Vladimir Nabokov: Skutečný život Sebastiana Knighta

První Nabokovovu prózu psanou v angličtině vydalo americké nakladatelství New Directions roku 1941. Nyní vychází poprvé česky v překladu Pavla Dominika. Kniha je patnáctým svazkem souborné edice Nabokovova díla, kterou uvádí Nakladatelství Paseka.

„Kuriózní je místo vzniku tohoto románu,“ vysvětluje Pavel Dominik. „Nabokov se v dopise svému příteli, spisovateli a literárnímu kritikovi Edmundu Wilsonovi svěřil, že dílo napsal v mrňavé koupelně maličkého pařížského bytu, kterou používal jako pracovnu - s bidetem místo psacího stolu.“

Autor začal na románu pracovat v pařížském exilu druhé poloviny 30. let, protože si uvědomoval, že čtyřsettisícová diaspora ruských emigrantů, pro kterou mělo význam tvořit v rodné řeči, se pozvolna rozpouští v evropském prostoru. Nebylo jednoduché loučení s ruštinou ani pronikání do nového jazyka, v němž se mu později podařilo vytvořit svébytnou kvalitu obdivovanou rodilými mluvčími.

Skutečný život Sebastiana Knighta nezestárl. „Na díle, jak autorovi obdivovatelé vědí či správně předpokládají, není znát, že bylo napsáno před osmi desítkami let, a při pohledu na originál je rovněž zjevné, že přechod z jednoho jazyka do druhého, který určitě nebyl bezbolestný, je zcela plynulý,“ říká Dominik.

Oblíbené Nabokovovo téma identity je zasazeno do rafinované struktury. Životopis fiktivního anglického spisovatele s ruskými kořeny se na mnoha místech zřetelně protíná s osudem autora. Hravě ironický a mnohovrstevný text, jenž díky analýzám neexistujících knih a rozsáhlým citátům získává až mystifikační potenciál, je zároveň biografií spisovatele, tragickým milostným příběhem s prvky detektivky i jemnou parodií na všechny tyto žánry. „Skutečný život Sebastiana Knighta je jedinečnou příležitostí zahrát si s jeho autorem vzrušující hru. Jde o hru s názvem Hledá se Vladimir Nabokov. Jejím dějištěm je zrcadlový labyrint, v němž žádná plocha není dokonale rovná, a i ten nejvěrnější odraz je stranově obrácený. A v momentu, kdy se její účastník ohlédne po člověku, jehož pohled cítí na zádech, zjistí, že je jím on sám,“ píše v doslovu Zuzana Válková.

Prozaik a básník Vladimir Nabokov (1899-1977) patří k nejvýznamnějším světovým autorům dvacátého století. V rámci souborného vydání jeho díla v Nakladatelství Paseka vyšlo 15 svazků včetně vrcholných románů Dar (1938, č. 2007), Lolita (1955, č. 2005), Bledý oheň (1962, č. 2011) či Ada aneb Žár (1969, č. 2015), za jehož překlad získal Pavel Dominik Státní cenu. V Pasece rovněž vyšel třísvazkový komplet autorových povídek (č. 2004-2006).

Ukázka z knihy:

Kniha pana Goodmana Tragédie Sebastiana Knighta zaznamenala velmi dobré ohlasy v tisku. V předních denících a týdenících jí věnovali rozsáhlé recenze. Nazvali ji „impozantní a přesvědčivou“. Autora vyzdvihovali za schopnost „hlubokého ponoru“ do „zcela moderní“ osobnosti. Celé pasáže se citovaly na důkaz, jak obratně louská prázdné ořechy. Jeden kritik zašel dokonce tak daleko, že smekl před panem Goodmanem –, který, dodejme, používal svůj klobouk pouze na to, aby si na něj sedal. Zkrátka, pana Goodmana poplácali po zádech, místo aby ho klepli přes prsty.  

Pokud jde o mne, vůbec bych tu knížku nevzal na vědomí, kdyby to byla jen další špatná kniha, odsouzená s ostatními stejně postiženými nešťastnicemi k tomu, aby byla do příštího jara zapomenuta. Vím, že léthéjská knihovna je navzdory svým nespočetným svazkům bez výkonu pana Goodmana bohužel neúplná. Avšak jakkoli je ta kniha špatná, zůstává i něčím jiným. Kvalita předlohy ji totiž automaticky předurčuje k tomu, aby se stala satelitem věčné slávy jiného člověka. Dokud jméno Sebastiana Knighta zůstane v paměti, vždycky se najde nějaký zvídavý vzdělanec svědomitě stoupající po žebříku tam, kde Tragédie Sebastiana Knighta podřimuje mezi Pádem člověka Godfreyho Goodmana a Vzpomínkami na celý život Samuela Goodriche. Pokud se k ní tedy neustále vracím, dělám to kvůli Sebastianu Knightovi.

Metoda pana Goodmana je stejně prostá jako jeho filozofie. Jeho jediným cílem je ukázat „ubohého Knighta“ jako produkt a oběť toho, co autor nazývá „naší dobou“ – ačkoli proč někteří lidé tak rádi nutí jiné, aby s nimi sdíleli jejich chronometrické představy, je mi odjakživa záhadou. „Poválečný kvas“, „poválečná generace“ představují pro pana Goodmana kouzelná slovíčka otevírající každé dveře. Existují však zaklínadla, která jsou očividně spíše šperhákem než kouzlem, a k tomuto druhu, obávám se, patří heslo pana Goodmana. Hluboce se však mýlí, když si myslí, že něco najde, až vypáčí zámek. Ne že bych tím chtěl říct, že pan Goodman myslí. Nesvedl by to, ani kdyby chtěl. Jeho kniha se zabývá pouze takovými myšlenkami, u nichž se ověřilo, že dovedou přilákat (jako součást reklamy) tuctové mozky.

Mladý Sebastian Knight, „čerstvě vylíhnutý z vyřezávané kukly Cambridge“, je v očích pana Goodmana pronikavě vnímavý mladík v krutém, chladném světě. V tomto světě „vnější reality vnikají do nejintimnějších snů člověka tak drsně“, že duše mladého muže se nejprve nedobrovolně ocitá v obležení, než je definitivně rozdrcena. „Válka,“ prohlašuje pan Goodman bez uzardění, „změnila ráz vesmíru.“ A s velkým gustem začne popisovat ty zvláštní stránky poválečného života, s nimiž se mladý muž setkal „na neklidném úsvitu své kariéry“: pocit jakéhosi velkého podvodu; duševní únavu a horečnaté fyzické vzrušení (kupříkladu „fádní lascivnost foxtrotu“); pocit marnosti – a jeho výsledek: donebevolající prostopášnost. Také krutost; ve vzduchu stále ještě visící pach krve; oslňující paláce biografů; siluety dvojic v temném Hyde Parku; triumfy standardizace; kult strojů; degradaci Krásy, Lásky, Cti, Umění… a tak dál. Je vážně s podivem, že samotný pan Goodman, který byl – pokud je mi známo – Sebastianovým vrstevníkem, ty strašné roky vůbec přežil.

Avšak to, co dokázal snést pan Goodman, jeho Sebastian Knight zjevně nevydržel. Předkládá se nám obrázek Sebastiana nervózně přecházejícího po pokojích svého londýnského bytu v roce 1923, po krátké cestě na kontinent, který ho „nepopsatelně vyděsil ordinérním leskem pekelných hráčských doupat“. Ano, „chodil sem a tam … tiskl si spánky … v mukách nespokojenosti … rozzlobený na celý svět … sám … plný touhy něco udělat, ale slabý, slabý…“ Tečky označují nikoli tremola rozechvělého pana Goodmana, ale věty, které jsem ohleduplně vypustil. „Ne,“ pokračuje pan Goodman, „to nebyl svět stvořený pro umělce. Tvářit se statečně, okázale dávat najevo cynismus, který člověka tak dráždí v Knightových raných dílech a tak trápí v jeho posledních dvou knihách, to všechno bylo moc hezké – stejně jako pohrdavý a superkultivovaný výraz, jenomže osten už se zasekl, ostrý, jedovatý osten.“ Nevím proč, ale přítomnost toho (zcela mytického) ostnu jako by poskytovala panu Goodmanovi chmurné uspokojení.

Nebyl bych spravedlivý, kdybych se snažil vyvolat zdání, že první kapitolu Tragédie Sebastiana Knighta tvoří výhradně hustý proud filozofického sirupu. Květnaté popisy a anekdoty, z nichž sestává hlavní část knihy (ta, kde pan Goodman přichází na scénu Sebastianova života a seznamuje se s ním osobně), se vyskytují i zde, podobné griliášovým hrudkám rozesetým v sirupu. Pan Goodman není žádný Boswell; přesto i on si nepochybně vedl zápisník, kam zaznamenával zaměstnavatelovy postřehy – a některé z nich se očividně týkaly minulosti jeho chlebodárce. Jinými slovy, musíme si představit, že Sebastian občas přerušil práci a řekl: „Víte, můj milý Goodmane, tohle mi připomíná jeden den v mém životě, před pár lety, když…“ Následovala historka. Panu Goodmanovi připadá, že půltucet takových historek stačí k vyplnění toho, co je pro něho bílým místem – Sebastianovo mládí v Anglii.

První z těchto historek (kterou pan Goodman považuje za nesmírně typickou pro „poválečný život studentstva“) popisuje, jak Sebastian provádí známou z Londýna po pamětihodnostech Cambridge. „A tohle je děkanovo okno,“ řekl; potom to okno rozbil kamenem a dodal: „A to je děkan.“ Rozumí se, že Sebastian si z pana Goodmana střílel: historka je stará jak sama univerzita.

Podívejme se na druhou. Jednou v noci během krátké prázdninové cesty do Německa (1921? 1922?) začal Sebastian, otrávený z kočičího vřískání na ulici, bombardovat provinilce nejrůznějšími předměty včetně vajíčka. Zanedlouho u něho zaklepal na dveře policista, který mu přinesl zpátky všechny ty předměty kromě vajíčka.

To je z jedné staré (neboli, jak by řekl pan Goodman, „předválečné“) knihy Jeroma K. Jeroma. Pan Goodman znovu naletěl.

Třetí historka: Sebastian, vyprávěje o svém úplně prvním románu (nevydaném a zničeném), objasnil, že hrdinou je tlustý mladý student, který po příjezdu domů zjistí, že jeho matka se provdala za jeho strýce; tento strýc, ušní specialista, zavraždil studentova otce.

Pan Goodman vtip nepochopil.

Čtvrtá: v létě 1922 se Sebastian přepracoval – trpěl halucinacemi a často se mu zjevoval jakýsi optický přízrak: z nebes se k němu rychle snášel mnich v černém hábitu.

To je trochu těžší: Čechovova povídka.

Pátá:

Myslím si ale, že bude lépe přestat, jinak hrozí nebezpečí, že se pan Goodman promění ve stonožku. Jen ať mu zůstanou čtyři nohy. Je mi ho líto, ale nedá se nic dělat. Jen kdyby se nenaparoval a nekomentoval ty „zajímavé příhody a fantazie“ tak nudně a nadutě, s tak bohatou snůškou závěrů! Hulvátský, náladový, šílený Sebastian, snažící se prosadit v monstrózním světě molochů, monopolů, molárů a lárů fárů… Inu, inu, něco na tom asi bude.

Chci být vědecky přesný. Velmi nerad bych se připravil o sebemenší částečku pravdy jen proto, že mě v určitý okamžik bádání oslepil vztek z bezcenného pelmelu… Kdo mluví o Sebastianu Knightovi? Jeho bývalý tajemník. Byli vůbec přáteli? Nikoli – jak uvidíme později. Nachází se něco skutečného či možného v protikladu mezi křehkým, dychtivým Sebastianem a ohavným, unaveným světem? Nic. Že by se snad vyskytla nějaká úskočnější průrva, puklina, prasklina? Vyskytla.

Stačí prolistovat prvních zhruba třicet stránek Ztracených věcí, abychom se přesvědčili, s jakou bohorovností si pan Goodman (který mimochodem nikdy necituje nic, co by se mohlo dostat do rozporu s hlavní myšlenkou jeho zavádějícího díla) špatně vykládá Sebastianův vnitřní postoj k okolnímu světu. Čas pro Sebastiana nikdy nepředstavoval rok 1914, 1920 nebo 1936 – byl to vždycky rok první. Novinové titulky, politické teorie a módní myšlenky pro něho neznamenaly víc než upovídané popisky (ve třech jazycích, s chybami nejméně ve dvou) na obalu mýdla nebo zubní pasty. Pěna mohla být hustá a zpráva přesvědčivá – ale tím to haslo. Naprosto chápal, že vnímaví a inteligentní myslitelé nedokážou usnout kvůli zemětřesení v Číně; ale jelikož byl takový, jaký byl, nešlo mu do hlavy, proč titíž lidé nepociťují stejný záchvat vzdorovitého žalu při myšlence na nějakou podobnou pohromu, která se stala před tolika lety, kolik je mil od nich do Číny. Čas a prostor pro něho představovaly měřítko téže věčnosti, takže už jen představa, že by nějakým „moderním“ způsobem reagoval na to, co pan Goodman nazývá „atmosférou poválečné Evropy“, je zcela absurdní. Ve světě, do něhož přišel, se cítil střídavě šťastný i nesvůj, tak jako se cestující může kochat výhledy a téměř současně trpět mořskou nemocí. Sebastian se mohl narodit v kterékoli době a stejnou měrou by se radoval i trápil, prožíval štěstí i úzkost, tak jako dítě v cirkuse, jež si občas vzpomene, že zítra musí k zubaři. Důvod jeho roztrpčení netkvěl v tom, že byl mravným člověkem v nemravné době nebo nemravným v době mravné, ani ve stísněnosti jeho mládí, jemuž nebylo dáno přirozeně se rozvinout ve světě, který byl překotným sledem pohřbů a rachejtlí; spočíval prostě v uvědomění, že rytmus jeho vnitřního bytí je mnohem bohatší než rytmus jiných lidí. Už tehdy, v závěru své cambridgeské etapy, a možná i dřív, si uvědomoval, že jeho sebenepatrnější myšlenka či pocit mají přinejmenším o jeden rozměr víc než myšlenka nebo pocit jeho bližních. Mohl se tím chlubit, kdyby v jeho povaze bylo aspoň trochu něčeho odpudivého. Jelikož v ní nic takového nebylo, zbývalo mu jen pociťovat trapnost křišťálu mezi obyčejným sklem, koule mezi kruhy (ale tohle všechno nebylo nic ve srovnání s tím, co zažil, když se nakonec začal naplno věnovat literatuře).

„Byl jsem tak nesmělý,“ píše Sebastian ve Ztracených věcech, „že se mi vždycky nějak povedlo spáchat přesně tu chybu, jíž jsem se chtěl nejvíc vyvarovat. Ve své katastrofální snaze splynout barevně s okolím jsem se podobal pouze barvoslepému chameleónovi. Moje nesmělost by byla snesitelnější – pro mě i pro jiné –, kdyby byla běžného, vlhce lepkavého a trudovitého typu: tím obdobím prochází nejeden mladík a nikomu to nijak zvlášť nevadí. Avšak u mě nabyla podoby morbidního tajemství, nemajícího nic společného s mukami puberty. K nejotřepanějším vynálezům mučírny patří odpírání spánku. Většina lidí prožívá den s určitou částí mozku v blaženém stavu ospalosti: hladového člověka pojídajícího biftek zajímá jeho jídlo a ne – dejme tomu – vzpomínka na sen o andělech v cylindrech, který se mu zdál asi před sedmi lety; v mém případě ale všechny okenice, příklopy a dveře vědomí bývaly v kteroukoli dobu ve dne i v noci otevřené. Mozky většiny lidí mají své neděle, mému bylo odepřeno dokonce i polodenní volno. Tento stav neustálé bdělosti byl neobyčejně bolestivý nejen sám o sobě, ale i svými přímými důsledky. Každý obyčejný úkon, který jsem jako něco samozřejmého měl provést, vyvolával v mé mysli takové množství souvisejících myšlenek, a ty asociace byly tak složité a nejasné, tak prakticky nevyužitelné, že jsem se tomu, k čemu jsem se chystal, vyhnul, nebo jsem to z čiré nervozity úplně zpackal. Když jsem se jednou dopoledne stavil u redaktora revue, který by mohl, jak jsem se domníval, otisknout některé z mých cambridgeských básní, jeho zvláštní zadrhávání, mísící se s určitou kombinací úhlů ve vzoru střech a komínů, lehce pokroucených kazem ve skle okenní tabulky – tohle a podivný zatuchlý puch v místnosti (z růží hnijících v odpadkovém koši?) vyslaly mé myšlenky na tak daleké a složité pochůzky, že místo toho, co jsem chtěl, jsem zničehonic začal tomu člověku, jehož jsem viděl poprvé v životě, vyprávět o literárních plánech našeho společného přítele, který, jak jsem si vzpomněl příliš pozdě, mě požádal, abych je držel v tajnosti…“

THE REAL LIFE OF SEBASTIAN KNIGHT

Copyright © 1941, Vladimir Nabokov

All rights reserved

Translation © Pavel Dominik, 2018

Epilogue © Zuzana Válková, 2018

ISBN 978-80-7432-903-6