Literární kronika první republiky

Publikace představuje v 21 oddílech soustředěných vždy k jednomu roku z období 1918–1938 Československou republiku jako mnohonárodnostní stát, v němž literatura vznikala a byla čtena nejen v češtině, ale také ve slovenštině, němčině, ruštině, ukrajinštině, maďarštině či polštině, kde se na literárním dění podíleli nejen spisovatelé, ale také překladatelé, nakladatelé či čtenáři, kde společensky nerezonovaly pouze umělecké výboje či politické provokace avantgardistů, ale také mezinárodní bestsellery a rovněž produkty lokální populární kultury.

Literární kronika první republiky toto bohaté a rozmanité dění znázorňuje formou kaleidoskopické mozaiky literárních událostí, jak se zrcadlily v dobovém kulturním a denním tisku, seznamuje čtenáře s umělecky významnými či proslulými literárními díly napsanými v různých jazycích republiky a s tím, jak na ně pohlížela dobová kritika, a konečně také přístupnou formou rozebírá vybrané souvislosti literárního života a knižní kultury v období první republiky.

Literární kronika první republiky je obrazově-výkladová kniha určená širší veřejnosti. Obrazová složka v ní má stejnou důležitost jako výkladová. Sestává z více než tisíce pečlivě vybraných knižních obálek, fotografií, reklamních materiálů, karikatur, ukázek rukopisů a dalších vizuálních dokumentů. 

Publikace vznikla ve spolupráci Ústavu pro českou literaturu AV ČR, Památníku národního písemnictví, Ústavu slovenské literatury SAV v Bratislavě a Střediska společných činností AV ČR. Editory byli Petr Šámal, Tomáš Pavlíček, Vladimír Barborík a Pavel Janáček.

Vydává Academia (ISBN 978-80-200-2909-6).

Ukázka ze stati Jiřího Trávníčka První čtenářská republika:

Česká literatura již v polovině 19. století dokázala obhájit své právo na novodobou existenci; konkrétně že je schopna nabídnout díla v rozmanitosti žánrové (jen román jí chyběl), tematické i stylové. Pro druhou polovinu 19. století je příznačná především otázka dalšího rozvoje – postupné emancipování prvku estetického od prvku vlastenecky‑národního a také otázka publika. Zástupci kulturní veřejnosti se opakovaně ptali: pokud v českém jazyce vznikají umělecky náročná díla, existuje pro ně i patřičné čtenářstvo? Od šedesátých do devadesátých let se setkáváme se stesky českých spisovatelů, že jim scházejí čtenáři. Například J. V. Sládek se v roce 1877 táže: „Kde je obecenstvo?“ Ostatně již pět let před ním si Vítězslav Hálek stěžoval, že Češi jsou sice „politicky i národně porozhledlí, ale v literatuře praví ignoranti“.

Co do rozvinutosti literární kultury představují největší národy pozdějšího Československa v druhé polovině 19. století tři různé situace: Němci mají pro svou knihu zázemí velkého jazyka a početného čtenářstva, otázkou tedy je, co lidé čtou a zda čtou skutečně to hodnotné. Češi si vybojovali existenci české literatury a knihy, ale stále není jisté, zda je tu pro ni i spolehlivé čtenářské zázemí. A Slováci pak – po rakousko‑uherském vyrovnání, po zrušení Matice slovenské a Apponyiho školních zákonech, jimiž se drasticky snížil počet škol, kde se vyučovalo ve slovenštině – bojují o samotnou existenci slovenského jazyka jako jazyka literárního a kulturního.

Největší etnické skupiny tedy v období před vznikem Československa charakterizují tři úrovně sociálního a kulturního sebevědomí: esteticko‑výchovná: důležité je, aby se četlo, a především to kvalitní, povznášející (Němci); sociální: důležité je, aby se pro českou, zejména náročnou tvorbu, našel čtenář (Češi); existenční: důležité je, aby vůbec existoval jazyk, v němž je možno vydávat knihy (Slováci).

Gramotnost a sociální podmínky

Čtení jako dovednost i kulturní technika nám je schopno říct mnohé o společnosti, o jejím nastavení a vnitřním rozpoložení, neboť – jak tvrdí německý sociální historik Jost Schneider – „gramotnost následuje industrializaci a demokratizace následuje gramotnost“.

Jak na tom nová republika byla z hlediska samotných předpokladů čtení a čtenářství – gramotnosti? Československo představovalo prostor velmi nejednolitý. Vedle téměř plně gramotných českých zemí (3 % negramotných; rozdíl mezi Čechy a Němci nebyl žádný) tu bylo Slovensko, kde nebyl gramotný téměř každý šestý (16 %), a Podkarpatská Rus s přibližně poloviční negramotností. S tím souvisejí i další faktory, které tradičně podporují gramotnost a čtenářství. Vedle silně agrárního Slovenska a Podkarpatské Rusi byla v českých zemích už na počátku samostatného státu výrazná převaha zaměstnanců průmyslu a živností. V českých zemích se v té době živilo v zemědělství 31 % obyvatelstva, na Slovensku 60 %. České země oproti dvěma ostatním také vykazovaly daleko větší míru urbanizace (ve městech nad 10 tisíc obyvatel tam žilo 22 % obyvatel, na Slovensku jen 11 %), přičemž daný faktor platí už od středověku za spolehlivý ukazatel gramotnosti.

Pokud za tahouna čtenářství v 19. století lze považovat měšťanstvo, tak v českých zemích ho lze označit jako lehce nedovyvinuté, na Slovensku silně podvyvinuté a na Podkarpatské Rusi pouze v zárodcích. Za země naplňující tehdejší západoevropské civilizační standardy by se dala považovat jen část Československa na západ od řeky Moravy; čím dále na východ, tím byl patrnější způsob života a civilizační standard příznačný pro období 19. století. A rozdíl byl i mezi venkovským obyvatelstvem v českých zemích a ve zbytku země. To první bylo daleko více čtenářsky rozvinuté – existovala zde tradice osvětových spolků a spolkových knihoven (Sokol, Orel ad.). Jejich sloučením vznikaly na počátku dvacátých let místní knihovny obecní, jeden ze základních pilířů české čtenářské kultury doby meziválečné i pozdější.

Vzorec vlastenecký a měšťanský

Zaměřme se nyní na jazykově český prostor. Jaké hlavní čtenářské tendence v něm můžeme sledovat? Obecně lze hovořit o střetávání čtenářského vzorce vlasteneckého se vzorcem měšťanským. Ten první (...), byl více zakořeněn v české tradici, příznačné je pro něj přihlášení se k odkazu velkých spisovatelů české minulosti, vzedmutí národní vlny, nově po roce 1918 posílené i vlnou legionářské literatury. V druhém čtenářském modu se čtení stává spíše individuálně formativní aktivitou, která jedince pozvedává a zušlechťuje, dávajíc mu kulturní sebevědomí a myšlenkovou nezávislost. Vlastenecký vzorec propojuje funkci zábavnou a národně uvědomovací; měšťanský vzorec propojuje funkci zábavnou s poznávací a vzdělávací. V každém z nich lze ještě nalézt dvě podkategorie, představující jakési nižší a vyšší patro.

Spíše však než o soupeření těchto dvou čtenářských typů je případnější hovořit o jejich prostupování, respektive o pozvolném vývojovém přelévání prvního do druhého. Vzorec vlastenecký najdeme spíše na venkově, druhý ve městě, přičemž v první republice protiklad město versus venkov hraje ne zcela zanedbatelnou kulturní roli. Ze svědectví lidí, kteří prožili dětství ve dvacátých a třicátých letech, se dozvídáme, že číst na venkově se často považovalo za něco nepřípadného („městské móresy“), že děti – zejména dívky – byly od čtení vyháněny slovy: „To nemáš co na práci, že si tady čteš?“; „Mazej zamést dvůr místo toho čtení.“; „Běda jak tě uvidím válet se s knihou!“ Pedagogové a osvětoví pracovníci mnohdy vystupovali proti tomuto předsudku.

Kniha na tehdejším venkově byla často vzácnost, takže se nezřídka stávalo, že někteří lidé se s ní setkali až s nástupem do obecné školy. Doma se četly kalendáře a náboženská literatura, takže zde lze ještě objevit model tzv. intenzivního čtení (opakované čtení několika málo titulů), obvyklý v předchozím století. Obecně byl pro dobu první republiky příznačný velmi uctivý, často až nábožný vztah ke knize. Bylo zvykem knihy chránit ochrannými obaly a předtím, než se začalo číst, se umývaly ruce.

(...)

Fenomén Jirásek

Na historické prózy Aloise Jiráska narážíme ve většině zpráv o dobovém čtenářství – byl nekorunovaným čtenářským králem první republiky. Už nikdy se jeho sláva v takovém rozsahu nezopakuje – nepomůže jí ani Klementem Gottwaldem zaštítěná jiráskovská akce v padesátých letech 20. století. Jiráskovi byl dokonce věnován i jeden samostatný výzkum z roku 1928, který měl doložit oblibu autora, k němuž se státní reprezentace ČSR proklamativně hlásila. V něm se zjistilo, že Jiráskova díla tvořila ve sledované době přibližně 4 % všech výpůjček. Román Temno pak byl vůbec nejčtenější knihou českých knihoven, hojně žádány byly i prózy Psohlavci, Poklad a Filosofská historie.

Jako by tento autor vytvářel v dané době zcela specifickou čtenářskou kategorii. Povahou svého díla má rozhodně blíže k vzorci vlasteneckému než měšťanskému, ale co do reakcí a záběru jde vnímání jeho próz rozhodně za hranice vlasteneckého národního utilitarismu. V letech první republiky se Jirásek stává spisovatelem do značné míry univerzálním, přinejmenším v tom smyslu, že jeho díla čtou dětští i dospělí čtenáři, jejich četba je předpokládána ve škole a současně je objektem svobodných čtenářských zájmů. Překvapivé ale je, že není tak úplně favoritem venkovských čtenářů, jak bychom čekali – zde ho zastiňují takoví autoři jako František Sokol Tůma, regionálně (Valašsko a Ostravsko) ukotvený vesnický realista; Jan Vrba, mimořádně plodný básník a prozaik těžící zejména z přírodních témat a ukotvený v prostoru Chodska; plodný a všestranně orientovaný (rodinné, milostné a historické látky) Bohumil Zahradník Brodský či Vlasta Javořická, rovněž autorka řady próz propojujících venkovské látky s důrazem na mezilidské vztahy a morální vyznění.

Jiráskův vliv je více patrný ve dvacátých letech; v následujícím desetiletí mírně slábne.

Dětská četba

S ohledem na zájem osvětových pracovníků o duševní rozvoj dětí jsou k dispozici relativně podrobné informace o jejich čtenářských zájmech. Průzkumů čtení školní mládeže bylo zorganizováno mnoho, jakkoli šlo o sondy různorodé úrovně. Často byl jejich výchovně‑moralistní účel silnější než respekt k faktickým zjištěním, takže jejich zjištění ohledně čtení velmi nezahaleně odrážela přání organizátorů z řad pedagogů.

Z knih, které čtenářsky přežily do naší doby, jsou v anketách zmiňováni Karafiátovi Broučci, Jiráskovy Staré pověsti české a Robinson Crusoe Daniela Defoa; z dobrodružných příběhů byl oblíbeným hrdinou Tarzan, hojně se četly verneovky a mayovky. O nich autor jednoho z výzkumů poznamenal, že „sám […] vychovával žáky bez románů Verneových a Mayových; umělecky jsem jim prospěl, ale snad jsem je připravil o mnoho dětských radostí“. Z těchto slov názorně vyplývá napětí mezi učitelskými ideály a dětskou čtenářskou zkušeností. Děti v čtenářských průzkumech velmi často zmiňovaly i Babičku Boženy Němcové – těžko říci, zda takové hlasy vyjadřovaly čtenářskou zkušenost, či zda se jednalo o reakci na očekávání školy, kde dané průzkumy probíhaly nejčastěji. Průzkumy dětského čtenářství dále zaznamenávají oblibu titulů ryze dobových – například Hýta a Batul od Johna Habbertona, veselé příhody dvou chlapců na venkově u tety, kam jsou posláni po narození sestry, dále kupříkladu Sibiročka, dívčí román L. A. Čarské, Čečetkova Dcera exulantova či Na pasece od Josefa Haise Týneckého, což jsou příběhy ze života broučků, motýlů a rostlin. Do jisté míry se to týká i Školáka Káji Maříka od Felixe Háje, velkého dobového hitu. Poměrně často se v různých anketách zjišťovali i oblíbení hrdinové či životní vzory, jež žactvo nabylo četbou, což odráží i psychologicko‑pedagogický základ tehdejších zkoumání: literatura jako zrcadlo našeho prožívání a jako formování vzoru pro život. Tak se vedle sebe ocitají T. G. Masaryk, Jan Žižka a Tarzan.

Veřejné diskuse

Čtenářům a čtení byly věnovány mnohé rozpravy. Knižní trh, zejména s českými a slovenskými publikacemi, se totiž po vzniku republiky značně rozšířil, takže čtenáři zejména v oblasti náročnější literatury mnohdy ztráceli orientaci. Debatovalo se mimo jiné o příčinách tohoto stavu.

Často se objevovaly úvahy o vztahu spisovatele a čtenáře, jejich tón se oproti někdejším stížnostem na nedostatečně vyspělé publikum značně proměnil. Když autoři uvažují o tom, proč se původní domácí tvorbě nedostává čtenářů, „vinu“ mnohdy spatřují spíše na straně tvůrců. Josef Hora například české literatuře vytýkal, že postrádá politický román a že má nedostatek „původních živých knih z moderního života“; Benjamin Klička zase tvrdil, že český román příliš snadno podléhá modernistickým experimentům. Je zřejmé, že protiklad toho, co bylo považováno za hodnotné, a co se četlo, se jevilo jako velký problém. Ne že by nebyl pociťován již předtím, ale doba samostatného státu tento problém prohloubila. Padaly i návrhy na předběžnou cenzuru, jíž by se zamezilo vydávání nehodnotné literatury, a tím i plýtvání papírem.

V této souvislosti je třeba zmínit alespoň dva tituly čelných literátů, kteří se daným rozštěpem zabývali. Přitom tak nečinili z pozic kulturního katastrofismu, nýbrž s pochopením pro reálný stav věcí. Prvním je Knížka o čtení praktickém (1924) Jiřího Mahena, inspirátora avantgardní generace a posléze brněnského knihovníka, který si položil palčivou otázku, proč má ZahradníkBrodský

více čtenářů než literatura považovaná za kvalitní, přičemž nepřijímá za dané, že vina je na straně čtenářů. S podobným nadhledem se k tématu vyjádřil i Karel Čapek v souboru esejů Marsyas čili na okraj literatury (1931), jenž je v některých polohách až láskyplnou či přinejmenším porozumivou obhajobou tzv. pokleslých žánrů. V důsledku je to pak obhajoba toho, že jsme na díle angažováni citově, tedy že jsme vždy čtenáři sentimentálními.

* * *

Jak se nám dnes jeví první republika z hlediska čtení a čtenářů? Byla bohatá na nabídku trhu, kterou namnoze nestačila ani vstřebávat, a dobře institucionálně zajištěná zákonem o veřejných knihovnách obecních. Měšťanský vzorec čtení, který táhl produkci náročnějších nakladatelství, se nestačil v meziválečném dvacetiletí zcela prosadit a dotvořit, na konci třicátých let naopak zesílily tendence ke čtení v modu vlasteneckému, jenž byl reakcí na nacistickou okupaci. Události po roce 1948 měšťanský vzorec čtení zcela upozadily, třebaže zničit se jim ho nepodařilo. Chtěl‑li by někdo vidět meziválečné čtení jako zrcadlo toho, co se učí jako literatura dané doby, musí přistoupit na to, že značnou část „probírané látky“ v něm nenajde.

Knihkupectví a antikvariát Václava Petra v Ječné ulici v Praze.