Anna Strnadová: Prodloužená sonáta života Boženy Němcové

Jak by asi vypadal život nejproslulejší české spisovatelky Boženy Němcové, kdyby trval o sedm let déle?

Božena Němcová prožívá konečně důstojný a spokojený život. Po letech bídy a trápení si může díky neznámému bohatému mecenáši dovolit slušné bydlení i drobné radosti. Ve vzpomínkách se vrací ke svému dětství a mládí, k vzrušujícím milostným zážitkům, ale také k nepříliš vydařenému manželství a vztahu ke svým dětem, které ji jedno po druhém opouští, ale vždycky ví, kde je jejich domov. Podaří se nakonec i slavné spisovatelce zjistit, odkud pochází, a odhalit tajemství svého původu?

Anna Strnadová se narodila v Petrově nad Desnou a po absolvování Univerzity Palackého v Olomouci spojila celý svůj osobní i profesní život se šumperským regionem. Debutovala básnickou sbírkou v roce 2014 a v nakladatelství MoBa vydala úspěšný román Nebeské komando, vycházející ze skutečného neobyčejného životního příběhu Gustava Lindemanna. Jelikož autorku silné osudy fascinují, své další dílo se rozhodla věnovat spisovatelce Boženě Němcové, jejíž svobodomyslnost, vášeň a nesmírný talent ji celoživotně přitahují a inspirují.

Také druhý román Anny Strnadové vydává brněnské nakladatelství MoBa (ISBN 978-80-243-8749-9).

Ukázka z knihy:

„Můžu si na chvíli přisednout? Už jsem tě dlouho neviděl.“

Otevře oči. Josef. Tak to byl přece jen on! Poslední dny se jí zdálo, že ho několikrát zpozorovala. A dnes zase. Hledal ji? Hlas se jí stáhne. Vypadá pořád stejně. Jen trochu pohubl, tváře má propadlé. Němě kývne. Měla by se zeptat, proč ji sleduje, ale asi by se jí zase vysmál.

„Nechával jsem tě pozdravovat po Doře, taky mi vyřizovala tvé pozdravy, ale nevím, jestli si je nevymýšlela,“ řekne a nejistě se na ni podívá. „Naše Dorka je moc hodná.“

„Nic jsem jí neříkala, nepamatuji se,“ nechce s ním mluvit, manželství je pro ni už dávno uzavřená kapitola. Nač se vracet ke smutným vzpomínkám. Takový hezký den, nechtěla si ho nechat zkazit. Stalo se.

„Takový hezký den.“ Stejná věta od Josefa.

Jako by četl její myšlenky. Když si nemají lidé co říct, baví se o počasí. Nepomůže mu v navázání rozhovoru. Mlčí. Ať se snaží, když se vedle ní posadil. Jí bylo dobře i bez něho.

„Myslel jsem dnes na tebe. Před šestnácti dny jsme měli výročí svatby. Bylo zrovna tak slunečno.“ Dívá se na ni, jako by chtěl vyloudit nějakou kladnou reakci na svoje myšlenky. „Už je to dvacet osm roků…“ Slova vyznívají do ztracena.

„Ano,“ zatrnulo jí. Tohle je ta neodbytná věc, která ji ráno probudila. Svatba. Bledě modré šaty a bílý závoj. Modrá barva nepřináší štěstí. Ani jí nepřinesla.

„Co ano? Nerozumím,“ naklání se k ní Němec.

Podívá se na něho, sukně šatů se dotýká jeho kalhot. Odsune se kousek a přihladí látku ke svému tělu. „Nic, jen jsem si něco vybavila.“

„Něco z naší svatby?“

„Ne.“ Proč je tak dotěrný, přece vidí, že s ním nechce mluvit.

„Bylas krásná nevěsta, královna plesu.“

Ano, jiřinky. Protančila se do studeného rána. Záblo ji, skoro celou dobu, když se dostal do její blízkosti. A miloval ji drsně, bral si ji násilím. Vzbouřila se. Tolik potřebovala něhu. Babičko, proč jsi nepřijela před svatbou? Proč jsi jim neřekla, že není jako tvůj Jiří?

„Na co myslíš?“ Chce z ní dostat nějaké slovo. Její mlčení ho začíná dráždit.

„Nebyl jsi jako Jiří,“ řekne nepřítomně.

„Jaký Jiří, nějaký nový milenec?“ vypadne z něho nasupeně.

„Ne, babiččin, toho jsi neznal, ani já ne. Škoda.“ Chce se zvednout, ale Němec ji uchopí za ruku.

„Boženo, počkej. Proto jsem za tebou přišel. Dostávám už celou penzi. Víš, jak mi ji zadržovali,“ sype ze sebe rychle, jako by měl vyměřený čas. Bojí se, aby mu mezitím nezmizela. „Asi to bylo kvůli tvému policejnímu dozoru. Ale teď už to skončilo.“ Nadzvedne se, vypadá, že se chce postavit, ale neukončí pohyb a sedne si. „Nechtěla by ses vrátit? Už bychom neměli žádné problémy s penězi,“ poslední větu řekne roztřeseným hlasem, zadívá se na ni nejistým pohledem a čeká.

Veškerý šum z tržnice zmizí. Takhle vnímají okolní svět hluchoněmí. Neslyší nic a nejsou schopni vytvořit hlásku. Jen dutý zvuk, který by rádi zachytili zbytkem sluchu. Na co má odpovědět? Vyznívá to jako nabídka ke sňatku, ale to už tady jednou bylo. Nevydařený pokus. Druhý už se nebude konat. Hledá slova, jak to vyjádřit.

„Ne, Josefe, už jednou jsme se snažili a nepovedlo se to. Mám se dobře, nepotřebuju tvoje peníze, tvoje rozmary, hádky…“ Ani se na něho nepodívá.

Němec přemáhá zlost, pokoření a ještě jeden cit. Je to nenávist?

„Stoupla ti do hlavy sláva, že?“

„Nemyslím si, že jsem slavná, pořád pochybuji o svém díle. Tohle sem nepleť. Víš dobře, jak to mezi námi bylo.“ Zvedne se. „Už se to nedá napravit ani změnit.“ Tak hezký den, nesmí jí ho nikdo zkazit. Nechá za sebou rozčileného Němce. Jeho oči se jí zabodávají do zad. Úplně cítí tyhle bodlinky a nevyvolá to v ní žádnou lítost.

Koupeného jídla se teď ani nedotkne, nechá si všechno zabalit, vsune do tašky a stoupá k nedalekému parku.

Nezaslechne už Josefovo: „Co si myslíš, co si jenom myslíš!“ Němec cedí vztekle přes pevně sevřené rty svou porážku a to ho ještě ráno přepadaly romantické myšlenky na výročí svatby.

Nenechat se rozhodit, zůstat klidná. Nevracet se k tomu. Klidná, ano bude klidná. Opakuje si tuhle větu pořád dokola. Hledá místo, kam by se usadila. Kousek od ní se ukrývá zpola rozpadlý altán. Rukou shrne z dřevěné desky spadlé listí a usadí se. Teplé jídlo z tašky zavoní, odsune ho. Nechce myslet na setkání s Josefem, ale chvíli jí trvá, než začne vnímat své okolí. Upře pohled do protějšího křoví. Mezi drobnými větvičkami poskakují vrabci. I jim svědčí dnešní teplý den.

Němcová si vybaví jiný. První mužovo působiště v Červeném Kostelci. Neznala tam téměř nikoho. Podobný den jako dnes. Taky seděla v parku, krátce po svatbě, a četla Goethovo Utrpení mladého Werthera. Až za chvíli si všimla mladíka usazeného nedaleko ní. Podíval se na ni, hned se však sklonil k nějakému papíru. Trvalo to celé dopoledne. Kniha ji zaujala, ale kdykoli zvedla oči, setkala se s jeho pohledem. Černé pronikavé oči si ji měřily. Byl prostovlasý, dokonce odložil i kabát a zůstal v košili se širokými rukávy. Volně uvázaná černá stuha pod krkem byla spíše na obtíž. Občas si přejel prstem kolem límce a uvolňoval jeho sevření. Student, který něco píše, napadlo ji. Zaklapla knihu. Nenechá se tady okukovat takovým mladíkem.

„Slečinko, prosím vás, ještě neodcházejte,“ vyskočil, když viděl, že se zvedá.

„Proč bych neměla odcházet, je poledne. A nejsem slečinka, ale vdaná paní.“

„Vy jste vdaná?“ protáhne smutně. „Nejste žena toho komisaře, co se sem nastěhoval?“

„Jsem. Ale to už tady vědí všichni. A proč si mě celou dobu tak drze prohlížíte?“ Teď už si to mohla dovolit. Představila se přece jako žena komisaře.

„Promiňte, nenapadlo mě, že to budete brát jako drzé okukování,“ omlouvá se. „Studuji malířství, jsem Gustav Vacek. Domů jsem přijel teprve včera. A vy jste tak nádherný model.“

Němcová zrudne. „Můžete mi ukázat, co jste vytvořil?“

„Není to hotové, zatím je to jen skica. Kdybyste raději počkala, až skončím.“ Zavře rychle náčrtek a upře na ni tmavé oči. Nevidí v nich prosbu, spíš zájem, s jakým si ji prohlížel celou dobu.

„Dnes už nemůžu, musím domů, je poledne.“ Nezůstane, jak si mladý umělec přeje.

„I když vás hodně poprosím?“

„I když mě poprosíte.“

„Já si kleknu.“

Zasmála se. To by Josef neudělal, aby se před ní pokořil. Ten bral všechny příkazy silou. „Když bude zítra hezky,“ usměje se, „přijdu.“

Přišla. Druhý den, i ten další. Jednoho dne obraz domaloval. Venku sněžilo.

„Pojď se podívat,“ už si tykali.

„Tohle jsem já? Ten zasněný výraz. Ano, to ano, ale tohle je příliš krásné.“

„Jsi krásnější než tahle malba. Tvůj muž ti neříká, že jsi krásná?“

„Ne. Nikdy mi to neřekl.“

„Ani při milování?“

„Na co se to ptáš. Takový mladíček.“

„Jsem stejně starý jako ty, ten rok nic neznamená. Mlčíš. Je mi to jasné, neříká.“

„Já bych ti toho napovídal, kdybych mohl. Tolik krásných slov, utopil bych tě v nich.“ Přitiskne svou tvář k její.

Cítí slabost v nohách. Nemůže ho odstrčit. Polibky na tváři pálí jako jeho zrychlený dech.

„Boženo, proč ses tak brzy vdala. Odejdi od svého muže, se mnou se budeš mít dobře. Obchod našich dobře prosperuje…“ Zarazí se, nechtěl mluvit o materiální stránce. Jen o tom, že by si přál…

Ano, mají krám, chodí do něho nakupovat a počítá každý krejcar, aby vyšli. Tam už dávno odhadli, jak na tom je. Jen Gustav má hlavu plnou romantických myšlenek.

„To nejde,“ teprve teď ho jemně odstrčí. „Jsem vdaná.“

„Ale nejsi šťastná.“ Všechno se v něm láme a padá do prázdna, odkud se už nedá dostat. Jak ji má přesvědčit? Dívá se na dívčí tvář, hluboké oči, které by ani nedovedl namalovat. Podařilo se mu vystihnout obličej téhle ženy skloněné nad četbou. Vložil do něho tolik něhy. Vyzařuje z ní pokora, obraz celý svítí. „Až jednou budu malovat Madonu, použiju tvoji tvář.“

Němcové se sevře hrdlo. Gustavova první láska, ta bolí nejvíc. Je vdaná, nemůže mu říct, že čeká dítě. Obrazem to skončilo.

„Mlčíš, dávno vím, že jsi vdaná…“

„Nic nevíš, čekám dítě.“

Susan Faludi: Temná komora

E-mail, který dostala Susan Faludiová roku 2004 od svého otce, jí změnil život. V předmětu stálo „změny“. Od rozvodu rodičů byli spolu ve styku velmi málo. Pamatovala si ho jako dokonalý příklad stereotypu amerického muže z předměstí – vše kontroloval, občas býval násilnický, macho. Najednou tam byly fotky ženy v halenkách, sukních a parukách. Osoba, kterou Susan znala jako tátu Stevena, se stala Stefánií.

Začala objevovat někoho, koho vlastně znala velmi málo. Prvotním podnětem byla zmiňovaná zpráva, že její 76 letý otec, mnoho let žijící v Maďarsku, podstoupil operaci změny pohlaví. Rozhodla se sledovat toto „tajemství“ až do svého dětství, s mnoha předchozími vtěleními jejího táty: do amerického otce, alpského horolezce, bláznivého amazonského dobrodruha, židovského uprchlíka budapešťského holocaustu, ale také ceněného experta na pro úpravy fotek nakladatelství Condé Nast. V temné fotografické komoře nakladatelství zdokonaloval obrázky krásných žen pro Vogue a Brides.

První znovu shledání se odehrálo v Budapešti, kam se rodačka Stefánie vrátila po proměně poté, co valnou část života strávila ve Státech, Dánsku a Brazílii, a byla to doslova holčičí konverzace o bižuterii a make upu, Od roku 2008 Susan začala Stefánii navštěvovat pravidelně, učila se maďarsky a věřila, že přeměně napíše způsobem pochopení…

Susan Faludiová se narodila v roce 1959 v newyorském Queensu. Vystudovala Harvardskou univerzitu. Stala se novinářkou, psala pro mj. The New York Times, Miami Herald, Atlanta Journal Constitution, San Jose Mercury News a The Wall Street Journal. V roce 1991 získala Pulitzerovu cenu v kategorii Explanatory Journalism. Kniha Temné komora byla na tuto cenu nominována, v roce 2016 vyhrála Kirkus Prize a New York Times Book Review ji zařadil mezi deset nejlepších knih roku.

Česky – v překladu Silvie Mitlenerové – knihu vydává MoBa.

Ukázka z knihy:

Jednoho odpoledne jsem pracovala ve své pracovně doma v Portlandu v Oregonu, skládala jsem do krabic poznámky z předchozího psacího snažení, knihy o maskulinitě. Na zdi přede mnou visela zarámovaná černobílá fotografie, kterou jsem si nedávno koupila a která zachycovala bývalého vojáka jménem Malcolm Hartwell. Fotografie byla součástí výstavy na téma „Co je to být mužem?“ Oslovení byli vyzváni k vytvoření vizuální odpovědi a sepsání doprovodného prohlášení. Hartwell, urostlý muž v pracovních botách a teplácích, se protahoval před svým Dodgem Aspen v póze holek od motorek, ruku v rukavici na mohutném boku, nohy překřížené, kotník přes kotník. Rukou psaný popisek, doplněný okouzlujícími netknutými překlepy, sděloval: „Muži se nedokážou přiblýžit svojí ženckosti.“ Dala jsem si pauzu od krabic, abych si zkontrolovala e-maily, a našla jsem novou zprávu:

Pro: Susan C. Faludi

Dne: 7. 7. 2004

Předmět: Změny.

E-mail byl od mého otce.

„Milá Susan,“ začínal. „Mám pro Tebe nějaké zajímavé novinky. Rozhodla jsem se, že už mám dost toho vydávání se za agresivního mačistického muže, jímž jsem uvnitř nikdy nebyla.“

To oznámení mě tak úplně nepřekvapilo – nebyla jsem jediná, koho táta kontaktovala se zprávami o znovuzrození. Další člen rodiny, který tátu léta neviděl, nedávno obdržel telefonát vyplněný blábolením o pobytu v nemocnici, o návštěvě Thajska. Hovoru předcházel zcela z nebe spadlý e-mail s přílohou: fotografií táty před rozvětveným stromem – na sobě bleděmodrou košili s krátkými rukávy, která vypadala spíš jako halenka. U krku měla decentní volánek. Foto neslo popisek „Stefánie“. Následující telefonický vzkaz od táty byl stručný: „Stefánie je nyní skutečná.“

E-mail s informací pro mne byl podobně lakonický. Jedna věc se nezměnila: moje táta fotografka stále upřednostňovala obraz před psaným slovem. Ke zprávě byla přiložená série podobenek.

Na první stojí táta na nemocniční chodbě v jemné halence bez rukávů a červené sukni, vedle (jak sděloval popisek) „dalších post-op děvčat“, dvou pacientek, které také procházely tím, co nazývala „změnou s velkým Z“. Thajská sestřička v uniformě drží tátu za loket. Popisek zní: „Po operaci vypadám unaveně.“ Ostatní fotky byly pořízeny před „opkou“. Na jedné sedí táta v hustém mlází a předvádí paruku s ofinou obarvenou hennou a tutéž bleděmodrou halenku s volánkem u krku. Popisek zněl: „Stefánie ve vídeňské zahradě.“ Je to zahrada majestátní vily rakousko-uherské císařovny. Táta byla dlouho fanynkou středoevropské šlechty, obzvlášť císařovny Alžběty – neboli „Sissi“ –, manželky císaře Františka Josefa, která byla známá jako „strážný anděl Uher“. Na třetím obrázku má táta platinově blonďatou paruku – délka po ramena, s padesátkovým nádechem, dále bílou volánkovou blůzku, další červenou sukni se vzorem bílých lilií a bílé sandály na podpatku, které odhalují nalakované nehty na nohou. Na poslední fotce nadepsané „Na túře v Rakousku“ stojí táta před svým Volkswagenem Camper v pohorkách, džínové sukni a paruce s pážecím účesem, u krku uvázaný puntíkovaný šátek. Póza: ruka na vytrčeném boku, překřížené nohy v punčocháčích, kotník přes kotník. Vzhlédla jsem k fotografii na zdi. „Muži se nedokážou přiblýžit svojí ženckosti.“

E-mail byl podepsán „S láskou od Tvého rodiče, Stefánie.“ Byl to první náznak komunikace, který jsem od svého „rodiče“ obdržela za celá léta.

Táta a já jsme spolu čtvrt století prakticky nemluvili. Jako dítě jsem mu odmlouvala a později jsem se ho bála, a než jsem dospěla, rodinu opustil. Nebo spíš byl donucen opustit – mou matkou a policií, po období vzrůstajícího násilí. Přes naše dlouhé odcizení jsem si myslela, že chápu dost z otcovy povahy, abych měla ponětí o takto silných sklonech. Neměla jsem žádné.

Jako dítě, když jsme žili společně v „koloniálním“ řadovém domě v předměstské zástavbě v Yorktown Heights, hodinu jízdy severně od Manhattanu, jsem vždycky vídala tátu uplatňovat mužské privilegium. Zdálo se, že se nadchnul pro život domácího despoty – tvrdošíjného a nepružného. V posledním roce našeho rodinného života došlo i na krev. Jedli jsme, co chtěl jíst on, cestovali jsme, kam chtěl jet on, nosili jsme, co on chtěl, abychom si oblékali. Rozhodnutí ohledně domácnosti, větší či menší, se musela nejdříve setkat s jeho souhlasem. Jednoho večera, když moje matka navrhla, že by se ucházela o částečný úvazek v místních novinách, vyjádřil své falokratické názory obzvlášť jasně: smetl nádobí od večeře na podlahu. „Ne!“ zařval a uhodil pěstmi do stolu. „Žádnou práci!“ Odjakživa, co si pamatuju, vládl jako povýšený patriarcha, panovačný a autokratický, ačkoliv zůstával šifrou, záhadný pro všechny kolem.

Přes jeho drobnou postavu jsem ho znala také jako drsného zálesáka: horala, horolezce, ledolezce, námořníka, jezdce na koni, dálkového cyklistu. S příslušnými oděvy: špacírštokem, bavorskými turistickými pumpkami, alpskou kuklou, lezeckým úvazkem, jachtařskou čepicí, anglickými rajtkami. Při mnoha těchto aktivitách jsem mu dělala doprovod, čím dál rozmrzelejší, jak jsem dospívala – kormidelník jeho kapitánovi na plachetnici Klepper, kterou si postavil, nerovný parťák na jeho víkendových výpravách na Shawangunské útesy, druhý cyklista na jeho přejezdech Alp na kole, asistentka při stavění stanu během bivakování v Adirondackých horách.

Což všechno vyžadovalo obrovské množství hodin tréninku, cestování, sdílení stísněných ubikací. Ovšem moje vzpomínky na tyto troufalé podniky jsou téměř nulové. O čem jsme mluvili za těch dlouhých zimních večerů, kdy byl stan postavený, dřevo na podpal nasbírané, konzervy rozpáčené švédským armádním nožem, který táta vždycky nosil v kapse? Potlačovala jsem všechny tyto chvíle mezi čtyřma očima otce a dcery, nebo se prostě neodehrály? Rok za rokem, od jezera Mohonk k Luganskému jezeru, z Apalačských hor na Zermatt, jsme slaňovali a křižovali, vázali sedáky a balili loďáky. Ale nedokážu říct, jestli se mi za všechny ty časy ukázal v pravém světle. Působil soustavně v utajení, za zdí, kterou si sám postavil, pozorovatel zpoza jednosměrného zrcadla ve své hlavě. Nebyl to přátelský dohled, aspoň ne pro teenagerku toužící po soukromí. Někdy jsem ho považovala za špiona se snahou vetřít se do našeho domáckého kruhu, připraveného udělat cokoliv, co bylo třeba, aby se vyhnul odhalení. Přes všechnu svou agresivní dominanci zůstával jaksi neviditelný. „Jako by tady nikdy nebydlel,“ řekla mi matka následujícího dne poté, co odešel z našeho domu nadobro, po dvaceti letech manželství.

Vlastimil Vondruška: Husitská epopej VII / 1472–1485 Za časů Vladislava Jagellonského

Sedmidílná sága vypráví o událostech slavné i pohnuté doby 15. století v Českém království. Snad žádná jiná historická epocha našich dějin není v obecných představách tak kontroverzní, jako právě husitství. Ta doba je pro dějepisné líčení o to složitější, že obě strany, katolická i kališnická, měly svým způsobem pravdu, ale obě současně páchaly bezpráví. Snad poprvé se v naší literatuře objevuje dílo, které se odehrává v obou znepřátelených táborech, aniž by jeden upřednostňovalo před druhým. Historicky věrně popisované události tvoří kulisu čtivého a napínavého příběhu rozvětvené rodiny Prokopů, jejíž příslušníky postaví neúprosný osud proti sobě.

Poslední díl ságy představuje léta, kdy se českým králem stal Vladislav Jagellonský, jemuž se postupně podařilo otupit ostří nepřátelské zahraniční politiky, zvláště té papežovy. Nakonec byl z Čech sejmut cech kacířství, neboť po desetiletích bojů byl utrakvismus uznán všemi církevními autoritami. Husitská epopej tak dospěla ke svému závěru. Jenže místo aby se domácí poměry uklidnily, začaly doutnat nové politické i sociální konflikty. Postupně umírají starší členové rodu Prokopů a na jejich místo nastupují jejich potomci. Ti však o ideálech svých rodičů vědí málo a hledají si svůj svět. Svět středověké víry nahrazuje svobodomyslná renesance. Osudy husitských generací rodu se uzavírají.

Husitskou epopej vydalo nakladateství MoBa.

Ukázka z knihy:

KAPITOLA 6

Sněm v Kutných Horách se měl konat ve Vlašském dvoře. Bylo to místo nejen výstavné, ale také bezpečné. I když na radnici měli momentálně převahu kališníci, mnozí bohatí němečtí těžaři stranili katolíkům. A to nebylo radno podceňovat. Město doslova praskalo ve švech a udržet pořádek bylo nad síly rychtáře a jeho biřiců.

Do města se sjížděli účastníci sněmu, bylo jich mnohem více než na svatého Jiří v Praze. Šlo o hodně, a proto stoupenci všech tří uchazečů o český trůn přivedli co nejvíce přátel, aby na jednání podpořili jejich hlas. Ale nebyli tu jen oni. Na podzim se za Kaňkem, na návrší k Čertovce, objevilo několik nových velice bohatých stříbrných žil. Těžaři do Kutných Hor přivezli skoro stovku horníků z Durynska, z okolí se sem seběhla spousta nádeníků, protože v nových těžebních jámách se platilo více než jinde, o pracovní síly byla nouze. Přistěhovalo se také několik nových tesařů a povozníků a také pár pobudů. Ti všichni obsadili levné ubytovny na předměstí a šenkýři dávali nepokrytě najevo, že horníci jsou pro ně jako hosté důležitější než zchudlý rytíř, který přijel na sněm. Kutné Hory žily ze stříbra, ne z proslovů zemských stavů. Kdo neměl ve městě přátele, hledal střechu nad hlavou jen obtížně, i někteří velmožové museli vzít za vděk ubytováním u sedláka v okolí nebo ve stanu před hradbami.

Markétka seděla u otevřeného okna a spokojeně vdechovala teplé povětří, které venku vládlo. Ona s ubytováním starosti neměla. Po babičce zdědila několik horních podílů, které ještě rozmnožila nákupy za peníze investorů, které spravovala. A co víc, patřila k těm těžařům, kteří věnovali peníze do průzkumu návrší pod Čertovkou. Na to obětovala vlastní peníze a nyní tam měla těžební jámu. Nazvala ji z úcty k babičce Markéta.

Protože musela kvůli správě majetku čas od času do Kutných Hor zajet, koupila tu nedávno dům. Nebyl levný, i když byl velice zanedbaný. Stál však v ulici, která vedla od rynku přímo ke kostelu svatého Jakuba, jen pár desítek kroků od Vlašského dvora. Markétka nechala jeho průčelí přestavět a v duchu německé módy ho teď zdobilo sedm plastik, které alegoricky zobrazovaly křesťanské ctnosti.

Proti Markétce seděla v křesle její teta z druhého kolena Barborka. I když jí už bylo pětašedesát let, stále se oblékala jako rytíř, jezdila na koni, s chutí pila pivo a jediné, čeho litovala, byl fakt, že už několik let s nikým nezkřížila svůj meč. Zvláště po loupežných výpravách na druhou stranu Šumavy se jí stýskalo. Ale byla rozumná, věděla, že má svůj věk a je jiná doba.

Přijela na sněm, protože díky svým zásluhám o kalich měla právo se ho účastnit. Mladší rytíři se jí občas za zády pošklebovali, ale ti starší na ni nedali dopustit. Její slovo mělo stále mezi zemany na Klatovsku váhu.

„Já budu rozhodně podporovat Vladislava Jagellonského,“ vykládala Barborka. „Jednak ho podporuješ ty, takže bych si netroufla udělat něco, co by se ti nelíbilo. Třeba bys mne pak vykázala ze svého domu, a co bych si v tomhle babylónu počala?“

Markétka neodporovala, znala ji a věděla, že to je nejhubatější ženská, jakou znala. Když nic neřekla, Barborka o poznání zklamaněji dodala: „A kromě toho, skoro celý život jsem bojovala za kalich a teď bych se měla sklonit před tím papeženeckým bastardem z Uher? Nikdy.“

„Jagellonec je taky katolík,“ upozornila Markétka.

„Jistě. Ale bude to katolík jen tak na ozdobu. Matyáš by chtěl poroučet, to myslím u Jagellonce nehrozí.“

„Copak ty ho znáš?“

„V životě jsem poznala spoustu Poláků,“ usmála se Barborka. „Pár mě jich i pomilovalo. Všichni to byli chlapi, co si pyšně nakrucovali kníry, rádi se vytahovali, v posteli a s mečem to uměli, jen co je pravda, ale nemají trpělivost a neumějí se přetvařovat. Naše panstvo Jagellonce přechytračí, dej na mě. Vše zůstane při starém.“

„To ale není pro naši zemi dobře.“

„Je to dobře pro nás dvě, má drahá. A to je důležitější, než zda se zase spojí země Koruny české. Co z toho budu mít já doma v Běšinách?“

Markétka zamyšleně přikývla. Barborka byla zvláštní, tuhle zemi rozhodně milovala a mnohokrát pro kalich riskovala život, s klidem zabíjela Němce a loupila v Bavorsku, ale přesto nikdy neopakovala fráze kazatelů či zemských úředníků o povinnostech k zemi a víře. Byla svá a na život se dívala stejně prakticky, jako by připravovala polévku. Jednou řekla: „Proč bych vařila něco jen proto, že to chválí náš děkan, když mi to nechutná?“

„Máš asi pravdu,“ připustila Markétka, „ale já na tom prodělám, ať zvolí kohokoli z těch tří. Nejspíše už brzy přijdu o cla, která mi kdysi zastavil král Jiřík. Prachatice a Písek je hodlají vykoupit a podle jakéhosi privilegia na to mají právo. Myslím, že na jihu je s mými obchody konec.“

„A co Eliáš?“

„Přestěhuje se sem, do Kutných Hor. Bude se starat o těžbu.“

„On?“ podivila se upřímně Barborka. Eliáše dobře znala. Byl to veselý mládenec, který nádherně zpíval a hrál divadlo. Neuměla si ho představit jako těžaře. Byl hodný a nerad komukoli ubližoval. Jak sám říkal, byl stvořen k tomu, aby dával radost a nikoli smutek.

„Copak nemá manželku?“ připomněla trochu netrpělivě Markétka. Snacha Ludmila byla naopak praktická a v rozumné míře k jiným tvrdá. Litovala jen toho, že takový není její syn. Na Ludmilu se však mohla spolehnout. Byla to její zásluha, že výběr cel na Zlaté stezce nevázl ani v neklidných časech.

„Tady budou mít na sebe víc času,“ pokračovala o poznání laskavěji. „Chtěla bych už mít vnouče.“

„Víš, co je zvláštní?“ zasnila se Barborka. „Nebýt našich snach, měly bychom se syny jen problémy. Chlapi jsou jako děti. Potřebují, aby nad nimi pořád bděla ženská.“

Markétka přikývla a napadlo ji, že to neplatí jen o dětech. Její manžel byl v podstatě stejný. Nebýt jí, kdo ví, jak by skončil. Na královském dvoře rozhodně ne.

Městem se rozezněly zvony.

„Za chvíli sněm začne,“ řekla Barborka, vstala a protáhla se. „Nechceš jít se mnou?“

„Mě to nudí,“ přiznala se poctivě Markétka. „Zatím připravím něco dobrého k večeři. Pozvala jsem dva konšely. Chtějí tě poznat.“

„Óhó, já budu mít nápadníky,“ zasmála se Barborka, utáhla si opasek s mečem a vyšla na ulici.

Sněm v Kutných Horách začal v pondělí dvacátého dne měsíce máje. Tentokrát šlo o jednání čistě stavovské, nebyl tu kníže Jindřich Münsterberský, Albrecht Saský a samozřejmě ani Vladislav Jagellonský. Také Matyáš Korvín zůstal v Jihlavě a čekal na výsledek. Sněm hodlal znovu vyslechnout vyslance všech tří uchazečů o český královský trůn.

Jenže hned na začátku nastal formální problém. Stoupenci Matyáše Korvína neuměli dát jasnou odpověď na otázku, zda trvají na platnosti olomoucké korunovace, či zda jsou ochotni účastnit se chystané volby. Tím by totiž popřeli platnost první Matyášovy korunovace, a to si především Zdeněk Konopišťský ze Šternberka netroufl udělat. Snažil se proto ožehavou věc obejít, ale utrakvistický tábor byl dobře připravený a nesmlouvavě tlačil katolickou stranu ke zdi. Hádky zabraly následující dva dny.

Teprve ve středu dostal jako první slovo vyslanec polského krále Dobiesław Kurozwecki zvaný Lubelczyk. Ani to se neobešlo bez hádek, protože katolické panstvo žádalo, aby jako první hovořil jagerský biskup Jan Beckensloer. Ale ani v téhle bezvýznamné věci utrakvisti nemínili ustoupit. Na sněmu měli převahu.

„To nevypadá dobře,“ stěžoval si tiše Jan Zajíc z Házmburka olomouckému biskupovi. Seděli společně na vyvýšeném místě na pravé straně sálu, která byla vyhrazena pro stoupence Matyáše Korvína. „Dávají Polákům okázale přednost.“

„To nemusí nic znamenat. Včera dorazil Viktorín. Věřím, že jeho slova mohou rozhodnout. Co lepšího by si mohl král Matyáš přát, než že se za něj postaví syn krále Jiříka?“

Jan Zajíc z Házmburka pokrčil neurčitě rameny. Jako zemský sudí znal dobře české panstvo a tušil, že se jejich plány začínají hroutit. Ale mlčel. Teď už se nedalo dělat nic, jen doufat, že polský vyslanec udělá chybu. Nikdo z nich zatím netušil, co hodlá polský král českým stavům nabídnout.

Dobiesław Kurozwecki byl rytíř, jakého nebylo snadné přehlédnout. Měl nepoddajné světlé kštice, ve tváři ostře řezané rysy a hluboký naléhavý hlas. Nepostavil se do čela sálu pod korouhev českého krále, ale pomalu obcházel sálem, zastavoval se u jednotlivých hloučků a kývnutím hlavy se zdravil s těmi, které znal. Přitom však stále hovořil.

„Ctihodní představitelé České koruny, bratři! Ano, neváhám vás tak oslovit, cožpak nejsou naše jazyky skoro stejné? Cožpak jsme byli v minulosti nepřáteli? Poláci stáli po boku Čechů a Češi bojovali s námi proti společným nepřátelům. Nebyli to snad vaši stateční předkové, kteří hledali v Krakově oporu a pomoc, když se postavili císaři i papežovi? Byli jsme to my, kdo vám poskytl své vojenské oddíly, když se od vás celý křesťanský svět odvrátil. Ano, jsme bratři. Jistě, byly mezi námi i rozmíšky, ale v které rodině nejsou? Nikdy však mezi námi a vámi nebyla nenávist a krev. Na rozdíl od Uher. Na rozdíl od Wettinů, Askánců či Wittelsbachů. Jsme přátelé a modlím se spolu se svým vznešeným králem Kazimírem za to, aby to tak i zůstalo. Rodina je silná jen tehdy, pokud táhne za jeden provaz!“

„Zatraceně, co to vykládá?“ bručel polohlasně Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. Ale hned několik velmožů ho okřiklo. Jak si rozmrzele všiml, byli mezi nimi i katolíci.

„Po matce Alžbětě Habsburské má syn našeho krále Vladislav Jagellonský nárok na českou královskou korunu. Navzdory tomu si své dědictví nevynucuje, jen žádá o vaše moudré rozhodnutí. Věří, že jste mužové spravedliví a uvážliví. Současně se však ptá, zda víte o někom jiném, kdo by měl stejný legitimní nárok jako on? Jeho slova jsou prosta tyranství, on vám nehrozí, on s vámi nebojoval, jeho rytíři nedrancovali vaše země jako uherský král, který se teď prohlašuje za vašeho ochránce. Zvažte sami, čí slova jsou poctivá! A ptám se, jaký je Matyášův nárok na českou královskou korunu, kromě jeho pýchy a tyranství?“

„Ano!“

„Správně!“

Dobiesław Kurozwecki obešel sál a teď konečně stanul pod českou královskou korouhví. Pomalu za naprostého ticha obhlížel sál a teprve po chvíli laskavě pokračoval: „Můj král je muž, který hluboce věří v Ježíše Krista, a ujišťuji vás, že chrání každého, kdo je dobrým křesťanem. Jedno, zda přijímá pod jednou či pod obojí způsobou. Všichni jsme děti Boží a tak se bude k této zemi chovat i syn našeho vznešeného a slavného krále Kazimíra. Veškerý vliv, který má náš vznešený král v kurii Svatého otce, využije k tomu, aby ukončil spor mezi vaší zemí a papežem. Společně naplníme odkaz vašeho zemřelého krále Jiřího. Neboť v evangeliích se praví, že povinností dobrého vládce je raději zemřít, než by zradil Ježíše Krista a svůj lid. Král Jiřík slova evangelia naplnil a náš král přísahá, že je naplní i on. Amen!“

V sále vypukla nepopsatelná vřava. Polskému králi a jeho synu Vladislavovi provolávali slávu nejen ti, kteří stáli na straně určené pro utrakvisty, ale i mnozí katolíci, zvláště z řad rytířského a měšťanského stavu. Katoličtí páni posupně mlčeli.

I když měl teď podle dohody vystoupit zástupce Albrechta Saského, téměř všichni to odmítli. A začali se přít, zda vyslechnou vyslance Matyáše Korvína.

Tas z Boskovic se je snažil překřičet: „Mějte rozum! Polský vyslanec hovořil vzletně, ale co vlastně slíbil? Nic. A to málo, co řekl, myslel vážně? Snadno se slibuje, ale já Polákům nevěřím. Už mnoho měsíců jednám s králem Matyášem a vím, že jen on bude respektovat naše zemské svobody a víru. Jen on nás ochrání před nepřáteli. Jen on zajistí v naší zemi znovu mír. Vyslechněme si prosím jeho vyslance a pak pochopíte, na čí straně stojí pravda a milost boží!“

„To je urážka!“ zuřil saský vyslanec, ale nikoho nezajímal. Bylo jasné, že proti sobě stojí jen dva kohouti. Nakonec se zvedl a s hlasitými kletbami sál opustil.

„Ano,“ souhlasil za utrakvisty velkomyslně Ctibor Tovačovský z Cimburka. Nedokázal skrýt ironii, když říkal: „Ať promluví Jeho Ctihodnost jagerský biskup. Rád si ho poslechnu.“

Volker Kutscher: Tichý zabiják

Druhý díl ze série historických detektivek, které se odehrávají v bouřlivém a dekadentním meziválečném Berlíně a které režiséra Toma Tykwera inspirovaly k seriálu Babylon Berlin.

Berlín 1930. Tragická smrt zbožňované herečky Betty Winterové přímo během natáčení přivádí Gereona Ratha do berlínských filmových ateliérů. Mladý komisař z berlínského oddělení vražd rychle poznává stinné stránky hvězdného prostředí a je svědkem přelomového momentu ve filmové branži. Svět totiž dobývá zvukový film a mnohým při tomto přerodu ujíždí vlak: producentům, majitelům kin – ale i hvězdám němého filmu. Když k tomu Rathův otec požádá svého syna, aby pomohl kolínskému starostovi Konradu Adenauerovi v jisté delikátní záležitosti, detektivovi se začíná situace vymykat z rukou. Zatímco pohřeb Horsta Wessela, nacistického mučedníka a příslušníka SA, znovu vyhrocuje otevřené pouliční spory mezi nacisty a komunisty, Gereona Ratha cesta za pravdou zavede z berlínské čínské čtvrti až do podsvětí a dál, na samou hranici zákona…

Vydávání série o poněkud nekonvenčním kriminálním komisaři Gereonu Rathovi se u nás ujalo nakladatelství MoBa v překladech Tomáše Butaly. První díl (Mokrá ryba) vyšel loni na podzim. Na únor příštího roku je ohlašována třetí kniha – Goldstein.

Ukázka z knihy:

Filmový ateliér se nacházel kousek od dostihové dráhy. Henning zaparkoval vedle pískově béžového buicku, který již stál na nádvoří. Gräf si pospíšil; zřejmě ho poháněla naděje, že bude moci pracovat na něčem jiném než na té deprimující sebevraždě, i kdyby to měla být jen nehoda. Když už nic, tak šlo aspoň o nehodu ve filmovém ateliéru. Třeba dokonce natrefí na Henny Portenovou.

Areál byl lemován dlouhou zdí z pálených cihel. Samotný ateliér se tyčil kus od cesty a vypadal jako předimenzovaný skleník, taková hora skla působila uprostřed nezdobné prušácké industriální architektury poněkud nepatřičně. Před vstupem hlídkoval strážník z 202. okrsku, tak nenápadně, že jeho modrá uniforma nebyla z ulice vůbec vidět.

„Tady tudy, pánové,“ řekl, když Rath mávl svým odznakem, a ukázal na velké železné dveře. „Váš kolega už je vevnitř.“

„Co se stalo?“ zeptal se Rath. „Víme jenom, že tu došlo k nějaké nehodě.“

„Nějaká herečka to schytala. Vprostřed natáčení. Víc taky nevím.“

Za Rathem to zafunělo. Henning se mořil s fotoaparátem, který vyložil z opelu. Strážník otevřel železné dveře a hubený kriminální asistent vmanévroval přístroj s neskladným stativem dovnitř. Rath a Czerwinski ho následovali.

Obrovská okna, kvůli kterým budova zvenčí vypadala jako skleník, tu zevnitř nebyla vidět. Pod stropem visely těžké plachty a i stěny kompletně zakrývaly pásy látky. Těžce naložený Henning si musel dávat pozor, aby nezakopl, všude po zemi se vinuly kabely, další byly napnuty napříč prostorem. Rath tou kabelovou džunglí obezřetně postupoval a rozhlížel se. Bylo to tu přecpané technickým zařízením. Světlomety na stativech, mezi nimi jakási prosklená kukaň připomínající nezdobenou zpovědnici. Za tlustým, dokonale vyleštěným sklem Rath rozeznal obrys filmové kamery. Druhá kamera stála na vozíku, uzavřená do těžkého kovového krytu, z něhož vyčníval jen objektiv. Hned vedle futuristický pult s nesčetnými ovladači, elektronkami a blikajícími světélky, na němž ležela sluchátka. Od tohoto pultu vedl kamsi dozadu tlustý kabel, tenčí kabely ho pak propojovaly s jakousi šibenicí, z níž visely dva černo-stříbrné mikrofony vznášející se jako dva tlustí pavouci nad salónem, jehož plocha byla zcela prosta kabelů a techniky. Luxusní parkety, nábytek z tmavého třešňového dřeva, dokonce i krb – vypadalo to, jako by elegantní hotelový pokoj zabloudil na nesprávnou adresu. A stejně tak nemístně působil uprostřed vší elegance ten shluk lidí: uválené košile vedle šedých a bílých pracovních plášťů. Jediný člověk, který svým večerním oblekem ladil s daným prostředím, seděl stranou na jedné ze skládacích židlí, které stály okolo parketu různě mezi stativy a svazky kabelů. Blonďatý muž skrývající tvář v rukách. Stála u něj mladá žena v kostýmu barvy myší šedi a zdálo se, že ho chce utěšit, skláněla se nad ním a tiskla si jeho hlavu na šedivé břicho. Muž tu a tam nahlas zavzlykal, což byl jediný identifikovatelný zvuk, protože v tom hroznu lidí na parketách mluvili všichni tak tiše, jako kdyby se tu skutečně dál točil zvukový film, jak vytrvale hlásal blikající štítek venku nade dveřmi.

Rath se protáhl okolo rozložitého stativu reflektoru, za Henningem a na scénu. Dal kriminálnímu asistentovi pokyn a ten složil těžký podstavec fotoaparátu na zem tak hlasitě, že se všichni ohlédli. Skupina se poněkud rozestoupila a Rath uviděl vedle dvou strážníků Gräfa. A pak uviděl, proč tu nikdo nemluví nahlas, proč se všichni odvažují nanejvýš tak šeptat. U Gräfových nohou se lesklo tmavě zelené hedvábí v málem elegantním nařasení, jako by bylo naaranžováno pro nějakou malbu, ve skutečnosti však halilo nepřirozeně pokroucené ženské tělo. Tvář nebylo možné rozpoznat, z poloviny byla úplně znetvořená, zuhelnatělá pokožka, syrové maso, popraskané puchýře. Druhá polovina byla zčásti skryta a dávala tušit, jak krásný ten obličej musel být. Rathovi se v mysli vynořil bůh Janus se dvěma tvářemi, pak doktor Jekyll a pan Hyde. Světlé blond vlasy vpravo zformovány do perfektního účesu, byly na levé straně skoro úplně sežehnuté. Hlava a trup mrtvé se vlhce leskly, hedvábí mokře lpělo na hrudi a břiše. Levou paži přišpendlil k zemi těžký světlomet.

Když Gräf uviděl Ratha, nechal strážníky stát samotné. Aby se dostal k šéfovi, musel obejít tělo.

„Ahoj, Gereone,“ řekl a odkašlal si. „Ošklivá věc. To je Winterová.“

„Kdo?“

Gräf se tvářil nevěřícně. „Betty Winterová. Neříkej, že ji neznáš.“

Rath pokrčil rameny. „Musel bych vidět obličej.“

„To radši ne. Je naprosto zohavená.“ Gräf polknul. „Stalo se to uprostřed natáčení. Ten světlomet ji trefil úplně přesně. Sletěl támhle seshora.“ Kriminální sekretář ukázal vzhůru. „Dobře deset metrů. A ta věc je pěkně těžká. Navíc byla zapnutá, takže žhavá jako výheň.“

Rath zaklonil hlavu. Pod stropem visela ocelová konstrukce, úplná pavučina roštových lávek, na nichž byly upevněny celé baterie různě velkých světlometů, a mezi nimi ty splývavé pásy látky, které působily jako monotónní, chmurná vlajková výzdoba. Na některých místech visely rozměrné, těžké plachty ještě níž než osvětlovací můstky, které za nimi byly částečně skryty. Přesně nad tělem zela v řadách reflektorů mezera. Pouze černý, úplně napnutý kabel, který musel být tam někde nahoře stále zapojený do sítě, poukazoval na to, že na tom místě předtím něco viselo.

„K čemu tady potřebují tolik světlometů?“ zeptal se Rath. „Proč sem nepustí denní světlo zvenčí? Proto jsou snad filmové ateliéry ze skla.“

„Zvukový film,“ řekl Gräf, jako by se tím vše vysvětlovalo. „Sklo má špatnou akustiku. Proto tu museli všechno ověsit těmi látkami. Takhle se narychlo udělá z ateliéru pro němý film ateliér na film zvukový.“

„Ty se nějak vyznáš!“

„Bavil jsem se s kameramanem.“

Reflektor, který zasáhl herečku, byl mnohem větší než ty, které kriminální policie používala k nočnímu nasvícení místa činu: ocelový válec měl průměr basového bubnu. Přívodní kabel nemohl jeho pád prakticky ani zbrzdit, natož zastavit, potrhala se jenom jeho izolace, takže na některých místech prosvítaly holé dráty.

„A tohle monstrum má tu nebohou ženu na svědomí?“ zeptal se Rath.

Gräf zavrtěl hlavou. „Ano a ne.“

„Cože?“

„Nebyla hned mrtvá.“ Gräf polkl. „Musela řvát, jako by ji na nože brali. Ten rozžhavený světlomet ji doslova pekl, zvlášť když se přívod proudu nepřerušil, takže dál žhavil. A její kolega stál hned vedle…“

„Ta hromádka neštěstí ve smokingu?“

„Ano. Victor Meisner.“

„Toho, myslím, znám.“

Gräf zvedl obočí. „Takže chodíš do kina?“

„Viděl jsem ho v nějaké kriminálce. Celou dobu tam šermoval bouchačkou a zachraňoval nějaké ženské.“

„Zachraňovat chtěl asi i teď. Jenom místo bouchačky použil kýbl vody na hašení. Ty tady stojí všude kvůli nebezpečí požáru. A jak to tak vypadá, dopřál tím Winterové hezkou ránu proudem. Každopádně okamžitě přestala křičet a vyletěly pojistky.“

„Takže by tu nehodu možná přežila?“

Gräf pokrčil rameny. „Počkáme, co řekne doktor. Její herecká kariéra ovšem skončila ve vteřině, kdy ji ten světlomet trefil. I kdyby to přežila, už by těžko vystupovala v milostných filmech.“

„Vypadá to, že ten nešťastník ví, co spáchal.“ Rath ukázal na vzlykajícího Meisnera.

„Vypadá to tak.“

„Už s ním někdo mluvil?“

„Kolegové to zkoušeli. Ale bezvýsledně.“

„Nereaguje?“

„Ne tak, aby z toho byla rozumná…“

Gräfa přerušilo hlasité zarachocení. Kriminální sekretář šlehl pohledem po Czerwinskim a Henningovi, kteří právě obřadně začali rozkládat stativ fotoaparátu. „Asi bych to měl nafotit já,“ poznamenal. „Než kolegové ten fotoaparát rozeberou do mrtě.“

Rath přikývl. „Postarej se o to. Ať ti dva vyslechnou tady ty pěšáky a zapíšou si jejich osobní údaje. Předpokládám, že každý z nich něco viděl.“

Gräf udělal neurčité gesto. „Kameraman rozhodně viděl všechno. A režisér taky. To patří k jejich práci.“ Kriminální sekretář ukázal na štíhlého, šlachovitého muže, který právě klidným a naléhavým hlasem mluvil na dobře oblečeného pětapadesátníka s částečnou pleší.

Rath přikývl. „Toho si hned poslechnu. A kde je člověk, který je zodpovědný za osvětlení?“

„Netuším. Nemůžu se starat o všechno.“

„Řekni Henningovi, ať ho najde a pošle ho za mnou.“

Gräf udělal čelem vzad a Rath se vydal k vzlykajícímu Meisnerovi. Herec měl momentálně do hrdiny hodně daleko. Když Rath stanul přímo před ním, přestal vzlykat a zvedl uslzené oči. Šedá myš ho konejšivě hladila po ramenou a Rath mu ukázal odznak. Muž na něj hleděl málem prosebně, obličej mokrý od slz. Pak se z něj rázem vyvalilo jeho zoufalství.

„Já jsem ji zabil,“ zvolal, „zabil jsem Betty! Panebože, co jsem to udělal?“

Meisnerovy prsty se zatnuly do Rathových nohavic. Asi nebyl dobrý nápad chtít si s tím mužem promluvit teď.

„Nikoho jste nezabil,“ řekl Rath, „byla to nehoda.“

Pokusil se vysmeknout ze sevření, ale nebylo to vůbec snadné. Šedá myš mu přišla na pomoc.

„To je v pořádku, Victore,“ řekla klidným hlasem, „slyšíš, co komisař říká.“

Žena herce uchopila za štíhlé ruce a jejich křečovité sevření povolilo. Odtáhla ho od Ratha a vmáčkla ho zpět do režisérského křesílka, kde zabořil tvář do její šedé sukně.

„Vidíte snad, že nemůže mluvit,“ řekla, „je v šoku! Doufám, že brzo dorazí lékař.“

Rath věděl, že doktor Schwartz je na cestě, ale pochyboval, že soudní lékař je tím správným člověkem, který dokáže povzbudit křehkou duši jako je Victor Meisner. Podal ženě svou vizitku.

„Pan Meisner nemusí vypovídat hned, může přijít na prezidium,“ řekl. „Až na tom bude lépe. Nejpozději ale v pondělí.“

Žena se na něj dívala, ale Rath měl pocit, že její pohled prochází skrze něj. Napsal na vizitku datum a rovnou i čas. Jedenáct hodin. Delší lhůtu tomu nešťastníkovi při nejlepší vůli dopřát nemohl.

„Postarejte se o něj,“ řekl ženě. „Nejlepší bude, když ho doprovodíte do nemocnice.“

Žena zdráhavě přikývla, jako by to přesahovalo její kompetence.

„Dělej, prosím, co pán říká, Coro,“ uslyšel za sebou hluboký hlas. „Bude lepší, když se tu Victor nebude zdržovat déle, než je nutné.“

Když se Rath otočil, uviděl muže s prořídlými vlasy, který prve hovořil s režisérem. Cora odváděla Victora Meisnera k východu. Herec se za ní vlekl jako loutka s vytahanými provázky.

„Bellmann,“ řekl muž a natáhl k Rathovi pravici. „Filmová produkce La Belle. Jsem producent Bouře lásky.“

„La Belle?“ zeptal se Rath a potřásl nabízenou rukou. „Myslel jsem, že tohle je Terra Film.“

„Prostory ano, ale ne produkce. Vlastní filmové ateliéry si může dovolit jen málo filmových společností. My přece nejsme Ufa,“ pravil Bellmann a znělo to skoro omluvně. Ukázal na režiséra, který také přišel blíž. „Jo Dressler, můj režisér.“

„Jo?“

„Josef zní moc staromódně,“ prohlásil Dressler a napřahoval pravici. „Zdravím vás, pane komisaři.“

„Pořád tomu nemůžeme uvěřit,“ řekl Bellmann. „Přímo během natáčení!“ Producent vypadal upřímně otřeseně. „Bouře lásky měla jít za dva týdny do kin.“

„Tak brzy?“ podivil se Rath.

„Čas jsou peníze,“ řekl Bellmann.

„Počítali jsme ještě se dvěma natáčecími dny,“ vysvětloval Dressler.

„Dnes a zítra.“

„Takže ten film je skoro hotový?“

Dressler přikývl.

„Tragédie,“ řekl Bellmann. Potom se nervózně ušklíbl a opravil se. „Tedy ta nehoda, myslím. Ta nehoda je tragédie, film je samozřejmě komedie. Božská romantická komedie, něco naprosto nového. Božská v pravém slova smyslu.“

Rath přikyvoval, i když ničemu nerozuměl. „Viděl jste, jak se to stalo?“

„Ne.“ Bellmann vrtěl hlavou. „Když jsem dorazil, už tu ležela a nehýbala se. Ale Jo, ty přece můžeš panu komisaři povědět…“

Režisér si odkašlal. „No, jak jsem už říkal vašim kolegům… Bylo to těsně před koncem scény. Točili jsme ji napodruhé a fungovalo to opravdu dobře. Chyběla už jenom facka a zahřmění, pak bychom tu scénu měli hotovou…“

„Zahřmění?“

„Bouře lásky je o Thorovi, starém severském bohu hromů, který se zamiluje do berlínského děvčete a dvoří se jí coby hrabě Thorwald. A vždycky, když se ti dva sbližují, tak hřmí.“

Rath zase přikývl a myslel si svoje. Znělo to řádně zmateně, tenhle příběh. A tohle mělo Betty Winterovou proslavit?

„No,“ pokračoval Dressler, „a pak se ze stropu z ničeho nic zřítilo dělo.“

„Co se zřítilo?“

„Ten světlomet, který zasáhl Betty. Srazil ji na zem a pohřbil ji pod sebou. Bože, jak tam ležela a křičela a nikdo nedokázal pomoct – to bylo prostě děsivé…“

„A proč jí nikdo nepomohl?“

„Vám se to mluví! Víte, jak je takový světlomet žhavý? Ten jen tak nezvednete a neodtáhnete stranou!“

„Někdo ale pomoct chtěl…“

„Myslíte Victora?“ Dressler pokrčil rameny. „Já taky nevím, jak ho to napadlo! Byla to jejich společná scéna, stál přímo vedle ní, když se to stalo, kdo ví, co mu proběhlo hlavou. Člověk hned vedle vás, cítíte škvařící se kůži, slyšíte ho křičet, tak chcete pomoct! A jak křičela!“ Potřásl hlavou, jako by ze sebe chtěl tímto pohybem setřást tu vzpomínku a zrušit všechno, co se stalo. „Byli jsme všichni jako ochrnutí. Než jsme pochopili, co chce s tím vědrem dělat, už na ni vychrstl vodu.“

Anthony Doerr: Čtvero ročních období v Římě

 Ve stejný den, kdy se americkému spisovateli narodila dvojčata, obdržel Rome Prize zahrnující roční stipendium a byt v Římě… Svůj pobyt zachytil v knize, kterou lze označit za oslavu jednoho z nejúchvatnějších měst na světě.

Anthony Doerr čte Plinia, Danta a Keatse ‒ staré kronikáře Říma, učí se italsky, navštěvuje náměstí, chrámy a pamětihodnosti, které v něm opakovaně vzbuzují údiv. Popisuje trable se svými ročními dvojčaty i přátelství s místními řezníky, zelináři a pekaři, jejichž hlučné příběhy a osobité výchovné rady jsou stejně neodolatelné jako samotný Řím. V prosinci vezme svá dvojčata do Pantheonu, aby jim ukázal, jak dovnitř okulem padá sníh. K vrcholům knihy patří líčení pohřbu papeže Jana Pavla II., ale také autorovy úvahy o historii, tradici a plynoucím čase.

Anthony Doerr (*1973) je jedním z nejúspěšnějších amerických spisovatelů současnosti, kterého magazín Granta v roce 2007 zařadil mezi jednadvacet nejlepších amerických spisovatelů, se narodil a vyrostl v Clevelandu v Ohiu. Po studiu historie publikoval v časopisech. Krátce žil a pracoval v Africe a na Novém Zélandu. Je autorem dvou knih povídek, Sběratel mušlí a Zeď vzpomínek, které jsou pro své stylistické mistrovství a jedinečné umění zkratky mnohými kritiky považovány za vrchol jeho tvorby. Světovou proslulost však získal díky svým románům O dívce Grace a Jsou světla, která nevidíme. Druhý jmenovaný román, na němž pracoval deset let, se stal v mnoha zemích bestsellerem a na žebříčku The New York Times se udržel více než rok. V roce 2015 za něj autor získal prestižní Pulitzerovu cenu.

Kniha vychází v nakladatelství MOBA. Do češtiny ji z originálu Four Seasons in Rome přeložila Blanka Šustrová.

Ukázky z knihy:

Rentgenuji věty; seškrábnu odstavec a přetvaruji ho tak důkladně, jak jen mohu, znovu ho vyzkouším a civím do stránek, jestli už je to jasnější, jestli je řešení lepší. Často není. Ale psát příběh znamená posouvat ve tmě desky na nosníku centimetr tam a centimetr zpátky, desku za deskou, kousek za kouskem. V nejlepším můžete doufat, že se každý den ocitnete kousíček dál přes propast.

Nakonec se to kouzlo prolomí. Někdo na druhé straně zdi pustí sprchu nebo si uvědomím, že mi mrznou ruce, že mám křeče v žaludku, a znovu mě zaplaví ateliér. Gravitace, zápach čísi brokolice z mikrovlnky v kuchyni na konci chodby, kdesi za zdmi zahrady zapiští brzdy vlaku – prostě materiální nároky a životní omezení.

Mohutný kmen borovice pinie se tyčí před oknem a žije své dva životy – ve vyšším světě jehlic a větví a nižším světě kořenů a hlíny. Opustím ateliér, setřesu sen a jdu zpátky za Shaunou, dvojčaty a Římem – tím hlasitějším, neutuchajícím snem.

(…)

A pak, zrovna když už je to potřeba, se stane třeba tohle: nesu Owena dolů po schodech, když vtom potkáme muže, kterého jsem nikdy neviděl, jak jde nahoru.

„Ciao,“ pozdravím.

„Ciao,“ pozdraví muž.

„Ciao,“ pozdraví Owen. Řekne to úplně poprvé. Málem upadnu. Muž se usměje.

„Ciao!“ odpoví. Zamává hůlkou a ukloní se.

Vzpomenu si na větu z románu Gilead od Marylinne Robinsonové: „Existují tisíce a tisíce důvodů, proč žít tento život, a každý z nich je dostatečný.“

(…)

Nevyměnil bych jednadvacáté století za žádné jiné. Máme toaletní papír a pasterizaci a anestetika a mexická avokáda po celou zimu. A pořád je tu spousta záhad: co vyvolává předčasný porod? Z čeho přesně se skládá vesmír? Biologické procesy v hlubinách oceánů, podstata gravitace, proč spíme, mechanismy migrace; na odpovědi stále čekají tisíce otázek. Ale když konečně dostanu plastové kroužky z obalu, Henry a Owen je asi půl minuty ocucávají, pak odlezou pryč a nechají na kachličkách rozházené mokré kroužky s obrázky nevkusně oděného nosorožce a krokodýla. A já si nemůžu pomoct a myslím na Plinia a na to, jak moderní civilizaci neustále hodnotíme jako vyspělou. Protože jestli Plinius věřil tomu, že měsíc způsobuje zvětšování a zmenšování škeblí, že menstruace tupí meče a že pelyněk nošený pod šerpou kolem pasu působí jako prevence proti oteklému rozkroku, tak co? Nepopsal snad také zemi jako kulatou a neporozuměl tomu, že se kolem své osy otočí každých dvacet čtyři hodin? Neřekl snad také že „Jediná jistota je, že nic není jisté“? Nečtu Plinia proto, abych viděl, jak daleko to lidstvo dotáhlo, ale spíš abych poznal, kolik jsme toho ztratili. Vědění je relativní. Tajemství se dá kultivovat.

Henry a Owen vidí denně více obrazů, než Plinius viděl za život, a já mám strach, že jejich generace se bude muset snažit mnohem víc než kterákoliv předchozí, aby si zůstala vědoma zázraků světa.

Shauna říká, že je dobře, že jsem neměl příležitost vidět sníh padající okulem Pantheonu. Říká, že občas jsou věci, které nevidíme, mnohem krásnější než všechno ostatní.

(…)

Rozezpívají se reproduktory. Rozezpívají se rádia. Možná že právě tohle je jeho poslední zázrak: nějakým způsobem proměnil miliony diváků v miliony účastníků.

V dálce všemu předsedá velkolepý dóm, který proplouvá proudem stříbrného vzduchu. Tohle je největší pohřeb v dějinách světa, největší shromáždění hodnostářů a největší jednorázová pouť v dějinách křesťanství. Právě teď je náročná, až osobní. Davem se prodírá žena, hlavu skloněnou, v obou pěstích luční kvítí. Vedle mě si teenager s ostnatým drátem vytetovaným kolem zápěstí utírá oči lemem košile. Jeptiška sedící na kufru mi věnuje úsměv. Táhlý zpěv začíná a končí a muži a ženy kolem mě začínají reagovat na mši, tiše mumlají v různých jazycích. Kolem kupole vane nebe, pospíchá další duben, zářivé mraky plují tak, jako nad událostmi tohoto města pluly vždycky, a čtyři miliony hlasů je letí nahoru pozdravit.

(…)

A nedělá snad spisovatel to samé? Nesplétá dohromady útržky snů? Chytá ty nejbarvitější detaily a spojuje je do pořadí, které umožní čtenáři vidět, cítit a slyšet svět, který je sám v sobě úplný; staví jevištní scénu a pečlivě schovává všechny podpěry a dráty a díry po hřebících, pak se na to s odstupem podívá a doufá, že ať se na to přijde podívat kdokoli, uvěří.

Když píšu další pracovní verzi své povídky, snažím se mít tyto lekce na paměti. Deníkový záznam je pouze pro spisovatele; pomáhá mu pročistit, vnímat a zpracovat svět kolem. Ale příběh – dokončený kus – je pro čtenáře; to čtenáři má příběh pomoct pročistit, vnímat a zpracovat svět, ten konkrétní svět povídky, výmysl, sen. Spisovatel vytváří sen. A každá pracovní verze by měla představovat verzi snu, která je vylíčena přesněji a je konzistentnější, trvalejší než ta předchozí.

Každé ráno se snažím připomenout si, abych se tomu bezvýhradně oddal, abych nad vším dumal, abych na trhlinky ve snu otestoval každou větu.

(…)

Učím se, že láska k dětem je láska bez konce, cit, který se násobí sám sebou. Nedá se kvalifikovat a skoro určitě ani ne vyčerpat. Nezáleží na tom, kolik dětí jste měli, nezáleží na tom, co ty děti udělaly, copak by z vás ta láska mohla někdy vypršet?

Jestli existuje Bůh, tak je jeho láska k nám stejná jako ta, kterou my cítíme ke svým dětem. A připadá mi, jako by to cosi v Pantheonu vyjadřovalo, tam, kde se křižuje stavba a nebe, v tom neustálém výrazu renovované budovy, která je zároveň zříceninou, v tom, jak se na vrcholu kupole drží kruh světla, i když je všechno ostatní ve tmě.

Na rozvířeném pozadí oblak vysoko nad městem přes okulus přeletí drobný, bílý racek. Zamrkám; v horku a prachu, které se kolem mě proplétají, vidím hlavy věřících, kteří tu s námi už dva tisíce let nejsou, a jejich tváře obrácené k nebi. Synové, dcery, matky, otcové.

(…)

Myslím si, že Plinius nemá pravdu. Každé místo je svým způsobem krásné. V Detroitu ve státě Michigan mě jednou na dálnici zastihl blizard, na stěrače se mi kupil led a přede mnou se pomalu šourala zadní světla. V jedné chvíli vítr najednou utichl a sníh jako by se na vteřinu zastavil ve vzduchu – desítky tisíc samostatných krystalků, pole diamantů pozastavené nad předním sklem. A pak je vítr foukl nahoru – viděl jsem blizard v obráceném zpomaleném záběru. V keňském Nairobi jsem nad neskutečně přelidněným trhem, páchnoucím všude kolem hlínou, těly a stokou, pozoroval ženu, jak nad stánkem rozmotává transparent. Vítr jí ho vytrhl z rukou a on se pak rozmotal a třepotal se na slunci, transparent z lehoučkého barveného hedvábí, a pak odletěl přes střechy pryč.

Svět není soutěž krásy. Krása je tak nevyčíslitelná jako láska. Geografie se nedá hodnotit.

Peter Dempf: Tajemství Hieronyma Bosche

Slavný triptych Zahrada pozemských rozkoší, mistrovské dílo Hieronyma Bosche, musí být po cíleném útoku kyselinou v madridském Pradu nově zrestaurován. Restaurátor Michael Keie přitom v hlubších vrstvách barvy objeví záhadné znaky. Jeho pokus dešifrovat podivuhodné symboly zavede čtenáře až do místa původu obrazu, do brabantského města, kde inkvizice pořádala hony na všechny domnělé kacíře…

Tajemství Hieronyma Bosche líčí fascinující příběh jednoho z nejvýznamnějších děl v dějinách umění a spojuje skutečnost a fikci v nový celek. Kniha je odvážnou spekulací o spiknutí, které se mohlo skrývat za jedním z vrcholných děl světového malířství.

Německý historik a spisovatel Peter Dempf žije se svojí rodinou v Stadtbergenu. Vyučuje němčinu a historii na gymnáziu v Mnichově. Píše příspěvky do rozhlasu, scénáře, romány, povídky, lyrická díla a populárně naučné knihy, především s historickými tématy. Jeho knihy u nás vydává nakladatelství MoBa.

Ukázka z knihy:

„Co ten tady dělá?“ zeptal se páter Baerle a ukázal na doktora. „Má mne vyslýchat?“

Grit Vanderwerfová zavrtěla hlavou. Sklonila se k Baerlemu a pokusila se ho vzít za ruku. Páter však byl rychlejší než ona a okamžitě ruku stáhl.

„Restauruje obraz, který jste poškodil! Kromě toho jste si přece přál mužského partnera!“

Páter Baerle prudce vyskočil.

„Který jsem já poškodil, který jsem já poškodil! Nemáte o ničem ponětí! Ale to už jsem řekl nejméně stokrát!“

Sklonil hlavu a znovu se posadil. Potom se podíval na doktora.

„Účinkovalo to? Řekněte mi, účinkovala ta kyselina?“

Keie byl zděšený. V očích duchovního se objevil podivný vlhký lesk. Takový mívají ve starých filmech fanatičtí vědci, kteří už překročili hranici šílenství.

„Obraz není příliš poškozený, pokud jste měl na mysli tohle, otče. Poleptání je jen povrchové. Přesto tekutina způsobila na místech pod povrchem reakci, kterou si zatím nedokážeme vysvětlit. A bude ještě nějaký čas trvat, než ji pochopíme. Musí se v každém případě odstranit povrchový lak a malbu je třeba restaurovat. Ale jinak je obraz nepoškozený. Došel jsem k tomu svojí novou metodou, která by vám jistě nic neřekla.“

Páter poslouchal doktorovo vyprávění se sklopenou hlavou a šklebil se. Pak nečekaně zvedl oči, upřel je na Keieho a posměšně se zeptal:

„Vy si myslíte, že bych nedokázal obraz trvale poškodit? To jste skutečně tak hloupý, nebo považujete za takového hlupáka mne?“

Keie na jeho poznámku nereagoval. Ale než mohl položit první otázku, Baerle ho předešel.

„Kde pracujete, doktore? V těch starých dílnách za muzeem, směr Retiro? V té šedočervené budově?“

Keie poněkud udiveně přikývl. Proč to chtěl vědět?

„Je to teď důležité?“ zeptala se Grit Vanderwerfová.

Keie se soustředil na svoji otázku.

„Mne by víc zajímalo, proč jste to vůbec udělal.“

„Otče Baerle, snad povíte panu doktorovi, co jste nechtěl povědět mně.“ Baerle znovu vstal a přiblížil se k restaurátorovi. Přiblížil se k němu tak blízko, že se skoro dotýkal jeho obličeje. Keie cítil jeho dech a odvrátil hlavu stranou. Náhle však ucítil horký dech na uchu.

„Pomozte mi. Prosím! Jinak mne tady oddělají!“

Hned nato se Baerle zase posadil, podíval se na Keieho tak pronikavě, že doktor musel zavřít oči, a pak se zeptal: „Proč bych mu měl něco vypravovat?“

Baerle se protáhl a zasmál se svému nápadu. „Nepotřebuje nic vědět.“

„Zřejmě jste svým poškozením něco odhalil. Vynesl na světlo něco skrytého, otče Baerle,“ zasáhla do rozhovoru Grit.

Kněze její slova zřejmě zasáhla, protože zkřivil obličej.

„Co jste našel? Tak už povídejte,“ vyjel na Keieho.

O Keieho se v tom chladném jasu strohé cely pokoušela závrať. Měl pocit, že ho zarudlé Baerleho oči výhružně pozorují a zahánějí do kouta. Nic neprozradí, nic! Ani této ženě, ani šílenému páterovi. Ne, bude mlčet, nevydá jim nic z toho, co Antonio de Nebrija možná objevil. O obraz a jeho tajemství se najednou zajímalo až podezřele mnoho lidí. Pohrával si neklidně s nožem v kapse svých kalhot, dokud si nevšiml, že ho páter nestále napjatě pozoruje. V nepřirozeném tichu bylo slyšet pouze dech tří osob. Zamřížovaným oknem pronikalo do cely jen nepatrně sluneční světlo.

„No dobře, nechte si své tajemství pro sebe, seňore! Snad už je skutečně čas, abych začal se svým vyprávěním. Důvěra za důvěru. Přestože nevím, jestli bych měl v těchto zdech... ale nechme toho.“

Baerle se poohlédl po Grit, ale ta se nepohnula. Začal hovořit pomalu, s tak tvrdým akcentem, že mu Keie chvílemi sotva rozuměl. Na chvíli se zamyslel, co asi kněz svými narážkami myslel. Cítil se ohrožený? Byl pozorován? Keie neznal poměry ve španělských psychiatrických léčebnách ani v řádových nemocnicích. Ale naléhavý hlas vypravěče jeho úvahy přerušil.

„... zodpovídal jsem za oddělení rukopisů knihovny v Salamance. Tam jsem se zajímal především o inkvizitorské procesy v minulosti. Mým úkolem bylo vyšetřit zákonnost některých rozsudků z hlediska teologie. Během svých rešerší jsem narazil v jednom protokolu na poznámku. Velice stručnou. Byla v ní řeč o jednom rukopisu. Celá léta jsem po něm pátral a nakonec jsem něco našel v podkladech z Kolína. Všechno ještě neuspořádané, vpravdě babylonský zmatek v zaprášených bednách a skříních. A bohužel neúplné. Písemnosti vznikly kolem roku 1511 v kobkách svaté inkvizice, v obci ʼs-Hertogenbosch v Brabantsku. Autorem byl muž jménem Petronius Oris; zřejmě umělecké jméno, jak bylo v té době obvyklé. Jeho skutečná identita je zahalena v temnotách. Dostal za úkol sepsat svůj příběh pro Svatou inkvizici. A já jsem jeho verzi četl...“

...

V krajině před obcí ʼs-Hertogenbosch se to hemžilo zákeřníky, hrdlořezy a lupiči. Číhali na počestné muže v hodinách mezi dohasínajícím dnem a přibývající nocí. Když Petronius Oris uviděl přijíždějící povoz, vystoupil z úkrytu v nízkých křovinách, aby ukázal kočímu, že nemá zlé úmysly. Slunce právě zapadlo, ale Petronius poznal i v soumraku, že kočí sevřel pevněji otěže.

„Tak to má být! Vylézt a ukázat se, když to myslíte poctivě a nechcete skončit pod vozem,“ slyšel volat vozku. „A jestli se za vaší hrou na schovávanou neskrývá žádná zrada, můžete si nastoupit.“

Přitom bylo slyšet zasvištění biče tak silně, že volci zvedli hlavu a ještě pevněji se opřeli proti jařmu. Vozka se potají rozhlédl po okolí, jestli v tom křoví nečíhají ještě další podezřelé postavy. Potom se poškrabal pod strniskem na bradě a musel konstatovat, že kromě zaprášeného Petronia nebylo široko daleko vidět ani živáčka. Prudce zatáhl za opratě a zastavil spřežení těsně u mlází, odkud vystoupil Petronius.

„Směřujete do města? Jestli tam chcete dorazit před zavřením bran, musíte si pořádně pospíšit. Vyskočte si nahoru, jestli chcete!“

Petronius sebral se smíchem ze země vak a hodil ho dozadu na vůz. Pak se vysoukal na místo vedle vozky. Věděl, že ho kočí shora pozoroval, a také, že s tím svým černým strniskem na bradě nevypadá právě důvěryhodně. Vozkův pohled se zastavil na polovysokých Petroniových botách z jemné teletiny, které ho musely přesvědčit, že pocestný není nemajetný.

„No, doufám, že v nich ještě před pár hodinami nevězely jiné nohy,“ řekl kočí a hlasitě si odplivl. „Ale máte upřímný pohled, a tak vám chci důvěřovat. Teď mi ještě rychle řekněte své jméno. Každý poctivý křesťan se představí.“

„Petronius Oris, malíř z Augsburgu. Jsem také na cestě do města. Hledám práci v dílně Mistra Hieronyma. Znáte ho?“

„Ach, další ,mistr štětce‘! Vždycky jsem byl zvědavý, jak takoví tvorové asi vypadají.“

Vozka si přitom Petronia neomaleně prohlížel, potom práskl bičem nad hlavami volů a pravil: „Nevidím žádný rozdíl od ostatních lidí, Mistře Orisi. Nos, ústa i uši máte na stejném místě jako každý řádný křesťan. Zbytek tedy bude také v pořádku.“ Pak se hlasitě rozesmál a hlučně si odplivl do křoví. Přitom podával malíři ruku. Petronius ji pevně sevřel. Trochu komický obličej s šibalskýma očima vzbuzoval důvěru.

„Buďte mně i mým volům srdečně vítán! Meinhard z Cách. Nejsem sice žádný latiník, ale také nejsem jen tak někdo. Tak jedem! Až do Bosch mi můžete dělat společnost. A vašeho Mistra Hieronyma – jak bych ho neznal, když o něm mluví půl světa!“

„Ano? A můžete mne tedy k němu zavézt?“

„Jestli opravdu chcete…“

„Jste nějak opatrný. Něco s ním není v pořádku?“

Nad volskými hlavami znovu zasvištěl bič, protože cesta začala mírně stoupat a po jedné straně začínala být velice strmá. Petronius viděl před povozem jen ojedinělé skupiny stromů, křovin a mladých porostů.

„Za chvíli už musí být vidět stavba katedrály, cizinče. Pohněte, vy lenoši! Budete táhnout, vy líný kůže, abyste si zasloužili svý žrádlo? A co se týká toho malíře, druhá polovina světa ho posílá ke všem čertům.“

Petronius se chytil oběma rukama kozlíku, aby při tak drkotavé jízdě nebyl vymrštěn na cestu. Najednou se proti horizontu objevil kostel Sint Jan. Působil zatím uprostřed lešení jako zkažený zub. Právě stavěli věž a zvedali sloupy střední lodi do výše klenby. Současně s tímto neobyčejným pohledem na napolo hotový dům boží objevil Petronius vedle rozestavěné věže tři sloupy kouře.

„Proč právě do pekla? To tak špatně maluje?“

„Ne,“ zabručel Meinhard. „Myslím, že ne, i když jsem ještě žádný jeho obraz pořádně neviděl. Lidem vadí to, co maluje. Určitým lidem. Podívejte se! Ti psi zase řádili!“

Ukázal nataženou rukou na sloupce kouře, které nahoře zbělaly a pak zmizely v temné modři večerní oblohy.

„Co je to? A co jste myslel těmi psy, kteří řádili?“

„Vyčkejte, malíři. Až příliš brzy poznáte novou pohostinnost obyvatel. A buďte vděčný, když ji nepocítíte.“