Podivuhodný svět Zdeňka Buriana

Kniha pokračuje v systematickém prezentování díla českého mistra dobrodružné ilustrace, s nímž začala monografie Dobrodružný svět Zdeňka Buriana (Plus, 2016). 
Princip je stejný – vyčlenit z rozsahem obrovského díla významný autorský, popř. žánrový korpus a uvést jej do nových souvislostí. V této knize je shromážděn jeden z největších Burianových ilustračních celků – ilustrace k česky a slovensky vydanému dílu Julese Verna. Ilustrace z valné většiny vznikaly v mistrově nejlepším tvůrčím období od poloviny třicátých let do konce let čtyřicátých a dohromady skládají triumfální celek, který překvapí sběratele a nadchne čtenáře Julese Verna i dobrodružné literatury vůbec. 

Sestavili Ondřej Müller a Rostislav Walica. Úvod Ondřej Müller, další texty napsal Ondřej Neff.

Vydává nakladatelství Plus (EAN 9788025909249).

Ukázky z knihy:

Vzhůru do Arkádie!

Ondřej Müller

Pro sběratele verneovek představuje vysněnou Arkádii zbavenou všech starostí a chmur útulná ztichlá knihovna, v níž jsou zbrusu nové (rozuměj dosud nečtené) česky vydané verneovky shromážděny všechny pohromadě v úhledných řadách na policích (bez prachu!), včetně veškerých variant vydání – samozřejmě s nepoškozenými přebaly, kartonovými pouzdry, brožovanými edicemi s ještě nerozřezanými archy a se všemi edičními záludnostmi, kterých kupříkladu Jos. R. Vilímek během své vydavatelské činnosti vytvořil dost a dost. Na druhou stranu taková sbírka pro sběratele v životě vezdejším pozbývá ceny. Je totiž veskrze kompletní a úplná, sama o sobě dokonalá a nepotřebuje již sběratelovu laskavou péči. Pro opravdového sběratele musí zůstat dokonalá sbírka snem, aby měl stále po čem toužit, aby mohl stále s vášní a chvějícím se srdcem zkoumat nabídky antikvariátů a jiných sběratelů a hledat ten poslední chybějící kousek – dokonale „nečtený exemplář“ či dosud „neznámou variantu přebalu“ v bezvadném stavu. Téměř se zdá, že Vilímek při vydávání Verna s šelmovským úsměvem záměrně vytvořil desítky odlišností, aby celé generace sběratelů a bibliofilů měly neutuchající potěšení při jejich sbírání a katalogizaci.

Dílo Julese Verna je široširým vesmírem, jejž lze po celý život objevovat, čeští vydavatelé v čele s Vilímkem mu propůjčili nekonečnost. A Zdeněk Burian? Vrcholné ilustrace k Vernovu dílu vytvořil v letech 1936 až 1949 – počínaje korpusem kvašů ke Dvěma rokům prázdnin a konče téměř symbolickým torzem k Plujícímu ostrovu. V těchto třinácti letech se naše země, Evropa i svět dokonale proměnily – válkou, komunistickým pučem, ale i technickým pokrokem. Nač asi myslel malíř, když dokončoval kvaše k Tajuplnému ostrovu a z rozhlasu slyšel o tom, jak se schyluje k válce? S jakými pocity maloval zšeřelé výjevy z románu Nový hrabě Monte Christo a přitom se dovídal zneklidňující zprávy z evropských bojišť? S jakým sebezapřením či snad nejistotou dokončoval brilantní kvaše a pérovky k titulu Zemí šelem, když tušil, že Vilímkovo nakladatelství nebude mít v novém režimu dlouhého trvání?

Ilustrace ke knihám Julese Verna tvoří v rámci rozsahem obrovského Burianova díla uzavřený celek a reprezentují ve zkratce též jeho umělecký vývoj. Stojí na rozhraní dvou epoch – vycházejí z romantických rytin, jež zdobily Vernovy příběhy na počátku 20. století, a zároveň se inspirují fotografií, filmem a zcela novým „širokoúhlým“ vnímáním světa po druhé světové válce. Po válce, v níž zemřeli poslední Vernovi odvážní hrdinové, takže zůstala jen vzpomínka. A pro Zdeňka Buriana nikdy nenaplněná touha po dálkách, po exotice širého světa a po dobrodružství v neznámých končinách. Touha po hrdinech bez bázně a hany. Touha po dětství, které se nikdy nevrátí. Touha po dokonalé sbírce verneovek.

Jednotná obálka pro 3. řadu sešitových vydání verneovek. Praha: J. R. Vilímek, 1929. Kvaš, papír, 39 × 28,5 cm, PNP. 

> Černé Indie

Les Indes noires (1877)

J. R. Vilímek, 1928

Do vernovského podnikání nakladatele Josefa Richarda Vilímka se Zdeněk Burian zapojil v roce 1928, tedy rok poté, co pro něj jako ilustrátor začal pracovat. Pro tento významný pražský nakladatelský dům nebylo vydávání děl Julese Verna (1828 až 1905) ničím novým. První verneovku vydal Vilímek už v roce 1890, od roku 1892 dokonce získal výhradní právo na české překlady nových knih tohoto oblíbeného autora a koncem dvacátých let jich měl v nabídce už na čtyři desítky.

Černé Indie se rozhodně neřadí mezi ty nejznámější a nejčtenější. V několika ohledech je ale tato verneovka výjimečná. Jako jedna z mála se odehrává v Evropě, konkrétně ve Skotsku, a ústředním námětem je v ní dolování uhlí. Není bez zajímavosti, že spisovatel, jenž si za jeviště svých románů zvolil celou plochu zeměkoule i její kosmické okolí, ve skutečnosti cestoval jen zřídka, a právě Skotsko je jednou z nemnoha cizích zemí, jež osobně navštívil. V tamějších dolech mohl najít inspiraci pro svou vizi fantaskního Coal-City, města vybudovaného v obří jeskyni Nová Aberfoylie více než 400 metrů pod zemským povrchem na břehu Malkomského jezera. Srdcem osídlení je elektrárna, která napájí proudem celé město, ale i důl, včetně železnice, po níž se vytěžené uhlí vyváží 11 kilometrů dlouhým tunelem. Horníci svoje město natolik milují, že je ani nebaví vycházet ven na světlo boží. Pro takto přemrštěné nadšení a oddanost budovatelské práci v podzemí bychom předobraz v podmínkách dobových skotských důlních slojí hledali opravdu jen těžko, a proto není divu, že ani pro čtenáře není tento utopický motiv zvlášť atraktivní.

V cyklu Vernových Podivuhodných cest představují Černé Indie šestnáctý svazek a datem svého prvního vydání v roce 1877 spadají do spisovatelovy nejproduktivnější éry. Do pojetí celé knihy se promítají jeho iluzivní představy o ideální společnosti, v níž pilně pracující občané radostně následují své moudré a slušné vůdce. Alespoň trochu dramatičtější zápletku do této nevěrohodné selanky vnáší podivín jménem Silfax, který žije v útrobách dolů obklopen svými cvičenými sovami. Sovy jsou původcem zdánlivě nadpřirozených úkazů, které děj obohacují o napětí a nebezpečí. Verne s oblibou pracoval s motivem nadpřirozena, které je posléze demaskováno, když je odhalena pravá podstata věcí, vysvětlitelná pomocí přírodních jevů a technických vymožeností.

Dramatickou scénu se sovou si vybral i Zdeněk Burian pro svou ilustraci určenou na přebal čtvrtého vilímkovského vydání románu v překladu Františka Serafínského Procházky. Úplně poprvé ale Černé Indie vyšly česky u nakladatele Františka Kytky už v roce 1877. Překladatel Pavel J. Šulc právě vydaný francouzský originál „volně vzdělal“, přičemž název převedl z francouzštiny doslovně. Nevzal v potaz přenesený význam tohoto slovního spojení, odkazující na na anglický výraz „Black Indies“. Tím se označovaly uhelné revíry ve Skotsku, které Verne navštívil. Přesnější název by mohl znít Černá kolonie.

Černé Indie. Praha: J. R. Vilímek, 1928. Kombinovaná technika, papír, 31,5 × 28 cm, PNP. 

> Dobrodružná závěť

Mirifiques aventures de maître Antifer (1894)

J. R. Vilímek, 1928

Ve francouzském soupisu verneovek bychom přesný ekvivalent názvu Dobrodružná závěť hledali marně. Nakladatel Vilímek totiž názvy románů, které mu připadaly málo přitažlivé, nemilosrdně měnil. Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera doznala změny již v roce 1894, v němž Vilímek vydal český překlad hned téhož roku, kdy se poprvé dostal na pulty francouzský originál. Tou dobou už Vernovy tvůrčí síly citelně slábly a na příběhu je to znát, vedle jeho nejlepších děl působí jako pouhý odvar. Motiv neúplných zeměpisných souřadnic, a dokonce i prvek vodou poškozeného dokumentu již dříve mistrovsky zpracoval v Dětech kapitána Granta z roku 1868. Tam poutníci sledují zeměpisnou šířku v naději, že objeví trosečníka, zde se po čertech ďáblech plahočí vysloužilý kapitán pobřežní plavby Pierre Servan Malo Antifer a podněcuje ho přitom mnohem přízemnější vidina pokladu po bohatém Kalmykovi, pašovi z Káhiry.

Tentokrát dobrodružná pouť nevede kolem celé zeměkoule, Antifer se společníky se kodrcá z normanského Saint-Malo po ostrovech rozesetých od Hormuzské úžiny přes skotské pobřeží až po Špicberky. Na každém z nich ale namísto kýženého pokladu čeká jen další listina se souřadnicemi dalšího ostrova, a když dobrodruzi dospějí na poslední, listina slibující prozradit místo pokladu je nenávratně poškozena. Problém vyřeší snoubenka Antiferova synovce – doposud nalezené ostrovy totiž leží na kružnici a ten správný ostrov s pokladem musí ležet v jejím středu. Myšlenka byla správná, pochopitelně se ale vyskytl háček, který svou zlomyslnou povahou také patří do vernovské zbrojnice. Kalmyk paša sice svůj poklad zabezpečil důvtipně, avšak zakopal ho na sopečném ostrůvku Julie, který se působením vulkanických sil v roce 1831 vynořil z mořského dna, jenže vzápětí se do hlubin zase vrátil. Motiv pohádkového bohatství, jež hrdinům o vlásek unikne, se objevuje i v řadě jiných verneovek. O největší bohatství šlo v Honbě za meteorem, marné pátrání po skrytém odkazu je skvěle popsáno ve Hře o dědictví. Každého jistě napadne, proč Kalmyk paša vymyslel pro své dědice takový geograficko-cestovatelský hlavolam. Smysl byl výchovný. Velmož předpokládal, že náročná cesta, již budou muset jeho potomci podstoupit, prověří jejich charaktery a že během ní budou muset prokázat schopnost porozumění a spolupráce. Upevňování charakterů je jedním z příznačných rysů celého vernovského díla a na tento motiv v něm narazíme bezpočtukrát.

Ve Vilímkově Velké řadě verneovek je tento román uváděn jako dvacátý v pořadí. Žlutočervený přebal od třiadvacetiletého ilustrátora mohl pravidelné abonenty řady překvapit svými jednoduchými, a přesto působivými liniemi, dlouho byli zvyklí na ornamentální přebaly zdobené motivy z původních francouzských rytin. Nicméně už první svazek Velké řady Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy byl nově opatřen přebalem od Jiřího Wowka, dnes známého spíše jako ilustrátora Trosky a Burroughsova Tarzana, poté následovaly obálky od Slávy Kinera. S Burianem však nastoupila zcela jiná liga.

 

Dobrodružná závěť. Praha: J. R. Vilímek, 1928. Kombinovaná technika, papír, 29,5 × 26 cm, PNP.

  

Tom Gauld: Pečeme s Kafkou

Komiksové stripy (nejen) pro knihomoly

Britský humor, ostré pero a nezaměnitelný vizuální styl jednoho z nejtalentovanějších kreslířů současnosti. Týden co týden kreslí Tom Gauld stripy pro britský deník The Guardian. Vynalézavě v nich mísí literární kritiku s pop-kulturními odkazy a vtipnou zkratkou komentuje literární svět. Dozvíte se třeba, jak vypadá dron-kniha, že jedním z archetypů hrdinky je kyborgyně, že častá chyba nezkušených autorů detektivek je málo podezřelých nebo jaksi žádná vražda…

Ilustrátor a komiksový kreslíř Tom Gauld se narodil v roce 1976 a vyrostl ve skotském hrabství Aberdeen. Kromě listu The Guardian pravidelně přispívá svými komiksovými stripy do periodik The New York Times a The New Scientist.

Knižní výbor ze stripů vydává nakladatelství Plus (EAN 9788025909973). 
Přeložila Michala Marková.

Ukázky z knihy:

Denis Thériault: Pošťákova snoubenka

V montrealské Bukové ulici, v bistru U Madlenky pracuje půvabná dívka Tania. Víří mezi stoly jako tanečnice a hosté ji mají rádi. Jen ten, do nějž je potají zamilovaná, jako by ji snad ani neviděl. Plachý pošťák Bilodo, pohroužený sám do sebe, krouží u baru kaligrafické tahy a skládá japonská haiku... Až jedné bouřlivé noci zasáhne jejich životy událost, jež všechno změní. Jejich osudy se nerozlučně propletou a oba vstoupí do světa, kde nic není takové, jak se zdálo. Pošťákova snoubenka vrací ke čtenářům postavy z románu Podivuhodný život osamělého pošťáka (česky 2017) a dovoluje jim podruhé vstoupit do světa lyrické prózy, v jejíchž vírech je tak příjemné a snadné se ztratit.

Knihu quebeckého autora vydává v překladu Anny Melicharové nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Nastal už duben a Tania právě sklidila nádobí z místa, které Bilodo opustil, aby si odskočil na záchod, když tu našla na pultu složený list papíru, na němž bylo napsané její jméno. „Konečně,“ vydechla, neboť se domnívala, že jde o slíbené haiku. Na tu báseň čekala celé týdny a potom měsíce, s postupně slábnoucí nadějí, až nakonec došla k závěru, že Bilodo na vše zapomněl. Tania rozložila lístek celá žhavá, aby si konečně přečetla, co Bilodo dával dohromady celou zimu:

Některé růže

sedm let krásu tají

už dávno tomu

co zatoužil jsem prvně

vyznat vám svoji lásku

Tania měla pocit, že jí andělský chór zahřímal přímo d uší své Gloria. Celá rozechvělá radostí hraničící s extází se šla postavit před toalety, z nichž se za okamžik vynořil zaskočený Bilodo. Tania mu poděkovala za to nádherné překvapení a s rozpálenými tvářemi se mu svěřila, že k němu cítí totéž. Bilodo se ohromeně zadíval na báseň, kterou tiskla k bušícímu srdci. „Musím už jít,“ zadrmolil.

Tania si uvědomovala, kolik odvahy muselo podobné vyznání lásky stát tak plachého člověka, jako je on, a prozatím po něm tedy nic víc nechtěla, pouze ho obdařila tím nejzářivějším úsměvem, jakého byla schopna, když ve viditelně pohnutém rozpoložení odcházel z restaurace.

Odpoledne strávila ve stavu beztíže. Četla stále dokola tu podivuhodnou báseň, obsahující pět veršů místo tří, jež právě pozvedla její život na zcela jinou úroveň.

Díky svým nedávným výzkumům poznala, že se jedná o jeden ze starobylých útvarů japonské poezie: šlo o tanku, vznešenou předchůdkyni haiku. Tanka se skládá ze dvou částí; první, tercet o sedmnácti slabikách, tvoří vlastně haiku, k němuž se potom připojí dvojverší tvořené dvakrát sedmi slabikami, jež přichází jako odpověď na první část a zároveň jí dodává nový rozměr. Na rozdíl od haiku, které se obrací přímo na smysly a věnuje se popisu přírody, se tanka zabývá vznešenými tématy, jako je smrt nebo láska. Tania pochopila, proč Bilodovi trvalo tak dlouho, než báseň napsal: pro vyznání svých citů se nechtěl spokojit s pouhým haiku, a tak si dal tu práci a seznámil se s tímto pro něj novým útvarem, užívaným pro vyjadřování hlubokých emocí.

Tania se vznášela na růžovém obláčku a celý večer zasvětila tvorbě tanky, jíž by odpověděla na tu Bilodovu, a vyslovila tak s vyváženým poměrem vášně a cudnosti, že je připravena se mu oddat:

Mé srdce čeká

na vaše ještě déle

a nezoufá si

Ovoce dlouhým zráním

získává sladkou příchuť

© La fiancée du facteur, 2016 – XYZ

© 2018, Albatros Media, a. s., for the present edition, through Allied Authors Agency, Belgium

Translation © Anna Melicharová, 2018

Cover design © Tereza Králová, 2018

Denis Thériault. FOTO: Pedro Ruiz 

Roman Helinski: Továrna na vafle

V továrně na vafle vládne čilý ruch, vše běží v zajetých kolejích, vafle přijíždějí na páse a ženské je balí do krabic... Pak ale přichází narušitel! Arka Narovski – vysoký, charismatický, tajuplný. Atmosféra v továrně rázem začne houstnout a výroba tuhnout jako vafle v peci. Podvratná činnost nového zaměstnance vyústí ve stávku, zastavení výroby, dokonce i požár továrny. Lze napravit napáchané škody a rozjet se znovu po starých kolejích? Nebo je stav nenávratný?

Nadčasový román o tom, jak snadno lze oklamat masy, ale také o touze nechat se mást.

Roman Helinski (* 1983) je nizozemský spisovatel a novinář. Debutoval roku 2014 románem Květák z Černobylu. Jeho druhý román Továrna na vafle (2017) okamžitě vyvolal senzaci mezi čtenáři a kritici ho přirovnávají k Orwellově Farmě zvířat.

Z nizozemštiny přeložila Blanka Juranová. Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Je jejich práce za trest? Den co den kontrolují ženské z továrny vafle projíždějící na páse. Pátrají po příliš silných nebo příliš tenkých vaflích, po exemplářích, které jsou příliš hnědé nebo naopak příliš světlé. Dobré vafle jsou od sebe s hromovým rámusem odříznuty a potom naskládány na sebe. Vrstvu za vrstvou vyplivuje balicí stroj balíčky s vaflemi do předem složených krabic. Když balíčky dosáhnou okraje, ženy krabice zvedají a staví z nich věže na paletách. Plné palety se naloží do náklaďáků připravených rozjet se po celém Nizozemsku.

Část vaflí se dostane dokonce do zahraničí, jedou do Belfastu, Casablanky, Kyjeva a brzy možná do Tokia. To poslední ředitel zrovna oznámil na schůzi zaměstnanců v kantýně. Když tu slavnostní novinku sděloval, postavil se na židli, aby ho všichni viděli a slyšeli.

Ráno ženské začínají o půl sedmé. O půl druhé mají hotovo, takže je dost času, aby už doma čekaly na svou drobotinu, až přijede na kole ze školy. Kromě pecmistra Wannese a skladníka Patricka pracují v továrně jenom ženy. Jistě, občas se objeví mužský brigádník, ale muži nejsou stavění na fyzické a duševní výzvy ve výrobní hale.

Všichni nováčci si v prvních dnech zoufají. Brzy je začne bolet za krkem od zírání na vafle na pásu, na ten nekonečný proud vaflí. Při skládání krabic je tuhý karton řeže do prstů a zápěstí. Jejich netrénované svaly na rukou se třesou pod vahou plných krabic, které musí pravidelně zvedat nad hlavu, aby je položili na ostatní krabice. Spousta nováčků během pár hodin uteče na záchod nebo ven z továrny. Nikdo se za nimi nežene, nikdo se nepokouší takové lidi udržet na palubě: kdo nepodává výkon, udělá líp, když odejde.

„A je vymalováno,“ říká vždycky Julie. „Ten nebyl ze správnýho těsta, to jsem viděla hned.“

V kantýně se stálí zaměstnanci sází. „Ty to vydržej nejvýš dva dny,“ tvrdí Sjaan o třech děvčatech těsně po škole. Trojice všem řekla, že chce v příštích měsících péct vafle, ale sotva za pár hodin skučí ta nejmenší, že se jí ozval tenisový loket. Třetí den už se ani jedna neobjeví. Třetí den je zlomový: kdo se dostaví, je na dobré cestě chvíli zůstat.

Skoro všechny ženské z továrny bydlí se svou rodinou na okraji města ve stejné čtvrti. Na jaře a v létě se venku na dlouhých šňůrách suší čerstvě vyprané bílé pracovní pláště. Ženské perou pláště podle stálého rozpisu za malý příspěvek, který se dává do společné pokladničky. Domy kolem náměstíčka mají  jeden vedle druhého malou předzahrádku, velkou tak akorát, aby se vedle lavičky dal zaparkovat skútr. V létě společně organizují grilování a nikdo ze sousedů neprudí, jestli by ta muzika nešla ztišit, protože se účastní všichni. Pokud ještě někde visí nějaké bílé pláště, ženské je ze šňůr sundají, aby na příští směně nebyly cítit po šašliku.

Továrna na vafle leží v nedaleké průmyslové zóně, schovaná mezi autosalony a velkoobchodem s perskými koberci. Je to bílá obdélníková budova s komínem a vzpřímenou, křiklavě žlutou plastovou vaflí na střeše.

Ráno těsně před půl sedmou přijíždějí ženské na skútru nebo autem na parkoviště před továrnou. Matylda je jediná, kdo jezdí na kole, cesta jí trvá zhruba deset minut. Všechno je tak, jak to tam předchozí den zanechaly. Na parkovišti v rohu, kde se vždycky kouří, se na zemi povalují cigarety, ve skříních na chodbě čekají pečlivě složené bílé pláště v různých velikostech, na policích stojí černé boty s ocelovou špičkou.

Když vcházejí dovnitř, přejí si všichni dobré ráno. Pravidlo, které zavedl ředitel. Kdo nepozdraví, je předvolán do kanceláře a je zle. Takže se na sebe lidé usmívají, když parkují skútr do dřevěného, příliš nízkého přístřešku, o který se často praští do hlavy, a zdraví se, když si před zrcadlem na chodbě cpou lokny do sítěk na vlasy, protože pro ředitele je nepředstavitelné, že by konzument v Belfastu nebo v Kyjevě našel v balíčku vaflí lidský vlas. Se zvlášť velkou pozorností se ženské usmívají na ředitele. Ten každé ráno v deset hodin přijíždí na parkoviště ve velkém černém autě a brzy nato se objeví ve výrobně, aby udělal inspekční kolečko. Za tímto účelem si obléká tmavomodrý pracovní plášť, který sundává hned, jakmile opustí pracoviště. Plášť visí na zvláštním háčku na chodbě.

„Musíš se na něj smát tak mile, aby ti viděl zuby,“ vysvětlují ženské nováčkům a potom to samy předvedou: usmějí se a odhalí zuby. Často se objeví zchátralý, zabarvený chrup s korunkami a výplněmi. Kromě Matyldy, která má krásné zuby, bílé, jako ze slonoviny.

Ta má štěstí.

„V luftě je plno cukru,“ tvrdí už léta ženské z fabriky. „A ty výpary z něj nám žerou zuby.“

Když je příznivý vítr, nese se vůně přes celé město.

„Cítíš tu krásnou vůni,“ říkají lidé. „Zase pečou vafle.“

A tak to je. Protože jestli je něco v životě ženských z továrny na vafle dané, pak je to určitě fakt, že z pece pořád vyjíždějí vafle. A budou vyjíždět i nadále.

DE WAFELFABRIEK

© Roman Helinski, 2017

Translation © Blanka Juranová, 2018

Cover design © Tereza Králová, 2018

ISBN 978-80-259-0952-2

Autor při prezentaci originálního vydání Továrny na vafle.

Stanisław Lem: Planeta Eden

Když raketa se šesti astronauty – Koordinátorem, Inženýrem, Chemikem, Fyzikem, Kybernetikem a Doktorem – havaruje na dosud neprobádané planetě, jako zázrakem všichni přežijí. Během několika průzkumných výprav nacházejí známky civilizace, ovšem takové, která rajský Eden nepřipomíná ani zdaleka. Hrůzná opuštěná továrna, která vyrábí a zase ničí vlastní produkty, masový hrob, děsivé město… To vše v posádce lodi vyvolá dojem degenerované a trpící civilizace. Vše vyvrcholí, když se s jedním z „Edeňanů“ střetnou tváří v tvář… Před astronauty tak stojí zásadní otázka – mají zasáhnout ve prospěch utlačovaných, nebo se raději vyhnout otevřenému konfliktu a hledat cestu domů? Všichni členové posádky teď vědí, že mají v rukou osud celé jedné planety…

Planeta Eden není jen příběhem o střetu lidské a cizí civilizace, je to také příběh obrovského morálního dilematu, kterému posádka čelí a které nemá správné řešení. Jak píše František Novotný ve svém doslovu,„V Planetě Eden se Stanisławu Lemovi poprvé podařilo na vědecké bázi skloubit klasické téma sci-fi se specifickými morálními problémy, jež by kontakt s mimozemšťany přinesl. Planeta Eden tak svým analytickým charakterem přesahuje nejen žánr sci-fi, ale rámec beletrie vůbec.“

Přeložil Jaroslav Simonides. Vydává nakladatelství Plus, které už letos vydalo Lemovy Příběhy pilota Pirxe.

Ukázka z knihy:

Ve výpočtech byla chyba. Nepřeletěli nad atmosférou, ale srazili se s ní. Raketa probíjela vzduch s rachotem, od něhož praskaly bubínky. Vmáčknuti do lehátek cítili, jak jsou tlumiče stlačeny na doraz, přední obrazovky se potáhly plameny a zhasly, chomáč rozpálených plynů narážejících na špičku zaplavil vnější objektivy, brzdění bylo nedostatečné a opožděné.

Navigační kabinu naplnil pach přehřáté gumy, pod tlakem decelerace ztráceli zrak i sluch, to byl konec, ale ani na to nemohl nikdo myslet, nedostávalo se jim sil, aby zvedli hrudník, nabrali dech, dělaly to za ně do posledního okamžiku pracující kyslíkové pulsátory, vháněly do nich vzduch jako do praskajících balonů. Vtom rachot utichl.

Rozsvítila se nouzová světla, po šesti z každé strany, lidé se svíjeli, nad ukazatelem pohonu červeně hořel poplašný signál, tabulka byla prasklá a smáčknutá jako harmonika, kousky izolace, střípky plexiskla se s šelestem přesýpaly po podlaze, nic nedunělo, všechno zaplavoval temný, mohutnící svistot. „Co se…“ zachroptěl Doktor a vyplivl gumový náustek.

„Lež!“ varoval ho Koordinátor, který upíral oči na poslední nepoškozenou obrazovku.

Raketa udělala několik kotrmelců, jako kdyby do ní třískl obléhatelský beran, nylonové sítě, do nichž byli zamotáni, zadrnčely jako struny, chvilku se všecko kolébalo jako na mrtvém bodě houpačky, která se postavila vzhůru nohama, a pak zaduněla rána.

Svaly, ztuhlé v čekání na poslední úder, povolily. Raketa, stojící na svislém sloupu tryskového ohně, sestupovala pomalu dolů, trysky konejšivě duněly, trvalo to několik minut, pak proběhl stěnami záchvěv. Vibrace byly čím dál silnější, jistě se rozkmitaly ložiskové závěsy turbín. Pohlédli na sebe. Nikdo nic neříkal. Věděli, že na tom, jestli se rotory nezavaří, jestli vydrží, záleží všechno.

Celá navigační kabina se otřásala, jako by do ní zvenku bušil šílenou rychlostí ocelový buchar. Silná vypouklá čočka poslední obrazovky se vmžiku pokryla hustou pavučinou trhlin, její fosforeskující kotouč zhasl, v matném, zdola dopadajícím svitu nouzových světel viděli své vlastní, zvětšené stíny na oblých stěnách, dunění přešlo v táhlý řev, pod nimi něco chrčelo, praskalo, štípalo se, trup rakety, zmítaný nestvůrnými smyky, se řítil, řítil, osleplý, mrtvý, skrčili se, zatajili dech, naprostá tma, chaos, vtom byla jejich těla odmrštěna na celou délku nylonových lan, nedosáhla však až k rozbitým přístrojovým deskám, o něž by se rozdrásala, zůstala viset šikmo a pomalu se houpala jako těžká kyvadla…

Raketa se převalila jako padající hora, ten rachot byl vzdálený a dutý, vymrštěné hroudy hlíny s lehkými nárazy sklouzly po vnějším pancíři.

Všecko se zastavilo. Pod nimi syčela potrubí, něco bublalo ohlušivě, rychle, čím dál rychleji, šum vytékající vody, smíšený s pronikavým sykotem, jako by na rozpálené pláty kapala nějaká tekutina.

„Žijeme,“ řekl Chemik. Řekl to v naprosté tmě. Nic neviděl. Visel ve svém nylonovém příkrovu jako v pytli, ze čtyř stran uvázaném na provazech. Znamenalo to, že raketa leží na boku. Kdyby stála, bylo by lehátko vodorovně. Cosi cvaklo. Kalný, benzinový plamínek starého Doktorova zapalovače.

„Posádka?“ zeptal se Koordinátor. Jedno lano jeho sítě prasklo, otáčel se zvolna, bezmocně. Natahoval ruku skrz oko nylonového kokonu, ale nadarmo se pokoušel zachytit něčeho, co by vyčnívalo ze stěny.

„První,“ řekl Inženýr.

„Druhý,“ ozval se Fyzik.

„Třetí,“ hlas Chemika.

„Čtvrtý,“ promluvil Kybernetik. Držel se za čelo.

„Pátý,“ skončil Doktor.

„Všichni. Gratuluju.“ Koordinátorův hlas byl klidný. „Automaty?“

Odpovědí bylo ticho.

„Automaty!“

Ticho.

Zapalovač začal Doktora pálit do prstů. Zhasl jej. Zas zavládla tma.

„Vždycky říkám, že jsme z lepšího materiálu,“ prohlásil ve tmě Doktor.

© Tomasz Lem 2018

Translation © Jaroslav Simonides – heir, 2018

Epilogue © František Novotný, 2018

Cover design © Milan Malík / www.mimo.cz, 2018

ISBN 978-80-259-0876-1

Rupert Thomson: Ty a nikdo jiný

Bohémská a surrealistická Paříž meziválečné doby a odvážný poválečný odboj na normanském ostrově Jersey – to je pozadí, na němž se odehrává strhující příběh tvůrčí a milostné dvojice, která v minulém století revolučním způsobem posunula pojetí umění a genderu.

Před první světovou válkou se v provinčním francouzském městečku potkávají dvě mladé ženy. Talentovanou malířku Suzanne Malherbeovou naprosto okouzlí geniální, ale problémová Lucie Schwobová. Rozvine se mezi nimi tajný milostný poměr. Záhy dojde k neuvěřitelnému zvratu, když se matka jedné z nich provdá za otce té druhé. Již jako „sestry“ se přesouvají do Paříže a pod změněnými jmény – Claude Cahun a Marcel Moore – pronikají do těch nejoslnivějších společenských kruhů a stýkají se s významnými osobnostmi od Hemingwaye přes Dalího až po Bretona.

Rupert Thomson (1955) je anglický romanopisec. V českém překladu vyšla zatím jen jeho Kniha zjevení (2000).

Román Ty a nikdo jiný přeložila Kateřina Klabanová. Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Večerní koupel: 1940

Koupala jsem se v moři, když padla první bomba. Nechávala jsem se unášet naznak dál od pobřeží. Vzhlížela jsem k nebi bez mraků. Byl páteční večer koncem června. Jedno z letadel se stočilo k jihu nad Mont Fiquet a já rozpoznala na křídlech strohou temnou symboliku. Svastiku. Projel mnou strach a zlověstně se rozhučel, jako když se z úlu vyrojí včely. V mžiku jsem se napřímila, šlapala jsem vodu a dech se mi v panice zrychlil. Tak jako všichni na ostrově jsem tu chvíli v hrůze očekávala. A už je tady. Přeletělo tudy několik letounů, hodně vysoko, jako by se bály protiletecké obrany. Nevěděli snad, že odtud stáhli všechny vojáky a zůstalo tu jen civilní obyvatelstvo? Překvapila mě vlna a převalila se mi přes hlavu. I oceán jako by se zachvěl. Když jsem se znovu vynořila, stoupal nad východním výběžkem sloup dýmu v barvě melasy.

Zamířila jsem zpátky na břeh. Ruce a nohy mi zeslábly, ovládala jsem je jen stěží a i přes příliv mi trvalo celou věčnost, než jsem se alespoň o kousek přiblížila. Na pláži se srotil hlouček lidí. Další utíkali směrem k silnici. Claude si šla zaplavat o něco dřív. Teď už se nejspíš nahoře v ložnici celá maže krémem. Naše hospodyně Edna asi připravuje večeři a na okenní římse nad dřezem má postavenou skleničku s neředěnou whisky. Kocour se rozvaluje na terase, proto

že kamenná dlažba je ještě vyhřátá od sluníčka – nebo ho možná jako mě vyděsily výbuchy a utíkal se schovat dovnitř. Zato vlny se dál valily na pobřeží, beze spěchu, ba téměř líně, až mi jejich lhostejnost k tomu, co se děje, připadala nemístná.

Brodila jsem se mělčinou, když jsem zaslechla další vzdálenou ránu. Zněla nesměle, ale mně rozbušila srdce až v žaludku. Jindy bych se osušila na pláži, vychutnala bych si mra¬zení na kůži, poslední zbytky světla, klid. Namísto toho jsem popadla boty a osušku a běžela domů, připadala jsem si ne¬motorná a bylo mi nanic.

Než jsem doběhla k nájezdu do vody, nalétaly nad záliv další stroje, tentokrát mnohem níž, až bylo zřetelně slyšet chrčení motorů. Schovala jsem se za převrácenou veslici. Zarachotily kulomety a zvedly do vzduchu šplíchance jako ojíněnou řádku býlí. Přesto jsem se zastyděla, že se v sedmačtyřiceti chovám tak dětinsky, a rychle jsem zase vstala. Do zahrady jsem vrazila bočními vrátky. Claude jsem našla na vyvýšenině s výhledem na pláž. Vedle ní v trávě se válela hadice a voda dál tekla proudem. Stála tam v bílých plavkách, ruku v bok. Druhou držela zapálenou cigaretu. Připomínala generála přehlížejícího bitevní pole. Klidně těm letadlům mohla velet a rozhodovat, kam shodit bomby.

„Bylas v moři?“ zeptala se.

Přikývla jsem. „Jo.“

„Myslela jsem, že jsi nahoře.“

„Ne.“

„Takže jsi je viděla?“

Znovu jsem kývla.

„Já jsem viděla všechno,“ pokračovala. „Dokonce i pilotům do tváře.“

Mluvila klidně a vyzařovala z ní zvláštní sebejistota. Ten¬hle výraz už jsem u ní viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kdy a kde. Třásla jsem se na trávníku pod ní a z vlasů mi kapala voda. Mezi prsty u nohou mě píchala nakrátko posečená tráva.

„A víš, že mě to tak nějak povzneslo?“ Dívala se na východ, směrem k Noirmontu. Jasnou modrou oblohu špinil kouř. „Protože nás čeká zkouška.“

„Podle tebe jsme jich podstoupily málo?“

„Takovou ještě ne.“

Zpočátku měsíce se k nám donesly zvěsti, že Churchill se chystá obětovat Normanské ostrovy – byly příliš blízko kontinentální Francie a těžko by se bránily – ale na BBC o žádném takovém rozhodnutí zmínka nepadla. Přehled zpráv plnilo holedbání a hrozby. Němci už dorazili k Seině, sdělovalo se v nich, ale „naši chlapci“ budou čekat za vodou a „nezůstanou nacistům nic dlužni“. Krátce nato se pobřežím Normandie kousek od Granville mihly německé motorky a „naši chlapci“ ustoupili k Dunkerku. V polovině června, po stažení posádek z Jersey a Guernsey zpátky do Anglie, dostalo nabídku k evakuaci i civilní obyvatelstvo. Před radnicí se vytvořily dlouhé fronty a po telefonních linkách se nepřetržitě rokovalo, co a jak. Nastal čas drastických opatření. Na zahradě v Saint Helier se našli dva zastřelení psi a papoušek. Jeden pán přišel na letiště s obrazem od Picassa v podpaží. Manželka ho přes parno doprovázela v sobolím kožichu. Jiná zavazadla neměli. Na evakuační seznam se zapsala polovina obyvatelstva – přes dvacet tisíc lidí –, ale bailif Alexander Coutanche prohlásil, že zůstane, ať se děje, co se děje, a nakonec ostrov opustilo jen asi šest nebo sedm tisíc obyvatel. Následující týden jako by se všechno vrátilo do starých kolejí. Všudypřítomné ticho působilo tak náhle a děsivě – až bylo kolem prázdných domů téměř slyšet trávu růst –, nicméně my zbylí věděli, že nepotrvá dlouho a že po dopadu prvních německých bomb nás od okupace dělí jen pár dní, ne-li hodin.

„Asi jsi měla pravdu,“ nadhodila jsem. „Měly jsme od¬jet…“

Claude zavrtěla hlavou. „To jsme probíraly mockrát – a teď už je na to stejně pozdě. Není čím.“

„Já vím. Jenomže –“

Sešla z náspu. „Pojď sem.“ Vzala ručník a začala mě sušit. „Celá se klepeš.“

„To bude spíš leknutím,“ namítla jsem. „Letěla nade mnou,když jsem plavala.“

Přehodila mi osušku přes ramena a odváděla mě ze za¬hrady. Doma mi nalila koňak. Kopla jsem ho do sebe naráz. Později jsme vyšly na silnici a dívaly se směrem k hlavnímu městu, ale až na černou šmouhu kouře, kterou letní vánek odnášel k jihu, tam nebylo nic vidět. Letadla zmizela. Nebe ztichlo.

Během večeře k nám otevřeným oknem doléhalo šumění vln, sem tam, sem tam, až by člověk uvěřil, že se nic nestalo. Přesto jsme Ednu poslaly domů dřív s tím, že nádobí může dneska pustit z hlavy.

Copyright © Rupert Thomson, 2018

All rights reserved

Translation © Kateřina Klabanová, 2018

Cover design © Tomáš Cikán, 2018

ISBN 978-80-259-0872-3

Drago Jančar: Dnes v noci jsem ji viděl

Román nás zavede na zámek u Lublaně v čase války. Aby si jeho obyvatelé, manželé Veronika a Leo udrželi společenské postavení, jsou nuceni stýkat se s německými důstojníky. Zároveň ale tajně podporují partyzány. Tragický příběh mladé okouzlu­jící Veroniky, která jednoho dne záhadně zmizí, odkrývá pět vypravěčů. Všichni doplní dílek tajemné skládačky, ale každý na ni vzpomíná po svém – jako na extravagantní milenku, vznešenou nedostupnou dámu nebo milující dceru.

Čtivý, strhující příběh z období druhé světové války je inspirován skutečnými událostmi, po svém vydání otevřel dlouho odkládanou debatu o občanské válce, která v Jugoslávii probíhala na konci druhé světové války.

Román byl zatím přeložen do více než 10 jazyků a ověnčen několika cenami (cena Kresnik – nejlepší slovinský román roku 2010, Prix du Meilleur livre etranger – nejlepší zahraniční kniha roku 2011 v překladu do francouzštiny aj.), sám autor získal několik slovinských a mezinárodních ocenění (mimo jiné Prešerenovu cenu za celoživotní dílo (1993) nebo Herderovu cenu za literaturu (2003)).

Drago Jančar (* 1948) je nejznámějších slovinským spisovatelem současnosti. Vystudoval práva, živí se jako novinář, scénárista a spisovatel na volné noze. Mezi lety 1987 a 1991 se stal předsedou Slovinského centra PEN klubu, v němž přispěl ke slovinské nezávislosti. Od roku 1995 je mimořádným členem Slovinské akademie věd. Jeho romány, eseje, hry a povídky byly přeloženy do 18 jazyků a jeho divadelní hry nastudovala řada zahraničních divadel. V češtině vyšly jeho romány Galejník, Chtíč chtíc nechtíc a Polární záře; divadelní hry Halštat, Profesor Arnož a ti jeho a několik sbírek esejů.

Získal několik slovinských a mezinárodních ocenění, mimo jiné Prešerenovu cenu za celoživotní dílo (1993), Evropskou cenu za krátkou prózu města Augsburg (1994), Herderovu cenu za literaturu (2003) a cenu Jeana Améryho za esej (2007). Za román Dnes v noci jsem ji viděl obdržel cenu Kersnik za nejlepší slovinský román roku 2010 a v roce 2014 francouzské ocenění Prix du meilleur livre étranger za nejlepší zahraniční román přeložený toho roku do francouzštiny.

Drago Jančar bude hostem veletrhu Svět knihy.

Román Dnes v noci jsem ji viděl v překladu Kamila Valšíka vydalo nakladatelství Plus jako 25. svazek edice soudobé světové prózy Pestrá řada.

Ukázka z knihy:

Dnes v noci jsem ji viděl, jako by byla živá. Přicházela uličkou středem baráku, mezi pryčnami, na nichž ve snu klidně oddychovali moji druhové. Zastavila se u mé postele, chvíli mě zamyšleně pozorovala, trochu nepřítomně, jako vždycky, když nemohla spát a toulala se po našem mariborském bytě, postála u okna, sedla si na postel a znovu přešla k oknu. Co se děje, Stevo? řekla. Ty taky nemůžeš spát? Hlas měla tichý, hluboký, skoro mužský, trochu zastřený a nepřítomný stejně jako pohled. Udivilo mě to, protože jsem ho hned poznal, okamžitě mi bylo jasné, že ten hlas, který se s lety ztratil někde v dálce, patří jí. Její podobu jsem si v duchu dokázal vybavit kdykoliv, stejně tak její oči, vlasy, rty, ano, i její tělo, které tolikrát celé zadýchané leželo vedle mě, ale už jsem ji neslýchával; z člověka, který je dlouho pryč, se rozplyne nejdříve hlas, jeho zvuk, barva a síla. Tak strašně dlouho jsem ji neviděl. Kolik to jen může být let? Nejmíň sedm. Po zádech mi přeběhl mráz. I když byla venku poslední květnová noc a to strašné jaro roku pětačtyřicet spělo ke konci a všechno už se nachylovalo k létu a venku bylo teplo a v baráku přímo dusno výpary z chrápajících a páchnoucích mužských těl, při té vzpomínce jsem se otřásl.

Sedm let.

Za dlouhých sedm let, budu tu opět, za dlouhých sedm let, zpívala kdysi moje Veronika tu slovinskou národní píseň, kterou měla tak ráda, pokaždé když byla zachmuřená a dívala se tím svým nepřítomným pohledem, jímž mě sledovala i teď, sám Bůh na nebesích ví, kdy uplyne těch sedm let. Chtěl jsem jí povědět, jak je krásné, že znovu přišla, i když je to už sedm let, Vraník je ještě pořád se mnou, jestli se na něj chceš podívat, je tam za ohradou, spolu s ostatními důstojnickými koňmi, má se dobře, běhá po trávě, nemusí být ve stáji, je v dobré společnosti, i když i jemu chybí tvá ruka, a mně taky, chtěl jsem říct, ale hlas mi uvízl v hrdle, místo slov, která jsem chtěl vyslovit, mi z úst vycházelo jen jakési tlumené chrčení. Myslel jsem, že žiješ na zámku někde pod Alpami, chtěl jsem pokračovat, jezdíš tam taky na koni? Natáhl jsem ruku, abych se dotkl jejích vlasů, ale ona uhnula, já teď půjdu, řekla, vždyť víš, Stevo, že tu nemůžu zůstat. Věděl jsem, že nemůže, stejně jako před sedmi lety, když navždy odešla z našeho mariborského bytu; když nemohla zůstat tam, jak by mohla být zde, v baráku zajateckého tábora, mezi spícími důstojníky královského vojska, nad nimiž bdí, pověšený na stěně hned vedle dveří, obraz mladého panovníka v uniformě gardového poručíka a s rukou položenou na šavli; fotografie krále bez království, mezi svými věrnými bez vlasti. Vtom se ozvalo hlasité ržání, přísahal bych, že to byl Vraník, možná že se zastavila i u něj, ještě než navždy odešla, možná zaržál radostí z její přítomnosti, když mu položila ruku na nozdry a zašeptala, Vraníku, teď si tě osedlám.

To se událo v noci. Teď už je ráno a v táboře se scházejí vojáci, aby vzdali ranní poctu vlajce. My, vojsko beze zbraně, stále ještě vyvěšujeme každé ráno prapor. U brány přecházejí angličtí strážní a znuděně pozorují ranní hemžení, odzbrojené vojáky královské armády vycházející ze stanů, důstojníky, kteří jsou ubytováni v barácích a stále připravení vpadnout přes hory na hranicích zpátky do vnitrozemí, do bosenských lesů, kde podle zpráv, které se k nám donesou, sílí partyzánský boj proti komunistické vládě. A já sleduju svůj obličej v zrcadle a vím, že nic už není, není Veronika, není král, není Jugoslávie, svět se rozpadl na kusy jako to popraskané zrcadlo, z něhož na mě hledí kusy mého neoholeného obličeje. Nemám sílu namydlit si tvář a oholit se, utáhnout si opasek, dát se do pořádku a odejít na seřadiště, dívám se na tu tvář, nad níž se dnes v noci skláněla Veronika, a říkám si, jestli by mě ještě vůbec poznala. Jestli jsem to vůbec ještě já, Stevan Radovanović, major, velitel jízdní roty první brigády, bývalý kapitán Drávské divize, jehož v Mariboru opustila žena a jeho mužstvo se mu kvůli tomu za zády posmívalo. Teď se mu nikdo neposmívá, vůbec už se tu nikdo nikomu nepošklebuje, protože není nikomu do smíchu, teď jsou všichni k politování, zbitá armáda, již z vlasti vyhnaly zbraně a taktika nevzdělaných komunistických divochů. Je to vůbec ještě můj obličej, ty oči, ten nos, ty tváře, rozbrázděné střepy popraskaného zrcadla visícího na zdi umývárny? Kruhy pod očima po probdělých nocích vypadají jako podlitiny, šedivé prameny na spáncích, rozpraskané rty a černá díra v řadě žlutých zubů.

Tam, kde je teď díra, býval dříve, ještě před měsícem, řezák, tenkrát ale u zdi statku v kopcích nad Idrií vybuchl granát a kousek kamene nebo železa mi vlétl přímo do úst, takže jsem byl vmžiku zalitý krví, ale když jsem přišel k sobě a opláchl se, ukázalo se, že jsem, chválabohu, přišel jen o přední zub, zato rty jsem měl úplně roztrhané, kdežto teď už jsou jen rozpraskané. Tam někde poblíž italské hranice, k níž jsme ustupovali, abychom se přeskupili a znovu zaútočili, jak nám tvrdili, jsem naštěstí přišel jen o zub. Ale nakonec jsme se před městem Palmanova rychle vzdali. Vzdali, co to bylo jiného, i když nás přesvědčovali, že jsou Angličani naši spojenci a že spolu s nimi zaútočíme na komunisty.

Ještě nějakou dobu nám nechali zbraně, ale pak přišel rozkaz, ať je odevzdáme, jednoduše jsme dopustili, aby nás angličtí vojáci hanebně odzbrojili, důstojníkům sice na projev úcty povolili revolvery bez munice, ale před několika dny nám sebrali i ten poslední zbytek důstojnosti, už nejsme žádná armáda, je to konec, finis Království Jugoslávie, konec světa.

© Drago Jančar, 2010

Translation © Kamil Valšík, 2018

ISBN 978-80-259-0870-9

Tomáš Bezrouk: Delfín z louže

Inspirativní příběh plavce, který se z vesnického rybníku vypracuje do prostředí vrcholových soutěží. Po mokrém vysvědčení se mu neúprosně plazí želva, ale jeho strýc v něm brzy rozpozná delfína! Začnou s pravidelným tréninkem a semínko naděje ve skvostnou budoucnost pozvolna klíčí. Odhodlání a špetka troufalosti ho přivedou za trenérem národního týmu, kde drze prohlásí: „Zaplavu čtvrt míle pod čtyři minuty!“ Když poprvé předvede svůj svérázný styl plavby se zadnicí vystrčenou nad hladinu, nikdo nevěří, že o něm ještě kdy uslyší… 

Próza nového českého autora vzdává hold sportu jako takovému a odvaze jít si za svým snem nehledě na věk a navzdory všem překážkám.

Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Byl jsem dítě jako každé jiné. Vyrůstal jsem v partě podobně sportovně založených a smýšlejících kluků a holek, jako jsem byl já. Kdykoliv jsme kdekoliv spatřili kámen nebo jakýkoliv spadlý chomáč ze stromu, který alespoň trochu připomínal atletické náčiní, hned jsme uspořádali klání či soutěž v hodu do dálky a třeba i do výšky. Prošli jsme si řadou sportů, které jsme odkoukali v televizi a které jsme na místním plácku uprostřed sídliště proměnili v malé mistrovství.

Hecování, sázky, sídlištní rekordy nebo čistě jen radost z pohybu. Dodnes děkuji Bohu za to, že jsem tuto partu měl a že jsem s ní mohl vyrůstat přes pubertu až do dnešních dnů. Na vesnici u tet a strýců jsme zase s místními ogary skákali přes pětimetrový potok, dělali shyby a výmyky na uschlé větvi ještě vyschlejšího stromu, a aniž jsem to tehdy ještě tušil, všechny tyto disciplíny mě pomalu, ale jistě učily citu a chuti pro sport jako takový, byť prozatím v amatérské rovině.

Všechny tyto zážitky z dětství s mými vrstevníky však dalece předčila prázdninová setkání se strýcem, matčiným bratrem. Byl to zvláštní člověk, neobyčejně charismatický. Měl husté tmavé vlasy, hluboký orlí pohled, ladnou vzpřímenou chůzi, klidnou a spisovnou artikulaci; působil jako persona stvořená pro hollywoodský kasovní trhák. Fascinovaly mě jeho posilovací stroje a všemožná kondiční náčiní, které si vlastnoručně sestavoval ve stodole. Strýc dbal na disciplínu a řád, a přestože žil v kraji vinné révy, slivovice, voňavých klobás a uzených bůčků, každé ráno pravidelně vstával před šestou hodinou a prováděl v nedalekém potoce rituální očistu těla, po níž následovalo sto kliků jako rozcvička před samotným posilováním na všech těch jeho mučidlech ve stodole.

Dobře si pamatuji, jak se mi o prázdninách příkladně věnoval, učil mě správnému dýchání při posilování či relaxační technice před vzpíráním. Kolikrát si všiml, že na svůj věk zdvihám a tlačím činky s hodnotami, které si v mojí kategorii zaslouží obdiv. Pamatuji si rovněž, že mě neustále podporoval a byl jediným, kdo mi stavěl a zvyšoval sebevědomí. Alespoň to sportovní.

Zřejmě proto, že byl otcem dvou dcer, viděl ve mně jakéhosi skrytého syna, kterému postupně předával sportovní, ale i životní zkušenosti. O to více, že jeho zmíněné dcerky sportu pranic neholdovaly.

Krom toho byly při vší úctě každým rokem vypasenější a vypasenější, a tudíž v jejich případě nemohla být o nějaké sportovní budoucnosti vůbec řeč.

Strýc byl člověk, který celý život hledal něco, v čem by mohl vyniknout nad ostatními. Ano, měl vysportované tělo, běhal i skákal do dálky a za místní vesničku chytal dvaadvacet let v bráně okresního fotbalového družstva. Za pivo a párek. Klasika. Vše na amatérské úrovni, bez valného mezinárodního výkonu.

I po čtyřicítce házel nejdále v okolí oštěpem i diskem na místních stadionech, kde s přehledem porážel dokonce dvacetileté mladíky; ale připadalo mi, jako by nikdy neuměl – anebo nechtěl – udělat ten rozhodný krok. Pravda, předsíň jeho domku zdobilo na tucet diplomů či tehdejších čestných uznání – takže spíš než předsíň by se jí mělo říkat síň slávy –, žil ale bohužel v době, která nepřála nikomu, kdo chtěl vystoupit z řady, byť pouze na sportovním poli. Poznal jsem na něm, že ho jeho vlastní neúspěch trápí. On věděl, že je dobrý a že na to má, a říkala mu to i celá rodná vesnička, jenže i když mu tyto komplimenty působily náramnou radost, vždy zůstával při zemi.

Možná zbytečně.

Na jedno naše setkání – nepříliš dobré, pro mě nicméně průlomové – si pamatuji dodnes. Strýc přišel jednoho večera domů velmi, ale velmi opilý, plakal, a dokonce se příšerně pohádal se svojí ženou. Obě dcerky se před běsnícím otcem raději uklidily nahoru do obýváku, jelikož dole skutečně létaly vzduchem hrnce a tu a tam i příborník. Bylo mi tehdy jedenáct let a všemu jsem ještě samozřejmě nerozuměl. Strýce tehdy neposlal jakýsi vážený úředník z výboru na polský mezinárodní přebor v atletice, a protože bylo strýcovi již jednačtyřicet, šlo o jeho poslední šanci ke zviditelnění a zadostiučinění.

Později ten večer si mě vzal stranou, aby si se mnou promluvil. Jedna věta, kterou mi tehdy pověděl, mi dodnes zní v hlavě od první do poslední hlásky:

Ty budeš ten, kdo to z naší rodiny dotáhne ve sportu nejdál. Ty to dokážeš!

Strýc se na mě zadíval tak sugestivním a soustředěným pohledem, jaký nedokážu popsat. A nebylo to z opilecké poblouzněnosti; byl to osud, víra a fakt v jednom! Tehdy jsem ještě netušil, jak se později jeho slova naplní. Téhož večera se strýc skálopevně zapřísahal, že na své činky už nikdy nesáhne (vydrželo mu to dva dny, než vystřízlivěl, poté se k posilování vrátil) a že již nikdy nevstoupí na atletický stadion či fotbalový plácek (to mu vydrželo týden, než při pohárovém utkání bravurně vychytal penaltové rozstřely a vesnice si ho zvolila „čestným občanem“). Já ho měl prostě rád. První a poslední trenér mého života. Ale o tom ještě bude řeč.

S jednou věcí byl v mém předpubertálním vývoji přeci jen výrazný problém:

Neuměl jsem plavat!

Mámli být konkrétní, ještě v páté třídě základky jsem neuměl ani tempo. Ťapkal jsem po dně školního bazénu v metrové hloubce, abych zmátl učitelku a aby měla dojem, že krásně plavu. Což o to, rukama jsem uměl tempa kraulu nádherně napodobit, zato nožky neustále vyhledávaly kontakt se dnem. Pamatuji si, jak jsem byl nejen ve své třídě, ale i na celé škole terčem posměchu, jak jsem hodiny plavání doslova protrpěl, případně si doma schválně zapomínal pytlíček s plavkami, ručníkem a šampónem.

Moji rodiče mě s fenoménem sportu nikdy příliš neseznámili, avšak plavání se jim vymklo z rukou naprosto. Co se týkalo tělesné výchovy z jejich strany, pak jim zpětně nemohu vytýkat zhola nic: máma měla celý život problémy se zdravím, otec byl zase příliš bezstarostný, snad až bohém, nejlépe to však vystihne slůvko pohodlný. Sportovní abecedě jsme se tak s bráchou nezávisle na sobě učili sami. Navíc právě bratr byl snad ještě o třídu výše a jevil se jako opravdový sportovní univerzál.

O strýcových zásluhách i jeho proroctví jsem se již zmínil. Stále tu však byl zřejmý fakt, že pobýval zhruba dvě stě kilometrů od mého rodného města a od mého každodenního života, což byla dosti podstatná vzdálenost na to, aby mohl mé každodenní sportovní kroky nějak řídit, směrovat či hlídat. Bohužel.

Jako dvanáctiletý jsem si pozvolna začal svůj hendikep uvědomovat více a více. Pošklebky spolužáků na účet třídního neplavce mou touhu vystoupit z řady jen povzbudily. S tělocvikem jako takovým, s fotbalem či průpravou v atletice problém nikdy nebyl, ale zmíněné plavání jako by všechno ostatní snažení doslova vynulovalo. Zvláštní. O tom jsem se strýci nikdy nezmínil. Zřejmě mě dostatečně zaměstnávaly jeho činky a při takovém množství sportovních odvětví a stylů se právě na tuto disciplínu jaksi pozapomnělo.

A byla to opět mámina rodná vesnička a v ní kon k rétně malý, zhruba třímetrový bazének, či spíše plivátko její sestry, které můj životní příběh posunulo dále. Jednoho obyčejného letního dne jsem se totiž osmělil a vstoupil po schůdkách do bazénku, v němž by dospělý sotva provedl dvě tempa a už by se musel zase otočit. Ale já nepotřeboval plavat. Já se potřeboval udržet nad hladinou. Ani nevím kde, ale našel jsem takové ty předpotopní gumové potápěčské brýle. Nasadil jsem si je. A jako by to bylo včera, pamatuji si, jak jsem se položil na příjemně chladivou hladinu...

A ono se to dělo!

Dělo se, že jsem vydržel v horizontální poloze ležet snad dvě, tři minuty. Zalykal jsem se smíchem.

Ono to jde! Ono to funguje! Brýle mě drží! Ty gumové brýle mi drží hlavu nad hladinou a já jsem rázem schopen udělat i tempo jako při kraulu! Nesou mě krásně nad hladinou!

Já plavu!

Já plavu!!!

Byly to pro mě průlomové prázdniny. Těch okamžiků bylo vícero a všechny do sebe zapadly jako kousky skládanky. Vše šlo krok za krokem.

Copyright © Tomáš Bezrouk, 2018

All rights reserved

Cover design © Tereza Velíková

ISBN 978-80-259-0824-2