Vendula Borůvková: 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo

Dokumentární román pro mládež vypráví o tom, že vznik Československé republiky provázely kromě všeobecného nadšení také oběti a ztráty. Nakladatelství Host knihu vydává ke stoletému výročí vzniku Československa. Mladým čtenářům (a nejen jim) představuje dějinné události ne jako nasvícené jeviště s prezidentem Masarykem v hlavní roli a ovacemi vestoje, ale jako svět pouličních lamp od Mostu přes Košice až Užhorod, které někdy osvětlují, někdy ve svém stínu schovávají všední starosti a radosti lidí, jimž republika neohlášeně vpadla do života.

 „Jako nakladatelství chceme přispět k tomu, aby pro děti 28. říjen nebyl jen den volna a jméno Masaryk synonymem náměstí, ale aby si prostřednictvím příběhu svého vrstevníka tuto historickou etapu prožili ve vší její barvitosti,“ popisuje vznik knihy literární redaktor Zdeněk Staszek. Příběh Jendy, jehož rodiny se založení Československa výrazně dotkne, provede čtenáře prvními měsíci československého státu v jejich nejednoznačnosti: kromě hlavních politických událostí se kniha věnuje především jejich dopadům na každodenní život, multietnickému charakteru nové republiky nebo kulturním proměnám celé společnosti. Vypravěčem je Jenda, který každou skutečnost a zkušenost uchopuje z bezprostřední, nereflektivní perspektivy.

„Koncept publikace je vlastně velmi jednoduchý: primárně chceme čtenářům zpřístupnit dějiny prostřednictvím prožitku z příběhu, prožitku sdíleného s hrdinou románu. Pro starší čtenáře a všechny ostatní, kteří chtějí vědět víc, jsme pak k příběhu přidali řadu krátkých poznámek, jež dávají události v příběhu do historických souvislostí. Díky nim se příběh stává plastičtějším,“ doplňuje Eva Sedláčková, vedoucí redaktorka literatury pro děti a mládež nakladatelství Host.   

Knihu napsala šéfredaktorka časopisu 100+1 historie, autorka cestopisné knihy pro děti Annie a berlepsové Vendula Borůvková. „Vznikalo to jako puzzle, náhodně jsem zalovila do krabice se starou zaprášenou veteší a vytáhla kousek, který do vznikající kompozice neuvěřitelně pasoval. Třeba pro psaní pražské kapitoly stačilo zavzpomínat na sametovou revoluci, v roce 1989 mi bylo dvanáct. A myslím, že přes ten tehdejší dětský pocit zmatení a ukřivděnosti – vždyť ve škole to říkali jinak – se mi dařilo dostat k postavám mé knihy zase o něco blíž,“ podotýká k tvorbě románu jeho autorka.

Nezaměnitelný ráz a atmosféru vetkl publikaci svými kresbami mladý ilustrátor a autor komiksů Vojtěch Šeda, který má zkušenosti s historickými projekty pro děti a v poslední době kreslil například komiksové knihy Jak se stal Havel prezidentem (2015), Spolkla mě knihovna (2017) a Hrdinové: Největší příběhy české kopané (2017).

Ukázka z knihy:

kapitola 2

1. listopadu 1918

pátek

Další vlna politiky k nám vtrhla v pátek. Seděli jsme právě u večeře. Tatínek neodložil noviny ani u jídla.

„Provincie Deutschböhmen!“ Prudce zavřel německé noviny, které si normálně nekupoval, a bouchl hrnkem do stolu, až kafe vyšplíchlo. „Naši Němci se chtějí připojit k Německu, v nejhorším aspoň k Rakousku?! I se vším územím? S celými Sudetami? A rakouský parlament ve Vídni že jim to odsouhlasil? To je neuvěřitelná drzost!“

Moje starší sestra Anča obrátila oči v sloup a po­drážděně zasyčela. Kapičky od kafe jí udělaly fleky na halence a zpěvníku, kterým si listovala. Mají se sborem secvičit nějaké národní písně, nejlíp přes noc.

Maminka si povzdychla. Světová i domácí politika, všichni ti Wilsonové, Masarykové, Kramáři a Lodgmanové se nám v posledních dnech nastěhovali do kuchyně a nehodlali se hnout.

„Z toho bude další válka, Eliško, to ti povídám! A my jsme tentokrát uprostřed dění!“

Nechápal jsem, co tím tatínek myslí, ale zaujalo mne, že se okamžitě začal oblíkat. To slibovalo jediné: ne­budu se s ním muset po večeři biflovat latinu. No hurá!

„V sokolském výboru určitě vědí víc. Dobrou noc, děti, a nezlobte!“ Políbil maminku a odešel.

Takhle to v dalších dnech vypadalo skoro pořád.

Hned v pondělí uspořádal táta ve škole mimořádnou přednášku o české historii. Všichni jsme seděli namačkaní v největší třídě a poslouchali výklady o dějinách našeho národa, o právu na samostatnost a profesoru Masarykovi. Táta se u toho hrozně dojímal, pár dětí dokonce rozplakal. A potom začal zpívat:

„Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije,

pokud naše věrné srdce pro náš národ bije.

Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky.

Hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky.“

Ničemu jsem nerozuměl a bylo mi strašlivě trapně!

* * *

Že bude nová válka věděl za chvilku každý. Přestaly dokonce jezdit i vlaky na Prahu a vůbec do „sousedního státu“, jak se teď mezi Němci z provincie Deutsch­böhmen říkalo.

A úplně nejhůř to postihlo nás fotbalisty. Hans má sice oba rodiče Němce, ale chodí stejně jako já na gymnázium do primy a bydlí v naší čtvrti, takže je to náš Hans, náš nejlepší střelec. Jenže od včerejška s náma nehraje. Nesmí, zakázali mu to. Že by ho prý fotr přetáhl páskem. Protože teď jsou všichni sudetští Němci ve válce s novým Československem. Jeho táta i se strejdou už vstoupili k volkswehru, německé domobraně. Takže Hans teď bude kopat za Střimičáky. A my půjdeme leda tak do Prčic. Naštěstí končí sezóna, a třeba si to Hansův táta do jara ještě rozmyslí.

Během listopadu jsme se několikrát porvali se skopčáckýma klukama. Vždycky to začne stejně: oni na nás pokřikují, ať odtáhneme do Prahy, my na ně, ať stáhnou ocas jako ten jejich císař. Potom přijde bitka. Venca má zlomenou nohu, Jirka přeražený nos, my ostatní už modřiny a škrábance ani nepočítáme. Já se neperu za Masaryka a tátovy ušlechtilé řeči. Peru se za Hanse, o kterého jsem kvůli Deutschböhmen přišel.

© Vendula Borůvková, 2018

Illustrations © Vojtěch Šeda, 2018

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-610-5