Desmond Morris: Nahá opice

V knize, která se rychle po svém vydání v roce 1967 stala světovým bestsellerem (česky vyšla roku 1971 v edici Máj), vypráví britský zoolog o člověku v souvislosti se zvířecí říší, ve které nachází zdroje a zárodky jeho běžných reakcí a zažitých mechanismů chování, neboť se soustřeďuje „na ony aspekty našeho života, jež mají zřejmou obdobu u jiných druhů zvířat“. Všímá si původu lidské bytosti (kterou nazývá „nahá opice“) a sleduje ji v oblasti pohlaví, výchovy, zkoumání, agrese, výživy a potřeby starat se o svůj zevnějšek i celé své tělo; pozoruje také její vztah k ostatním živočichům. Nahá opice se tak řadí po bok Darwinovy teorie vzniku druhů, nedívá se tedy na člověka jako na padlého anděla, nýbrž jako na vyšší vývojový stupeň opice, který je pozoruhodný svou odolností, energií a představivostí. Neměli bychom tedy zapomínat na svůj živočišný původ, ale naopak bychom si měli hlouběji uvědomovat svou sounáležitost a spojení s přírodou.

Desmond Morris se narodil v roce 1928, vystudoval univerzity v Birminghamu a Oxfordu a od roku 1958 pracoval v londýnské zoo, kde se osm let staral o expozici savců. V roce 1967 vydal kultovní knihu Nahá opice, které se po celém světě prodalo přes 10 milionů výtisků a která navždy změnila pohled lidí na svůj původ. Jeho knihy vyšly ve více než šestatřiceti zemích. Kromě psaní se věnoval i umění, filmu a televiznímu moderování. Před krátkým časem vyšla v nakladatelství Bourdon česky jeho kniha Životy surrealistů, v níž se odrazila i jeho zkušenost surrealistického malíře. Česky vyšly také Morrisovy knihy Lidské mládě : co (ne)víte o nemluvňatech (1995), Lidský živočich : osobní pohled na lidský druh (1997), Řeč těla (1999) či Nahá žena (2006). Nové vydání Nahé opice přináší nakladatelství Jota, využívá přitom překladu prvního českého vydání, který pořídil Ladislav Smutek.

Ukázka z knihy:

Kapitola třetí

VÝCHOVA

Břímě rodičovské péče je pro nahou opici těžší než pro kterýkoliv jiný druh. Je možné, že některé druhy vykonávají rodičovské povinnosti stejně intenzivně, ale žádný druh je nevykonává tak extenzivně. Dříve než zvážíme význam tohoto vývojového směru, musíme shromáždit základní fakta.

Jakmile je žena oplodněna a v její děloze začne růst embryo, prochází řadou změn. Její měsíční menstruační cyklus ustává. Časně zrána jí bývá špatně. Má nižší tlak krve. Někdy se dostavuje také slabá chudokrevnost. S postupem času se jí zvětšují prsa a jsou citlivější. Její chuť k jídlu roste. Povahově se uklidňuje.

Na konci těhotenství, které trvá přibližně 266 dnů, se jí děloha začne silně a rytmicky stahovat. Plodové obaly, které obklopují plod, praskají a plodová voda, ve které se dítě nachází, vytéká. Silné stahy vytlačí dítě z lůna a přinutí je projít pochvou ven. Obnovené stahy pak vypudí i placentu. Pupeční šňůra spojující nemluvně s placentou se poté přerušuje. U ostatních primátů matka pupeční šňůru prostě překousne. Této metody nepochybně užívali i naši předkové. Dnes se šňůra pečlivě podváže a odstřihne nůžkami. Pahýl, který zůstal na břiše dítěte, za několik dní po narození odpadne.

Stalo se dnes všeobecnou praxí, že rodící ženě pomáhají jiní dospělí lidé. Je to pravděpodobně prastarý postup. Ženě se vymstilo, že naši předkové zaujali vzpřímený postoj. Za tento pokrok je žena odsouzena k několika hodinám tvrdé dřiny spojené s bolestmi. Je pravděpodobné, že pomoc ostatních byla nutná i v dávných dobách, ve stadiu, kdy se lovící lidoop vyvíjel z předků bydlících v pralesích. Naštěstí u tohoto druhu rostl smysl pro spolupráci zároveň s vývojem loveckého způsobu života, takže příčina nesnází byla zároveň pomocí. Normálně šimpanzí matka nejenže překousne pupeční šňůru, ale také sežere placentu, olíže vodu, očistí nově narozené mládě a chrání je tím, že si je přidržuje těsně u těla. U našeho druhu spoléhá vyčerpaná matka na to, že pomocníci vykonají všechny potřebné práce za ni.

Když je porod odbytý, trvá pak většinou den nebo dva, než se začne vylučovat mléko; jakmile se však mléko utvoří, může jím matka krmit dítě pravidelně až do dvou let. Obvykle však přestane kojit dříve. V moderní praxi se zkracuje doba kojení na šest až devět měsíců. V tomto období žena normálně nemá menstruaci; ta se obvykle znovu objevuje až poté, co matka dítě odstaví. Jestliže je dítě odstaveno neobvykle brzo, je-li živeno z láhve, nedochází ovšem k takovému odkladu a žena může být znovu oplodněna mnohem dřív. Jestliže si naopak počíná primitivním způsobem a kojí dítě plné dva roky, může porodit dítě asi jenom jednou za tři roky. (Kojení se někdy záměrně prodlužuje jako určitý druh antikoncepce.) Vezmeme-li v úvahu, že plodná doba ženy trvá přibližně třicet let, pak by žena byla s to porodit asi deset potomků. Jestliže dítě krmí uměle nebo rychle přeruší kojení, teoreticky je schopna porodit třicet potomků.

Akt kojení je u našich žen větší problém než u jiných primátů. Dítě je tak bezmocné, že se matka musí mnohem aktivněji účastnit celého procesu; musí dítě držet a stále je sledovat. Některé matky jen s obtížemi přinutí dítě, aby sálo. Obvyklou příčinou těchto potíží bývá fakt, že bradavka nesahá dítěti dost daleko do úst. Nestačí, pokud jsou rty dítěte těsně u bradavky – je třeba ji vsunout hlouběji do úst, aby bylo možné přední část bradavky přitisknout jazykem k hornímu patru. Jenom tento podnět vyvolá u dítěte intenzivní sání, kterého se účastní čelisti, jazyk a tváře. Celý prs za bradavkou musí být pružný a poddajný, aby umožnil žádoucí sevření dětských úst. Během čtyř nebo pěti dnů po narození musí dítě bezpodmínečně dokonale sát, má-li být kojení úspěšné. Jestliže v prvním týdnu dítě ve svém úsilí opětovně ztroskotá, už nikdy nebude zcela správně sát. Bude si muset zvyknout na účinnější způsob, jenž se mu nabízí – na láhev.

Jinou nesnází při kojení bývá reakce některých novorozeňat, která u prsu „zápasí“. Takové chování působí dojmem, jako by dítě nechtělo sát, avšak ve skutečnosti znamená, že novorozenci – přes veškeré zoufalé pokusy – se nedaří sát, protože se dusí. Je-li hlavička novorozence v nevhodné poloze, prs ucpe nos, a má-li dítě plná ústa, nemá pak čím dýchat. Lapá po vzduchu, nikoliv však proto, aby se vyhnulo sání. Nezkušená matka se setkává s celou řadou takových problémů. Vybral jsem však záměrně tyto dva: jsou dalšími důkazy teorie, že ženské prsy jsou daleko více sexuálním znakem než orgánem tvořícím mléko. Příčinou obou výše zmíněných problémů je právě plný, zakulacený tvar prsu. Jenom se podívejme na tvar dudlíku na kojeneckých lahvích, a přesvědčíme se, jaký tvar se osvědčuje nejlépe. Dudlík je mnohem delší a nevybíhá z velké polokoule, která působí tolik nepříjemností dětským ústům a nosu. Tvarem se dudlík mnohem víc podobá mléčné bradavce šimpanzí samičky, jejíž hruď sice též nepatrně nabíhá, ale i při plné laktaci je plochá, srovnáme-li ji s prsy průměrné ženy. Naproti tomu bradavky šimpanze jsou mnohem protáhlejší a víc vyčnívají, takže mládě začíná snadno sát. Protože kojení je pro ženu značně náročná činnost a protože prsy jsou tak zřejmou součástí krmícího aparátu, automaticky předpokládáme, že jejich vyčnívající, zakulacený tvar úzce souvisí s touto činností. Ale jak to vypadá, tato domněnka není správná: u našeho druhu mají prsy především funkci sexuální a pak teprve mateřskou.

Opusťme otázku kojení a podívejme se na některé stránky matčina chování k dítěti. Není třeba zvlášť hovořit o obvyklém mazlení, laskání a mytí; poněkud nás však udivuje, jak matka drží při odpočinku dítě u svého těla. Pečlivé americké studie ukázaly, že 80 % matek chová svého novorozence na levé paži a že je tiskne k levé straně svého těla. Kdybychom se ptali, proč matka dává přednost levé paži, většina lidí by odpověděla, že je to důsledek převažující tendence pracovat pravou rukou. Drží-li matka dítě na levé paži, má pravou ruku volnou pro různé úkony. Podrobný rozbor však ukazuje, že tomu tak není. Je sice pravda, že existuje nepatrný rozdíl mezi ženami, které pracují převážně pravou rukou, a těmi, které dávají přednost ruce levé, avšak tento fakt samotný nám neposkytuje dostatečné vysvětlení. Ukazuje se, že 83 % matek, které pracují pravou rukou, drží dítě na levé straně, ale stejně si počíná i 78 % matek-levaček. Jinými slovy jenom 22 % levaček má levou ruku volnou pro práci. Je tedy jasné, že musí existovat ještě jiné, méně nápadné vysvětlení.

Klíč nám skýtá fakt, že srdce je na levé straně matčina těla. Je tedy snad tlukot jejího srdce oním rozhodujícím činitelem? V jakém směru? Takové úvahy vedou k myšlence, že se rostoucímu embryu během vývoje v matčině lůně vtiskl zvuk tlukoucího srdce do podvědomí. Jestliže tomu tak je, pak snad důvěrně známý zvuk, se kterým se novorozenec shledává znovu po narození, může mít na něho v podivném a úděsně novém vnějším světě utišující účinek. Jestliže tomu tak je, pak matka objevuje buď instinktivně, nebo nevědomky řadou pokusů a omylů, že její dítě je klidnější, když je drží na levé straně u srdce, než když je chová na straně pravé.

Možná že se to zdá přitažené za vlasy, avšak nové testy dokázaly, že je to vysvětlení pravdivé. V dětském oddělení jedné nemocnice přehrávali skupinám novorozeňat po dost dlouhou dobu z magnetofonového pásku tlukot srdce o frekvenci sedmdesáti dvou úderů za minutu. V každé skupině bylo devět dětí. Zjistilo se, že jedno i více dětí proplakaly 60 % z času, kdy zvuk nebyl zapnut, že však toto číslo pokleslo na pouhých 38 %, když zněl tlukot srdce. Skupiny, které naslouchaly tlukotu srdce, vykazovaly také větší váhové přírůstky, ačkoliv dávky potravin byly v obou případech stejné. Skupiny, které nenaslouchaly tlukotu srdce, zřejmě spotřebovaly podstatně více energie, kterou si vyžádal soustavný pláč.

Jiný pokus se zabýval spánkem o něco starších dětí. U některých skupin bylo v pokoji ticho, jinde jim přehrávali ukolébavky. U jiných byl tikající metronom nařízen na rychlost tlukotu srdce – 72 úderů za minutu. V dalším pokoji přehrávali jenom tlukot srdce. Zkoumalo se pak, které skupiny rychleji usnuly. Děti naslouchající tlukotu srdce usnuly za polovinu času, který potřebovaly k usnutí další dvě skupiny. Pokus dokázal, že zvuk bijícího srdce má nejen silně uklidňující účinek, ale že také reakce na něj je vysoce specifická. Napodobení metronomem nemá stejné výsledky – alespoň u malých dětí.

Zdá se tedy poměrně jisté, že vysvětlení jednání matek, které tisknou děti k levé straně, je zcela správné. Zajímavé je zjištění, že ze 466 zkoumaných obrazů Madony (starých několik století) je na 373 – tj. plných 80 % – dítě u levého prsu. Tato čísla neodpovídají pozorování žen, které nesou zavazadlo: bylo zjištěno, že 50 % žen je nosí v levé a 50 % v pravé ruce.

Co ještě bychom mohli odvodit z této reakce na zvuk tlukoucího srdce? Může například vysvětlit, proč vytrvale umisťujeme pocity lásky do srdce, a nikoliv do hlavy. Jak praví píseň: „Máš přece také srdce!“ Snad to také vysvětluje, proč matky kolébají nemluvňata, aby je uspaly. Kolébavý pohyb je přibližně stejně rychlý jako tlukot srdce a opět asi připomíná dětem rytmické pocity, které jsou jim tak důvěrně známé z doby embryonálního vývoje, kdy nad nimi tepalo velké matčino srdce.

Jakkoliv nás tento námět fascinuje, nesmíme se příliš odchýlit od původního tématu, rodičovského chování. Až doposud jsme se dívali na matčino chování k dítěti. Sledovali jsme ji v dramatických chvílích porodu, pozorovali ji, jak dítě kojí, jak je drží a jak je chlácholí. Teď se obrátíme k dítěti samému a všimneme si, jak vyrůstá. Průměrná váha dítěte při narození je asi tři a půl kilogramu, což je o něco víc než jedna dvacetina průměrné váhy jeho matky. V údobí prvních dvou let života dítě roste velmi rychle. Rovněž v dalších čtyřech letech je růst poměrně rychlý. V šesti letech se však povážlivě zpomaluje. Tato fáze zpomaleného růstu trvá u hochů do jedenácti let, u dívek do deseti. V pubertě nasazují chlapci i dívky k novému spurtu. Rychlý růst nastává u hochů od jedenácti do sedmnácti let a u dívek od deseti do patnácti let. Protože dívky dospívají o něco dříve, obyčejně přerůstají chlapce mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem, ale pak je hoši opět předhánějí a tento náskok si už zachovávají. Dívky přestávají růst kolem devatenácti let, chlapci mnohem později, okolo pětadvaceti. První zuby se obyčejně objevují kolem šestého nebo sedmého měsíce. Úplný mléčný chrup má dítě obyčejně koncem druhého roku nebo uprostřed roku třetího. Stálé zuby začínají růst v šestém roce, ale poslední stoličky – zuby moudrosti – se obvykle objevují až kolem devatenácti či později.

Novorozeňata stráví hodně času spánkem. Někdy se tvrdí, že jsou v několika prvních týdnech vzhůru jenom asi dvě hodiny denně, ale to není pravda. Nemluvňata spí ráda, ale přece jenom nespí tak mnoho. Podrobné výzkumy ukázaly, že průměrná doba spánku v prvních třech dnech života je 16,6 hodin denně. Mezi dětmi jsou ovšem velké rozdíly, největší spáči spí až 23 hodin, ti nejbdělejší však jenom 10,5 hodin.

V průběhu dětství se poměr spánku ke bdění postupně mění ve prospěch bdění, v dospělosti se původní šestnáctihodinový průměr zmenšuje na polovinu. Avšak někteří dospělí lidé se od osmihodinového průměru značně liší. Asi 2 % lidí spí pouze pět hodin a další 2 % až deset hodin denně. Dospělé ženy spí průměrně poněkud déle než dospělí muži.

Novorozenec nespí těch šestnáct hodin nepřetržitě na jeden zátah; spánek je rozkouskován na kratší úseky rozdělené po celou dobu dvaceti čtyř hodin. Avšak už od narození projevují děti slabou tendenci spát víc v noci než ve dne. Postupně – v průběhu několika týdnů – se noční období prodlužuje, až zcela převládne. Dítě si teď několikrát denně krátce zdřímne a v noci pak spí souvislým dlouhým spánkem. V šesti měsících spí průměrně asi čtrnáct hodin denně. V dalších měsících se krátká denní zdřímnutí redukují jenom na dvě – jedno dopoledne a druhé odpoledne. V druhém roce mizí ranní zdřímnutí, takže dítě spí průměrně třináct hodin denně. Od té doby až do puberty se denní dávka spánku zkracuje o další tři hodiny, děti spí každou noc jenom devět hodin. V době adolescentní už není rozdíl mezi spánkem mladých a dospělých lidí; v průměru nespí déle než osm hodin. Konečný rytmus spánku se tedy dostavuje spíše se sexuální zralostí než s konečnou zralostí fyzickou.

Není bez zajímavosti, že inteligentnější děti spí v předškolním věku většinou méně než děti hloupé. Po sedmi letech je tento poměr obrácený, inteligentnější děti spí více. V tomto stadiu jsou ty děti, které lépe reagují, ke konci dne mnohem vyčerpanější, protože se stejně dlouhou dobu učí daleko intenzivněji než děti méně nadané. Naopak u dospělých, jak se zdá, není žádná souvislost mezi inteligencí a průměrnou dobou spánku.

Zdraví muži a ženy všech věkových skupin potřebují v průměru asi 20 minut, než usnou. Probouzet by se měli sami od sebe. Potřebují-li umělé buzení, pak to svědčí o tom, že nespali dostatečně dlouho; vymstí se jim to pak v době bdění, kdy jsou méně čilí.

Novorozeně se ve chvílích bdění poměrně málo pohybuje. Na rozdíl od mláďat ostatních primátů má svalstvo málo vyvinuté. Opičí mládě se dovede přimknout ke své matce hned po narození. Dovede dokonce sevřít rukama její srst už během porodu. U našeho druhu je naopak novorozeně zcela bezmocné a dovede jen málo pohybovat rukama a nohama. Leží-li na břiše, zvedne bradu bez pomoci teprve po měsíci. Po dvou měsících nadzdvihne hruď. Ve třech měsících dovede sáhnout po visících předmětech. Ve čtyřech měsících se s matčinou pomocí posadí. V pěti měsících je schopno sedět na matčině klíně a udrží předměty v ruce. V šesti měsících se udrží vsedě na vysoké židli a s úspěchem uchopí cinkající předměty. V sedmi měsících se dovede posadit samo bez cizí pomoci. V osmi měsících se může s matčinou pomocí postavit. V devíti měsících se postaví, když se přidržuje nábytku. V deseti leze po podlaze po rukou a po kolenou. V jedenácti dovede chodit, pokud je rodiče vedou za ruku. Ve dvanácti se dovede samo vztyčit za pomoci pevné opory. V třinácti měsících se dovede vyšplhat po schodech. Ve čtrnácti se postaví samo bez opory. V patnácti měsících přichází velký okamžik, kdy konečně dovede samo chodit bez cizí pomoci. (Všechna uváděná čísla jsou průměrná, mají platnost přibližného přehledu pohybového a polohového vývoje našeho druhu.)

Přibližně tehdy, když dítě začne chodit, začíná také vyslovovat první slova – nejdříve několik jednoduchých slov, ale brzy slovník úžasnou měrou roste. Ve dvou letech ovládá průměrné dítě skoro 300 slov. Ve třech letech se tato zásoba ztrojnásobí. Ve čtyřech už zná skoro 1600 slov a v pěti letech dokáže rozšířit slovník na 2100 slov. Tato úžasná učenlivost v oboru napodobování zvuků je u našeho druhu ojedinělá a je ji třeba považovat vůbec za jednu z našich největších schopností. Přisuzuje se, jak jsme viděli v první kapitole, naléhavé potřebě přesnějšího vzájemného dorozumění při společném lovu. U jiných, blízce příbuzných primátů nenajdeme nic podobného, nic, co by se této schopnosti aspoň trochu blížilo. Šimpanzi – stejně jako my – dokonale napodobí činnost rukou, ale nedokáží napodobit hlasové projevy. Uskutečnil se vážný a pracný pokus naučit mladého šimpanze mluvit, ale úspěch byl nepatrný. Mládě bylo vychováváno v domácnosti za stejných podmínek, v jakých vyrůstá dítě. Znovu a znovu se experimentátoři pokoušeli přimět mládě k vyslovení jednoduchých slov, a to tak, že mu jednak pohybovali tlamou a jednak mu dávali odměnu ve formě potravy. Ve věku dvou a půl roku dovedl šimpanz říci mama, papa a cup (šálek). Dokonce je dovedl říci ve správné souvislosti, takže např. zašeptal cup, když se chtěl napít vody. Svízelný výcvik pokračoval. Avšak v šesti letech (kdy mládě našeho druhu už ovládalo více než 2000 slov) se jeho celkový slovník skládal všeho všudy ze sedmi slov.

Tento rozdíl je způsoben rozdílnou úrovní mozku, nikoliv hlasového ústrojí. Šimpanz má hlasový orgán, který je schopen vytvořit velké množství různorodých zvuků. Zde tedy není příčina, proč se chová jako němý tvor. Slabina tkví v jeho lebce.

Na rozdíl od šimpanzů mají někteří ptáci udivující schopnost napodobovat hlasové projevy. Papoušci, havranovití ptáci, majny a některé jiné druhy se snadno naučí opakovat celé věty, avšak bohužel ptačí mozky nemohou této schopnosti využít. Pouze napodobují celkový sled zvuků, který jim byl několikrát předříkán, a opakují jej automaticky v určitém pořádku bez jakékoliv významové souvislosti s momentální situací. Divíme se však, proč šimpanzi a opice vůbec nedokáží víc. Několik jednoduchých, společensky významných slov by jim prokázalo v jejich přirozených domovech tak platné služby, že nedovedeme pochopit, proč si je vlastně nevytvořili.

Vraťme se teď k našemu druhu. Schopnost mluvit nikterak nevylučuje používání základních instinktivních zvuků, jako je např. chrochtání, sténání a skřeky, které máme společné s primáty. Naše vrozené zvukové signály zůstávají zachovány a ponechávají si svou důležitou úlohu. Poskytují nám nejen vokální základ, na němž budujeme svůj slovní mrakodrap, ale také existují samy o sobě jako typické sdělovací prostředky našeho druhu. Na rozdíl od slov se vynořují bez jakéhokoliv cviku a znamenají totéž ve všech jazycích. Skřeky, pláč, smích, řev, sténání a rytmický křik zprostředkují totéž poselství kdekoliv na světě. Stejně jako hlasy ostatních zvířat vztahují se i tyto zvuky k základním citovým stavům a poskytují nám okamžitý obraz nálady toho, kdo je vyluzuje. Stejně jsme si uchovali i instinktivní výrazy obličeje, úsměv, úšklebek, zamračení, upřený pohled, vyděšený nebo rozzlobený obličej. Tyto projevy jsou společné všem společnostem a vytrvávají přesto, že jsme si již osvojili také hodně kulturních posunků.

Copyright © Desmond Morris, 1967

Translation © Ladislav Smutek, 1971

© NakladatelstvÍ JOTA, s. r. o., 2018