Italo Calvino: Nesnadné vzpomínky

V Nesnadných vzpomínkách zobrazuje Italo Calvino proměnu italské společnosti a vztahů mezi generacemi – mezi otci „hospodáři“ a vykořeněnými syny. Povídky z venkovského prostředí Ligurie, ve kterých je tematizován poválečný rozklad tradičních hodnot a společenství, jsou doplněny prózami, v nichž se autor vrátil do let svého dospívání. Vzpomíná na klíčové okamžiky, jež podmínily jeho příští životní volby: na vyhlášení války, brutální anexi francouzského Mentonu a na první zkušenost s válečným chaosem. Přestože mnohdy nese líčení rozchodu se starým světem příznak trpkosti a rozčarování, nepostrádají jeho povídky ani komický ráz a znovu jen potvrzují Calvinovo vypravěčské mistrovství.

Italo Calvino (1923–1985), prozaik, excelentní povídkář, esejista, novinář a nakladatelský redaktor, patří mezi nejvýznamnější italské autory druhé poloviny 20. století. Narodil se v Santiagu de Las Vegas na Kubě, dlouhá léta žil v Turíně, v roce 1967 se s rodinou přestěhoval do Paříže, kde se stal členem skupiny Oulipo. Zprvu se hlásil k neorealismu, později však v jeho díle převážila fantastika a experiment. Mezi Calvinovy nejznámější texty patří například: Neviditelná města (1972), Když jedné zimní noci cestující (1979), trilogie Naši předkové (1970), román Palomar (1983), Americké přednášky (1988) či množství povídek (souborně 1958).

Nesnadné vzpomínky vychází česky poprvé, z italského originálu Le memorie difficili přeložil Jiří Pelán. Novela Avantgardisti v Mentonu vychází v překladu Aleny Hartmanové, která jej pořídila pro svou antologii italské povídkové tvorby Černý chléb (Naše vojsko 1959). Tento překlad, jak v ediční poznámce píše Jiří Pelán, je zařazen „jako hold jedné z našich nejzasloužilejších překladatelek italské literatury“, avšak vzhledem k tomu, že Calvino

provedl později v próze rozsáhlé škrty, byl pro nové vydání revidován.

Vydává nakladatelství Dokořán.

Ukázka z povídky Hospodářovo oko:

„Z hospodářova oka,“ řekl mu otec, ukazuje přitom na své oko, staré oko bez řas mezi vrásčitými víčky, kulaté jako oko ptáka, „z hospodářova oka kůň tloustne.“

„Ano,“ řekl syn a zůstal sedět na kraji stolu z nahrubo ohoblovaných prken ve stínu velkého fíkovníku.

„Takže,“ řekl otec, prst ještě stále pod okem, „jdi na terasy s obilím a podívej se, jak žnou.“

Syn měl ruce zabořené v kapsách, lehký větřík mu nadouval na zádech košili s krátkými rukávy.

„Dobře,“ řekl a nehýbal se. Slepice sem tam zobaly nějaký zbytek rozšlápnutého fíku.

Když starý viděl syna poddávajícího se netečnosti jako třtina ve větru, pocítil, jak v něm od vteřiny k vteřině narůstá vztek: tahal pytle ze skladiště, kydal hnůj, zahrnoval příkazy a nadávkami sehnuté muže, hrozil uvázanému psovi ňafajícímu v oblaku much.

Hospodářův syn se však nezvedal ani nevyndával ruce z kapes, seděl nehnutě, pohled upřený na zem a ústa našpulená k hvízdnutí, jako by všechno to mrhání silami neschvaloval.

„Hospodářovo oko,“ řekl starý.

„Jdu,“ odtušil syn a beze spěchu se dal na cestu.

Šel stezičkou ve vinohradu, ruce v kapsách a nezvedaje příliš podrážky. Otec, zeširoka rozkročený pod fíkovníkem, mohutné pěsti sepjaté za zády, se za ním chvíli díval: několikrát za ním málem

něco křikl, ale nakonec zůstal zticha a dal se znovu do kydání hnoje.

Cestou syn zase spatřil barvy údolí a znovu uslyšel bzučení čmeláků v ovocných sadech. Pokaždé když se po měsících vracel do svého kraje, zmalátnělý pobytem ve vzdálených městech, znovuobjevoval vzduch a vznešené ticho své země jako pozapomenutou připomínku dětství, provázenou výčitkou. Pokaždé když sem přišel, jako by čekal na zázrak: vrátím se a tentokrát všechno dostane smysl – zeleň, jejíž pásy splývají po úbočích mého statku, stále stejná gesta lidí při práci, růst každého stébla, každé větve; zuřivá náklonnost k této zemi se zmocní i mne, tak jako se zmocnila mého otce, a já se nakonec od těchto míst nedokážu odtrhnout.

Obilí se nacházelo na terasách kamenitého ostrohu, rostlo namáhavě a vytvářelo uprostřed šedivého suchopáru žlutý čtverec. Dva černé cypřiše, jeden nahoře a druhý dole, dělaly dojem, že tam drží stráž. V obilí byli lidé a blýskaly se tam srpy; žluť zvolna mizela jako vygumovaná a zespodu se znovu vynořovala šeď. Hospodářův syn stoupal zkratkami po holém srázu se stéblem trávy mezi zuby; lidé na obilných terasách už si ho určitě všimli a jistě už se k jeho příchodu

vyjádřili.

„Dobrej,“ řekl U Pé, když se přiblížil.

„Dobrej,“ řekl hospodářův syn.

„Dobrej,“ řekli ostatní.

A hospodářův syn odpověděl: „Dobrej.“

A tak všechno, co si mohli říct, bylo řečeno. Hospodářův syn si s rukama v kapsách sedl na kraj terasy.

„Dobrej,“ ozval se ještě jeden hlas z terasy, která se nacházela o něco výše. Paběrkovala tam Franceschina. Řekl tedy ještě jednou: „Dobrej.“

Lidé mlčky žali. U Pé byl stařec se žlutou kůží, která mu svraskle visela kolem kostí; U Ché byl chlapík v nejlepších letech, podsaditý a celý zarostlý; Nanin byl mladý vyzáblý zrzek: měl na sobě propocené tílko a kus nahého hřbetu se objevoval a mizel pokaždé, když se ohnal srpem. Stará Girumina sbírala klasy v podřepu a vypadala přitom jako velká černá slepice. Franceschina na vyšším pruhu zpívala píseň z rádia. Vždycky když se sklonila, odhalila nohy až nad podkolení.

Hospodářův syn se styděl, že tu hlídá, vzpřímený jako cypřiš a nečinný uprostřed těch, kdo pracují. „Teď,“ pomyslel si, „si řeknu o srp a taky to zkusím.“ Ale mlčel, nehýbal se a hleděl na terén zježený žlutými tvrdými nožkami posekaných klasů. Ostatně by to stejně se srpem neuměl a nakonec by se ztrapnil. Paběrkovat: to by tak ještě svedl, tuhle ženskou práci. Sklonil se, sebral dva klasy a hodil je do černé zástěry staré Giruminy.

„Dejte pozor, ať nešlapete, kde jsem to ještě nevysbírala,“ řekla stařena.

Hospodářův syn si šel znovu sednout na kraj terasy, žvýkaje stéblo slámy.

„Víc než loni, letos?“ zeptal se.

„Míň,“ řekl U Ché, „každej rok je toho míň.“

„To tím mrazem,“ řekl U Pé, „co byl v únoru. Pamatujete si, jak v únoru mrzlo?“

„Ano,“ řekl hospodářův syn. Ale nepamatoval si to.

„A taky,“ řekla stará Girumina, „přišlo v březnu krupobití. Pamatujete si na březen?“

„Bylo krupobití,“ řekl hospodářův syn. Znovu zalhal.

„Podle mě,“ řekl Nanin, „je to tím suchem v dubnu. Pamatujete si na to sucho?“

„Po celý duben,“ řekl hospodářův syn. Nepamatoval si na nic.

Muži se nyní dali do debaty o dešti, mrazech a suchu: hospodářův syn zůstal stranou, o příhodách země neměl ponětí. Hospodářovo oko. Byl jen okem, ale k čemu je dobré oko, pouhé oko, odtržené od toho všeho. Vždyť ani nic nevidí. Není pochyb, kdyby se tu objevil jeho otec, určitě by všechny zahrnul kletbami, zjistil by, že odvedli nepořádnou práci, že pracovali pomalu a úrodu úplně zni čili. Cítil dokonce, jak je toho zapotřebí, toho křiku jeho otce, rozléhajícího se po terasách – jako když vidíme, že někdo střílí, a pocítíme potřebu prasklých bubínků. On by nikdy na lidi nekřičel a oni to věděli, a tak pokračovali ve svém lenivém tempu. Ale přitom určitě před ním dávali přednost jeho otci. Otec, který z nich dřel kůži, otec, který zasíval a sklízel obilí na těchhle kozích skalinách, byl jedním z nich. On ne, on byl cizí a živil se jejich prací. Věděl, že jím pohrdají a možná ho nenávidí.

Copyright © 2002, The Estate of Italo Calvino

All rights reserved

Translation © Jiří Pelán, 2018

Translation © Alena Hartmanová – dědicové c/o DILIA, 1959

Epilogue © Jiří Pelán, 2018

ISBN 978-80-7363-901-3

Italo Calvino: Nesnadné idyly

Od narození italského autora Itala Calvina uplynulo letos 95 let. Byl nejen prozaikem, ale i esejistou, novinářem a redaktorem, tedy opravdu všestranným autorem. Nakladatelství Dokořán, které se v posledních letech ujalo vydávání Calvinových knih u nás, jubilem připomíná prvním českým vydáním povídkové knihy Nesnadné idyly.

Tematicky i stylisticky různorodé povídky souboru Nesnadné idyly, jenž v českém překladu vychází poprvé, spojuje soustředěná vnímavost ke všemu, čím člověk o sobě vypovídá a čím věci vypovídají o člověku. Úvodní texty jsou vzpomínkami na krajinu dětství, na Ligurii – magický prostor mezi mořem a skalami. Zároveň jsou nejzřetelnějším dokladem lyrického základu calvinovského „realismu“, jedinečného daru básnického vidění, schopnosti předávat slovem neobyčejně přesné, čisté a emocionálně působivé obrazy. Další povídky evokují zkušenost odboje, války a násilí a bývají charakterizovány jako vyprávění s prvky napětí a hrůzy. Jiné čerpají z poválečného chaosu a zachycují obyčejné hrdiny s jejich primitivními touhami. Řada textů si pohrává s pohádkovou topikou a zvláštní blok pak představují povídky o prosťáčku Marcovaldovi, ve kterých je zobrazen fenomén moderního velkoměsta – z nich je vybrána i naše ukázka. Nesnadné idyly dokazují, že Italo Calvino je i v rámci maupassantovsko-čechovovské povídkové tradice zcela výjimečným autorem.

Z italského originálu Gli idilli difficili přeložila Kateřina Vinšová

Souběžně nakladatelství Dokořán vydává (rovněž česky poprvé) povídkovou knihu Nesnadné vzpomínky. 

Ukázka z knihy:

Houby ve městě

Vítr, který do města vane z daleka, mu přináší neobvyklé dary, jichž si ale povšimnou jen některé citlivé duše, jako například lidé se sennou rýmou, a ti pak kýchají kvůli pylu z květin rostoucích někde jinde.

Jednoho dne poryv větru zanesl odkudsi na pruh záhonku jedné městské třídy výtrusy a vyrostly tam houby. Nikdo si toho nevšiml kromě Marcovalda, pomocného dělníka, který právě v tom místě nasedá každé ráno do tramvaje.

Marcovaldo neměl oko vycvičené na městský život. Reklamy, semafory, výkladní skříně, světelné nápisy, plakáty se předháněly v nápadech, aby upoutaly pozornost, jeho pohled nepřilákaly, jako by zrakem přehlížel písečnou poušť. Kdežto zežloutlý list na větvi nebo pírko zachycené na střešní tašce mu neunikly nikdy. Nebylo ováda na koňském zadku, cestičky červotoče v dřevěné desce, rozšlápnuté slupky od fíku na chodníku, kterých by si Marcovaldo nevšiml a které by ho nepřivedly k zamyšlení nad střídáním ročních období, nad touhami jeho duše a nad bídou jeho bytí.

A tak když jednou ráno čekal na tramvaj, aby ho odvezla do podniku, kde ho zaměstnávají na různé manuální práce, všiml si u zastávky, na pruhu neplodné ztvrdlé země kolem stromů v aleji čehosi neobvyklého. U jejich úpatí se objevily boule, z nichž některé už popraskaly, a pod nimi z hlíny vykouklo baculaté tělo.

Sklonil se, že si zaváže botu, aby se podíval líp. Byly to houby, opravdové houby, které právě vyrašily v samém srdci města! Marcovaldovi připadalo, že ten bídný šedivý svět kolem něho najednou oplývá utajenou hojností a že se od života přece jenom dá ještě něco očekávat, kromě výplaty hodinové mzdy, přídavků na děti a inflačních a drahotních příspěvků.

V práci byl roztržitější než obvykle. Myslel na to, že zatímco on tady vykládá balíky a bedny, houby, o nichž nikdo jiný neví, nechávají v temné zemi pomalu a tiše dozrát pórovitou dužinu, nasávají podzemní mízu a derou se ztvrdlými hroudami ven. Stačila by jedna deštivá noc, říkal si, a už by se daly sbírat. A nemohl se dočkat, až o tom objevu řekne manželce a šesti dětem.

„Jak vám říkám!“ oznámil jim během hubeného oběda. „Do týdne si pochutnáme na houbách! Pěkně si je osmažíme! Na mou duši!“

A menším dětem, které nevěděly, co jsou to houby, uneseně vykládal o jejich kráse, o mnoha druzích, o lahodné chuti a o tom, jak se připravují. Tím zatáhl do hovoru i manželku, která se až do té doby tvářila spíš nevěřícně a neúčastně.

„A kde jsou ty houby?“ ptaly se děti. „Řekni nám, kde rostou!“

Po té otázce Marcovaldovo nadšení opadlo, dovedla ho totiž k následující podezíravé úvaze: No jo, já jim řeknu, kde rostou, a oni tam půjdou s partou kamarádů, rozkřikne se to po čtvrti a houby skončí na talíři u jiných! A tak v něm teď objev, který mu naplnil srdce láskou k celému světu, rozdmýchal majetnickou posedlost a žárlivou, nedůvěřivou nervozitu.

„Kde ty houby rostou, vím jen já,“ řekl dětem, „a běda vám, jestli o tom před někým ceknete.“

Další den ráno přicházel na tramvajovou zastávku plný obav.

Naklonil se nad záhonek a s ulehčením zjistil, že houby sice povyrostly, ale ne o moc, ještě pořád byly skoro celé schované pod zemí.

Jak se tam tak nakláněl, uvědomil si, že nad ním někdo stojí.

Rychle se narovnal a zatvářil se lhostejně. Byl to metař, opíral se o koště a koukal na něj.

Ten metař, pod jehož pravomoc houby spadaly, byl vytáhlý mladík s brýlemi. Jmenoval se Amadigi a Marcovaldovi byl už delší dobu nesympatický, ani nevěděl proč. Možná to bylo brýlemi, jimiž zkoumal asfalt na ulicích, aby na něm nezůstala ani snítka z přírody.

Byla sobota a Marcovaldo strávil volné odpoledne roztržitým bloumáním poblíž záhonku, na dálku sledoval metaře a houby a odhadoval, jak dlouho může ještě trvat, než vyrostou.

V noci pršelo. Stejně jako rolníci, kteří se po měsících sucha probudí, uvidí první kapky deště a tetelí se radostí, tak se jako jediný ve městě radoval i Marcovaldo, posadil se na posteli a přivolal všechny členy rodiny. „Prší, prší!“ a vdechoval vůni mokrého prachu a čerstvé plísně přicházející zvenčí.

Už za úsvitu – byla neděle – běžel i s dětmi a vypůjčeným košíkem k záhonku. Houby tam byly, pěkně vzpřímené na nohách a s klobouky vysoko nad promáčenou půdou. „Sláva!“ a hned je začali sbírat.

„Tati, podívej, kolik jich má tamhleten pán!“ řekl Michelino, otec zvedl hlavu a kousek od nich uviděl Amadigiho, který nesl košík plný hub.

„Taky je sbíráte?“ nadhodil metař. „Jsou teda jedlé? Já jich pár nasbíral, ale nevěděl jsem, jestli se můžou jíst… Tamhle o kus dál vyrostly ještě větší… No dobře, když to teď vím, řeknu to našim, je tu celé příbuzenstvo, dohadujou se, jestli je mají sbírat, nebo ne…,“ a dlouhým krokem odkráčel.

Marcovaldo oněměl. Ještě větší houby a on si jich nevšiml, taková netušená žeň a oni mu ji vyfouknou pod nosem. Chvíli byl zlostí a hněvem bez sebe a potom – jak se občas stává – se v něm ty pocity proměnily v gesto štědrosti: „Poslyšte! Nechcete si večer osmažit houby?“ zavolal na lidi tísnící se na tramvajové zastávce. „Tady na té třídě vyrostly houby! Pojďte se mnou! Je jich tu dost pro všechny!“ a vyrazil Amadigimu v patách a za ním průvod lidí s deštníky zavěšenými přes paži, protože počasí bylo pořád vlhké a nejisté.

Našlo se dost hub pro všechny, a protože neměli koše, dávali je do otevřených paraplat. Kdosi nadhodil: „Bylo by pěkné udělat si oběd všichni společně!“ Jenže každý vzal svoje houby a mazal

domů.

Ale pak se brzy zase všichni sešli, vlastně hned večer, na stejném nemocničním pokoji, po výplachu žaludku, který je zachránil před otravou, nijak vážnou, protože množství hub, co každý z nich pozřel,

bylo poměrně malé.

Marcovaldo a Amadigi měli postele vedle sebe a nevraživě po sobě koukali.

Copyright © 2002, The Estate of Italo Calvino

All rights reserved

Translation © Kateřina Vinšová, 2018

Epilogue © Jiří Pelán, 2018

ISBN 978-80-7363-900-6

2 x Italo Calvino

Neviditelná města i Když jedné noci cestující patří mezi knihy, na které se nezapomíná. V době svého prvního vydání v 70. letech vyvolaly mezinárodní ohlas, dnes již patří ke klasickým dílům světového kánonu. Přesto je jejich četba stále dobrodružstvím. Calvino nenechá čtenáře vydechnout a nabízí mu hned několik příběhů zároveň.

Román Když jedné zimní noci cestující je rafinovaným beletristickým dílem, je to „kniha o knihách“, i o sobě samé. Kombinují se zde dvě narativní linky - tou první je příběh Čtenáře a Čtenářky, druhou tvoří úvodní kapitoly deseti románů, které se mezi sebou rozmanitými způsoby proplétají, a tím vyvolávají napětí a neustále živí čtenářovu zvědavost. Calvinovi se tak do struktury jednoho románu podařilo zakomponovat fragmenty různých prozaických žánrů, které napodobuje a paroduje. Četba této neobvyklé knihy vyvolává otázky po vztahu "psaného" a "nepsaného", literatury a skutečnosti či autora a čtenáře, ale zároveň se stává zábavným literárním dobrodružstvím.

V knize Neviditelná města vypráví Marco Polo na dvoře Kublaj chána postupně o městech, nazvaných exotickými ženskými jmény; vypráví o místech, která navštívil, i těch imaginárních, která nejsou na žádné mapě. Přesně odměřenými slovy popisuje krajiny a města, jejichž znaky a tvary, věže, mosty, domy, ulice jsou nám povědomé, jako by zhmotňovaly naše zkušenosti, poznatky a sny. V Markově podání jsou všechna města variantou téhož modelu - jeho rodných Benátek. Jejich podoba je neomezená, může mít tolik odlišných tváří, kolik jich má sám život ve svém trvání, zániku i věčné obnově. Calvino rozkládá představu prapůvodního města na jedenáct motivů, které navzájem kombinuje a začleňuje do komplexní struktury, jež má odrážet půdorys labyrintu současného světa.

Italo Calvino (1923-1985), prozaik, excelentní povídkář, esejista, novinář a nakladatelský redaktor, patří mezi nejvýznamnější italské autory druhé poloviny 20. století. Narodil se v Santiagu de Las Vegas na Kubě, dlouhá léta žil v Turíně, v roce 1967 se s rodinou přestěhoval do Paříže, kde se stal členem skupiny Oulipo. Zprvu se hlásil k neorealismu, později však v jeho díle převážila fantastika a experiment. Mezi Calvinovy nejznámější texty patří kromě próz Neviditelná města (1972) a Když jedné zimní noci cestující (1979) také trilogie Naši předkové (1970), román Palomar (1983), Americké přednášky (1988) či množství povídek (souborně 1958).

Knihu Když jedné zimní noci cestující do češtiny přeložil Jiří Pelán, Neviditelná města Vladimír Hořký. 

V příštím roce nakladatelství Dokořán chystá vydání Calvinových knih Nesnadné vzpomínky a Nesnadné idyly (v překladu Jiřího Pelána a Kateřiny Vinšové), které s Neviditelnými městy a Když jedné zimní noci cestující vytvoří jeden designový celek – úprava knih je dílem Michala Puhače.

Ukázka z knihy Neviditelná města

O městě, které se nazývá Dorotea, se dá vyprávět dvojím způsobem: můžete říci, že se z jeho hradeb tyčí čtyři hliníkové věže, střežící sedm bran s padacími mosty přes příkop, jehož vody napájejí čtyři zelené kanály, které protékají městem a dělí je na devět čtvrtí, z nichž každá má tři sta domů a sedm set komínů; a můžete — když ještě vezmete v úvahu, že děvčata na vdávání z jedné čtvrti si berou za muže mladíky z jiných čtvrtí a jejich rodiny si vyměňují zboží, na které má každá z nich výhradní právo: bergamotky, jeseteří jikry, sextanty, ametysty — na základě těchto údajů vypočítat všechno, co chcete vědět o minulosti, přítomnosti i budoucnosti města. Anebo můžete říci, jako ten velbloudář, který mě tam zavedl: „Přišel jsem tam jednoho rána, když jsem byl ještě chlapec; mnoho lidí spěchalo po ulicích k tržišti, ženy měly krásné zuby a dívaly se ti přímo do očí, tři vojáci na tribuně hráli na klarinet, všude kolem se točila kola a vlály barevné nápisy. Předtím jsem znal jen poušť a karavanní cesty. Toho rána v Dorotei jsem si uvědomil, že mohu od života očekávat jakékoli dobro. Během let moje oči zabloudily zpátky na širé pláně pouště a mohly se dívat zase jen na stopy karavan; teď však vím, že to je pouze jedna z mnoha cest, které se mi toho rána v Dorotei nabízely.“

Copyright © 2002, The Estate of Italo Calvino

All rights reserved

Translation and epilogue © Vladimír Hořký, 1986, 2007, 2017

ISBN 978-80-7363-832-0

Ukázka z knihy Když jedné zimní noci cestující:

Chystáš se započít četbu nového románu Itala Calvina Když jedné zimní noci cestující. Uvolni se. Soustřeď se. Zapuď všechny ostatní myšlenky. Ať se svět kolem tebe rozostří do nezřetelnosti. Nejlépe uděláš, když zavřeš dveře; televizor ve vedlejší místnosti je věčně zapnutý. Řekni ostatním na rovinu: „Ne, nechci se dívat na televizi.“ Řekni to pěkně nahlas, jinak tě neuslyší: „Čtu! Nechci být rušen!“ Možná že tě v tom rámusu ani teď neslyšeli; řekni to ještě jednou, zakřič: „Začínám číst nový román Itala Calvina!“ Anebo jim to ani neříkej; snad ti i tak dají pokoj.

Udělej si pohodlí: sedni si, natáhni se, stoč se do klubíčka, lehni si. Lehni si na záda, na bok, na břicho. Do lenošky, na divan, do houpacího křesla, do skládacího lehátka, na sofa. Do houpací sítě, pokud máš houpací síť. Samozřejmě na postel, anebo do postele. Můžeš se popřípadě postavit na hlavu, jako jogín. To se ví, i kniha pak bude vzhůru nohama.

Ideální pozici ke čtení, želbohu, dosud nikdo neobjevil. Kdysi se četlo vestoje, před pulpitem. Lidé si zvykli při četbě stát a nehnout brvou. Odpočívali tak po únavné jízdě na koni. Číst na koni přitom nikoho nenapadlo; ale dnes se ti ta myšlenka vůbec nezdá marná: číst pevně usazen v sedle, mít knihu rozloženou v koňské hřívě, možná zavěšenou za koňovy uši pomocí speciální ohlávky. Četba

s nohama ve třmenech by mohla být velice příjemná; když má člověk četbu vskutku vychutnat, je nezbytnou podmínkou, aby měl chodidla nad zemí.

Nuže, nač ještě čekáš? Natáhni si nohy, polož si chodidla na polštářek, na dva polštářky, na opěradla divanu, na lenoch křesla, na čajový stolek, na psací stůl, na piano, na glóbus. Předtím si ale zuj boty. Pokud chceš mít nohy nahoře, samozřejmě; pokud ne, zase si je obuj. Hlavně tady nestůj s botami v jedné ruce a s knihou v druhé.

Nastav si světlo, aby sis neunavoval oči. Udělej to hned, protože jakmile se pohroužíš do četby, nic už tě nepřinutí, aby ses zvedl. Dbej přitom, aby stránka nezůstala ve stínu a aby na šedém pozadí nevyvstal chuchvalec černých písmen, uniformních jako houf myší; ale taky dej pozor, aby na stránku nedopadalo příliš ostré světlo a aby se neodráželo od kruté bělosti papíru a nepožíralo stínování liter, jak tomu bývá v poledne na středomořském Jihu. Snaž se nyní předvídavě zařídit vše, co ti umožní nepřerušovanou četbu. Jestli kouříš, přines si cigarety a popelník. Co ještě? Potřebuješ si odskočit? Tak honem.

Ne že bys očekával výslovně od této knihy něco zvláštního. Jsi člověk, který zásadně od ničeho nic nečeká. Znáš spoustu lidí, mladších než ty, a taky starších než ty, co neustále žijí v očekávání mimořádných zážitků; slibují si je od knih, od svých bližních, od cest, od událostí, od toho, co budoucnost chová ve svém lůně. Ty k nim nepatříš. Víš, že v nejlepším případě můžeš doufat, že tě nepotká to nejhorší. Toto je závěr, k němuž ses dopracoval, jak pokud jde o tvůj osobní život, tak pokud jde o obecné, ba přímo světové problémy. A pokud jde o knihy? No ano, právě protože jsi toto mladistvé slastné očekávání vypudil ze všech ostatních sfér, domníváš se, že máš právo dopřát si je v oné krajně omezené oblasti, jíž jsou knihy a kde sice můžeš dopadnout všelijak, ale riziko deziluze je snesitelné.

Nuže, všiml sis v novinách, že vyšlo Když jedné zimní noci cestující, nová kniha Itala Calvina, spisovatele, který už řadu let nic nevydal. Zašel jsi do knihkupectví a knihu sis koupil. Dobře jsi udělal.

Už ve výkladu knihkupectví jsi rozpoznal přebal s titulem, který jsi hledal. Vydávaje se po této vizuální stopě, prodral ses do obchodu přes husté zátarasy Knih, Které Jsi Nečetl. Zachmuřeně na tebe zíraly ze stolů a z polic a snažily se podlomit tvou vůli. Ty však dávno víš, že nesmíš projevit slabost, že se mezi nimi nalézají celé hektary Knih, Bez Jejichž Četby Se Obejdeš, Knih Určených K Jiným Účelům Než K Četbě, Knih, Které Jsi Už Četl, Aniž Jsi Je Musel Vůbec Otevřít, Neboť Náležejí Do Kategorie Toho, Co Bylo Přečteno Ještě Předtím, Než To Bylo Napsáno. A tak překonáváš první pás šancí, načež proti tobě vyráží pěchota Knih, Které By Sis Jistě Rád Přečetl,

Kdybys Tu Byl Věčně, Jenže Máš Bohužel Jenom Tenhle Život. Rychlým úhybným manévrem jim unikáš a vrháš se doprostřed šiků Knih, Které Máš V Úmyslu Si Přečíst, Ale Dříve Si Musíš Přečíst Ještě Některé Jiné, Knih, Které Jsou Moc Drahé A Které Si Koupíš Později, Až Je O Polovinu Zlevní, Knih, Které Viz Výše, Až Vyjdou Jako Paperbacky, Knih, Které Si Můžeš Od Někoho Vypůjčit, Knih, Které Už Všichni Četli, Takže Máš Pocit, Že Jsi Je Už Četl I Ty. Odraziv tyto výpady, míříš pod věže pevnosti, kde ti kladou odpor

Knihy, Které Sis Chtěl Přečíst Už Dávno,

Knihy, Které Léta Beznadějně Sháníš,

Knihy, Které Se Týkají Něčeho, Čím Se Právě Zabýváš,

Knihy, Které Chceš Mít, Abys Je Měl Pro Každý Případ Při Ruce,

Knihy, Které Bys Mohl Dát Stranou A Přečíst Si Je Eventuálně Letos V Létě,

Knihy, Které Patří K Jiným Knihám A Ve Tvém Regálu Zatím Chybějí,

Knihy, Které V Tobě Vyvolávají Náhlou Frenetickou A Ne Zcela Odůvodnitelnou Zvědavost.

Nuže, dokázal jsi neohraničený počet sil, jež jsi nalezl v poli, zredukovat na množinu, která je pravda značně rozsáhlá, nicméně kalkulovatelná v řádu konečných čísel; nic na tom nemění ani skutečnost, že tato relativní úleva je ze zálohy ohrožována Knihami, Které Jsi Četl Strašně Dávno A Měl By Sis Je Přečíst Znovu a Knihami, O Kterých Jsi Vždycky Tvrdil, Žes Je Četl A Je Nejvyšší Čas, Aby Sis Je Přečetl Doopravdy.

Osvobodíš se několika hbitými kličkami a skokem vnikáš do citadely Novinek Jejichž Autor Nebo Téma Tě Zajímá. Také uvnitř této pevnosti se dokážeš prosekat řadami obránců, poté co je rozdělíš na Novinky, Jejichž Autor Nebo Téma Nejsou Noví (pro tebe nebo vůbec) a Novinky, Jejichž Autor Nebo Téma Jsou Zcela Neznámí (alespoň z tvého pohledu), a když určíš míru jejich zajímavosti podle toho, jak je to v dané chvíli s tvou žádostivostí a potřebou nového a nenového (nového, jež hledáš v nenovém, a nenového, jež hledáš v novém).

Čímž má být řečeno, že jsi zběžně přelétl pohledem názvy svazků vystavených na pultě a pak jsi obrátil své kroky k hromadě čerstvých výtisků Když jedné zimní noci cestující, zmocnil ses jednoho z nich a odnesl jsi ho k pokladně, abys dojednal převedení vlastnického práva k řečenému exempláři na svou osobu.

Vrhl jsi ještě rozpačitý pohled na okolní knihy (či přesněji: to knihy za tebou hleděly s rozpačitým výrazem psů, kteří pozorují z klecí obecního psince, jak si jednoho z jejich bývalých kamarádů odvádí na vodítku pán, jenž ho přišel vykoupit) a vyšel jsi na ulici.

Čerstvě vydaná kniha ti působí zcela jedinečné potěšení, neodnášíš si jen knihu, ale i její novost, čímž by mohla být zajisté míněna pouhá novota výrobku, který právě vyšel z továrny, naivní půvab mladosti, jímž se zdobí i knihy, ona prchavá krása, která trvá jen do kvapného podzimku knihoven, kdy obálka začne žloutnout, na ořízku lehne závoj smogu a hřbet popraská v rozích. Avšak ne, ty doufáš pokaždé v opravdovou novost, v novost, která zůstane navždy stejně nová jako v prvním okamžiku. Tím, že si přečteš právě vydanou knihu, zmocníš se této novosti od první chvíle a nebudeš ji pak muset dobíhat a pronásledovat. Narazils tentokrát na tu pravou? Kdo ví. Podívejme se, jak to začíná.

Copyright © 2002, The Estate of Italo Calvino

All rights reserved

Translation and epilogue © Jiří Pelán, 1998, 2017

ISBN 978-80-7363-833-7