Sto let od konce první světové války připomíná
nakladatelství CooBoo novým vydáním dnes již klasické milostné a zároveň protiválečné
novely francouzského spisovatele Romaina Rollanda.
„Citově strhující příběh tragické mladé lásky byl
inspirován událostí, k níž došlo v posledním roce první světové války při
bombardování Paříže o Velikonocích. Dne 29. března během velkopátečních bohoslužeb
dopadla na kostel svatého Gervásia a Protásia střela z tzv. Pařížského děla
(přezdívaného též Pařížanka, dalekonosného železničního děla, jež od března
používali Němci k ostřelování francouzského hlavního města ze svých bojových
linií) a probořila jeho klenbu. Uvnitř našlo smrt 88 osob a 68 jich bylo
zraněno. Zahynulo zde i několik Rollandových přátel, mezi nimi mladý malíř a
jeho žena,“ uvádí v doslovu Šárka Belisová. Připomíná, že autor
„vyjadřoval svůj nekompromisně protiválečný postoj a burcoval svědomí světa
proti nesmyslnosti a zrůdnosti válečného požáru“. Knihu napsal Rolland ve
švýcarském ústraní, kam se za války uchýlil, neboť jeho pacifistická stanoviska
mu ve Francii vysloužila pověst „vlastizrádce“.
Do češtiny byla kniha poprvé přeložena roku 1925. Překlad
Jaroslava Zaorálka vycházel v dlouhá desetiletí v nových a nových
vydáních. Nakladatelství CooBoo však nyní sáhlo po novém překladu Tomáše Havla
(http://thavel.cz). Otevřelo jím novou edici CooBoo Classics. Dalšími svazky by
měly být Emma od Jane Austenové a Něžná je noc od Francise Scotta Fitzgeralda.
Ukázka
z knihy:
Petra pohltilo metro. Neurvalý, horečný
dav. Stál u dveří v sevření lidských těl, dýchal s nimi těžký vzduch, který
procházel jejich ústy, sledoval a neviděl černé, dunící klenby, po nichž
klouzaly zářící zorničky vlaku. Hlavou se mu honily stejné stíny, stejné tvrdé a
roztřesené záře. Škrtil ho ohrnutý límec kabátu, paže měl přimáčknuté k tělu,
rty pevně sevřené, na čele vlhkém potem ho pokaždé, když se otevřely dveře,
zamrazil závan zvenčí, snažil se nevidět, snažil se nedýchat, snažil se
nemyslet, snažil se nežít. Srdce mladého, osmnáctiletého chlapce, skoro ještě
dítěte, bylo plné temné beznaděje. Nad ním, nad stíny kleneb, nad krysí chodbou
s uhánějící kovovou příšerou, hemžící se lidskými troskami – je Paříž, sníh, chladná
lednová noc, zlý sen o životě a smrti – válka.
Válka. Přišla před čtyřmi lety. Těžce
dolehla na jeho dospívání. Zaskočila ho v složitém duševním období, kdy mladý
chlapec, zmatený probouzejícími se smysly, otřeseně objevuje zvířecké, slepé a
drtivé síly života, jemuž je vydaný napospas, i když se o něj neprosil. A má
-li citlivou povahu, něžné srdce a křehké tělo jako Petr, zažívá (aniž se
odvažuje někomu se svěřit) odpor a hrůzu, vyvolané všemi surovostmi, špinavostmi
a absurditou plodící a poživačné přírody – té rodící bachyně požírající vlastní
mladé. Každý chlapec mezi šestnácti a osmnácti lety má v sobě kousek z
duše Hamleta. Nechtějte po něm, aby chápal válku! (To se hodí pro vás, muži s
okoralou duší!) Bohatě mu stačí, že musí pochopit život a odpustit mu. Obvykle
se zahrabe do snů a umění, dokud si na svou proměnu nezvykne a nymfa nedospěje
na konec trnité cesty od larvy až k dospělosti. V neklidném jaru
dozrávajícího života potřebuje klid k rozjímání! Jenže oni si pro něj do jeho
skrýše přijdou, vytrhnou ho z přítmí a křehoučkého, čerstvě vylíhlého jej
vyhodí na syrový vzduch, mezi drsný lidský druh, který musí okamžitě vzít za
svůj, aniž ho chápe, aniž chápe, proč by měl pykat za jeho šílenství a
nenávisti.
Petra povolali spolu se spolužáky ze
třídy, osmnáctileté děti. Do půl roku bude vlast potřebovat jeho tělo. Válka si
ho vyžádala. Šest měsíců odkladu. Šest měsíců! Kdyby aspoň do té doby nemusel
na nic myslet! Zůstat v onom podzemí. Už nikdy znovu nevidět kruté denní
světlo!
Spolu se spěchajícím vlakem se vnořil do
tmy a zavřel oči…
Když je znovu otevřel, pár kroků od něj stála za dvěma
cizími těly dívka, právě nastoupila. Zprvu z ní viděl jen jemně řezaný
profil zastíněný kloboukem, plavou kučeru na trochu pohublé pravé tváři, světlo
usazené na líbezném líčku, jemnou linku nosu, horní ret a pootevřená ústa,
rozechvělá předchozím spěchem. Branou očí vešla do jeho srdce, vstoupila tam celá;
dveře se za ní zavřely. Hluk zvenčí ustal. Ticho. Mír. Byla tu.
Nedívala se na něj. Dokonce zatím ani nevěděla, že
existuje. A už byla v něm! Držel její němý, schoulený obraz v rukou a
neodvažoval se dýchat ze strachu, aby ho snad dechem nesmazal…
V příští stanici nával. Lidé pokřikovali a cpali se do
plného vagonu. Petra tlačila a unášela lidská vlna. Z města nahoře nad klenutím
tunelu sem dolů doléhaly hluché ozvěny výbuchů. Vlak se rozjel. V té chvíli
vběhl na schodiště do stanice zděšený muž, obličej si zakrýval rukama a
skutálel se dolů. Stačili zahlédnout krev, která mu protékala mezi prsty… Znovu
tunel a tma… Vagonem zaznívají zděšené výkřiky: „Gothy jsou tady!“ V pospolitém
vzrušení, jež všechna namačkaná těla slévalo do jediného, stiskl rukou ruku,
jež se ho lehce dotkla. Když se podíval, uviděl, že je to Ona.
Vůbec se nesnažila vymanit. Na stisk odpověděla trochu
křečovitě, rozrušeně, potom horoucí prsty zvláčněly, odevzdaly se a znehybněly.
Zůstali tak, skrytí přítmím, s rukama jako schoulenýma v jednom jediném
hnízdě; krev z jejich srdcí se v horku dlaní slévala do jediného proudu.
Neřekli si ani slovo. Ani jednou se nepohnuli. Ústy se téměř dotýkal kadeře na
její tváři a ušního lalůčku. Nedívala se na něj. Po dvou stanicích se vymanila,
nedržel ji, proklouzla mezi těly a vystoupila, aniž ho spatřila.
Když zmizela, pomyslel si, že by ji mohl
sledovat… Pozdě. Vlak už se rozjel. V příští stanici vyšel na povrch. Octl se
znovu na nočním vzduchu, otřelo se o něj několik neviditelných, sněhových
peříček a zděšené Město, pobavené vlastním strachem, nad nímž ve veliké výšce
plachtili váleční ptáci. On však viděl jen tu, již měl v sobě; šel domů a za
ruku držel neznámou.
Cover design ©
Hana Mičková, 2018
Translation ©
Tomáš Havel, 2018
ISBN
978-80-7544-634-3
 |
| Romain Rolland |
Žádné komentáře:
Okomentovat