sobota 27. října 2018

Romain Rolland: Petr a Lucie




Sto let od konce první světové války připomíná nakladatelství CooBoo novým vydáním dnes již klasické milostné a zároveň protiválečné novely francouzského spisovatele Romaina Rollanda.
„Citově strhující příběh tragické mladé lásky byl inspirován událostí, k níž došlo v posledním roce první světové války při bombardování Paříže o Velikonocích. Dne 29. března během velkopátečních bohoslužeb dopadla na kostel svatého Gervásia a Protásia střela z tzv. Pařížského děla (přezdívaného též Pařížanka, dalekonosného železničního děla, jež od března používali Němci k ostřelování francouzského hlavního města ze svých bojových linií) a probořila jeho klenbu. Uvnitř našlo smrt 88 osob a 68 jich bylo zraněno. Zahynulo zde i několik Rollandových přátel, mezi nimi mladý malíř a jeho žena,“ uvádí v doslovu Šárka Belisová. Připomíná, že autor „vyjadřoval svůj nekompromisně protiválečný postoj a burcoval svědomí světa proti nesmyslnosti a zrůdnosti válečného požáru“. Knihu napsal Rolland ve švýcarském ústraní, kam se za války uchýlil, neboť jeho pacifistická stanoviska mu ve Francii vysloužila pověst „vlastizrádce“.
Do češtiny byla kniha poprvé přeložena roku 1925. Překlad Jaroslava Zaorálka vycházel v dlouhá desetiletí v nových a nových vydáních. Nakladatelství CooBoo však nyní sáhlo po novém překladu Tomáše Havla (http://thavel.cz). Otevřelo jím novou edici CooBoo Classics. Dalšími svazky by měly být Emma od Jane Austenové a Něžná je noc od Francise Scotta Fitzgeralda.


Ukázka z knihy:
Petra pohltilo metro. Neurvalý, horečný dav. Stál u dveří v sevření lidských těl, dýchal s nimi těžký vzduch, který procházel jejich ústy, sledoval a neviděl černé, dunící klenby, po nichž klouzaly zářící zorničky vlaku. Hlavou se mu honily stejné stíny, stejné tvrdé a roztřesené záře. Škrtil ho ohrnutý límec kabátu, paže měl přimáčknuté k tělu, rty pevně sevřené, na čele vlhkém potem ho pokaždé, když se otevřely dveře, zamrazil závan zvenčí, snažil se nevidět, snažil se nedýchat, snažil se nemyslet, snažil se nežít. Srdce mladého, osmnáctiletého chlapce, skoro ještě dítěte, bylo plné temné beznaděje. Nad ním, nad stíny kleneb, nad krysí chodbou s uhánějící kovovou příšerou, hemžící se lidskými troskami – je Paříž, sníh, chladná lednová noc, zlý sen o životě a smrti – válka.
Válka. Přišla před čtyřmi lety. Těžce dolehla na jeho dospívání. Zaskočila ho v složitém duševním období, kdy mladý chlapec, zmatený probouzejícími se smysly, otřeseně objevuje zvířecké, slepé a drtivé síly života, jemuž je vydaný napospas, i když se o něj neprosil. A má -li citlivou povahu, něžné srdce a křehké tělo jako Petr, zažívá (aniž se odvažuje někomu se svěřit) odpor a hrůzu, vyvolané všemi surovostmi, špinavostmi a absurditou plodící a poživačné přírody – té rodící bachyně požírající vlastní mladé. Každý chlapec mezi šestnácti a osmnácti lety má v sobě kousek z duše Hamleta. Nechtějte po něm, aby chápal válku! (To se hodí pro vás, muži s okoralou duší!) Bohatě mu stačí, že musí pochopit život a odpustit mu. Obvykle se zahrabe do snů a umění, dokud si na svou proměnu nezvykne a nymfa nedospěje na konec trnité cesty od larvy až k dospělosti. V neklidném jaru dozrávajícího života potřebuje klid k rozjímání! Jenže oni si pro něj do jeho skrýše přijdou, vytrhnou ho z přítmí a křehoučkého, čerstvě vylíhlého jej vyhodí na syrový vzduch, mezi drsný lidský druh, který musí okamžitě vzít za svůj, aniž ho chápe, aniž chápe, proč by měl pykat za jeho šílenství a nenávisti.
Petra povolali spolu se spolužáky ze třídy, osmnáctileté děti. Do půl roku bude vlast potřebovat jeho tělo. Válka si ho vyžádala. Šest měsíců odkladu. Šest měsíců! Kdyby aspoň do té doby nemusel na nic myslet! Zůstat v onom podzemí. Už nikdy znovu nevidět kruté denní světlo!
Spolu se spěchajícím vlakem se vnořil do tmy a zavřel oči…
Když je znovu otevřel, pár kroků od něj stála za dvěma cizími těly dívka, právě nastoupila. Zprvu z ní viděl jen jemně řezaný profil zastíněný kloboukem, plavou kučeru na trochu pohublé pravé tváři, světlo usazené na líbezném líčku, jemnou linku nosu, horní ret a pootevřená ústa, rozechvělá předchozím spěchem. Branou očí vešla do jeho srdce, vstoupila tam celá; dveře se za ní zavřely. Hluk zvenčí ustal. Ticho. Mír. Byla tu.
Nedívala se na něj. Dokonce zatím ani nevěděla, že existuje. A už byla v něm! Držel její němý, schoulený obraz v rukou a neodvažoval se dýchat ze strachu, aby ho snad dechem nesmazal…
V příští stanici nával. Lidé pokřikovali a cpali se do plného vagonu. Petra tlačila a unášela lidská vlna. Z města nahoře nad klenutím tunelu sem dolů doléhaly hluché ozvěny výbuchů. Vlak se rozjel. V té chvíli vběhl na schodiště do stanice zděšený muž, obličej si zakrýval rukama a skutálel se dolů. Stačili zahlédnout krev, která mu protékala mezi prsty… Znovu tunel a tma… Vagonem zaznívají zděšené výkřiky: „Gothy jsou tady!“ V pospolitém vzrušení, jež všechna namačkaná těla slévalo do jediného, stiskl rukou ruku, jež se ho lehce dotkla. Když se podíval, uviděl, že je to Ona.
Vůbec se nesnažila vymanit. Na stisk odpověděla trochu křečovitě, rozrušeně, potom horoucí prsty zvláčněly, odevzdaly se a znehybněly. Zůstali tak, skrytí přítmím, s rukama jako schoulenýma v jednom jediném hnízdě; krev z jejich srdcí se v horku dlaní slévala do jediného proudu. Neřekli si ani slovo. Ani jednou se nepohnuli. Ústy se téměř dotýkal kadeře na její tváři a ušního lalůčku. Nedívala se na něj. Po dvou stanicích se vymanila, nedržel ji, proklouzla mezi těly a vystoupila, aniž ho spatřila.
Když zmizela, pomyslel si, že by ji mohl sledovat… Pozdě. Vlak už se rozjel. V příští stanici vyšel na povrch. Octl se znovu na nočním vzduchu, otřelo se o něj několik neviditelných, sněhových peříček a zděšené Město, pobavené vlastním strachem, nad nímž ve veliké výšce plachtili váleční ptáci. On však viděl jen tu, již měl v sobě; šel domů a za ruku držel neznámou.


Cover design © Hana Mičková, 2018
Translation © Tomáš Havel, 2018
ISBN 978-80-7544-634-3

Romain Rolland


Žádné komentáře:

Okomentovat