Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka

Moderní biografie Jana Žižky vychází v roce, kdy si připomínáme 600. výročí výbuchu husitské revoluce. Kniha Petra Čorneje předkládá novou a objevnou interpretaci, široká veřejnost tak má příležitost porozumět významné kapitole národních dějin a vyrovnat se i s jejich stinnými stránkami. 

Velká Žižkova biografie má 856 stran a doprovází ji na 180 obrázků. Nepřemožený válečník v ní vystupuje jako odvážný, statečný, impulsivní a hluboce věřící polní velitel, jehož rozporuplné skutky motivovala upřímná oddanost husitskému pojetí božího zákona i touha odčinit osobní poklesky. Autor Petr Čornej vnímá husitskou dobu v širokém mezinárodním kontextu jako pozoruhodný, velký i tragický pokus nalézt cestu z labyrintu krize pozdně středověké Evropy.

Příběh se odehrává na pozadí barvitého dějinného panoramatu, jež pomáhá porozumět Žižkovu vnitřnímu světu a motivaci jeho činů. Jeho fenomenální úspěchy vyrůstají i z nesporného charismatu, které mu nemohou upřít ani jeho nepřátelé. Již v průběhu svého života se stal ikonou stoupenců husitského programu a zároveň objektem nenávisti svých protivníků.

Podle Jaroslava Boubína z Historického ústavu AV ČR se jedná o mimořádně přínosné dílo. „Naše dějepisectví se konečně dočkalo moderní Žižkovy biografie, která je odborně dokonale fundovaná a zároveň čtenářsky velice vstřícná i vůči laickým zájemcům z řad široké veřejnosti,“ říká Boubín. „Navíc je nepochybné, že má značný potenciál vyvolat rozsáhlou diskusi,“ myslí si Boubín.

Kniha zachycuje Žižkův život na pozadí přelomového období pozdního středověku, kdy se i v českém prostředí začínají projevovat první vlivy renesance. „Široký kontext Čornejova vyprávění otevírá cestu k pochopení důvodů, proč se Žižka zdánlivě náhle vynořil z okraje společnosti na výsluní velkých dějin,“ říká Zdeněk Vybíral z Husitského muzea v Táboře. „Zároveň poznáváme i důsledky vojevůdcových činů, jež se projevovaly ještě dlouho po jeho smrti,“ dodává.

Žižkův životopis chyběl na českém knižním trhu rovných padesát let. Posledním zpracováním osudů husitského vojevůdce byla publikace Františka Šmahela vydaná v nakladatelství Melantrich na sklonku roku 1969. Přitom v blízkém i vzdálenějším zahraničí knihy o Žižkovi vycházely, například obsáhlá polská monografie Anny Panerové z roku 2002 nebo kniha Warrior of God (Boží bojovník), kterou v roce 2009 vydal v Londýně Victor Verney. Po monumentální čtyřsvazkové práci Josefa Pekaře, vydané v letech 1927 až 1933, je Čornejova kniha druhé nejrozsáhlejší dílo, které bylo o Žižkovi napsáno.

Petr Čornej (1951) je jeden z nejznámějších současných českých historiků. Zaměřuje se na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české.

Knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka vydává nakladatelství Paseka.

Ukázka z knihy:

Hrdost, vzdorovitost a sebevědomí jsou krásné vlastnosti, nejednou však přivádějí člověka do potíží. Kam se Žižka vydal po ztrátě majetků v Trocnově a Čeřejově, nedovedeme bezpečně říci. Podle úvah některých historiků směřovala jeho cesta do Prahy, kde jako spižíř královny Jany Bavorské, první manželky Václava IV., působil Přibík, řečený Hrb, syn Mikše z Ostrolovského Újezda. Podle většiny znalců dějin Trocnova a okolí to byl Žižkův bratranec. Spolu s ním stejnou funkci zastával též Václav z Újezda, možná Přibíkův příbuzný. To by nás v podstatě nezajímalo, kdyby po Přibíkově smrti neobdržel v roce 1388 jeho skromný půllánový majetek ve Dvorci u Borovan (většinu zdejšího statku vlastnil Licek ze Dvorce) Jan, „pincerna domini regis“, tj. číšník pana krále. Člověka okamžitě napadne, zda oním královským číšníkem nebyl Jan Žižka. Ale nalézt ho mezi všemi Jany, kteří se v panovníkově okolí pohybovali, je úkol srovnatelný s hledáním jehly v kupce sena. Dvorský soud evidoval též nevelký Přibíkův majetek v Ostrolovském Újezdě, ač ho Mikeš postoupil bratřím z Rožmberka.⁷² Není vyloučeno, že Mikše i Přibíka přežila Mikšova manželka neznámého křestního jména. V letech 1385–1401 se v Českých Budějovicích připomíná jakási Mikšová z Újezda, bydlící na náměstí v domě rychtáře Klarice a provozující hokynářství. Bylo by hezké identifikovat v ní Žižkovu tetu, ale jméno Mikeš bylo velmi časté a lehce zaměnitelných Újezdů i Újezdců nacházíme v jižních Čechách několik. Takže se znovu opájíme pouhou domněnkou.⁷³ Jakýsi Siska, královský lovčí, si roku 1392 vyprosil u panovníka necelé 2 kopy grošů ročního platu v Zahořanech u Milevska, ale i zde se ocitáme ve slepé uličce.⁷⁴

Ať již Žižka opět načas držel nevelký majetek v blízkosti Trocnova, nebo nikoliv, nabízí se ještě jedna možnost, odkud mu případně plynul stálý, leč nevelký příjem. Podle poměrně pozdní zprávy vlastnil lán ve vsi Suchá (v sousedství Machovic, po nichž se psali nedávní majitelé Střížova), položené 7,5 kilometru jihozápadně od hradu Hluboká. Zní to věrohodně, neboť Suchá byla královskou vesnicí, v níž panovník uděloval drobné statky svým služebníkům. V takovém případě bychom ale spíše měli pomýšlet na dobu po roce 1412, kdy Žižka prokazatelně působil na královském dvoře. Ves Suchá zanikla v průběhu třicetileté války a na jejím místě zřídila vrchnost hospodářské dvory a ovčín.⁷⁵

Téměř bezpečně můžeme tvrdit, že někdy na přelomu 14. a 15. století působil Jan Žižka ve službách Jindřicha (III.) z Rožmberka. Zprávu chebské kroniky Pankraze Engelharta, zaznamenanou až v první polovině 16. věku,⁷⁶ sice leckdo zpochybňoval, doplňuje ji však záznam v prostějovské městské knize, evidující několik nebezpečných škůdců a zločinců. Vznikl asi nedlouho po roce 1405 a mezi jinými jmenuje známého násilníka Jana Spívavého a také Žižku z Krumlova (Zisskonem de Crumlow), kteří se podíleli na zabití muže, jemuž vzali kuši (balistam).⁷⁷ Není sice jisté, zda jde o trocnovského Žižku (ostatní jmenovaní pocházeli vesměs z oblasti Hané), nebo Šišku z Moravského Krumlova (eventuálně moravského šlechtice Oldřicha Šišku z Kounic), ale tuto pochybnost vyvažuje fakt, že Žižka a Janek Spívavý měli blízko k Sokolům z Lamberka, pravděpodobně se osobně znali a možná se později potkali na Táboře.⁷⁸ Služebný vztah budoucího táborského hejtmana k Rožmberkům naznačuje rovněž formulace ve známé popravčí knize. V ní se konstatuje, že Žižka vypověděl nepřátelství „pánu“, tj. Jindřichovi (III.) z Rožmberka, jehož rezidencí byl Český Krumlov. Připočteme-li k těmto indiciím Žižkovu pečeť, inspirovanou rožmberským vzorem, závislost řady jeho známých a příbuzných na členech rožmberského domu i vazby na Český Krumlov (včetně zápisu v minoritském nekrologiu), sotva touto tezí otřeseme.⁷⁹ Žižkova služba jihočeským velmožům a jeho pobyt v Českém Krumlově zřejmě netrvaly příliš dlouho. Jinak by snad nalezly alespoň dílčí ohlas v pramenech.

Šlechtic ve služebném postavení byl označován jako panoš (cliens), v případě lenního vztahu k určitému hradu či místu jako man, eventuálně, pokud jeho povinnosti měly vyloženě vojenský ráz, též pojmem armiger. I v tomto případě ale platí, že středověká terminologie byla značně rozkolísaná (pro muže ve vojenském poměru volila často i slovo miles, tj. rytíř či bojovník), jednotlivé pojmy se často užívaly synonymicky a chybělo jim přesné vymezení. Stačí nahlédnout do encyklopedického díla mistra Pavla Žídka.⁸⁰ Mnozí nižší šlechtici ovšem zastávali, jak jsme už konstatovali, funkce ve správním aparátu rožmberských panství. Rádi bychom věděli, jaké místo či úřad zastával Žižka. Zatím nám odpovídá jen ticho.

Na otázku, kde Jan Žižka trávil většinu času od sklonku osmdesátých let až do počátku roku 1405 či 1406, se nabízí jediná schůdná odpověď — ve vojenských službách mimo území Českého království. Budoucí výzkum snad tuto logickou domněnku, kterou si zde pomáháme, buď potvrdí, nebo vyvrátí. Žižka by rozhodně nebyl jediný. Existenční zajištění ve vojenských posádkách a oddílech hledalo a nacházelo stále více nižších šlechticů. Nebyl to jev specificky český, nýbrž naopak zcela běžný v širokém prostoru mezi Pyrenejemi a Karpaty, respektive mezi jižním pobřežím Baltu a Středomořím. Tehdejší velké válečné konflikty (takzvaná stoletá válka mezi Anglií a Francií, obrana dunajské hranice proti expanzi osmanských Turků, rýsující se střetnutí mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou aliancí), včetně řady lokálních bojů, vyžadovaly značné množství v podstatě profesionálních vojáků, najímaných za žold zpravidla v rámci termínovaných smluv. Pro spoustu nižších šlechticů, jimž skromný majetek nezajišťoval slušnou obživu, se tak otvíral prostor k uplatnění, a pokud prokázali nesporné schopnosti, i k společenskému vzestupu.

Nemuselo však nutně jít pouze o účast ve válce. Panovníci a velmoži potřebovali zdatné vojáky i ke své ochraně. Víme, že takovou službu se svými muži poskytl byzantskému císaři Janu V. Palaiologovi v době jeho italské cesty roku 1370 moravský šlechtic Jan Sokol z Lamberka. Právě Sokol, asi o patnáct let starší než Žižka, může sloužit jako modelový případ šlechtice, který zřejmě celou čtvrtinu století působil jako žoldnéř za hranicemi českého státu. I o něm totiž na dlouhý čas zprávy v českých i moravských pramenech utichají a objevují se v nich až v závěru 14. století. Renomé i zkušenosti, které získal, ho přivedly do blízkosti krále Václava IV. Žižka měl koho následovat. Možná patřil k Sokolovým oblíbencům, aniž o tom víme, už na konci 14. století.⁸¹

Pro mnoho nižších šlechticů byla úřední či vojenská služba jediným schůdným řešením, pokud se hodlali alespoň zčásti slušně zabezpečit. Starší názor, dle něhož byl proces chudnutí této složky společnosti přímým důsledkem tlaku bohatých příslušníků vysoké nobility, programově pohlcující menší statky v dosahu jejích dominií, dnes už nikdo nehájí. Zjevně totiž přenášel situaci z přelomu 19. a 20. století, kdy velké kapitalistické podniky likvidovaly menší konkurenty a usilovaly o monopolní postavení, do vzdálených poměrů pozdního středověku. I na sklonku 14. století k této praxi občas docházelo, určitě ale neměla masový charakter. Důvodem neutěšeného ekonomického stavu nižší šlechty byla až neuvěřitelná roztříštěnost její pozemkové držby (v extrémních případech se o poddanské dávky v jedné vesnici dělilo až pět vrchností), malý rozsah jejích statků i pokles reálné hodnoty mince, a tím také snižující se příjmy. Poddanské platy byly totiž sjednány jednou provždy a nezohledňovaly inflační trendy. Každá epidemie, která snížila počet poddaných, eo ipso daňových plátců, tak představovala citelný zásah do hospodaření. Morová rána v letech 1380–1381 to beze zbytku potvrdila.

Předpokládáme-li, že Jan Žižka v letech 1378–1384 vlastnil 2–3 lány, činil výnos z tohoto majetku zhruba 3–5 kop českých grošů ročně. Z této sumy nemohla jeho rodina rozumně vyžít, byť venkovská nižší šlechta náležela v potravinách mezi samozásobitele. Trocnovský zeman ovšem nebyl výjimkou. Příjem od 2 do 10 kop grošů ročně vykazovalo téměř 60 % příslušníků nižší nobility, zhruba pětina na tom byla hůře a jen pětina lépe. Prostě běžný průměr.⁸² Hospodařit s tím, co měl, ale Žižka nedovedl. Svým osobním založením ani nebyl hospodář, nýbrž spíše bojovník, voják, který považoval za důležité jiné hodnoty než soustavnou péči o nevelké statky. Mentálně se tak nelišil od většiny tehdejších evropských šlechticů. Ve chvíli, kdy Jan Žižka prodal většinu, ne-li celý svůj nemovitý majetek, volil stejnou cestu jako mnozí jiní. Ne, Jindřich (III.) z Rožmberka Žižku ekonomicky nezruinoval. Naopak mu pomohl tím, že ho přijal do svých služeb. Leč trocnovský zeman nepatřil k lidem, kteří by déle setrvali na jednom místě. Jeho naturelu více vyhovovaly aktivity vojenského typu. Odtud už byl jen krůček k členství v bojových družinách, mnohdy působících za hranicí zákona. Rozšířený fenomén, označovaný nepřesně téměř romantickým pojmem loupeživí rytíři, respektive lapkovství, byl součástí každodennosti snad v celé tehdejší západokřesťanské Evropě a zároveň jedním z typických projevů pozdně středověké krize. K jejím dalším rysům patřily, vedle velkých i lokálních válek, úbytku obyvatelstva v důsledku morových a jiných epidemií i poklesu reálné hodnoty mince, též zásadní politické problémy s celospolečenským dosahem: oslabení panovnické moci, papežské schizma (v čele římské církve stáli od roku 1378 dva konkurenční papežové), nesnáze institucionální církve, vyostřený svár mezi světskou a duchovní mocí, rivalita mezi šlechtou a městy i sociální neklid, ústící čas od času v mohutná povstání, reflektující nestabilitu i touhu po změně. To vše mělo daleko k jednotě a harmonii, již středověké filozofické a politické myšlení proklamovalo jako ideál.⁸³

Poznámky v textu:

72 AČ XXXI, s. 198 (č. 24, 25), 204 (č. 47), 211 (č. 72). Blíže J. Petřík, Odumrť, s. 51–52.

73 Daniel Kovář, Žižkova teta v Českých Budějovicích? TA 14, 2009, s. 55–56.

74 AČ XXXI, s. 132.

75 R. Urbánek, Žižka v památkách a úctě, s. 85; J. Pekař, Žižka II, s. 202; Václav Kotyška, Úplný místopisný slovník Království českého, Praha, b. d., s. 1384; A. Profous — J. Svoboda, Místní jména IV, s. 231; František Roubík, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, Praha 1959, s. 47; E. Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkun z Adlaru, s. 32.

76 „Sischko […] hievor der herrn von Rosenberg diener gewest…“ Viz Die Chroniken der Stadt Eger, ed. Heinrich Gradl, Prag 1884, s. 24.

77 Jan Kühndel, Nejstarší městská kniha prostějovská, Ročenka Národopisného a průmyslového musea města Prostějova a Hané 6, 1929, s. 113.

78 Viz AČ XXXVIII, s. 4, 31, 44, 52, 91. Blíže Irena Hrabětová, Staročeská báseň o Vilémovi z Kounic, ČMM 103, 1984, s. 99; Táž, Moravský rod Šišků z Kounic v 15. století, VVM 39, 1987, s. 79; Václav Štěpán, Žižka v proskripčních záznamech Prostějova?, JSH 63, 1994, s. 151–152. Všechny možné identifikace Žižků a Šišků, činných tehdy na střední a jihozápadní Moravě, prozkoumal Robert Novotný, Žižka

mezi lapky, MH 2, 1997, s. 23–25.

79 Viz Popravčí kniha panů z Rožmberka, s. 49. Slovem i graficky postihl vazby nižší jihočeské šlechty na rožmberský Český Krumlov F. Šmahel, Záhady, s. 41–43.

80 Paulerinus (Pavel Žídek), Liber viginti arcium ( ff.185ra–190rb), ed. Alena Hadravová, Praha 1997, s. 2. Blíže Robert Šimůnek, Terminologie služebných vztahů v pozdně středověkých Čechách, MedHB 7, 2000, s. 175–190.

81 Libor Jan, Jan Sokol z Lamberka ve službách byzantského císaře aneb O žoldnéřské cti, in: Historik na Moravě, edd. Hana Ambrožová — Tomáš Dvořák — Bronislav Chocholáč — Libor Jan — Pavel Pumpr, Brno 2009, s. 237–249; Jiří Lysák, Jan Sokol z Lamberka, Třebíč 2012, s. 27–30; Wojciech Iwańczak, Wojsko najemne na zemiach czeskich. Aspekt wewnętrzny i międzynarodowy. Studia Historyczne 37, 1994, s. 309–328; Robert Novotný, Šlechta, in: Husitské století, edd. Pavlína Cermanová — Robert Novotný — Pavel Soukup, Praha 2014, s. 302.

82 Miloslav Polívka, A Contribution to the Problem of Property Differentiation of the Lesser Nobility in the Pre-Hussite Period in Bohemia, Hospodářské dějiny 2, 1978, s. 331–360; Týž, Předpoklady pro účast nižší šlechty v husitské revoluci (Klíčové problémy studia), in: Historiografie směrem k budoucnosti. Sborník k šedesátinám akademika Jaroslava Purše, edd. Ondřej Felcman — Leoš Jeleček — Tomáš Vojtěch — Josef Žemlička, Praha 1982, s. 212–214; František Šmahel, Husitská revoluce I. Doba vymknutá z kloubů, Praha 1993, s. 282–283.

83 František Graus, Das Spatmittelalter als Krisenzeit. Ein Literaturbericht als Zwischenbilanz, Mediaevalia Bohemica 1, 1969 (Supplementum); Ferdinand Seibt, Zu einem neuen Begriff von der „Krise des Spatmittelalters“, in: Europa 1400. Die Krise des Spätmittelalters, edd. Ferdinand Seibt — Winfried Eberhard, Stuttgart 1984, s. 7–23; Lesk a bída středověku, Praha 2000, s. 273–307; Denis Hay, Evropa pozdního středověku 1300–1500, Praha 2010, s. 39–50.

Copyright © Petr Čornej 

ISBN 978-80-7432-990-6

Vladimir Nabokov: Lužinova obrana

Lužinova obrana je román o posedlosti a šílenství. Vypráví mrazivý příběh člověka, jehož život se postupně proměňuje v sled šachových kombinací. V novém překladu Pavla Dominika vydává román nakladatelství Paseka, jako šestnáctý svazek souborné edice Nabokovova díla, která vychází od roku 2002.

„Lužinova obrana je po Lolitě druhý Nabokovův román, který se mi kdysi dostal do ruky,“ říká překladatel Pavel Dominik. „Velmi mě zaujal, ale jak úchvatný text to je, jsem pochopil teprve při jeho překládání, když se zdánlivě nesourodé detaily začaly skládat v dokonale strukturovaný harmonický celek.“

Geniální Lužin je věčné dítě, duševně nevyrovnaný samotář, který se k šachům uchýlí, protože mu poskytují pocit bezpečí. Jenže figurky Lužinovi postupně nahrazují realitu až do té míry, že není schopen odlišit svůj život od hry. Během náročného turnaje se nervově zhroutí, nakrátko se octne v léčebně a poté si vezme ženu, která je posedlá nutkavou touhou zabránit mu v návratu k šachovnici…

Autorovi příznivci se podle Dominika mají rozhodně na co těšit. V románu, napsaném v roce 1929, najdeme mnohá z autorových základních témat: nespolehlivost paměti a smyslového vnímání, osudovou a zničující vášeň i snahu proniknout do podstaty ruské identity v období po masovém exodu vyvolaném bolševickou revolucí.

Pavel Dominik není prvním, kdo Lužinovu obranu do češtiny přeložil. „Měli jsme v plánu zařadit román do spisů Vladimira Nabokova v původním, třeba i revidovaném překladu, ukázalo se však, že bude jednodušší pořídit překlad nový,“ vysvětluje. „Mrzí mě, že ten první, vydaný roku 1990, je tak nedotažený, překladatelka byla v šedesátých letech minulého století významnou propagátorkou Nabokovova díla.“

Vladimir Nabokov se narodil 22. dubna 1899 v Petrohradu v prostředí aristokratické a politicky liberální rodiny. Po definitivním převzetí moci bolševiky se roku 1919 spolu s rodinou uchýlil do exilu, kde po studiích na cambridgeské Trinity College také v roce 1926 debutoval jako prozaik románem Mášeňka. V následujících patnácti letech se prosadil jako přední představitel ruské literární emigrace.  Po příchodu do USA v roce 1940 působil v oboru ruské a evropské literatury mj. na massachusettské Wellesley College a od roku 1948 na Cornellově univerzitě. Psal přitom nadále takřka výhradně anglicky. Roku 1960 se vrátil do Evropy a zbytek života strávil ve švýcarském Montreux, kde roku 1977 zemřel.

Ukázka z knihy:

Lužin starší, Lužin píšící knihy, často přemýšlel o tom, co asi bude z jeho syna. Jeho knihami – a kromě zapomenutého románu Opojení byly všechny určeny hošíkům, školákům i studentům a prodávaly se v pevných barevných vazbách – se neustále míhala postava plavovlasého chlapce, ztřeštěného i zasněného, z něhož se později stal houslový virtuos či malíř, aniž přitom přišel o svou mravní krásu. Téměř nepostřehnutelnou osobitost, odlišující jeho syna od všech těch dětí, jimž bylo podle jeho názoru souzeno stát se lidmi ničím nevynikajícími (připustíme-li, že takoví lidé existují), připisoval záhadnému zavlnění talentu, a jelikož si moc dobře uvědomoval, že nebožtík tchán byl skladatel (byť poněkud nudný a ve zralém věku náchylný k pochybnému lesku virtuozity), nejednou – v příjemném snu, podobném litografii – scházel v noci se svíčkou do salónu, kde Wunderkind v bílé noční košilce sahající až na paty hrával na obrovské černé piano.

Zdálo se mu, že všichni musí vidět, jak výjimečný je jeho syn; zdálo se mu, že cizí lidé to možná chápou lépe než on sám. Škola, kterou synovi vybral, slynula zejména vnímavostí k takzvanému „vnitřnímu“ životu studenta, lidskostí, přemýšlivostí, přátelským porozuměním. Tradovalo se, že v začátcích její existence si učitelé o velké přestávce se studenty hráli – fyzikář, ohlížeje se přes rameno, hnětl ze sněhu kouli, matikář dostal při pálkované v běhu tvrdým míčkem do žeber a sám ředitel všechny povzbuzoval bujarým pokřikováním. Takovým společným hrám sice už odzvonilo, avšak idylický věhlas zůstal. Synovým třídním byl učitel literatury, dobrý známý Lužina spisovatele a mimochodem obstojný lyrický básník, který vydal sbírku parafrází Anakreonta. „Zastavte se někdy,“ řekl toho dne, kdy Lužin starší přivedl syna do školy. „Kdykoli ve čtvrtek okolo poledne.“ Lužin se zastavil. Na schodišti bylo pusto a ticho. Když procházel chodbou ke sborovně, dolehl k němu z druhé třídy tlumený, mnohohlasý výbuch smíchu. V nastalém tichu pak zněly jeho kroky na žlutých parketách chodby obzvlášť zvučně. Ve sborovně u velkého stolu, pokrytého suknem a vyvolávajícího vzpomínky na zkoušení, seděl učitel a psal dopis.

Od té doby, co jeho syn nastoupil do školy, s třídním ještě nemluvil, a když teď za ním po měsíci šel, byl plný napjatého očekávání, určité nervozity a nesmělosti – všech těch pocitů, které kdysi zažil jako mladík ve studentském stejnokroji, když přišel za redaktorem, jemuž krátce předtím poslal svou první povídku. A nyní, stejně jako tehdy, místo slov úžasu, která tak trochu očekával (jako když se probudíte v cizím městě a čekáte, s očima stále zavřenýma, na zářivé ráno), místo všech těch slov, která by tak rád sám napověděl, nebýt naděje, že se jich nakonec dočká, uslyšel chmurné a chladné věty, dokazující, že učitel rozumí jeho synovi ještě méně než on sám. O žádném skrytém talentu nepadlo ani slovo. Učitel naklonil bledý vousatý obličej s dvěma růžovými rýhami po stranách nosu, z něhož opatrně sundal houževnatý cvikr, dlaní si protřel oči a jako první se ujal slova s tím, že chlapec má na víc, že chlapec si zřejmě nerozumí se spolužáky, že chlapec o přestávkách málo běhá… „Hoch nadání nepochybně má,“ řekl učitel a přestal si mnout oči, „ale pozorujeme u něho určitou netečnost.“ V tu chvíli se kdesi dole rozezněl zvonek, přeskákal nahoru a s nesnesitelnou pronikavostí proběhl celou budovou. Následovaly dvě nebo tři sekundy naprostého ticha – a náhle všechno ožilo a zahlučelo, zaklaply desky školních lavic, chodba se zaplnila hovorem a dupotem. „Velká přestávka,“ řekl učitel. „Jestli chcete, sejdeme na dvůr, podíváte se, jak chlapci dovádějí.“

Ti sjížděli po kamenném schodišti, nahoře objali zábradlí a potom klouzali podešvemi sandálů přes ohlazené hrany stupňů. Dole, v tmavé tlačenici věšáků, se přezuli; někteří seděli na širokých okenních parapetech a hekali, jak si ve spěchu zavazovali tkaničky. Náhle uviděl syna – celý shrbený si z plátěného pytlíku štítivě vytahoval vysoké boty. Vrazil do něho nějaký chvátající blonďáček, Lužin uhnul stranou a vtom uviděl otce. Ten se na něho usmál, v jedné ruce perziánovou čapku, v níž hranou dlaně druhé ruky vytlačoval nezbytný žlábek. Lužin přimhouřil oči a otočil se, jako by otce vůbec neviděl. Dřepl si na podlahu zády k němu a věnoval se botám; ti, kdo se už stačili obléct, ho překračovali a on se po každém strku shrbil ještě víc, jako by se ukrýval do tmavého kouta. Když konečně vyšel – v dlouhém šedém plášti a perziánové čepičce (kterou mu jeden a týž raubíř neustále srážel z hlavy) –, otec už postával u brány na opačném konci dvora a netrpělivě ho vyhlížel. Vedle něho stál třídní, který v okamžiku, kdy se mu k nohám náhodou přikutálel šedý gumový míč, s nímž hráli chlapci kopanou, instinktivně pokračoval v kouzelné tradici – naznačil, že chce do míče kopnout, ale jen nemotorně přešlápl z nohy na nohu, divže se mu nevyzula galoše, a velmi dobrosrdečně se rozesmál. Otec ho přidržel za loket a Lužin mladší využil příležitosti a vrátil se do budovy, kde už byl úplný klid a kde blaženě zíval školník, skrytý věšáky. Sklem dveří, mezi litinovými paprsky hvězdicovité mřížky, viděl, jak si otec zničehonic stáhl rukavici, rychle se rozloučil s učitelem a zmizel za branou. Teprve tehdy se znovu vyplížil, ostražitě obešel hráče a vloudil se nalevo do podloubí, kde bylo složeno dříví. Tam si ohrnul límec a usadil se na polena.

Takhle proseděl kolem dvou set padesáti velkých přestávek, až do roku, kdy ho odvezli do ciziny. Občas se jeho třídní nečekaně vynořil zpoza rohu. „Proč tady vždycky sedíš jako hromádka neštěstí, Lužine? Měl by ses trochu proběhnout s ostatními chlapci.“ Lužin vždycky z hranice dříví vstal, vyšel z podloubí na čtvercový školní dvůr a po několika krocích se snažil najít bod stejně vzdálený od oněch tří spolužáků, kteří si v tuhle dobu počínali obzvlášť zuřivě, uhýbal před zvučně načutnutým míčem, a jakmile se ujistil, že učitel je daleko, vrátil se do výklenku. Vybral si to místo hned první den, ten černý den, kdy kolem sebe ucítil takovou nenávist a výsměšnou zvědavost, že se mu oči samy od sebe nalévaly horoucím zákalem a všechno, na co se díval – z proklaté nutnosti se na něco dívat –, prodělávalo složité optické proměny. Modře čtverečkovanou stránku obestřela mlha; bílé číslice na černé tabuli se střídavě zužovaly a rozšiřovaly; učitelův hlas jako by se plynule vzdaloval, byl stále dutější a nesrozumitelnější a jeho soused v lavici, zákeřný netvor s tvářemi porostlými chmýřím, mu spokojeně šeptal: „Teď bude bulet.“ On se ale nerozbrečel ani jednou, dokonce ani na záchodě, když se mu společným úsilím pokoušeli vrazit hlavu do nízké mušle se ztuhlými žlutými bublinkami. „Pánové,“ řekl učitel na jedné z prvních hodin, „váš nový spolužák je syn spisovatele. Pokud jste ho ještě nečetli, doporučuji.“ A velkými písmeny napsal na tabuli křídou, na kterou tlačil tak, až se mu pod prsty křupavě drolila: ANTOŠOVA DOBRODRUŽSTVÍ, NAKL. SILVESTROV. Ještě dva tři měsíce poté říkali Lužinovi Antošo. Netvor jednou tu knížku s tajemným výrazem přinesl do školy a při vyučování ji potají ukazoval ostatním, vrhaje významné pohledy na Lužina – a po hodině z ní začal odprostředka předčítat a přitom schválně komolil slova. Petriščev, který mu koukal přes rameno, chtěl zadržet nedočtenou stránku a ta se roztrhla. Krebs zadrmolil: „Můj táta říká, že je to hodně průměrný spisovatel.“ Gromov vykřikl: „Ať nám něco přečte Antoša!“ – „Bude lepší, když každý dostane svůj kousek,“ prohlásil s gustem třídní komik, který se po bouřlivé bitce zmocnil knížky v elegantní červenozlaté vazbě. Stránky se rozsypaly po celé třídě. Na jedné byla ilustrace – gymnazista s rozzářenýma očima se dělí o svačinu s opelichaným psem. Nazítří našel Lužin ten obrázek pečlivě připíchnutý napínáčky ke spodní straně odklápěcí desky lavice.

THE DEFENCE

Copyright © 1964, Vladimir Nabokov

All rights reserved

Translation © Pavel Dominik, 2019

Epilogue © Jakub Lev Houdek, 2019

ISBN 978-80-7432-962-3

Vladimir Nabokov

Salman Rushdie: Zlatý dům

Americká kritika s nadsázkou napsala, že kdyby Fitzgerald, Homér a Shakespeare mohli spolupracovat na epickém příběhu ze současnosti, vznikl by Zlatý dům. Nejnovější román Salmana Rushdieho se stal jednou z nejoceňovanějších knih roku 2017, označuje se za první velký román trumpovské éry i za Velkého Gatsbyho naší doby. Zároveň je to dílo ideální pro seznámení s Rushdieho tvorbou i současnou angloamerickou literaturou obecně. Filmová stylizace, noirová atmosféra, popkulturní narážky, hutný děj se spoustou odboček a bohatá přehlídka literárních postupů, to vše vytváří velkolepý „ohňostroj marnosti“ současné zblázněné Ameriky.

Světoznámý prozaik, jehož každé nové dílo se očekává v předtuše planetární senzace, napsal jeden z nejpřístupnějších a zároveň nejlepších románů své kariéry. Mnohovrstevnatý příběh, který rámuje vláda Baracka Obamy a volba prezidenta nového, vypráví o záhadném magnátovi Neru Goldenovi a jeho třech synech. Mocný muž, který si žárlivě střeží tajemství své minulosti, se stěhuje do luxusního domovního bloku v newyorském SoHo. Ve svém okolí vyvolává řadu dohadů a fám, nejen kvůli výstřednímu chování či sňatku s krásnou a vypočítavou ruskou emigrantkou. Jedním z těch, kdo se touží o Nerovi dozvědět víc, je i vypravěč románu, mladý filmař René, kterého láká myšlenka natočit o Goldenově rodině a jejích osudech polodokumentární film.

Salman Rushdie (narozen 1947 v Bombaji) je autorem třinácti románů a několika dalších svazků próz, esejů a publicistiky. Knižně debutoval románem Grimus (1975). Jeho druhý román Děti půlnoci (1981, č. 1995, 2009), barvitá sága o šesti desetiletích moderních indických dějin, byl v r. 1993 jmenován nejlepším z děl oceněných v předchozích pětadvaceti letech prestižní literární cenou Booker Prize a r. 2008 rovněž zvítězil ve čtenářské anketě ke čtyřicátému výročí této ceny.

Výrazný ohlas zaznamenaly i další Rushdieho romány Hanba (1983, č. 1990, 2004), Satanské verše (1988, č. 1994, 2015), Hárún a Moře příběhů (1990, č. 1994), Maurův poslední vzdech (1995, č. 1999, 2013), Zem pod jejíma nohama (1999, č. 2001), Zběsilost (2001, č. 2003), Klaun Šalimar (2005, č. 2008), Čarodějka z Florencie (2008, č. 2010), Luka a Oheň života (2010, č. 2013) a Dva roky, osmě měsíců a osmadvacet nocí (2015, č. 2016), svazek kratších próz Východ, Západ (1994, č. 1997) a kniha vzpomínek Joseph Anton (2012, č. 2012).

Zlatý dům přeložil do češtiny David Petrů. Román vydává Paseka.

Ukázka z knihy:

V den inaugurace nového prezidenta, kdy jsme všichni trnuli hrůzou, aby na něj někdo nespáchal atentát, když ruku v ruce se svojí výjimečnou manželkou procházel jásajícími davy, v době, kdy bylo tolik z nás po splasknutí hypoteční bubliny na pokraji bankrotu a kdy jsme si pod slovem Isis ještě představovali egyptskou bohyni-matku, přijel do New Yorku z jakési vzdálené země ovdovělý sedmdesátiletý nekorunovaný král se třemi syny, aby tu obsadil svůj exilový palác, a choval se, jako by s Amerikou, s celým světem i s jeho vlastní minulostí bylo všechno v nejlepším pořádku. Své čtvrti začal vládnout jako benevolentní císař, ačkoli ho navzdory okouzlujícímu úsměvu a zručnosti při hře na housle od Guadagniniho z roku 1745 provázel onen těžký, laciný pach, který je nezaměnitelným znakem omezeného, nebezpečného despotismu, pach, který nás varoval, abychom se před tímhle člověkem měli na pozoru, protože by kdykoli mohl nařídit vaši popravu třeba jen proto, že se mu nelíbí vaše košile nebo že se chce vyspat s vaší ženou. Následujících osm let bylo nejen obdobím čtyřiačtyřicátého amerického prezidenta, ale také obdobím čím dál tím nevyzpytatelnější a znepokojivější vlády muže, který si říkal Nero Golden, ve skutečnosti vůbec nebyl král a doba jeho panování skončila obrovským – a obrazně řečeno apokalyptickým – požárem.

Stařík byl malý, snad by se dokonce dalo říct podsaditý, a vlasy, navzdory pokročilému věku dosud z velké části tmavé, nosil ulíznuté dozadu tak, aby zdůraznil jejich linii, která uprostřed čela vytvářela špičku. Oči měl černé a pronikavé, ještě víc však přitahovala pozornost jeho předloktí (často si vyhrnoval rukávy, aby si jich všiml skutečně každý), tlustá a svalnatá jako předloktí zápasníka, zakončená velkými, hrozivými dlaněmi s robustními zlatými prsteny osázenými smaragdy. Málokdo ho kdy slyšel zvýšit hlas, přesto nikdo z nás nepochyboval, že v jeho hlasivkách dřímá mocná síla, kterou je lepší neprobudit. Oblékal se nákladně, ale vyzařovala z něj jakási nekultivovanost a animálnost, která člověku evokovala Zvíře z lidových pohádek, celé nesvé v lidské parádě. My, jeho nejbližší sousedé, jsme z něj měli dost nahnáno, ačkoli vynakládal značné, nemotorné úsilí na to, aby působil družně a přátelsky, divoce na nás mával vycházkovou holí a v těch nejméně vhodných chvílích trval na tom, že k němu musíme zajít na koktejl. Vestoje i při chůzi se vždy trochu předkláněl, jako by neustále bojoval s ostrým větrem, který cítil jen on, lehce se nahýbal v pase, ale ne moc. Byl to silný chlap; ne, víc než to – byl to chlap zamilovaný do představy vlastní síly. Vycházková hůl měla spíš dekorativní a demonstrativní účel, než že by ji skutečně potřeboval. Když chodil po Zahradách, bylo zřetelně vidět, jak usiluje o to být naším přítelem. Každou chvíli natáhl ruku, aby poplácal něčího psa nebo pohladil po vlasech něčí dítě. Jenže děti i psi před jeho dotekem uhýbali. Když jsem ho sledoval, vytanulo mi někdy na mysli Frankensteinovo monstrum, simulakrum člověka, které neumí vyjádřit skutečnou lidskost. Jeho snědá kůže působila uměle a úsměv se blyštěl zlatými plombami. Měl halasné a ne právě zdvořilé vystupování, ale byl pohádkově bohatý, a tak ho pochopitelně všichni tolerovali; každopádně však v naší manhattanské komunitě výtvarníků, hudebníků a spisovatelů nebyl příliš oblíbený.

Mělo nás napadnout, že člověk, který si přisvojil jméno posledního z julsko-klaudijských římských vladařů a následně si našel vlastní domus aurea, se v podstatě veřejně doznává ke svému šílenství, zločinům, megalomanii a neodvratné zkáze a zároveň se tomu všemu vysmívá; že takový člověk hází osudu k nohám rukavici a luská blížící se Smrtce prsty před nosem se slovy: „No prosím! Jen si mě hoď do jednoho pytle s tím netvorem, který namáčel křesťany do oleje a pak je zapaloval, aby mu v noci osvětlovali zahradu! Který hrál na lyru (nikoli na housle, jak se traduje, protože ty tehdy ještě neexistovaly), zatímco Řím stravovaly plameny! Ano, pokřtil jsem se po Neronovi z Caesarova rodu, posledním z té krvavé linie, a přeber si to, jak chceš. Za sebe říkám, že se mi prostě jen líbí to jméno.“ Mával nám svou nestydatostí pod nosem, rochnil se v ní, vyzýval nás, ať ji prohlédneme, vysmíval se naší inteligenci a byl přesvědčený o vlastní schopnosti snadno porazit každého, kdo by se mu postavil.

Přišel do města podobně jako oni padlí evropští monarchové, poslední představitelé sesazených panovnických rodů, kteří coby příjmení dosud používali svá vznosná přízviska jako Řecký, Jugoslávský nebo Italský a chovali se, jako by žalostná předpona ex- vůbec neexistovala. On však dával jasně najevo, že žádný „ex“ není; všechno vypovídalo o jeho majestátnosti: košile s naškrobenými límečky, manžetové knoflíčky, zakázkové boty z Anglie, to, jak bez zpomalení kráčel proti zavřeným dveřím s jistotou, že se pro něj otevřou; i jeho podezřívavost, která ho vedla k tomu, že se denně scházel se všemi svými syny, s každým zvlášť, aby vyzvěděl, co o něm říkají jejich bratři; i jeho auta, záliba v hazardních hrách, nevybratelný servis v ping-pongu, slabost pro prostitutky, whisky a plněná vejce a také časté opakování výroku – oblíbeného u všech absolutistických vladařů od Caesara po Haileho Selassieho –, že jediná ctnost, na kterou stojí za to dbát, je loajalita. Často měnil mobilní telefon, své číslo nedával téměř nikomu, a když telefon zazvonil, hovor nikdy nepřijal. Odmítal domů pouštět novináře a fotografy, zato se u něj každou chvíli zdržovali dva členové jeho pravidelného pokerového kroužku, prošedivělí donchuáni, obvykle ke spatření v hnědých kožených sakách a kravatách s výrazným proužkem, které kdekdo podezříval z toho, že zavraždili své bohaté manželky, ačkoli jeden nebyl ani obžalován a druhý byl obvinění zproštěn.

Ohledně své vlastní nepřítomné ženy zachovával mlčení. V jeho domově plném fotografií, kde zdi a krbové římsy obývaly rockové hvězdy, laureáti Nobelovy ceny a aristokraté, se nenacházel ani jediný snímek paní Goldenové, nebo jak si říkala. To nemohlo znamenat nic jiného, než že došlo k nějakému skandálu, a my ostudně klevetili o tom, čeho se asi mohl týkat, domýšleli se, jak rozsáhlý a nestoudný byl její prohřešek, malovali si ji jako urozenou nymfomanku, která vedla bujařejší milostný život než kdovíjaká filmová hvězda, přičemž o jejích záletech věděl úplně každý kromě jejího manžela, jehož oči zaslepené láskou k ní nadále zbožně vzhlížely jako k té, za niž ji považoval, jako k vysněné milující a cudné manželce, až do onoho děsivého dne, kdy se jeho přátelé společně sebrali a přišli mu vyjevit pravdu, a jak jen zuřil!, jak jim nadával!, do lhářů a do zrádců, sedm chlapů ho muselo držet, aby nijak neublížil těm, kteří ho nutili postavit se realitě, a když se jí konečně postavil a smířil se s ní, vykázal manželku ze svého života a zapověděl jí ještě někdy byť jen pohlédnout na vlastní syny. Prostopášnice, říkali jsme si mezi sebou a považovali se za náramné světáky; ta historka nás uspokojovala, a tak jsme dál po ničem nepátrali – upřímně řečeno jsme měli vlastních starostí dost a záležitosti N. J. Goldena nás zajímaly jen do určité míry. Odvrátili jsme zrak a věnovali se vlastním životům.

Jak jen jsme se mýlili.

THE GOLDEN HOUSE

Copyright © Salman Rushdie, 2017

All rights reserved

Translation © David Petrů, 2018

ISBN 978-80-7432-908-1

Salman Rushdie

Pavel Kosatík: Jiný TGM

Pavel Kosatík sestavil Masarykův plastický obraz. Pojmenovává jeho imponující vlastnosti a polemicky se vyrovnává s jeho omyly. Líčí Masaryka jako ideového rváče na cestě za vizemi, o jejichž mravní oprávněnosti byl přesvědčen. Výsledkem zápasů bylo pozitivní dílo: stát, o kterém snily generace předků. Zároveň, paradoxně, zakladatel zatížil republiku břemeny, která se časem ukázala neúnosná.

Jiný TGM je pro všechny, kdo přemýšlejí o české demokracii a o tom, jak ji udržet. Zároveň přináší víc života a pochybností než pomníků a svatých obrázků.

Spisovatel a scenárista Pavel Kosatík (1962) je autorem řady monografií význačných osobností české historie a kultury (například Olga Havlová, Pavel Kohout, Ferdinand Peroutka, Přemysl Pitter, Pavel Tigrid, Jarmila Novotná), televizních scénářů a originálních sond do české historie, jako jsou knihy České snění (2010) nebo České okamžiky (2011). Bestsellerem se stala i Sběrná kniha (2017), jeho knižní rozhovor s Helenou Třeštíkovou. Získal mnohá ocenění, mj. Cenu Toma Stopparda (2001) či Cenu Ferdinanda Peroutky (2009).

Novou Kosatíkovu knihu vydává nakladatelství Paseka v rámci Velkého knižního čtvrtku (18. října 2018).

Ukázka z knihy:

Když si v pátém ročníku jako jeden z experimentálních oborů zapsal psychologii, vstoupil mu do života nejvlivnější učitel ze všech, jež na vysoké škole potkal. Jmenoval se Franz Brentano a předcházela ho pověst charismatického a v myšlení nekompromisního pedagoga. Se svou vysokou, štíhlou postavou a dlouhými vlnitými vlasy spadajícími do trpitelské tváře vypadal jako temný Kristus. Vědělo se o něm, že se ve jménu vědecké pravdy nebojí postavit žádné autoritě, včetně univerzitně-státní, na které byl existenčně závislý.

Brentano byl o dvanáct let starší než Masaryk a jako kněz a filosof v jedné osobě splňoval všechny nároky, jaké Masaryk připisoval otcovské autoritě. Byl to naturelem stejný a zároveň nekonečně hlubší typ než kněží Satora a Procházka; Masarykovi imponoval hlavně nesmlouvavostí, s níž sváděl vnitřní zápas o svou víru. I Brentana, stejně jako Masaryka, v roce 1870 zasáhlo vydání dogmatu o papežské neomylnosti: přimělo ho dokonce, aby odložil kněžskou sutanu, vystoupil z církve a zůstal bez vyznání. Svou už tak komplikovanou existenci profesora Vídeňské univerzity si pár let poté zkomplikoval ještě víc tím, že se oženil. Vystoupení z církve bylo v Rakousku považováno za politováníhodnou věc; sňatek však byl kněžím, i bývalým, rovnou zakázán. Brentano si navíc vzal židovku, čímž svou sebelikvidaci zpečetil. Vzdal se tedy profesury a tím zajištěné existence; místo náboženství začal učit filosofii, a než v roce 1917 zemřel, protloukal se v cizině.

V té době už s ním Masaryk dávno nebyl v kontaktu, dokonce se od jeho pozdních názorů distancoval. Za časů studií ho však Brentano strhl stejně jako jiné své žáky, ke kterým se počítali psychoanalytik Sigmund Freud, fenomenolog Edmund Husserl nebo antroposof Rudolf Steiner; Brentano ovlivnil i filosofa Martina Heideggera nebo spisovatele Franze Kafku. A učinil tak vesměs způsobem, který Vídeň do té doby nezažila. Netvořil vlastní novou filosofickou systematiku, ale naopak, myslel „od okraje“. Už to, že místo filosofie, oboru, v kterém byl puncován, přednášel psychologii, novou nauku, u níž zatím skoro nikdo nevěděl, co si o ní má myslet, znamenalo, že jeho vůle hledat nemá žádné předem dané hranice.

Masaryk ho později, na univerzitě v Praze, napodobil, když pod hlavičkou praktické filosofie začal přednášet také něco úplně nového: sociologii. A převzal od něho i další zvyky, považované v dané době za učitelsky nonkonformní. Například pořádání domácích studentských dýchánků: až dosud se mělo za to, že vysokoškolský učitel si má od studentů udržovat (hlavně v soukromí) odstup. To Brentano zrušil, když začal zvát studenty k sobě domů  na kávu i na večeři — a ovšem na filosofické diskuse, které při tom probíhaly.

Vzhledem k tomu, jaký vliv na sebe Masaryk Brentanovi později připisoval, bylo pozoruhodné, že se s ním na univerzitě, i když si jeho přednášky zapsal, vlastně dlouho nesetkával. Přes den, když Brentano přednášel, byl totiž jeho student vázán vychovatelskými povinnostmi v rodině svého nového mecenáše Rudolfa Schlesingera.

Řešil problém tím, že si Brentanovy přednášky opisoval od ostatních studentů a s poznámkami v ruce o nich chodil večer debatovat k Brentanovi domů. Až když po roce Brentano vypsal kurs přednášek z praktické filosofie, rozhodl se Masaryk, že je dál nemůže ignorovat, a do konce studia je navštěvoval.

S Brentanem jako s prvním člověkem v životě začal řešit, co je vlastně filosofie. Shodoval se s ním, že je to vědecky podmíněná snaha o nalezení prapříčiny bytí a že jde zároveň o pátrání, je-li prapříčinou zjevenou, nebo zda prapříčina podléhá lidským, tj. etickým a rozumovým kritériím. Takto pojímaná filosofická věda by časem mohla (věřil Masaryk společně s Brentanem) nahradit náboženství v úloze vedoucí síly lidstva.

Brentano Masaryka naučil, že myslet filosoficky neznamená jenom hltat staré knihy a vyvozovat z nich nové s odůvodněním, že tak se to dělalo odjakživa. Filosof nemá být pouhým přitakávajícím historikem svého oboru. Nově a originálně myslet může jenom ten, kdo všestranně poznává svět, ve kterém žije. A protože tento svět se stále mění, je třeba den co den vymýšlet nové způsoby, jak se mu dostat na kobylku. Nadějnější než staré filosofické knihy, říkal Brentano, je cokoli, dokonce i cosi tak riskantního jako experiment, kterým se testuje realita v přírodních vědách. Jak jinak odlišit pravdu od šarlatánství? Zkoušet se musí všechno, i tak neurčité nové fenomény, jakým se v sedmdesátých letech 19. století stala třeba hypnóza. Ve Vídni zaujala všechny, včetně Sigmunda Freuda, který o její drtivou kritiku opřel základy pozdější psychoanalýzy.

I Masaryka v té době zaujaly produkce potulného dánského hypnotizéra Carla Hansena. Zval si na pódium dobrovolníky, jejichž slova a činy potom ovládal způsobem, jehož podstata zůstávala záhadou nejenom obecenstvu, ale i jemu samotnému. Své produkce nazýval „magnetismem“ a odvolával se při tom na nekonvenčního léčitele osvícenských dob Franze Antona Mesmera.

Masaryk, který se právě zabýval doktorskou disertací, v níž řešil „podstatu duše u Platóna“, se k Hansenovým pokusům postavil filosoficky. Nebral je jako atrakci, ale položil si otázku: co se při nich děje s lidskou duší? Nepřestává snad ona duše existovat, když se „zmagnetizovaný“ člověk pohybuje po jevišti jako loutka bez vůle? Prováděl vlastní hypnotické pokusy: sirkou hypnotizoval slepici a čajovou lžičkou děti, dospělé dobrovolníky nutil zírat na papír s nakreslenými soustřednými kruhy, dokud neodpadli; potom je budil a chtěl, aby vyprávěli, co zažili. Nakonec zjistil, že podstatou věci není žádný nedefinovatelný magnetismus, ale psychologicky celkem snadno popsatelný umělý spánek.

Studie s názvem O hypnotismu (magnetismu zvířecím), kterou potom napsal, sehrála v jeho životě zvláštní roli. Když si ji přečetli vzdělanci v Praze, chystající se začátkem osmdesátých let k obnově pražské české univerzity, zatoužili mít jejího autora mezi sebou. Ze spisovatele, který prokázal, že dokáže přemýšlet originálně a zároveň

podle parametrů kritické vědy, se v roce 1882 stal univerzitní profesor v českém hlavním městě. Zcela specifickým důsledkem bylo, že mu jeho někdejší zájem o hypnotismus byl později přičten k tíži: když ho za časů hilsneriády obviňovali jako svůdce a kazitele mládeže, nařkli ho mimo jiné z toho, že při výuce používá hypnotických praktik, jež se kdysi naučil.

Život spěje, kam chce, a povinností filosofa je být u toho. Trocha pravdy je všude, zde i onde, je třeba číst Aristotela stejně jako ranní noviny. Čím dál víc při tom Masaryk zjišťoval, jak ho dráždí, respektive jak mu coby návod k životu nepostačuje filosofická skepse, a tak se přistihoval při čím dál častějších, zatím vnitřních polemikách s jejími představiteli, od Davida Humea po Arthura Schopenhauera.

Bude hledání filosofie, podle které se dá žít, namísto oné okázale skeptické, jeho životním tématem? Snažil se, aby si na tu představu zvykl.

Skepse mu přišla myšlenkově až příliš jednoduchá. Být skeptikem není žádná zásluha, v patnácti letech se k ní samospádem propracuje každý člověk. Kvalita pozdějšího života pak záleží mimo jiné na tom, zda člověk dokáže svou pasivní a pohodlnou skepsi nahradit aktivním programem. A hledání takového náročnějšího programu se Masaryk rozhodl zasvětit svůj budoucí život. Profesí vědec, uložil sám sobě program přetváření světa, tedy vlastně program politický.

Jaký smysl by měla věda, která by jen evidovala skutečnost, bez snahy evidenci využít? A jak by mohla fungovat politika, kdyby se odmítala řídit přesnými pravidly, která jinak než vědeckým, kritickým myšlením nemohou vzniknout?

Když na konci 19. století začal interpretovat po svém české dějiny — jen z reformační tradice, a navíc tak, aby jejich vyústěním vždy byl on sám —, kritizovali ho zejména vědci-historici, že takové účelové myšlení se nepodobá vědě, jež musí být nadstranická. Ve skutečnosti Masaryk takto svou vědu, po Brentanovi, „politicky“ (tedy z hlediska smyslu a účelu života) přibarvoval od začátku. Už jeho časná interpretace Platóna (ve studii Plato jako vlastenec) představila filosofa úplně jinak, než jak ho četli znalci antiky: jako společensky aktivního a angažovaného myslitele, de facto opět jako předbojovníka Masarykova. I v dalším svém časném eseji s názvem Teorie a praxe dal Masaryk najevo, že ho zajímá takové poznání, které je společensky užitečné a v tom smyslu politické. Takovým způsobem chápal, oblíbil si a často citoval větu Francise Bacona „Vědění je moc“. Chtěl poznat zákony, jimiž se řídí svět, aby pak podle nich mohl jednat a ten svět zlepšit.

Pod Brentanovým vedením Masaryk v březnu 1876 obhájil doktorskou práci o Platónovi a odpromoval. Když uvažoval, kam dál, Brentano mu poradil, aby nespěchal. Co třeba odejít na rok z Vídně někam jinam, například do Lipska? Pokud Masaryka zajímají i jiné formy náboženství než ono rakouské a katolické, pak se sotvakde dovzdělá spíš než v Sasku, zemi luteránů. Německo, krátce předtím (v roce 1871) sjednocené, postupovalo politicky rychle dopředu a Masaryk si uvědomil, že než o tom pořád jen číst, bude lepší všechno vidět na vlastní oči.

Copyright © Pavel Kosatík, 2018

ISBN 978-80-7432-919-7

Vojtěch Matocha: Prašina

Prašina je tajuplné místo, temný ostrov uprostřed zářící Prahy. Nikdo neví proč, ale na Prašině nefunguje elektřina. Lampy tu nesvítí, tramvaje nejezdí, rádio nehraje, mobil je bez signálu. A v téhle strašidelné čtvrti pátrá Jirka se svými kamarády Tondou a En po dávném tajemství, které by mohlo změnit svět. Jejich dobrodružství je o to nebezpečnější, že při něm musejí čelit partě všeho schopných dospělých chlapů, kteří mají stejný cíl. Foglarovsky laděný a mimořádně napínavý příběh doplňují ilustrace, které čtenáře vezmou přímo do nitra Prašiny.

Vojtěch Matocha (1989) vystudoval matematiku. Dnes vyvíjí software pro mobilní telefony. Tvůrčím psaním se zabývá od gymnázia, úspěšně se účastnil několika literárních soutěží, píše recenze pro iLiteraturu. Prašina je jeho literární prvotina. „Jako kluk jsem přečetl prakticky všechny foglarovky a mám je pořád moc rád, i když už dneska působí trochu archaicky,“ říká. „Když jsem si představoval Prašinu, Stínadla mě určitě hodně ovlivnila.“

Prašinu svými ilustracemi oživil Karel Osoha, mladý kreslíř a výtvarník, který za svou komiksovou tvorbu získal i cenu Muriel. „Šlo mi hlavně o samotnou atmosféru těch ulic, o to, co se objevuje mezi řádky,“ vysvětluje Osoha. „Jak asi tamní obyvatelé žili, jaký měl vztah ke svému prostředí. Chtěl jsem podpořit hutnou atmosféru, skrz kterou se musí Jirka prohrabávat k odhalení tajemství.“

Prašina oba tvůrce natolik pohltila, že už pomalu vzniká další díl. Možná se tedy rodí nová, prašinská série…

Vydává Paseka. Pro děti od 9 let.

Ukázka:

Tramvaj sebou cukla a zastavila se, světlo zhaslo. Lidé si začali něco mumlat, a když uplynula dobrá minuta a vůz se nerozjel, zakřičel někdo směrem k řidiči: „Hej, tak co bude?!“

Jirka seděl úplně vepředu. Viděl, jak se s trhnutím otevírají dveře řidičovy kabiny a ven se kutálí mohutná postava v reflexní vestě: „Výstup předními dveřmi, haló, výstup pouze předními dveřmi! Dál nejedeme, technická závada!“ Nespokojené hlasy na okamžik zesílily a pak se všichni začali hrnout k východu.

Tma pohltila celou ulici. Byla plná stojících aut, o nějakých sto metrů výš ji přehrazoval kamion. Řidič nejspíš ztratil kontrolu nad vozidlem a zastavil až o strom, ten zůstal napůl vyvrácený, napůl opřený o stříšku nad zahrádkou restaurace. Okolo se shlukovali lidé a o něčem hlasitě diskutovali. Jestli se nikomu nic nestalo, muselo to být obrovské štěstí. Jirka se prosmýkl mezi auty k chodníku. Řidiči seděli ve tmě na svých sedadlech nebo se opírali o kapoty a čekali.

„Haló, víte někdo, co se děje?“ slyšel Jirka osamělý výkřik, ale nezaslechl žádnou odpověď. Co se tady proboha stalo? Na kraji silnice málem vrazil do policisty, který se snažil udílet nějaké pokyny, jenomže ho nebylo ani vidět, ani slyšet.

Jirka pokračoval po svých ulicí vzhůru. Když před pár minutami nasedl na Karlově náměstí na tramvaj, myslel si, že alespoň pro dnešek dobrodružství skončilo. Zřejmě se pletl. Přidal do kroku. O nějakých sto metrů dál už ale po zmatku nebylo ani památky: lampy svítily, policie odkláněla dopravu do vedlejší ulice, výloha vietnamské večerky červeně a zeleně blikala. Domů to má ještě kus, pomyslel si. Nevadí, stejně nechtěl být sám doma po tom všem.

„Můžu se ještě stavit? Potřebuju něco probrat,“ poslal esemesku a odpověď od En přišla za pár vteřin: „Ok. Tonda je tu taky.“

En se ve skutečnosti jmenovala Anastázie, ale kdo ji líp znal, říkal jí En. Anna jí přišlo dost nudné, Stázina divné. V první třídě jí někdo začal říkat anglicky Anne, a než si zjistila, jak se to správně píše, už se všude podepisovala jako En a zůstalo jí to. Lepší En než Stejsi, prohlašovala později. Bydlela jen s babičkou ve starém činžovním domě pár ulic od hranice Prašiny, přibližně napůl cesty mezi náměstím Míru a I. P. Pavlova. Jirka se s ní skamarádil díky Tondovi, to byl její o rok mladší bratranec, se kterým chodil do třídy a kdysi i seděl v lavici, než Jirku vzali na osmileté gymnázium a Tonda zůstal na základce.

Přišla mu dolů otevřít, na sobě měla úzké džíny a vytahané černé tričko s růžovým nápisem. Na zápěstí jako obvykle tři gumové náramky.

„Ahoj, už jsi to slyšel?“ spustila na něj En hned ve dveřích.

Jirka zavrtěl hlavou a zamračil se. Novinky přece přináší on. „Je toho plná televize, uvidíš,“ řekla a vyrazila k výtahu. Tmavý cop vlál za ní.

Nahoře, těsně pod střechou, měli klubovnu. Útulnou půdní místnost s šikmým stropem, kde se dřív sušilo prádlo a kterou léta nikdo nepoužíval, dokud sem En s Tondou nepřitáhli koberec, petrolejku a hromadu polštářů na sezení. Tonda tu cvičíval na housle, aby nikoho nerušil, a En v prasklém akváriu chovala tři hraboše, které jí babička zakázala mít v pokoji. V zimě se jim tu kouřilo od pusy a bundy si radši vůbec nesundávali, malá plynová kamínka nikdy nedokázala podkroví úplně vyhřát.

„Čau,“ zavolal na něj přes rameno Tonda, oči přilepené k obrazovce notebooku, zářící ve tmě vedle petrolejky. Jirka si podal polštář a posadil se vedle něj, zatímco En nachystala hrnky a zalila čaj. Na obrazovce běžely televizní zprávy, reportérka stála s mikrofonem před budovou magistrátu: „… se zatím nevyjádřila. Krizový štáb hlavního města svolal zasedání na desátou hodinu večerní, o přijatých opatřeních vás budeme informovat v živých vstupech.“

„Můžete to vypnout a říct mi, co se tady děje?“ ozval se Jirka trochu podrážděně. Tonda zavřel notebook.

„Prašina se zvětšila,“ řekl vzrušeným hlasem, „dvanáct tisíc lidí je bez proudu, tramvaje nejezdí, pár aut se vybouralo, protože jim přestaly fungovat brzdy, a teď nemůžou nastartovat. Odešly dva vysílače mobilního signálu, dalším možná dvaceti tisícům lidí neteče voda…“

„Vždyť sotva začal podzim,“ řekl Jirka překvapeně. Každý věděl, že se hranice Prašiny posouvá a že to nějak souvisí s počasím. Za hezkých letních dnů se Prašina zmenšovala, jako kdyby se na slunci scvrkávala. Když naopak mrzlo nebo dlouho a vydatně pršelo, rozpínala se a pohlcovala další domy a ulice. Rozdíl mezi létem a zimou ale činil nějakých dvacet, možná pětadvacet metrů a lidé, kteří v tom území na předělu žili, na to byli dobře připravení.

„Nejvíc to zasáhlo Vinohrady a oblast kolem Karláku. Na druhé straně se Prašina rozšířila taky, ale ne tolik,“ řekla En a podala Jirkovi hrnek s čajem. „Vypukla hrozná panika, lidi se bojí a přímo na místě se hrozně těžko dostávají k informacím, když tam nic nefunguje.“

„Čeho se bojí? Vždyť je to totéž, jako když vypnou proud, to se děje pořád,“ nechápal Jirka.

„To právě není totéž. Když vypnou proud, funguje ti mobil, můžeš si svítit baterkou… a hlavně je celkem jasný, že ti ho za chvíli zase zapnou,“ zachmuřila se En.

„Však Prašina zase ustoupí, ne?“ zeptal se Jirka.

En jenom pokrčila rameny: „Snad.“

Usrkla čaje, ale byl moc horký, tak ho položila na zem a popošla k malému okénku ve stropě. Když se z něj člověk pořádně vyklonil, viděl střechy okolních domů, komíny a v dálce věže kostela svaté Ludmily a za ní žižkovský vysílač.

„Dokážeš si vůbec představit, co to všechno způsobí?“ řekla nakonec. „Prašina se rozšířila v některých směrech skoro o pět set metrů. Pět set metrů! To je strašně moc. Zasáhlo to spoustu domů, kanceláří, obchodů… Nikdy tam Prašina nebyla a nikoho ani ve snu nenapadlo, že by někdy mohla dosáhnout tak daleko. Co ti lidi budou dělat, jestli to tak zůstane?“

„Přestěhují se jinam?“ navrhl Jirka.

En se jenom ušklíbla: „Kdo si od nich ty byty a domy koupí, aby si oni mohli koupit nové bydlení někde jinde? Na Prašině nikdo bydlet nechce, možná pár bláznů, ale jinak nikdo.“ Jirka musel připustit, že na tom něco je. Ostatně En měla pravdu skoro vždycky. Na to už si za ty roky, co se znali, zvykl.

„Ale to není všechno,“ prohlásila En a zamračila se ještě víc: „Nikdo neví, proč na Prašině nefunguje elektřina, a všichni si na to zvykli. Prostě jsme kus města obětovali a přestali s ním počítat. Co když je ale dnešek jenom začátek? Co když se to rozšíří po celé Praze? Nebo po celé Evropě? Tohle už není problém pár lidí. Jo, vím, že to zní nepravděpodobně, ale nevíme nic, takže je možné úplně všechno.“

Na okamžik zavládlo ticho, jen z kouta se ozývalo šramocení, jak hraboši pobíhali sem a tam po akváriu. Kolem petrolejky poletovaly mušky. Ve tmě se vždycky klubovna zdála menší než ve skutečnosti: stíny ovládly všechny kouty a prostor, kde se šikmý strop dotýkal podlahy. Zůstal jen obláček světla uprostřed místnosti.

© Copyright Vojtěch Matocha, 2018

Illustrations © Karel Osoha, 2018

ISBN 978-80-7432-910-4

Vladimir Nabokov: Skutečný život Sebastiana Knighta

První Nabokovovu prózu psanou v angličtině vydalo americké nakladatelství New Directions roku 1941. Nyní vychází poprvé česky v překladu Pavla Dominika. Kniha je patnáctým svazkem souborné edice Nabokovova díla, kterou uvádí Nakladatelství Paseka.

„Kuriózní je místo vzniku tohoto románu,“ vysvětluje Pavel Dominik. „Nabokov se v dopise svému příteli, spisovateli a literárnímu kritikovi Edmundu Wilsonovi svěřil, že dílo napsal v mrňavé koupelně maličkého pařížského bytu, kterou používal jako pracovnu - s bidetem místo psacího stolu.“

Autor začal na románu pracovat v pařížském exilu druhé poloviny 30. let, protože si uvědomoval, že čtyřsettisícová diaspora ruských emigrantů, pro kterou mělo význam tvořit v rodné řeči, se pozvolna rozpouští v evropském prostoru. Nebylo jednoduché loučení s ruštinou ani pronikání do nového jazyka, v němž se mu později podařilo vytvořit svébytnou kvalitu obdivovanou rodilými mluvčími.

Skutečný život Sebastiana Knighta nezestárl. „Na díle, jak autorovi obdivovatelé vědí či správně předpokládají, není znát, že bylo napsáno před osmi desítkami let, a při pohledu na originál je rovněž zjevné, že přechod z jednoho jazyka do druhého, který určitě nebyl bezbolestný, je zcela plynulý,“ říká Dominik.

Oblíbené Nabokovovo téma identity je zasazeno do rafinované struktury. Životopis fiktivního anglického spisovatele s ruskými kořeny se na mnoha místech zřetelně protíná s osudem autora. Hravě ironický a mnohovrstevný text, jenž díky analýzám neexistujících knih a rozsáhlým citátům získává až mystifikační potenciál, je zároveň biografií spisovatele, tragickým milostným příběhem s prvky detektivky i jemnou parodií na všechny tyto žánry. „Skutečný život Sebastiana Knighta je jedinečnou příležitostí zahrát si s jeho autorem vzrušující hru. Jde o hru s názvem Hledá se Vladimir Nabokov. Jejím dějištěm je zrcadlový labyrint, v němž žádná plocha není dokonale rovná, a i ten nejvěrnější odraz je stranově obrácený. A v momentu, kdy se její účastník ohlédne po člověku, jehož pohled cítí na zádech, zjistí, že je jím on sám,“ píše v doslovu Zuzana Válková.

Prozaik a básník Vladimir Nabokov (1899-1977) patří k nejvýznamnějším světovým autorům dvacátého století. V rámci souborného vydání jeho díla v Nakladatelství Paseka vyšlo 15 svazků včetně vrcholných románů Dar (1938, č. 2007), Lolita (1955, č. 2005), Bledý oheň (1962, č. 2011) či Ada aneb Žár (1969, č. 2015), za jehož překlad získal Pavel Dominik Státní cenu. V Pasece rovněž vyšel třísvazkový komplet autorových povídek (č. 2004-2006).

Ukázka z knihy:

Kniha pana Goodmana Tragédie Sebastiana Knighta zaznamenala velmi dobré ohlasy v tisku. V předních denících a týdenících jí věnovali rozsáhlé recenze. Nazvali ji „impozantní a přesvědčivou“. Autora vyzdvihovali za schopnost „hlubokého ponoru“ do „zcela moderní“ osobnosti. Celé pasáže se citovaly na důkaz, jak obratně louská prázdné ořechy. Jeden kritik zašel dokonce tak daleko, že smekl před panem Goodmanem –, který, dodejme, používal svůj klobouk pouze na to, aby si na něj sedal. Zkrátka, pana Goodmana poplácali po zádech, místo aby ho klepli přes prsty.  

Pokud jde o mne, vůbec bych tu knížku nevzal na vědomí, kdyby to byla jen další špatná kniha, odsouzená s ostatními stejně postiženými nešťastnicemi k tomu, aby byla do příštího jara zapomenuta. Vím, že léthéjská knihovna je navzdory svým nespočetným svazkům bez výkonu pana Goodmana bohužel neúplná. Avšak jakkoli je ta kniha špatná, zůstává i něčím jiným. Kvalita předlohy ji totiž automaticky předurčuje k tomu, aby se stala satelitem věčné slávy jiného člověka. Dokud jméno Sebastiana Knighta zůstane v paměti, vždycky se najde nějaký zvídavý vzdělanec svědomitě stoupající po žebříku tam, kde Tragédie Sebastiana Knighta podřimuje mezi Pádem člověka Godfreyho Goodmana a Vzpomínkami na celý život Samuela Goodriche. Pokud se k ní tedy neustále vracím, dělám to kvůli Sebastianu Knightovi.

Metoda pana Goodmana je stejně prostá jako jeho filozofie. Jeho jediným cílem je ukázat „ubohého Knighta“ jako produkt a oběť toho, co autor nazývá „naší dobou“ – ačkoli proč někteří lidé tak rádi nutí jiné, aby s nimi sdíleli jejich chronometrické představy, je mi odjakživa záhadou. „Poválečný kvas“, „poválečná generace“ představují pro pana Goodmana kouzelná slovíčka otevírající každé dveře. Existují však zaklínadla, která jsou očividně spíše šperhákem než kouzlem, a k tomuto druhu, obávám se, patří heslo pana Goodmana. Hluboce se však mýlí, když si myslí, že něco najde, až vypáčí zámek. Ne že bych tím chtěl říct, že pan Goodman myslí. Nesvedl by to, ani kdyby chtěl. Jeho kniha se zabývá pouze takovými myšlenkami, u nichž se ověřilo, že dovedou přilákat (jako součást reklamy) tuctové mozky.

Mladý Sebastian Knight, „čerstvě vylíhnutý z vyřezávané kukly Cambridge“, je v očích pana Goodmana pronikavě vnímavý mladík v krutém, chladném světě. V tomto světě „vnější reality vnikají do nejintimnějších snů člověka tak drsně“, že duše mladého muže se nejprve nedobrovolně ocitá v obležení, než je definitivně rozdrcena. „Válka,“ prohlašuje pan Goodman bez uzardění, „změnila ráz vesmíru.“ A s velkým gustem začne popisovat ty zvláštní stránky poválečného života, s nimiž se mladý muž setkal „na neklidném úsvitu své kariéry“: pocit jakéhosi velkého podvodu; duševní únavu a horečnaté fyzické vzrušení (kupříkladu „fádní lascivnost foxtrotu“); pocit marnosti – a jeho výsledek: donebevolající prostopášnost. Také krutost; ve vzduchu stále ještě visící pach krve; oslňující paláce biografů; siluety dvojic v temném Hyde Parku; triumfy standardizace; kult strojů; degradaci Krásy, Lásky, Cti, Umění… a tak dál. Je vážně s podivem, že samotný pan Goodman, který byl – pokud je mi známo – Sebastianovým vrstevníkem, ty strašné roky vůbec přežil.

Avšak to, co dokázal snést pan Goodman, jeho Sebastian Knight zjevně nevydržel. Předkládá se nám obrázek Sebastiana nervózně přecházejícího po pokojích svého londýnského bytu v roce 1923, po krátké cestě na kontinent, který ho „nepopsatelně vyděsil ordinérním leskem pekelných hráčských doupat“. Ano, „chodil sem a tam … tiskl si spánky … v mukách nespokojenosti … rozzlobený na celý svět … sám … plný touhy něco udělat, ale slabý, slabý…“ Tečky označují nikoli tremola rozechvělého pana Goodmana, ale věty, které jsem ohleduplně vypustil. „Ne,“ pokračuje pan Goodman, „to nebyl svět stvořený pro umělce. Tvářit se statečně, okázale dávat najevo cynismus, který člověka tak dráždí v Knightových raných dílech a tak trápí v jeho posledních dvou knihách, to všechno bylo moc hezké – stejně jako pohrdavý a superkultivovaný výraz, jenomže osten už se zasekl, ostrý, jedovatý osten.“ Nevím proč, ale přítomnost toho (zcela mytického) ostnu jako by poskytovala panu Goodmanovi chmurné uspokojení.

Nebyl bych spravedlivý, kdybych se snažil vyvolat zdání, že první kapitolu Tragédie Sebastiana Knighta tvoří výhradně hustý proud filozofického sirupu. Květnaté popisy a anekdoty, z nichž sestává hlavní část knihy (ta, kde pan Goodman přichází na scénu Sebastianova života a seznamuje se s ním osobně), se vyskytují i zde, podobné griliášovým hrudkám rozesetým v sirupu. Pan Goodman není žádný Boswell; přesto i on si nepochybně vedl zápisník, kam zaznamenával zaměstnavatelovy postřehy – a některé z nich se očividně týkaly minulosti jeho chlebodárce. Jinými slovy, musíme si představit, že Sebastian občas přerušil práci a řekl: „Víte, můj milý Goodmane, tohle mi připomíná jeden den v mém životě, před pár lety, když…“ Následovala historka. Panu Goodmanovi připadá, že půltucet takových historek stačí k vyplnění toho, co je pro něho bílým místem – Sebastianovo mládí v Anglii.

První z těchto historek (kterou pan Goodman považuje za nesmírně typickou pro „poválečný život studentstva“) popisuje, jak Sebastian provádí známou z Londýna po pamětihodnostech Cambridge. „A tohle je děkanovo okno,“ řekl; potom to okno rozbil kamenem a dodal: „A to je děkan.“ Rozumí se, že Sebastian si z pana Goodmana střílel: historka je stará jak sama univerzita.

Podívejme se na druhou. Jednou v noci během krátké prázdninové cesty do Německa (1921? 1922?) začal Sebastian, otrávený z kočičího vřískání na ulici, bombardovat provinilce nejrůznějšími předměty včetně vajíčka. Zanedlouho u něho zaklepal na dveře policista, který mu přinesl zpátky všechny ty předměty kromě vajíčka.

To je z jedné staré (neboli, jak by řekl pan Goodman, „předválečné“) knihy Jeroma K. Jeroma. Pan Goodman znovu naletěl.

Třetí historka: Sebastian, vyprávěje o svém úplně prvním románu (nevydaném a zničeném), objasnil, že hrdinou je tlustý mladý student, který po příjezdu domů zjistí, že jeho matka se provdala za jeho strýce; tento strýc, ušní specialista, zavraždil studentova otce.

Pan Goodman vtip nepochopil.

Čtvrtá: v létě 1922 se Sebastian přepracoval – trpěl halucinacemi a často se mu zjevoval jakýsi optický přízrak: z nebes se k němu rychle snášel mnich v černém hábitu.

To je trochu těžší: Čechovova povídka.

Pátá:

Myslím si ale, že bude lépe přestat, jinak hrozí nebezpečí, že se pan Goodman promění ve stonožku. Jen ať mu zůstanou čtyři nohy. Je mi ho líto, ale nedá se nic dělat. Jen kdyby se nenaparoval a nekomentoval ty „zajímavé příhody a fantazie“ tak nudně a nadutě, s tak bohatou snůškou závěrů! Hulvátský, náladový, šílený Sebastian, snažící se prosadit v monstrózním světě molochů, monopolů, molárů a lárů fárů… Inu, inu, něco na tom asi bude.

Chci být vědecky přesný. Velmi nerad bych se připravil o sebemenší částečku pravdy jen proto, že mě v určitý okamžik bádání oslepil vztek z bezcenného pelmelu… Kdo mluví o Sebastianu Knightovi? Jeho bývalý tajemník. Byli vůbec přáteli? Nikoli – jak uvidíme později. Nachází se něco skutečného či možného v protikladu mezi křehkým, dychtivým Sebastianem a ohavným, unaveným světem? Nic. Že by se snad vyskytla nějaká úskočnější průrva, puklina, prasklina? Vyskytla.

Stačí prolistovat prvních zhruba třicet stránek Ztracených věcí, abychom se přesvědčili, s jakou bohorovností si pan Goodman (který mimochodem nikdy necituje nic, co by se mohlo dostat do rozporu s hlavní myšlenkou jeho zavádějícího díla) špatně vykládá Sebastianův vnitřní postoj k okolnímu světu. Čas pro Sebastiana nikdy nepředstavoval rok 1914, 1920 nebo 1936 – byl to vždycky rok první. Novinové titulky, politické teorie a módní myšlenky pro něho neznamenaly víc než upovídané popisky (ve třech jazycích, s chybami nejméně ve dvou) na obalu mýdla nebo zubní pasty. Pěna mohla být hustá a zpráva přesvědčivá – ale tím to haslo. Naprosto chápal, že vnímaví a inteligentní myslitelé nedokážou usnout kvůli zemětřesení v Číně; ale jelikož byl takový, jaký byl, nešlo mu do hlavy, proč titíž lidé nepociťují stejný záchvat vzdorovitého žalu při myšlence na nějakou podobnou pohromu, která se stala před tolika lety, kolik je mil od nich do Číny. Čas a prostor pro něho představovaly měřítko téže věčnosti, takže už jen představa, že by nějakým „moderním“ způsobem reagoval na to, co pan Goodman nazývá „atmosférou poválečné Evropy“, je zcela absurdní. Ve světě, do něhož přišel, se cítil střídavě šťastný i nesvůj, tak jako se cestující může kochat výhledy a téměř současně trpět mořskou nemocí. Sebastian se mohl narodit v kterékoli době a stejnou měrou by se radoval i trápil, prožíval štěstí i úzkost, tak jako dítě v cirkuse, jež si občas vzpomene, že zítra musí k zubaři. Důvod jeho roztrpčení netkvěl v tom, že byl mravným člověkem v nemravné době nebo nemravným v době mravné, ani ve stísněnosti jeho mládí, jemuž nebylo dáno přirozeně se rozvinout ve světě, který byl překotným sledem pohřbů a rachejtlí; spočíval prostě v uvědomění, že rytmus jeho vnitřního bytí je mnohem bohatší než rytmus jiných lidí. Už tehdy, v závěru své cambridgeské etapy, a možná i dřív, si uvědomoval, že jeho sebenepatrnější myšlenka či pocit mají přinejmenším o jeden rozměr víc než myšlenka nebo pocit jeho bližních. Mohl se tím chlubit, kdyby v jeho povaze bylo aspoň trochu něčeho odpudivého. Jelikož v ní nic takového nebylo, zbývalo mu jen pociťovat trapnost křišťálu mezi obyčejným sklem, koule mezi kruhy (ale tohle všechno nebylo nic ve srovnání s tím, co zažil, když se nakonec začal naplno věnovat literatuře).

„Byl jsem tak nesmělý,“ píše Sebastian ve Ztracených věcech, „že se mi vždycky nějak povedlo spáchat přesně tu chybu, jíž jsem se chtěl nejvíc vyvarovat. Ve své katastrofální snaze splynout barevně s okolím jsem se podobal pouze barvoslepému chameleónovi. Moje nesmělost by byla snesitelnější – pro mě i pro jiné –, kdyby byla běžného, vlhce lepkavého a trudovitého typu: tím obdobím prochází nejeden mladík a nikomu to nijak zvlášť nevadí. Avšak u mě nabyla podoby morbidního tajemství, nemajícího nic společného s mukami puberty. K nejotřepanějším vynálezům mučírny patří odpírání spánku. Většina lidí prožívá den s určitou částí mozku v blaženém stavu ospalosti: hladového člověka pojídajícího biftek zajímá jeho jídlo a ne – dejme tomu – vzpomínka na sen o andělech v cylindrech, který se mu zdál asi před sedmi lety; v mém případě ale všechny okenice, příklopy a dveře vědomí bývaly v kteroukoli dobu ve dne i v noci otevřené. Mozky většiny lidí mají své neděle, mému bylo odepřeno dokonce i polodenní volno. Tento stav neustálé bdělosti byl neobyčejně bolestivý nejen sám o sobě, ale i svými přímými důsledky. Každý obyčejný úkon, který jsem jako něco samozřejmého měl provést, vyvolával v mé mysli takové množství souvisejících myšlenek, a ty asociace byly tak složité a nejasné, tak prakticky nevyužitelné, že jsem se tomu, k čemu jsem se chystal, vyhnul, nebo jsem to z čiré nervozity úplně zpackal. Když jsem se jednou dopoledne stavil u redaktora revue, který by mohl, jak jsem se domníval, otisknout některé z mých cambridgeských básní, jeho zvláštní zadrhávání, mísící se s určitou kombinací úhlů ve vzoru střech a komínů, lehce pokroucených kazem ve skle okenní tabulky – tohle a podivný zatuchlý puch v místnosti (z růží hnijících v odpadkovém koši?) vyslaly mé myšlenky na tak daleké a složité pochůzky, že místo toho, co jsem chtěl, jsem zničehonic začal tomu člověku, jehož jsem viděl poprvé v životě, vyprávět o literárních plánech našeho společného přítele, který, jak jsem si vzpomněl příliš pozdě, mě požádal, abych je držel v tajnosti…“

THE REAL LIFE OF SEBASTIAN KNIGHT

Copyright © 1941, Vladimir Nabokov

All rights reserved

Translation © Pavel Dominik, 2018

Epilogue © Zuzana Válková, 2018

ISBN 978-80-7432-903-6