Robert van Gulik: 3x soudce Ti

Nizozemský orientalista a diplomat Robert van Gulik se s postavou soudce Ti setkal poprvé jako překladatel. V roce 1949 přeložil do angličtiny čínskou detektivku z 18. století Slavné případy soudce Ti. Dodejme, že van Gulik (1910–1967) se čínsky naučil v Indonésii, kde vyrůstal. Od roku 1935 působil jako diplomat v Japonsku, v Číně, v Indii a v Libanonu.

Postava soudce založená na reálné osobnosti soudce a vládního úředníka Ti Žen-ťie, který žil na konci 7. století v období dynastie Tchang, van Gulika však natolik zaujala, že si vyzkoušel zasadit ji do vlastních příběhů. Držel se přitom tradice klasického detektivního příběhu ze staré Číny – třeba tím, že hrdina v jedné knize řeší souběžně tři případy. V letech 1950 až 1968 vydal van Gulik pětadvacet knih o soudci Ti – románů i povídkových souborů. Nizozemský spisovatel se díky jim jedním z nejproslulejších autorů historických detektivek na světě.

Českému čtenáři čínské detektivky Roberta van Gulika poprvé představil roku 1971 Odeon, kdy v překladu Miloslava Žiliny. Další překlady pořídila někdejší rozhlasová reportérka a publicistka Věra Šťovíčková-Heroldová. Do roku 1989 je ovšem vydávala pod jmény svých přátel, protože sama oficiálně publikovat nemohla.

Po jejích překladech nyní sáhlo i nakladatelství Garamond, které v jednom svazku vydává hned tři případy soudce Ti.

V knize najdeme romány:

Soudce Ti a vražedný zvon - Soudce Ti je nově jmenován náčelníkem v Pu-jangu, kde usvědčí falešného  opata a mnichy v chrámu Bezmezného milosrdenství, jejichž „zásluhou“  přicházely na svět nelegitimní děti. Při vyšetřování případu Liang versus Lin objeví soudce Ti pod obrovským zvonem několik let starou  kostru a jen zázrakem se mu podaří zachránit holý život.

Strašidelný klášter - Soudce Ti je přinucen kvůli bouři přenocovat se svým pomocníkem Tao

Kanem v taoistickém klášteře v horách Chan-jüanu, kde musí vyřešit tři záhadné případy: případ balzamovaného opata, případ zbožné panny a  případ nevraživého mnicha.

Červený pavilon - Soudce Ti přebírá od náčelníka Lo ze sousedního okresu zdánlivě jasný  případ sebevraždy akademika Li Liena a hned musí řešit smrt kurtizány Podzimní luny a údajnou sebevraždu Tao Kunga, která se stala před  třiceti lety. Všechny tyto případy mají společné to, že se staly v Červeném pavilonu a mají vypadat jako sebevraždy…

Ukázka z románu Červený pavilon:

Soudce Ti se bezděčně otřásl a uložil měďáky zpět do rukávu. Přechod od dokonalé krásy kurtizány k odpornému zjevu této ubohé lidské trosky byl příliš náhlý.

„Nesu dobré zprávy, pane!“ ozval se bodrý hlas za jeho zády. Soudce se otočil a potěšené se usmál. Ma Žung vzrušeně pokračoval.

„Náčelník Lo je tady na ostrově! Ve třetí ulici odtud jsem uviděl oddíl strážníků, sešikovaných podél velkých nosítek, která vypadala jako úřední. Tak jsem se jich zeptal, které významné osobnosti patří, a oni mi řekli, že náčelníkovi! Pobýval tu několik dnů a teď se vrací do města. Tak honem letím informovat Vaši Ctihodnost.“

„To je skvělé! Pozdravím se s ním tady a to nám ušetří cestu do Ťin-chua. Dostaneme se domů o den dřív, Ma Žungu! Pospěšme si, abychom ho zastihli, než odjede.“

Oba muži spěšně vyšli z Červeného pavilonu a zamířili k přední bráně.

Přeplněné ulice lemovaly po obou stranách křiklavě osvětlené restaurace a herny. Cestou Ma Žung dychtivě obhlížel balkony. Tu a tam postávalo u zábradlí pár bohatě oděných mladých žen, které se bavily mezi sebou nebo se lenivě ovívaly barevnými hedvábnými vějíři. Bylo horko a vlhko, vedro bylo úmorné.

Další ulice byla méně rušná, brzy se dostali mezi temné domy, kde nad bránou svítil vždy jen jeden lampion. Tam bylo diskrétně napsáno drobnými znaky ‚Pole blaženosti‘, ‚Útočiště vonné elegance‘ nebo jiná taková jména, naznačující, že jsou to domy schůzek.

Soudce Ti spěšně zahnul za roh. Před přepychovým hostincem zvedal právě tucet svalnatých nosičů na ramena žerdě palankýnu a oddíl strážníků jim přihlížel.

Ma Žung řekl honem jejich veliteli: „Tohle je soudce Ti z Pu-jangu. Ohlas Jeho Excelenci svému pánovi.“

Velitel přikázal nosičům, aby nosítka opět položili. Odhrnul záclonku a cosi

do okénka zašeptal.

Ve dvířkách palankýnu se objevila korpulentní postava náčelníka Loa. Jeho kulaťoučké tělo halil elegantní šat z modrého hedvábí, na hlavě mu seděla parádnicky na stranu černá sametová čapka. Hned vystoupil, uklonil se před soudcem Ti a zvolal:

„Jaká šťastná náhoda vás přivádí sem na Rajský ostrov, starší bratře? Vy jste přesně ten člověk, kterého potřebuji! Jaká radost opět se s vámi setkat!“

„Potěšení je na mé straně! Vracím se z hlavního města do Pu-jangu. Měl jsem v úmyslu jet zítra přes Ťin-chua, abych vám složil poklonu a poděkoval vám

za loňské laskavé pohostinství.“

„To nestojí za řeč!“ zvolal Lo. Kulaťoučká tvář se špičatým knírem a chumáčovitou krátkou bradkou se složila do širokého úsměvu. „Bylo poctou pro můj okres, že ty dvě mladé ženy, které jsem vám opatřil, pomohly odhalit darebácké mnichy. Nebesa, Ti, o tom případu buddhistického chrámu se mluvilo po celé provincii!“

„Až příliš!“ podotkl soudce Ti s ironickým úsměvem. „Buddhistická klika přiměla Metropolitní soud, aby mě předvolal do hlavního města k revizi celého případu. Kladli mi mnoho otázek, nakonec však prohlásili, že jsou spokojeni. Ale pojďme dovnitř, budu vám všechno vyprávět u šálku čaje.“

Lo rychle přistoupil až těsně k němu. Položil baculatou ruku na jeho rámě a řekl tiše a důvěrně:

„To nemohu, starší bratře. Jedna velice naléhavá záležitost si žádá, abych se okamžitě vrátil do města. Poslyšte, Ti, musíte mi pomoci! Strávil jsem tu dva dny, vyšetřoval jsem jednu sebevraždu. Velice jednoduchý případ, ale náhoda tomu chtěla, že ten chlapík přednedávnem vyšel z palácových zkoušek jako první a byl jmenován členem Císařské akademie. Zdržel se tu na zpáteční cestě domů, zapletl se s jednou ženou – a dál už je to stará historie. Ten člověk se jmenuje Li a je synem doktora Lia, proslulého cenzora. Nedostal jsem se k sepsání všech úředních papírů. Udělejte to pro mne, Ti, zdržte se tu jeden den a doveďte tu záležitost do konce místo mne, prosím vás. Je to čistě rutinní případ! Já teď musím opravdu odjet.“

Soudce Ti neměl nejmenší chuť zastoupit svého kolegu v působišti zcela mu neznámém, ale nemohl dost dobře odmítnout. Řekl:

„Samozřejmě, že udělám všechno, abych vám pomohl, Lo.“

„Skvělé! Tak já se tedy rozloučím.“

„Počkejte!“ zadržel ho soudce. „Já tu nemám žádnou pravomoc, musíte mě jmenovat přísedícím ťin-chuajského soudu.“

„Tak já vás tímto jmenuji!“ prohlásil Lo velkoryse a obrátil se ke svému palankýnu.

„Budete mi to muset dát písemně,“ řekl soudce se shovívavým úsměvem. „Tak to ukládá zákon!“

„Nebesa, další zdržení!“ zvolal náčelník Lo nedůtklivě. Rychle se rozhlédl

na obě strany ulice a pak táhl soudce Ti za sebou do vstupní haly hostince. Postavil se k pultu a popadl list papíru a psací štětec. Náhle se zarazil a rozmrzele mumlal:

„Posvátná Nebesa, jak zní ta úřední formulace?“

Soudce Ti vzal od něho štětec a načrtl pověřovací dokument. Pak vzal další list papíru a celý text opsal.

„Tady přiložíme naše pečeti a otiskneme každý svůj palec,“ řekl, „a bude to v pořádku. Originál si vezměte pro našeho nadřízeného prefekta a doručte mu jej, jak nejdříve to bude možné. Já si ponechám opis.“

„Vy se v těch věcech ohromně vyznáte!“ řekl náčelník Lo vděčně. „Určitě spáváte s úřední spisovou příručkou pod polštářem!“

Když Lo přikládal svou pečeť, soudce Ti se ho zeptal:

„Kdo je pověřen správou ostrova?“

„Ach,“ řekl Lo lehce, „jeden chlapík, jmenuje se Peng Taj nebo tak nějak, to je správce střediska. Báječný chlap, ví o všem, co se tu šustne. Víte, ty herny mu patří, a nevěstince taky. Řekne vám všechno, co budete potřebovat. Až to doděláte, pošlete mi zprávu, jak se vám to bude hodit!“

Když ho opět táhl ven, dodal: „Vřelé díky, Ti, moc si toho cením.“

Už nasedal do nosítek, když si všiml, že jeden strážník zapaluje velký lampion, na němž bylo červenými znaky napsáno: ‚Náčelník Ťin-chua‘.

„Zhasni to, ty hlupáku!“ vyštěkl na něho Lo a na adresu soudce dodal: „Chápejte, nerad bych se oháněl vahou svého úřadu. Vládni blahovolně – jak říká náš mistr Konfucius. Tak na shledanou!“

Zmizel v palankýnu a nosiči zvedli silné žerdě na mozolnatá ramena. Náhle se v okénku odhrnula záclonka a Lo vystrčil svou kulatou hlavu.

„Zrovna jsem si vzpomněl na správné jméno toho správce, Ti. Jmenuje se Feng Taj. Šikovný chlapík, seznámíte se s ním u večeře.“

„U jaké večeře?“ podivil se soudce Ti.

„Ach, já vám to neřekl? Dnes večer pořádá honorace Rajského ostrova

na mou počest večeři v Jeřábí besídce, budete mě tam samozřejmě muset zastoupit. Nemůžeme je zklamat. Ale bude se vám to líbit, Ti, skvěle tam vaří, a nejlepší je ta jejich pečená kachna. Omluvíte mě, viďte? Odvolán v naléhavé státní záležitosti, neodkladné povinnosti a tak dále. Vy umíte tyhle věci formulovat lip než já. A nezapomeňte si vzít k té kachně trochu sladké omáčky!“

Záclonka se opět zatáhla a průvod zmizel ve tmě. Strážníci, kteří šli před ním, netloukli na gongy ani nevolali, aby lidé uvolnili cestu, jak bývá zvykem.

„Proč takový rozruch?“ ptal se užasle Ma Žung.

„Zřejmě došlo za jeho nepřítomnosti v Ťin-chua náhle k nějaké nepříjemnosti,“ mínil soudce. Zvolna svinul své pověření a uložil je do rukávu. Ma Žung se najednou zazubil a řekl spokojeně:

„V každém případě teď v tomto veselém koutě pár dnů pobudeme.“

„Jen jeden den,“ řekl soudce pevně. „Získal jsem jeden den tím, že jsem se setkal s náčelníkem Loem tady, a tento den obětuji jeho záležitosti – ale víc ne. Pojďme zpátky do hostince, musím si na tu zatracenou večeři navléci úřední roucho!“

Robert van Gulik kolem roku 1935