Rupert Thomson: Ty a nikdo jiný

Bohémská a surrealistická Paříž meziválečné doby a odvážný poválečný odboj na normanském ostrově Jersey – to je pozadí, na němž se odehrává strhující příběh tvůrčí a milostné dvojice, která v minulém století revolučním způsobem posunula pojetí umění a genderu.

Před první světovou válkou se v provinčním francouzském městečku potkávají dvě mladé ženy. Talentovanou malířku Suzanne Malherbeovou naprosto okouzlí geniální, ale problémová Lucie Schwobová. Rozvine se mezi nimi tajný milostný poměr. Záhy dojde k neuvěřitelnému zvratu, když se matka jedné z nich provdá za otce té druhé. Již jako „sestry“ se přesouvají do Paříže a pod změněnými jmény – Claude Cahun a Marcel Moore – pronikají do těch nejoslnivějších společenských kruhů a stýkají se s významnými osobnostmi od Hemingwaye přes Dalího až po Bretona.

Rupert Thomson (1955) je anglický romanopisec. V českém překladu vyšla zatím jen jeho Kniha zjevení (2000).

Román Ty a nikdo jiný přeložila Kateřina Klabanová. Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Večerní koupel: 1940

Koupala jsem se v moři, když padla první bomba. Nechávala jsem se unášet naznak dál od pobřeží. Vzhlížela jsem k nebi bez mraků. Byl páteční večer koncem června. Jedno z letadel se stočilo k jihu nad Mont Fiquet a já rozpoznala na křídlech strohou temnou symboliku. Svastiku. Projel mnou strach a zlověstně se rozhučel, jako když se z úlu vyrojí včely. V mžiku jsem se napřímila, šlapala jsem vodu a dech se mi v panice zrychlil. Tak jako všichni na ostrově jsem tu chvíli v hrůze očekávala. A už je tady. Přeletělo tudy několik letounů, hodně vysoko, jako by se bály protiletecké obrany. Nevěděli snad, že odtud stáhli všechny vojáky a zůstalo tu jen civilní obyvatelstvo? Překvapila mě vlna a převalila se mi přes hlavu. I oceán jako by se zachvěl. Když jsem se znovu vynořila, stoupal nad východním výběžkem sloup dýmu v barvě melasy.

Zamířila jsem zpátky na břeh. Ruce a nohy mi zeslábly, ovládala jsem je jen stěží a i přes příliv mi trvalo celou věčnost, než jsem se alespoň o kousek přiblížila. Na pláži se srotil hlouček lidí. Další utíkali směrem k silnici. Claude si šla zaplavat o něco dřív. Teď už se nejspíš nahoře v ložnici celá maže krémem. Naše hospodyně Edna asi připravuje večeři a na okenní římse nad dřezem má postavenou skleničku s neředěnou whisky. Kocour se rozvaluje na terase, proto

že kamenná dlažba je ještě vyhřátá od sluníčka – nebo ho možná jako mě vyděsily výbuchy a utíkal se schovat dovnitř. Zato vlny se dál valily na pobřeží, beze spěchu, ba téměř líně, až mi jejich lhostejnost k tomu, co se děje, připadala nemístná.

Brodila jsem se mělčinou, když jsem zaslechla další vzdálenou ránu. Zněla nesměle, ale mně rozbušila srdce až v žaludku. Jindy bych se osušila na pláži, vychutnala bych si mra¬zení na kůži, poslední zbytky světla, klid. Namísto toho jsem popadla boty a osušku a běžela domů, připadala jsem si ne¬motorná a bylo mi nanic.

Než jsem doběhla k nájezdu do vody, nalétaly nad záliv další stroje, tentokrát mnohem níž, až bylo zřetelně slyšet chrčení motorů. Schovala jsem se za převrácenou veslici. Zarachotily kulomety a zvedly do vzduchu šplíchance jako ojíněnou řádku býlí. Přesto jsem se zastyděla, že se v sedmačtyřiceti chovám tak dětinsky, a rychle jsem zase vstala. Do zahrady jsem vrazila bočními vrátky. Claude jsem našla na vyvýšenině s výhledem na pláž. Vedle ní v trávě se válela hadice a voda dál tekla proudem. Stála tam v bílých plavkách, ruku v bok. Druhou držela zapálenou cigaretu. Připomínala generála přehlížejícího bitevní pole. Klidně těm letadlům mohla velet a rozhodovat, kam shodit bomby.

„Bylas v moři?“ zeptala se.

Přikývla jsem. „Jo.“

„Myslela jsem, že jsi nahoře.“

„Ne.“

„Takže jsi je viděla?“

Znovu jsem kývla.

„Já jsem viděla všechno,“ pokračovala. „Dokonce i pilotům do tváře.“

Mluvila klidně a vyzařovala z ní zvláštní sebejistota. Ten¬hle výraz už jsem u ní viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kdy a kde. Třásla jsem se na trávníku pod ní a z vlasů mi kapala voda. Mezi prsty u nohou mě píchala nakrátko posečená tráva.

„A víš, že mě to tak nějak povzneslo?“ Dívala se na východ, směrem k Noirmontu. Jasnou modrou oblohu špinil kouř. „Protože nás čeká zkouška.“

„Podle tebe jsme jich podstoupily málo?“

„Takovou ještě ne.“

Zpočátku měsíce se k nám donesly zvěsti, že Churchill se chystá obětovat Normanské ostrovy – byly příliš blízko kontinentální Francie a těžko by se bránily – ale na BBC o žádném takovém rozhodnutí zmínka nepadla. Přehled zpráv plnilo holedbání a hrozby. Němci už dorazili k Seině, sdělovalo se v nich, ale „naši chlapci“ budou čekat za vodou a „nezůstanou nacistům nic dlužni“. Krátce nato se pobřežím Normandie kousek od Granville mihly německé motorky a „naši chlapci“ ustoupili k Dunkerku. V polovině června, po stažení posádek z Jersey a Guernsey zpátky do Anglie, dostalo nabídku k evakuaci i civilní obyvatelstvo. Před radnicí se vytvořily dlouhé fronty a po telefonních linkách se nepřetržitě rokovalo, co a jak. Nastal čas drastických opatření. Na zahradě v Saint Helier se našli dva zastřelení psi a papoušek. Jeden pán přišel na letiště s obrazem od Picassa v podpaží. Manželka ho přes parno doprovázela v sobolím kožichu. Jiná zavazadla neměli. Na evakuační seznam se zapsala polovina obyvatelstva – přes dvacet tisíc lidí –, ale bailif Alexander Coutanche prohlásil, že zůstane, ať se děje, co se děje, a nakonec ostrov opustilo jen asi šest nebo sedm tisíc obyvatel. Následující týden jako by se všechno vrátilo do starých kolejí. Všudypřítomné ticho působilo tak náhle a děsivě – až bylo kolem prázdných domů téměř slyšet trávu růst –, nicméně my zbylí věděli, že nepotrvá dlouho a že po dopadu prvních německých bomb nás od okupace dělí jen pár dní, ne-li hodin.

„Asi jsi měla pravdu,“ nadhodila jsem. „Měly jsme od¬jet…“

Claude zavrtěla hlavou. „To jsme probíraly mockrát – a teď už je na to stejně pozdě. Není čím.“

„Já vím. Jenomže –“

Sešla z náspu. „Pojď sem.“ Vzala ručník a začala mě sušit. „Celá se klepeš.“

„To bude spíš leknutím,“ namítla jsem. „Letěla nade mnou,když jsem plavala.“

Přehodila mi osušku přes ramena a odváděla mě ze za¬hrady. Doma mi nalila koňak. Kopla jsem ho do sebe naráz. Později jsme vyšly na silnici a dívaly se směrem k hlavnímu městu, ale až na černou šmouhu kouře, kterou letní vánek odnášel k jihu, tam nebylo nic vidět. Letadla zmizela. Nebe ztichlo.

Během večeře k nám otevřeným oknem doléhalo šumění vln, sem tam, sem tam, až by člověk uvěřil, že se nic nestalo. Přesto jsme Ednu poslaly domů dřív s tím, že nádobí může dneska pustit z hlavy.

Copyright © Rupert Thomson, 2018

All rights reserved

Translation © Kateřina Klabanová, 2018

Cover design © Tomáš Cikán, 2018

ISBN 978-80-259-0872-3