Od narození italského autora Itala Calvina uplynulo letos 95 let.
Byl nejen prozaikem, ale i esejistou, novinářem a redaktorem, tedy opravdu
všestranným autorem. Nakladatelství Dokořán, které se v posledních letech
ujalo vydávání Calvinových knih u nás, jubilem připomíná prvním českým vydáním
povídkové knihy Nesnadné idyly.
Tematicky i stylisticky různorodé povídky souboru Nesnadné idyly,
jenž v českém překladu vychází poprvé, spojuje soustředěná vnímavost ke všemu,
čím člověk o sobě vypovídá a čím věci vypovídají o člověku. Úvodní texty jsou
vzpomínkami na krajinu dětství, na Ligurii – magický prostor mezi mořem a
skalami. Zároveň jsou nejzřetelnějším dokladem lyrického základu calvinovského
„realismu“, jedinečného daru básnického vidění, schopnosti předávat slovem
neobyčejně přesné, čisté a emocionálně působivé obrazy. Další povídky evokují
zkušenost odboje, války a násilí a bývají charakterizovány jako vyprávění s
prvky napětí a hrůzy. Jiné čerpají z poválečného chaosu a zachycují obyčejné
hrdiny s jejich primitivními touhami. Řada textů si pohrává s pohádkovou
topikou a zvláštní blok pak představují povídky o prosťáčku Marcovaldovi, ve
kterých je zobrazen fenomén moderního velkoměsta – z nich je vybrána i
naše ukázka. Nesnadné idyly dokazují, že Italo Calvino je i v rámci
maupassantovsko-čechovovské povídkové tradice zcela výjimečným autorem.
Z italského originálu Gli idilli difficili přeložila Kateřina
Vinšová
Souběžně nakladatelství Dokořán vydává (rovněž česky poprvé)
povídkovou knihu Nesnadné vzpomínky.
Ukázka z knihy:
Houby ve městě
Vítr, který do města
vane z daleka, mu přináší neobvyklé dary, jichž si ale povšimnou jen některé
citlivé duše, jako například lidé se sennou rýmou, a ti pak kýchají kvůli pylu
z květin rostoucích někde jinde.
Jednoho dne poryv
větru zanesl odkudsi na pruh záhonku jedné městské třídy výtrusy a vyrostly tam
houby. Nikdo si toho nevšiml kromě Marcovalda, pomocného dělníka, který právě v
tom místě nasedá každé ráno do tramvaje.
Marcovaldo neměl
oko vycvičené na městský život. Reklamy, semafory, výkladní skříně, světelné nápisy,
plakáty se předháněly v nápadech, aby upoutaly pozornost, jeho pohled nepřilákaly,
jako by zrakem přehlížel písečnou poušť. Kdežto zežloutlý list na větvi nebo pírko
zachycené na střešní tašce mu neunikly nikdy. Nebylo ováda na koňském zadku,
cestičky červotoče v dřevěné desce, rozšlápnuté slupky od fíku na chodníku, kterých
by si Marcovaldo nevšiml a které by ho nepřivedly k zamyšlení nad střídáním ročních
období, nad touhami jeho duše a nad bídou jeho bytí.
A tak když jednou
ráno čekal na tramvaj, aby ho odvezla do podniku, kde ho zaměstnávají na různé
manuální práce, všiml si u zastávky, na pruhu neplodné ztvrdlé země kolem stromů
v aleji čehosi neobvyklého. U jejich úpatí se objevily boule, z nichž některé už
popraskaly, a pod nimi z hlíny vykouklo baculaté tělo.
Sklonil se, že si
zaváže botu, aby se podíval líp. Byly to houby, opravdové houby, které právě
vyrašily v samém srdci města! Marcovaldovi připadalo, že ten bídný šedivý svět
kolem něho najednou oplývá utajenou hojností a že se od života přece jenom dá
ještě něco očekávat, kromě výplaty hodinové mzdy, přídavků na děti a inflačních
a drahotních příspěvků.
V práci byl roztržitější
než obvykle. Myslel na to, že zatímco on tady vykládá balíky a bedny, houby, o
nichž nikdo jiný neví, nechávají v temné zemi pomalu a tiše dozrát pórovitou dužinu,
nasávají podzemní mízu a derou se ztvrdlými hroudami ven. Stačila by jedna deštivá
noc, říkal si, a už by se daly sbírat. A nemohl se dočkat, až o tom objevu řekne
manželce a šesti dětem.
„Jak vám říkám!“
oznámil jim během hubeného oběda. „Do týdne si pochutnáme na houbách! Pěkně si
je osmažíme! Na mou duši!“
A menším dětem,
které nevěděly, co jsou to houby, uneseně vykládal o jejich kráse, o mnoha druzích,
o lahodné chuti a o tom, jak se připravují. Tím zatáhl do hovoru i manželku,
která se až do té doby tvářila spíš nevěřícně a neúčastně.
„A kde jsou ty
houby?“ ptaly se děti. „Řekni nám, kde rostou!“
Po té otázce
Marcovaldovo nadšení opadlo, dovedla ho totiž k následující podezíravé úvaze:
No jo, já jim řeknu, kde rostou, a oni tam půjdou s partou kamarádů, rozkřikne
se to po čtvrti a houby skončí na talíři u jiných! A tak v něm teď objev, který
mu naplnil srdce láskou k celému světu, rozdmýchal majetnickou posedlost a žárlivou,
nedůvěřivou nervozitu.
„Kde ty houby
rostou, vím jen já,“ řekl dětem, „a běda vám, jestli o tom před někým ceknete.“
Další den ráno přicházel
na tramvajovou zastávku plný obav.
Naklonil se nad záhonek
a s ulehčením zjistil, že houby sice povyrostly, ale ne o moc, ještě pořád byly
skoro celé schované pod zemí.
Jak se tam tak
nakláněl, uvědomil si, že nad ním někdo stojí.
Rychle se
narovnal a zatvářil se lhostejně. Byl to metař, opíral se o koště a koukal na něj.
Ten metař, pod
jehož pravomoc houby spadaly, byl vytáhlý mladík s brýlemi. Jmenoval se Amadigi
a Marcovaldovi byl už delší dobu nesympatický, ani nevěděl proč. Možná to bylo
brýlemi, jimiž zkoumal asfalt na ulicích, aby na něm nezůstala ani snítka z přírody.
Byla sobota a
Marcovaldo strávil volné odpoledne roztržitým bloumáním poblíž záhonku, na dálku
sledoval metaře a houby a odhadoval, jak dlouho může ještě trvat, než vyrostou.
V noci pršelo.
Stejně jako rolníci, kteří se po měsících sucha probudí, uvidí první kapky deště
a tetelí se radostí, tak se jako jediný ve městě radoval i Marcovaldo, posadil
se na posteli a přivolal všechny členy rodiny. „Prší, prší!“ a vdechoval vůni
mokrého prachu a čerstvé plísně přicházející zvenčí.
Už za úsvitu –
byla neděle – běžel i s dětmi a vypůjčeným košíkem k záhonku. Houby tam byly, pěkně
vzpřímené na nohách a s klobouky vysoko nad promáčenou půdou. „Sláva!“ a hned
je začali sbírat.
„Tati, podívej,
kolik jich má tamhleten pán!“ řekl Michelino, otec zvedl hlavu a kousek od nich
uviděl Amadigiho, který nesl košík plný hub.
„Taky je sbíráte?“
nadhodil metař. „Jsou teda jedlé? Já jich pár nasbíral, ale nevěděl jsem,
jestli se můžou jíst… Tamhle o kus dál vyrostly ještě větší… No dobře, když to
teď vím, řeknu to našim, je tu celé příbuzenstvo, dohadujou se, jestli je mají
sbírat, nebo ne…,“ a dlouhým krokem odkráčel.
Marcovaldo oněměl.
Ještě větší houby a on si jich nevšiml, taková netušená žeň a oni mu ji
vyfouknou pod nosem. Chvíli byl zlostí a hněvem bez sebe a potom – jak se občas
stává – se v něm ty pocity proměnily v gesto štědrosti: „Poslyšte!
Nechcete si večer osmažit houby?“ zavolal na lidi tísnící se na tramvajové zastávce.
„Tady na té třídě vyrostly houby! Pojďte se mnou! Je jich tu dost pro všechny!“
a vyrazil Amadigimu v patách a za ním průvod lidí s deštníky zavěšenými přes
paži, protože počasí bylo pořád vlhké a nejisté.
Našlo se dost hub
pro všechny, a protože neměli koše, dávali je do otevřených paraplat. Kdosi
nadhodil: „Bylo by pěkné udělat si oběd všichni společně!“ Jenže každý vzal
svoje houby a mazal
domů.
Ale pak se brzy
zase všichni sešli, vlastně hned večer, na stejném nemocničním pokoji, po výplachu
žaludku, který je zachránil před otravou, nijak vážnou, protože množství hub,
co každý z nich pozřel,
bylo poměrně malé.
Marcovaldo a
Amadigi měli postele vedle sebe a nevraživě po sobě koukali.
Copyright
© 2002, The Estate of Italo Calvino
All rights
reserved
Translation
© Kateřina Vinšová, 2018
Epilogue ©
Jiří Pelán, 2018
ISBN
978-80-7363-900-6
Žádné komentáře:
Okomentovat