Spis Utilissima consultatio de bello Turcis inferendo et
obiter enarratus Psalmus XXVIII Desideria Erasma Rotterdamského (1466/9–1536)
byl sepsán a poprvé publikován roku 1530, tedy krátce po bouřlivých událostech
ve Vídni, která byla na podzim předchozího roku sevřena v obležení tureckého
vojska. Turci sice od obléhání nakonec upustili, avšak Evropa zůstávala v
trvalé nejistotě a strachu z turecké expanze. Za těchto okolností se Erasmus
rozhodl zapojit do debaty o válce s Turky a v Užitečné rozpravě probrat
argumenty pro i proti jejímu vedení. Hlavním cílem spisu je však pojednat o
tom, jak válku vést úspěšně, pokud k ní už dojde, a protože klíč k úspěchu
spočívá v přístupu křesťanstva k víře a morálce, je do textu umně zakomponován
i výklad Žalmu 28.
Přeložila a úvodem a komentářem opatřila Marcela Slavíková.
V edici Europa vydává nakladatelství Academia.
Ukázka z knihy:
Mezitím
musím pár slovy polemizovat se dvěma skupinami lidí, z nichž jedni jsou
pochybeně nadšeni pro válku s Turky, druzí od tažení proti Turkovi pochybeně
odrazují. Zdá se mi totiž, že oba dva tábory se stejně mýlí, byť odlišným
způsobem. Vždyť tak jako ne každá válka s Turky je zákonná a zbožná, stejně tak
jsou případy, kdy nevzdorovat Turkovi není nic jiného, než zrazovat křesťanskou
věc ve prospěch nelidských nepřátel a opouštět naše bratry, kteří jsou jako
otroci nedůstojně utlačováni pod jejich nadvládou. Když nevzdělaný dav slyší
jméno Turek, ihned v něm vzplane mocný hněv, zahoří touhou po krvi a křičí, že
to jsou psi a nepřátelé křesťanstva. A přitom si neuvědomuje, že jsou to zaprvé
lidé a dále že jsou napůl křesťany,156 a neuvažuje o tom, zda je
důvod k válce zákonný a konečně zda má smysl chopit se zbraní a popouzet
nepřítele, který bude později o to zuřivěji běsnit. A nepřemýšlí o tom, že
žádní nepřátelé nejsou pro církev zhoubnější než bezbožní vysokého postavení, obzvlášť
kněží, a konečně nevidí, že Bůh, rozhořčený našimi zločiny, občas využívá
krutosti barbarů k tomu, aby nás napravil.
Někdy
se malují obrazy vykreslující tureckou krutost. Ty by nám ale měly připomenout,
s jakou nechutí bychom se měli s kýmkoli
pouštět do jakékoli války. Neboť krutost je společnou zábavou všech válek, v
nichž se již po tolik let bezbožně bijeme křesťan s křesťanem. Proklínáme
krutost na těchto obrazech, ale daleko větší ukrutnosti byly spáchány u Asperen157
nikoli Turky, ale našimi lidmi a mnohdy dokonce našimi přáteli.
Vzpomínka
na tu pohromu je příliš čerstvá, není vůbec třeba, abych tuto ránu znovu
otvíral. Jestliže se nám tedy témata těchto obrazů opravdu nelíbí, zbavme se
lehkomyslnosti, která nás tak snadno pohání do zbraně. Je totiž krutější, co
křesťané dělají křesťanům, i když konkrétní činy jsou srovnatelné. Jaká by to
byla podívaná, kdyby pohledům lidí byly vystaveny obrazy vyjevující to, co za
posledních čtyřicet let spáchali křesťané na křesťanech? Tolik postačí říci
proti těm, kteří nekřičí nic jiného než „do války proti Turkům, do války proti
Turkům!“ Nyní budu jednat s těmi, kteří chybují opačně; jejich omyl je možná
přijatelnější, ale není o nic méně nebezpečný. Existují totiž lidé, kteří se
domnívají, že právo válčit je křesťanům zcela zapovězeno, což je názor, který
je příliš absurdní na to, aby ho bylo potřeba vyvracet, jakkoli se vyskytli i
tací, kteří mě právě z tohoto lživě obviňovali, protože ve svých pracích velice
často chválím mír a odmítám války.158 Avšak aniž bych cokoli řekl, mým
nestranným čtenářům je jasné, že je to zjevná a nestoudná pomluva. Říkám, že
bychom nikdy neměli začínat válku, dokud nevyzkoušíme všechny možnosti a již
není vyhnutí,159 protože
válka je svou podstatou věc tak zhoubná, že i když ji začne nejspravedlivější
vládce z těch nejspravedlivějších důvodů, přesto kvůli nečestnosti vojáků i
vůdců přinese téměř vždy více zla než dobra. Ještě dále zašel svatý Bernard,160
který světské válčení nazývá zlem. Světským válčením pak nazývá válku, kdy nás
do zbraně žene ctižádost, hněv nebo naděje na kořist. „Kdo zemře v takové
válce,“ říká Bernard, „umírá navěky; a kdo zabije a vyhraje, žije jako vrah.“161
Poznámky v textu:
156
Cf. níže v textu, kde Erasmus říká, že Turci „mají poloviční křesťanství“ (s.
57) a že „jejich náboženství je sekta smíšená z židovství, křesťanství, pohanství
a ariánské hereze“. (ss. 75–76); cf. také Erasmus, Adag. 3001. IV,I, 1: Dulce bellum inexpertis 828–830: „Avšak ti, které my
nazýváme Turky, jsou z velké části poloviční křesťané a mají k pravému
křesťanství blíže než mnozí z nás.“
157
Asperen, městečko v holandské provincii Gelderland, jehož obyvatelé byli v
červenci 1517 krutě povražděni, a to včetně školáků, kteří se uchýlili do
kostela. Cf. P. G. Bietenholz, in: The Correspondence of Erasmus, Letters 594–841, Toronto–Buffalo–London 1979,
s. 93. Cf. také Erasmus, Epist.
643 z roku
1517, kde Erasmus událost zmiňuje. V originále je hra s názvem města:
„asperiora patrata sunt in Aspera“.
158
Cf. především Erasmus, Querela
pacis (1517)
a Adagia 3001.VI,I,1: Dulce bellum inexpertis. Cf. také úvodní studie, ss.
15–16.
159
Cf. také spis O
výchově křesťanského vladaře,
XI, přel. D. Korte, s. 177, z nějž Erasmus na tomto místě téměř doslova
cituje: „Dobrý vladař se vůbec nikdy nepouští do války, leda jestliže se jí
žádným způsobem nemohl vyhnout, ač vyzkoušel všechno.“
160
Bernard z Clairvaux (asi 1090–1153) ve spise De laude novae militiae ad milites Templi liber, col. 923 B: „Jaký je tedy
cíl a užitek tohoto světského neříkám válčení (militiae), ale zla (malitiae),
jestliže vrah hřeší v souladu se zákonem a zavražděný umírá navěky.“ Cf.
id. Epist. 363 ad orientalis Franciae clerum
et populum,
col. 566 C: : „Ať ustane to dávné ne válčení (militia), ale zlo (malitia)...“
161
Bernardus, De
laude novae militiae,
col. 923 A: „Jestliže vyhraješ a v úsilí zvítězit či potrestat náhodou
zabiješ člověka, žiješ jako vrah.“
Na svatého Bernarda odkazuje Erasmus také v Adagiích 3001.IV,I,1:
Dulce bellum inexpertis
686–687 a ve
spise O výchově
křesťanského vladaře,
XI, s. 179.
Translation © Marcela Slavíková, 2018
Preface © Marcela Slavíková, 2018
ISBN 978-80-200-2780-1
Žádné komentáře:
Okomentovat