Purkrabí
tajemného Karlova hrádku marně vyhlíží císaře Karla IV. Čas neúprosně běží a
hrad zasáhne série podivných úmrtí. Obětí stále přibývá a tragédie se nevyhne
ani rodině purkrabího. Má vše na svědomí záhadný muž v černém, kterého se
obyvatelé hradu i podhradí bojí a o němž nikdo netuší, odkud se vzal? A proč
chce vidět všechny mrtvé a umírající výměnou za uzdravení nemocných? Je snad on
samotná smrt? Historický román, kde se prolíná skutečnost s fikcí.
Miloslava
Šachová se narodila v Praze a v Praze také celý život žije a pracuje. Po
absolvování gymnázia vystudovala klinickou farmacii na UK v Bratislavě a živí
se jako lékárnice. Vedle svého povolání se dlouhodobě věnuje psaní komiksových
scénářů pro dospělé i děti, které publikovala v časopisech a vydala knižně pod několika
pseudonymy. Většina námětů je spojena s historií a historický je i její první
román Proti proudu řeky. Ten vychází v nakladatelství Motto.
Ukázka z knihy:
Pan Petr z Nasavrk, purkrabí na
Karlově hrádku, vycházel z hradní kaple.
Mírně shrbený, věčně podmračený muž
s řídnoucí kozí bradkou měl viditelně to nejlepší už dávno za sebou. Barevnými
sklíčky vysokých oken za jeho zády procházelo světlo, ale bylo už pozdní
odpoledne a zimní slunce nemělo tu sílu, a tak ho bylo málo, aby mohlo oživit
tichý a zšeřelý prostor. Byl stejně ponurý a temný jako myšlenky pana Petra.
Vroucí modlitby mu neulevily a ani trochu mu nepomohly.
Zachmuřený prošel spěšně chodbou,
která ke kapli na severovýchodní straně přiléhala, a po schodech vystoupal do
horního patra východního traktu hradu. Bylo pěkně chladno, venku i tady. Mohl pokračovat
dál do svých komnat na západní straně, kde by se ohřál, ale namísto toho zůstal
stát u okna v nejvýchodnější části spojovací chodby. Rozsahem nevelký hrad měl
tvar nepravidelného šestiúhelníku, nepravidelného natolik, že byl víc trojúhelníkem.
Tady, na jeho východním vrcholu, byl nejkrásnější výhled na řeku.
Petr si několikrát dýchl teplý
vzduch na zkřehlé ruce a přitom nepřestával pozorovat zamrzlou hladinu. Co
vlastně ještě čeká? Že dorazí královský posel a donese mu zprávu, že ho konečně,
po dvanácti letech služby na téhle ztracené vartě někdo vystřídá? Že někdo přijede
a řekne mu, že panovník dostává a čte jeho listy a že na něj a na tenhle hrad
docela nezapomněl? Že stále je někdo, koho tenhle hrádek ještě aspoň trochu
zajímá?
Petr se s povzdechem odvrátil od
okna, kterým vanul dovnitř ledový vítr, promnul si zimou ztuhlé prsty a vydal
se zpět do přízemní chodby a pak dál přes nádvoří do hradního psince.
„To jsi ty, pane Petře?“ Lovčí
Kudrna byl zaměstnán porcováním masa pro hradní ohaře a správcův příchod
zaregistroval až po chvíli.
Jen zvedl hlavu, aby si odhrnul hřbetem
ruky pramen vlasů z čela, a dál si Petra nevšímal. Byl na jeho častou přítomnost
zvyklý, psi byli odjakživa purkrabího největší radostí.
„Počkám, až budeš hotov,“ řekl Petr
a zálibně pozoroval, jak hbité Kudrnovy ruce zpracovávají zaječí kožku. „Dva
psy si vezmu, chci si vyjet. Sám. Na chvíli.“
Nikoho dalšího nepotřeboval. Nač
brát s sebou někoho z posádky? Tvořilo ji všehovšudy deset mužů a on jistě
nikoho z nich postrádat nebude. Vždyť si chce jen trochu provětrat hlavu. Za
necelou půlhodinu už na koni projížděl se dvěma ohaři přes úzký padací most a
pokračoval pod úpatí kopce k potemnělé řece a pak dál směrem k potoku.
Hrad stál na vysokém ostrohu nad
Vltavou, chráněn hlubokým příkopem, snadno dostupným jen ze severní strany, na
východní straně jištěn řekou a na jihozápadě hlubokou roklí Ztraceného potoka. Ten
byl přirozenou hranicí mezi hradem, majetkem panovníka Karla IV., a državami
rodu Rožmberků, hlubockým dominiem. Petr musel projet kolem místa, kde našli
jeho ženu Annu. Radši se tím směrem ani nedívat! Napadl sice nový sníh, ale
nebylo ho dost a starý ještě neroztál, a tak jistě všechno zůstalo…
„Můj bože…, no jistě! Pořád stejné…!“
Petr se pokřižoval a pobídl koně k
rychlejší jízdě. Vždyť ani neví, co se stalo s jejím tělem! Je mráz, takový, že
vykopat hrob tam, kde její život skončil, možné není. A kde jinde pohřbít
sebevraha? Nechtěl ani zjišťovat, co vlastně s ní hrobník z městečka udělal. Úplně
stačilo, že bez přestání myslel na to, co udělala ona sama. Stalo se něco?
Musela být opravdu zoufalá. Nevídal ji už dlouhé dny v kapli, a to bylo zlé.
Nechodila prý ani na modlitby, a to byl hřích. Bála se něčeho?
A on – má se snad bát?
Petr projel až ke strži zamrzlého
potoka. Psi běželi volně vpředu a první z nich už klouzal na silném ledu.
„Ke mně!“ musel je Petr odvolat.
Chtěl jet původně dál, ale potom si to rozmyslel. „Radši se vrátíme, za chvíli
bude tma,“ mluvil k psům i sám k sobě správce.
O čem jsem to…? Ach ano, Anna.
Vlastně ji ani neznal. Kdyby bylo
na něm, už by se byl znovu neoženil, ale zůstat sám, to si dovolit nemohl. Ještě
by se dostal do řečí.
Co by si lidé pomysleli, purkrabí,
a samotný muž! A ona? Pro něj to bylo už jen krásné tělo, dávno nevěděl, co si
s ním počít, snad se jen dívat. Popravdě, a ta myšlenka tam byla, i když by ji
nikdy neřekl nahlas.
Ani mu nebude chybět. Kdo mu
opravdu chyběl, byla jeho první žena, Eliška. Netušil, jak velká to pro něj
bude ztráta. Hrozný byl její konec a hrozné bylo i to, co přišlo po něm.
„Stůj!“ zatáhl Petr koni za uzdu a
zadíval se směrem ke strži potoka.
Zdálo se mu, že tam zahlédl černý plášť.
© Albatros,
2018
© Miloslava
Šachová, 2018
Cover
design, illustration © Miroslav Hadinec, 2018
ISBN
978-80-267-1308-1
Žádné komentáře:
Okomentovat