Tomáš Bezrouk: Delfín z louže

Inspirativní příběh plavce, který se z vesnického rybníku vypracuje do prostředí vrcholových soutěží. Po mokrém vysvědčení se mu neúprosně plazí želva, ale jeho strýc v něm brzy rozpozná delfína! Začnou s pravidelným tréninkem a semínko naděje ve skvostnou budoucnost pozvolna klíčí. Odhodlání a špetka troufalosti ho přivedou za trenérem národního týmu, kde drze prohlásí: „Zaplavu čtvrt míle pod čtyři minuty!“ Když poprvé předvede svůj svérázný styl plavby se zadnicí vystrčenou nad hladinu, nikdo nevěří, že o něm ještě kdy uslyší… 

Próza nového českého autora vzdává hold sportu jako takovému a odvaze jít si za svým snem nehledě na věk a navzdory všem překážkám.

Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Byl jsem dítě jako každé jiné. Vyrůstal jsem v partě podobně sportovně založených a smýšlejících kluků a holek, jako jsem byl já. Kdykoliv jsme kdekoliv spatřili kámen nebo jakýkoliv spadlý chomáč ze stromu, který alespoň trochu připomínal atletické náčiní, hned jsme uspořádali klání či soutěž v hodu do dálky a třeba i do výšky. Prošli jsme si řadou sportů, které jsme odkoukali v televizi a které jsme na místním plácku uprostřed sídliště proměnili v malé mistrovství.

Hecování, sázky, sídlištní rekordy nebo čistě jen radost z pohybu. Dodnes děkuji Bohu za to, že jsem tuto partu měl a že jsem s ní mohl vyrůstat přes pubertu až do dnešních dnů. Na vesnici u tet a strýců jsme zase s místními ogary skákali přes pětimetrový potok, dělali shyby a výmyky na uschlé větvi ještě vyschlejšího stromu, a aniž jsem to tehdy ještě tušil, všechny tyto disciplíny mě pomalu, ale jistě učily citu a chuti pro sport jako takový, byť prozatím v amatérské rovině.

Všechny tyto zážitky z dětství s mými vrstevníky však dalece předčila prázdninová setkání se strýcem, matčiným bratrem. Byl to zvláštní člověk, neobyčejně charismatický. Měl husté tmavé vlasy, hluboký orlí pohled, ladnou vzpřímenou chůzi, klidnou a spisovnou artikulaci; působil jako persona stvořená pro hollywoodský kasovní trhák. Fascinovaly mě jeho posilovací stroje a všemožná kondiční náčiní, které si vlastnoručně sestavoval ve stodole. Strýc dbal na disciplínu a řád, a přestože žil v kraji vinné révy, slivovice, voňavých klobás a uzených bůčků, každé ráno pravidelně vstával před šestou hodinou a prováděl v nedalekém potoce rituální očistu těla, po níž následovalo sto kliků jako rozcvička před samotným posilováním na všech těch jeho mučidlech ve stodole.

Dobře si pamatuji, jak se mi o prázdninách příkladně věnoval, učil mě správnému dýchání při posilování či relaxační technice před vzpíráním. Kolikrát si všiml, že na svůj věk zdvihám a tlačím činky s hodnotami, které si v mojí kategorii zaslouží obdiv. Pamatuji si rovněž, že mě neustále podporoval a byl jediným, kdo mi stavěl a zvyšoval sebevědomí. Alespoň to sportovní.

Zřejmě proto, že byl otcem dvou dcer, viděl ve mně jakéhosi skrytého syna, kterému postupně předával sportovní, ale i životní zkušenosti. O to více, že jeho zmíněné dcerky sportu pranic neholdovaly.

Krom toho byly při vší úctě každým rokem vypasenější a vypasenější, a tudíž v jejich případě nemohla být o nějaké sportovní budoucnosti vůbec řeč.

Strýc byl člověk, který celý život hledal něco, v čem by mohl vyniknout nad ostatními. Ano, měl vysportované tělo, běhal i skákal do dálky a za místní vesničku chytal dvaadvacet let v bráně okresního fotbalového družstva. Za pivo a párek. Klasika. Vše na amatérské úrovni, bez valného mezinárodního výkonu.

I po čtyřicítce házel nejdále v okolí oštěpem i diskem na místních stadionech, kde s přehledem porážel dokonce dvacetileté mladíky; ale připadalo mi, jako by nikdy neuměl – anebo nechtěl – udělat ten rozhodný krok. Pravda, předsíň jeho domku zdobilo na tucet diplomů či tehdejších čestných uznání – takže spíš než předsíň by se jí mělo říkat síň slávy –, žil ale bohužel v době, která nepřála nikomu, kdo chtěl vystoupit z řady, byť pouze na sportovním poli. Poznal jsem na něm, že ho jeho vlastní neúspěch trápí. On věděl, že je dobrý a že na to má, a říkala mu to i celá rodná vesnička, jenže i když mu tyto komplimenty působily náramnou radost, vždy zůstával při zemi.

Možná zbytečně.

Na jedno naše setkání – nepříliš dobré, pro mě nicméně průlomové – si pamatuji dodnes. Strýc přišel jednoho večera domů velmi, ale velmi opilý, plakal, a dokonce se příšerně pohádal se svojí ženou. Obě dcerky se před běsnícím otcem raději uklidily nahoru do obýváku, jelikož dole skutečně létaly vzduchem hrnce a tu a tam i příborník. Bylo mi tehdy jedenáct let a všemu jsem ještě samozřejmě nerozuměl. Strýce tehdy neposlal jakýsi vážený úředník z výboru na polský mezinárodní přebor v atletice, a protože bylo strýcovi již jednačtyřicet, šlo o jeho poslední šanci ke zviditelnění a zadostiučinění.

Později ten večer si mě vzal stranou, aby si se mnou promluvil. Jedna věta, kterou mi tehdy pověděl, mi dodnes zní v hlavě od první do poslední hlásky:

Ty budeš ten, kdo to z naší rodiny dotáhne ve sportu nejdál. Ty to dokážeš!

Strýc se na mě zadíval tak sugestivním a soustředěným pohledem, jaký nedokážu popsat. A nebylo to z opilecké poblouzněnosti; byl to osud, víra a fakt v jednom! Tehdy jsem ještě netušil, jak se později jeho slova naplní. Téhož večera se strýc skálopevně zapřísahal, že na své činky už nikdy nesáhne (vydrželo mu to dva dny, než vystřízlivěl, poté se k posilování vrátil) a že již nikdy nevstoupí na atletický stadion či fotbalový plácek (to mu vydrželo týden, než při pohárovém utkání bravurně vychytal penaltové rozstřely a vesnice si ho zvolila „čestným občanem“). Já ho měl prostě rád. První a poslední trenér mého života. Ale o tom ještě bude řeč.

S jednou věcí byl v mém předpubertálním vývoji přeci jen výrazný problém:

Neuměl jsem plavat!

Mámli být konkrétní, ještě v páté třídě základky jsem neuměl ani tempo. Ťapkal jsem po dně školního bazénu v metrové hloubce, abych zmátl učitelku a aby měla dojem, že krásně plavu. Což o to, rukama jsem uměl tempa kraulu nádherně napodobit, zato nožky neustále vyhledávaly kontakt se dnem. Pamatuji si, jak jsem byl nejen ve své třídě, ale i na celé škole terčem posměchu, jak jsem hodiny plavání doslova protrpěl, případně si doma schválně zapomínal pytlíček s plavkami, ručníkem a šampónem.

Moji rodiče mě s fenoménem sportu nikdy příliš neseznámili, avšak plavání se jim vymklo z rukou naprosto. Co se týkalo tělesné výchovy z jejich strany, pak jim zpětně nemohu vytýkat zhola nic: máma měla celý život problémy se zdravím, otec byl zase příliš bezstarostný, snad až bohém, nejlépe to však vystihne slůvko pohodlný. Sportovní abecedě jsme se tak s bráchou nezávisle na sobě učili sami. Navíc právě bratr byl snad ještě o třídu výše a jevil se jako opravdový sportovní univerzál.

O strýcových zásluhách i jeho proroctví jsem se již zmínil. Stále tu však byl zřejmý fakt, že pobýval zhruba dvě stě kilometrů od mého rodného města a od mého každodenního života, což byla dosti podstatná vzdálenost na to, aby mohl mé každodenní sportovní kroky nějak řídit, směrovat či hlídat. Bohužel.

Jako dvanáctiletý jsem si pozvolna začal svůj hendikep uvědomovat více a více. Pošklebky spolužáků na účet třídního neplavce mou touhu vystoupit z řady jen povzbudily. S tělocvikem jako takovým, s fotbalem či průpravou v atletice problém nikdy nebyl, ale zmíněné plavání jako by všechno ostatní snažení doslova vynulovalo. Zvláštní. O tom jsem se strýci nikdy nezmínil. Zřejmě mě dostatečně zaměstnávaly jeho činky a při takovém množství sportovních odvětví a stylů se právě na tuto disciplínu jaksi pozapomnělo.

A byla to opět mámina rodná vesnička a v ní kon k rétně malý, zhruba třímetrový bazének, či spíše plivátko její sestry, které můj životní příběh posunulo dále. Jednoho obyčejného letního dne jsem se totiž osmělil a vstoupil po schůdkách do bazénku, v němž by dospělý sotva provedl dvě tempa a už by se musel zase otočit. Ale já nepotřeboval plavat. Já se potřeboval udržet nad hladinou. Ani nevím kde, ale našel jsem takové ty předpotopní gumové potápěčské brýle. Nasadil jsem si je. A jako by to bylo včera, pamatuji si, jak jsem se položil na příjemně chladivou hladinu...

A ono se to dělo!

Dělo se, že jsem vydržel v horizontální poloze ležet snad dvě, tři minuty. Zalykal jsem se smíchem.

Ono to jde! Ono to funguje! Brýle mě drží! Ty gumové brýle mi drží hlavu nad hladinou a já jsem rázem schopen udělat i tempo jako při kraulu! Nesou mě krásně nad hladinou!

Já plavu!

Já plavu!!!

Byly to pro mě průlomové prázdniny. Těch okamžiků bylo vícero a všechny do sebe zapadly jako kousky skládanky. Vše šlo krok za krokem.

Copyright © Tomáš Bezrouk, 2018

All rights reserved

Cover design © Tereza Velíková

ISBN 978-80-259-0824-2