho nejmenoval, nezvolil ani nepotvrdil
ve funkci. Kolčagin byl nepostradatelný, přirozený a nevyhnutelný. Když už
prosebník obešel všechny místnosti a ztrácel poslední naději, radili mu:
„Víte co, soudruhu, obraťte se raději na soudruha velitele.“
A prosebník pokorně zaklepal na „kancelář velitele“, kde
seděl u stolu pánovitý, rozhodný a neomylný soudruh Kolčagin, proslulý v celých
Chamovnikách. Pil čaj s cukrem a přikusoval housku. Některým poradil, kam se
mají obrátit, jiným vyřídil žádost sám a vydal na to potvrzení opatřené
podpisem a vlastním velitelským razítkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat