Scott Pratt: Nevinný klient

Joe Dillard je prvotřídní obhájce, ale svou práci si navzdory úspěchům už dávno neužívá. Zastupování zločinců, o jejichž vině nemá nejmenší pochybnosti, začíná tížit jeho svědomí a nejraději by všeho nechal. Pak ale potká zranitelnou Angel, servírku ze striptýzového klubu, která je obviněná z brutální vraždy kazatele. S čím ale Dillard nepočítal, jsou další osoby, které do tohoto neuvěřitelného případu postupně vstupují – od pomstychtivého detektiva přes syna oběti, který chce pomstít otcovu smrt, až po Dillardovu duševně nemocnou sestru. Právě kvůli nim přestane být zřetelná hranice mezi vinou a nevinou, mezi nepředstavitelnou lží a neuvěřitelnou pravdou…

„Pratt dokonale vykreslil protagonisty svého příběhu, zvláště pak silné jižanské ženy, které se v této brilantně napsané prvotině sice tváří zranitelně, ale se světem ovládaným muži bojují o to urputněji,“ pochválil knihu vydavatelský magazín Publisher’s Weekly.

Scott Pratt (1956-2018) pracoval jako novinář. Románem Nevinný klient zahájil v roce 2008 sérii thrillerů s Joem Dillardem v hlavní roli, s níž se opakovaně umisťoval v žebříčcích bestsellerů Amazonu a deníku Wall Street Journal. Z dalších autorových knih jmenujme trilogii Darren Street a dva romány s Billym Beckettem napsané ve spolupráci s Kellym Hodgem. Osudným se mu stala záliba v potápění.

V překladu Kateřiny Bínové vydává Nevinného klienta nakladatelství Mystery Press (ISBN 978-80-7588-152-6). To připravuje také druhý a třetí díl série, tedy romány V dobré víře a Nespravedlnost pro všechny.

Ukázka z knihy

První záležitost, se kterou jsem se musel v den svých čtyřicátých narozenin potýkat, byl Johnny Wayne Neal. Forenzní psychiatr, kterého jsem najal, aby ho vyšetřil, naznal, že Johnny je narcista, patologický lhář a sociopat. A to prý nejsou zdaleka jeho nejhorší vlastnosti. Nazval ho „nenapravitelným monstrem“. Poprosil jsem ho, aby nic z toho nepsal do zprávy, protože jsem nechtěl, aby se o tom dozvěděl státní zástupce. Johnny je možná monstrum, ale pořád je to můj klient.

Johnny Wayne Neal se domluvil se dvěma svými gangsterskými kamarádíčky, aby kvůli tučné životní pojistce zavraždili jeho krásnou mladou manželku. A tak, když se asi před rokem jednou ve středu ve tři ráno probudila, stáli u její postele dva cizí chlapi, kteří ji brutálně ubodali k smrti. Johnnyho tříletý syn, který té noci spal se svou mámou v pokoji, schovaný pod postelí poslouchal, jak jeho maminka umírá.

Úřadu pro vyšetřování státu Tennessee a policii města Johnson trvalo necelý týden, než si dali dohromady jedna a jedna a Johnnyho zatkli a obvinili z vraždy prvního stupně a plánování vraždy prvního stupně. Vzhledem k ohavnosti činu žádá stát Tennessee pro Johnnyho trest smrti. Bezcitný soudce mu jako obhájce přidělil mě, za což budu odměněn rovnou stovkou dolarů za hodinu, což je zhruba stejně, jako si vydělá druhořadá prostitutka.

Prokurátor nabídl, že od trestu smrti upustí, ovšem pod podmínkou, že se Johnny Wayne přizná k vraždě prvního stupně a bu­ de souhlasit s doživotním vězením. Když jsem tuto nabídku Johnnymu před týdnem přednesl, váhavě souhlasil. V devět ráno nás tedy čekají u soudu, kde byl měl Johnny přiznat vinu. Zastavil jsem se za ním ve vězení, aby si to náhodou ještě nerozmyslel.

Čtvrt hodiny poté, co jsem se usadil v místnosti určené pro rozhovory vězňů s obhájci, přivedli Johnnyho Waynea v nažehleném oranžovém overalu, bez jediného záhybu. Pouta na zápěstí i kotnících měl řetězem připevněná ke kovové obruči v pase.

„Chtěl jsem se jenom ujistit, že jste nezměnil názor, než půjdeme k soudu,“ promluvil jsem na něj, jakmile eskorta v uniformách zmizela za dveřmi a on si neohrabaně sednul na židli. „Jak se jednou přiznáte, nebude cesty zpět.“

Seděl s pohledem zavrtaným do stolu. Krátké, slámově žluté vlasy měl dokonale učesané. Se svými necelými sto osmdesáti centimetry byl menší než já, hubený a bledý. Obličej i paže měl pokryté drobnými narůžovělými pihami. Když začal ťukat prsty do stolu, všiml jsem si, že má čerstvě upravené nehty a také voněl po šamponu.

„Jak je možné, že na místě, jako je tohle, vypadáte pořád jak ze škatulky?“ zeptal jsem se. „Pokaždé, když vás vidím, mám pocit, že jste zrovna vyšel ze salónu.“

Protočil oči. Měly bledě zelenou barvu a z určitého úhlu v nich byly vidět červené tečky. Měl je posazené blízko u sebe a to levé mu trochu ujíždělo, díky čemuž bylo poněkud problematické zachytit jeho pohled. Člověk nevěděl, na co se má soustředit.

„Že jsem ve vězení, ještě neznamená, že musím žít jako zvíře,“ odtušil. „Zvlášť když mám prostředky, abych si zde zajistil určité služby.“

„Myslíte holiče?“

„Ano, například holiče. Jeden ze spoluvězňů za mnou jednou týdně chodí do cely, upraví mi vousy a umyje a ostříhá mi vlasy.“

„Dělá vám i manikúru?“ sjel jsem pohledem k jeho pěstěným rukám.

„To zvládám sám.“

„A kdo se vám stará o prádlo? Všichni ostatní mí klienti vypadají, jako by v těch uniformách i spali.“

Neušlo mi, že mu těmi otázkami lezu krkem, a tak jsem v tom hodlal pokračovat.

„Prádlo mi perou spolu s ostatními. Mám však člověka, který se stará o to, aby s ním bylo nakládáno s veškerou péčí, a nechce za to víc než pár věcí z místní kantýny.“

Mluvil slabým, nosovým tenorem, s naprosto precizní dikcí. Představil jsem si, jak mu do úst strkám lejno, jen abych ho přinutil vyslovit jediné slovíčko špatně.

„Proč vás tak zajímá moje osobní hygiena?“ zeptal se náhle. „Uráží vás to snad?“

„Ani ne,“ odpověděl jsem. „Byl jsem jen zvědavý.“

Pohrdal mnou, to bylo zcela jasně patrné. S každým naším setkáním to pohrdání rostlo, jako metastázy rakoviny, ale mně to bylo úplně fuk. Ty pocity byly totiž oboustranné. Mnohokrát mi lhal. Já i mí vyšetřovatelé jsme se honili po celém východním Tennessee za falešnými stopami a vybájenými svědky. Navíc si neustále na něco stěžoval.

„Pokud jsme tedy již dostatečně probrali toto skutečně důležité téma,“ pokračoval Johnny Wayne povýšeně, „vysvětlete mi laskavě ještě jednou tu dohodu, jak to výmluvně nazýváte.“

„Je to tak jednoduché, že by to pochopil i úplný debil.“

„Chcete snad naznačit, že jsem debil?“

Zhodnotil jsem, že odpovědět mu na jeho otázku po pravdě by nikam nevedlo, a tak jsem ji raději ignoroval.

„Dohoda zní tak, že se přiznáte k vraždě prvního stupně a přijmete doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Vzdáte se práva na odvolání. Výměnou za to zůstanete na živu. Žádná jeh­ la pro Johnnyho Waynea. Jak říkám – je to jednoduché.“

Odfrknul si. „To mi tedy nepřijde jako velká výhoda.“

„Záleží na úhlu pohledu.“

„Co tím myslíte?“

„Že záleží na tom, jestli chcete raději strávit zbytek života jako běžný vězeň, s vyhlídkou na to, že vám ho aspoň jednou za čas někdo vykouří, nebo si chcete užít příštích patnáct let v izolaci v cele smrti a pak dostat injekci.“

„Ale já jsem nevinný.“

„Jistěže ano. Nicméně důkazy bohužel hovoří jinak.“

„Všechno jsou to lži. Žádné přímé důkazy nemají.“

„I ty záznamy hovorů z vašeho mobilního telefonu, které se přesně shodují s tím, co vypověděli Clive a Derek na policii? Myslím ty hovory, kdy jste je kontroloval po cestě k vám, kde měli zabít Lauru, i zpět, když bylo po všem?“

Stisknul čelisti. Jestli Johnny Wayne něco opravdu nesnášel, pak to byla fakta.

„A co ty čtyři samostatné životní pojistky, které jste na Lauru během posledních osmnácti měsíců uzavřel? Celkem za tři sta padesát tisíc dolarů, Johnny.“

„Nejsem jediný, kdo se trochu rozšoupl s pojištěním svého životního partnera.“

„Tak mi vysvětlete, proč Derek s Clivem vypověděli, že jste jim za zabití Laury slíbil deset procent z peněz, které byste z pojištění inkasoval?“

„Jen se snaží zachránit si zadek.“

„Pokud jste je nenajal vy, proč by ji zabíjeli? Vždyť ji ani neznali.“

„Proč? Proč? Proč se mě ptáte na takovéto blbosti? Máte snad být můj obhájce.“

Hodlal jsem mu připomenout i ty audionahrávky, ale říkal jsem si, že mu dám na chvilku oraz. Clive s Derekem, ti dva vrahouni, které si na vraždu své ženy najal, se sesypali v podstatě hned na začátku výslechu, ke všemu se přiznali a práskli, že za vším stojí Johnny. Poldové je napíchli na nahrávací zařízení a poslali je za Johnnym, který bez okolků žvanil jak o vraždě, tak o penězích. Když jsem mu tu nahrávku pustil poprvé, získal jeho obličej zvláštní odstín.

„Poslechněte,“ řekl jsem mu, „úkolem dobrého právníka je mimo jiné poradit klientovi co možná nejlépe. A můj názor je, že prokurátor by klidně mohl poslat cvičenou opici a ani ta by neměla nejmenší problém vás z té vraždy usvědčit. Důkazy hovoří jasně proti vám, vražda byla provedena nebývale krutým způsobem a váš malý syn byl toho všeho svědkem. Jsem stoprocentně přesvědčený, že vaše šance na trest smrti jsou mimořádně vysoké.“

„Nikoho jsem nezabil,“ oponoval.

„To možná ne, ale kdyby nebylo vás, byla by ještě naživu, a porota bude mít o viníku jasno.“

„Chápu správně, že mi radíte, abych souhlasil s tím, že strávím zbytek života ve vězení za zločin, který jsem nespáchal?“

„Máte jen dvě možnosti. Buď přijmete tu nabídku a přiznáte se, nebo můžete jít před porotu.“

„S právníkem, který je přesvědčený o mé vině?“

„Na mě to neházejte. Já vám jen upřímně říkám, jak si myslím, že to celé dopadne. Měl byste mi za to být vděčný. Rodiče vaší ženy nevěří v trest smrti, stejně jako já. Myslí si, že kdyby vás usvědčili a odsoudili k smrti, vaše krev jim svým způsobem ulpí na rukou. To oni přesvědčili státního návladního, aby vám tuhle nabídku učinil.“

„Příšerní pokrytci,“ zabrblal Johnny Wayne.

S chutí bych mu jednu natáhnul. James a Rita Millerovi, rodiče jeho nádherné, nevinné a jím zavražděné ženy, byli jedni z nejmilejších lidí, jaké jsem kdy potkal. Mluvil jsem s nimi v rámci přípravy na proces a jedna z otázek, kterou jsem jim položil, byla, jak se tak milá mladá žena jako Laura mohla dát dohromady s někým, jako byl Johnny Wayne. James Miller mi vyprávěl, že se ti dva setkali v Jefferson City, kde Laura navštěvovala Carson-Newmanovu univerzitu. Johnny bydlel ve městě, studoval dálkově a velmi často se vyskytoval na srazech Sdružení baptistických studentů. Tam narazil na Lauru a přesvědčil ji, že je bohabojný křesťan. James s Ritou o něm měli jisté pochybnosti, nicméně věřili úsudku své dcery. Johnny se zdál být inteligentní mladý muž, který jejich dceru miluje. Ani ve snu je nenapadlo, jaké monstrum se za jeho pečlivě upraveným zevnějškem a milým úsměvem skrývá. Nedlouho po svatbě začal vztah těch dvou vykazovat jisté trhliny, které se velmi rychle prohlubovaly, a krátce po třetím výročí Johnny Lauru opustil kvůli jiné ženě a odstěhoval se do Severní Karolíny. Tu noc, kdy byla Laura zavražděna, seděl se svou, tehdy již těhotnou přítelkyní v baru v Charlotte.

Podíval jsem se na něj a představil si, jak mu klouby prstů vyrážím zuby. Ta představa byla docela uklidňující.

„Tak jak jste se rozhodl?“ zeptal jsem se. „Potřebuju znát odpověď, u soudu máme být už za dvě hodiny.“

„Musím si to ještě promyslet.“

„Ne, nemusíte. Berte to jako dárek. Buď jej přijměte, nebo odmítněte.“

Ruka mu vylétla k nosu a znovu začal s tím svým otravným zlozvykem – stisknul si nosní dírky mezi palcem a ukazováčkem a zase je pouštěl. Zmáčknout, podržet a pustit. Zmáčknout a podržet. Pustit.

Když to celé zopakoval třikrát, prohlásil: „Do hajzlu s tím. Jdu do toho. Předhoďte mě lvům.“

„Dobré rozhodnutí. První za dlouhou dobu.“

„Skončili jsme?“

„Řekl bych, že ano, Proč, někam spěcháte?“

„Musím se vysrat. To ty boloňské špagety, které tu servírují.“ Jeho hlas, stejně jako obličej, nenesl nejmenší známku emocí. Ani se nenamáhal zeptat, jak to celé ovlivní jeho syna. Vlastně se o něm nezmínil ani jednou za těch několik měsíců, co jsme se potkávali.

Vstal jsem a tlačítkem na stěně jsem přivolal stráž. Johnny Wayne zůstal sedět, ale já jsem od něj chtěl být co nejdál, a tak jsem se opřel zády o stěnu a zíral do stropu. Trvalo to asi tři nebo čtyři minuty, než jsem z chodby uslyšel dusot těžkých bot stráží.

„Hej, Dillarde,“ ozval se z ničeho nic Wayne.

„Co?“

„Všichni si myslí, kdoví jak nebyla svatá. Ale byla to jen debilní děvka. Jediné, co jsem po ní chtěl, byl rozvod za mých podmínek, nic složitého. Kdyby souhlasila, mohla si to všechno ušetřit. Může si za to sama.“

„Radím vám, abyste už neříkal ani slovo,“ ucedil jsem a představa jeho vyražených zubů ve mé mysli prudce nabyla na intenzitě.

Dveře zařinčely. Dovnitř vpadli strážní a vzali ho mezi sebe. Jeden z nich, mladík s tlustým krkem a holou hlavou, mě sjel pohledem odshora dolů.

„Vy děláte jenom obhájce, že jo?“ zeptal se.

„Ano.“

„Tak to asi budete mít radost, páč před chvilkou tady byla ňáká stará babka a nahlásila, že její kočka našla v jezeře kousek vocaď lidskýho šulína. Podle mě nebude trvat dlouho a najde se aji tělo.“

„Šulína? Myslíte penis?“

„Pro vás penis, pro mě šulín.“

„A proč mi to říkáte?“

„Sem myslel, že vám to udělá radost. Mrtvola znamená, že budete mít práci, ne? Ste stejný jak funebráci.“

Mrknul na svého kolegu a oba se tomu vtípku zasmáli. Dokonce i Johnny Wayne se maličko pousmál. Když odešli, zůstal jsem stát opřený o zeď, v hlavě mi dozníval jejich smích a Wayneovo přiznání. Chřestění řetězu jeho pout bylo čím dál slabší, jak ho odváděli chodbou pryč.

Když jsem pak procházel labyrintem oceli a betonu, začala mi třeštit hlava a žaludek jsem měl sevřený v pěst. Měl jsem plné zuby obhajování lidí, jako byl Johnny Wayne Neal, i pošklebků pitomců, jako byli ti dva strážní. Musel jsem si připomenout, že zanedlouho pověsím práci obhájce na hřebík. Už zbýval jen necelý rok, než se toho všeho zbavím. Už žádní Johnny Wayneové. Už žádní pitomci.

Cestou k východu jsem si opakoval, že si to nesmím tak brát. Nenech se tím otrávit. Dělal jsi jen svou práci. Nutil jsem svou mysl zaměřit se na něco příjemnějšího. Třeba na své narozeniny. Na to, jak je oslavím se svou ženou Caroline a našimi dětmi, těmi nejdůležitějšími a nejúžasnějšími lidmi, jaké ve svém životě mám. Na čokoládový dort. Na to, co si letos při sfouknutí svíček budu přát.

Ten nápad se mi vynořil v mysli ve chvíli, kdy jsem vyšel ze vchodových dveří do deště, a musel jsem se usmát. Šance, že by se mi tohle přání splnilo, byla tak jedna ku milionu. Ale čert to vem, za zkoušku nic nedám.

Letos bude mé přání jednoduché a sobecké. Letos, ještě předtím, než definitivně ukončím svou kariéru obhájce, bych si přál jednoho – jednoho jediného – skutečně nevinného klienta.

Roberto Santiago: Ana

Ana Tramelová právě dopadla až na dno své kariéry. Před lety pracovala jako obhájkyně pro nejlepší firmy ve městě — teď nemá koho obhajovat a své city otupuje léky a popíjením ginu. Jednoho rána ji z kocoviny probudí nečekaný telefonát — volá její bratr Alejandro, se kterým nemluvila už pět let. Byl obviněn z vraždy ředitele kasina a kromě své sestry nemůže nikomu věřit. Ana mu chce pomoct, ačkoli všechno, včetně záznamu z bezpečnostní kamery, ukazuje na jeho vinu. Krátce po zadržení Alejandro v cele spáchá sebevraždu. Ana je pře-svědčená, že ho k tomu nátlakem dohnalo kasino, které zneužilo jeho závislosti na hraní.

Ana postupně zjišťuje, že její úkol bude těžší, než předpokládala. Bratr jí za¬mlčel, že kasinu dluží stovky tisíc eur, oženil se a má dvouletého syna. Vedení kasina chce nyní peníze vymáhat na Alejandrově rodině, a tak se Ana pustí ne¬jen do její obhajoby, ale dokonce kasino zažaluje. Musí však čelit velkým spo¬lečnostem a nejsilnější právnické kanceláři v zemi. Požádá proto o pomoc svou dávnou kamarádku Conchu, která si za spolupráci vynutí slib — že Ana přestane pít.

Šance na výhru se zdají mizivé. V tomto případu nepůjde jen o peníze, ale také o krk....

Roberto Santiago (nar. 1968) pochází z Madridu. Je autorem scénářů k filmům a seriálům, píše divadelní hry a režíruje. V posledních letech se proslavil dětských detektivek sérií Fotbaláci (první díl vyšel připravujeme na podzim 2018), která se ve Španělsku stala bestsellerem a byla přeložena do mnoha jazyků. Roberto Santiago vyučuje na Cinema School v Madridu. Ana je jeho prvním románem pro dospělé. I ta vychází v českém překladu v nakladatelství Host.

Rozhovor s autorem čtěte na https://www.facebook.com/notes/nové-knihy/roberto-santiago-na-čtyři-roky-jsem-se-z-pozorovatele-stal-i-hráčem/2183731584973170/

Ukázka z kniha:

Zbytek odpoledne jsem strávila v zasedací místnosti, kterou jsem se rozhodla proměnit v hlavní stan případu.

Ukázalo se, že mí tři pomocníci jsou výkonnější, než jsem myslela. Nejmladší z nich, Gerardo, ten v těch nápadných kravatách, kterého jsem sotva znala a kterého jsem povolala, protože pokaždé, když jsem na něj narazila v kanceláři, mě s velkým úsměvem pozdravil a zeptal se, jestli si dám kávu, byl bez přehánění ostřílený hráč pokeru (nebo to aspoň tvrdil) a nejenže dokonale znal všechny taje hry, ale znal dokonce i mého bratra. Osobně.

„Alejandro Tramel,“ vydechl, jako by mluvil o někom, koho obdivuje, „byl druhý na World Poker Tour v Barceloně v roce 2015 a třetí na European Series v Cannes roku 2016.“

To pro mě byla velká neznámá. Jak se zdálo, byly to významné pokerové turnaje a můj bratr v nich dosáhl výsledků, jaké se mohly podařit jen málokomu.

„Alejandro Tramel není pravidelný účastník turnajů, hraje hlavně cash,“ pokračoval Gerardo. Když viděl, jak se tváříme, odhodlal se podat nám úplnější vysvětlení. „Existují dvě varianty pokeru: turnaje a cash. Na turnajích, stejně jako na šachových nebo tenisových turnajích, se hraje do té doby, dokud nezbude jediný hráč; zaplatí se startovné a už se nemusejí sázet další peníze. Z velkých turnajů, jako je World Poker Tour, si hráč může odnést ohromné částky, dvě stě nebo tři sta tisíc eur nebo i víc.“

Všimla jsem si, že ve tvářích Sofie a Franciska, mých dalších dvou právníků‑asistentů, se zračí úžas a závist.

„Když se ale hraje cash, neexistuje časový ani finanční limit,“ pokračoval Gerardo. „Všechno se odvíjí od pravidel, na nichž se dohodnou samotní hráči, a pokud se na nich nedohodnou, pak od pravidel, která určí kasino. Aby bylo jasno, hry cash jsou například ty, které celý život vídáme ve filmech. Můžou se při nich vyhrát závratné částky, ale samozřejmě se můžou i prohrát. Tak se taky hrají ilegální hry.“

 „Promiň, že tě přerušuju, Gerardo,“ řekla jsem. „Ty ilegální hry… totiž, co to je ilegální hra?“

„Jakákoli hra, která se hraje mimo kasino, což jsou jediná místa, která mají pokerovou licenci,“ odpověděl rychle. „Pokud je mi známo, Alejandro se pár takových účastnil. Slavné hry u Argentince. Hry u Učiněného pokladu. Já jsem se tam párkrát objevil, hraje se o velké částky, a jen aby tě pustili dál, musíš předem zaplatit spoustu peněz, které já se svým skromným platem pochopitelně nemám. Jestli chceš, můžu zavolat na pár míst, promluvit si s některými lidmi a zjistit, jak často a s jakými částkami se Alejandro Tramel těch her účastnil. Hra je ve skutečnosti malý a mnohostěnný svět.“

„A jak vidím, ty jsi v tom malém světě jako ryba ve vodě,“ usmála jsem se.

„No… já ne… totiž, je to záliba…“ obhajoval se neohrabaně.

„Obvolej ty lidi,“ řekla jsem. „A někdy večer musíš uspořádat hru tady v kanceláři, abys nás ostatní naučil hrát, může se nám to hodit.“

Gerardo si vyměnil pohled s Franciskem a přikývl.

Z toho pohledu mi bylo jasné, že to nebude poprvé, co se v Promultas bude hrát. Rozhodla jsem se to nijak nekomentovat. Pokud jde o mě, bylo mi úplně jedno, co tihle zelenáči dělají ve svém volném čase.

Po několika dalších základních vysvětleních ohledně pokeru a jeho různých variant jsme přešli k informacím, které jsme měli o Bernardu Menéndezi Ponsovi, oběti. Mládež udělala domácí úkoly.

Ponsovi bylo čtyřicet devět let, byl ženatý a měl čtrnáctiletou dceru.

Pocházel z Burgosu a vystudoval podnikání na Universidad Icade de Navarra. Žák jezuitů. Pracoval v různých společnostech se zaměřením na volnočasové aktivity a poté se stal generálním ředitelem hotelového komplexu Stella Maris Ciudad Vacaciones v Castellónu, kde působil čtyři roky. Odtamtud přešel rovnou na pozici zástupce ředitele kasina v Creonte v Málaze, kde si podle všeho vybudoval významnou reputaci v herním průmyslu. O dva roky později se stal ředitelem, v roce 2012 byl zvolen předsedou Španělské asociace herních kasin a tuto funkci zastával dosud. V roce 2013 dostal nabídku přestěhovat se do Madridu, aby znovuoživil korunovační klenot: kasino Gran Castilla.

Podle všeho měl pověst puntičkáře a člověka, který směšuje pracovní a soukromý život a přátelí se jak se zaměstnanci (k datu vraždy jich bylo sedm set devadesát dva), tak se stálými zákazníky (v posledním roce kasino navštívilo pět set dvacet osm tisíc osob). Během jeho funkčního období společnost sáhla k významnému propouštění a také provedla velkou rekonstrukci svých prostor. Oběma kroky si vysloužila řadu kritiky ze strany odborů i v některých veřejných médiích, která ji obviňovala z obcházení pravidel. Ve skutečnosti došlo k několika veřejným střetům s výborem společnosti.

Další z jeho vlajkových lodí, a také bitevních polí, byl právě poker. Bývalý tým vedení měl za to, že to je nezbytná, ale protivná hra, která zabírá příliš prostoru a přináší malé zisky. Za posledních pět let mu připadlo pouhých sedm procent z celkových příjmů ve srovnání s padesáti dvěma procenty, která vydělala ruleta, nebo s dvaceti třemi, jež přinesl black jack. Pons byl ale přesvědčený zastánce pokeru. Z různých důvodů si myslel, že to je hra budoucnosti, mimo jiné proto, že to je mnohem víc než jen pouhá hazardní hra, což přitahovalo stále více klientů, zejména mladých. Další důvod byl ten, že to je jediná hra v kasinu, v níž hráči nesoupeří s bankéřem, ale jedni proti druhým a kasino inkasuje pouze určité procento ze zisku. Tato skutečnost podle jeho názoru znamenala, že podvědomí klientů je přivádí k myšlence, že mají více nadějí na výhru. A mezi hráči mladšími třiceti pěti let to navíc byla hra par excellence. Pons opakoval komukoli, kdo ho chtěl poslouchat, že to je hra budoucnosti. Z toho vyplývala jeho podpora velké pokerové herny, jedné z největších a nejlépe vybavených v Evropě. A z toho vyplývala také jeho snaha pořádat velké akce (turnaje), které by přilákaly hráče nejen ze Španělska, ale z celého světa a rovněž televizi, tisk a ostatní média. Z Ponse se nakonec stal mluvčí pokeru proti staré gardě, která obhajovala podstatu klasických her a etikety v odívání. Pons byl ve skutečnosti první, kdo porušil požadavek, aby hráči, kteří chtějí vstoupit do místností kasina Gran Castilla, měli na sobě sako a uzavřené boty. Všechny tyto údaje byly na internetu a měl k nim přístup kdokoli, kdo byl trochu zvídavý a věděl, kde hledat. K mému překvapení Sofia podnikla ještě další krok.

„Mluvila jsem s jedním kamarádem, který pracuje jako zástupce inspektora odboru pro dozor nad hazardními hrami autonomního společenství Madrid a který dohlíží na plnění místních norem v kasinech a jiných hernách,“ řekla. „Stručně řečeno, dozvěděla jsem se, že Pons je oblíbencem a chráněncem starého Čingischána, jak se říká Emilianu Santonjovi, majiteli kasina v Robredu. Taky mi řekl, že se proslýchalo, že dojde k novému propouštění, s nímž Pons kategoricky nesouhlasil, a dokonce vyhrožoval, že pokud k němu dojde, odstoupí z funkce. A konečně mi kamarád, který mě požádal o zachování anonymity, řekl, že jediná Ponsova slabost, alespoň podle toho, co zaslechl, jsou Asiatky. Je blázen do holek z Dálného východu a často bývá vidět v doprovodu Japonek, Číňanek, Korejek nebo Vietnamek, většinou za peníze. Nevím, jestli to k něčemu bude, ale tak mi to řekl.“

Sofia mě rozhodně překvapila. Ukázalo se, že ta zdvořilá a poslušná blondýnka, kterou jsem znala jako někoho, kdo zakládá dopravní spisy a kopíruje, je také iniciativní a dokáže předvídat mé požadavky, jak by to měla dělat dobrá advokátka.

„Navíc jsem se ho zeptala na bezpečnostní kamery v kasinu, které můžou být v podobných případech zásadní,“ pokračovala, čímž upoutala veškerou mou pozornost. „Vzpomínám si, že když jsem tam dvakrát byla, viděla jsem kamery všude. Kamarád mi potvrdil, že ve všech hernách jsou kamery, které se zaměřují na stoly. Zdá se, že v podstatě pokrývají celý obvod místností. Je tam ale několik mrtvých bodů a míst, kde jim zákon o ochraně soukromí osob zakazuje natáčet, například toalety. To je všechno, co mi o kamerách řekl. Jestli chceš, můžu se ho zeptat ještě jednou.“

Sofia si všimla, že mě tenhle bod náramně zajímá. Pomyslela jsem si, že počkám na Emeho, tak jako tak se brzo dozvíme, jestli byla vražda natočena.

„Dobrá práce, Sofie,“ pochválila jsem ji. „Kdyby měla tahle firma vítr v plachtách a já přijímala rozhodnutí, hned teď bych z tebe udělala partnerku a zvedla bych ti plat. Firmě se ale bohužel daří průměrně a já v otázkách zaměstnanců nerozhoduju. Nicméně informace, kterou nám poskytl tvůj kamarád nebo tvůj expřítel, nebo ať je to kdo chce, je opravdu cenná, takže s ním nepřerušuj kontakt. Jsem si jistá, že později se nám bude hodit, určitým způsobem se může stát naším osobním Hlubokým hrdlem.“

Všichni tři se na mě nechápavě podívali.

„Hluboké hrdlo, však víte, Woodward a Bernstein, aféra Watergate,“ pokusila jsem se vysvětlit. „To je fuk, zapomeňte na to.“

Není nic ubožejšího než čtyřicátnice, která se snaží poučit dvacátníky, co se na vás dívají, jako kdybyste právě přijeli ze čtvrtohor.

„Předpokládám, že už to víte, ale jen tak pro jistotu: Alejandro Tramel je můj bratr,“ oznámila jsem. „Což není nutně ani dobré, ani špatné. Budu ho obhajovat jako jeho advokátka, ne jako jeho sestra. Chci, aby vám tohle bylo hned od začátku jasné. Můj osobní vztah s ním se případu netýká, ujišťuju vás, že z mojí strany tomu tak bude. A prosím vás, aby tomu tak bylo i z té vaší.“

Všichni tři přikývli. Co jiného mohli dělat.

Řekla jsem jim pravdu: za těch posledních pět let jsem se svým bratrem neměla žádný kontakt, takže jsem o jeho životě nevěděla vůbec nic.

Gerardo toho o něm věděl víc než já sama. Budeme muset do hloubky prozkoumat Aleho život a byla jsem si jistá, že toho najdeme spoustu, co bude proti nám. Doufala jsem jen ve dvě věci. První z nich byla strašně důležitá, totiž mít o našem obhajovaném stejně (nebo víc) informací než soudce a policie. Zadruhé, pokud budeme mít štěstí, možná je v jeho životě něco, co by nám mohlo pomoct. Podle toho, co jsem věděla, můj bratr nebyl nikdy násilník, a pokud budeme schopni v tomhle ohledu prokázat čisté konto, uděláme malý velký krok ke svému cíli.

Ana © Roberto Santiago, 2017

Translation rights arranged by DOS PASSOS Agencia Literaria and Planeta Editorial

All rights reserved

Translation © Romana Bičíková, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-586-3

Melba Escobarová: Dům krásy

Feministická odpověď na seriál Narcos. Tak označil jeden z recenzentů temný a realistický román kolumbijské spisovatelky, který nyní česky vydává nakladatelství Host.

Kosmetička Karen se přestěhuje do Bogoty, aby si zajistila lepší život a mohla se postarat o svého čtyřletého syna. Získá zaměstnání v salonu zvaném Dům krásy a při práci vyslechne od svých zákaznic mnohé tajnosti a intimnosti. Stane se důvěrnicí psychoanalytičky, kongresmanovy manželky, známé televizní moderátorky i umořené matky, která hledá spravedlnost v zemi, kde pravda patří pouze těm, kdo si za ni mohou dovolit zaplatit.

Karen netuší, že právě díky své práci se zanedlouho stane klíčovou svědkyní při vyšetřování vraždy. Jedna z jejích klientek, mladá studentka Sabrina, je totiž nalezena mrtvá. Kdo ji zavraždil? A proč vyšetřovatelé dávají od případu ruce pryč? Karen brzy zjišťuje, že život v hlavním městě je mnohem nebezpečnější, než si vůbec dovedla představit.

„Doposud se zdálo, že thrillery z Kolumbie jsou jen o zarostlých a brutálních drogových baronech. I přes autorčino povědomě znějící příjmení pojednává ovšem tento výjimečný thriller převážně o ženách a nabízí úplně nový pohled na utrpení, násilí a korupci,“ napsal o knize recenzent francouzského listu Le Figaro. A v L’Express dodávali: „Kniha Dům krásy v sobě ukrývá mnoho témat a žánrů. Je to společenský román s prvky bildungsromanu, který líčí život v hlavním městě, i thriller plný korupce a politických intrik. Především je však román Melby Escobarové příběhem o násilí a lži.“

Melba Escobarová de Nogales (nar. 1976) pochází z kolumbijského Cali a vystudovala literaturu na Universidad de los Andes v Bogotě. Věnuje se kulturní a literární žurnalistice a dětské literatuře. V roce 2010 vydala svou první knihu pro dospělé Duermevela (Dřímota). Kromě toho píše sloupky do deníku El Espectador a El País. Její články se objevují i v zahraničních médiích.

Ukázka z knihy:

Nenávidím umělé nehty nalakované křiklavou barvou, vlasy nešikovně odbarvené na blond, halenky z chladivého hedvábí a briliantové náušnice. Nikdy dřív se tolik žen, které odpoledne potkávám v ulicích, nepodobalo travestitům a prostitutkám, převlečeným za vzorné manželky.

Nenávidím pronikavou vůni parfémů, které používají paničky zmalované jako karnevalové maškary. Štípe mě v nose tak, že mě to nutí kýchnout. Nemluvě o chytrých telefonech s blyštivými infantilními kryty fuchsiové barvy, s imitací drahých kamenů a směšnými obrázky populárních postaviček. Nenávidím všechno, co ty umělé panenky s vytrhaným obočím ztělesňují. Nenávidím pisklavě uječené hlasy těch malých kurviček zbohatlých mafiánů. Jsem z nich nervózní. Musím si lámat hlavu nad tím, co všechno v této zemi, kde hodnotu žen určuje velikost jejich zadku, zaoblenost ňader a útlost pasu, nefunguje. Nenávidím primitivy, kteří se vyspí se ženou a pak se s ní chlubí jako s trofejí nebo ji prostě vymění za jinou, aby si získali obdiv a uznání stejně povedených kamarádíčků. A zrovna tak jako nenávidím mafiány, kteří už více než třicet let určují směřování této země, politiky, podnikatele, vyděrače — a vlastně skoro všechny, kteří mají moc —, nenávidím i bogotské paničky, mezi které patřím, ale od kterých se tolik toužím odlišit.

Nenávidím jejich zvyk říkat indiáni těm Kolumbijcům, kteří podle nich patří do nejnižší kasty, i to, jak důkladně rozlišují mezi tykáním a vykáním, přičemž vykání si ponechávají výhradně pro lidi, od nichž si udržují odstup. Protiví se mi ponížená úslužnost číšníků, kteří jsou samé Jak je ctěná libost, Co si račte přát a Služebníček. Nenávidím spoustu věcí, které mi připadají nespravedlivé, hloupé a kruté. Nenávidím je víc, než nenávidím sama sebe za to, že jsem jejich součástí.

Můj příběh je úplně obyčejný, nebudu proto zabíhat do podrobností. Možná stojí za zmínku, že můj otec je francouzský přistěhovalec, který do této země přišel, aby tu vybudoval těžební společnost. Já a můj bratr jsme se narodili tady, v Kolumbii. Vyrůstali jsme jako cizinci, izolovaní a v jakési bublině, stejně jako mnoho dalších příslušníků tehdejší elity. Čas jsme trávili v našem apartmá na severu Bogoty nebo ve Starém Městě v Kartageně. V létě jsme někdy jezdívali do Paříže, občas jsme také zavítali na ostrovy Islas del Rosario. Můj život se příliš nelišil od života vyšší střední třídy někde ve Francii, Itálii nebo ve Španělsku. Už jako malá holčička jsem se naučila jíst čerstvé ústřice i správně uchopit mořského ježka. V jedenadvaceti letech jsem dokázala bezpečně rozeznat vína z Bordeaux a Burgundska. Hrála jsem na piano a francouzsky jsem mluvila bez přízvuku. Historii starého kontinentu jsem ovládala stejně dokonale, jako jsem neznala tu vlastní.

Co si pamatuju, tak jsme se vždycky obávali o svou bezpečnost. Jsem blondýnka, měřím sto sedmdesát pět centimetrů a mám modré oči. Když dnes potkáte na ulici modrookou blondýnu, už vás to tolik nepřekvapí. Ale za mých mladých let to tak nebylo. Být blondýnou v Kolumbii, to bylo jako vyhrát v loterii. Můj vzhled mi zajistil náklonnost jeptišek v církevní škole i přízeň spolužaček. Všude jsem budila pozornost, což v mém otci vyvolávalo téměř paranoidní strach z možného únosu, ke kterému v naší rodině naštěstí nikdy nedošlo. Život v blahobytu a anglosaské rysy také přispěly k tomu, že jsem se cítila osaměle. Poslední dobou se však čím dál víc přikláním k myšlence, že jsem si to jenom namlouvala, abych zakryla, že jsem se cizinkou ve vlastní zemi cítila ze své vůle. Ať jsem byla kdekoliv, nikde jsem si nepřipadala doma.

Ve svém věku už si snad můžu dovolit trochu melancholie. Minulý měsíc mi bylo padesát devět. Mnohem víc než okolním děním se zaobírám minulostí nebo svým nitrem, zčásti proto, že to, co se děje všude kolem, se mi nelíbí a vlastně mě to ani nezajímá. Předpokládám, že moje neuróza má co do činění se zkaženým světem, ale těžko s tím můžu něco udělat. Jak kdysi řekl básník Octavio Paz, vždycky jde o úhel pohledu. Tohle je můj úhel pohledu a jiný neznám. Jsem smířená se svým původem i se vším, co nenávidím. Možná že právě takhle se projevuje zralost.

Když jsem opouštěla Kolumbii, matky ještě dbaly na to, aby jejich dcery cudně schovávaly kolínka pod sukní. Dnes už nikdo neponechá představivosti ani špetku prostoru. To byla jedna z věcí, které mě hned po návratu z Francie šokovaly. Měla jsem dojem, že mě všudypřítomná odhalená ženská ňadra pronásledují na každém kroku. Ať je to jak chce, v Kolumbii jsem se nikdy necítila jako doma a ve Francii jsem pořád byla jen cizinka.

Dlouhé roky se mi tam však žilo dobře, vdala jsem se, narodila se mi dcera, věnovala jsem se svému oboru. Francie pro mě nebyla obyčejná studijní cesta. Byl to útěk. Roky rychle ubíhaly a moje vzpomínky se postupně proměňovaly. Jednoho dne jsem si uvědomila, že nadešel čas k návratu. Byla jsem rozvedená a na krku jsem měla pět křížků. Má dvaadvacetiletá dcera Aline studovala na Sorbonně, a tak mi nezbylo nic jiného, než se vydat na cestu sama. Svůj dosavadní život jsem zabalila do tří kufrů a odjela jsem. Aline mluví španělsky s přízvukem a s chybami. Je krásná a štíhlá. Zatím ji více přitahují ženy než muži a není jasné, jestli to tak bude dočasně, nebo napořád. Popravdě řečeno mě to ani moc netrápí. Ačkoliv je mi jasné, že kdyby chudinka žila v téhle zemi, musela by čelit pokrytcům, dost možná i veřejnému opovržení. Ale k určitým změnám tady došlo. V ulicích je více cizinců než dřív a lidé začínají uvažovat jinak. I tak se cítím dost sama, přestože mám kamarádku Lucíu Estradovou, se kterou jsem se po více než dvaceti letech zase začala přátelit. Vlastně ani nikoho nepotřebuju.

„Kolumbie je vášeň,“ hlásal poutač, který mě přivítal na letišti. Druhého dne noviny psaly o masakru na jihu země, který si vyžádal patnáct obětí. Je to vášeň, která mě nutí horlivě nenávidět. Nenávidět dámičky jako jsou paní Urrutiová, Pombová a MacAllisterová, které mě zvou na čaj nebo k modlitbám za některou z nemocných kamarádek či za jedenáct dětí, které přišly o život při nedávných sesuvech půdy v jižní chudinské části města, kam v životě nevkročily. Stejně tak nenávidím vrátné, kteří si vychutnávají ten pocit moci, když vás nenechají vstoupit do domu, eskortu, která schválně vráží do ostatních aut, žebráky, kteří vám vyrvou boční zrcátko, zatímco stojíte na červené. Pouze když pracuju, vypluje na povrch i mé soucitnější já, které ještě nezaplavila hořkost.

Na začátku roku 2013 jsem sehnala byt na dobré adrese, na třiadevadesáté třídě, blízko parku Chicó. Po návratu do země jsem oprášila staré akcie a mohla jsem si koupit nejen apartmá, ale i pozemek v Guas­cá, mezi horami, kde mám v plánu nechat si postavit domek. V apartmá jsem si vyhradila místo pro ordinaci a díky všem mým akreditacím začali brzy přicházet první klienti. Musím přiznat, že většina z nich mě nudí. Jejich strachy jsou dokonale předvídatelné, stejně jako jejich komplexy. Jiné rozptýlení mi ale chybělo, a tak jsem se plně věnovala práci. Kulturní nabídka ve městě je naštěstí poměrně bohatá a občas mě přiměje zajít si na koncert nebo na výstavu, na což jsem si ponechala dvě volná odpoledne v týdnu. Koneckonců psychoanalytik si vydělá víc než dost, a vezmu-li v úvahu svůj věk i finan­ční situa­ci, ani tolik pracovat nepotřebuju.

Postupem času jsem volná odpoledne začala využívat k procházkám. Je nemožné dostat se do centra, aniž by člověk strávil dvě hodiny v zácpě, a tak jsem se rozhodla pohybovat se jen ve čtvrti, kde bydlím, a to výhradně pěšky. Na jednom z výletů po okolí jsem objevila několik nových knihkupectví, úžasnou cukrárnu a dva butiky s oblečením. Ale neměla jsem chuť si něco zkoušet. Poslední dobou své tělo skoro nepoznávám. V zrcadle mě často překvapí moje tvář, moje nohy, podobné prazvláštní, vybledlé a zapomenuté mapě.

Jednou na procházce po čtvrti jsem si v cukrárně Michel na dvaaosmdesáté třídě dala čokoládový dortík a kapučíno. Měla jsem kvůli tomu výčitky, a tak jsem se rozhodla dojít až k patnácté ulici a odtud se vrátit domů. Bylo slunečné květnové odpoledne a už jsem ušla několik bloků, když jsem se zastavila u bílé budovy s prosklenými dveřmi. Nápis vyvedený stříbrným písmem hlásal: Dům krásy. Ze zvědavosti jsem vešla dovnitř. Myslím, že mě zaujal právě ten název: Dům krásy. V přízemí byla vystavena spousta šíleně drahých přípravků. Byly tam krémy proti vráskám, na hydrataci pleti, zeštíhlující, proti striím a celulitidě. A pak jsem ji najednou spatřila. Měla na sobě bleděmodrou uniformu, na nohou bílé tenisky a vlasy stažené do ohonu. Dlouhé prameny temně černých vlasů jí padaly na záda. Nebylo důležité, že se jí ve tváři zračila únava a pod očima měla kruhy. Její krása byla ohromující a výjimečná. Ta dívka byla plná života. Měla v sobě cosi divokého, až surového, což však, dá-li se to tak říct, činilo její krásu skutečnou. Dodnes nevím, jestli to bylo zásluhou kázně a dokonalé péče, nebo to byl prostě dar. Ale to se asi nikdy nedozvím. Karen je jedna velká záhada. Tím spíš ve městě, jako je Bogota, kde jsou všichni tak snadno čitelní. Stačí se podívat na to, co má kdo na sobě, jak mluví nebo kde bydlí, a hned víte, jak se zachová a kam ho zařadit. Zaujala mě Karenina štíhlá postava a také klid, který se jí zračil ve tváři. Vsadila bych se, že pro to nedělá vůbec nic. Kdybych se na ni měla podívat a popsat ji jednou jedinou větou, řekla bych, že jí z duše vyzařuje klid.

A pak ke mně Karen přišla, možná proto, že jsem tam stála a hleděla na ni jako na přízrak, a zeptala se:

„Můžu vám nějak pomoct?“

Měla upřímný a nenucený úsměv, jako by se prostě těšila z toho, že je na světě. Překvapilo mě, že její krásu jako by nikdo nevnímal. Dívat se na Karen, to bylo jako spatřit růži mezi trním. Ženy kolem ní nosily vysoké podpatky a falešně se usmívaly. Kupříkladu dívka na recepci vypadala jako šašek. Používala výraznou tvářenku a rudou rtěnku. Karenina krása však byla čistá a ona sama jako jediná do Domu krásy opravdu zapadala.

„Ano, díky. Potřebovala bych depilaci,“ odpověděla jsem, jako kdybych se snad odjakživa nedepilovala sama.

„Zrovna máme volno, chtěla byste se do toho pustit hned?“

„Ano, to by se mi hodilo,“ odpověděla jsem jako hypnotizovaná.

„Promiňte, mohla bych se zeptat na vaše jméno?“

„Claire, Claire Dalvardová,“ odpověděla jsem.

„Pojďte prosím se mnou, paní Dalvardová,“ dodala Karen. A tak jsem šla.

La Casa de la Belleza

© by Melba Escobar De Nogales, 2015

By Agreement with Pontas Literary & Film Agency

Cover photos by Floral Deco, jultud, Africa Studio and DoublePHOTO studio / Shutterstock.com

Translation © Anna Škrabánková, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-561-0

Fredrik T. Olsson: Vševidoucí oko

Velká část Švédska je zasažena výpadkem proudu. Významné cíle po celém světě podléhají elektronickým útokům. A kryptolog William Sandberg, kterého nedávno vyhodili z práce, je zatčen vlastními bývalými kolegy na základě podezření, že stojí za všemi těmito činy. Když vyjde najevo, že výpadek proudu ve Švédsku je jen jedním z dlouhé řady podobných útoků po celém světě, zbývá Williamovi jen jediný způsob, jak se očistit. Musí se sám pokusit přijít na to, kdo se za útoky skrývá. Někdo ho ale na každém kroku sleduje. Kdo to je? Co lidé z ústředí obrany tají?

Frederik T. Olsson sice od dětství toužil po herecké kariéře, nakonec se však stal respektovaným autorem filmových a televizních scénářů. Českým čtenářům se poprvé představil prvotinou Konec řetězce (Kniha Zlín 2016).

Vševidoucí oko vydává v edici Thrill nakladatelství Kniha Zlín,

Ukázka z knihy:

Den, kdy se váš život změní, začíná jako každý jiný.

Nikdo vám ráno při probuzení neřekne, že právě dneska to bude asi trochu náročnější, takže byste si měli dát krajíc chleba navíc a kávu si vychutnávat o něco déle, protože bude chvíli trvat, než se zase naučíte něco si vychutnávat. Nikdo vám nepoloží ruku kolem ramen a nepřipraví vás na to, co přijde.

Všechno je jako obvykle.

Až do chvíle, kdy už to tak není.

Když se v pondělí třetího prosince snesla na Stockholm odpolední tma, nikdo nemohl vědět, že úroveň státní bezpeč­nosti byla tajně nastavena na maximum.

Nikdo netušil, že na ústředí ministerstva obrany ve vel­kém cihlovém domě v ulici Lidingövägen sedí muži a ženy v uniformách se jmenovkami a obávají se nejhoršího.

A nikdo neměl ani potuchy, že rozsáhlý výpadek proudu, který se odehraje ve čtyři hodiny a šest minut, bude pouhým začátkem něčeho mnohem většího.

* * *

Muži v bílé dodávce na Klaraberském viaduktu nevěděli, na co čekají.

Samozřejmě měli jistou představu, ale na koho přesně če­kají, to netušili. Nevěděli, co má onen člověk dělat, s kým se má sejít, jak to celé bude vypadat. A nevěděli ani proč, což je ovšem znervózňovalo ze všeho nejvíc.

Ticho v těsné nákladní části dodávky bylo stejně kom­paktní jako prostor, po němž se v ní dalo pohybovat. Zvenku vypadala nenápadně jako jakákoliv jiná dodávka, což byl sa­mozřejmě záměr. Kdysi ji ministerstvo koupilo nejspíš pro­to, že v ní bylo hodně místa. Potom ale někdo úplně ztratil soudnost a poskytl až moc volnosti technickému štábu, který měl k dispozici příliš vysoký rozpočet. Takže teď bylo auto tak napěchované monitory a elektronikou, že spíše než jako pracovna působilo jako nákladný chlapecký pokoj v rodině s nezvykle malým bytem.

Kabina řidiče byla o metr zkrácená a vzniklý prostor vypl­ňoval regál s počítači a elektronickými jednotkami, které zce­la jistě vykonávaly důležité úkoly, vyvolávaly ovšem dojem, že prostě jen tak červeně nebo zeleně blikají. Podél jedné stěny visely ve dvou řadách ploché monitory a přímo pod obrazov­kami se nacházeli čtyři dospělí muži, což vzhledem k rozloze auta bylo přinejmenším dvakrát víc, než by mělo.

Dva z nich seděli u klávesnic, byli rozdílného věku, bohu­žel však stejné váhové kategorie. Hned za nimi se mačkali druzí dva muži, kteří to tu měli na povel. Jednomu z nich se v jeho nepřítomnosti říkalo Lassie, zatímco druhý se jme­noval Velander, byl expert v oblasti IT, na sobě měl civilní oblečení a vůbec se nedalo říct, kolik mu je let. Jeho brýle se vlivem teploty v dodávce neustále zamlžovaly. Krčili se pod stropem auta, dotýkali se rameny a pohled měli upřený na obrazovky s rozmazanými šedomodrými záběry z bezpeč­nostních kamer na stockholmském hlavním nádraží.

Starší z dvojice mužů si ho všiml jako první.   

Dvě minuty před stanoveným časem.

„Co ty tu sakra děláš?“

Řekl to slabým hlasem, skoro jako by jen vydechl, ale všichni to slyšeli, a když uviděli, kam tím míří, spatřili to taky.

Možná to bylo tím, jak se pohyboval. Stresem patrným na stylu jeho chůze. Možná něčím jiným. Dodávkou náhle projela vlna ostražitosti, jako když koutkem oka zahlédne­me během divadelní přestávky naši starou lásku, kterou jsme neviděli celé roky, a ona vyčnívá z davu a my z ní nemůžeme spustit oči.

Změnil se.

Při chůzi se klátil, vlasy měl v průvanu celé rozježené, jako by zrovna vstal z postele, ačkoliv už bylo pozdě odpoledne, nebo jako by mu účes vytvořil podle vlastního uvážení vlhký vítr. A on přitom vždycky tak dbal na to, aby byl stylově ob­lečený a ladil. Býval bystrý a vysportovaný a nikdo mu nikdy nevěřil, když prozradil, že už mu bylo padesát – několikrát, ří­kával jako vtip na posledních třech oslavách narozenin. Loni to bylo moc fajn, tak letos slavím zase padesát.

Za pouhé tři měsíce ho jeho věk dohnal. A nejen to, zdálo se, že ho i předehnal. Vypadal teď unaveně, zlomeně. Kabát mu seděl jako ulitý, a džíny byly až po lýtka nasáklé rozmá­čeným sněhem. Jak se na monitorech umístěných v dodávce prodíral davem po šedomodré mramorové podlaze nádraž­ní haly, jeden šedomodrý kabát v moři dalších šedomodrých cestujících, zdály se jeho pohyby nucené a trhavé, jako by měl každou chvíli přijít o rozum.

Přecházel z jedné obrazovky na druhou. Pospíchal klenu­tou nádražní halou, pod nástěnnými malbami a dál k novým eskalátorům na opačném konci.

To nemůže být ten člověk, na kterého čekají.

Jenže jestli to není on, co tady zrovna teď pohledává?

„Co uděláme?“ zeptal se muž se zamlženými brýlemi.

„Počkáme,“ odpověděl ten, co se nejmenoval Lassie.

Po dobu dlouhých dvou minut nepadlo v bílé dodávce ani slovo.

* * *

Bylo teprve za sedm minut čtyři, když v ulici Vasagatan před stockholmským hlavním nádražím zastavilo kanárkově žlu­té taxi a z něj do odpoledního šera a mokrého sněhu, kterým se pondělí třetího prosince vyznačovalo, vystoupil William Sandberg.

Tam, kde by mělo být vidět nebe, visely jako těžká poklice na hrnci tlusté vrstvy tmavošedých mraků a vzduch byl tak prosycený vlhkou mlhou, že zvuky provozu a prací na silnici splývaly do jediného monotónního rachotu. Všude kolem se činily reflektory ze stavby a vánoční osvětlení, aby pronikly mlhou, a podél fasád domů se pnula lešení a zátarasy, jako by někdo natěsnal celé město do obřích rovnátek v naději, že poroste rovně.

Byl unavený. Stejně jako včera a předevčírem. Kdyby se zamyslel nad tím, jak se cítí, zjistil by asi, že má taky hlad. Ale zamýšlet se nad tím, jak se cítí, si už odvykl. Přestal s tím, když mu došlo, jak ho pocity sžírají, a to doslova: užíraly ho zevnitř velkými, nenasytnými sousty, takže z dřívějšího Williama Sandberga teď bylo přinejmenším o deset kilo míň.

Na tuhle metodu bulvární tisk zapomněl, říkával. Obstarej si něco, s čím si budeš dělat velké starosti.

Proplul tenkou vrstvou mokrého sněhu před hlavním vchodem, která pokračovala ještě do nádražní haly, kde se přeměnila na skořicově hnědou břečku a smísila se s pachem navlhlého oblečení, vůní kávy v kelímku a lidmi na cestě domů.

William Sandberg však nic z toho necítil. Ani vůně, ani horko v obličeji poté, co větrné počasí venku vystřídalo teplo uzavřené budovy, ani všechny ty naštvané šťouchance lok­tem, jak se prodíral davem lidí směrem k severnímu východu.

Od prvního e‑mailu uběhly sotva dva týdny, a přesně za sedm minut měl být na určeném místě, na nástupišti do Ar­landa Expressu.

Přesně ve čtyři, protože tak to stálo v e‑mailu.

Cítil jen naději.

A kromě toho ještě strach, který s ní šel ruku v ruce.

Copyright © Fredrik T. Olsson, 2016

Translation © Jana Thomsen, 2018

ISBN 978-80-7473-657-5

C. E. Tobisman: Pochybnost

Caroline Audenová získá práci ve špičkové právní kanceláři v Los Angeles a je nadšená z nové příležitosti – a vděčná za to, že může zapomenout na svou temnou minulost počítačové hackerky.

Její nový šéf ji pověří úkolem zjistit, jestli oblíbená geneticky modifikovaná potravina nezpůsobuje u lidí selhání ledvin. Caroline nemá udělat nic víc než prozkoumat podklady a seznámit nadřízené s tím, co zjistila, jenže její technické dovednosti a intuice ji zavedou mnohem dál, než původně zamýšlela.

Když začne tušit, že by mohla existovat souvislost mezi smrtí uznávaného vědce a netransparentním biotechnologickým gigantem, hlasitě se ozve proti zjevné křivdě a brzy se sama ocitne na mušce. Čas se krátí a tisíce životů jsou v ohrožení... včetně toho jejího.

Teď musí tahle nezkušená začínající právnička s problematickou minulostí a zálibou v hackerství prokázat, že firma s majetkem v řádu miliard dolarů způsobila smrt tisíců lidí – než dostanou i ji samotnou.

C. E. Tobismanová absolvovala právnickou fakultu na univerzitě v Berkeley a již takřka patnáct let pracuje jako advokátka u kalifornských odvolacích soudů a rovněž u Nejvyššího soudu. V roce 2016 debutovala thrillerem Pochybnost, ve kterém poprvé představila Caroline Audenovou, právničku s hackerskou minulostí, jejímiž předobrazy by mohly být Lisbeth Salanderová a Erin Brockovichová. O rok později Tobismanová na prvotinu navázala dalším Carolininým případem nazvaným Důkaz, v němž zavítala do nevypočitatelného světa neziskových organizací. Je také autorkou scénáře komiksu Uvnitř smyčky.

Pochybnost vydává v překladu Moniky Pavlisové nakladatelství Mystery Press.

Ukázka z knihy:

Doktor běžel lehkým krokem po cestě lemované stromy. Když dorazil ke kopci, který se táhl podél pobřeží, zrychlil a pustil se nahoru, přesně jak to doporučovali v Běžcově světě. I při té námaze mu v hrudi narůstal hřejivý pocit satisfakce. Všechny jeho oběti za to stály. Jeho profesní život byl obtěžkán složitými rozhodnutími, kompromisy a nesnadnými výzvami. Ale dnes mohl ospravedlnit jednu každou z nich.

Chvilku si dovolil oddávat se svému triumfu. Ta emoce byla mezi ostatními tak nějak nepatřičná, ale i tak si ji užíval sám. Kolik lidí může říct, že jejich životní dílo má cenu? Že jejich čas na Zemi něco znamená? Doktor dnes věděl s jistotou, že ten jeho rozhodně ano.

Silou se prodíral na vrcholek kopce, mhouřil oči do slunce a snažil se rozpoznat tvar klubu Bon Air Beach Club. Šedá konstrukce se krčila na pobřeží asi půl druhého kilometru za širokou křivkou zátoky. Touto dobou už budou jeho přátelé opření o mahagonový barový pult v klubu, budou se navzájem zasypávat hollywoodskými válečnými historkami a nudit jeden druhého stížnostmi na manželky a milenky. Ale on už o nic z toho nestojí. Teď už ne.

Cesta se vyrovnala a on zpomalil. Nohy ho pálily vynaloženým úsilím při běhu do kopce, který teď ležel za ním. Měl dojem, že to takhle bylo celý život. Vždycky cítil bolest, až když zpomalil. Ale to už splnil svůj cíl. Dorazil na vrchol. Vítězně.

Doktorovy myšlenky přerušil pohled na dva muže na cestě.

Jeden z nich ležel na zemi. Druhý se skláněl nad svým spadlým kamarádem. Kola byla zaparkovaná vedle sebe pod korunami palmových stromů asi o třicet kroků dál.

„Jste v pořádku, chlapi?“ zavolal doktor směrem k vytáhlému, bledému muži, který ještě stál. Měl na tváři červené mateřské znaménko ve tvaru ležící fazole a na hlavě takovou tu hipsterskou lyžařskou čepici, ve které mu v kalifornském slunci muselo být neskutečné vedro.

„Já jsem v pohodě,“ odpověděl ten bledý muž, „ale tady kamarád potřebuje pomoc. Závodili jsme tamhle na cestě nahoru na kopec, a když jsme se dostali na vrchol, on sletěl z kola.“

„Podívám se na to,“ řekl doktor.

Přidřepl si ke zraněnému muži. Byl menší a urostlejší než ten první, ale stejně bledý. Svíral si kotník a sténal. Doktor ho zběžně prohlédl a všiml si, že – dost překvapivě, vzhledem k jeho nehodě – na jeho cyklistických kalhotách není vůbec žádná špína. Jeho šatník to jistě ocení.

„Nějakou dobu už nevykonávám praxi,“ řekl doktor, „ale pořád ještě poznám zlomeninu.“ Jemně chytil zraněného muže za nohu a prohmatával měkké tkáně kolem kotníku, zatímco sledoval výraz obličeje, aby zachytil příznaky bolesti. Nic se neobjevilo.

Namísto toho si oba muži vyměnili pohled.

Najednou bylo všechno až děsivě jasné. Kola zaparkovaná moc úhledně, příliš daleko od cesty. Žádný pot na čele spadlého muže. Žádná špína na oblečení.

Doktorovi začalo zběsile bít srdce.

„Bude to jen výron.“ Narovnal se do stoje. „Mám v autě obinadlo. Je to hned dole pod kopcem, zajdu pro něj.“

Pomalu udělal dva kroky zpátky, a potom se sprintem rozletěl zpět cestou, kterou přišel. Doufal, že jen špatně pochopil nevinnou situaci. Zvažoval, jak asi divné bude jeho chování připadat těm dvěma mužům, pokud ano.

Jenže potom uslyšel tlumenou ránu a dva planoucí žhavé body se mu vpálily do stehna.

Taser!

Doktor zakopl a sval se vinou elektřiny stáhl v křeči.

Naslepo hmatal rukou po příčině bolesti, našel jednu elektrodu a vytrhl ji ven, čímž přerušil spojení a zastavil proud. Jenže noha se pořád svíjela v agonii.

Bolest ale ustupovala zdrcujícímu vědomí, že jeho strach byl oprávněný. Strach, který zaplašil jako nějakou noční můru. Strach, který se teď děsivě zhmotnil, když kulhal po opuštěné cestě. Přišli pro něj! Bože, skutečně pro něj přišli.

Křičel o pomoc. Ale kolem ani živáčka. Jen prázdná instalatérská dodávka zaparkovaná u krajnice na silnici křížící běžeckou stezku.

Stezka! Doktor rychle očima zkoumal její okraj. Křovinami porostlý násep za ní prudce klesal o několik desítek metrů až dolů na pláž.

Vzepjal se a převalil se přes okraj.

Ramenem tvrdě narazil na zem a poškrábal si holou kůži nezakrytou nátělníkem.

Kutálel se z kopce, narážel do kamenů a křoví ho drásalo, až se nakonec zastavil na pláži.

Nadzvedl se na loket, aby se rozhlédl a našel možnou pomoc, a přitom sténal bolestí.

Oči nespatřily nic než pustý písek a lhostejné moře. Byl sám.

Doktor vůbec nepochyboval, co jeho pronásledovatelé udělají, až se k němu dostanou. Zemře. Přímo teď. Přímo tady na pláži.

To vědomí ho zasáhlo takovou silou, že se pod jeho tíhou málem rozsypal. Ale potom si vzpomněl. Ještě jedna věc, kterou musel udělat. Jeden poslední úkol, který je třeba dokončit, než se opona zatáhne.

Bojoval se zipem své ledvinky a nutil se zůstat soustředěný.

Jakmile vytáhl telefon, pokusil se napsat heslo. Jenže ruce zalité tepenným krvácením z hluboké rány na zápěstí se po dotykovém displeji jen sklouzly.

Shora ho zasypal déšť oblázků. Útočníci se klouzali z kopce a rychle se blížili. Budou u něj za pár vteřin.

Doktor si utřel ruku do trička a zkusil to znovu. Musí dostat kritické informace ven, než tady umřou společně s ním.

Donutil třesoucí se ruku ke klidu a napsal heslo. Potom pokračoval textovou zprávou. Písmena a čísla se objevovala stále rychleji. Tohle plánoval. V jeho těle se rozléval adrenalin a doktor už svá zranění necítil. Jeho celá existence se smrskla na zářící displej v ruce.

Nemůže selhat. Teď ne.

Prstem stiskl „Odeslat“ právě ve chvíli, kdy za ním utichl křupavý zvuk blížících se kroků.

Oči ho pálily. Hlava se motala. Jeho klinické já mu říkalo, že ztratil minimálně půl litru krve. Brzy ztratí vědomí.

Ale pořád vnímal, když se otočil, aby čelil svým vrahům.

A pořád vnímal, když si ten vysoký, bledý muž stoupl za něj, chytil ho za krk a prudkým škubnutím ho nenávratně poslal do temnoty.

Muž v lyžařské čepici si přidřepl vedle těla. Muž středního věku. Afroameričan. Nepraktikující doktor. Stoprocentně jeho cíl.

Vypáčil telefon z ruky mrtvého muže a podíval se na displej.

Potom našel očima svého druha a pokrčil rameny.

Otřel z telefonu otisky prstů a upustil ho do písku.

* * *

Caroline Audenová se hrbila nad svým laptopem s rameny přiškrcenými ve vlněném pracovním kostýmku. Vlasy jí padaly do očí, zatímco studovala šachovnici. Počítač hrál sicilskou obranu. To znamená, že ona musí hrát pyrenejský útok. Štvalo ji, že musí obětovat tolik materiálu, ale jestli chce vyhrát, jiná možnost není.

Caroline se složitou hrou snažila odpoutat pozornost od nervózního šimrání v břiše. Za deset minut začne její první pracovní den ve firmě Hale Stern, LLP, jedné z nejdynamičtějších právnických firem v Los Angeles. Ještě chvilku počká schovaná v malé kavárně, kde obsluhují všechny ty sešněrované týpky. Na zdech kavárny Black Dog Café se skvělo graffiti a z personálu byly lehce cítit drogy, čímž se stavěla do ostrého kontrastu s konzervativně oblečenými zákazníky.

„Bude. Slibuju, že bude,“ z opačného konce kavárny k ní dolehl hlas.

Něco v něm znělo tak syrově a zoufale, že to Caroline přimělo zvednout oči.

Uviděla baristu, jak se sklání nad pultem a mluví do telefonu. Jeho potetovaná předloktí a modré číro na hlavě vůbec nešly dohromady s bezútěšným, skoro až dětským strachem v očích.

„Já vím, ale přísahám, že…,“ začal, ale potom mu klesla ramena. „Rozumím.“

Zavěsil a otočil se, aby vyčistil pult. Neuspořádané pohyby utěrky prozrazovaly zmatek v hlavě.

Caroline pustila z hlavy svou šachovou partii a sledovala baristu. Snažila se přijít na to, co asi způsobilo jeho rozladění. Pokud moh­ la soudit podle vzhledu, jednalo se o muže, který se obvykle nenechal rozhodit názorem kohokoli jiného. Obecně sebevědomá duše, již dnešního chladného, jasného rána sebevědomí opustilo.

Caroline s ním najednou cítila jistou spřízněnost.

„Co se stalo?“ zavolala přes celou kavárnu.

Barista chvilku zaváhal, než odpověděl. „Můj šéf si myslí, že zákazníkům účtuju vyšší částky a peníze si nechávám,“ řekl a pokračoval v útoku na nevinný pult tvrdými, rozezlenými a neefektivními tahy hadrem.

„A je to pravda?“ zeptala se Caroline.

„Ne. Jenže z pokladny zmizela spousta účtenek. Nemůžu je nikde najít.“ Vrhl na obviněný stroj pohrdavý pohled. „Debilní zkurvenej počítač.“

Caroline přikývla. Už viděla lidi zhroucené tváří v tvář technologiím, které zradila stránka osobního bankovnictví chráněná heslem, nebo aplikace, která se ne a ne správně spustit. Věděla, že problém je prakticky pokaždé v chybě uživatele.

„Můžu se podívat?“ zeptala se a vstala od stolu. Ačkoli nemůže zahnat obavy, které jako hladové vrány krouží kolem její vlastní mysli, může zahnat ty jeho.

Barista si ji prohlížel.

Věděla, co vidí. Malou ženu s mahagonovými vlasy, rozcuchanými i navzdory veškerým jejím snahám o jejich zkrocení. Ale chytré oči, rychlé a bystré. Neodpovídala stereotypu technologického nerda.

Cítila, jak ji posuzuje.

Po dalším chvilkovém zaváhání uhnul na stranu.

„Je po mně, jestli ty účtenky nenajdu,“ zamumlal.

Caroline si prohlížela rozhraní. Unixová platforma. Pokladní software jako z antikvariátu.

Podívala se na baristu, který teď stál u kávovaru a utíral hrnečky na kávu. Utěrku měl v pravé ruce. Fajn, takže je pravák. To znamená, že pokladnu ovládá levou rukou, zatímco horké nápoje servíruje tou pravou.

Caroline si prohlížela levou stranu rozhraní poklady a všimla si tlačítek s inventurou.

„Nedělal jste nedávno inventuru?“ zeptala se.

„Dělal,“ odpověděl barista.

Carolininy prsty se rozletěly po displeji.

„Takhle to nemá vypadat,“ barista strachy zvýšil hlas.

„Jen izoluju nedávno upravované záznamy.“ Změnila filtr a stiskla ‚Enter‘. „Nejspíš jste během inventury stiskl tlačítko nabídky. Účtenky se uložily jako položky k inventarizaci. Teď už je to v pořádku. Všechno je zpátky tam, kde to má být.“

Caroline se vrátila ke svému stolu pro věci. Už tady otálela až moc dlouho. Je čas vyrazit.

Zaklapla svůj laptop a oči jí padly na vyšisovanou koženou brašnu. V technologickém světě byla ucházející, jenže pro ten právnický jí najednou připadala moc obnošená. Až dostane první výplatu, bude si muset koupit novou. Anebo ne. Musí šetřit, aby se mohla odstěhovat z matčina domu. To je důležitější než brašna na laptop beze skvrn. Příčetnost především. Doplňky až potom.

„Nevím, jak jste to udělala,“ zavolal barista od pokladny, „ale zachránila jste mi zadek.“

„O nic nešlo.“ Caroline pokrčila rameny. Bylo hezké mít moc něco spravit. Technologické nouzové situace se spravovaly daleko líp než masakr, který nechala doma. Její strýc chrápající na gauči, od včerejška nepřevlečený, snící o vodce a rumu. Její matka pouštějící na Spotify od rána do večera pořád dokola jedinou písničku od Jasona Mraze, až měla Caroline chuť vystřelit si mozek z hlavy.

Než vypadla z domu, hodila strýcovy klíčky od auta do chlebníku. Aspoň nebude moct řídit, dokud nevystřízliví.

„Nedala byste si kávu?“ zeptal se barista.

„Stačí mi horká čokoláda.“ Caroline neměla chuť vysvětlovat, že po kávě začne vibrovat jako dřevěná káča uprostřed hurikánu. Měla přirozené dispozice jako ladička a i bez kofeinu měla dost problém udržet svou mysl v klidu.

„Příště je to na mě,“ trval na svém barista. „Vy tady někde pracujete?“

„Dnes nastupuju do nové práce.“ Caroline se protočil žaludek, i bez kávy.

„Budu hádat – něco kolem počítačů,“ smál se na ni barista.

„Ne. Právo.“

Barista zvedl obočí vysoko na čelo. „Vážně? Proč ne počítače?“ zeptal se. „S počítači to umíte.“

Caroline mlčela. Dobrá otázka.

C. E. Tobismanová