V Nesnadných vzpomínkách zobrazuje Italo Calvino proměnu italské
společnosti a vztahů mezi generacemi – mezi otci „hospodáři“ a vykořeněnými
syny. Povídky z venkovského prostředí Ligurie, ve kterých je tematizován
poválečný rozklad tradičních hodnot a společenství, jsou doplněny prózami, v
nichž se autor vrátil do let svého dospívání. Vzpomíná na klíčové okamžiky, jež
podmínily jeho příští životní volby: na vyhlášení války, brutální anexi
francouzského Mentonu a na první zkušenost s válečným chaosem. Přestože mnohdy
nese líčení rozchodu se starým světem příznak trpkosti a rozčarování,
nepostrádají jeho povídky ani komický ráz a znovu jen potvrzují Calvinovo
vypravěčské mistrovství.
Italo Calvino (1923–1985), prozaik, excelentní povídkář, esejista,
novinář a nakladatelský redaktor, patří mezi nejvýznamnější italské autory
druhé poloviny 20. století. Narodil se v Santiagu de Las Vegas na Kubě, dlouhá
léta žil v Turíně, v roce 1967 se s rodinou přestěhoval do Paříže, kde se stal
členem skupiny Oulipo. Zprvu se hlásil k neorealismu, později však v jeho díle
převážila fantastika a experiment. Mezi Calvinovy nejznámější texty patří
například: Neviditelná města (1972), Když jedné zimní noci cestující (1979),
trilogie Naši předkové (1970), román Palomar (1983), Americké přednášky (1988)
či množství povídek (souborně 1958).
Nesnadné vzpomínky vychází česky poprvé, z italského originálu Le
memorie difficili přeložil Jiří Pelán. Novela Avantgardisti v Mentonu vychází
v překladu Aleny Hartmanové, která jej pořídila pro svou antologii italské
povídkové tvorby Černý chléb (Naše vojsko 1959). Tento překlad, jak v ediční
poznámce píše Jiří Pelán, je zařazen „jako hold jedné z našich
nejzasloužilejších překladatelek italské literatury“, avšak vzhledem k tomu, že
Calvino
provedl později v próze rozsáhlé škrty, byl pro nové vydání
revidován.
Vydává nakladatelství Dokořán.
Ukázka
z povídky Hospodářovo oko:
„Z
hospodářova oka,“ řekl mu otec, ukazuje přitom na své oko, staré oko bez řas
mezi vrásčitými víčky, kulaté jako oko ptáka, „z hospodářova oka kůň
tloustne.“
„Ano,“
řekl syn a zůstal sedět na kraji stolu z nahrubo ohoblovaných prken ve stínu
velkého fíkovníku.
„Takže,“
řekl otec, prst ještě stále pod okem, „jdi na terasy s obilím a podívej
se, jak žnou.“
Syn
měl ruce zabořené v kapsách, lehký větřík mu nadouval na zádech košili s krátkými
rukávy.
„Dobře,“
řekl a nehýbal se. Slepice sem tam zobaly nějaký zbytek rozšlápnutého fíku.
Když
starý viděl syna poddávajícího se netečnosti jako třtina ve větru, pocítil, jak
v něm od vteřiny k vteřině narůstá vztek: tahal pytle ze skladiště, kydal hnůj,
zahrnoval příkazy a nadávkami sehnuté muže, hrozil uvázanému psovi ňafajícímu v
oblaku much.
Hospodářův
syn se však nezvedal ani nevyndával ruce z kapes, seděl nehnutě, pohled upřený
na zem a ústa našpulená k hvízdnutí, jako by všechno to mrhání silami
neschvaloval.
„Hospodářovo
oko,“ řekl starý.
„Jdu,“
odtušil syn a beze spěchu se dal na cestu.
Šel
stezičkou ve vinohradu, ruce v kapsách a nezvedaje příliš podrážky. Otec, zeširoka
rozkročený pod fíkovníkem, mohutné pěsti sepjaté za zády, se za ním chvíli díval:
několikrát za ním málem
něco křikl, ale nakonec zůstal zticha a dal se znovu do kydání
hnoje.
Cestou
syn zase spatřil barvy údolí a znovu uslyšel bzučení čmeláků v ovocných sadech.
Pokaždé když se po měsících vracel do svého kraje, zmalátnělý pobytem ve vzdálených
městech, znovuobjevoval vzduch a vznešené ticho své země jako pozapomenutou připomínku
dětství, provázenou výčitkou. Pokaždé když sem přišel, jako by čekal na zázrak:
vrátím se a tentokrát všechno dostane smysl – zeleň, jejíž pásy splývají po úbočích
mého statku, stále stejná gesta lidí při práci, růst každého stébla, každé větve;
zuřivá náklonnost k této zemi se zmocní i mne, tak jako se zmocnila mého
otce, a já se nakonec od těchto míst nedokážu odtrhnout.
Obilí
se nacházelo na terasách kamenitého ostrohu, rostlo namáhavě a vytvářelo uprostřed
šedivého suchopáru žlutý čtverec. Dva černé cypřiše, jeden nahoře a druhý dole,
dělaly dojem, že tam drží stráž. V obilí byli lidé a blýskaly se tam srpy; žluť
zvolna mizela jako vygumovaná a zespodu se znovu vynořovala šeď. Hospodářův syn
stoupal zkratkami po holém srázu se stéblem trávy mezi zuby; lidé na obilných
terasách už si ho určitě všimli a jistě už se k jeho příchodu
vyjádřili.
„Dobrej,“
řekl U Pé, když se přiblížil.
„Dobrej,“
řekl hospodářův syn.
„Dobrej,“
řekli ostatní.
A
hospodářův syn odpověděl: „Dobrej.“
A
tak všechno, co si mohli říct, bylo řečeno. Hospodářův syn si s rukama v kapsách
sedl na kraj terasy.
„Dobrej,“
ozval se ještě jeden hlas z terasy, která se nacházela o něco výše. Paběrkovala
tam Franceschina. Řekl tedy ještě jednou: „Dobrej.“
Lidé
mlčky žali. U Pé byl stařec se žlutou kůží, která mu svraskle visela kolem kostí;
U Ché byl chlapík v nejlepších letech, podsaditý a celý zarostlý; Nanin byl
mladý vyzáblý zrzek: měl na sobě propocené tílko a kus nahého hřbetu se
objevoval a mizel pokaždé, když se ohnal srpem. Stará Girumina sbírala klasy v
podřepu a vypadala přitom jako velká černá slepice. Franceschina na vyšším
pruhu zpívala píseň z rádia. Vždycky když se sklonila, odhalila nohy až nad podkolení.
Hospodářův
syn se styděl, že tu hlídá, vzpřímený jako cypřiš a nečinný uprostřed těch, kdo
pracují. „Teď,“ pomyslel si, „si řeknu o srp a taky to zkusím.“ Ale mlčel, nehýbal
se a hleděl na terén zježený žlutými tvrdými nožkami posekaných klasů. Ostatně
by to stejně se srpem neuměl a nakonec by se ztrapnil. Paběrkovat: to by tak ještě
svedl, tuhle ženskou práci. Sklonil se, sebral dva klasy a hodil je do černé zástěry
staré Giruminy.
„Dejte
pozor, ať nešlapete, kde jsem to ještě nevysbírala,“ řekla stařena.
Hospodářův
syn si šel znovu sednout na kraj terasy, žvýkaje stéblo slámy.
„Víc
než loni, letos?“ zeptal se.
„Míň,“
řekl U Ché, „každej rok je toho míň.“
„To
tím mrazem,“ řekl U Pé, „co byl v únoru. Pamatujete si, jak v únoru mrzlo?“
„Ano,“
řekl hospodářův syn. Ale nepamatoval si to.
„A
taky,“ řekla stará Girumina, „přišlo v březnu krupobití. Pamatujete si na březen?“
„Bylo
krupobití,“ řekl hospodářův syn. Znovu zalhal.
„Podle
mě,“ řekl Nanin, „je to tím suchem v dubnu. Pamatujete si na to sucho?“
„Po
celý duben,“ řekl hospodářův syn. Nepamatoval si na nic.
Muži
se nyní dali do debaty o dešti, mrazech a suchu: hospodářův syn zůstal stranou,
o příhodách země neměl ponětí. Hospodářovo oko. Byl jen okem, ale k čemu je
dobré oko, pouhé oko, odtržené od toho všeho. Vždyť ani nic nevidí. Není
pochyb, kdyby se tu objevil jeho otec, určitě by všechny zahrnul kletbami,
zjistil by, že odvedli nepořádnou práci, že pracovali pomalu a úrodu úplně zni čili.
Cítil dokonce, jak je toho zapotřebí, toho křiku jeho otce, rozléhajícího se po
terasách – jako když vidíme, že někdo střílí, a pocítíme potřebu prasklých
bubínků. On by nikdy na lidi nekřičel a oni to věděli, a tak pokračovali ve
svém lenivém tempu. Ale přitom určitě před ním dávali přednost jeho otci. Otec,
který z nich dřel kůži, otec, který zasíval a sklízel obilí na těchhle kozích
skalinách, byl jedním z nich. On ne, on byl cizí a živil se jejich prací.
Věděl, že jím pohrdají a možná ho nenávidí.
Copyright © 2002, The Estate of
Italo Calvino
All rights reserved
Translation © Jiří Pelán, 2018
Translation © Alena Hartmanová – dědicové
c/o DILIA, 1959
Epilogue © Jiří Pelán, 2018
ISBN 978-80-7363-901-3
Žádné komentáře:
Okomentovat