Nora Eckhardtová: Sen letící želvy

Román o filmech, snech, lásce, kočkách a psech, a o vrahovi mladých žen.

Viktor, dramaturg kina Obzor, má sklony k melancholii, trpí nespavostí a touží natočit velký film. Jeho žena Elena, krásná a věčně optimistická učitelka jógy, má svého muže ráda, ale na jedné premiéře potká někoho, kdo ji zcela okouzlí. Do příběhu vstupuje Oskar, kuchař, který ve volném čase venčí cizím lidem psy a má s nimi zjevně své záměry. Vztahy se komplikují a počet vražd zatím narůstá.

Jak s tím vším souvisí tajemný Pan Z., který ve své podzemní skrýši provádí věci, které se nesmí dostat na povrch? V magické atmosféře plné snů, nadějí ale také osobních selhání, podvodů a provinění se rodí drama, které změní životy všech. Neotřelá kniha ukáže, jak je důležité umět odlišit (Schrödingerovu) kočku od psa, červenou od zelené a život od filmu.

Nora Eckhardtová (1979) vystudovala filosofii a statistiku na Vysoké škole ekonomické. Řadu let působila jako PR a marketingová manažerka v různých kulturních institucích, mimo jiné v pražských kinech Aero, Světozor a Bio Oko. Práce v kině a vášeň pro filmy ovlivnily téma její knižní prvotiny.  V současné době také přispívá povídkami do časopisu Nový prostor.

Sen letící želvy vydává nakladatelství Kniha Zlín v edici Walt.

Ukázka z knihy:

Oblékám si přiléhavé bleděmodré šaty s cákanci barev tvo­řícími jakési psychedelické obrazce. Všichni mi tyhle šaty vždycky chválí, muži obdivně a ženy závistivě, a hned se ptají na značku. Jsou mé nejoblíbenější, obzvlášť se mi líbí sbíhající se barevné paprsky na zadku – zdá se mi, že až hyp­noticky přitahují pohledy na tuto část šatů. Lakuju si nehty rychleschnoucím lakem šťavnaté malinové barvy, který ladí s jedním z mnoha odstínů růžové na šatech, vím, že vydrží přesně do příštího mytí nádobí. To mi ale stačí – chystám se na slavnostní premiéru Volver v kině Obzor dnes večer. Bude tam spousta vlivných a snad i zajímavých lidí, partnerů fil­mu, sponzorů, VIP hostů, a také můj manžel, který premiéru připravuje.

Přejedu rty lehkým leskem, vonícím po lesních plodech, prohrábnu vlasy rukama a nazouvám šedé lodičky na pěti­centimetrovém podpatku – to je maximum, které dokážu zvládnout s grácií a bez pádů. Nakonec přes sebe přehodím krátký teplý kabátek a vyrazím.

Po cestě od tramvaje míjím mladý pár zabraný do hovoru. Hoch až do této chvíle zaujatý živým popisem jakéhosi ve­čírku rázem zmlkne. Opět naváže po pár vteřinách. Usměju se – chudák holka. Muži jsou veskrze jednodušší, a jak se s oblibou tvrdí, nejsou schopni zvládnout dvě činnosti záro­veň. Takže pokud někoho míjíte v přiléhavém oblečení a on přestane na chvíli mluvit, znamená to jediné – odmlčel se, protože vám kouká na zadek.

Prima, zamnu si v duchu ruce.

U vchodu stojí hosteska s guest listem, mě už zná, takže mě s naučeným úsměvem pouští dovnitř, aniž by listovala v pa­pírech. Sedám si na své oblíbené místo nejdál od vchodových dveří, ale nejblíže černému sametovému závěsu na opačné straně sálu, který skrývá dveře vedoucí do druhého foyer, kde bude po projekci probíhat večírek.

„Vítám vás na slavnostní premiéře filmu Volver režiséra Pedra Almodóvara,“ začíná se na pódiu před plátnem rozehřívat

můj muž. Premiéry či festivaly už uváděl tolikrát, že tréma v jeho hlase vůbec není znát a působí zcela suverénně. Proto­že měl na přípravu minimum času – plánovaný moderátor to na poslední chvíli odřekl kvůli nemoci (ha, jaká nemoc vás asi přepadne hodinu a půl před moderováním?) –, byl trochu ve stresu, ale já jsem ho uklidnila. Mám ten dar. Viktor se po mých slovech uvolní jako při duševní masáži a za chvíli už je úplně vyrovnaný.

„Volver byl nominován na čtrnáct cen Goya, získal jich nakonec pět: za nejlepší snímek, dále za režii pro Pedra Al­modóvara, za herečku v hlavní roli, kterou ztvárnila překrás­ná… , obrátím oči v sloup, to si nemohl odpustit, samozřejmě, „Penélope Cruzová, dále za herecký výkon ve vedlejší roli, jíž se zhostila Carmen Maurová, a nakonec za originální hudbu. Penélope Cruzová byla nominována za svůj herecký výkon v této roli i na další ceny, například na Zlaté Glóby či na Osca­ra. Jednu zajímavost na závěr si neodpustím… , proboha ne, co to zase bude, doufám, že nic o jejím zadku, „Pedro Almo­dóvar se údajně vyjádřil o herečce Penélope Cruzové, že je dokonalá, ale jediná věc na jejím těle je falešná – její“

– zavírám oči –

„zadek. Prý by mělo být na takovémto typu ženy větší po­zadí, tak jí ho v této roli museli uměle zvětšit. Můžeme si po skončení filmu popovídat o tom, jestli jí to prospělo, nebo ne.“

Smích. Jako vždycky. To si pak popovídáme, to si piš.

Místo toho, abych se po závěrečných titulcích a vlažném po­tlesku s ostatními lokty strkala u rautových stolů, vystojím si frontu na víno a pak postávám se skleničkou ležérně na schodech, odkud mám rozhled na celou společnost. Viktor na mě zamává a usměje se, dál se ale baví s pánem v šedivém obleku s přísně zastřiženými šedými vlasy a černými vousy, kterého jsem zahlédla ve VIP prostřední řadě – asi někdo důležitý. Těsně vedle Viktora stojí Ema a přikyvuje s nosíkem

zabořeným do skleničky s vínem. Ema je dokonalá. Nádher­ná, malinká, vtipná, chytrá. Má na sobě bleděmodré šatičky připomínající baletní kostýmek, které ostře kontrastují s tím, co si teď určitě myslí („Kdy se ten starej páprda konečně vy­kecá a nechá mě jít si pro kus žvance?“). Znám ji dobře, ví­dáme se na pravidelných akcích. Kdybych si mohla vybírat, chtěla bych být jako ona. No vážně! Je tak roztomilá – já jsem vždycky chtěla být o hlavu menší, žádná žirafa nejsem, to ne, ale přece jen, co je malé, to je hezké, jak se říká, a když je to ošklivé, aspoň toho není moc. Líbí se mi, jak teď se zaujatým výrazem zvedá svůj obličejík k Viktorovi a visí mu na rtech. Už dlouho je podezřívám, že spolu něco mají. Ale já nejsem ten typ stíhačky, takže si své podezření nechávám pěkně pro sebe, tvářím se, že vlastně neexistuje, dokud se nezmění v jis­totu prostřednictvím nějakého nezvratného důkazu. Jakého asi? Že bych je přistihla, jak to dělají u nás doma, když mám lekci jógy? To sotva. Dobrá, je to stejně zvláštní, měla bych ji nenávidět, i když nemám zatím dostatek důkazů, ale mozek na presumpci neviny nehraje a zatím ji spíš obdivuju. Je he­zounká. Skoro lituju, že nejsem na holky. Ach bože, co to zase meleš, okřikuji se v duchu.

Pozdravím Žvejka, který se pomalu klátí kolem se skle­ničkou vína. V jeho ruce vypadá jako náprstek. Přemýšlím, kolik takových decinek musí asi vypít, aby to aspoň trochu pocítil. Počítám tak deset. Minimálně. Ostatně jsem ho nikdy opilého neviděla.

„Prima,“ odpoví, když se zeptám, jak je spokojený s pre­miérou.

Chvíli se zastavím i s Janou, Empírovou ženou. „Tak jak se má Josefínka? Hlídá vám teď babička?“

„No jo. Teď už, doufám, spí – teda Josefína, ne babička,“ směje se Jana. Je zjevně už trochu přiopilá, vůbec se jí nedivím. Vlastně je lízlá pokaždé, když ji vidím bez malé. Asi nějaký instinkt, zbavím se haranta a šup tam s něčím alkoholickým.

Ale nikdy to nepřehání, to ne – skončí u několika dvojek. Předpokládám, že to je u matek takové nepsané pravidlo a že bych se, na jejím místě, chovala úplně stejně.

Vzpomenu si, jak byla Jana vyřízená do doby, než bylo Josefínce rok a půl. Nespala, nejedla, po porodu zhubla asi ještě deset kilo pod svoji běžnou váhu. Vždycky mi tvrdila, že netušila, co všechno je možné vydržet. Vyprávěla hrůzo­strašné historky ze svého čtyřiceti osmi hodinového porodu, ukazovala mi dokonce do krve rozpraskané nebo rozkousa­né bradavky od kojení a pod očima měla už nastálo obří tma­vé kruhy. Připomínala oživlou mrtvolu a dle svých vlastních slov se cítila ještě hůř. Jediná otázka mi vrtala hlavou. „Řekni mi, jak je možné, že ty matky svoje děti tak strašně milují? Když kvůli nim nespí, nejedí, celé těhotenství prozvrací nebo proomdlívají a děti je stojí víc stresu, než zažily za celý před­chozí život. A porod, to je už vůbec jenom mučení. Řekni mi: jak je to možné?“ ptala jsem se sedíc s ní na lavičce na dět­ském hřišti, kousek od hejna řvoucích dětí a jejich zoufalých matek.

„Je to jednoduché. Stačí dvě slova.“

„No jasně, už vím. Mateřská láska. Ne, ne, počkej: první úsměv. Roztomilé miminko. Malinká nožička. Něco takové­ho, viď?“

„Stockholmský syndrom,“ ucedila a rozběhla se za malou, která právě házela do obličeje písek nějakému chlapečkovi.

Ano. A stejně to lidi dělají, pořád znova a znova. Po prv­ním malém tyranovi, jen co se trochu oklepou, hned chtějí znova někoho malého bezzubého roztomilého, kdo je bude šikanovat.

Závidím jim občas jejich spořádaný rodinný život – Em­pír a Jana jsou spolu snad patnáct let, poznali se na vysoké škole a hned se do sebe zamilovali. Jejich manželství je bez­mála dokonalé, přinejmenším tak navenek působí – i to je ale úspěch, i kdyby to tak ve skutečnosti nebylo, tak i zdání doko­

nalosti je částečně dokonalost sama; a mají zcela dokonalou dcerušku. Občas s nimi s Viktorem jedeme na výlet nebo je pozveme na večeři, myslím, že Empír je Viktorův dobrý ka­marád. Znám ho vlastně o moc líp než Žvejka, zdá se mi, že s tím si Viktor moc nerozumí. Asi proto, že Žvejk je takový uzavřený a nemluvný. Ale je milý, to se mu nemůže upřít.

„Dětičky jsou radost, viď,“ říkám to, co všichni chtějí slyšet. „Obzvlášť, když jsou tak hodné a roztomilé jako Josefínka.“ Pepička mi prostě nejde přes pusu, ne a ne, i když bych to řekla moc ráda, nemůžu.

„No to je jasné,“ prohodí rezignovaně. „A vy se zatím k ni­čemu nechystáte?“ ptá se s tikem v oku, jenž má snad předsta­vovat spiklenecké mrknutí. Představuju si, jak jí to mrkající oko vypadne a skáče po podlaze jako hopík.

„Ale prosím tě, ani mi nemluv. Ne, zatím ne, Viktor má moc práce a ještě se na to nějak necítí.“ Lež. Nikdy jsme o dětech nemluvili. Moc práce? Kdepak, je to jen obstojná výmluva, která je obecně přijímaná. Ale všichni stejně vědí, že v tom to není. Viktor prostě nemá děti rád. A nespí se mnou.

Jana, očividně v rozpacích, se omlouvá a jde si pro sklenič­ku s vínem. Taky potřebuju další.

Kloužu dál pohledem po davu a zastavuju se u mladého kluka s rozčepýřeným účesem, oblečeného do džínů a mi­kiny – svým outfitem jednoznačně vystupuje z řady, jinak působí spíš tuctově, asi bych ho na ulici přehlédla. Zaujmou mě jeho oči – tmavé jak trnky (proč se to vlastně říká, jsou trnky černé?) a neuvěřitelně výrazné. Právě mě doslova – ale ne, doslova přece ne! – probodly pohledem. Sklopím zrak a zčervenám, zastydím se, že mě přistihl při tom nestoudném očumování, a navíc mě teď donutil sklopit oči jako nějakou patnáctku. Podívám se zpět, a hele, už se dívá jinam. Stojí sám, mimo povídající si hloučky, a ani nevypadá, že by ně­koho vyhlížel. Pak se, zcela bez varování, vydá mým směrem. Rychle si nenápadně olíznu rty a nasadím ležérní úsměv. To

se mi už dlouho nestalo, už řadu let, bože, tohle napětí a bu­šení srdce mi chybělo!

„Ahoj, ty jsi tu sama? Že tady tak postáváš…“ Asi je taky nervózní, chudáček, jinak se ta banální fráze nedá vysvětlit ani omluvit.

„No, mám tu… známé, ale teď jsem sama,“ odpovídám du­chaplně. Slovo manžel mi nějak přes rty neprošlo, ani nevím proč. Na tuhle informaci bude dost času později – a pokud žádné později nebude, tak nevadí, že jsem to neřekla hned. Vida, jak si dokážu všechno hezky logicky zdůvodnit!

„Já jsem Egon,“ napřahuje ke mně ruku. Zblízka vidím, že má zelené oči s obřími zornicemi, proto zdálky působily jako černé.

„Elena,“ přehodím si rychle skleničku do druhé ruky, on svoji drží v levé. Má pevný, sebevědomý chlapský stisk.

„Líbila se ti projekce? Měl jsem jít s kamarádem, ale něco mu do toho přišlo a na poslední chvíli mi to odřekl, tak už jsem ani nesháněl nikoho místo něj. A to měl na premiéru pozvánku on, já bych se sem sám asi nedostal,“ řekl s pohle­dem na postávající hloučky mužů v oblecích a žen ve slavnost­ních šatech. K dobru mu budiž přičteno, že ani nezčervenal, ani nesklouzl zrakem na své (teď vidím zblízka, že dokonce špinavé a okopané) tenisky a vytahané džíny. Všiml si mého pohledu, protože jsem se dolů podívala místo něj, a usmál se – asi nebylo těžké číst mi myšlenky. Sakra. Usměju se nej­zářivějším úsměvem, jakého jsem schopna. Na mě si jen tak nepřijde.

Dobře, takže žádná přítelkyně, jen kamarád. Ale jako homosexuál nevypadá. Proč by mě to vlastně mělo zajímat? Jsem vdaná, proboha, můj manžel stojí… Mimoděk se ohléd­nu. Egon se tváří, že si ničeho nevšiml.

A můj prsten. Nenosím snubní prsten, ale ten zásnubní. Je to překrásný šperk, nádherný zásnubní art deco kousek: klasická podlouhlá hlava prstenu z bílého zlata, uprostřed

veliký safír obkroužený diamantíky a perličkami. Jednodu­chý a přesto rafinovaný. Tenhle prstýnek jsem si sama vyhléd­la a nenápadně naznačila Viktorovi, že se mi líbí. Samozřejmě tak, jak to my ženy umíme, podprahově, aby si myslel, že to vlastně byl jeho nápad. Prsten je překrásný, jak jsem už řekla, ale i přes umístění na prsteníčku levé ruky vůbec nevypadá jako zásnubní nebo snubní. Chtěla jsem snad takový právě kvůli tomu? Absurdní.

„Mohli bychom se bavit o filmu, ale mám pocit, že to tady dělají úplně všichni, tak nějak se to nabízí. Co třeba, kdybys mi místo toho vyprávěla svůj největší trapas?“

No, tak to už je originální. Lovím v hlavě z toho zástupu trapasů takový, který je zajímavý, nijak mě vyloženě nesha­zuje a vlastně to ani trapas není, spíš vtipná historka.

„Tak to si budu muset promyslet u cigarety. Přidáš se?“

„Ne, já nekouřím. Ale rád tě doprovodím,“ nabídne se ga­lantně. V předsálí se kouřit nesmí, je třeba vyjít nahoru, ven před kino, kde jsou nachystané obří popelníky o objemu asi tak dvacet litrů pro náruživé kuřáky, jimiž milovníci filmu a intelektuálové často bývají.

„Tak. Už vím.“ Nápad na historku přijde jen chvíli poté, co si zapálím cigaretu a pomalu potáhnu. Dám si při tom záležet na rozkošnicky přivřených víčkách (lemovaných dlouhatán­skými řasami, které mi dopřála sama příroda) a našpulených rtech. Běžně nekouřím, schovávám si cigarety pro zvláštní chvíle jako je tato – vlastně mi to ani moc nechutná, nepo­třebuju to, jen zkrátka vím, že mi cigareta ležérně umístěná mezi rty sluší.

„To jsme takhle šli jednou s kamarády na výlet, chodíme často, s partičkou, teda chodila jsem dřív, než jsem (ajaj, tak tohle je trapas – než jsem se vdala? ach, jo), než se ostatní oženili, vdaly, měli děti, a tak, znáš to, jak to chodí, v našem věku. Zkrátka jsme byli na výletě a šli jsme přes nějaké pole, byl krásný letní horký den, všechno kvetlo, ptáčci zpívali a na

té louce se pásly krávy.“ Mrknu na něj, jestli ho to baví – za­tím se usmívá a přikyvuje. „Museli jsme přelézt takový ten elektrický ohradník, který je pod proudem, aby krávy neutí­kaly. Všichni to zvládli bez problémů, sešlápli si ho dole bo­tou a překročili ho. Já jsem šla poslední, trochu jsem se bála, přece jen, jedna chyba a dostaneš dvě stě dvacet voltů, nebo kolik v tom je. Měla jsem na sobě sukni a tričko, takže jsem se odhodlala, nadzdvihla sukýnku, sešlápla drát – a ve chvíli, kdy jsem ho měla překročit na druhou stranu, vystřelil mi přímo mezi nohy. Ztuhla jsem úlekem, ale samozřejmě se nic nestalo, žádný proud v tom nebyl. Ale já tam stojím jak socha, asi jsem byla trochu v šoku, ten drát až úplně nahoře na kal­hotkách a všichni se můžou potrhat smíchy. To bys musel sly­šet těch komentářů: ‚Jaký to je? ... To je panečku vibrátor, co? ... Dej vědět, až budeš chtít odpojit!‘ ... a tak. No, pak mi teda pomohli přelézt, ale utahovali si ze mě ještě i cestou zpátky do Prahy.“ Zjevně jsem prošla, myslím, že ho můj výběr jemně lechtivého a vtipného trapasu potěšil. Mám v záloze ještě pár podobných, takže můžu v průběhu večera případně dát ještě něco k lepšímu.

Copyright © Nora Eckhardtová, 2018

ISBN 978-80-7473-648-3