I Pánbůh někdy
potřebuje dovolenou, aby si odpočinul nejen od ďábla a jeho zlotřilých intrik,
ale také od nevděčného a neustále válčícího lidstva. Bůh se ale nemůže jen tak
sebrat a někam odjet nebo odletět - musí za sebe najít náhradu. Zastupujícím
Bohem se stane finský jeřábník Pirjeri Ryynänen. Svatý Petr a archanděl Gabriel
ho vyberou mezi stovkami dalších kandidátů, ale brzy své volby litují. Nový Bůh
- i když jen na dobu určitou - má velké plány, které převracejí nebeské pořádky
vzhůru nohama: chce přestěhovat nebe z Bulharska do Finska, naučit anděly
počítačové gramotnosti či sesadit příliš konzervativního papeže - a nakonec se
pustil i do tvoření nových živočichů. To ale neměl dělat...
Nový humoristický
román populárního finského autora přináší i zamyšlení nad světem, v němž dobro
a zlo občas nabývají nečekaných podob.
Vydává
nakladatelství Hejkal. Překlad Anežka Melounová Křístková, ilustrace Jiří
Slíva. ISBN 978-80-86026-97-8.
Ukázka z knihy:
Bůh je pohledný
muž. Měří 178 centimetrů, je souměrné, trochu podsadité postavy a vznosného
držení těla. Má tvář čistých rysů, rovný nos a vysoké čelo. Jeho pohled je
vlídný, ale rozhodný, byť i dosti unavený. Uši Bohu neodstávají, ani se mu v
nich netvoří maz. Bůh nemá vousy ani knír. Tmavé rovné vlasy nosí sčesané na
pěšinku, z Božího pohledu napravo. Vlasy má celkem krátké, spánky mu pokrývá
šedivé chmýří. Navzdory tomu Bůh nepůsobí ještě příliš staře.
Bůh má dlouhé a
štíhlé prsty, které nezdobí prsteny. Nemá ani ohryzek.
Bůh chodí v šedém,
dobře padnoucím flanelovém obleku. Podle střihu si ho pořídil někdy v
padesátých letech dvacátého století. Nosí dvouřadé sako s černými knoflíky a
kalhoty se záložkami. Obouvá se do šněrovacích polobotek velikosti 42 z černé,
měkce vydělané kůže. Bůh nosí slipy. Pod sakem má vestu a pod vestou šle.
Košile je z kvalitní bavlny, ale neznačková, ostatně jako všechno Boží
oblečení.
Bůh nepoužívá
kolínskou, ale přitom nepáchne potem. Je cítit jemnou mužnou vůní. Hlas má
posazený do barytonu.
Z osoby Boha
vyzařuje přirozené charisma. Působí nesmírně kultivovaně. Jeho výjimečná
inteligence je zřejmá na první pohled. Vznešené čelo Všemohoucího brázdí vrásky
lopoty a únavy.
Je křesťanským
Bohem, Stvořitelem nebe i země, Otcem, Všemohoucím, Naším Pánem, Nejvyšším,
Milosrdným... má mnoho jmen. Náš Pán tak docela nepřipomíná lidské zpodobnění
Boha - není to prastarý šedobradý děda a nenosí řízu ani pastýřskou hůl; hlavu
mu nerámuje svatozář. Podobá se člověku, nikoliv lidské představě Boha, a jak
by taky ne, koneckonců člověka stvořil k obrazu svému.
Bůh a jeho syn si
jsou do jisté míry podobní - Ježíš je bezpochyby synem svého otce, byť zdědil i
rysy své matky Marie. Dalo by se říct, že Ježíš má nos po matce, ale oči po
otci.
Všemohoucí prodlévá
jak na nebi, tak na zemi, a prostřednictvím andělů je všudypřítomný. Vládne
božskou schopností přesunout se kdykoliv a kamkoliv pouhou silou myšlenky, a
kam se vrtne, tam ho následují jeho služebníci se všemi saky paky.
Takový je Bůh
Všemohoucí, Pán na zemi i na nebesích.
Bůh vysedával ve
své oblíbené lenošce, širokém koženém křesle. To stálo uprostřed místnosti v
kulaté věži jednoho starého hradu v Bulharsku. Dnešní zříceninu postavili kdysi
dávno na hoře Sjutkja u vesničky Hjornakudzalu nedaleko města Dospatu. Hrad,
kde kdysi sídlil ženský klášter, nyní zel prázdnotou; jeptišek v Bulharsku
ubylo a šlechtické rody vyhynuly, poslední ránu jim zasadila revoluce. Okolí
bylo kopcovité, Bůh měl rád široké rozhledy. Byl oblačný, ale suchý zářijový
den. Několik havranů přelétalo mezi hradem a svahy nedalekých hor a hlasitě
krákali, neboť vysoko v mracích zlověstně kroužil hladový orel.
Před stovkami
milionů let, v šerém počátku věků, napadlo Boha stvořit hezkou novou planetu,
takovou pokusnou kouli, kde by nejednomu tvoru zařídil šťastné žití. Tehdy byl
Bůh ještě mladý a lačný experimentů. Suroviny pro stavbu zeměkoule snadno
shromáždil z toho, co se válelo v okolním vesmíru, zejména z vývržků jedné malé
hvězdy jménem Slunce. Když se vypořádal s gravitací, oběžnou dráhou a dalšími
základy, pustil se Bůh do zaplňování nové planety životem.
Zpočátku to byla
práce velmi zajímavá a uspokojivá. Bůh stvořil různé buňky a primitivní
organismy, které se měly čile k světu. Osídlil novou planetu rozličnými korýši
a plži a popustil uzdu své fantazii při pokusech s různými tělesnými stavbami,
soubory genů, vitalitami, kombinacemi barev a životními strategiemi; nechal
organismy volně se rozmnožovat a růst. Po pár stovkách let se začal zabývat poněkud
složitějšími živočichy, zpočátku rybami a plazy. Následně se Všemohoucí nadšeně
ponořil do návrhů ptáků a posléze i savců, až nakonec pošetile vykřesal z
nejchytřejších savců opici a vposledku tvora k obrazu svému, člověka. Byl to
jeho úplně poslední výtvor, a Bůh ho později trpce litoval.
Bůh je z podstaty
dobrý a totéž dobro chtěl vložit i do člověka. V zápalu tvůrčí práce ale
přehlédl jeden zádrhel, čertovský nepodarek; během tvoření se Satanovi zřejmě
podařilo propašovat do ušlechtilé pokrevní linie člověka vlastní ďábelské geny,
a od té doby má Bůh s lidstvem jen trápení. Možná, že Satan zasáhl už ve fázi
vyšších savců? Když totiž Bůh navrhoval vlka, měl v úmyslu stvořit roztomilé
chlupaté zvíře, které by dobře snášelo drsné podmínky chladných oblastí
zeměkoule. Bůh si vlka představoval jako neškodného a snášenlivého tvora, který
by žral trávu a ve smečkách se vesele proháněl zasněženými pláněmi. Když byl
vlk na světě, musel Bůh uznat, že někde nastala chyba. Vlk se ho pokusil
rafnout do kotníku a Bůh to s ním musel skoncovat; šelma se už nicméně
rozšířila po celé severní polokouli. A podobně to dopadlo i s ostatními dravci,
kteří se začali porůznu objevovat, až se nakonec člověk ukázal jako
nejkrvelačnejší šelma ze všech, občas přímo ďábelská.
Náš Pán doufal, že
z člověka povstane zachránce všeho tvorstva, a obdařil jej proto rozumem a
bohatým repertoárem citů. Člověk měl osvobodit svět od krvežíznivých bestií.
Pravda, tu a tam se mezi lidmi někdo slušný objevil. Většina lidstva byla ale
tak svárlivá, chamtivá, protivná a posedlá touhou po moci, že Bohu nezbylo než
jen zarmouceně pozorovat výsledek.
Čím
civilizovanějším se člověk stával, tím byl také bestiálnější. V průběhu dějin
se naučil spojovat do národů a taky válčit. Krvavé střety nebraly konce, po
světě bujelo víc bolesti a bídy než kdy dřív.
Před dvěma tisíci
lety se Bůh pokusil zachránit situaci tím, že lidem seslal svého jediného syna,
Ježíše. Jednalo se o nouzové řešení.
Záměr totálně
ztroskotal. Lidé se zachovali poplatně své nátuře, Ježíšovi udělali ze života
peklo na zemi, posmívali se mu a mnozí jej vůbec nebrali vážně. Nakonec zašli
tak daleko, že nevinného a důvěřivého chlapce zabili, a to jedním z
nejkrutějších možných způsobů. Chudáka Ježíše bez špetky slitování zaživa
přibili za ruce a nohy na kříž. Bohu pak nezbylo nic jiného než vzbudit syna z
mrtvých a povolat ho zpátky na nebesa, aby si tam lízal rány.
V současnosti se
Ježíš potuluje po všehomíru ve společnosti jistého Rutji. Podle toho, co Bohu
utkvělo v paměti, je zmíněný Rutja synem finského boha Ukka Hromovládce, čili
jakýsi Ježíšův kolega nebo přinejmenším vrstevník v téže božské třídě. Od
Ježíše se už pomoci nedočká, usoudil Bůh unaveně. Opravdu udělal pro záchranu
světa, co se dalo, ale lidstvo se nenapravilo.
Bůh propadl
zklamání a únavě. Jeho dobré srdce už nedokázalo snášet spoušť, již lidé
způsobili. Blesklo mu hlavou, že by měl celou tu zatracenou planetu vymrštit z
oběžné dráhy: znamenalo by to lokální konec světa. Země by se rozkmitala podél
své osy, vystřelila by do chladu vnějšího vesmíru a po srážce s bezednou černou
dírou by se rozlétla na kousíčky. A šmytec!
Tuto zoufalou
myšlenku Bůh nicméně neuskutečnil. Za ty miliony let se mu přece jen podařilo
stvořit na Zemi tolik krásného a podivuhodného života! Byla by škoda všechno
zničit jen kvůli lidské zkaženosti.
Že by přece jen
zbývala naděje? Měl by snad ještě jednou vyrazit do nelítostné bitvy proti zlu,
shromáždit oddíly nebeské a vypráskat z lidí zkaženost? Žádalo by si to
nesmírně mnoho sil, to Bůh věděl. Na takový zápas byl příliš sláb. Bůh cítil,
že se mu pozemské záležitosti začínají vymykat z rukou. Jestli to tak půjde
dál, úplně na nich vyhoří. Nikdo nemohl být duševně vyčerpanější než právě Bůh.
Drtil ho neustálý stres.
Všemohoucí si
zemdleně povzdechl. Kéž by si tak mohl vzít alespoň na rok volno a zapomenout
na zeměkouli a její hříchy! To by bylo báječné. Zajel by si třeba na
Ztebekouli. To byla nejbližší planeta, jejíž obyvatelé, tvorové vyspělejší než
lidé, tam v míru vedli ctné a zbožné životy. Bůh cítil, že nutně potřebuje
roční dovolenou. Depresemi trpěl už od první světové války.
Všemohoucí měl dva
blízké služebníky, jakési nebeské tajemníky, svatého Petra a archanděla
Gabriela. Oba byli schopní a zběhlí ve svém úřadu; Petr se svého času živil
rybařením, poté vstoupil do učení k Ježíšovi a nakonec to dotáhl na apoštola.
Archanděl Gabriel za sebou měl zase dlouhou a významnou dráhu v nebeské
administrativě a pozemským záležitostem rozuměl skoro stejně dobře jako samotný
Bůh.
Petr a Gabriel svého
času energicky protestovali proti chmurným Božím myšlenkám na konec světa. Sami
by přitom přišli o křesla: kdyby Země zanikla, jejich zkušenosti by sotva našly
uplatnění na vzdálených cizích planetách. Byli experty na lidskou problematiku,
zajatci Země. V nových podmínkách by se ocitli na kariérním dně. Proto
přesvědčovali Stvořitele, že zničení Země by byl krajně neuvážený počin, velký
hřích, až se jim povedlo jej od hrůzného záměru odvrátit. Tak Země přinejmenším
dočasně zůstala na své oběžné dráze a na konec světa zatím nedošlo.
Roční dovolené se
ale Bůh nehodlal vzdát. Byl unavený a k smrti otrávený děním ve světě a nechtěl
snášet už ani o chvíli déle nehoráznosti, jichž se lidé dopouštěli. Svatý Petr
a archanděl Gabriel ho chápali, byť jim to připadalo trochu neobvyklé. Už
samotná představa Boha na dovolené zaváněla radikalismem. Na každý pád ale bylo
potřeba sehnat nějaký záskok, náhradníka, který by Boha zastoupil a postaral se
o světské záležitosti, zatímco pravý Bůh bude trávit zaslouženou dovolenou a
sbírat síly do budoucna.
 |
| FOTO: Ulla Montan |
Žádné komentáře:
Okomentovat