Slavný triptych Zahrada pozemských rozkoší, mistrovské dílo Hieronyma Bosche, musí být po cíleném útoku kyselinou v madridském Pradu nově zrestaurován. Restaurátor Michael Keie přitom v hlubších vrstvách barvy objeví záhadné znaky. Jeho pokus dešifrovat podivuhodné symboly zavede čtenáře až do místa původu obrazu, do brabantského města, kde inkvizice pořádala hony na všechny domnělé kacíře…
Tajemství Hieronyma Bosche líčí fascinující příběh jednoho z nejvýznamnějších děl v dějinách umění a spojuje skutečnost a fikci v nový celek. Kniha je odvážnou spekulací o spiknutí, které se mohlo skrývat za jedním z vrcholných děl světového malířství.
Německý historik a spisovatel Peter Dempf žije se svojí rodinou v Stadtbergenu. Vyučuje němčinu a historii na gymnáziu v Mnichově. Píše příspěvky do rozhlasu, scénáře, romány, povídky, lyrická díla a populárně naučné knihy, především s historickými tématy. Jeho knihy u nás vydává nakladatelství MoBa.
Ukázka z knihy:
„Co ten tady dělá?“ zeptal se páter Baerle a ukázal na doktora. „Má mne vyslýchat?“
Grit Vanderwerfová zavrtěla hlavou. Sklonila se k Baerlemu a pokusila se ho vzít za ruku. Páter však byl rychlejší než ona a okamžitě ruku stáhl.
„Restauruje obraz, který jste poškodil! Kromě toho jste si přece přál mužského partnera!“
Páter Baerle prudce vyskočil.
„Který jsem já poškodil, který jsem já poškodil! Nemáte o ničem ponětí! Ale to už jsem řekl nejméně stokrát!“
Sklonil hlavu a znovu se posadil. Potom se podíval na doktora.
„Účinkovalo to? Řekněte mi, účinkovala ta kyselina?“
Keie byl zděšený. V očích duchovního se objevil podivný vlhký lesk. Takový mívají ve starých filmech fanatičtí vědci, kteří už překročili hranici šílenství.
„Obraz není příliš poškozený, pokud jste měl na mysli tohle, otče. Poleptání je jen povrchové. Přesto tekutina způsobila na místech pod povrchem reakci, kterou si zatím nedokážeme vysvětlit. A bude ještě nějaký čas trvat, než ji pochopíme. Musí se v každém případě odstranit povrchový lak a malbu je třeba restaurovat. Ale jinak je obraz nepoškozený. Došel jsem k tomu svojí novou metodou, která by vám jistě nic neřekla.“
Páter poslouchal doktorovo vyprávění se sklopenou hlavou a šklebil se. Pak nečekaně zvedl oči, upřel je na Keieho a posměšně se zeptal:
„Vy si myslíte, že bych nedokázal obraz trvale poškodit? To jste skutečně tak hloupý, nebo považujete za takového hlupáka mne?“
Keie na jeho poznámku nereagoval. Ale než mohl položit první otázku, Baerle ho předešel.
„Kde pracujete, doktore? V těch starých dílnách za muzeem, směr Retiro? V té šedočervené budově?“
Keie poněkud udiveně přikývl. Proč to chtěl vědět?
„Je to teď důležité?“ zeptala se Grit Vanderwerfová.
Keie se soustředil na svoji otázku.
„Mne by víc zajímalo, proč jste to vůbec udělal.“
„Otče Baerle, snad povíte panu doktorovi, co jste nechtěl povědět mně.“ Baerle znovu vstal a přiblížil se k restaurátorovi. Přiblížil se k němu tak blízko, že se skoro dotýkal jeho obličeje. Keie cítil jeho dech a odvrátil hlavu stranou. Náhle však ucítil horký dech na uchu.
„Pomozte mi. Prosím! Jinak mne tady oddělají!“
Hned nato se Baerle zase posadil, podíval se na Keieho tak pronikavě, že doktor musel zavřít oči, a pak se zeptal: „Proč bych mu měl něco vypravovat?“
Baerle se protáhl a zasmál se svému nápadu. „Nepotřebuje nic vědět.“
„Zřejmě jste svým poškozením něco odhalil. Vynesl na světlo něco skrytého, otče Baerle,“ zasáhla do rozhovoru Grit.
Kněze její slova zřejmě zasáhla, protože zkřivil obličej.
„Co jste našel? Tak už povídejte,“ vyjel na Keieho.
O Keieho se v tom chladném jasu strohé cely pokoušela závrať. Měl pocit, že ho zarudlé Baerleho oči výhružně pozorují a zahánějí do kouta. Nic neprozradí, nic! Ani této ženě, ani šílenému páterovi. Ne, bude mlčet, nevydá jim nic z toho, co Antonio de Nebrija možná objevil. O obraz a jeho tajemství se najednou zajímalo až podezřele mnoho lidí. Pohrával si neklidně s nožem v kapse svých kalhot, dokud si nevšiml, že ho páter nestále napjatě pozoruje. V nepřirozeném tichu bylo slyšet pouze dech tří osob. Zamřížovaným oknem pronikalo do cely jen nepatrně sluneční světlo.
„No dobře, nechte si své tajemství pro sebe, seňore! Snad už je skutečně čas, abych začal se svým vyprávěním. Důvěra za důvěru. Přestože nevím, jestli bych měl v těchto zdech... ale nechme toho.“
Baerle se poohlédl po Grit, ale ta se nepohnula. Začal hovořit pomalu, s tak tvrdým akcentem, že mu Keie chvílemi sotva rozuměl. Na chvíli se zamyslel, co asi kněz svými narážkami myslel. Cítil se ohrožený? Byl pozorován? Keie neznal poměry ve španělských psychiatrických léčebnách ani v řádových nemocnicích. Ale naléhavý hlas vypravěče jeho úvahy přerušil.
„... zodpovídal jsem za oddělení rukopisů knihovny v Salamance. Tam jsem se zajímal především o inkvizitorské procesy v minulosti. Mým úkolem bylo vyšetřit zákonnost některých rozsudků z hlediska teologie. Během svých rešerší jsem narazil v jednom protokolu na poznámku. Velice stručnou. Byla v ní řeč o jednom rukopisu. Celá léta jsem po něm pátral a nakonec jsem něco našel v podkladech z Kolína. Všechno ještě neuspořádané, vpravdě babylonský zmatek v zaprášených bednách a skříních. A bohužel neúplné. Písemnosti vznikly kolem roku 1511 v kobkách svaté inkvizice, v obci ʼs-Hertogenbosch v Brabantsku. Autorem byl muž jménem Petronius Oris; zřejmě umělecké jméno, jak bylo v té době obvyklé. Jeho skutečná identita je zahalena v temnotách. Dostal za úkol sepsat svůj příběh pro Svatou inkvizici. A já jsem jeho verzi četl...“
...
V krajině před obcí ʼs-Hertogenbosch se to hemžilo zákeřníky, hrdlořezy a lupiči. Číhali na počestné muže v hodinách mezi dohasínajícím dnem a přibývající nocí. Když Petronius Oris uviděl přijíždějící povoz, vystoupil z úkrytu v nízkých křovinách, aby ukázal kočímu, že nemá zlé úmysly. Slunce právě zapadlo, ale Petronius poznal i v soumraku, že kočí sevřel pevněji otěže.
„Tak to má být! Vylézt a ukázat se, když to myslíte poctivě a nechcete skončit pod vozem,“ slyšel volat vozku. „A jestli se za vaší hrou na schovávanou neskrývá žádná zrada, můžete si nastoupit.“
Přitom bylo slyšet zasvištění biče tak silně, že volci zvedli hlavu a ještě pevněji se opřeli proti jařmu. Vozka se potají rozhlédl po okolí, jestli v tom křoví nečíhají ještě další podezřelé postavy. Potom se poškrabal pod strniskem na bradě a musel konstatovat, že kromě zaprášeného Petronia nebylo široko daleko vidět ani živáčka. Prudce zatáhl za opratě a zastavil spřežení těsně u mlází, odkud vystoupil Petronius.
„Směřujete do města? Jestli tam chcete dorazit před zavřením bran, musíte si pořádně pospíšit. Vyskočte si nahoru, jestli chcete!“
Petronius sebral se smíchem ze země vak a hodil ho dozadu na vůz. Pak se vysoukal na místo vedle vozky. Věděl, že ho kočí shora pozoroval, a také, že s tím svým černým strniskem na bradě nevypadá právě důvěryhodně. Vozkův pohled se zastavil na polovysokých Petroniových botách z jemné teletiny, které ho musely přesvědčit, že pocestný není nemajetný.
„No, doufám, že v nich ještě před pár hodinami nevězely jiné nohy,“ řekl kočí a hlasitě si odplivl. „Ale máte upřímný pohled, a tak vám chci důvěřovat. Teď mi ještě rychle řekněte své jméno. Každý poctivý křesťan se představí.“
„Petronius Oris, malíř z Augsburgu. Jsem také na cestě do města. Hledám práci v dílně Mistra Hieronyma. Znáte ho?“
„Ach, další ,mistr štětce‘! Vždycky jsem byl zvědavý, jak takoví tvorové asi vypadají.“
Vozka si přitom Petronia neomaleně prohlížel, potom práskl bičem nad hlavami volů a pravil: „Nevidím žádný rozdíl od ostatních lidí, Mistře Orisi. Nos, ústa i uši máte na stejném místě jako každý řádný křesťan. Zbytek tedy bude také v pořádku.“ Pak se hlasitě rozesmál a hlučně si odplivl do křoví. Přitom podával malíři ruku. Petronius ji pevně sevřel. Trochu komický obličej s šibalskýma očima vzbuzoval důvěru.
„Buďte mně i mým volům srdečně vítán! Meinhard z Cách. Nejsem sice žádný latiník, ale také nejsem jen tak někdo. Tak jedem! Až do Bosch mi můžete dělat společnost. A vašeho Mistra Hieronyma – jak bych ho neznal, když o něm mluví půl světa!“
„Ano? A můžete mne tedy k němu zavézt?“
„Jestli opravdu chcete…“
„Jste nějak opatrný. Něco s ním není v pořádku?“
Nad volskými hlavami znovu zasvištěl bič, protože cesta začala mírně stoupat a po jedné straně začínala být velice strmá. Petronius viděl před povozem jen ojedinělé skupiny stromů, křovin a mladých porostů.
„Za chvíli už musí být vidět stavba katedrály, cizinče. Pohněte, vy lenoši! Budete táhnout, vy líný kůže, abyste si zasloužili svý žrádlo? A co se týká toho malíře, druhá polovina světa ho posílá ke všem čertům.“
Petronius se chytil oběma rukama kozlíku, aby při tak drkotavé jízdě nebyl vymrštěn na cestu. Najednou se proti horizontu objevil kostel Sint Jan. Působil zatím uprostřed lešení jako zkažený zub. Právě stavěli věž a zvedali sloupy střední lodi do výše klenby. Současně s tímto neobyčejným pohledem na napolo hotový dům boží objevil Petronius vedle rozestavěné věže tři sloupy kouře.
„Proč právě do pekla? To tak špatně maluje?“
„Ne,“ zabručel Meinhard. „Myslím, že ne, i když jsem ještě žádný jeho obraz pořádně neviděl. Lidem vadí to, co maluje. Určitým lidem. Podívejte se! Ti psi zase řádili!“
Ukázal nataženou rukou na sloupce kouře, které nahoře zbělaly a pak zmizely v temné modři večerní oblohy.
„Co je to? A co jste myslel těmi psy, kteří řádili?“
„Vyčkejte, malíři. Až příliš brzy poznáte novou pohostinnost obyvatel. A buďte vděčný, když ji nepocítíte.“
Žádné komentáře:
Okomentovat