Přestože bylo první republice vyměřeno pouhých dvacet let
života, je dnes vnímána jako významná etapa našich dějin, jako jakýsi jejich
uzlový bod. Při mnoha příležitostech se na ni odkazuje jako na vzor. Jak ji
však doopravdy známe? Reprezentativní publikace nabízí členěný pohled na
meziválečné Československo, mapuje strukturu jeho společnosti, životní rytmy i
proměny krajiny. Přitom ukazuje na místa a fenomény, o kterých stále víme velmi
málo.
„Tato publikace chce Republiku československou představit v
její komplikované rozmanitosti,“ píší v úvodu editoři Dagmar Horáková a Pavel
Horák. „Spolupracovalo na ní přes šedesát českých i zahraničních autorů, z
nichž každý může mít nejen odlišný pohled na události, ale i metodologický
přístup nebo způsob vyprávění. Velký autorský tým sice neumožňuje jednotný
výklad, zato nabízí pestrost pojetí. Během diskuzí o struktuře a tématech knihy
jsme se členy redakční rady také zvažovali, zda psát knihu jako vyprávění od
začátku do konce, nebo ji rozdělit tematicky. Oba přístupy měly svá
opodstatnění. Kdyby však byl příběh republiky vyprávěn pouze podle časové osy,
přišli bychom o možnost odbočit a věnovat se zvlášť některým problémovým
okruhům. Zvolili jsme proto kompromis a chronologické členění je přerušováno
zastaveními u určitých fenoménů. Každou z kapitol je možné číst také jako
samostatný esej; a pokud jsou proto některé události v knize připomínány
opakovaně, pak se to děje z jiných perspektiv.“
Monumentální knihu (1024 stran) vydává Nakladatelství Lidové
noviny – NLN. Text je prostoupen množstvím dokumentárních fotografií,
reprodukcí uměleckých děl či map.
ISBN: 978-80-7422-643-4
Ukázka z kapitoly Inventura 1930 (Martin Jemelka)
Několik týdnů poté, co byla Národním shromážděním přijata
Ústavní listina Československé republiky (29. února 1920), schválili
zákonodárci počátkem dubna 1920 zákon č. 256 o sčítání obyvatel, které bylo v
českých zemích a na Slovensku provedeno k 15. únoru 1921.60 Podkarpatské Rusi
se z organizačních a politických důvodů vyhnulo. Zákon z roku 1920 počítal s
pětiletou periodou, která by věrně zachycovala populační proměny československé
společnosti. Zamýšlené sčítání obyvatel v roce 1926 nebylo z organizačních
důvodů uskutečněno a místo něj byl o rok později přijat zákon č. 47/1927 Sb. o
sčítání obyvatel, který se stejně jako v dobách starého mocnářství vracel k
desetiletým sčítacím intervalům.
Prvním sčítáním obyvatelstva, které zachytilo přítomné
obyvatelstvo na území celého státu, se tak stal až cenzus 1. prosince 1930,
provedený v zimním období s úmyslem maximálně omezit mobilitu sčítaných osob.
Toto sčítání zastihlo republiku přibližně v poločase její existence a v bodu
zlomu mezi hospodářskou konjunkturou druhé poloviny dvacátých let a nástupem
hospodářské krize. Pokračování se cenzus z roku 1930 nedočkal – protektorátní
politici a demografové zabránili jeho provedení v roce 1940 z obavy ze zneužití
statistických údajů ve prospěch říšskoněmecké ekonomiky. Po provizorních
soupisech z let 1946 a 1947, zachycujících poválečné národnostní zvraty, tak
byl další cenzus na československém území proveden až v roce 1950, a to ve
zcela změněných politických, společenských a národnostních poměrech.
V plné síle
Byly to právě výsledky sčítání lidu v roce 1930, které
přivedly československé demografy a statistiky k domněnce, že se populační
kapacita ČSR – na prvním místě českých zemí, zalidněnějších více než Itálie a
Německo – přiblížila svému maximu. Během necelých deseti let od roku 1921 totiž
československá populace vzrostla o 10,8 % na 14 729 536 osob v roce 1930. Tak
rychle jako v mezidobí 1921–1930 stoupal počet obyvatel na československém
území jen v letech 1891–1900. Nejrychleji přibývalo lidí na Podkarpatské Rusi,
kde se jejich počet zvýšil takřka o pětinu. Na dosud nevídaném populačním růstu
(na Slovensku vzrostl přirozený přírůstek v letech 1921–1930 na 15,1 %, na
Podkarpatské Rusi dokonce na 22,5 %) se vedle zdravotní politiky státu podílelo
i zastavení přeshraniční migrace, hospodářská konjunktura po roce 1924 a
migrační přitažlivost velkých měst v čele se zemskými hlavními městy Prahou,
Bratislavou, Brnem a Užhorodem, která po císařské Vídni převzala štafetu
pracovně nejpřitažlivějších center mladého státu.
Přes všechnu dynamiku populačního růstu, markantně se
projevující hlavně ve východních regionech státu, si republika uchovala ráz
země se značnými geografickými rozdíly ve struktuře, rozložení a koncentraci
obyvatel: průměrná hustota osídlení činila na území republiky 105 osob/km2,
v urbanizovanějších českých zemích až 135 osob/km2. Přestože většina
československých obyvatel stále žila na venkově (8 586 528 osob) – na
Podkarpatské Rusi to bylo až 76,3 %, v Čechách jen 48,5 % –, nejhustěji
zalidněnými zůstávaly vedle hlavního města Prahy městské politické okresy
Moravská Ostrava a Liberec, v nichž žilo až 1731 osob/km2. Právě
politický okres Moravská Ostrava náležel společně s okresy Plzeň a Most v letech
1869–1930 k populačně nejrychleji rostoucím okresům na československém
území, v nichž ročně na 1000 obyvatel přibývalo až 20 osob.
V nejlepších letech
Biologickou stratifikaci československé populace, tedy
strukturu podle pohlaví, věku a rodinného stavu, (de)formovala řada
determinant, vzešlých z předcházejícího populačního vývoje, na prvním místě z
bezprostředních dopadů Velké války. Jak totiž vypočetl Vladimír Srb, jen v
českých zemích během válečných let zahynulo na frontách světové války 300 000
mužů, pod tíhou válečných útrap zemřelo dalších 60 000 osob a v důsledku
snížené sňatečnosti a porodnosti se nenarodilo přibližně 550 000 dětí. V
českých zemích tak populační ztráty, deformující věkovou strukturu obyvatelstva
ve skupině mužů ve věku 20 až 40 let, činily přibližně 9 % předválečného počtu.
Na Slovensku byly populační ztráty ještě větší a následkem
vyšší úmrtnosti a migrace činily 330 000 osob, tedy 11 % předválečného stavu
obyvatel. Přes všechny negativní populační dopady světové války si československá
populace zachovala příznivou věkovou strukturu (zvláště na východních územích),
jejímž základem bylo zhruba 30 % osob mladších 15 let. Československá populace
stárla ve směru od východu k západu: v českých zemích disponovalo nejnižším
zastoupením osob starších 50 let Slezsko, ještě méně jich bylo na Slovensku,
kde se naděje na dožití mezi lety 1920 a 1937 zvýšila z 44,2 na 53,2 roku (v
českých zemích z 49,2 na 58,5 let).
K nejcitelnějším statistickým výkyvům docházelo v kategorii
rodinného stavu a kategoriích souvisejících. Legislativním rámcem nových
demografických trendů bylo snížení zákonného věku pro vstup do manželství na 21
let a liberalizace rozvodů, které však československá společnost netolerovala
ani ve svobodomyslnějších českých zemích, v nichž kolem roku 1930 končilo
rozvodem jen 5 % manželství. Rozvod od stolu a lože a rozluka jako právní
stupně ukončení právoplatně uzavřených manželství usnadnily nový sňatek
válečným vdovám, které ve vrcholných letech 1919–1921 činily 9 % úhrnu nevěst v
českých zemích. V roce 1930 se průměrný věk nevěsty pohyboval kolem 25 a
ženicha kolem 28 let. Do manželství vstupovalo jen v českých zemích před
nástupem hospodářské krize 95 % mužů a 90 % žen. Zatímco v kategorii osob
sezdaných zaostávaly ženy za muži o několik procentních bodů, dominovaly v
kategoriích osob rozloučených/rozvedených a ovdovělých. Konečná plodnost žen
činila v roce 1930 v českých zemích 3,4 živě narozených dětí, přičemž 42 % žen
porodilo čtyři a více dětí. Právě výsledky cenzu z roku 1930 přispěly k
poznání, jak značné sociální rozdíly panovaly v reprodukčním chování žen:
v českých zemích měly zemědělské dělnice průměrně o 30 % a manželky
samostatně činných a nájemců o 20 % vyšší počet dětí, než činil průměr, zatímco
plodnost žen-úřednic byla o 20 % nižší než průměr.
Stát národní a multinacionální
Žádná ze statistických kategorií nebyla sledována s takovou
pozorností a nedisponovala takovým politickým potenciálem jako kategorie
národnosti. Na její politické třaskavosti se od dob rakousko-uherské monarchie
nic nezměnilo. I v tomto ohledu byla mnohonárodnostní republika s
dominantním národem československým přímým dědicem starého režimu, s jehož
zánikem alespoň skončila éra germanizace a maďarizace slovanského obyvatelstva.
K ahistoricky konstruovanému národu československému, tedy Čechům a Slovákům
užívajícím v denním kontaktu českého a slovenského jazyka, se v roce 1930
přihlásilo 66,2 % obyvatel. Třetinu obyvatelstva představovali příslušníci
národnostních menšin v čele s Němci (22,5 %), Maďary (4,9 %), Rusíny (3,9
%), Židy (1,4 %) a Poláky (0,7 %). Nejhustší židovské osídlení bychom nalezli
na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi, Maďaři dominovali v okolí Nitry,
Poláci na Těšínsku a Němci v pohraničním pásmu českých zemí.
Tak jako slovenský jazyk během dvacátých let silně pronikl
mezi Rusíny, přestávala být dvojjazyčnost českých Němců neobvyklou. Přes
reslovakizaci slovenských Maďarů a pronikání Čechů a češtiny do dosud převážně
německých regionů zůstávalo Československo národnostně značně smíšeným státem,
což bylo pro politiky garancí politické převahy československého národa. Hlavně
na Slovensku žila nacionální společenství ve značném stupni promíšení a podobně
tomu mělo být i v českých zemích, v nichž více než desetina obyvatel převážně
německých obcí nebyli Němci a naopak 12,7 % Němců žilo v převážně jazykově
českých obcích. V německých rukou bylo 23,1 % československých katastrálních
obcí (13 147 v českých zemích a 4042 na Slovensku a Podkarpatské Rusi), Maďaři
měli převahu v 4,3 % československých obcí a 68,4 % obcí bylo převážně obýváno
Čechoslováky.
„Propaguje-li se v německé národní politice tak usilovně
rozdělení Čechoslováků a Němců podle jazykových hranic, jest to jen nový
doklad, jak často se politika dává vésti vášní a předsudky, nikoli střízlivým
poznáním skutečnosti,“ vzkázal československým Němcům v roce 1936 Antonín
Boháč, jeden z 9 756 604 Čechoslováků, s nimiž v roce 1930 republiku obývalo 3
318 445 Němců, 719 569 Maďarů, 568 941 Rusínů, 204 779 Židů, 100 332 Poláků a
32 857 Cikánů. Zmíněny by měly být i cenzem v prosinci 1930 zachycené přítomné
osoby bez československého státního občanství, kterých bylo v celém státě
napočítáno 239 000 osob. Takřka rovným dílem byli mezi nimi zastoupeni Němci
(94 000) a Čechoslováci (91 000), následovaní Poláky (34 000) a příslušníky
dalších národnostních skupin (20 000). Dobová statistika neponechala stranou
ani „etnickou“ či „rasovou“ klasifikaci obyvatelstva, které mělo být tvořeno
bílým plemenem „árijským“ (Čechoslováci, Chorvati, Poláci a Rusíni), germánským
(Němci), románským (Rumuni), semitským (Židé), žlutým plemenem ugrofinské
skupiny (Maďaři) a indickým plemenem kočových árijských Cikánů.
Žádné komentáře:
Okomentovat