Předtucha přivede inspektorku Malin Forsovou do Rydského
lesa. Časné zářijové ráno je zatím stále zahaleno tmou. Z průmyslové oblasti na
okraji města Linköpingu se až sem šíří kouřová mračna z obrovského požáru.
Jenomže pach spáleniny nepřichází pouze z továrny. Na zemi
před ní leží ohořelé tělo jakési ženy. Den předtím byl v kontejneru na odpadky
nalezen mrtvý devítiletý chlapec. Zavražděný. Pocházel z neúplné rodiny, žil s
osamělou matkou alkoholičkou a po nocích se často toulal. Ale kdo ho mohl chtít
zabít? Malin tuší, že obě vraždy spolu souvisejí. Společně s kolegy se těžce
dopátrávají stop, které je posléze dovedou do vzdálených zemí, z nichž se
rekrutují současní otroci, lidé bez práva na šťastný život.
Švéd Mons Kallentoft (nar. 1968) pracoval v novinách a v
reklamě. Debutoval románem Pesetas (Pesety, 2000), za nějž získal prestižní
cenu Katapultpriset za nejlepší švédskou prvotinu roku 2000. Proslavil se sérií
o kriminální inspektorce Malin Forsové, jež byla přeložena do šestadvaceti
jazyků. V češtině byla vydána také kniha Food Junkie — Posedlý jídlem (2013;
česky 2014) a tři díly krimi série čerpající z řecké mytologie, kterou píše
společně s novinářem Markusem Luttemanem.
Knihy Monse Kallentofta u nás vydává nakladatelství Host. Lovce ohně přeložila Eva Nováčková.
Ukázka z knihy:
Pondělí 13. září
Malin Forsová cítí dotek Danielova těla. Stáhne ze sebe
deku, nechce, aby jí bylo moc horko, i když si přeje ležet těsně vedle
něho, dokud neusne.
Zadívá se do stropního okna. Obloha je dosud černá, temnota
je jen tu a tam protržená zadýchaným světlem hvězd. Jako dítě zahlédla na
nebi kometu, pamatuje si na její ohnivý ocas, a nyní přemítá, proč si na
ni vzpomněla právě teď.
Daniel spí.
Dotkne se dlaní jizev na jeho prsou. Vynoří se jí vzpomínka
na podzemní kryt v Tjällmo. Před necelým rokem ho tam věznil vrah. Mučil
ho. Lékaři nejdříve pochybovali, že přežije. Ale on bojoval a ona sedávala
u jeho lůžka, držela ho za ruku, slyšela ho blouznit v morfiovém
omámení, říkat, že ji miluje, i když nevěděl, že sedí vedle něj,
a ona mu šeptala v odpověď:
„Taky tě miluju.“
Po dvou měsících hospitalizace ho propustili a další
dva měsíce nemusel jít do zaměstnání v redakci novin Östgöta Correspondenten.
Potom jednali rychle.
Malin zavolala správci domu, který měl volný čtyřpokojový
byt s terasou v posledním patře, a získala ho, správce byl rád,
že jeho nájemnicí je právě ona. Četl o ní v novinách a myslel
si, že je dobře, když ve městě žije někdo, koho nedokáže zlomit zlo.
V kuchyni mají lesklý nerezový sporák, v koupelně
bílé obkladačky, všude dřevěné parkety a terasu zalévanou sluncem
z bezoblačné oblohy.
Ložnice se střešním oknem.
S hvězdami jako anděly.
Její neuhasitelná žízeň většinou jen zašeptá, občas se
i rozkřičí, a to se pak s Danielem milují, nechá ho k sobě
přijít pomalu, beze spěchu — tak jak to teď dělají —, spíše se
milují, než souloží, a rozhodně o nic nepřicházejí, protože teď jsou
spíše lidmi než zvířaty.
Tiše vedle něj dýchá, prsty mu přejede po jizvách
vytvářejících na jeho prsou rudou pouštní krajinu.
Má ho ráda vedle sebe. Chce ho mít blízko. Po tom, co se stalo,
nedokáže vydržet, když se jí neozývá. Chce vědět, kde je, co dělá. Ví, že je
v bezpečí, ale to nepomáhá, musí mu zavolat, slyšet jeho hlas.
Malin se nemůže zabrat do spánku a je jí jasné proč.
Cítí neklid, ne kvůli Danielovi, ale kvůli dceři. Tove je v Káthmándú
a snaží se konat dobro. Když skončila s prací v Kongu, zůstala
tři měsíce v Linköpingu. Pak znovu odjela. Bydlela tady v novém bytě,
ale ani ten, ani město už nepokládá za svůj domov.
Malin by si přála, aby tu zůstala, aby studovala na univerzitě,
aby tu dělala cokoliv. Ale nic Tove neřekla, odvezla ji na letiště Arlanda,
u bezpečnostní kontroly ji objala a popřála jí štěstí.
Znovu ji viděla odcházet, hleděla na její záda. Utěšovala
se, že Káthmándú je lepší než Kongo a že na ni doma, v Linköpingu,
u naleštěného sporáku čeká Daniel.
Tove byla v Káthmándú, když tam došlo
k zemětřesení. Ale dětský domov, v němž pracovala, otřesy vydržel.
Odmítla se vrátit domů, řekla jen: „Jsem tu zapotřebí ještě víc než kdy
předtím. Musíš svou úzkost zvládnout, maminko.“
Země se otřásá, svět se někam řítí a já mám zvládat
úzkost?
Jak?
Malin by nejraději vstala, šla do bílé kuchyně
a připravila si šálek kávy v novém kávovaru. Ale už je moc pozdě
a ona se musí vyspat. Dosud bylo září klidné, ale kdykoliv se může něco
stát.
Lehne si na bok, na zádech cítí Danielovu paži.
Ne, takhle ne.
Otočí se k němu, foukne mu do ucha. Daniel se probudí
a vypadá unaveně, ale přesto se usměje a pošeptá jí: „Jsem tady,
Malin.“
Leží znovu na zádech a cítí jeho dech, hledí na nebe,
na hvězdy, na ohnivý ohon.
Tove slyší oknem poplach v Káthmándú, v duchu vidí
blikání neonových světel, vidí hromady sutin tam, kde býval dům.
V druhém patře dětského domova je jeden pokoj určen
smrti, v klidu tam leží těžce nemocné děti.
Občas odtud někdo vyjde živý, ale to se za dobu, co tu Tove
je, stalo jen asi dvakrát. Nejčastěji děti umírají na podvýživu a infekce,
které se beznadějně zakously do jejich těl a nedovolily jim vyrůst.
Umírají, i když se nechtějí vzdát, jako by smrt byla silnější než život už
od samého počátku a život, který dostaly, byl jen pouhým krátkým žertem.
Pokud byli chudí před zemětřesením, teď je všechno mnohem
zoufalejší.
Tove pohladí Tsingtsena po čele.
Jeho tříleté tělíčko pustoší infekce. Vir, který děti
v západním světě zvládají. Právě mu vyměnila infuzi a on na ni hledí
unavenýma hnědýma očima. Střet s takovým utrpením se téměř nedá vydržet,
ale Tove pohled neodvrátí, protože je tady právě proto, aby přemohla jeho
osamění a bolest.
Proto tu unavená a prochladlá sedí v místnosti
s kamennými stěnami, v níž umírá malý chlapec.
Tsingtsen sem přišel dřív než ona.
Před rokem? Před dvěma? Neví.
Někdo ho nechal přede dveřmi dětského domova. Občas se
stává, že ráno u dveří se najdou děti, tiché, omámené tradičním nápojem rakis.
Bezejmenné.
Jeptišky mu daly jméno Tsingtsen.
Tady se naučil říct slovo máma.
Hlasitě ho volal, když běžel přes malý dvorek dětského
domova obehnaný zdí nebo když usínal. Říkal jí mami.
Ráda ho nosila přes dvůr do místnosti určené ke spaní, hrála
si s ním — asi až příliš, protože vedoucí domova ji napomenula, že se
mu nemá věnovat víc než ostatním. Něco takového nikdy neskončí dobře
a jiné děti si toho všimnou.
Tsingtsen byl podvyživený a nemocný, už když Tove
přišla do domova. Nakazil se infekcí a pak další. Nyní marně bojuje se
třetí nemocí a ona s ním sedí v pokoji smrti.
„Teď tě potřebuje,“ řekla jí představená, jeptiška
s bílým bezvýrazným obličejem.
Tove ho bere za lehoučkou ruku, rozhlíží se po pokoji,
zaslechne troubit nějaké auto.
Ještě pořád dýchá. Takže je pořád naděje.
Přeje si tomu věřit.
Je tady sto padesát dětí. Rodiče většiny z nich žijí.
Jejich matky a otcové pracují na Středním východě. Nebo v Singapuru.
Nebo ve velkých indických městech. Otcové na stavbách, matky jako služky nebo
prostitutky. Vydávají se na cestu, aby svým dětem opatřili lepší život,
nechávají je u svých rodičů, kteří však péči o ně nezvládají
a opouštějí je přede dveřmi domova.
Někdy je tu nechávají i samotní rodiče. Nedokážou je
uživit. Nebo své děti opouštějí kvůli vlastním snům a já jim to nemůžu mít
za zlé, říká si Tove. Protože tady nemají vůbec nic.
Je tu jen nezaměstnanost, chudoba, korupce.
Rozbitá země.
Některé děti mají otce, který přišel o život na stavbě,
nebo matku, kterou zabila domácí paní v Hongkongu ze vzteku, že jí byl
manžel nevěrný.
Rodiče některých prostě zmizeli.
Když je člověk chudý, smrt může přijít jakkoliv.
Tove se snaží myslet na něco jiného.
Na matku. Na Daniela. Minulý týden se spolu viděly přes
Skype a zdálo se, že je všechno v pořádku. Matka už přijala, že jsem
tady, ani se nezeptala, kdy se vrátím domů.
Kde jsem doma?
Začíná pršet. Těžké studené kapky padají na tenkou plechovou
střechu a dolů, do Káthmándského údolí.
Tsingtsen zavřel oči. Ale dýchá.
Tove pouští jeho ruku, zavírá oči a cítí únavu
v celém těle.
Eldjägarna
Copyright © Mons Kallentoft, 2015
First published by Forum Bokförlag, Sweden
Published by arrangement with Nordin Agency AB, Sweden
Translation © Eva Nováčková, 2018
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018
ISBN 978-80-7577-394-4
Žádné komentáře:
Okomentovat