Rašeliniště je opuštěná krajina s přikrčenými borovicemi,
lukami zahalenými v mlze a nepevnou, propadající se půdou. Právě sem přijíždí
bioložka Nathalie, aby dokončila experimenty pro svou doktorskou práci o
zeminách. Nepřijíždí ovšem pouze kvůli výzkumu — její temná fascinace mokřady
souvisí s traumatickým zážitkem z minulosti, který ji doposud děsí.
Jednoho dne je v rašeliništi nalezen muž v bezvědomí, jemuž
— podobně jako při prastarých rituálech s lidskými oběťmi — někdo naplnil kapsy
mincemi. Nathalie a policejní fotografka Maja Lindeová společně pronikají
vrstvami vzpomínek i rašelinných půd až k šokujícímu odhalení dávno ukrytých
tajemství.
Susanne Janssonová (nar. 1972) pochází ze švédského Åmål.
Kvůli práci v reklamě se přestěhovala do Göteborgu a posléze zakotvila v New
Yorku, kde studovala fotografii. Po návratu do Švédska pracovala jako
fotografka na volné noze a zároveň se věnovala studiu žurnalistiky. Nyní žije
se svou rodinou v městečku Lerum. Rašeliniště je její první román. Švédský
magazín Accent o knize napsal: „Debut Susanne Janssonové je starý dobrý
thriller. Mlžné rašeliniště a okolní příroda zlověstně ožívají. Hranice mezi
životem a smrtí, přírodou a člověkem, realitou a mýty je zachycena obrazy,
které až berou dech. Na mokřady už se nikdy nebudu dívat stejně jako dřív.“
Vydává Host. Překlad Přeložila Kloučková.
Ukázka z knihy:
Když se první ráno v chatě probudila, venku byla ještě tma.
Tma byla jednou z mála známek podzimu, které neměla ráda. Temná rána, temné
večery a dny, z nichž se postupně vytrácelo světlo. Léto bylo lepší v tom, že
když ji jako obvykle okolo čtvrté hodiny ranní probudilo ťukání v hlavě, už se
rozednívalo. Za světla bylo snazší setřást ze sebe tíhu probuzení,
nevyslovitelný pocit, že něco není v pořádku, zatímco mozek horečně pátral po
příčině. Podzimní temnota měla opačný účinek. Všechno těžké jako by v ní
radostně bujelo.
Nathalie zapálila petrolejovou lampu u postele a došla ke
kachlovým kamnům. Byla ještě teplá. Pomalu je objala jako dávno ztraceného
přítele. Se zavřenýma očima se postavila těsně k nim a přitiskla se tváří,
dlaněmi a stehny k teplým kachlíkům. V hlavě se jí vynořilo slovo modlitba. Takový je to pocit?
Najednou se od okna ozval škrabavý zvuk.
Co to bylo?
Pomalým krokem došla k oknu a pokusila se vyhlédnout ven. Straky?
Neviděla nic. Nic než venkovní osvětlení nahoře u zámečku o
sto metrů dál. Dvě malé kulaté lucerny vznášející se ve tmě.
Když se venku takhle setmělo, cítila se ve světle
petrolejové lampy zranitelná. Na oknech nebyly žádné závěsy. Ale v horních
rozích všech rámů byl zatlučený hřebík. Postavila se na židli, svázala k sobě
dva tlusté svetry a pokusila se je zavěsit tak, aby zakryly okno nejblíž k
posteli. Nebylo to ono. Musí najít ještě nějakou deku nebo prostěradlo. I na
ostatní okna.
Z cestovní tašky vytáhla včerejší noviny a zavrtala se
zpátky pod peřinu. Pokoušela se číst nějaký komentář týkající se energetické
politiky, ale nemohla se vůbec soustředit. Okna na ni zírala. Tma nahlížela
dovnitř.
Sakra. Jak tohle vydrží?
Vůbec nepočítala s tím, že se bude cítit tak bezbranná. To
ani trochu nebylo v plánu. Ne, tomu se musí postavit. Bude se teď soustředit na
dvě věci: na práci a na nejasné podvědomé poslání, které — jak tušila —
spočívalo jen na ní.
O tom, že se vydala sem do mokřadů, nikdo nevěděl. Nikdo
kromě vedoucího její doktorské práce, který právě byl také na cestách.
Nathalii se líbila myšlenka, že jednoduše odjela. Zmizet z
každodenního shonu jí připadalo jako očista, jako naplnění absolutní svobody.
Před čtrnácti lety toto místo beze slova opustila. Nyní při
svém návratu měla pocit, jako by se postavila před zrcadlo, jako by navíjela
provázek vedoucí až na začátek, aby mohla rozmotat všechny uzlíky a začít
znovu.
Většina jejích přátel si nejspíš ani nevšimne, že z
Göteborgu odjela. Všichni jsou stejně jako ona vědci, roztroušení po celé
zeměkouli.
Jediní, kdo by se mohli divit, kam se poděla, byli její
nevlastní rodiče.
V posledních letech se Nathalie už ani nesnažila udržovat s
nimi dobré vztahy, a čím méně se stýkali, tím prudší spory mezi nimi propukaly,
především ze strany její nevlastní matky Harriet.
„Tohle je tvůj vděk za všechno, co jsme pro tebe udělali?“
osočila se na ni Harriet, když spolu naposledy předstíraly cosi jako rozhovor.
Pěstouni se u Nathalie zastavili s květinou k narozeninám a Harriet nedokázala
skrýt své pocity. Kulatý obličej měla úplně rudý a stěží udržela slzy.
Nathaliin pěstoun Lars celou dobu seděl na židli v kabátě.
Bez ustání si upravoval knír a oči upíral na podlahu.
„Jdeme,“ prohlásil nakonec. „Nechme toho. Vždyť ona o to
nestojí.“
Konstatování hrozné skutečnosti v Nathalii na okamžik
probudilo jistou sounáležitost, jinak však necítila vůbec nic. Nic. A právě to
si nejspíš uvědomila i Harriet.
Před odchodem se na ni dlouze zahleděla svýma drobnýma očima,
ze kterých zmizel veškerý soucit, a zlomeně řekla: „Víš, že jsi hrozná? Vždycky
jsem si myslela, že se tak chováš kvůli tomu, co se ti stalo, ale teď už si tím
nejsem jistá. Možná jsi prostě taková: povrchní, bezcitná a nevděčná.“
Nathalie se v pevně zavázaném županu usadila doprostřed
pokoje, jako by chtěla znovu získat kontrolu a překonat pocit zranitelnosti.
Před sebe položila hromádku dokumentů: výsledky měření a experimentů, které
zatím uskutečnila v Německu, Holandsku, Polsku a Dánsku.
Ticho, pomyslela si a rozhlédla se. V chatě bylo takové
ticho. Tak tíživé. Možná si na to musí jenom zvyknout.
Snažila se naslouchat všem zvukům, které ji přese všechno
obklopovaly: unavenou mouchu bzučící v posledním tažení na okně v kuchyni,
praskání a hukot ohně ve sporáku, skřehotání havrana někde úplně blízko u
chaty. Pak se zkusila pro změnu soustředit na pachy. Bylo to těžší: hořící
dřevo, mýdlo, saze. Rozložila diagram dusíkatých frakcí a přemýšlela o
odchylkách. Proč byly například některé hodnoty v Německu a Polsku vyšší?
Souvisí to s ročním obdobím, s konkrétním prostředím, anebo je to způsobeno
globálním oteplováním?
Její kolegové z jiných zemí, kteří se zabývají podobnými
otázkami, prováděli výzkum nejprve v polárních oblastech, v extrémních
prostředích, kde byla půda celoročně zmrzlá. Když nyní globální oteplování
zapříčinilo tání i v těchto místech, došlo v tamních půdách k nastartování
procesů vedoucích k ještě větší produkci skleníkových plynů uvolňujících se do
atmosféry. Otázkou zůstávalo, kolikrát se množství plynů zvětšilo a jak to
ovlivňuje oteplování v celosvětovém měřítku.
Dřív byla Nathalie členkou severského výzkumného týmu, který
se zabýval toutéž problematikou ve švédských horách. Jakmile se objevila
příležitost zaměřit se konkrétně na severské a středoevropské mokřady, okamžitě
se jí chopila — a grant získala.
Její práce bude nepochybně důležitým příspěvkem ke
klimatologickým výzkumům, jejichž výsledky jsou tak důležité pro rozhodování
politiků. Ale teprve když si zamluvila ubytování a všechno naplánovala, začala
si uvědomovat, že její cesta sem nemá význam jenom čistě profesní. Že existuje
i osobní důvod a že její rozhodnutí bylo založeno ještě na čemsi jiném, co dřív
nebrala v úvahu.
Ačkoli se to zpětně zdá jako samozřejmé, ty myšlenky ji v
první chvíli úplně zdrtily. Přitlačily ji ke zdi, aby si pojistily, že tentokrát
bude naslouchat. Až potom ji nechaly zase dýchat. A i přesto, že se zatím
neodvažovala zajít ve svém nitru příliš daleko, tak každopádně ani o krok
neucouvla.
Vypravila se sem, na to velice opuštěné místo v mokřadech
mezi Dalslandem a Värmlandem.
A to bylo asi ze všeho nejdůležitější.
Vycházela z chaty, jenom když se potřebovala osprchovat,
musela přinést vodu nebo nabít počítač a mobil. Potřebovala se v novém obydlí
usadit, najít pevný výchozí bod, než se doopravdy pustí do rašeliniště.
Na mapě si předběžně označila místa odběru různých vzorků. V
celé oblasti si vyhlédla dvanáct naprosto odlišných lokalit a měření rozdělila
do dvou dnů, aby získala objektivní hodnoty. A totéž udělá v listopadu, až se
půda ochladí.
V prvních dnech nepromluvila s jediným člověkem. Ale každé
odpoledne v přibližně stejnou dobu zahlédla oknem muže svého věku, jak běží po
cestě okolo chaty. Pokaždé po jejím příbytku zvědavě pošilhával.
Jednoho dne, když se blížil, se Nathalie právě vracela ze
záchodu. Muž se zastavil a opřel se dlaněmi o stehna, aby nabral dech. Nejdřív
jeden na druhého ani nepohlédli, ale on na ni nakonec kývl.
„Zdravím,“ řekl stále ještě velmi udýchaně. „To vy tady teď
bydlíte?“
Nathalie si připadala, jako by ji někdo přepadl. Vůbec
nepočítala s tím, že by teď venku na někoho narazila, těšila se, že tady
nedobrovolnému kontaktu s okolním světem úplně unikne.
„Jo, dá se to tak říct,“ odpověděla. „Dočasně. Mám tu chatku
pronajatou.“
Otočila se a vykročila ke dveřím.
„Krásné místo. Já jsem Johannes,“ řekl muž a zvedl ruku na
pozdrav. „Mohl bych… poprosit o trošku vody? Zapomněl jsem si vzít láhev. A mám
příšernou žízeň.“
„Samozřejmě.“ Nathalie vešla dovnitř, vrátila se s plnou
skleničkou a nabídla mu ji.
„Díky,“ řekl, naráz sklenku vypil a podal ji Nathalii.
Spodním okrajem trička si otřel pot z obličeje, napřímil se a rukou si pročísl
lesklé vlasy.
Černé jako uhel, problesklo jí hlavou. Krásné.
„Běhá se tu dobře?“ zeptala se, jen aby něco řekla.
„Je to tady nádherné. Celé okolí, prostě…“ Zakroutil hlavou,
jako by nemohl najít správná slova. „Studuju na umělecké škole ve Fengerskogu a
nikdo jiný ze školy tu ještě nebyl. Vůbec to nechápu. Je tady tak krásně. Ale
vlastně jsem rád,“ řekl a usmál se. „Je hezké být v přírodě sám.“
Kývl na ni.
„A vy? Co tady děláte?“
Nathalie váhala. Slova se v ní vzpouzela, nechtělo se jim
ven, toužila se skrývat nebo jen odpočívat. Už se unavila dlouhou službou,
udržováním každodenní hry. Zároveň však na tom cizinci bylo cosi pro ni
přitažlivého.
Navíc se nedalo popřít, že při pohledu zblízka má lákavě
hebkou pleť, asi by se řeklo olivové barvy. Nebránila by se tomu, moct si ji
potajmu chvíli prohlížet a přemýšlet nad tím, jaké geny a mastné kyseliny mohou
kožním buňkám propůjčit takovou krásu.
„Měřím skleníkové plyny v rašelině,“ řekla a odhrnula si
pramínek vlasů za ucho. „Mimo jiné. Nebo tedy budu. Vlastně jsem ještě úplně
nezačala.“
„Skleníkové plyny? To děláte pro nějakou firmu?“
„Ne… píšu o tom práci. Jsem bioložka.“
„Aha, to je zajímavé. Rád bych se o tom dozvěděl víc,“ podotkl,
odmlčel se, jako by odhadoval situaci, a pak pokračoval, „…ale nechci vás
rušit. Určitě se zase uvidíme, běhám tudy skoro každý den.“
Znovu zvedl ruku na pozdrav a pokračoval směrem k
parkovišti.
Nathalie pozorovala svaly na jeho stehnech a lýtkách, dokud
jí nezmizel z dohledu. Silné a pružné,
pomyslela si. Vytrvalé.
Offermossen
Copyright ©
Susanne Jansson 2017
Published by
agreement with Ahlander Agency
Cover picture ©
Adobe Stock
Cover design ©
Miroslav Sokcic
Translation ©
Karolína Kloučková, 2018
Czech edition ©
Host — vydavatelství, s. r. o., 2018
ISBN
978-80-7577-462-0
Žádné komentáře:
Okomentovat