Scott Pratt: Nevinný klient

Joe Dillard je prvotřídní obhájce, ale svou práci si navzdory úspěchům už dávno neužívá. Zastupování zločinců, o jejichž vině nemá nejmenší pochybnosti, začíná tížit jeho svědomí a nejraději by všeho nechal. Pak ale potká zranitelnou Angel, servírku ze striptýzového klubu, která je obviněná z brutální vraždy kazatele. S čím ale Dillard nepočítal, jsou další osoby, které do tohoto neuvěřitelného případu postupně vstupují – od pomstychtivého detektiva přes syna oběti, který chce pomstít otcovu smrt, až po Dillardovu duševně nemocnou sestru. Právě kvůli nim přestane být zřetelná hranice mezi vinou a nevinou, mezi nepředstavitelnou lží a neuvěřitelnou pravdou…

„Pratt dokonale vykreslil protagonisty svého příběhu, zvláště pak silné jižanské ženy, které se v této brilantně napsané prvotině sice tváří zranitelně, ale se světem ovládaným muži bojují o to urputněji,“ pochválil knihu vydavatelský magazín Publisher’s Weekly.

Scott Pratt (1956-2018) pracoval jako novinář. Románem Nevinný klient zahájil v roce 2008 sérii thrillerů s Joem Dillardem v hlavní roli, s níž se opakovaně umisťoval v žebříčcích bestsellerů Amazonu a deníku Wall Street Journal. Z dalších autorových knih jmenujme trilogii Darren Street a dva romány s Billym Beckettem napsané ve spolupráci s Kellym Hodgem. Osudným se mu stala záliba v potápění.

V překladu Kateřiny Bínové vydává Nevinného klienta nakladatelství Mystery Press (ISBN 978-80-7588-152-6). To připravuje také druhý a třetí díl série, tedy romány V dobré víře a Nespravedlnost pro všechny.

Ukázka z knihy

První záležitost, se kterou jsem se musel v den svých čtyřicátých narozenin potýkat, byl Johnny Wayne Neal. Forenzní psychiatr, kterého jsem najal, aby ho vyšetřil, naznal, že Johnny je narcista, patologický lhář a sociopat. A to prý nejsou zdaleka jeho nejhorší vlastnosti. Nazval ho „nenapravitelným monstrem“. Poprosil jsem ho, aby nic z toho nepsal do zprávy, protože jsem nechtěl, aby se o tom dozvěděl státní zástupce. Johnny je možná monstrum, ale pořád je to můj klient.

Johnny Wayne Neal se domluvil se dvěma svými gangsterskými kamarádíčky, aby kvůli tučné životní pojistce zavraždili jeho krásnou mladou manželku. A tak, když se asi před rokem jednou ve středu ve tři ráno probudila, stáli u její postele dva cizí chlapi, kteří ji brutálně ubodali k smrti. Johnnyho tříletý syn, který té noci spal se svou mámou v pokoji, schovaný pod postelí poslouchal, jak jeho maminka umírá.

Úřadu pro vyšetřování státu Tennessee a policii města Johnson trvalo necelý týden, než si dali dohromady jedna a jedna a Johnnyho zatkli a obvinili z vraždy prvního stupně a plánování vraždy prvního stupně. Vzhledem k ohavnosti činu žádá stát Tennessee pro Johnnyho trest smrti. Bezcitný soudce mu jako obhájce přidělil mě, za což budu odměněn rovnou stovkou dolarů za hodinu, což je zhruba stejně, jako si vydělá druhořadá prostitutka.

Prokurátor nabídl, že od trestu smrti upustí, ovšem pod podmínkou, že se Johnny Wayne přizná k vraždě prvního stupně a bu­ de souhlasit s doživotním vězením. Když jsem tuto nabídku Johnnymu před týdnem přednesl, váhavě souhlasil. V devět ráno nás tedy čekají u soudu, kde byl měl Johnny přiznat vinu. Zastavil jsem se za ním ve vězení, aby si to náhodou ještě nerozmyslel.

Čtvrt hodiny poté, co jsem se usadil v místnosti určené pro rozhovory vězňů s obhájci, přivedli Johnnyho Waynea v nažehleném oranžovém overalu, bez jediného záhybu. Pouta na zápěstí i kotnících měl řetězem připevněná ke kovové obruči v pase.

„Chtěl jsem se jenom ujistit, že jste nezměnil názor, než půjdeme k soudu,“ promluvil jsem na něj, jakmile eskorta v uniformách zmizela za dveřmi a on si neohrabaně sednul na židli. „Jak se jednou přiznáte, nebude cesty zpět.“

Seděl s pohledem zavrtaným do stolu. Krátké, slámově žluté vlasy měl dokonale učesané. Se svými necelými sto osmdesáti centimetry byl menší než já, hubený a bledý. Obličej i paže měl pokryté drobnými narůžovělými pihami. Když začal ťukat prsty do stolu, všiml jsem si, že má čerstvě upravené nehty a také voněl po šamponu.

„Jak je možné, že na místě, jako je tohle, vypadáte pořád jak ze škatulky?“ zeptal jsem se. „Pokaždé, když vás vidím, mám pocit, že jste zrovna vyšel ze salónu.“

Protočil oči. Měly bledě zelenou barvu a z určitého úhlu v nich byly vidět červené tečky. Měl je posazené blízko u sebe a to levé mu trochu ujíždělo, díky čemuž bylo poněkud problematické zachytit jeho pohled. Člověk nevěděl, na co se má soustředit.

„Že jsem ve vězení, ještě neznamená, že musím žít jako zvíře,“ odtušil. „Zvlášť když mám prostředky, abych si zde zajistil určité služby.“

„Myslíte holiče?“

„Ano, například holiče. Jeden ze spoluvězňů za mnou jednou týdně chodí do cely, upraví mi vousy a umyje a ostříhá mi vlasy.“

„Dělá vám i manikúru?“ sjel jsem pohledem k jeho pěstěným rukám.

„To zvládám sám.“

„A kdo se vám stará o prádlo? Všichni ostatní mí klienti vypadají, jako by v těch uniformách i spali.“

Neušlo mi, že mu těmi otázkami lezu krkem, a tak jsem v tom hodlal pokračovat.

„Prádlo mi perou spolu s ostatními. Mám však člověka, který se stará o to, aby s ním bylo nakládáno s veškerou péčí, a nechce za to víc než pár věcí z místní kantýny.“

Mluvil slabým, nosovým tenorem, s naprosto precizní dikcí. Představil jsem si, jak mu do úst strkám lejno, jen abych ho přinutil vyslovit jediné slovíčko špatně.

„Proč vás tak zajímá moje osobní hygiena?“ zeptal se náhle. „Uráží vás to snad?“

„Ani ne,“ odpověděl jsem. „Byl jsem jen zvědavý.“

Pohrdal mnou, to bylo zcela jasně patrné. S každým naším setkáním to pohrdání rostlo, jako metastázy rakoviny, ale mně to bylo úplně fuk. Ty pocity byly totiž oboustranné. Mnohokrát mi lhal. Já i mí vyšetřovatelé jsme se honili po celém východním Tennessee za falešnými stopami a vybájenými svědky. Navíc si neustále na něco stěžoval.

„Pokud jsme tedy již dostatečně probrali toto skutečně důležité téma,“ pokračoval Johnny Wayne povýšeně, „vysvětlete mi laskavě ještě jednou tu dohodu, jak to výmluvně nazýváte.“

„Je to tak jednoduché, že by to pochopil i úplný debil.“

„Chcete snad naznačit, že jsem debil?“

Zhodnotil jsem, že odpovědět mu na jeho otázku po pravdě by nikam nevedlo, a tak jsem ji raději ignoroval.

„Dohoda zní tak, že se přiznáte k vraždě prvního stupně a přijmete doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Vzdáte se práva na odvolání. Výměnou za to zůstanete na živu. Žádná jeh­ la pro Johnnyho Waynea. Jak říkám – je to jednoduché.“

Odfrknul si. „To mi tedy nepřijde jako velká výhoda.“

„Záleží na úhlu pohledu.“

„Co tím myslíte?“

„Že záleží na tom, jestli chcete raději strávit zbytek života jako běžný vězeň, s vyhlídkou na to, že vám ho aspoň jednou za čas někdo vykouří, nebo si chcete užít příštích patnáct let v izolaci v cele smrti a pak dostat injekci.“

„Ale já jsem nevinný.“

„Jistěže ano. Nicméně důkazy bohužel hovoří jinak.“

„Všechno jsou to lži. Žádné přímé důkazy nemají.“

„I ty záznamy hovorů z vašeho mobilního telefonu, které se přesně shodují s tím, co vypověděli Clive a Derek na policii? Myslím ty hovory, kdy jste je kontroloval po cestě k vám, kde měli zabít Lauru, i zpět, když bylo po všem?“

Stisknul čelisti. Jestli Johnny Wayne něco opravdu nesnášel, pak to byla fakta.

„A co ty čtyři samostatné životní pojistky, které jste na Lauru během posledních osmnácti měsíců uzavřel? Celkem za tři sta padesát tisíc dolarů, Johnny.“

„Nejsem jediný, kdo se trochu rozšoupl s pojištěním svého životního partnera.“

„Tak mi vysvětlete, proč Derek s Clivem vypověděli, že jste jim za zabití Laury slíbil deset procent z peněz, které byste z pojištění inkasoval?“

„Jen se snaží zachránit si zadek.“

„Pokud jste je nenajal vy, proč by ji zabíjeli? Vždyť ji ani neznali.“

„Proč? Proč? Proč se mě ptáte na takovéto blbosti? Máte snad být můj obhájce.“

Hodlal jsem mu připomenout i ty audionahrávky, ale říkal jsem si, že mu dám na chvilku oraz. Clive s Derekem, ti dva vrahouni, které si na vraždu své ženy najal, se sesypali v podstatě hned na začátku výslechu, ke všemu se přiznali a práskli, že za vším stojí Johnny. Poldové je napíchli na nahrávací zařízení a poslali je za Johnnym, který bez okolků žvanil jak o vraždě, tak o penězích. Když jsem mu tu nahrávku pustil poprvé, získal jeho obličej zvláštní odstín.

„Poslechněte,“ řekl jsem mu, „úkolem dobrého právníka je mimo jiné poradit klientovi co možná nejlépe. A můj názor je, že prokurátor by klidně mohl poslat cvičenou opici a ani ta by neměla nejmenší problém vás z té vraždy usvědčit. Důkazy hovoří jasně proti vám, vražda byla provedena nebývale krutým způsobem a váš malý syn byl toho všeho svědkem. Jsem stoprocentně přesvědčený, že vaše šance na trest smrti jsou mimořádně vysoké.“

„Nikoho jsem nezabil,“ oponoval.

„To možná ne, ale kdyby nebylo vás, byla by ještě naživu, a porota bude mít o viníku jasno.“

„Chápu správně, že mi radíte, abych souhlasil s tím, že strávím zbytek života ve vězení za zločin, který jsem nespáchal?“

„Máte jen dvě možnosti. Buď přijmete tu nabídku a přiznáte se, nebo můžete jít před porotu.“

„S právníkem, který je přesvědčený o mé vině?“

„Na mě to neházejte. Já vám jen upřímně říkám, jak si myslím, že to celé dopadne. Měl byste mi za to být vděčný. Rodiče vaší ženy nevěří v trest smrti, stejně jako já. Myslí si, že kdyby vás usvědčili a odsoudili k smrti, vaše krev jim svým způsobem ulpí na rukou. To oni přesvědčili státního návladního, aby vám tuhle nabídku učinil.“

„Příšerní pokrytci,“ zabrblal Johnny Wayne.

S chutí bych mu jednu natáhnul. James a Rita Millerovi, rodiče jeho nádherné, nevinné a jím zavražděné ženy, byli jedni z nejmilejších lidí, jaké jsem kdy potkal. Mluvil jsem s nimi v rámci přípravy na proces a jedna z otázek, kterou jsem jim položil, byla, jak se tak milá mladá žena jako Laura mohla dát dohromady s někým, jako byl Johnny Wayne. James Miller mi vyprávěl, že se ti dva setkali v Jefferson City, kde Laura navštěvovala Carson-Newmanovu univerzitu. Johnny bydlel ve městě, studoval dálkově a velmi často se vyskytoval na srazech Sdružení baptistických studentů. Tam narazil na Lauru a přesvědčil ji, že je bohabojný křesťan. James s Ritou o něm měli jisté pochybnosti, nicméně věřili úsudku své dcery. Johnny se zdál být inteligentní mladý muž, který jejich dceru miluje. Ani ve snu je nenapadlo, jaké monstrum se za jeho pečlivě upraveným zevnějškem a milým úsměvem skrývá. Nedlouho po svatbě začal vztah těch dvou vykazovat jisté trhliny, které se velmi rychle prohlubovaly, a krátce po třetím výročí Johnny Lauru opustil kvůli jiné ženě a odstěhoval se do Severní Karolíny. Tu noc, kdy byla Laura zavražděna, seděl se svou, tehdy již těhotnou přítelkyní v baru v Charlotte.

Podíval jsem se na něj a představil si, jak mu klouby prstů vyrážím zuby. Ta představa byla docela uklidňující.

„Tak jak jste se rozhodl?“ zeptal jsem se. „Potřebuju znát odpověď, u soudu máme být už za dvě hodiny.“

„Musím si to ještě promyslet.“

„Ne, nemusíte. Berte to jako dárek. Buď jej přijměte, nebo odmítněte.“

Ruka mu vylétla k nosu a znovu začal s tím svým otravným zlozvykem – stisknul si nosní dírky mezi palcem a ukazováčkem a zase je pouštěl. Zmáčknout, podržet a pustit. Zmáčknout a podržet. Pustit.

Když to celé zopakoval třikrát, prohlásil: „Do hajzlu s tím. Jdu do toho. Předhoďte mě lvům.“

„Dobré rozhodnutí. První za dlouhou dobu.“

„Skončili jsme?“

„Řekl bych, že ano, Proč, někam spěcháte?“

„Musím se vysrat. To ty boloňské špagety, které tu servírují.“ Jeho hlas, stejně jako obličej, nenesl nejmenší známku emocí. Ani se nenamáhal zeptat, jak to celé ovlivní jeho syna. Vlastně se o něm nezmínil ani jednou za těch několik měsíců, co jsme se potkávali.

Vstal jsem a tlačítkem na stěně jsem přivolal stráž. Johnny Wayne zůstal sedět, ale já jsem od něj chtěl být co nejdál, a tak jsem se opřel zády o stěnu a zíral do stropu. Trvalo to asi tři nebo čtyři minuty, než jsem z chodby uslyšel dusot těžkých bot stráží.

„Hej, Dillarde,“ ozval se z ničeho nic Wayne.

„Co?“

„Všichni si myslí, kdoví jak nebyla svatá. Ale byla to jen debilní děvka. Jediné, co jsem po ní chtěl, byl rozvod za mých podmínek, nic složitého. Kdyby souhlasila, mohla si to všechno ušetřit. Může si za to sama.“

„Radím vám, abyste už neříkal ani slovo,“ ucedil jsem a představa jeho vyražených zubů ve mé mysli prudce nabyla na intenzitě.

Dveře zařinčely. Dovnitř vpadli strážní a vzali ho mezi sebe. Jeden z nich, mladík s tlustým krkem a holou hlavou, mě sjel pohledem odshora dolů.

„Vy děláte jenom obhájce, že jo?“ zeptal se.

„Ano.“

„Tak to asi budete mít radost, páč před chvilkou tady byla ňáká stará babka a nahlásila, že její kočka našla v jezeře kousek vocaď lidskýho šulína. Podle mě nebude trvat dlouho a najde se aji tělo.“

„Šulína? Myslíte penis?“

„Pro vás penis, pro mě šulín.“

„A proč mi to říkáte?“

„Sem myslel, že vám to udělá radost. Mrtvola znamená, že budete mít práci, ne? Ste stejný jak funebráci.“

Mrknul na svého kolegu a oba se tomu vtípku zasmáli. Dokonce i Johnny Wayne se maličko pousmál. Když odešli, zůstal jsem stát opřený o zeď, v hlavě mi dozníval jejich smích a Wayneovo přiznání. Chřestění řetězu jeho pout bylo čím dál slabší, jak ho odváděli chodbou pryč.

Když jsem pak procházel labyrintem oceli a betonu, začala mi třeštit hlava a žaludek jsem měl sevřený v pěst. Měl jsem plné zuby obhajování lidí, jako byl Johnny Wayne Neal, i pošklebků pitomců, jako byli ti dva strážní. Musel jsem si připomenout, že zanedlouho pověsím práci obhájce na hřebík. Už zbýval jen necelý rok, než se toho všeho zbavím. Už žádní Johnny Wayneové. Už žádní pitomci.

Cestou k východu jsem si opakoval, že si to nesmím tak brát. Nenech se tím otrávit. Dělal jsi jen svou práci. Nutil jsem svou mysl zaměřit se na něco příjemnějšího. Třeba na své narozeniny. Na to, jak je oslavím se svou ženou Caroline a našimi dětmi, těmi nejdůležitějšími a nejúžasnějšími lidmi, jaké ve svém životě mám. Na čokoládový dort. Na to, co si letos při sfouknutí svíček budu přát.

Ten nápad se mi vynořil v mysli ve chvíli, kdy jsem vyšel ze vchodových dveří do deště, a musel jsem se usmát. Šance, že by se mi tohle přání splnilo, byla tak jedna ku milionu. Ale čert to vem, za zkoušku nic nedám.

Letos bude mé přání jednoduché a sobecké. Letos, ještě předtím, než definitivně ukončím svou kariéru obhájce, bych si přál jednoho – jednoho jediného – skutečně nevinného klienta.

Thomas Årnfelt: Incident v Čechách

Historické thrillery jsou v evropské literatuře oblíbené přinejmenším už od vydání Ecova románu Jméno růže. České čtenáře výrazněji zaujal ještě Francouz Romain Sardou s románem A odpusť nám naše viny a o totéž se nyní pokouší Švéd Thomas Årnfelt s Incidentem v Čechách.

Hlavním hrdinou pochmurného příběhu je agent Vatikánu Maxmilián, jehož doprovází poněkud svérázný učedník Bertuccio. Maxmilián přijme za úkol najít zmizelé poselstvo jezuitů, kteří se ztratili kdesi v severních Čechách. A protože Evropu dělí jen pár let od vypuknutí třicetileté války, nebude tahle mise rozhodně nijak snadná.

Když oba společníci dorazí do okolí hradu Bělá, roztáčí se kolotoč podivných událostí: na Maxmiliána někdo ze zálohy vystřelí, v lese jsou nalezeny zohavené lidské ostatky, které však nepatří zmizelým jezuitům, a místní šlechtici zatím hrají vlastní nebezpečné hry…

Přestože je jistě pohled na naši zemi 17. století viděný perspektivou zahraničního autora zajímavý, Årnfeltovi o přesnou historickou rekonstrukci primárně nejde. Pojetí příběhu odkazuje spíše k tradici gotického románu Brama Stokera, Mary Shelleyové či Joža Nižnánského, jehož proslavila Čachtická paní

Švédský autor historických románů a také knih pro děti Thomas Årnfelt vystudoval švédštinu, literaturu, historii a pedagogiku. Následně pracoval v celé řadě různých oborů – často spojených se psaním –, a protože je vášnivý hráč, podílel se také na vývoji počítačových a stolních her. Jako spisovatel debutoval knihou Incident v Čechách (2015), zasazenou do pohnutých časů 17. století. K hlavnímu hrdinovi příběhu, vatikánskému agentu Maxmiliánovi, se následně vrátil v pokračování nazvaném Janovský řád (2017). Kromě toho je autorem historického románu Žár (2016), psychologického thrilleru Pátrač (2017) a dětské knížky Příběh králíka (2018).

V českém překladu Jarmily Kocourkové vydává Mystery Press (ISBN 978-80-7588-092-5).

Ukázka z knihy:

„Tak vy jste v Čechách ztratili celé jezuitské poselstvo. A teď byste chtěli, abych vám ho našel. Rozumím tomu správně?“

Maxmilián se na pohovce pohodlně opřel. Signor Francesco Foscari se na něj usmál a prohrábl si prošedivělé vousy. Pokud by ho Maxmilián neznal, mohl by se domnívat, že jezuita má smysl pro humor. Mnoho lidí už Foscariho lehkomyslně podcenilo, většina však pouze jednou. Tohoto omylu se ale Maxmilián hodlal vyvarovat.

Svou sarkastickou poznámkou ale nemířil na Foscariho. Maxmilián si vychutnával, jak se signoru Raffianu Nerovi zúžily oči do škvírek. Už už se mu chystal odpovědět, avšak Foscari ho předešel.

„Jistě, i tak by se to dalo vyjádřit, pokud bych volil opatrná slova. Rozhodně bych si přál, abyste se tohoto úkolu ujal.“

Jako by měl Maxmilián možnost volby. Kdyby se otec Foscari rozhodl, že už dál jeho služby nepotřebuje, přestal by nad ním držet ochrannou ruku, což by nakonec vedlo k tomu, že by se nit Maxmiliánova života rychle přetrhla. Nejdůležitější ale bylo, aby se jednou mohl pomstít lidem, kteří si to podle jeho názoru zasloužili. A jako první zaplatí právě Nero. Bohužel ještě nenastal správný čas. Foscariova vila nebyla tím nejvhodnějším místem k odplatě. Maxmilián by nestačil udělat ani pár kroků…

Otevřely se dveře a Foscari se odmlčel. Dovnitř vešel sluha s podnosem a karafou vína. Vše postavil na stůl, poté z tácu vzal tři poháry a naplnil je. Pak zase zmizel. Maxmilián využil toho, že oba jeho spolustolovníci sledovali sluhův odchod, a rychle prohodil svoji a Nerovu číši.

Teď ji římský inkvizitor zvedl do výše a Foscari ho následoval. Maxmilián opětoval přípitek.

„Mohli byste mi třeba vysvětlit, co mám s tou věcí společného,“ podotkl potom.

„Existují určité indicie, že budeme potřebovat vaše znalosti,“ vysvětlil Foscari.

Nero svraštil obočí a oči se mu – pokud to vůbec bylo možné – ještě více zúžily. Bylo čím dál jasnější, že Maxmiliána předvolali kvůli něčemu, co náleželo do pravomoci inkvizice.

„Jeden služebník z oné družiny jezuitů se vrátil. Toho zmateného mládence našel jakýsi venkovský kněz a postaral se o něj. Pak si ale uvědomil, že se s ním vlastně už před několika týdny setkal, a to spolu s menší skupinou našich vyslanců, kteří u něj tehdy nocovali.“ Foscari se odmlčel. „Kněz byl z nesouvislého vyprávění toho mladého muže velice rozrušený, a proto se na nás obrátil.“

„Takže existuje svědek?“ Maxmilián se nyní naklonil vpřed.

Raffiano Nero si odkašlal. Foscari pohlédl na Maxmiliána a potom na inkvizitora.

„Lépe řečeno – spíše existoval,“ odpověděl Foscari suše. „Bohužel nepřežil výslech.“

Nero se zatvářil zkroušeně. Maxmilián vyloudil na tváři účastný pohled, ale v duchu zaklel.

„Byl velice slabý.“ Nero se ovládal, přesto Maxmilián zaznamenal v jeho hlase lehké zachvění. „Vyprávění toho chlapce bylo naprosto zmatené. Máme podezření, že byl posedlý. Možná právě jeho vinou zmizela celá skupina. Rozhodli jsme se předvolat jednoho z jeho krajanů. Doufali jsme, že mu to rozváže jazyk. To se však nepodařilo, takže jsme museli použít jiné prostředky.“

Maxmilián znal velice dobře Nerovy jiné prostředky.

„Nechte mě hádat. Víc informací jste z něj už nedostali a pak se naneštěstí zhroutil?“

Nero přikývl a povzdechl si. „Asi to je takhle pro něj nejlepší. Stejně bychom nepustili muže s takovou představivostí mezi normální lidi. Způsobil by paniku.“

Maxmilián se rozhodl na tohle tvrzení nereagovat.

„Je zcela nepodstatné, co tam dělali,“ pokračoval Foscari. „Měli své poslání. Není nám znám žádný důvod, který by jim mohl zabránit ve splnění jejich úkolu zrovna v té oblasti, kde – jak se domníváme – zmizeli. Vlastně tudy jenom projížděli. Nejvěrohodnější vysvětlení za těchto okolností je, že byli v horách napadeni zvláště bezohlednými a bezcitnými bandity.“

Foscari se odmlčel a obrátil se ke krbu.

„Okolnosti kolem toho přeživšího mladíka vyžadují důkladnější prozkoumání případu. Byl totiž přesvědčen, že viděl konat dílo ďáblovo. Potřebujeme vědět, co se s naším poselstvem opravdu stalo, ale zároveň nechceme v tamním kraji zbytečně budit pozornost tím, že tam vyšleme někoho, kdo bude spojován s naším řádem. Kromě toho máte tu výhodu, že mluvíte plynně jejich jazykem, tedy česky. Toť vše.“

Ano, právě to Maxmiliána zneklidňovalo. Znělo to až moc jednoduše. Mohli tam poslat téměř kohokoliv. Přesto povolali právě jeho. Museli mít daleko závažnější podezření. Nebo v tom vězelo něco, o čem se mu jaksi opomněli zmínit. Možná věděli víc, nebo jim ten mladík přeci jen něco kloudného prozradil, ale oni si tu informaci hodlali nechat pro sebe.

Nero si odkašlal.

„Stále jsem přesvědčen o tom, že by si tuto záležitost měl náš řád vyřídit sám.“

Foscari zavrtěl hlavou.

„Vy už jste udělali víc, než bylo nutné, drahý bratře. Nepřeji si, abyste se do toho nadále pletli.“

Opět se obrátil na Maxmiliána.

„Můžete převzít ten úkol?“

Zase jedna z Foscariho řečnických otázek.

Maxmilián chvíli tiše přemítal. Pak se zvedl a přešel k psacímu stolu, kde sebral arch papíru a husí brk, který namočil do inkoustu. Něco rychle napsal a předal to Foscarimu.

„Potřebuji mít naprosto volné ruce. Dostanu obvyklé dokumenty, ale také mi písemně potvrdíte moje naprosté zřeknutí se zodpovědnosti. Žádné otázky. A odpuštění hříchů, jak před samotnou akcí, tak po splnění úkolu. A tu sumu napsanou na papíru před vámi…“ Foscari jej opatrně rozložil a přelétl očima. Hlavu sklonil mírně stranou a podíval se na Maxmiliána, který větu dokončil: „… chci předem.“

Raffiano Nero vypadal, jako by chtěl něco namítnout, ale Foscari zvedl ruku a přikývl.

* * *

Magdaléna si označila stránku záložkou a vzhlédla. Začalo svítat. Sfoukla svíčku a zavřela knihu. Přemohla ji únava, jako by přes ni někdo hodil těžkou deku. Možná by měla ještě znovu usnout, ale v téhle situaci to nebylo možné.

Místo toho popošla k oknu a zahleděla se do dálky na kamenný most, pod nímž se nalézal hrob. Dnes to bylo právě deset let, kdy stála tady nahoře v okně knihovny a za východu slunce pozorovala Kryštofa, jak cválá pryč, aby se připojil k císařské armádě. Hádali se tehdy celou noc. Vlastně ne úplně celou, tedy rozhodně ne pořád. Cítila, jak jí při té vzpomínce hoří tváře. Zlost a vášeň jsou jako sestry – najdete je často blízko sebe.

Venku vítězně zakřičel sokol. Právě polapil něco, co přeběhlo úzkou stezku vinoucí se z hor. Možná hraboše. Magdaléna nemohla v ranní mlze rozeznat, co to bylo. Každopádně to teď bylo mrtvé.

Otočila se a odstoupila od psacího stolu stojícího uprostřed pokoje. Zvedla objemný foliant a nesla ho zpět na jeho místo na polici. „Nebuď smutná, moje drahá,“ vybavila se jí Kryštofova slova, „určitě svojí holubičce přivezu spoustu skvělé válečné kořisti. Možná něco drahého k zavěšení na stěnu, nebo stříbro, anebo co třeba vzácnou a napínavou knihu? Székely prý vlastní opravdu exotickou kolekci mimořádných děl.“

Magdaléna položila svazek zpět, obrátila se a zahleděla se na obrazy visící na stěnách podél knihovny. Pak vypustila vzduch z plic způsobem, který naznačoval, že ho tam držela příliš dlouho. Ano, Kryštof měl pravdu. Jenže jí zapomněl slíbit, že se vrátí i on sám. Cestu tam ještě zvládl. Obdržela od něj dopis, kde popisoval první šarvátky a vyznával jí lásku. Dokonce se zúčastnil i rabování u Kronštadtu. Pak se mu ale cestou domů splašil kůň a Kryštof Jan Diviš z Vochova zůstal ležet pod ním. Kůň to přežil.

Ozvalo se tichounké zaklepání na dveře.

„Ano, Elso?“

Dveře se otevřely a komorná vklouzla dovnitř. „Bude chtít paní posnídat tady nahoře? Nebo mám prostřít v jídelně?“

„Zůstanu tady, Elso. Po snídani mi pomůžeš s oblékáním. A přines ten stříbrný podnos.“ Nemusela vysvětlovat který. Elsa byla chytré děvče.

S tichounkým „samozřejmě, paní“ zase zmizela.

* * *

Zrcadlo velikosti dospělého člověka umístěné v šatně bylo ne­ úprosné. Jeden z nejvíce ošetřovaných kusů nábytku na celém hradě. Vždy skvěle vyleštěné. Vždy krutě pravdivé. Jen jednou jej zapomněla komorná nablýskat. Dnes ovšem svou povinnost již splnila.

„Chce si dnes paní vzít ty černé šaty?“ zeptala se Elsa a zároveň utáhla korzet.

Magdaléna pozorovala v zrcadle, jak se jí vzedmula prsa. Zabloudila pohledem ke svému pasu, který se ještě zúžil zásluhou dalšího Elsina navyklého pohybu. Ani na nohách, obvykle samozřejmě zakrytých, Magdaléna nenašla žádnou zjevnou chybu. Nyní hleděla sama sobě do očí.

Oči byly kdysi její pýchou, v současnosti ale patřily k tomu nejméně přitažlivému na jejím vzhledu. Unavené, protkané červenými žilkami a orámované tmavými kruhy kolem – toho si nešlo nevšimnout. Posledně jmenované se naštěstí nechaly zakrýt, na to byla její komorná opravdu šikovná.

„Že tohle tělo pořád vypadá k světu, Elso?“ řekla, aniž odpověděla na služčinu otázku.

„Jistě, paní.“ Odpověď přišla příliš rychle na to, aby byla zcela pravdivá. Elsa to cítila sama, dokonce přestala utahovat šněrovačku. Magdaléna spatřila v zrcadle za vlastním obrazem její zrudlou tvář a rozpačitý úsměv.

„Jistě, paní,“ napodobila ji a rozesmála se.

„Paní ví, že si to opravdu myslím,“ pokračovala komorná. „Dnes jste ještě hezčí, než když jste se vdávala. Já jsem sice tehdy byla malá holka, ale už tenkrát jsem byla přesvědčená, že jste nejkrásnější na světě. Tak dospělá! Ale teď…,“ udělala pauzu, „jste zralá, plnější, půvabnější. Už ne ta sedmnáctiletá dívka jako tehdy.“

Magdaléna se usmála. Měla ráda, když jí Elsa lichotila. A nejlepší na tom bylo, že ona sama si myslela totéž. Byla teď opravdu na vrcholu krásy. I proto se bála. Aby to s ní nezačalo jít z kopce. Objeví se první záhyby kůže, ňadra poklesnou, pokožka na rukou a nohou ztratí pružnost.

Znovu se pozorně zahleděla na svůj odraz v zrcadle. Co to tam je? Náznak vrásky? A nejsou váčky pod očima výraznější než jindy po podobné noci, kdy málo spala? Jistota všeho, na co byla až doteď hrdá, jako by se náhle začala drolit. Čelo se jí orosilo potem. Věděla, že přehání, ale zároveň pociťovala strach z nevyhnutelného. Náznaky tu již byly, pokud by je chtěla vidět. Byla si toho vědomá už nějakou dobu.

„To je skoro škoda nechat takové tělo ležet ladem, měla bych na ně někoho nalákat. Dokud na to ještě stačím.“

Viděla, jak se Elsa na chvilku zarazila, ale pak se rychle vzpamatovala a odpověděla: „Jistě, paní. Například hrabě Reichert z Birgenu se o vás velmi zajímá, soudě podle množství dopisů, které vám posílá. To by mohl být dobrý začátek. Paní by třeba mohla přijmout jedno z jeho pozvání na večeři.“

Magdaléna si nemohla nevzpomenout na první setkání s Rei­ chertem ve Vídni. Bylo krátké, ale její představa o tehdy nově jmenovaném – a podle všeho nadutém – hraběti získala celkem jasné obrysy. Stejně jako jeho zájem o ni. Nebo spíš o její majetek a kontakty.

„Ano, asi bych to měla udělat brzy,“ odpověděla a zároveň se otočila. „Pokud si Elsa myslí, že je to dobrý nápad.“

Elsa místo odpovědi jen sklopila oči. Magdaléna ji pohladila hřbetem ruky.

„Myslím, že to dnes budou ty červené. Co mají trochu staromódní střih. Pomůže mi Elsa také upravit vlasy a napudrovat?“

* * *

Magdaléna několikrát obešla jídelnu. Krb, umístěný vedle delší strany stolu, minula už nejméně pětkrát. Zastavila se a zvedla oči k obrazům českých králů a dalších šlechticů – mužů i žen. Ačkoli se umělci snažili ze všech sil předlohy svých maleb vylepšit, bylo vidět, že na dotyčných už zapracoval zub času. Právě proto by si možná měla nechat namalovat portrét už teď?

Přemýšlela o svém ranním rozhovoru s komornou. Usmála se. Věci do sebe začínají zapadat. Pravděpodobně nastal čas na kratší cestu. Trochu se uklidnit a něco málo nakoupit. To děvče by si zasloužilo malý dárek.

Zatáhla za šňůrku zvonku. Trvalo jen pár minut, než se v otevřených dveřích objevila Elsina tvář.

„Paní zvonila?“

„Ano. Rozhodla jsem se, že pojedu do Prahy. Sama. Zabal mi věci, Elso. Vyrazím hned zítra po snídani. Vrátím se asi tak za týden nebo dva.“

Chvíli přemýšlela.

„Pokud Reichert pošle další pozvání na večeři, zatímco budu pryč, odpověz mu, že ho ráda přijmu hned, jak se vrátím z cest.“

Thomas Årnfelt / Foto: Jon Wide

Tomáš Bandžuch: Dlouhý krok do tmy

Dramatický příběh četnického závodčího Jindřicha Kališe začíná nálezem těla mrtvé dívky nedaleko Lomnice nad Popelkou. V pohnutých časech konce první světové války, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo kapitulaci a císař Karel I. následně nabídl národům monarchie autonomii, je však vyšetřování podobného zločinu extrémně náročné.

Navíc se brzy ukáže, že vražda Marie Farské je součástí rozsáhlého spiknutí, které může radikálně změnit politickou situaci (nejen) v rozpadajícím se Rakousko-Uhersku a tím zabránit vzniku samostatných států, včetně právě se rodícího Československa. Jen pár odhodlaných lidí v čele s Kališem může hrozící katastrofě zabránit…

Tomáš Bandžuch v Dlouhém kroku do tmy ukazuje, že je nejen bravurní vypravěč s citem pro napětí a drama, ale rovněž – vzhledem ke své profesi historika a politologa – dokáže mistrovským způsobem vykreslit dobu, tak důležitou pro náš stát. A nenásilně přitom čtenáři poodkrýt nepříliš známé události československých dějin.

Tomáš Bandžuch (*1986 v Pardubicích) vystudoval historii a získal doktorát z politologie na pražské Karlově univerzitě. Ve své odborné činnosti se zaměřuje na meziválečné dějiny střední Evropy. Je autorem knih Slovenské vize (2014), popisující slovenský odboj za první světové války, a Hitlerovo svobodné město (2017), věnované Gdaňsku v předvečer druhé světové války. Jeho třetí odborná publikace zaměřená na aktivity českých Němců v roce 1918 na vydání zatím čeká. Kromě knih spadajících do literatury faktu napsal rovněž řadu oceňovaných povídek (Andělíčkářka, Jitro po zlé noci, Konec věku páry aj.) a také rozsáhlý román z prostředí meziválečného Československa Ve službách republiky (2012).

U příležitosti 100. výročí vzniku Československa vydává nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz).

Ukázka z knihy:

Tělo našli k ránu.

Marie Farská, příslušná do Skuhrova, věk devatenáct let. Jedna z těch vesnických ženských, co dnes a denně chodily za pár korun dřít do lomnických textilek.

Ležela na kraji lesa a nevidomé oči upírala ke kamennému kříži, který tu odjakživa značil křižovatku polních cest. Po jedné z nich sem někdy v noci přišla. Po jedné z nich odsud odešel vrah.

Strážmistru druhé třídy Rudolfu Wernerovi, kterého kvůli tomu vzburcovali z postele, přitom bylo i bez lékařského dobrozdání jasné, že smrt nastala v důsledku uškrcení a že motiv útoku byl zcela očividně sexuálního rázu.

Zachrchlal a odplivl si.

Zasraná válka. Před čtyřmi roky do ní rukovali obyčejní kluci nebo tátové od rodin. A ona si je hezky předělala k obrazu svému. Z těch, co padli, udělala hrdiny a ze spousty ostatních hovada.

On sám jen děkoval pánu Bohu, že ani on ani nikdo z jeho mužů narukovat nemusel.

„Teď přesně zopakujte, jak jste si jí všimla.“

Od kamenného kříže na něj uplakanýma očima hleděla lehce přihrbená žena, která přiběhla nález těla ohlásit. Anna Malíková, textilní dělnice, příslušná do Rváčova, věk třicet pět let.

Odkašlala si, trochu nervózně se rozhlédla po okolních stromech ztrácejících se v hustých chomáčích mlhy a pak zvedla oči ke strážmistrovi. „Jak jsem řekla. Dneska jsem zůstala v práci přes noc. A když jsem ráno šla domů, všimla jsem si jejích nohou, jak tady koukají z křoví.“

Werner loupl okem na cestu, která se táhla podél lesa pár metrů odsud, a vzdychl si. „Malíková, to mne máte za vola, nebo co?“

Textilačka zavrtěla hlavou. Příliš rychle. Příliš horlivě.

„Přísahám Bůh, pane strážmistře, že to tak bylo. Já jsem šla po téhle cestě do fabriky a –“

„Pánembohem se ohánějte v kostele,“ vyštěkl strážmistr, „tedy jestli vůbec víte, kde to je. No, nekoukejte tak na mě. Vy si myslíte, že si takový podvratný živel nepamatuju? Moc dobře si vzpomínám, jak jste vyváděla, když jsem tenkrát na prvního máje sebral vašeho manžela. I to, jak jste dvakrát řečnila na těch socialistických schůzích! Takže jestli mi teď neřeknete, jak jste tělo našla, tak vás dám sebrat – a tentokrát přísahám pro změnu já, že vám to všechno za ta léta spočítám tak, že na to budete vzpomínat nadosmrti.“

Malíková mlčela. Ale Wernerovi neušlo, že se nepatrně třese a blednou jí klouby u rukou, jak zatíná pěsti. Kdepak, tyhle typy se nikdy nezmění. Ať alespoň vidí, že z něj blbce dělat nebude. „Jestli vám to nedošlo, tak když jste tudy ráno šla, byla ještě tma. A v téhle mlze jste mohla být ráda, že vidíte na cestu. Leda že byste tu s karbidkou šmejdila v křoví, jestli tu náhodou nekoukají lidské nohy.“

Uslzené oči Anny Malíkové rázem zmizely a na sebevědomě se usmívajícího strážmistra se náhle zpod víček znavených celonočním bděním upíral pichlavý pohled planoucí pohrdáním. „Kdyby to nebyla Mařena, tak bych za tebou nikdy nešla, Wernere. Protože ty seš ta největší svině, jakou jsem kdy poznala. Ale ty jediný můžeš toho, co to udělal, najít a pověsit. Než pověsíme my tebe.“

Strážmistr sebou škubl a pravačkou nahmatal jílec šavle. „Za tohle půjdete sedět!“

Ale tváří v tvář předčasně shrbené a strhané dělnici mu k respektu nic nepřidávala ani ta šavle.

„V Rusku už s takovýma, jako jsi ty, bolševici zatočili. A nebude to dlouho trvat a tady uděláme to samé. Přesně jak to píšou v novinách. A –“

Werner pustil jílec šavle a udeřil Malíkovou do obličeje. Žena zavrávorala a padla do zažloutlé trávy orosené kapičkami mlhy.

„Tohle…,“ supěl strážmistr a mnul si rukou pěst. „Tohle si už nikdy nedovolíte. Slyšíte? Nikdy!“

Malíková k němu vzhlédla a špinavým rukávem se pokusila otřít si krev, která jí stékala z rozbitého nosu. Jediným výsledkem bylo, že si ji ještě víc rozmazala, a spíš než na svědkyni vypadala jako další oběť trestného činu.

„Nebýt to Mařena,“ zasyčela, „vydrápu ti oči. Tak jak to dělají v Rusku.“

Ale s rozbitým nosem a zamazanými šaty už zdaleka nevypadala jako někdo, kdo by mohl Wernera vyvést z rovnováhy.

„Jenže to Mařena byla,“ nasadil Werner opět sebevědomý úsměv a znovu pohlédl do křoví, za nímž na zemi leželo ztuhlé tělo Marie Farské, se sukní vyhrnutou kamsi k bokům a hlubokou rýhou po koženém pásku na krku. „Takže jestli chcete, abychom to vyšetřili, povíte mi všechno, co víte. A když budu spokojený, možná zapomenu na to, co jste mi tu řekla.“

Malíková popotáhla a vyplivla na zem hlen černý od krve. „Byly jsme domluvené, že se tu sejdeme. Potřebovala se mnou něco probrat před tím, než půjde na mši. Vždyť ona byla skoro jako moje dcera.“

„Co jste spolu měli probrat? Zrovna tady, daleko od vesnice?“

„Do toho ti nic není, Wernere.“

„Obávám se, že je,“ uhladil si strážmistr mohutný šedivějící knír. „Byl v tom chlap, že ano?“

Tu otázku vypálil natolik nečekaně, že Malíková nestihla včas uhnout očima. A to, co v nich viděl, Wernerovi bohatě stačilo. Tyhle ženské… A to se jí před chvílí, když mluvila o ruských bolševicích, skoro i bál.

„S někým tedy udržovala milenecký poměr? S kým? Chcete snad někoho krýt?“

„Nechci,“ odsekla textilačka a pokusila se vstát. „Ale ten někdo s tímhle nemá nic společného. A ty bys mu, Wernere, zničil život.“

„Kdo má co s čím společného, nechte laskavě na mně.“

Malíková se zašklebila. S tím rozbitým nosem vypadala opravdu odporně. „On to nebyl. On ne.“

„A kdo tedy?“

„Na konci Lomnice mne předhonil chlap. Nikdy jsem ho tu neviděla. Byl to cikán nebo něco takového. Šel hodně rychle a musel tu být o dost dřív než já. Když jsem sem potom dorazila, Mařka tu už nebyla. Čekala jsem na ni. A pak… pak jsem si musela odskočit… do křoví a…“

* * *

„… a tak objevila tělo,“ dokončil Werner a pohlédl na oba své podřízené, které si zavolal okamžitě poté, co se vrátil z místa činu.

„Víc k tomu neřekla?“ chtěl vědět závodčí Kališ, který se od svého březnového zákroku před císařovým vlakem nejenže nedočkal slíbené pochvaly, ale kterému se někde v soukolí císařské byrokracie očividně ztratila i Udalrichem Kozlanským přislíbená „zvláštní medaile“.

„To bych vám asi řekl, závodčí,“ zabručel Werner. „Každopádně myslím, že je celkem jasné, že to udělal ten její amant. Ten, co ho Malíková kryje.“

„Jak to?“ vypadlo překvapeně z četníka Ronovského, posledního z trojlístku lomnických strážců zákona.

„Jednoduše,“ usmál se vítězoslavně Werner. „Když jsem ohledal místo činu, zjistil jsem, že pachatel nebyl jeden, ale dva. Možná i tři. Na několika místech jsem dokonce našel jejich stopy. Jedny z místa činu prokazatelně mířily do lesa, zatímco další na cestu. Zkrátka se tu tihle chlapci domluvili a počkali si na ni. A dost možná si s ní ten druhý před smrtí ještě užil. Taková odměna za spolupachatelství…“

„Ale jaký by měli motiv?“

„Kdybyste mne laskavě nechal domluvit,“ ušklíbl se jedovatě Werner, „řekl bych vám, že ji doktor už ohledal. Zpráva sice bude až zítra, ale i tak mi sdělil jednu navýsost zajímavou věc. Marie Farská byla těhotná.“

Okamžik nechal tu větu na své podřízené působit a pak neméně přesvědčeným hlasem dodal: „Je vám jasné, co by to pro toho jejího milence znamenalo? I kdyby Farská nakrásně nechtěla, aby za to dítě platil, tak jestli je to někdo z lepší společnosti, měl by nadobro zničenou pověst. Sice o dost míň než Farská a celá její rodina, ale víte, co dokážou pomluvy a šeptanda.“

Kališ si to pochopitelně dokázal živě představit – zvlášť když tu bude na jedné straně důkaz v podobě malého caparta a na straně druhé mocná vyřídilka Malíkové, která na svou chráněnku nedala dopustit.

Existovala sice méně drastická řešení celé situace, jako kupříkladu vyhnání plodu – přičemž minimálně jedna taková potratářka v okolí Lomnice prokazatelně působila a četnictvo se jí zatím nedokázalo dostat na kobylku –, nicméně i za něco takového už okresní soud vystavoval jednosměrné jízdenky do Kartouz. Vražda samotná tedy nemusela pachateli, který se v jednom okamžiku zbavil Farské i dítěte, připadat jako nejhorší řešení.

Ovšem na druhou stranu, něco takového mohla naplánovat a vykonat snad jen opravdová lidské bestie. Škrtit svou těhotnou milenku a pozorovat, jak se na ní někdo jiný ukájí.

Modrající tváře, oči protáčející se v důlcích, nehty se marně zatínají do hlíny a kolem krku se utahuje smyčka. A tělo se zmítá, zatímco zezadu… Kališovi, kterému zase začala představivost pracovat na plné obrátky, předvedl žaludek ukázkové salto a on sám měl co dělat, aby se udržel a potlačil nutkání odběhnout na klozet.

„Takže, pánové,“ uzavřel strážmistr Werner, „doufám, že tohle vyřešíte co nejrychleji. Nemusím vám, doufám, připomínat, že poslední, co tady před pátou válečnou zimou potřebujeme, je nevyřešená vražda. Nota bene jestliže spolupachatelem může klidně být někdo z těch, co se sem vrátili ze zajetí v Rusku. Takového blázna nakaženého bolševismem, co se nerozpakuje sáhnout k vraždě, nám tu byl čert dlužný. A nedej Bože, aby se nám tady usídlila nějaká dezertérská banda.“

Kališ několikrát zamrkal, jak se rychle snažil z hlavy vyhnat představu vraždy Farské. Protože Werner teď nepochybně začne rozdělovat úkoly. A jestli byl strážmistr něčím proslulý, tak i tím, že k smrti nesnášel, když musel rozkazy opakovat.

A opravdu nemusel čekat dlouho. Werner se zhoupl se na židli, pohlédl z okna na náměstí, kde odpolední slunce prohrávalo svůj nerovný zápas s mlhou, pak se na okamžik zahleděl na nástěnnou Mapu okresního hejtmanství Semilského – Die Karte der Semiler Bezirkhauptmannschaft, v jehož hranicích byl navíc červenou tužkou pečlivě vyznačen obvod Soudního okresu Lomnice nad Popelkou, a spustil: „Ronovský si sedne k telefonu, zavolá na okresní hejtmanství a vyžádá si seznam všech demobilizovaných osob, které se vrátily z ruského zajetí. Pak s tím samým zavolá na okresní hejtmanství do Nové Paky, protože co kdyby ten ptáček byl z Roškopova nebo Krsmolu nebo odněkud z toho jejich okresu. Kromě toho zavolá na okresní doplňovací vojenské velitelství do Jičína a Turnova a požádá je, jestli by nám nemohli zaslat seznamy dezertérů ze sousedních okresů. Je sice neděle, ale jsme ve válce, takže vojenští páni by měli pracovat i dneska.“

Ronovský jen zakoulel očima, ale jinak nedal jakkoli najevo, že ho Werner postavil před takřka nesplnitelný úkol. Sice celé odpoledne stráví v suchu a teple stanice, ale zato zde bude nahánět civilní a vojenskou správu hned v několika okresech. A ačkoli byla válka, bylo jasné, že o nedělním odpoledni nebudou úřady právě nejsdílnější. Zvlášť když si v posledních měsících i vrabci štěbetali o tom, že se doposud skvěle fungující mašina c. k. byrokracie začíná zadrhávat.

Přesto bylo oběma strážmistrovým podřízeným více než jasné, že horší úkol zbyl na Kališe.

„A pan závodčí vyrazí do Skuhrova a zkusí tam proklepnout jak rodinu Farské, tak i její sousedy. Pak se zaměří na Rváčov a Malíkovou a zkusí z ní vytáhnout něco o tom tajném milenci. Jen upozorňuju, že výhružky na ni neplatí a z našeho místního vězení hrůzu nemá. Kdyby ale začala dělat problémy, tak si, pane Kališ, můžete vyžádat asistenci obecní policie. Alespoň budou jednou za čas k něčemu užiteční. A teď rozchod!“

„A ten cikán?“ zeptal se ještě Kališ, i když si uvědomoval, že tím na sebe možná přivolá další obchůzku spojenou se zřejmě marným vyptáváním. „Ten, co ho potkala Malíková cestou z Lomnice?“

„Hloupost,“ mávl po chvilce přemýšlení Werner rukou, „v noci je každý chlap černý. Můžeme být rádi, že ta ženská cestou neviděla celý cikánský tábor i s povozem. Navíc tvrdila, že ten člověk šel sám. A u Farské přece byli minimálně dva. Jak už jsem vám ostatně řekl!“

Kališ okamžitě pochopil, že se dostal na onen nebezpečně tenký led opakovaných příkazů, a proto raději obratem zasalutoval a zamířil ke dveřím.

Bylo totiž více než zřejmé, že pro Wernera tímhle pro dnešek celý případ skončil. Teď se, stejně jako každou neděli, sebere a zatímco se Kališ bude kodrcat po všech těch zapadlých vesničkách a Ronovský bude budit z letargie císařsko-královské úřady, on sám vyrazí na pravidelnou nedělní obchůzku městem, která jako obvykle končí v bytě pana okresního soudce. Tam pan strážmistr krátce pobeseduje o politické a vojenské situaci Rakouské říše a následně se spolu s panem soudcem a dalšími veřejnými činiteli odebere na večeři do Řeháčkova hostince.

Kdepak, vrčel sám pro sebe Kališ, zatímco lezavou mlhou odevzdaně šlapal do kopce směrem ke Skuhrovu, takový život bych si taky uměl představit. Možná až skončí tahle všivá válka…

Prý už na jaře by mohl být klid. Zvěsti o brzkém míru se sice objevovaly co chvíli už od července čtrnáctého roku, kdy Rakousko vtrhlo do Srbska, ale tentokrát už ústřední mocnosti očividně mlely z posledního.

Rusko bylo sice poraženo, ale na Balkáně a v Alpách rakousko-uherská vojska ustupovala. Císařská vláda najednou začala prosit o mír a slibovat každému kde co. A i Německo, které ještě před pár měsíci hýřilo optimismem, najednou tvrdilo, že teď už jde jen o to neprohrát mír. A do toho se čím dál víc mluvilo o různých vzpourách a manifestacích, jejichž účastníci se dožadovali toho, nač nedávno nemohli ani pomyslet.

I do Lomnice zaletěly zprávy o demonstracích, kdy se před deseti dny na mnoha místech Čech a Moravy desetitisíce dělníků dožadovaly socialistické republiky. Koneckonců se jich účastnilo i pár lidí z místních textilek.

Kdepak. Na jaře bude určitě konec války. Pokud tedy do té doby nevypukne revoluce. Tak jako v Rusku.

Minul rozcestí, kde ráno našli zavražděnou Farskou a za okamžik se před ním vynořily obrysy skuhrovských roubenek. Na chvilku se zastavil a překontroloval, zda je předpisově upraven, a pak zamířil k nejbližší z nich, aby se jejích obyvatel zeptal na rodinu Farských.

Otevřel mu ramenatý čtyřicátník, na němž bylo od pohledu znát, že dny rozhodně netráví jemnou duševní prací. Ztěžka oddychoval a mohutné pěsti se mu svíraly a zase otevíraly, jako kdyby se nemohl rozhodnout, zda závodčího pozve dál, nebo mu hned mezi dveřmi jednu natáhne. Zarudlé oči a mour rozmazaný po tvářích a na hřbetu rukou mu na přívětivosti nepřidávaly.

Kališ si odkašlal. Pochopitelně. Zarudlé oči a mour na obličeji. A slzy… Slzy, které se řinou zpoza sevřených víček a mísí se se sazemi, zatímco třesoucí se ruce tu směs rozmazávají po celé tváři. A pak ten zoufalý běh domů. Domů, kde…

„Upřímnou soustrast, pane Farský.“

C. E. Tobisman: Pochybnost

Caroline Audenová získá práci ve špičkové právní kanceláři v Los Angeles a je nadšená z nové příležitosti – a vděčná za to, že může zapomenout na svou temnou minulost počítačové hackerky.

Její nový šéf ji pověří úkolem zjistit, jestli oblíbená geneticky modifikovaná potravina nezpůsobuje u lidí selhání ledvin. Caroline nemá udělat nic víc než prozkoumat podklady a seznámit nadřízené s tím, co zjistila, jenže její technické dovednosti a intuice ji zavedou mnohem dál, než původně zamýšlela.

Když začne tušit, že by mohla existovat souvislost mezi smrtí uznávaného vědce a netransparentním biotechnologickým gigantem, hlasitě se ozve proti zjevné křivdě a brzy se sama ocitne na mušce. Čas se krátí a tisíce životů jsou v ohrožení... včetně toho jejího.

Teď musí tahle nezkušená začínající právnička s problematickou minulostí a zálibou v hackerství prokázat, že firma s majetkem v řádu miliard dolarů způsobila smrt tisíců lidí – než dostanou i ji samotnou.

C. E. Tobismanová absolvovala právnickou fakultu na univerzitě v Berkeley a již takřka patnáct let pracuje jako advokátka u kalifornských odvolacích soudů a rovněž u Nejvyššího soudu. V roce 2016 debutovala thrillerem Pochybnost, ve kterém poprvé představila Caroline Audenovou, právničku s hackerskou minulostí, jejímiž předobrazy by mohly být Lisbeth Salanderová a Erin Brockovichová. O rok později Tobismanová na prvotinu navázala dalším Carolininým případem nazvaným Důkaz, v němž zavítala do nevypočitatelného světa neziskových organizací. Je také autorkou scénáře komiksu Uvnitř smyčky.

Pochybnost vydává v překladu Moniky Pavlisové nakladatelství Mystery Press.

Ukázka z knihy:

Doktor běžel lehkým krokem po cestě lemované stromy. Když dorazil ke kopci, který se táhl podél pobřeží, zrychlil a pustil se nahoru, přesně jak to doporučovali v Běžcově světě. I při té námaze mu v hrudi narůstal hřejivý pocit satisfakce. Všechny jeho oběti za to stály. Jeho profesní život byl obtěžkán složitými rozhodnutími, kompromisy a nesnadnými výzvami. Ale dnes mohl ospravedlnit jednu každou z nich.

Chvilku si dovolil oddávat se svému triumfu. Ta emoce byla mezi ostatními tak nějak nepatřičná, ale i tak si ji užíval sám. Kolik lidí může říct, že jejich životní dílo má cenu? Že jejich čas na Zemi něco znamená? Doktor dnes věděl s jistotou, že ten jeho rozhodně ano.

Silou se prodíral na vrcholek kopce, mhouřil oči do slunce a snažil se rozpoznat tvar klubu Bon Air Beach Club. Šedá konstrukce se krčila na pobřeží asi půl druhého kilometru za širokou křivkou zátoky. Touto dobou už budou jeho přátelé opření o mahagonový barový pult v klubu, budou se navzájem zasypávat hollywoodskými válečnými historkami a nudit jeden druhého stížnostmi na manželky a milenky. Ale on už o nic z toho nestojí. Teď už ne.

Cesta se vyrovnala a on zpomalil. Nohy ho pálily vynaloženým úsilím při běhu do kopce, který teď ležel za ním. Měl dojem, že to takhle bylo celý život. Vždycky cítil bolest, až když zpomalil. Ale to už splnil svůj cíl. Dorazil na vrchol. Vítězně.

Doktorovy myšlenky přerušil pohled na dva muže na cestě.

Jeden z nich ležel na zemi. Druhý se skláněl nad svým spadlým kamarádem. Kola byla zaparkovaná vedle sebe pod korunami palmových stromů asi o třicet kroků dál.

„Jste v pořádku, chlapi?“ zavolal doktor směrem k vytáhlému, bledému muži, který ještě stál. Měl na tváři červené mateřské znaménko ve tvaru ležící fazole a na hlavě takovou tu hipsterskou lyžařskou čepici, ve které mu v kalifornském slunci muselo být neskutečné vedro.

„Já jsem v pohodě,“ odpověděl ten bledý muž, „ale tady kamarád potřebuje pomoc. Závodili jsme tamhle na cestě nahoru na kopec, a když jsme se dostali na vrchol, on sletěl z kola.“

„Podívám se na to,“ řekl doktor.

Přidřepl si ke zraněnému muži. Byl menší a urostlejší než ten první, ale stejně bledý. Svíral si kotník a sténal. Doktor ho zběžně prohlédl a všiml si, že – dost překvapivě, vzhledem k jeho nehodě – na jeho cyklistických kalhotách není vůbec žádná špína. Jeho šatník to jistě ocení.

„Nějakou dobu už nevykonávám praxi,“ řekl doktor, „ale pořád ještě poznám zlomeninu.“ Jemně chytil zraněného muže za nohu a prohmatával měkké tkáně kolem kotníku, zatímco sledoval výraz obličeje, aby zachytil příznaky bolesti. Nic se neobjevilo.

Namísto toho si oba muži vyměnili pohled.

Najednou bylo všechno až děsivě jasné. Kola zaparkovaná moc úhledně, příliš daleko od cesty. Žádný pot na čele spadlého muže. Žádná špína na oblečení.

Doktorovi začalo zběsile bít srdce.

„Bude to jen výron.“ Narovnal se do stoje. „Mám v autě obinadlo. Je to hned dole pod kopcem, zajdu pro něj.“

Pomalu udělal dva kroky zpátky, a potom se sprintem rozletěl zpět cestou, kterou přišel. Doufal, že jen špatně pochopil nevinnou situaci. Zvažoval, jak asi divné bude jeho chování připadat těm dvěma mužům, pokud ano.

Jenže potom uslyšel tlumenou ránu a dva planoucí žhavé body se mu vpálily do stehna.

Taser!

Doktor zakopl a sval se vinou elektřiny stáhl v křeči.

Naslepo hmatal rukou po příčině bolesti, našel jednu elektrodu a vytrhl ji ven, čímž přerušil spojení a zastavil proud. Jenže noha se pořád svíjela v agonii.

Bolest ale ustupovala zdrcujícímu vědomí, že jeho strach byl oprávněný. Strach, který zaplašil jako nějakou noční můru. Strach, který se teď děsivě zhmotnil, když kulhal po opuštěné cestě. Přišli pro něj! Bože, skutečně pro něj přišli.

Křičel o pomoc. Ale kolem ani živáčka. Jen prázdná instalatérská dodávka zaparkovaná u krajnice na silnici křížící běžeckou stezku.

Stezka! Doktor rychle očima zkoumal její okraj. Křovinami porostlý násep za ní prudce klesal o několik desítek metrů až dolů na pláž.

Vzepjal se a převalil se přes okraj.

Ramenem tvrdě narazil na zem a poškrábal si holou kůži nezakrytou nátělníkem.

Kutálel se z kopce, narážel do kamenů a křoví ho drásalo, až se nakonec zastavil na pláži.

Nadzvedl se na loket, aby se rozhlédl a našel možnou pomoc, a přitom sténal bolestí.

Oči nespatřily nic než pustý písek a lhostejné moře. Byl sám.

Doktor vůbec nepochyboval, co jeho pronásledovatelé udělají, až se k němu dostanou. Zemře. Přímo teď. Přímo tady na pláži.

To vědomí ho zasáhlo takovou silou, že se pod jeho tíhou málem rozsypal. Ale potom si vzpomněl. Ještě jedna věc, kterou musel udělat. Jeden poslední úkol, který je třeba dokončit, než se opona zatáhne.

Bojoval se zipem své ledvinky a nutil se zůstat soustředěný.

Jakmile vytáhl telefon, pokusil se napsat heslo. Jenže ruce zalité tepenným krvácením z hluboké rány na zápěstí se po dotykovém displeji jen sklouzly.

Shora ho zasypal déšť oblázků. Útočníci se klouzali z kopce a rychle se blížili. Budou u něj za pár vteřin.

Doktor si utřel ruku do trička a zkusil to znovu. Musí dostat kritické informace ven, než tady umřou společně s ním.

Donutil třesoucí se ruku ke klidu a napsal heslo. Potom pokračoval textovou zprávou. Písmena a čísla se objevovala stále rychleji. Tohle plánoval. V jeho těle se rozléval adrenalin a doktor už svá zranění necítil. Jeho celá existence se smrskla na zářící displej v ruce.

Nemůže selhat. Teď ne.

Prstem stiskl „Odeslat“ právě ve chvíli, kdy za ním utichl křupavý zvuk blížících se kroků.

Oči ho pálily. Hlava se motala. Jeho klinické já mu říkalo, že ztratil minimálně půl litru krve. Brzy ztratí vědomí.

Ale pořád vnímal, když se otočil, aby čelil svým vrahům.

A pořád vnímal, když si ten vysoký, bledý muž stoupl za něj, chytil ho za krk a prudkým škubnutím ho nenávratně poslal do temnoty.

Muž v lyžařské čepici si přidřepl vedle těla. Muž středního věku. Afroameričan. Nepraktikující doktor. Stoprocentně jeho cíl.

Vypáčil telefon z ruky mrtvého muže a podíval se na displej.

Potom našel očima svého druha a pokrčil rameny.

Otřel z telefonu otisky prstů a upustil ho do písku.

* * *

Caroline Audenová se hrbila nad svým laptopem s rameny přiškrcenými ve vlněném pracovním kostýmku. Vlasy jí padaly do očí, zatímco studovala šachovnici. Počítač hrál sicilskou obranu. To znamená, že ona musí hrát pyrenejský útok. Štvalo ji, že musí obětovat tolik materiálu, ale jestli chce vyhrát, jiná možnost není.

Caroline se složitou hrou snažila odpoutat pozornost od nervózního šimrání v břiše. Za deset minut začne její první pracovní den ve firmě Hale Stern, LLP, jedné z nejdynamičtějších právnických firem v Los Angeles. Ještě chvilku počká schovaná v malé kavárně, kde obsluhují všechny ty sešněrované týpky. Na zdech kavárny Black Dog Café se skvělo graffiti a z personálu byly lehce cítit drogy, čímž se stavěla do ostrého kontrastu s konzervativně oblečenými zákazníky.

„Bude. Slibuju, že bude,“ z opačného konce kavárny k ní dolehl hlas.

Něco v něm znělo tak syrově a zoufale, že to Caroline přimělo zvednout oči.

Uviděla baristu, jak se sklání nad pultem a mluví do telefonu. Jeho potetovaná předloktí a modré číro na hlavě vůbec nešly dohromady s bezútěšným, skoro až dětským strachem v očích.

„Já vím, ale přísahám, že…,“ začal, ale potom mu klesla ramena. „Rozumím.“

Zavěsil a otočil se, aby vyčistil pult. Neuspořádané pohyby utěrky prozrazovaly zmatek v hlavě.

Caroline pustila z hlavy svou šachovou partii a sledovala baristu. Snažila se přijít na to, co asi způsobilo jeho rozladění. Pokud moh­ la soudit podle vzhledu, jednalo se o muže, který se obvykle nenechal rozhodit názorem kohokoli jiného. Obecně sebevědomá duše, již dnešního chladného, jasného rána sebevědomí opustilo.

Caroline s ním najednou cítila jistou spřízněnost.

„Co se stalo?“ zavolala přes celou kavárnu.

Barista chvilku zaváhal, než odpověděl. „Můj šéf si myslí, že zákazníkům účtuju vyšší částky a peníze si nechávám,“ řekl a pokračoval v útoku na nevinný pult tvrdými, rozezlenými a neefektivními tahy hadrem.

„A je to pravda?“ zeptala se Caroline.

„Ne. Jenže z pokladny zmizela spousta účtenek. Nemůžu je nikde najít.“ Vrhl na obviněný stroj pohrdavý pohled. „Debilní zkurvenej počítač.“

Caroline přikývla. Už viděla lidi zhroucené tváří v tvář technologiím, které zradila stránka osobního bankovnictví chráněná heslem, nebo aplikace, která se ne a ne správně spustit. Věděla, že problém je prakticky pokaždé v chybě uživatele.

„Můžu se podívat?“ zeptala se a vstala od stolu. Ačkoli nemůže zahnat obavy, které jako hladové vrány krouží kolem její vlastní mysli, může zahnat ty jeho.

Barista si ji prohlížel.

Věděla, co vidí. Malou ženu s mahagonovými vlasy, rozcuchanými i navzdory veškerým jejím snahám o jejich zkrocení. Ale chytré oči, rychlé a bystré. Neodpovídala stereotypu technologického nerda.

Cítila, jak ji posuzuje.

Po dalším chvilkovém zaváhání uhnul na stranu.

„Je po mně, jestli ty účtenky nenajdu,“ zamumlal.

Caroline si prohlížela rozhraní. Unixová platforma. Pokladní software jako z antikvariátu.

Podívala se na baristu, který teď stál u kávovaru a utíral hrnečky na kávu. Utěrku měl v pravé ruce. Fajn, takže je pravák. To znamená, že pokladnu ovládá levou rukou, zatímco horké nápoje servíruje tou pravou.

Caroline si prohlížela levou stranu rozhraní poklady a všimla si tlačítek s inventurou.

„Nedělal jste nedávno inventuru?“ zeptala se.

„Dělal,“ odpověděl barista.

Carolininy prsty se rozletěly po displeji.

„Takhle to nemá vypadat,“ barista strachy zvýšil hlas.

„Jen izoluju nedávno upravované záznamy.“ Změnila filtr a stiskla ‚Enter‘. „Nejspíš jste během inventury stiskl tlačítko nabídky. Účtenky se uložily jako položky k inventarizaci. Teď už je to v pořádku. Všechno je zpátky tam, kde to má být.“

Caroline se vrátila ke svému stolu pro věci. Už tady otálela až moc dlouho. Je čas vyrazit.

Zaklapla svůj laptop a oči jí padly na vyšisovanou koženou brašnu. V technologickém světě byla ucházející, jenže pro ten právnický jí najednou připadala moc obnošená. Až dostane první výplatu, bude si muset koupit novou. Anebo ne. Musí šetřit, aby se mohla odstěhovat z matčina domu. To je důležitější než brašna na laptop beze skvrn. Příčetnost především. Doplňky až potom.

„Nevím, jak jste to udělala,“ zavolal barista od pokladny, „ale zachránila jste mi zadek.“

„O nic nešlo.“ Caroline pokrčila rameny. Bylo hezké mít moc něco spravit. Technologické nouzové situace se spravovaly daleko líp než masakr, který nechala doma. Její strýc chrápající na gauči, od včerejška nepřevlečený, snící o vodce a rumu. Její matka pouštějící na Spotify od rána do večera pořád dokola jedinou písničku od Jasona Mraze, až měla Caroline chuť vystřelit si mozek z hlavy.

Než vypadla z domu, hodila strýcovy klíčky od auta do chlebníku. Aspoň nebude moct řídit, dokud nevystřízliví.

„Nedala byste si kávu?“ zeptal se barista.

„Stačí mi horká čokoláda.“ Caroline neměla chuť vysvětlovat, že po kávě začne vibrovat jako dřevěná káča uprostřed hurikánu. Měla přirozené dispozice jako ladička a i bez kofeinu měla dost problém udržet svou mysl v klidu.

„Příště je to na mě,“ trval na svém barista. „Vy tady někde pracujete?“

„Dnes nastupuju do nové práce.“ Caroline se protočil žaludek, i bez kávy.

„Budu hádat – něco kolem počítačů,“ smál se na ni barista.

„Ne. Právo.“

Barista zvedl obočí vysoko na čelo. „Vážně? Proč ne počítače?“ zeptal se. „S počítači to umíte.“

Caroline mlčela. Dobrá otázka.

C. E. Tobismanová