Jonathan Petropoulos: Umělci za Hitlera

Umělci za Hitlera je kniha převážně o modernistických umělcích, kteří se snažili najít kompromis s nacistickým režimem. Autor se soustředí jak na umělce, jejichž snahy selhaly (Walter Gropius, Paul Hindemith, Gottfried Benn, Ernst Barlach, Emil Nolde), tak i na ty, kteří byli režimem akceptováni (Richard Strauss, Gustaf Gründgens, Leni Riefenstahlová, Arno Breker, Albert Speer). Tyto osobnosti společně reprezentují skrytou kulturní historii nacistického Německa. Každá z nich si musela projít bolestivými životními volbami a zavírat oči před morálními a estetickými zásadami. Jejich příběhy vnášejí nový pohled na režim, ze kterého se Hitler snažil vytvořit „diktaturu géniů“. Tato kniha je příběhem beznaděje a odhodlanosti, iluzí a reality, naděje a tragédie. Výsledkem je pronikavá sonda odhalující nejednoznačnost samotného umění.

Americký historik Jonathan Petropoulos (1961) je profesorem evropské historie na Claremont McKenna College v Claremont v Kalifornii. Zabývá se především historií hitlerovského Německa a osudy uměleckých děl za druhé světové války.

Knihu Umělci za Hitlera vydává Academia v edici Historie.

Ukázka z knihy:

Modernisté se nejvíce přiblížili uskutečnění své představy o nalezení společné řeči s nacionálními socialisty v roce 1933 – konkrétně během „uměleckého léta“, jak je kdysi někdo nazval. Platilo to, alespoň co se týče přijetí a podpory moderny různými nacistickými vůdci. Léto roku 1933 bylo poznamenáno vrcholící debatou o expresionismu.

Hitler zůstával, pokud šlo o kulturní politiku, i nadále nerozhodný, což mělo za následek atmosféru plnou vášnivých debat. Abychom mohli porozumět snaze modernistů o nalezení společné řeči s nacisty, musíme vzít v potaz nejistotu, ambice a přízeň, která tvořila základ jejich naděje. „Umělecké léto“ roku 1933 bylo poznamenáno nepochopením pravé podstaty nacionálního socialismu a důvěrou ve význam a kompatibilitu děl modernistů v obnoveném Německu. Tyto názory přetrvávaly až do roku 1937, kdy Hitler přiměl Goebbelse, aby uspořádal výstavu Zvrhlé umění. I poté byly expresionismus a jiné formy moderny nadále podporovány, ale už ne tak zřetelně a s optimismem dřívějších let. Například skupina bývalých architektů Bauhausu, která v pozdních třicátých letech vyprojektovala gigantický areál závodů Hermanna Göringa v Linci v moderním a funkčním stylu, je příkladem další vrcholné tvorby převedené do praxe. Samotnému Hitlerovi ze všech druhů umění nejvíce záleželo na architektuře (ačkoli malířství, jeho bývalá profese, a opera, zvláště pak díla Richarda Wagnera, také tvořily důležitou součást jeho duchovního života). V počátečních letech třetí říše se však nejdramatičtější souboj o podobu politické estetiky odehrál na poli výtvarného umění.

Na konci července roku 1933 byla zahájena výstava Třicet německých umělců. Představovala díla zavedených expresionistů, jako byli Emil Nolde, Ernst Barlach a Christian Rohlfs, ale také zástupců mladší generace, například Otto Andrease Schreibera a Hanse Weidemanna. Posledně dva jmenovaní byli nacisté, kteří malovali modernistické obrazy, ale také patřili k příslušníkům úderných oddílů (Sturm Abteilung, neboli SA). Schreiber a Weidemann společně s Fritzem Hipplerem navíc stáli v čele berlínské organizace Nacionálněsocialistického svazu německých studentů (Nationalsozialistische Deutsche Studentenbund, NSDStB nebo NSD-Studentenbund). Výstavu Třicet německých umělců uspořádali vedoucí představitelé Studentského svazu společně s obchodníkem s modernistickým uměním Ferdinandem Möllerem. Před zahájením výstavy studenti uspořádali shromáždění na podporu moderny. Událost propagovali pomocí plakátů, které si sami navrhli. Mnohé z nich nesly hesla jako „Mladí bojují za německé umění“ nebo „Svědectví mládeže o umění“. Měly jasně červenou barvu a pokrývaly zdi univerzity několik dní před shromážděním. Studenti také rozeslali speciální pozvánky několika kapacitám, například Miesovi van der Rohe, Karlu Hoferovi a řediteli berlínské Národní galerie Ludwigu Justimu. V podvečer 29. června se studenti a jejich zvláštní hosté shromáždili v hlavní posluchárně Humboldtovy univerzity v ulici Unter den Linden. Svědci tvrdili, že atmosféra na místě byla elektrizující a že sál byl přeplněný až k prasknutí. Fritz Hippler – který se později stal Goebbelsovou pravou rukou – pronesl řeč, v níž proklínal „obnovu vilémovského akademismu a veškerou regulaci umění“.¹ Následovala vystoupení dalších řečníků, kteří obhajovali expresionismus. Jako poslední promluvil Otto Andreas Schreiber, který oznámil, že výstava je formálně pod ochranou studentské organizace. Účastníci shromáždění odsouhlasili usnesení, že „Základní problém zrodu nového umění spočívá v úzkoprsém vyloučení hodnotných německých umělců z tohoto společného úsilí [za obrodu národa a jeho kultury] – a to z důvodů, které nesouvisejí s jejich osobností nebo dílem.“²

Hippler se Schreiberem přivedli během shromáždění na podporu moderny na Humboldtově univerzitě dav do stavu šílenství. Ale měli v úmyslu způsobit více než jen emocionální katarzi. Pečlivě formulované usnesení, které předem připravili (včetně výše citované věty o tom, že „základní problém zrodu nového umění spočívá v úzkoprsém vyloučení hodnotných německých umělců z tohoto společného úsilí“) a které následně nechali schválit, mělo jednoznačný politický podtext. Historik Peter Paret poznamenal:

Toto shromáždění přitahovalo pozornost veřejnosti i tisku, a to nejen kvůli plamenným slovům řečníků, ale také proto, že jeden z organizátorů [Weidemann] pracoval pro ministerstvo propagandy, což naznačovalo, že tato událost vyjadřuje Goebbelsovy názory, nebo ji alespoň Goebbels využívá k tomu, aby otestoval, jak moc přípustné jsou odlišné názory na kulturní problémy.³

Kdyby se objevily nějaké pochybnosti o poselství tohoto shromáždění, Schreiber zároveň „vyhlásil rozpuštění“ protimodernistické nátlakové skupiny – Bojového svazu pro německou kulturu – na berlínských uměleckých školách a akademiích. Schreiberův projev byl poprvé zveřejněn 10. července roku 1933 v deníku Deutsche Allgemeine Zeitung a podruhé 14. července téhož roku. Tyto noviny také otiskly prohlášení o podpoře od studentských spolků na jiných univerzitách.

V buržoazním tisku, který ještě nacisté neovládli, panoval všeobecný optimismus. Deník Deutsche Allgemeine Zeitung například oznámil, že Hitler „litoval rozkolu s Barlachem“.⁴ Dále na veřejnost pronikla informace, že si Goebbels vypůjčil několik Noldeho obrazů z berlínské Národní galerie. Také kolovaly zvěsti o tom, že Goebbels vyjádřil svou lítost nad pálením knih, které proběhlo 10. května 1933 a vyvolalo negativní reakce v zahraničí.⁵

O tři týdny později byla výstava Třicet německých umělců otevřena v prostorech Galerie Ferdinanda Möllera v ulici Lützow-Ufer v centru Berlína – nedaleko slavné galerie židovského modernisty Alfreda Flechtheima. Zástupy studentů, umělců a jiných umělecky založených diváků zaplnily prostory tak, že se návštěvníci nemohli ani pohnout, natož díla expresionistů vůbec spatřit. Ale smyslem účasti na vernisáži nebylo ani tak prohlédnout si vystavená díla, jako spíše vyjádřit podporu „liberálnější“ politice v oblasti umění. Kdyby Hitler a jiní nacističtí vůdci mysleli posílení německé mládeže vážně, kdyby chtěli naplnit své sliby o změně a obrodě a skutečně se snažili najít ryze německou formu umění, pak by museli tuto odvážnou studentskou iniciativu respektovat. Ale v předzvěsti budoucích událostí – jakou byla likvidace Röhma v červnu roku 1934, kdy byla napadena socialističtější větev nacistické strany včetně její loutky, vedoucího úderné jednotky – se Hitler a jeho klíčoví podřízení proti těmto příliš „progresivním“ studentům postavili. Tři dny po zahájení výstavy vyslal říšský ministr vnitra Wilhelm Frick, který měl pod kontrolou policii, do Möllerovy galerie své jednotky. Frick využil pravomocí, které získal díky požáru říšského sněmu po vyhlášení nouzového dekretu ze dne 28. února 1933, výstavu uzavřel a před vstup postavil strážníky v uniformách. Tato událost v žádném případě neznamenala konec bitvy – organizátoři výstavy dokázali o týden později zařídit její znovuotevření, byl to však jasný signál, že tento boj bude náročný.

Poznámky v textu:

1 Hildegard Brenner, „Art in the Political Power Struggle of 1933 and 1934“, in Republic to Reich: The Making of the Nazi Revolution, ed. Hajo Holborn (New York: Vintage Books, 1972), 402.

2 Peter Paret, Artist Against the Third Reich: Ernst Barlach, 1933–1938 (Cambridge: Cambridge University Press, 2003), 66.

3 Tamtéž, 64.

4 Hildegard Brenner, „Art in the Political Power Struggle“, 403, 429; a Elaine Hochman, Architects of Fortune: Mies van der Rohe and the Third Reich (New York: Weidenfeld and Nicolson, 1989), 166.

5 Paul Ortwin Rave, Kunstdiktatur im Dritten Reich (Berlin: Gebr. Mann, 1949), 42; a Hildegard Brenner, „Art in the Political Power Struggle“, 404.

© 2014 by Jonathan Petropoulos

Originally published by Yale University Press

Translation © Anna Mitchell, 2019

Cover photo © The Washington Post / Getty Images

ISBN 978-80-200-2878-5 (Academia)

Pavel Kmoch - Operace Anthropoid: Epilog

Kniha shrnuje aktuální znalosti o operaci Anthropoid, atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jeho přípravě i tom, co následovalo při vyšetřování a honu na vykonavatele atentátu. Staví do rozporu „obecné povědomí“, založené na filmech a populární literatuře, a informace vyplývající z dobových pramenů. Autor se zabývá nejen samotným provedením atentátu, ale i jeho politickými souvislostmi v kontextu doby, otázkou, jakou měl Heydrichův vůz skutečně poznávací značku, nebo faktografickým rozborem posledního boje parašutistů v kostele v Resslově ulici. Kniha přináší životopisy a medailonky mnoha důležitých aktérů těchto událostí jak ze strany okupantů, tak i odboje. Text je doprovázen bohatou fotodokumentací.

Vydává Academia v Edici 1938–1953

Ukázka z knihy:

Výsadek

Anthropoid byl nakonec vysazen společně s výsadky Silver A a Silver B. Pro Silver A to byl již čtvrtý pokus o nasazení do akce. 24. října byla při prvním pokusu taková povětrnostní situace, že letoun ani neodstartoval. Druhý pokus o vysazení se odehrál v noci ze 7. na 8. listopadu. Vlivem sněhové bouře nad protektorátem byla orientace nemožná a letoun se i s výsadkem vrátil do Británie. Třetí pokus, 30. listopadu, dopadl podobně. Vzhledem k činnosti německého flaku, podrážděného silnou aktivitou britského letectva nad kontinentem, se posádce letounu po několika navigačních chybách nepodařilo nalézt cílovou plochu a stroj se i s výsadkem musel vrátit.

Čtvrtý pokus pro Silver A a první pro Silver B a Anthropoid byl konečně úspěšný. Bombardovací letoun Halifax Mk II/1a, sériové číslo L 9613 s trupovýmoznačením NF-V ze stavu 138. perutě speciálních operací, odstartoval opět z letiště Tangmere ve 22.00 večer 28. prosince 1941. Pod kabinou nesl motto Tentando superabimus (odvahou zvítězíme). Na jeho palubě bylo kromě dispečera, štábního kapitána Jaroslava Šustra, a osmi členů britské posádky pod velením pilota F/lt. Ronalda C. Hockeye¹²⁶ i sedm mužů výsadků Anthropoid, Silver A a Silver B. Původně měl letoun vysadit jen výsadek Silver A, ale v zájmu využití letu si Angličané vyžádali ještě další dvě připravené skupiny.

Muži z výsadků Silver A a Anthropoid byli podle záznamu v nejlepší kondici, z Anthropoidu byl Šustrem jako „znatelně lepší“ hodnocen Gabčík. Členové Silver B se zdáli být silně deprimovaní, rotný Zemek utrousil pár temných poznámek: „Tak oni to myslí doopravdy… To je štěstí, že jdu, jinak bych to všechno rozházel…“ Seskok nicméně i tento výsadek provedl nakonec bez zaváhání.

Letoun byl v 00.42 nad Darmstadtem napaden nočním stíhačem, ale podařilo se mu uniknout. V 1.32 přeletěl Bayreuth a ve 2.12 se dostal do palby flaku. Nejednalo se však, jak se domnívala posádka, o palbu ochrany plzeňské Škodovky, ale o protivzdušnou obranu předměstí Prahy. Při střelbě bylo protiletadlovými kanony vypáleno 98 nábojů.¹²⁷ Vzápětí stroj přeletěl hlavní město a pokračoval na východ. Nad územím protektorátu vál severozápadní vítr, bylo mlhavo a z nízkých mraků se místy sypal sníh.

Letoun klesl na hladinu 270 metrů (900 stop), zpomalil na rychlost necelých 200 km/h (120 m/h) a 29. prosince 1941 ve 2.24 (3.24 protektorátního letního času, který tehdy platil nepřetržitě od 1. dubna 1940 do 4. října 1942) vyskočili první dva pasažéři, výsadek Anthropoid. Místo na bývalé polní letiště Borek, dva kilometry od Cerhovic,¹²⁸ byli shozeni u Nehvizd východně od Prahy. Ve 2.37 vyskočil výsadek Silver A, ve 2.56 pak Silver B a letoun se otočil zpět na západ. Cestou do Británie se ještě třikrát potýkal s protiletadlovou palbou a na letišti v Tangmere přistál po deseti hodinách a čtrnácti minutách letu ráno v 8.19.¹²⁹ Heydrichovi zbývalo bez dvou dnů pět měsíců do nečekaného setkání.

Poznámky v textu:

126 Hockey válku přežil a v roce 1991 se ve věku 80 let účastnil odhalení pamětní desky v kostele v Resslově ulici. JINDRA, Martin: Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945, s. 88, pozn. 318.

127 ŠUSTEK, V.: c. d., svazek 1., s. 10. Přelety nepřátelského letounu v noci z 28. na 29. 12. 1942. Dokument č. I/2.

128 Ročenka 2012, c. d., s. 86. Request for transport of agents. VUA-VHA Praha, Sbírka 37, sign. 37-308-2, originál, strojopis, rukopis, 1 s.

129 Tamtéž, s. 96–98. Úřední záznam provedeny škpt. gšt. J. Šustrem o průběhu letu a vysazeni skupin Silver A, Silver B a Anthropoid. VUA-VHA Praha, Sbírka 37, sign. 37-308-2, originál, strojopis, 3 s. Též: ŠUSTEK, V.: c. d., svazek 1., s. 778, pozn. 72.

© Pavel Kmoch, 2018

Cover photo © Pavel Kmoch, 2018

ISBN 978-80-200-2869-3   

Republika československá 1918-1939

Přestože bylo první republice vyměřeno pouhých dvacet let života, je dnes vnímána jako významná etapa našich dějin, jako jakýsi jejich uzlový bod. Při mnoha příležitostech se na ni odkazuje jako na vzor. Jak ji však doopravdy známe? Reprezentativní publikace nabízí členěný pohled na meziválečné Československo, mapuje strukturu jeho společnosti, životní rytmy i proměny krajiny. Přitom ukazuje na místa a fenomény, o kterých stále víme velmi málo.  

„Tato publikace chce Republiku československou představit v její komplikované rozmanitosti,“ píší v úvodu editoři Dagmar Horáková a Pavel Horák. „Spolupracovalo na ní přes šedesát českých i zahraničních autorů, z nichž každý může mít nejen odlišný pohled na události, ale i metodologický přístup nebo způsob vyprávění. Velký autorský tým sice neumožňuje jednotný výklad, zato nabízí pestrost pojetí. Během diskuzí o struktuře a tématech knihy jsme se členy redakční rady také zvažovali, zda psát knihu jako vyprávění od začátku do konce, nebo ji rozdělit tematicky. Oba přístupy měly svá opodstatnění. Kdyby však byl příběh republiky vyprávěn pouze podle časové osy, přišli bychom o možnost odbočit a věnovat se zvlášť některým problémovým okruhům. Zvolili jsme proto kompromis a chronologické členění je přerušováno zastaveními u určitých fenoménů. Každou z kapitol je možné číst také jako samostatný esej; a pokud jsou proto některé události v knize připomínány opakovaně, pak se to děje z jiných perspektiv.“

Monumentální knihu (1024 stran) vydává Nakladatelství Lidové noviny – NLN. Text je prostoupen množstvím dokumentárních fotografií, reprodukcí uměleckých děl či map.

ISBN: 978-80-7422-643-4

Ukázka z kapitoly Inventura 1930 (Martin Jemelka)

Několik týdnů poté, co byla Národním shromážděním přijata Ústavní listina Československé republiky (29. února 1920), schválili zákonodárci počátkem dubna 1920 zákon č. 256 o sčítání obyvatel, které bylo v českých zemích a na Slovensku provedeno k 15. únoru 1921.60 Podkarpatské Rusi se z organizačních a politických důvodů vyhnulo. Zákon z roku 1920 počítal s pětiletou periodou, která by věrně zachycovala populační proměny československé společnosti. Zamýšlené sčítání obyvatel v roce 1926 nebylo z organizačních důvodů uskutečněno a místo něj byl o rok později přijat zákon č. 47/1927 Sb. o sčítání obyvatel, který se stejně jako v dobách starého mocnářství vracel k desetiletým sčítacím intervalům.

Prvním sčítáním obyvatelstva, které zachytilo přítomné obyvatelstvo na území celého státu, se tak stal až cenzus 1. prosince 1930, provedený v zimním období s úmyslem maximálně omezit mobilitu sčítaných osob. Toto sčítání zastihlo republiku přibližně v poločase její existence a v bodu zlomu mezi hospodářskou konjunkturou druhé poloviny dvacátých let a nástupem hospodářské krize. Pokračování se cenzus z roku 1930 nedočkal – protektorátní politici a demografové zabránili jeho provedení v roce 1940 z obavy ze zneužití statistických údajů ve prospěch říšskoněmecké ekonomiky. Po provizorních soupisech z let 1946 a 1947, zachycujících poválečné národnostní zvraty, tak byl další cenzus na československém území proveden až v roce 1950, a to ve zcela změněných politických, společenských a národnostních poměrech.

V plné síle

Byly to právě výsledky sčítání lidu v roce 1930, které přivedly československé demografy a statistiky k domněnce, že se populační kapacita ČSR – na prvním místě českých zemí, zalidněnějších více než Itálie a Německo – přiblížila svému maximu. Během necelých deseti let od roku 1921 totiž československá populace vzrostla o 10,8 % na 14 729 536 osob v roce 1930. Tak rychle jako v mezidobí 1921–1930 stoupal počet obyvatel na československém území jen v letech 1891–1900. Nejrychleji přibývalo lidí na Podkarpatské Rusi, kde se jejich počet zvýšil takřka o pětinu. Na dosud nevídaném populačním růstu (na Slovensku vzrostl přirozený přírůstek v letech 1921–1930 na 15,1 %, na Podkarpatské Rusi dokonce na 22,5 %) se vedle zdravotní politiky státu podílelo i zastavení přeshraniční migrace, hospodářská konjunktura po roce 1924 a migrační přitažlivost velkých měst v čele se zemskými hlavními městy Prahou, Bratislavou, Brnem a Užhorodem, která po císařské Vídni převzala štafetu pracovně nejpřitažlivějších center mladého státu.

Přes všechnu dynamiku populačního růstu, markantně se projevující hlavně ve východních regionech státu, si republika uchovala ráz země se značnými geografickými rozdíly ve struktuře, rozložení a koncentraci obyvatel: průměrná hustota osídlení činila na území republiky 105 osob/km², v urbanizovanějších českých zemích až 135 osob/km². Přestože většina československých obyvatel stále žila na venkově (8 586 528 osob) – na Podkarpatské Rusi to bylo až 76,3 %, v Čechách jen 48,5 % –, nejhustěji zalidněnými zůstávaly vedle hlavního města Prahy městské politické okresy Moravská Ostrava a Liberec, v nichž žilo až 1731 osob/km². Právě politický okres Moravská Ostrava náležel společně s okresy Plzeň a Most v letech 1869–1930 k populačně nejrychleji rostoucím okresům na československém území, v nichž ročně na 1000 obyvatel přibývalo až 20 osob.

V nejlepších letech

Biologickou stratifikaci československé populace, tedy strukturu podle pohlaví, věku a rodinného stavu, (de)formovala řada determinant, vzešlých z předcházejícího populačního vývoje, na prvním místě z bezprostředních dopadů Velké války. Jak totiž vypočetl Vladimír Srb, jen v českých zemích během válečných let zahynulo na frontách světové války 300 000 mužů, pod tíhou válečných útrap zemřelo dalších 60 000 osob a v důsledku snížené sňatečnosti a porodnosti se nenarodilo přibližně 550 000 dětí. V českých zemích tak populační ztráty, deformující věkovou strukturu obyvatelstva ve skupině mužů ve věku 20 až 40 let, činily přibližně 9 % předválečného počtu.

Na Slovensku byly populační ztráty ještě větší a následkem vyšší úmrtnosti a migrace činily 330 000 osob, tedy 11 % předválečného stavu obyvatel. Přes všechny negativní populační dopady světové války si československá populace zachovala příznivou věkovou strukturu (zvláště na východních územích), jejímž základem bylo zhruba 30 % osob mladších 15 let. Československá populace stárla ve směru od východu k západu: v českých zemích disponovalo nejnižším zastoupením osob starších 50 let Slezsko, ještě méně jich bylo na Slovensku, kde se naděje na dožití mezi lety 1920 a 1937 zvýšila z 44,2 na 53,2 roku (v českých zemích z 49,2 na 58,5 let).

K nejcitelnějším statistickým výkyvům docházelo v kategorii rodinného stavu a kategoriích souvisejících. Legislativním rámcem nových demografických trendů bylo snížení zákonného věku pro vstup do manželství na 21 let a liberalizace rozvodů, které však československá společnost netolerovala ani ve svobodomyslnějších českých zemích, v nichž kolem roku 1930 končilo rozvodem jen 5 % manželství. Rozvod od stolu a lože a rozluka jako právní stupně ukončení právoplatně uzavřených manželství usnadnily nový sňatek válečným vdovám, které ve vrcholných letech 1919–1921 činily 9 % úhrnu nevěst v českých zemích. V roce 1930 se průměrný věk nevěsty pohyboval kolem 25 a ženicha kolem 28 let. Do manželství vstupovalo jen v českých zemích před nástupem hospodářské krize 95 % mužů a 90 % žen. Zatímco v kategorii osob sezdaných zaostávaly ženy za muži o několik procentních bodů, dominovaly v kategoriích osob rozloučených/rozvedených a ovdovělých. Konečná plodnost žen činila v roce 1930 v českých zemích 3,4 živě narozených dětí, přičemž 42 % žen porodilo čtyři a více dětí. Právě výsledky cenzu z roku 1930 přispěly k poznání, jak značné sociální rozdíly panovaly v reprodukčním chování žen: v českých zemích měly zemědělské dělnice průměrně o 30 % a manželky samostatně činných a nájemců o 20 % vyšší počet dětí, než činil průměr, zatímco plodnost žen-úřednic byla o 20 % nižší než průměr.

Stát národní a multinacionální

Žádná ze statistických kategorií nebyla sledována s takovou pozorností a nedisponovala takovým politickým potenciálem jako kategorie národnosti. Na její politické třaskavosti se od dob rakousko-uherské monarchie nic nezměnilo. I v tomto ohledu byla mnohonárodnostní republika s dominantním národem československým přímým dědicem starého režimu, s jehož zánikem alespoň skončila éra germanizace a maďarizace slovanského obyvatelstva. K ahistoricky konstruovanému národu československému, tedy Čechům a Slovákům užívajícím v denním kontaktu českého a slovenského jazyka, se v roce 1930 přihlásilo 66,2 % obyvatel. Třetinu obyvatelstva představovali příslušníci národnostních menšin v čele s Němci (22,5 %), Maďary (4,9 %), Rusíny (3,9 %), Židy (1,4 %) a Poláky (0,7 %). Nejhustší židovské osídlení bychom nalezli na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi, Maďaři dominovali v okolí Nitry, Poláci na Těšínsku a Němci v pohraničním pásmu českých zemí.

Tak jako slovenský jazyk během dvacátých let silně pronikl mezi Rusíny, přestávala být dvojjazyčnost českých Němců neobvyklou. Přes reslovakizaci slovenských Maďarů a pronikání Čechů a češtiny do dosud převážně německých regionů zůstávalo Československo národnostně značně smíšeným státem, což bylo pro politiky garancí politické převahy československého národa. Hlavně na Slovensku žila nacionální společenství ve značném stupni promíšení a podobně tomu mělo být i v českých zemích, v nichž více než desetina obyvatel převážně německých obcí nebyli Němci a naopak 12,7 % Němců žilo v převážně jazykově českých obcích. V německých rukou bylo 23,1 % československých katastrálních obcí (13 147 v českých zemích a 4042 na Slovensku a Podkarpatské Rusi), Maďaři měli převahu v 4,3 % československých obcí a 68,4 % obcí bylo převážně obýváno Čechoslováky.

„Propaguje-li se v německé národní politice tak usilovně rozdělení Čechoslováků a Němců podle jazykových hranic, jest to jen nový doklad, jak často se politika dává vésti vášní a předsudky, nikoli střízlivým poznáním skutečnosti,“ vzkázal československým Němcům v roce 1936 Antonín Boháč, jeden z 9 756 604 Čechoslováků, s nimiž v roce 1930 republiku obývalo 3 318 445 Němců, 719 569 Maďarů, 568 941 Rusínů, 204 779 Židů, 100 332 Poláků a 32 857 Cikánů. Zmíněny by měly být i cenzem v prosinci 1930 zachycené přítomné osoby bez československého státního občanství, kterých bylo v celém státě napočítáno 239 000 osob. Takřka rovným dílem byli mezi nimi zastoupeni Němci (94 000) a Čechoslováci (91 000), následovaní Poláky (34 000) a příslušníky dalších národnostních skupin (20 000). Dobová statistika neponechala stranou ani „etnickou“ či „rasovou“ klasifikaci obyvatelstva, které mělo být tvořeno bílým plemenem „árijským“ (Čechoslováci, Chorvati, Poláci a Rusíni), germánským (Němci), románským (Rumuni), semitským (Židé), žlutým plemenem ugrofinské skupiny (Maďaři) a indickým plemenem kočových árijských Cikánů.

Lein Richard: Plnění povinností, nebo velezrada?

„Chování českých vojáků v řadách rakousko-uherské armády za první světové války patří k nejdiskutovanějším tématům moderních dějin tzv. středovýchodní Evropy. Názor, že čeští důstojníci, poddůstojníci a vojáci c. a k. armády měli obecně nechuť jít do války za habsburskou monarchii a zbíhali při první příležitosti, která se jim naskytla, byl po roce 1918 široce rozšířený nejenom v Rakousku a v Německé říši, ale také v nově vzniklém Československu. Někdejší centrální mocnosti tak ocejchovaly vojáky české národnosti, jejichž údajné vlastizrádné chování mělo být jednou z příčin porážky v listopadu 1918, resp. rozpadu habsburské monarchie. V nově vzniklém Československu byli naproti tomu někdejší účastníci války české a slovenské národnosti oslavováni jako hrdinové, zejména potom ti z nich, kteří v průběhu války vstoupili do služeb armád dohodových mocností. Význam těchto osob, označovaných jako legionáři, byl v Československu v meziválečném období a zčásti i po něm velmi vysoký, neboť byli považováni za ty, kdo se rozhodujícím způsobem zasadili o vznik nového státu,“ píše v úvodu své knihy rakouský historik.

Kniha je pokusem odstranit účelové mýty o první světové válce přetrvávající celé století. Co bylo jejich jádrem? Na rakouské straně snaha obviňovat české vojáky z nespolehlivosti a věrolomnosti, aby se zamezilo politickým koncesím českému národu, na straně české snaha dokázat Dohodovým mocnostem, že Češi stojí v drtivé většině proti Rakousku, a proto si zaslouží být podpořeni v otázce vzniku samostatného českého státu. Myslet si však, že český národ se dělil buď na Švejky, nebo legionáře, vůbec neodpovídá realitě. Autor sám píše: „V obou případech zůstalo faktem, že do c. a k. armády bylo povoláno hodně přes milion Čechů a většinou zcela nepovšimnuti v ní konali svou služební povinnost až do konce války.“

Lein se ve své studii důkladně zabývá nejznámějšími „případy zrady“ českých vojáků v první světové válce, konkrétně údajným přeběhnutím pražského pěšího pluku č. 28 v bitvě u Stebnícké Huty dne 3. dubna 1915 a implikovanou „zradou“ pěších pluků č. 35 (Plzeň) a 75 (Jindřichův Hradec) v bitvě u Zborova 1. a 2. července 1917. Dochází k závěru, že porážka rakousko-uherských jednotek v těchto bojích měla primárně jiné příčiny, které zpravidla nesouvisely s národností bojujících vojáků.

V edici Historie vydává Leinovu knihu nakladatelství Academia. Z autorem aktualizovaného textu přeložil Milan Váňa

Ukázka z knihy:

Dne 5. prosince 1917 poslanci Hans Schürff, Josef Goll, Hans Hartl, Hans Knirsch, Philipp von Langenhan a Karl Hermann Wolf, příslušející k Německému národnímu svazu vídeňské Říšské rady,¹ předali c. k. ministrovi zeměbrany Karlu svobodnému pánu Czappovi von Birkenstetten² interpelaci týkající se „chování se Čechů ve světové válce“.³ Dokument, který byl ministrovi předán na 49. zasedání poslanecké sněmovny, nebyl žádnou interpelací ve vlastním slova smyslu, nýbrž čtyřsetstránkovým obžalovacím spisem, v němž se českému obyvatelstvu Rakousko-Uherska kolektivně připisovalo smýšlení nepřátelské vůči státu jak před začátkem světové války, tak až dosud během ní. Jako podnět k interpelaci její autoři jmenovali vícero projevů českých poslanců Říšské rady, kteří se pokoušeli velezrádnou činnost svých krajanů popírat, či dokonce omlouvat.⁴ Proč poslanci interpelovali ministra zeměbrany, to vzhledem k obsahu interpelace, kterou později jeden z poslanců vlastním nákladem publikoval, nelze dovodit. Tak se převážná část výtek vůči Čechům v c. a k. monarchii týkala otázek vnitřní a hospodářské politiky, pročež měla být interpelace směrována spíše na c. k. ministra vnitra, Friedricha hraběte Toggenburga.⁵ Přednášená obvinění byla přitom většinou dokládána jen dokumenty, které sice vzbuzovaly zdání původu z oficiálních míst, avšak jejichž skutečný původ lze dohledat jen těžce. V mnoha případech nadto nemohly být přineseny ani takové minimální důkazy, takže mnohá tvrzení zůstala naprosto nedoložená. Autoři interpelace v zásadě opsali velký oblouk, který sahá od činnosti českých politiků, přes chování Čechů v cizině, až k otázce, kolik obilí dodávaly české země během války.⁶

Zhruba 45 stran interpelace se však věnovalo vojenským otázkám,⁷ přičemž právě v tomto oddílu se českému obyvatelstvu vytýkaly věci, které daleko přesahovaly jinak obvyklou míru polemiky v Říšské radě. Konkrétně šlo o obviňování branně způsobilého českého obyvatelstva z neloajálního chování v prvních měsících války, o postoj „českých“ pluků na frontách, jakož i o nasazení československého zahraničního vojska.

Autoři interpelace se přitom snažili předkládat důkazy obecné nespolehlivosti českých vojáků, resp. v mnoha případech dokumentovaného velezrádného chování. Největší pozornost věnovali autoři údajným masovým dezercím u c. a k. pěších pluků č. 28 a 36, které byly dle interpelace složeny výlučně z Čechů a v dubnu, resp. v květnu 1915 se na ruské frontě vzdaly protivníkovi bez boje.⁸ Právě tak tvrdě byly odsouzeny i pěší pluky č. 35 a 75, tvořené většinou Čechy, jimž se přičítalo, že v červenci 1917 v bitvě u Zborova při útoku protivníka na postavení c. a k. jednotek kladli jen nepatrný odpor.⁹ V tomto případě bylo přitěžující ještě to, že útočníci patřili k československé brigádě, zvláštní formaci ruské armády, která z převážné části sestávala z rakousko-uherských válečných zajatců české národnosti.¹⁰ To podle dalšího textu interpelace jasně vyjevuje zradu českých vojáků sloužících u pěších pluků č. 35 a 75.¹¹ Podobné postupy se podsouvaly i jiným vojenským oddílům pocházejícím z Čech, přičemž však autoři jen v nemnohých případech byli s to udat přesné údaje k bližším okolnostem bojů.¹²

Aby autoři doložili svá obvinění, která vznášeli proti vojskovým tělesům, předkládali nejrůznější důkazy. Zatímco k chování pěších pluků č. 35 a 75 v bitvě u Zborova se citovala pouze odpověď ministra zeměbrany na parlamentní interpelaci ohledně události a jinak šlo jen o vágní tvrzení, v ostatních případech si poslanci dali zřetelně více námahy. Právě v souvislosti s pěšími pluky č. 28 a 36 se snažili co možná obsáhle zdokumentovat údajnou zradu obou pluků a vedle jinak často uváděných „oficiálních“ zdrojů prezentovali i jiné důkazy. Tak autoři například citovali i jeden za války vydaný propagandistický spis pozdějšího ministra zahraničí a prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše,¹³ jenž se v něm pokoušel glorifikovat vícero údajných odbojových akcí českých vojáků c. a k. armády. Tak třeba k případu pěšího pluku č. 28 tvrdil, že tento pluk svého času přeběhl k ruským jednotkám za zvuků plukovní hudby.¹⁴ Se zřetelem na výrok jednoho českého poslance k tomu autoři studie poznamenali: „Nevěří-li pan poslanec Stránský Jeho Excellenci svobodnému pánu Georgimu,¹⁵ pak snad bude aspoň panu Dru. Benešovi věřiti.“¹⁶ Je asi zbytečné zmiňovat, že německému poslanci by jinak sotva přišlo na mysl citovat spisy českého exilového politika. I výběr ostatních dokladů byl spíše jednostranný, ale k případu pěšího pluku č. 28 předložili několik dokumentů,¹⁷ o nichž už tehdy bylo známo, že byly falešné.¹⁸

Interpelace končila provokativní otázkou, zda jsou doložené skutečnosti ministrovi známy a co vláda zamýšlí udělat, aby „od nynějška učinila přítrž, popřípadě předešla v budoucnosti podobným neslýchaným událostem a poměrům, jež by v žádném spořádaném státě na světě nebyly možny.“¹⁹

Tak jako tak stály výtky německých poslanců na vratkých nohou a v detailu, jak už se to v minulosti stalo,²⁰ je zřejmě bylo možné jednoduše vyvrátit. Zvláště obvinění vůči důstojníkům a vojákům české národnosti, která byla buď silně přehnaná, nebo vůbec postrádala jakýkoli podklad, mohlo rakousko-uherské Ministerstvo války (k. u. k. Kriegsministerium, KM) nebo Armádní vrchní velitelství (k. u. k. Armeeoberkommando, AOK) příslušným stanoviskem vyvrátit. Jelikož však c. k. vláda byla zjevně názoru, že interpelace musí být zodpovězena co možná jako celek,²¹ až do rozpadu c. a k. monarchie v listopadu 1918 se proti studii německých poslanců Říšské rady nepředložilo žádné odpovídající stanovisko.

Poznámky v textu:

1 HÖBELT, Lothar. Parteien und Fraktionen im cisleithanischen Reichsrat. In: RUMPLER, Helmut – URBANITSCH, Peter (eds.). Die Habsburgermonarchie 1848–1918, Band 7/1: Verfassung und Parlamentarismus. Wien: VOAW, 2000, s. 895–1006, zde s. 975–996. Německý národní svaz, který interpelaci později publikoval, byl založen teprve v lednu 1918. K tomu viz tamtéž, s. 1003–1004, (dále citováno jako Die Habsburgermonarchie 1848–1918).

2 K. k. Hof- und Staatsdruckerei (vyd.). Stenographische Protokolle des Hauses der Abgeordneten des Reichsrates XXII. Session: 30. Mai 1917 – 12. November 1918. Wien, 1920. Rejstřík, s. 5–59, (dále citováno jako Stenographische Protokolle, XXII. Session).

3 Dotaz německých poslanců o chování se českého národa za války. Díl I. Praha, 1918, s. I, (dále citováno jako Dotaz německých poslanců).

4 Tamtéž, s. 1–3.

5 K. k. Hof- und Staatsdruckerei (vyd.). Hof- und Staats-Handbuch der österreichisch- ungarischen Monarchie: Nach amtlichen Quellen zusammengestellte Ausgabe 1918. Wien, 1918, s. 410.

6 Dotaz německých poslanců. Díl I., s. 33–41, 146–170; Díl II., s. 1–167.

7 Dotaz německých poslanců. Díl II., s. 167–192.

8 Tamtéž, s. 169–171, 175–182.

9 Tamtéž, s. 200–201.

10 Tamtéž, s. 172, 182–185, 192.

11 Tamtéž, s. 201.

12 Tamtéž, s. 199–200.

13 BENEŠ, Edvard. Bohemia’s Case for Independence. London: George Allen, 1917, s. 56–58.

14 Dotaz německých poslanců. Díl II., s. 176.

15 Friedrich svobodný pán Georgi byl předchůdcem Karla Czappa v úřadu ministra zeměbrany. K tomu viz Stenographische Protokolle, XXII. Session, s. 5–59. Úřad předával v souvislosti s vytvořením Seidlerovy vlády v červnu 1917. Poznámka v interpelaci se zjevně vztahuje na Georgiho řeč před imunitním výborem poslanecké sněmovny, v níž podrobně rozebíral chování českého obyvatelstva habsburské monarchie během války. K tomu srov. Österreichisches Staatsarchiv Wien [ÖStA], Kriegsarchiv [KA], fond k. k. Ministerium für Landesverteidigung, Parlamentarische Gruppe [MfLV, PaG], k. 364. Ausführungen des Landesverteidigungsministers im Imunitätsausschuss des öst. Abgeordnetenhauses am 22. Juni 1917, Präs. 15 514 ex 1917, 9. Juli 1917.

16 Dotaz německých poslanců. Díl II., s. 176.

17 Tamtéž, s. 178–179.

18 Srov. kapitolu 3.

19 Dotaz německých poslanců. Díl II., s. 265.

20 Srov. kapitolu 5.

21 Srov. ÖStA, KA, f. MfLV, PaG, k. 364. Verhalten tschechischer Regimenter,

Präs. 12 033 ex 1918, 22. April 1918. Beilage k. u. k. Armeeoberkommando

[AOK]. Op. Nr. 105 094.

© Richard Lein, 2018

© First published in German under the title „Pflichterfüllung oder Hochverrat“ by LIT-Verlag, 2011

Translation © Milan Váňa, 2018

Cover photo © Profimedia 2018

ISBN 978-80-200-2853-2

Tom Holland: Dynastie

Římu nejprve vládli králové a pak se stal republikou. Ale poté co dobyl svět, se jeho republika zhroutila a Řím se topil v krvi. Občanské války byly tak strašné, že římský lid nakonec přivítal vládu autokrata, který mu dokázal přinést mír. Jejich nový pán si říkal Augustus (Vznešený) nebo také "oblíbenec bohů". Křiklavé kouzlo dynastie, kterou Augustus založil, se nikdy nevytratilo. Žádná jiná rodina se jí nemůže vyrovnat galerií předních postav, jež vyvolávají zájem i znepokojení. Tiberius, slavný vojevůdce, který skončil jako zahořklý samotář, nechvalně proslulý svým zvráceným chováním; Caligula, mistr krutostí a ponižování, jenž chtěl jmenovat konzulem svého koně; Agrippina, která svými manévry dostala k moci svého syna Nera, jenž ji dal nakonec zavraždit; a samotný Nero, který závodil na olympijských hrách, oženil se s eunuchem a po požáru Říma si v centru metropole vystavěl vlastní palác neřestných rozkoší. Tom Holland přináší oslnivý portrét první císařské dynastie Říma. V tomto strhujícím příběhu nalezneme vrahy i ctihodné senátory, cizoložníky i vlasaté barbary, pletichařící matky i zdráhající se gladiátory. Dynastie je freskou rodiny, která přetvořila a ohromila Řím.

Tom Holland (* 1968) vystudoval anglickou a antickou latinskou literaturu na univerzitě v Cambridgi, doktorát pak získal na univerzitě v Oxfordu. Poté pracoval v BBC, kde adaptoval Hérodota, Homéra, Thukydida a Vergilia pro rozhlasové vysílání. Kniha Rubikon (česky 2005), v níž reinterpretuje dějiny posledních desetiletí římské republiky, si získala nejen přízeň čtenářů, ale i odborné veřejnosti (byla mu udělena Cena Hessella-Tiltmana za historii za rok 2004). Podobného ohlasu se dostalo také Hollandově knize věnované první "srážce civilizací" Perský oheň (česky 2007). Jeho dokument Islam: The Untold Storyvyvolal vášnivé reakce, autor dokonce obdržel několik výhrůžek smrtí. Pro BBC Tom Holland připravil v roce 2011 pořad Dinosaurs, Myths and Monsters, je také autorem řady fantastických románů a proslavil se trilogií námětově čerpající ze života lorda Byrona. 

Dynastii do češtiny přeložil Stanislav Pavlíček. Vydává nakladatelství Dokořán.

Ukázka z knihy:

Vznik supervelmoci

Historie Říma začala znásilněním. Princeznu, zasvěcenou pannu, překvapili a znesvětili. Vzniklo několik verzí, v nichž se líčilo, jak to osudné napadení proběhlo. Někteří tvrdili, že k němu došlo, zatímco spala a zdálo se jí o muži zázračné krásy, který ji dovedl na stinný břeh řeky a nechal ji tam, ztracenou a opuštěnou. Podle jiných se jí útočník zmocnil uprostřed bouře, když nabírala vodu v posvátném hájíčku. V jednom vyprávění se dokonce popisoval záhadný falus, který se vynořil z popela královského krbu a zmocnil se nikoli princezny, nýbrž její otrokyně. Na výsledném těhotenství se nicméně shodli všichni a většina – s výjimkou několika bručounských revizionistů – ani v nejmenším nepochybovala o tom, že násilník byl bohem.* Mars, prolévač krve, zasel své sémě do smrtelného lůna.

Dle očekávání se ze znásilnění zrodili dva bohům podobní chlapci. Dvojčata, potomci vzešlí z hanby své matky, se sotva narodila, a už je pohodili do nedaleké řeky, Tibery. Divům ale stále nebyl konec. Schránka, do níž byla nemluvňata vložena, byla unášena povodňovou vodou a nakonec vyplula na úpatí prudkého kopce nazývaného Palatin. Zde v ústí jeskyně, pod větvemi fíkovníku obsypaného ovocem, na dvojčata narazila vlčice. Místo, aby zablácené děti pozřela, olízala je do čista a nabídla jejich hladovým ústům své cecíky. Když ten zázračný výjev spatřil pasáček vepřů, který šel zrovna kolem, slezl po úbočí Palatinu a přispěchal jim na pomoc. Vlčice se odplížila. Z chlapců, které pasáček zachránil a pojmenoval Remus a Romulus, vyrostli válečníci, jimž nikde nebylo rovno. Když Romulus po nějaké době stál na Palatinu, zahlédl dvanáct orlů: jasné znamení od bohů, že by měl na vrcholu pahorku založit město, které už navždy ponese jeho jméno. To on Římu vládl jako jeho první král.

Tak alespoň zněl příběh, který si Římané o staletí později vyprávěli, aby vysvětlili původ svého města a samotný velkolepý rozsah svých vojenských úspěchů. Když se o něm doslechli cizinci, nepřipadal jim nijak nevěrohodný. To, že Romulus byl zplozen Martem, bohem války, a odkojen vlčicí, vysvětlovalo velkou část římské povahy v očích těch, kdo se s jeho následovníky střetli v surových potyčkách. Dokonce i národ jako Makedoňané, kteří si pod vedením samotného Alexandra Velikého vydobyli rozsáhlou říši, jež sahala téměř až k vycházejícímu slunci, věděli, že Římané jsou lidské plemeno jako žádné jiné. Jedna krátká, zahajovací šarvátka vybojovaná s nerozhodným výsledkem roku 200 př. n. l. bohatě stačila, aby to pochopili. Od Romulovy éry uplynulo pět staletí či víc, a přesto se Římanů i nadále drželo – nebo to tak jejich protivníkům přinejmenším připadalo – cosi z hrůzu nahánějícího charakteru tvorů vzešlých z mýtu. Když Makedoňané odnášeli z bojiště své mrtvé, jatka, která tam nalezli, je vyděsila. Země byla nasáklá krví těl, jež římské meče zohavily a rozsekaly na kousky. Paže dosud připojené k ramenům, usekané hlavy, páchnoucí kaluže plné vnitřností: to vše svědčilo o míře násilí, která byla spíš zvířecí než lidská. Nelze tedy mít Makedoňanům za zlé, že ten den pocítili hrůzu, když „pozorovali, proti jakým zbraním a proti jakým mužům budou muset bojovat“. Strach z vlkodlaků byl koneckonců u civilizovaných lidí jen přirozený. Vlčí ražení Římanů, náznak drápů pod jejich nehty a žlutý pohled očí se staly něčím, co si lidé napříč Středomořím i v dalekých krajinách zvykli brát za dané. „Panečku, vždyť oni sami přiznávají, že jejich zakladatelé sáli mléko vlčice!“ Tak znělo zoufalé svolávání k boji z úst jednoho krále, než bylo i jeho království rozdrceno na trosky. „Že oni všichni mají vlčí srdce, není ani zdaleka nic neočekávaného. Nenapravitelně žízní po krvi a ve své hamižnosti jsou neukojitelní. Jejich touha po moci a bohatství nezná hranic.“

Samotní Římané na věc samozřejmě pohlíželi odlišně. Domnívali se, že nadvládu nad světem jim darovali bohové. Talent Říma spočíval v panování. Jistě, existovaly národy, které vynikaly v jiných oblastech. Kdo by se například vyrovnal Řekům, když přišlo na formování bronzu či mramoru, mapování hvězd či psaní příruček o sexu? Syřané byli předními tanečníky, Chaldejci astrology, Germáni osobními strážci. Avšak pouze římský lid disponoval dostatečným talentem na to, aby si vybojoval a udržoval celosvětové impérium. O jeho zásluhách nebylo pochyb. Co se omilostňování porobených a potírání namyšlených týkalo, byli Římané jasně nejsilnější.

Kořeny jejich velikosti sahaly, jak věřili, až k úplným začátkům. „Záležitosti Říma spočívají na jeho dávných zvycích a přednostech jeho mužů.“ Už od nejranějších dní měřítkem nedostižnosti tohoto města byla ochota občanů obětovat všechno v zájmu obecného blaha – dokonce i své životy. Když Romulus budoval okolo svého výtvoru zeď a ryl pluhem brázdu, pomerium, aby tak vše, co v jejích hranicích leželo, označil za zemi zasvěcenou Jupiterovi, králi bohů, uvědomoval si, že je potřeba učinit víc, aby byl Řím skutečně nedotknutelný. A tak se Remus, jeho dvojče, ochotně nabídl jako lidská oběť. Sotva přeskočil hranici, srazila ho k zemi lopata. „Byla [to] první oběť a její krev rituálně stvrdila ohrazení nového města.“ Prapůvodní hlínu a maltu Říma pohnojila krev, jež se řinula ze syna boha války.

Remus byl prvním, kdo pro dobro města zemřel – ale rozhodně ne posledním. Po Romulovi usedlo na římský trůn ještě pět králů, a když se z toho šestého, Tarkvinia Zpupného, latinsky Superbus, vyklubal krutý tyran, který si své přízvisko na každý pád zasloužil, dali jeho poddaní své životy všanc a vzbouřili se. Roku 509 př. n. l. monarchie nadobro zanikla. Člověk, který povstání vedl, Tarkviniův bratranec jménem Brutus, přinutil Římany složit hromadnou přísahu, „že víckrát nedopustí, aby Římu vládl jeden jediný muž“. Od toho okamžiku bylo slovo „král“ v jejich politickém slovníku tím nejsprostším. Již nebyli poddanými, nýbrž se považovali za cives, „občany“. Konečně mohli projevit svou bojovnost. „Tehdy se každý Říman začal snažit více vyniknout a dát na odiv vlohy svého ducha. Králům dříve totiž bývali dobří muži podezřelejší než špatní a obávali se mravní zdatnosti u ostatních.“ Ve městě osvobozeném od žárlivého pohledu monarchů už občané nemuseli tajit touhu po slávě. Měřítko opravdového úspěchu se stalo chloubou římského lidu. I ten nejprostší rolník, pokud si nepřál uzřít svůj odraz v zrcadle opovržení svých druhů, musel vzít na svá bedra občanské povinnosti a dokázat, že je muž – vir.

Virtus, vlastnost toho, kdo je vir, byla nejvyšším římským ideálem, blyštivým spojením energie a odvahy, vlastností, kterou sami Římané určili za svou hlavní silnou stránku. I bohové s nimi souhlasili. V roce 362 př. n. l., sto padesát let po pádu Tarkvinia Zpupného, se v centru Říma objevilo strašlivé znamení. Pod Palatinem, na rovné dlážděné ploše známé jako Forum, se rozevřela obrovská průrva. Neexistovalo nic, co by do srdcí Římanů zaselo větší hrůzu. Forum bylo středem občanského života. Právě zde státníci promlouvali k lidem, volení římští úředníci, latinsky magistrati, konali spravedlnost, kupci vnucovali své zboží a panny ve službách Vesty, bohyně rodinného krbu, pečovaly o věčný oheň. Že se brána do podsvětí objevila na místě, které bylo pro život Římanů takto zásadní, zcela jasně naznačovalo cosi hrůzného: hněv bohů.

A to se také potvrdilo. Bohové žádali oběť: „tu největší hodnotu“. Co však v Římě mělo tu největší hodnotu? Všichni si nad tou otázkou dlouho lámali hlavu, dokud jistý mladík jménem Markus Kurtius nepronesl projev. Mužnost a odvaha, pověděl svým spoluobčanům, jsou tím největším bohatstvím, jaké římský lid vlastní. Potom, oděný v plné zbroji, usedl na koně, pobídl jej kupředu a vyrazil přímo k propasti. Tryskem uháněl až přes její okraj a i se svým koněm se vrhl do jejích hlubin. Nato se strž poslušně zavřela. Nezbylo po ní nic než tůňka a osamělý olivovník, trvalý památník občanovi, který zesnul, aby jeho druhové mohli žít.

Římané si tohoto ideálu veřejného blaha cenili natolik, že jméno, jež mu propůjčili – res publica – sloužilo jako zkratka pro celý jejich systém vládnutí. Tento ideál dovoloval, aby planoucí dychtění po poctách, které jednotlivý občan pociťoval, jeho odhodlání podrobit své tělo i ducha zkoušce ohněm a nepřízní osudu a vyjít z každého utrpení vítězoslavný, koexistovaly s železným smyslem pro kázeň. Důsledky, které to mělo pro sousedy Říma, byly bez výjimky ničivé. S příchodem roku 200 př. n. l., kdy Makedoňané vůbec poprvé zakusili vlčí divokost, jíž byly legie schopny, už byl Řím vládcem celého západního Středomoří. Jeho vojska zasadila o dva roky dříve rozhodující úder jediné mocnosti, která si troufala s ním o tento titul soupeřit: metropoli kupeckých princů na pobřeží severní Afriky nazývané Kartágo. Vítězství Říma bylo kolosálním triumfem. Smrtící zápas, který spolu obě města sváděla, trval s přestávkami přes šedesát let. Za tu dobu postoupila válka až k branám Říma. Itálie byla prosycená krví. „Všecko pod nebes vysokou bání se otřáslo hrůzou.“ Nakonec však ze zkoušky, při níž by kterýkoli jiný národ zoufale usiloval o mír, vyšli vítězové tolik zocelení bitvou, až se zdálo, jako by byli ukuti ze železa. Není tudíž divu, že legiím nedokázali odolat ani dědicové Alexandra Velikého. Jeden král východního Středomoří za druhým musel před římskými hodnostáři padat do prachu. Zjevně se ukázalo, že monarchie má ve srovnání se svobodnou a ukázněnou republikou citelné nedostatky. „Našim citům vládne naše mysl,“ jak byl přísně informován posel jednoho takového poraženého krále. „Hrdost, která je rysem našeho charakteru, jsme chovali stále stejnou v každém postavení a budeme ji zachovávat i dále; nezveličily ji ani naše příznivé poměry, ani ji nezmenšily časy neblahé.“

Muž, který tato slova pronesl – Publius Kornelius Scipio, to věděl moc dobře z vlastní zkušenosti. Byl ztělesněním úspěchu. Jeho přezdívka, Afrikanus, plamenně dosvědčovala úlohu, již sehrál coby přemožitel nejhrozivějšího nepřítele Říma. To on vyrval Hispánii ze spárů Kartaginců, porazil je na jejich vlastním území a pak je donutil přistoupit na nejzoufalejší možné podmínky. O několik let později, na státním seznamu občanů, se Scipionovo jméno skvělo hned na prvním místě. Ve společnosti, jakou byl Řím, se jednalo o bezkonkurenční poctu. Určující posedlostí Římanů byla hierarchie. Všichni měli být oficiálně posuzováni na základě postupně klesajícího měřítka hodnosti. Status občana byl nastavený s urputnou precizností. Jmění, rod a zásluhy společně stanovovaly, kde přesně v nesnadném třídním systému republiky si každý jednotlivý Říman stojí. Status se zběsile střežil dokonce i na vrcholu společnosti. Nejvýše postavení občané měli všichni svůj vlastní exkluzivní řád: senát. Po jeho členech se požadovalo, aby kromě bohatství a společenské reputace disponovali i minulostí, která by byla naplněná službou na postech římských úředníků, jež by je dostatečně opravňovala stát se arbitry osudu Říma. Jejich rozpravy byly natolik citlivé a natolik vlivné, že „o nich po mnoho staletí žádný senátor na veřejnosti ani nemukl“. Pokud tedy státník nedokázal zařídit, aby byl jeho hlas během rozprav senátorů vyslyšen, mohl být zrovna tak němý. A přesto právo senátorů rozmlouvat se svými druhy nebylo dané. Ti, kdo se při debatách ozývali jako první, vždy patřili mezi muže, jimž rodokmen, morální pověst a služba státu získaly ten největší věhlas. Římané tuto vlastnost nazývali auctoritas – a když republika dosadila na první místo seznamu svých občanů Scipia, dodávala tím oporu úžasné váze jeho autority. Jak se všichni jednomyslně shodli, pokořitel Kartága „si dobyl jako jediný … mimořádné slávy“. Bralo se na vědomí, že Scipio Afrikanus nemá protivníka dokonce ani v řadách nejúspěšnějších lidí v Římě. Byl to princeps senatus, „první muž senátu“.

V jeho prvenství však číhalo nebezpečí. Stín, který Scipio vrhal na své spoluobčany, nemohl než vzbuzovat roztrpčení. Hlavní zásada republiky zůstávala táž jako vždy předtím: Řím nemá mít žádného svrchovaného vládce. Už jen samotný zjev voleného římského úředníka připomínal římskému lidu svody a nebezpečí monarchie. Purpur, který lemoval okraj jeho tógy, byl původně barvou značící královskou hodnost. „Liktoři“ – tělesní strážci, jejichž povinností bylo proklestit úředníkovi cestu skrze davy jeho spoluobčanů – kdysi podobným způsobem doprovázeli Tarkvinia Zpupného. Pruty a sekera, které každý liktor nesl přes rameno – fasces – symbolizovaly pravomoc až děsivě královského rozsahu: právo udílet jak tělesný, tak nejvyšší trest.** Takto velká moc představovala cosi ohromného a zároveň zrádného. Ve svobodné republice bylo nepřípustné, aby se někdo těšil z důvěry, která by mu umožňovala takovouto mocí vládnout, aniž by se na něj zároveň nevztahovala ta nejkrajnější bezpečnostní opatření. Právě proto byla po pádu monarchie moc vyhoštěného krále přidělena nikoli jedinému volenému úředníkovi, nýbrž dvěma: konzulům. Nádhera konzulství a nehynoucí sláva, kterou tento úřad přinášel těm, kdo jej získali, vyžadovaly, aby byly podobně jako silné víno nejprve rozředěny. Nejenomže se dalo spolehnout na to, že na sebe budou konzulové vzájemně pozorně dohlížet, ale jejich funkční období trvalo jeden jediný rok. Avšak lesk prestiže, z níž se Scipio radoval, se těmto omezením vzpíral. Ve srovnání s ním bledli i ti nejvyšší z volených úředníků římské republiky. Senátem se tudíž začalo rozléhat brblání proti „princeptovi“.

Pravda byla taková, že v Římě se na osobní kouzlo odjakživa nahlíželo s hlubokým podezřením. Vrásky kolem očí a tvrdé způsoby, to od svých státníků Římané čekali. Samotné označení „senátor“ pocházelo z latinského označení pro starého muže. Meteor Scipionovy kariéry nicméně plápolal už od skandálně mladického věku. Vedením boje proti Kartagincům v Hispánii byl Scipio pověřen v pouhých šestadvaceti letech. Na post konzula se poprvé dostal o krátkých pět let později. Dokonce i k jeho povýšení do hodnosti zvané princeps senatus došlo v době, kdy ostatní senátoři hluboko pod ním, na úpatí úspěchu, teprve usilovali o nižší úřednické posty. Ukout si z dobyvatelství oslnivou životní dráhu dřív, než člověku narostl podbradek, bylo samozřejmě přesně totéž, čeho s velkým halasem dosáhl Alexandr Veliký. Tato podobnost senátory příliš netěšila. Alexandr byl koneckonců cizinec – a král. Navzdory věhlasu, který si vysloužil božským rozsahem svých ambicí, spoustu senátorů znepokojovalo, že sebepropagaci takto problematické osoby napodobuje někdo z jejich vlastních řad. Tvrdilo se, že Scipionova matka otěhotněla po styku s hadem, že její syn dosáhl v Hispánii vítězství díky vhodně načasovanému zásahu boha, že stačí, aby pozdě v noci přešel přes Forum, a psi přestanou štěkat. Sice byl princeps, ale podobné povídačky dokládaly, že se těší postavení, které nemělo obdoby.

A tudíž se to nedalo tolerovat. Když se Scipio roku 187 př. n. l. vrátil z východního tažení, nepřátelé na něj již čekali. Byl obviněn ze zpronevěry. Před zraky shromážděného senátu roztrhal své účetní knihy a rozhořčeně žalujícím připomněl, jaké poklady Římu vydobyl. Nebylo to k ničemu. Než aby princeps riskoval potupu, jež plynula z usvědčení, raději se nadobro stáhl do svého venkovského sídla. Zde v roce 183 př. n. l. zemřel jako zlomený muž. Byl tím brutálně doložen základní princip politického života v Římské republice: „Žádný jednotlivý občan nemůže vynikat tak vysoko, aby nemohl být pohnán k odpovědnosti podle zákonů.“ Při posledním zúčtování se mu nedokázal postavit dokonce ani takový velikán jako Scipio Afrikanus.

Římané se sice zrodili z vlků, ale zdálo se, že budoucnost jejich republiky a jejích svobod je v bezpečí.

Poznámky v textu:

* Dva dějepisci, Markus Oktavius a Licinius Macer, prohlašovali, že dívku znásilnil její strýc, který pak, „aby důsledek zločinného jednání zatajil“, neteř zabil a její novorozená dvojčata předal pasáčkovi vepřů.

** V samotném Římě liktoři svou sekeru nenosili. Tato skutečnost symbolizovala právo občanů odvolat se proti odsouzení k trestu smrti.

Copyright © 2015 Tom Holland

Translation © Stanislav Pavlíček, 2018

ISBN 978-80-7363-882-5