Anthony Doerr čte Plinia, Danta a Keatse ‒ staré kronikáře Říma, učí
se italsky, navštěvuje náměstí, chrámy a pamětihodnosti, které v něm opakovaně
vzbuzují údiv. Popisuje trable se svými ročními dvojčaty i přátelství s
místními řezníky, zelináři a pekaři, jejichž hlučné příběhy a osobité výchovné
rady jsou stejně neodolatelné jako samotný Řím. V prosinci vezme svá dvojčata
do Pantheonu, aby jim ukázal, jak dovnitř okulem padá sníh. K vrcholům knihy
patří líčení pohřbu papeže Jana Pavla II., ale také autorovy úvahy o historii,
tradici a plynoucím čase.
Anthony Doerr (*1973) je jedním z nejúspěšnějších amerických
spisovatelů současnosti, kterého magazín Granta v roce 2007 zařadil mezi
jednadvacet nejlepších amerických spisovatelů, se narodil a vyrostl v
Clevelandu v Ohiu. Po studiu historie publikoval v časopisech. Krátce žil a
pracoval v Africe a na Novém Zélandu. Je autorem dvou knih povídek, Sběratel
mušlí a Zeď vzpomínek, které jsou pro své stylistické mistrovství a jedinečné
umění zkratky mnohými kritiky považovány za vrchol jeho tvorby. Světovou
proslulost však získal díky svým románům O dívce Grace a Jsou světla, která
nevidíme. Druhý jmenovaný román, na němž pracoval deset let, se stal v mnoha
zemích bestsellerem a na žebříčku The New York Times se udržel více než rok. V
roce 2015 za něj autor získal prestižní Pulitzerovu cenu.
Kniha vychází v nakladatelství MOBA. Do češtiny ji z originálu
Four Seasons in Rome přeložila Blanka Šustrová.
Ukázky
z knihy:
Rentgenuji věty; seškrábnu
odstavec a přetvaruji ho tak důkladně, jak jen mohu, znovu ho vyzkouším a civím
do stránek, jestli už je to jasnější, jestli je řešení lepší. Často není. Ale
psát příběh znamená posouvat ve tmě desky na nosníku centimetr tam a centimetr
zpátky, desku za deskou, kousek za kouskem. V nejlepším můžete doufat, že se
každý den ocitnete kousíček dál přes propast.
Nakonec se to kouzlo
prolomí. Někdo na druhé straně zdi pustí sprchu nebo si uvědomím, že mi mrznou
ruce, že mám křeče v žaludku, a znovu mě zaplaví ateliér. Gravitace, zápach
čísi brokolice z mikrovlnky v kuchyni na konci chodby, kdesi za zdmi zahrady
zapiští brzdy vlaku – prostě materiální nároky a životní omezení.
Mohutný kmen borovice pinie
se tyčí před oknem a žije své dva životy – ve vyšším světě jehlic a větví a
nižším světě kořenů a hlíny. Opustím ateliér, setřesu sen a jdu zpátky za
Shaunou, dvojčaty a Římem – tím hlasitějším, neutuchajícím snem.
(…)
A pak, zrovna když už je to
potřeba, se stane třeba tohle: nesu Owena dolů po schodech, když vtom potkáme
muže, kterého jsem nikdy neviděl, jak jde nahoru.
„Ciao,“ pozdravím.
„Ciao,“ pozdraví muž.
„Ciao,“ pozdraví Owen.
Řekne to úplně poprvé. Málem upadnu. Muž se usměje.
„Ciao!“ odpoví. Zamává hůlkou a ukloní se.
Vzpomenu si na větu z
románu Gilead od Marylinne Robinsonové: „Existují tisíce a tisíce
důvodů, proč žít tento život, a každý z nich je dostatečný.“
(…)
Nevyměnil bych jednadvacáté
století za žádné jiné. Máme toaletní papír a pasterizaci a anestetika a mexická
avokáda po celou zimu. A pořád je tu spousta záhad: co vyvolává předčasný
porod? Z čeho přesně se skládá vesmír? Biologické procesy v hlubinách oceánů,
podstata gravitace, proč spíme, mechanismy migrace; na odpovědi stále čekají
tisíce otázek. Ale když konečně dostanu plastové kroužky z obalu, Henry a Owen
je asi půl minuty ocucávají, pak odlezou pryč a nechají na kachličkách
rozházené mokré kroužky s obrázky nevkusně oděného nosorožce a krokodýla. A já
si nemůžu pomoct a myslím na Plinia a na to, jak moderní civilizaci neustále
hodnotíme jako vyspělou. Protože jestli Plinius věřil tomu, že měsíc způsobuje
zvětšování a zmenšování škeblí, že menstruace tupí meče a že pelyněk nošený pod
šerpou kolem pasu působí jako prevence proti oteklému rozkroku, tak co?
Nepopsal snad také zemi jako kulatou a neporozuměl tomu, že se kolem své osy
otočí každých dvacet čtyři hodin? Neřekl snad také že „Jediná jistota je, že
nic není jisté“? Nečtu Plinia proto, abych viděl, jak daleko to lidstvo
dotáhlo, ale spíš abych poznal, kolik jsme toho ztratili. Vědění je relativní.
Tajemství se dá kultivovat.
Henry a Owen vidí denně
více obrazů, než Plinius viděl za život, a já mám strach, že jejich generace se
bude muset snažit mnohem víc než kterákoliv předchozí, aby si zůstala vědoma
zázraků světa.
Shauna říká, že je dobře,
že jsem neměl příležitost vidět sníh padající okulem Pantheonu. Říká, že občas
jsou věci, které nevidíme, mnohem krásnější než všechno ostatní.
(…)
Rozezpívají se
reproduktory. Rozezpívají se rádia. Možná že právě tohle je jeho poslední
zázrak: nějakým způsobem proměnil miliony diváků v miliony účastníků.
V dálce všemu předsedá
velkolepý dóm, který proplouvá proudem stříbrného vzduchu. Tohle je největší
pohřeb v dějinách světa, největší shromáždění hodnostářů a největší jednorázová
pouť v dějinách křesťanství. Právě teď je náročná, až osobní. Davem se prodírá
žena, hlavu skloněnou, v obou pěstích luční kvítí. Vedle mě si teenager s
ostnatým drátem vytetovaným kolem zápěstí utírá oči lemem košile. Jeptiška
sedící na kufru mi věnuje úsměv. Táhlý zpěv začíná a končí a muži a ženy kolem
mě začínají reagovat na mši, tiše mumlají v různých jazycích. Kolem kupole vane
nebe, pospíchá další duben, zářivé mraky plují tak, jako nad událostmi tohoto
města pluly vždycky, a čtyři miliony hlasů je letí nahoru pozdravit.
(…)
A nedělá snad spisovatel to
samé? Nesplétá dohromady útržky snů? Chytá ty nejbarvitější detaily a spojuje
je do pořadí, které umožní čtenáři vidět, cítit a slyšet svět, který je sám v
sobě úplný; staví jevištní scénu a pečlivě schovává všechny podpěry a dráty a
díry po hřebících, pak se na to s odstupem podívá a doufá, že ať se na to
přijde podívat kdokoli, uvěří.
Když píšu další pracovní
verzi své povídky, snažím se mít tyto lekce na paměti. Deníkový záznam je pouze
pro spisovatele; pomáhá mu pročistit, vnímat a zpracovat svět kolem. Ale příběh
– dokončený kus – je pro čtenáře; to čtenáři má příběh pomoct pročistit, vnímat
a zpracovat svět, ten konkrétní svět povídky, výmysl, sen. Spisovatel vytváří
sen. A každá pracovní verze by měla představovat verzi snu, která je vylíčena
přesněji a je konzistentnější, trvalejší než ta předchozí.
Každé ráno se snažím
připomenout si, abych se tomu bezvýhradně oddal, abych nad vším dumal, abych na
trhlinky ve snu otestoval každou větu.
(…)
Učím se, že láska k dětem
je láska bez konce, cit, který se násobí sám sebou. Nedá se kvalifikovat a
skoro určitě ani ne vyčerpat. Nezáleží na tom, kolik dětí jste měli, nezáleží
na tom, co ty děti udělaly, copak by z vás ta láska mohla někdy vypršet?
Jestli existuje Bůh, tak je
jeho láska k nám stejná jako ta, kterou my cítíme ke svým dětem. A připadá mi,
jako by to cosi v Pantheonu vyjadřovalo, tam, kde se křižuje stavba a nebe, v
tom neustálém výrazu renovované budovy, která je zároveň zříceninou, v tom, jak
se na vrcholu kupole drží kruh světla, i když je všechno ostatní ve tmě.
Na rozvířeném pozadí oblak
vysoko nad městem přes okulus přeletí drobný, bílý racek. Zamrkám; v horku a
prachu, které se kolem mě proplétají, vidím hlavy věřících, kteří tu s námi už
dva tisíce let nejsou, a jejich tváře obrácené k nebi. Synové, dcery, matky,
otcové.
(…)
Myslím si, že Plinius nemá
pravdu. Každé místo je svým způsobem krásné. V Detroitu ve státě Michigan mě
jednou na dálnici zastihl blizard, na stěrače se mi kupil led a přede mnou se
pomalu šourala zadní světla. V jedné chvíli vítr najednou utichl a sníh jako by
se na vteřinu zastavil ve vzduchu – desítky tisíc samostatných krystalků, pole
diamantů pozastavené nad předním sklem. A pak je vítr foukl nahoru –
viděl jsem blizard v obráceném zpomaleném záběru. V keňském Nairobi jsem nad
neskutečně přelidněným trhem, páchnoucím všude kolem hlínou, těly a stokou,
pozoroval ženu, jak nad stánkem rozmotává transparent. Vítr jí ho vytrhl z
rukou a on se pak rozmotal a třepotal se na slunci, transparent z lehoučkého
barveného hedvábí, a pak odletěl přes střechy pryč.
Svět není soutěž krásy.
Krása je tak nevyčíslitelná jako láska. Geografie se nedá hodnotit.
Žádné komentáře:
Okomentovat