Když Donald Trump vyhrál volby, mnozí si položili otázku, o
níž si nikdo nemyslel, že si ji budeme klást: Je demokracie v USA v ohrožení?
Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, profesoři Harvardovy univerzity, se rozpadem
demokracií v Evropě a Latinské Americe zabývají již více než dvacet let. Oba si
myslí, že odpověď na výše položenou otázku je ano. Demokracie už dnes neumírá s
výstřely – během revolucí nebo vojenských pučů –, ale pomalu, neustálým
ochabováním „hlídacích psů demokracie“, tedy justice a tisku, a rostoucí erozí
základních politických norem. Ještě stále však máme možnost cestu k
autoritářskému režimu opustit.
Levitsky a Ziblatt staví na desítkách let výzkumů a široké
řadě historických a globálních příkladů sahajících od Evropy třicátých let k
dnešnímu Maďarsku, od Turecka a Venezuely až po americký Jih během platnosti
zákonů Jima Crowa. Ukazují na nich, jak demokracie umírá – a jak může být ještě
zachráněna.
Steven Levitsky (1968) je americký politolog a profesor
Harvardovy univerzity. Zaměřuje se na problematiku autoritářských systémů a
demokracií, na stranické systémy a politické strany; specializuje se především
na Latinskou Ameriku. Je autorem nebo spoluautorem knih Transforming
Labor-Based Parties in Latin America (2003), Competitive Authoritarianism
(2010), editorsky se podílel na titulech Argentine Democracy (2005) a Informal
Institutions and Democracy (2006).
Daniel Ziblatt (1972) je profesorem Harvardovy univerzity a
do oblasti jeho zájmu spadá demokratizace i rozpad demokracie s důrazem na
Evropu od 19. století do dneška. Je autorem knihy Conservative Parties and the
Birth of Democracy (2017), která kromě tří dalších cen vyhrála Cenu Woodrowa
Wilsona za nejlepší knihu z oblasti politologie a mezinárodních vztahů. Jeho
první knihou byl titul Structuring the State. The Formation of Italy and
Germany and the Puzzle of Federalism (2006).
Z anglického originálu How Democracies Die, vydaného
nakladatelstvím Crown v New Yorku v roce 2018, přeložil Jaroslav Veis.
Vydává nakladatelství Prostor.
Ukázka z knihy:
Alberto Fujimori neměl v plánu stát se peruánským
diktátorem. Dokonce si ani neplánoval, že se stane prezidentem. Rektor málo
známé univerzity s japonskými předky se chtěl v roce 1990 ucházet o křeslo v
Senátu. Když ho žádná strana nechtěla nominovat, založil si vlastní a nominoval
se sám. Protože však neměl na senátní kampaň dost peněz, rozhodl se vyvolat
pozornost médií tím, že se bude ucházet i o prezidentský úřad. Rok 1990 byl pro
Peru krizový. Hospodářství se hroutilo do hyperinflace a maoistická gerilová organizace známá jako Světlá stezka,
jejíž brutální revolta připravila od svého vzniku v roce 1980 o život desítky
tisíc lidí, se stahovala k hlavnímu městu Limě. Etablované politické strany
Peruánce jen znechucovaly. Mnohé z nich proto oslovila protestní kampaň politické
nuly, jejíž slogan zněl „prezident, jako jste vy“.
V průzkumech veřejného mínění vylétl Fujimori nečekaně
vysoko. Všechny na politické scéně šokovalo, když skončil jako druhý a
kvalifikoval se do rozhodujícího kola voleb spolu s nejpopulárnějším peruánským
spisovatelem Mariem Vargasem Llosou. Peruánci Vargase Llosu, čekatele na
Nobelovu cenu za literaturu, obdivovali. Postavil se za něj doslova každý, kdo
patřil k establishmentu, politici, média, představitelé byznysu. Obyčejní lidé
však usoudili, že má až příliš blízko k elitám, které jejich zájmy přehlížejí.
Fujimori, jehož populistická rétorika souzněla s jejich rozhořčením, ztělesňoval pro mnohé z nich jedinou možnost
změny a zvítězil.
V inauguračním projevu varoval, že Peru čelí „nejhlubší krizi
v dějinách republiky“. Řekl, že hospodářství je „na hraně kolapsu“ a peruánskou
společnost „rozděluje násilí, korupce, terorismus a obchod s drogami“.
Zavazoval se, že „vyvede Peru z tohoto stavu a povede zemi k lepšímu osudu“.
Byl přesvědčen, že Peru vyžaduje drastické hospodářské reformy a že je třeba
vystupňovat boj proti terorismu. Neměl však příliš jasno v tom, jak to zařídit.
Navíc musel čelit znepokojivým obtížím. Jako politický
outsider neměl mezi tradičními peruánskými mocenskými hráči moc přátel. Kongres
ovládaly opoziční strany, které svými nominanty obsadily i Nejvyšší soud.
Tradiční média, z nichž většina podporovala Vargase Llosu, mu nedůvěřovala.
Fujimori vždy nelítostně útočil na politickou elitu země, kterou označoval za
zkorumpovanou oligarchii, která zemi jen ruinuje. Teď však zjišťoval, že ti, na
které útočil a které v kampani porazil, dál ovládají většinu mocenských pák.
Fujimoriho začátek v úřadu byl krkolomný. Během několika
prvních měsíců neprosadil v Kongresu jediný zákon a ani se nezdálo, že soudy
mají v úmyslu na sílící teroristické hrozby nějak reagovat. Fujimori nejenže
neměl zkušenosti se záludnostmi legislativní politiky, ale neměl k tomu ani
dost trpělivosti. Jak to popsal jeden z jeho poradců, Fujimori nemohl „snést
představu, že pokaždé, když chce, aby Kongres nějaký zákon schválil, musí do
prezidentského paláce pozvat předsedu Senátu“. Fujimori raději vládl Peru sám,
jak se někdy chlubil – od svého počítače.
Místo aby s politiky v čele Kongresu vyjednával, začal na ně
útočit a označil je za „nevýkonné
podvodníky“. Pustil se i do nespolupracujících soudců, o nichž řekl, že jsou
„šakalové“ a „ničemové“. Oleje přilil do ohně i tím, že s pomocí exekutivních
dekretů začal Kongres obcházet. Vládní představitelé si začali stěžovat, že
ústava Peru je „rigidní“ a „omezující“ a narůstaly obavy, že Fujimoriho
odhodlání chránit demokratické instituce je jen slabé. V projevu k zástupcům
byznysu se Fujimori ptal: „Jsme skutečně demokracií? … Je pro mě obtížné říct,
že ano. Jsme zemí, kde ve skutečnosti vždy vládly mocné menšiny, oligopoly,
kliky a různá lobby. …“
Znepokojený peruánský establishment úder vrátil. Když
Fujimori obešel soudy a pustil na svobodu tisíce vězňů odsouzených za drobné
zločiny, aby vězení uvolnil pro teroristy, obvinila ho Národní soudcovská
asociace z „nepřijatelného antidemokratického autoritářství“. Soudy rovněž
prohlásily několik Fujimoriho dekretů za protiústavní. Jeho kritici ho běžně
označovali za „autoritáře“ a média ho zobrazovala jako japonského císaře. Počátkem
roku 1991 se začalo mluvit o impeachmentu. V březnu vyšel zpravodajský magazín
Caretas s obálkou, kde byl Fujimori na mušce pušky a text: „Je možné se
Fujimoriho zbavit? Způsob se už v ústavě hledá.“
Fujimori zahnaný do kouta ještě přitlačil. V proslovu k
podnikatelským špičkám prohlásil: „Nezastavím se, dokud neprolomím všechna
zbývající tabu, padnou jedno po druhém. Úsilí ke stržení všech hradeb, které
naší zemi brání v pokroku, ztrojnásobíme.“ V listopadu 1991 poslal Kongresu ke
schválení objemný balík 126 dekretů. Dekrety byly rozsáhlé a zahrnovaly
protiteroristická opatření, která ohrožovala občanská práva. Kongres se
postavil na odpor. Nejenže několik nejdůležitějších dekretů odmítl nebo shodil
ze stolu; schválil také právní normy omezující Fujimoriho moc. Konflikt se
ještě vyhrotil. Fujimori Kongres obvinil, že ho ovládají obchodníci s drogami a
Senát na oplátku schválil návrh, podle něhož se prezidentský úřad „uprázdnil“ z
důvodů Fujimoriho „mravní nedostatečnosti“. I když návrh v Poslanecké sněmovně
o několik hlasů neprošel, vystupňoval se konflikt do stavu, kdy jeden vládní
představitel projevil obavu, že „buď Kongres zabije prezidenta, nebo prezident
zabije Kongres“.
Nakonec zabíjel prezident. Fujimori vystoupil 5. dubna 1992
v televizi a oznámil, že rozpouští Kongres a ruší ústavu. Za méně než dva roky
od doby, kdy byl překvapivě zvolen, se prakticky nevolitelný outsider proměnil
v tyrana.
 |
| Steven Levitsky & Daniel Ziblatt |
Žádné komentáře:
Okomentovat