Elena Ferrante: Tíživá láska

V románové prvotině italské spisovatelky Eleny Ferrante, autorky celosvětového bestselleru Geniální přítelkyně, se hlavní hrdinka Delia vrací do rodné Neapole, aby dala do pořádku záležitosti své zesnulé matky Amalie. Autorka v próze tematizuje problematický vztah italských žen a jejich dcer, které musí ustupovat do pozadí před svými otci a bratry. Delia se po nejasné smrti matky, nalezené spoře oděné na pobřeží, snaží posbírat poslední střípky jejího života a rekonstruovat nejasné vzpomínky na své dětství. Ferrante svým románem otevírá svět symbolů, svět, v němž hlavní roli hraje hledání a nalézání – ztraceného vztahu s matkou i k sobě samé.

Geniální přítelkyně slaví v českém prostředí velký úspěch, první díl se dočkal již pěti vydání a prodalo se ho 25 tisíc výtisků. A čím se Tíživá láska neapolské tetralogii podobá a čím se od ní naopak liší? O tom ví nejvíce překladatelka Alice Flemrová: „Tíživá láska je jako zárodek, který už ale obsahuje všechny orgány, tělesné i charakterové rysy, jež pak budou rozvíjeny a prohlubovány v mohutném organismu tetralogie. Tíživá láska je tím pádem narativně sevřenější, hutnější, a tedy složitější, projevuje se to i na stavbě vět, do nichž autorka potřebovala na malém lineárním prostoru vměstnat celý svět.“

Elena Ferrante již v románové prvotině podrobila svému prozaickému drobnohledu svět žen. Hlavní hrdinka Delia se snaží vyrovnat s náhlou smrtí matky a při tom se ohlíží – hodnotí zpětně nejen vztah s matkou, ale i další vztahy v rámci rodiny, tedy s mužskými členy. Tíživá láska potvrzuje to, co známe již z Geniální přítelkyně – totiž že Elena Ferrante sice píše především o ženách, ale rozhodně nepíše pouze pro ženy. Ba právě naopak, píše o ženách tak bez obalu, možná až bezohledně, že je to čtení pro muže nanejvýš přitažlivé. Jak říká o postavách tohoto románu Alice Flemrová: „Ve své bezradnosti, osamělosti, ve svém zmatení i naprosté absenci snahy se nám zalíbit nám dokážou být blízké.“

O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě.

Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011). Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), na motivy tetralogie Geniální přítelkyně vznikl v produkci společnosti HBO a italské RAI osmidílný televizní seriál.

Z italského originálu L’amore molesto, vydaného roku 1992, přeložila Alice Flemrová

Vydává nakladatelství Prostor v rámci Velkého knižního čtvrtku 18. října 2018. 

(ISBN 978-80-7260-395-4)

Ukázka z knihy :

Vyšla jsem na ulici a vlekla s sebou své zavazadlo. Uvědomila jsem si, že v ruce pořád držím občanku, zastrčila jsem ji zpátky do pouzdra a automaticky jsem v něm nechala Polledrovu vizitku. Pak jsem všechno hodila do igelitky a rozhlížela jsem se kolem, udivená, ale i potěšená tím, že strýc Filippo na mě opravdu počkal na rohu.

Jenže jsem toho hned zalitovala. Vykulil oči, pusu otevřel dokořán a ukázal mi pár zbylých dlouhých zubů, zažloutlých od nikotinu. Byl ohromený, ale jeho ohromení se rychle měnilo v nesouhlas. V první chvíli jsem nechápala proč. Pak mi došlo, že příčinou jsou šaty, co mám na sobě. S přemáháním jsem se na něj usmála, určitě s cílem si ho usmířit, ale také abych zahnala dojem, že jsem ztratila vládu nad svým obličejem, že moje tvář je adaptací té Amaliiny.

„Nesluší mi?“ zeptala jsem se.

„Ale jo,“ řekl zamračeně a zjevně lhal.

„Tak o co jde?“

„Tvoji mámu jsme pochovali teprve včera,“ posteskl si přehnaně nahlas.

Napadlo mě, že mu naschvál prozradím, že ty šaty patřily právě Amalii, ale včas jsem si uvědomila, že tu schválnost bych obrátila proti sobě: určitě by se hned začal do své sestry navážet. Řekla jsem mu:

„Byla jsem moc skleslá a chtěla jsem si udělat radost.“

„Vy ženský jste taky hned ze všeho skleslý,“ vybuchl a tím svým „hned ze všeho“ okamžitě popřel, co mi právě připomněl: že jsme zrovna pochovali moji matku a že mám dobrý důvod být skleslá.

Na druhou stranu jsem vůbec skleslá nebyla. Naopak jsem se cítila, jako kdybych se zapomněla na nějakém místě a nebyla už vůbec schopná se najít: byla jsem zadýchaná, dělala jsem příliš rychlé a málo koordinované pohyby, se spěchem člověka, který všude hledá a nemůže ztrácet čas. Řekla jsem si, že heřmánek mi udělá dobře, a dostrkala jsem strýce Filippa do prvního baru, na který jsme narazili na via Scarlatti,

a on mi přitom vykládal o své ženě, která byla právě pořád smutná: silná, strašně pracovitá, pozorná, pořádná, ale smutná. Jenže uzavřený prostor na mě působil, jako bych měla v puse chomáček vaty. Pronikavá vůně kávy a ječící hlasy zákazníků a baristů mě zahnaly zpátky k východu, zatímco strýc s rukou ve vnitřní kapse saka halekal: „Platím já!“ Sedla jsem si ke stolku na ulici, mezi skřípění brzd, vůni hrozícího deště a benzínu, krokem jedoucí přecpané autobusy a spěchající chodce vrážející do stolku. „Platím já,“ zopakoval strýc Filippo slaběji, třebaže jsme si ještě ani neobjednali a já pochybovala, že se tam číšník někdy ukáže. Pak se strýc pěkně uvelebil na židli a začal se vychvalovat: „To já měl vždycky energickou povahu. Nemám prachy? Tak nemám prachy. Nemám ruku? Tak nemám ruku. Nemám ženskou? Tak nemám ženskou. Hlavní je pusa a nohy: aby mohl člověk mluvit, kdy chce, a jít si, kam chce. No nemám pravdu?“

„Máš.“

„I tvoje máma je taková. My jsme sorta lidí, co neklesaj na mysli. Když byla malá, věčně padala, o něco se bouchala, ale nebrečela: naše máma nás naučila si zranění pofoukat a opakovat: za chvíli to přejde. I když pracovala a píchla se jehlou, zůstal jí tenhlecten zvyk si říct: za chvíli to přejde. Jednou jí jehla singrovky prošila nehet na ukazováčku, vyjela ven a zase ho propíchla, celkem asi třikrát nebo čtyrykrát. No, a ona zastavila pedál, pak ho maliličko sešlápla, aby jehlu vytáhla, zavázala si prst a pustila se zase do práce. Nikdy jsem ji neviděl smutnou.“

A to bylo všechno, co jsem slyšela. Zdálo se mi, že se zátylkem bořím do výlohy za svými zády. Také červená stěna obchodního domu Upim naproti nám vypadala jako čerstvě nastříkaná barva. Nechala jsem hluk na via Scarlatti zesílit natolik, aby překryl strýcův hlas. Viděla jsem, jak pohybuje rty, z profilu, neslyšně: připadaly mi jako z gumy, jako by je zevnitř roztahovaly dva prsty. Bylo mu sedmdesát a neměl žádný důvod být se sebou spokojený, ale usilovně se o to snažil a možná i skutečně spokojený byl, když tak bez přestávky mlel a sotva znatelnými pohyby rtů své tlachání rychle rozčleňoval. Na okamžik jsem s hrůzou pomyslela na muže a ženy jako na živé organismy a představovala jsem si práci dláta, které by nás opracovalo jako šachové figurky ze slonové kosti, až bychom neměli žádné otvory a žádné výrůstky, všichni stejní a bez identity, neexistovaly by žádné hry somatických rysů, žádné kalibrování drobných rozdílů.

Ten mámin zraněný prst, prošitý jehlou, když jí nebylo ani deset let, jsem znala líp než svoje vlastní prsty právě díky tomu detailu. Byl fialový a nehet v půlměsíčku jakoby propadlý. Dlouho jsem toužila ho olizovat a vysávat, ještě víc než její bradavky. Možná mě to nechala dělat, když jsem byla ještě hodně malá, a neodtáhla se. Na bříšku měl bílou jizvu: rána se zanítila, museli ji naříznout. Já kolem něj cítila vůni staré singrovky, s tím jejím elegantním tvarem napůl psa a napůl kočky, vůni popraskaného koženého řemene, který předával pohyb pedálu z velkého kola na malé, jehly, která se vysouvala z čumáku a zase se do něj zasouvala, nitě probíhající chřípím a ušima, špulky, která se otáčela na čepu zaraženém do hřbetu. Cítila jsem chuť oleje, jímž se promazávala, černé pasty z tuku smíchaného s prachem, kterou jsem seškrabávala nehtem a potají jedla. Měla jsem v úmyslu si taky propíchnout nehet, aby pochopila, že je nebezpečné odpírat mi to, co nemám.

Příběhů o jejích nekonečných, drobných odlišnostech, jež ji činily nedosažitelnou a jež z ní všechny dohromady pro svět kolem dělaly žádoucí bytost, alespoň natolik žádoucí, nakolik jsem po ní toužila já, byla spousta. V jedné době jsem si představovala, že jí ten výjimečný prst ukousnu, protože jsem v sobě nedokázala najít odvahu, abych tlamě singrovky nabídla ten svůj. Co mi z ní nebylo dopřáno, to jsem chtěla z jejího těla vymazat. Pak by se nic neztratilo ani nerozptýlilo někde daleko ode mě, protože všechno by konečně bylo už ztracené.

Teď když byla mrtvá, jí někdo seškrábal vlasy a zdeformoval tvář, aby ji přidělil k mému tělu. Teprve později, v průběhu let, se stalo, že jsem z nenávisti, ze strachu toužila přijít o všechny kořeny, které jsem měla v ní, až po ty nejhlubší: o její gesta, její kadenci hlasu, způsob, jak bere do ruky sklenici nebo pije ze šálku, jak si obléká sukni, jak šaty, o pořádek v kuchyňském náčiní, v zásuvkách, o způsob té nejintimnější hygieny, chutě, nechutě, nadšení, a dál o jazyk, město, rytmus dechu. Všechno jsem předělala, abych to byla já a odtrhla jsem se od ní.

Na druhou stranu jsem v sobě nechtěla nebo nedokázala nechat zakořenit nikoho. Za čas přijdu i o možnost mít děti. Žádná lidská bytost se ode mě neodtrhne s děsem, s nímž jsem se já odtrhla od svojí mámy jen proto, že se mi nikdy nepodařilo se k ní přimknout definitivně. Nebude tu žádné víc ani žádné míň mezi mnou a někým jiným stvořeným ze mě. Zůstanu tu až do konce já, nešťastná, nespokojená s tím, co jsem pokradmu vytáhla ven z Amaliina těla. Malá, příliš malá byla kořist, kterou jsem jí dokázala uzmout, vyrvat ji z její krve, z jejích útrob a ze zásob jejího dechu a ukrýt ji v těle, ve vrtošivé hmotě mozku. To nestačilo. Snaha pokusit se definovat „já“, tenhle povinný útěk z ženského těla, třebaže jsem si z něj neodnesla vůbec nic, byla tak naivní a nedbalé líčidlo! Nebyla jsem žádné já. A byla jsem zmatená: nevěděla jsem, jestli to, co postupně odhaluju a co si namlouvám od chvíle, kdy ona už tu není a nemůže nic namítat, mě spíš děsí, nebo těší.