„Je až neuvěřitelné, kolik může žít v malém městečku
bizarních postaviček...“ podivuje se v úvodu jedné ze svých mikropovídek
kunsthistorik a kurátor Jiří Machalický. Pochopení pro lidskou výstřednost a
podivínství se promítá do souboru krátkých próz, které ve svém celku tvoří
jakýsi soukromý kabinet kuriozit. Úsporně načrtnuté obrázky lidí a situací,
které utkvěly v archivu autorovy paměti, výtečně doplňují ilustrace Jakuba
Janovského.
První z textů vznikl v létě roku 2008 v Itálii ve vzpomínce
na zemřelého kamaráda, a další během let pozvolna přibývaly. Autor se v nich
vrací do až školních let či do osmdesátých let, kdy nastoupil jako správce
depozitáře v pražské Národní galerii, ale s vítanou bezprostředností zachycuje
i momentky, v nichž se objevují různé postavy a postavičky z centra i okraje
soudobé výtvarné scény.
Vydává nakladatelství Plus.
Ukázka z knihy:
Upřímnost
(Namísto předmluvy)
Mám rád spisovatele, kteří mě nepřímo vybízejí, abych taky
ně-co napsal. Stačí si přečíst pár stránek a začínám mít pocit, že i já jsem
spisovatel, že stačí vzít tužku do ruky nebo si sednout k počítači. Ale pak se
zas jako tolikrát předtím myšlenky rozpadnou. Opět nastává v hlavě prázdno,
najednou mě nenapadá nic, co by stálo za to. Ke spisovatelům, kteří mě přímo
okouzlili, patří Thomas Bernhard. Jeho naprostá upřímnost vede ke klamné
domněnce, že stačí jen se rozhodnout nic nezatajovat a hned je o čem psát. Na
chvíli se může zdát, jako by nebylo nutné nic jiného než se ke všemu přiznat, a
z člověka je autor. Ale zbývá otázka, jestli takové upřímné vyznání vůbec bude
někoho zajímat. Je to jen první a bezpodmínečný předpoklad. Když člověk píše
se strachem, že se snad až příliš otevře, že se přece nemůže svěřovat všem,
může na psaní rovnou zapomenout.
Jenže když se někdo rozhodne, že skončí s autocenzurou, má
za sebou jen první krok. Pak musí následovat další. Jistě nemá smysl se
svěřovat s banalitami, k nimž dojde každý druhý. Ale možná, že když se píše
opravdu otevřeně, má to svůj smysl a nakonec to svědčí i o určité odvaze. Ta je
pro psaní samozřejmě jednou z dalších základních podmínek. Zároveň však může přinést roztržku s těmi nejbližšími – to když zjistí, jak je
vidíte, jak to vlastně je s vašimi vztahy. Možná budou překvapeni, když po
létech zjistí, jak je vnímáte a jaké city k nim ve skutečnosti chováte. Je
nutné si tedy vše dobře rozmyslet, než se stanete „upřímným spisovatelem“. Není
to totiž bez rizika.
Opustit „život ve lži“ je svým způsobem pozitivní krok,
avšak je třeba myslet na následky. Upřímnost může přinést značné nepohodlí,
můžete ztratit některé přátele, není ovšem vyloučené, že získáte jiné. Sám
většinou upřímný být neumím, těžko se mi říkají nepříjemné věci, ale pak se
zase svíjím, že jsem mlčel. Často prostě nemám chuť komplikovat si život,
jenže tím víc si ho nakonec stejně zkomplikuju.
Co s tím? Od zítřka začínám. Každému vpálím všechno pěkně
bez obalu. Jsem zvědav, co to způsobí, a taky, co tomu všichni řeknou.
Text © Jiří Machalický, 2018
Illustrations © Jakub Janovský, 2018
ISBN 978-80-259-0822-8
Žádné komentáře:
Okomentovat