Jonathan Petropoulos: Umělci za Hitlera

Umělci za Hitlera je kniha převážně o modernistických umělcích, kteří se snažili najít kompromis s nacistickým režimem. Autor se soustředí jak na umělce, jejichž snahy selhaly (Walter Gropius, Paul Hindemith, Gottfried Benn, Ernst Barlach, Emil Nolde), tak i na ty, kteří byli režimem akceptováni (Richard Strauss, Gustaf Gründgens, Leni Riefenstahlová, Arno Breker, Albert Speer). Tyto osobnosti společně reprezentují skrytou kulturní historii nacistického Německa. Každá z nich si musela projít bolestivými životními volbami a zavírat oči před morálními a estetickými zásadami. Jejich příběhy vnášejí nový pohled na režim, ze kterého se Hitler snažil vytvořit „diktaturu géniů“. Tato kniha je příběhem beznaděje a odhodlanosti, iluzí a reality, naděje a tragédie. Výsledkem je pronikavá sonda odhalující nejednoznačnost samotného umění.

Americký historik Jonathan Petropoulos (1961) je profesorem evropské historie na Claremont McKenna College v Claremont v Kalifornii. Zabývá se především historií hitlerovského Německa a osudy uměleckých děl za druhé světové války.

Knihu Umělci za Hitlera vydává Academia v edici Historie.

Ukázka z knihy:

Modernisté se nejvíce přiblížili uskutečnění své představy o nalezení společné řeči s nacionálními socialisty v roce 1933 – konkrétně během „uměleckého léta“, jak je kdysi někdo nazval. Platilo to, alespoň co se týče přijetí a podpory moderny různými nacistickými vůdci. Léto roku 1933 bylo poznamenáno vrcholící debatou o expresionismu.

Hitler zůstával, pokud šlo o kulturní politiku, i nadále nerozhodný, což mělo za následek atmosféru plnou vášnivých debat. Abychom mohli porozumět snaze modernistů o nalezení společné řeči s nacisty, musíme vzít v potaz nejistotu, ambice a přízeň, která tvořila základ jejich naděje. „Umělecké léto“ roku 1933 bylo poznamenáno nepochopením pravé podstaty nacionálního socialismu a důvěrou ve význam a kompatibilitu děl modernistů v obnoveném Německu. Tyto názory přetrvávaly až do roku 1937, kdy Hitler přiměl Goebbelse, aby uspořádal výstavu Zvrhlé umění. I poté byly expresionismus a jiné formy moderny nadále podporovány, ale už ne tak zřetelně a s optimismem dřívějších let. Například skupina bývalých architektů Bauhausu, která v pozdních třicátých letech vyprojektovala gigantický areál závodů Hermanna Göringa v Linci v moderním a funkčním stylu, je příkladem další vrcholné tvorby převedené do praxe. Samotnému Hitlerovi ze všech druhů umění nejvíce záleželo na architektuře (ačkoli malířství, jeho bývalá profese, a opera, zvláště pak díla Richarda Wagnera, také tvořily důležitou součást jeho duchovního života). V počátečních letech třetí říše se však nejdramatičtější souboj o podobu politické estetiky odehrál na poli výtvarného umění.

Na konci července roku 1933 byla zahájena výstava Třicet německých umělců. Představovala díla zavedených expresionistů, jako byli Emil Nolde, Ernst Barlach a Christian Rohlfs, ale také zástupců mladší generace, například Otto Andrease Schreibera a Hanse Weidemanna. Posledně dva jmenovaní byli nacisté, kteří malovali modernistické obrazy, ale také patřili k příslušníkům úderných oddílů (Sturm Abteilung, neboli SA). Schreiber a Weidemann společně s Fritzem Hipplerem navíc stáli v čele berlínské organizace Nacionálněsocialistického svazu německých studentů (Nationalsozialistische Deutsche Studentenbund, NSDStB nebo NSD-Studentenbund). Výstavu Třicet německých umělců uspořádali vedoucí představitelé Studentského svazu společně s obchodníkem s modernistickým uměním Ferdinandem Möllerem. Před zahájením výstavy studenti uspořádali shromáždění na podporu moderny. Událost propagovali pomocí plakátů, které si sami navrhli. Mnohé z nich nesly hesla jako „Mladí bojují za německé umění“ nebo „Svědectví mládeže o umění“. Měly jasně červenou barvu a pokrývaly zdi univerzity několik dní před shromážděním. Studenti také rozeslali speciální pozvánky několika kapacitám, například Miesovi van der Rohe, Karlu Hoferovi a řediteli berlínské Národní galerie Ludwigu Justimu. V podvečer 29. června se studenti a jejich zvláštní hosté shromáždili v hlavní posluchárně Humboldtovy univerzity v ulici Unter den Linden. Svědci tvrdili, že atmosféra na místě byla elektrizující a že sál byl přeplněný až k prasknutí. Fritz Hippler – který se později stal Goebbelsovou pravou rukou – pronesl řeč, v níž proklínal „obnovu vilémovského akademismu a veškerou regulaci umění“.¹ Následovala vystoupení dalších řečníků, kteří obhajovali expresionismus. Jako poslední promluvil Otto Andreas Schreiber, který oznámil, že výstava je formálně pod ochranou studentské organizace. Účastníci shromáždění odsouhlasili usnesení, že „Základní problém zrodu nového umění spočívá v úzkoprsém vyloučení hodnotných německých umělců z tohoto společného úsilí [za obrodu národa a jeho kultury] – a to z důvodů, které nesouvisejí s jejich osobností nebo dílem.“²

Hippler se Schreiberem přivedli během shromáždění na podporu moderny na Humboldtově univerzitě dav do stavu šílenství. Ale měli v úmyslu způsobit více než jen emocionální katarzi. Pečlivě formulované usnesení, které předem připravili (včetně výše citované věty o tom, že „základní problém zrodu nového umění spočívá v úzkoprsém vyloučení hodnotných německých umělců z tohoto společného úsilí“) a které následně nechali schválit, mělo jednoznačný politický podtext. Historik Peter Paret poznamenal:

Toto shromáždění přitahovalo pozornost veřejnosti i tisku, a to nejen kvůli plamenným slovům řečníků, ale také proto, že jeden z organizátorů [Weidemann] pracoval pro ministerstvo propagandy, což naznačovalo, že tato událost vyjadřuje Goebbelsovy názory, nebo ji alespoň Goebbels využívá k tomu, aby otestoval, jak moc přípustné jsou odlišné názory na kulturní problémy.³

Kdyby se objevily nějaké pochybnosti o poselství tohoto shromáždění, Schreiber zároveň „vyhlásil rozpuštění“ protimodernistické nátlakové skupiny – Bojového svazu pro německou kulturu – na berlínských uměleckých školách a akademiích. Schreiberův projev byl poprvé zveřejněn 10. července roku 1933 v deníku Deutsche Allgemeine Zeitung a podruhé 14. července téhož roku. Tyto noviny také otiskly prohlášení o podpoře od studentských spolků na jiných univerzitách.

V buržoazním tisku, který ještě nacisté neovládli, panoval všeobecný optimismus. Deník Deutsche Allgemeine Zeitung například oznámil, že Hitler „litoval rozkolu s Barlachem“.⁴ Dále na veřejnost pronikla informace, že si Goebbels vypůjčil několik Noldeho obrazů z berlínské Národní galerie. Také kolovaly zvěsti o tom, že Goebbels vyjádřil svou lítost nad pálením knih, které proběhlo 10. května 1933 a vyvolalo negativní reakce v zahraničí.⁵

O tři týdny později byla výstava Třicet německých umělců otevřena v prostorech Galerie Ferdinanda Möllera v ulici Lützow-Ufer v centru Berlína – nedaleko slavné galerie židovského modernisty Alfreda Flechtheima. Zástupy studentů, umělců a jiných umělecky založených diváků zaplnily prostory tak, že se návštěvníci nemohli ani pohnout, natož díla expresionistů vůbec spatřit. Ale smyslem účasti na vernisáži nebylo ani tak prohlédnout si vystavená díla, jako spíše vyjádřit podporu „liberálnější“ politice v oblasti umění. Kdyby Hitler a jiní nacističtí vůdci mysleli posílení německé mládeže vážně, kdyby chtěli naplnit své sliby o změně a obrodě a skutečně se snažili najít ryze německou formu umění, pak by museli tuto odvážnou studentskou iniciativu respektovat. Ale v předzvěsti budoucích událostí – jakou byla likvidace Röhma v červnu roku 1934, kdy byla napadena socialističtější větev nacistické strany včetně její loutky, vedoucího úderné jednotky – se Hitler a jeho klíčoví podřízení proti těmto příliš „progresivním“ studentům postavili. Tři dny po zahájení výstavy vyslal říšský ministr vnitra Wilhelm Frick, který měl pod kontrolou policii, do Möllerovy galerie své jednotky. Frick využil pravomocí, které získal díky požáru říšského sněmu po vyhlášení nouzového dekretu ze dne 28. února 1933, výstavu uzavřel a před vstup postavil strážníky v uniformách. Tato událost v žádném případě neznamenala konec bitvy – organizátoři výstavy dokázali o týden později zařídit její znovuotevření, byl to však jasný signál, že tento boj bude náročný.

Poznámky v textu:

1 Hildegard Brenner, „Art in the Political Power Struggle of 1933 and 1934“, in Republic to Reich: The Making of the Nazi Revolution, ed. Hajo Holborn (New York: Vintage Books, 1972), 402.

2 Peter Paret, Artist Against the Third Reich: Ernst Barlach, 1933–1938 (Cambridge: Cambridge University Press, 2003), 66.

3 Tamtéž, 64.

4 Hildegard Brenner, „Art in the Political Power Struggle“, 403, 429; a Elaine Hochman, Architects of Fortune: Mies van der Rohe and the Third Reich (New York: Weidenfeld and Nicolson, 1989), 166.

5 Paul Ortwin Rave, Kunstdiktatur im Dritten Reich (Berlin: Gebr. Mann, 1949), 42; a Hildegard Brenner, „Art in the Political Power Struggle“, 404.

© 2014 by Jonathan Petropoulos

Originally published by Yale University Press

Translation © Anna Mitchell, 2019

Cover photo © The Washington Post / Getty Images

ISBN 978-80-200-2878-5 (Academia)

Eva Hahnová: Češi o Češích / Dnešní spory o dějiny

Proč se někteří Češi domnívají, že jsou příslušníky pomýleného a selhávajícího národa, zatímco jiní protestují proti přepisování dějin? Dnešní móda hanlivých stereotypů o Češích je markantní součástí současných sporů o dějiny. Vzbuzuje nejen emocionálně rozhořčené protesty a více či méně věcnou kritiku, ale i obavy o národní identitu. Autorka dvou předcházejících knih o německých a anglických historicko-politických textech o Češích tentokrát provází čtenáře labyrintem dnešních českých sporů o dějiny a ukazuje, jak se na úkor informací o minulosti prodraly do popředí dávno tradované stereotypy různé provenience.

Kniha se zaměřuje na obrazy českého národa, obrození, Československa a osobností jako František Palacký, Josef Pekař, Emanuel Rádl či Edvard Beneš, které od roku 1989 četní autoři propagují jako výrazy nových poznatků o minulosti. Zároveň seznamuje s hlasy jejich kritiků, s historickým pozadím dnešních kontroverzí a s multiperspektivním přístupem k minulosti. Vyvrací tak spekulace o jakémsi speciálním charakteru českého národa a otevírá cestu k pochopení, že Češi jsou obyčejným národem s rozmanitými tradicemi.

Sama autorka o své knize říká: „Moje kniha Češi o Češích není systematickým pojednáním pro odborníky. Nabízí exemplární náhledy do dnešních sporů o dějiny se zaměřením na problematiku hanlivých stereotypů o Češích. Informuje ale také o reakcích, které vzbuzují, o  kulturněhistoricky rozmanitých prostředích, která tyto spory obklopují, a o historickém podhoubí, z něhož pramení. Protože jsem se sama v posledních dvou desetiletích angažovala ve sporech kolem poválečného odsunu německého obyvatelstva z Československa, rozhodla jsem se o nich v této knížce nepojednat, abych se neopakovala.

Čtenářům, kteří fandí vynášení soudů o předcích, bych radila, aby se rozpomněli na běžné právní zvyklosti, které nikoho neodsuzují za jeho charakter, myšlení, či dokonce sociální původ nebo národní přináležitost. Čtenáře, kteří si pletou historii s oslavnými ceremoniemi u oltářů svých předků, bych ráda upozornila na sebeochuzování, kterého se dopouštějí přehlížením komplexity dějin jako nejcennějšího pramene ke studiu lidských zkušeností. Čtenářům, kteří holdují empatii a rozumu, věnuji tuto knížku v naději, že v ní naleznou inspiraci k vlastnímu uvažování o českém národě, jeho minulosti a dnešních sporech o dějiny.“

Vydává Academia v edici Historie.

Ukázka:

Úvod

Češi se o Češích vyslovují téměř neustále. Jako příslušníci všech ostatních národů, věnují i Češi hlavní pozornost dění ve vlastním národě a státě, zajímají se o české dějiny více než o dějiny jiných národů a států, vyprávějí cizincům živěji o tom, jak to chodí ve vlastní zemi, než aby naslouchali jejich výkladům o jejich zemích, a když přijde na věcné úvahy o té či oné tématice, přemýšlejí o ní obvykle z české perspektivy. Známe však i jeden specifický druh českých výroků o Češích. Občas se vyslovujeme o Češích, jako bychom mluvili o zvenku pozorované entitě, a říkáme „Češi jsou tací či onací“. V takových situacích se může ozývat i „my jsme tací či onací“, přesto se nejedná o výroky o něčem konkrétním, nýbrž o verbální portréty s názvem „Češi“. Takové obrazy bývají vybaveny odkazy na původ portrétovaného (dnes se preferují údaje kulturněhistorické), dále na jeho životní zkušenosti (v našem případě na české dějiny), na jeho zásluhy (což bývá něco jako „co daly naše země světu“) a v neposlední řadě na jeho vlastnosti à la „jací jsme“. Různé doby vykazují různé styly těchto portrétů, ale v 19. a 20. století bývaly po celé Evropě velmi populárním žánrem historicko-politické literatury. Někteří autoři bývali osobitější, jiní se spíše přidržovali šablon, vždy však šlo o obrazy opírající se o výklady dějin jako hlavní osu verbálně-obrazového znázorňování národů. Výroky o dějinách mohou zprostředkovávat poznatky o minulosti, ale mohou sloužit i předpojatým portrétům národů, a s tímto druhem instrumentalizace historických odkazů se potýkají i dnešní české spory o dějiny.

Osvobození z roku 1989 vedlo také k obohacení širokého spektra obrazů českých dějin. Na horizontu veřejnosti se objevily starší, dříve zakázané i nové výklady minulosti, nové otázky a kontroverze. Brzy se však prodral do popředí jeden nový aspekt debat o dějinách. Objevily se výklady dějin prezentované jako výrazy vyrovnávání se s minulostí, odhalování národních mýtů a korektury legend, které vzbuzovaly protesty proti údajnému přepisování, falšování dějin či proti manipulaci s nimi. Ve svobodných společnostech běžné diskuse o různých výkladech minulosti přerůstaly ve spory o stereotypy, jako by někteří Češi byli zastánci nových, správných výkladů dějin a jiní dědici zastaralých národních legend, nebo jedni falzifikátory dějin a jiní obránci historické pravdy a cti národa. Tyto spory dodnes neutuchají a v jejich centru stojí spor o hanlivý obraz českého národa jako „společnosti osvobozených sluhů“, kteří „propásli příležitost vybojovat si dostatečně samostatným rozhodnutím svou svobodu“.² Z tohoto obrazu odvozoval filozof Jan Patočka všeliké národní nectnosti a historická pochybení. Jeho texty o Češích inspirují četné autory k různorodým variacím, jiní se nové módě více či méně přizpůsobují, zatímco další více či méně rozhořčeně protestují. Mnozí Češi si žijí po svém a nevědí, jak si tyto spory vysvětlit, nebo se o ně nezajímají.

Zkratkovité obrazy českých dějin a stereotypní výroky o českém národu bývají spolu těsně spjaty. To zviditelňuje například dnes populární pojem čecháčkovství. Jde o starší slovo, kterého propagandisticky zneužíval například za války Emanuel Moravec, zatímco ho jiní odedávna kritizovali, jako například slavný lingvista a překladatel Pavel Eisner. V devadesátých letech však přišel pojem do módy ve smyslu, který mu připisoval známý literární historik Václav Černý: „Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách.“ Černý dodal starému pojmu nového obsahu, jako by Češi nebyli normálním evropským národem. Prý jde o následek dějin, neboť „již lidovost sociálního původu českého vzdělance, anebo i jen náležitá, blahodárná a nutná lidovost jeho zaměření a sympatií, znamenaly pravidelně nebezpečí omezeného rozhledu a obzorů, zmenšení kulturního formátu. Zaměřit se na lid znamená i omezit se na lid a připodobnit se mu“, takže „pravidlem a průměrem zůstalo čecháčkovství“.³ V očích Václava Černého determinoval jeden sociální jev osudy celého národa a v dnešní popularitě jeho výkladu o čecháčkovství rozpoznáme i echo patočkovského obrazu Čechů jako osvobozených sluhů.

Autor netvrdil, že by Češi byli odsouzeni k svému osudu navždy: „Čecháčkovství není konstantní složkou národního psychismu odjakživa, nevěřím na neproměnné ‚národní duše‘, je historickou akvizicí a úhonou, a čeho národ historicky nabyl, z toho lze dějinami a převýchovou i vyrůst.“⁴ Jaká to útěcha, mohli bychom si oddechnout, kdyby se nám nevnucovaly otázky ohledně praktického uplatnění rady Václava Černého k převýchově Čecháčků v Čechy. Kdo by asi nové vychovatele a podle jakých kritérií vybíral, jak a kdo by rozhodoval o jejich pracovní náplni či v neposlední řadě o úspěchu či neúspěchu převychovávaných svěřenců? Že většina „vzdělanců“ všude na světě pochází z tzv. lidových vrstev následkem teprve v moderní době do širokých společenských vrstev pronikajícího vzdělání, si autor asi neuvědomoval. Opomenul však také skutečnost, že sociální původ či národnost nikoho neodsuzují k takým či onakým charakterovým vlastnostem a postojům. Především je ale představa, že „lidovost sociálního původu“ škodí, těžko slučitelná s demokracií, kde mají jak známo široké vrstvy „lidu“ v politickém rozhodování poslední slovo. Černého pojmy jako „intelektuální nedochůdnost“ či „mravní slabost“ jsou spíše výrazem autorových osobních frustrací než důkazem zájmu o analytický rozbor konkrétních otázek. Zabývat se jeho obrazem českého národa však musíme, protože jde o obraz urážlivý, který zanáší do veřejnosti zbytečné spory s mnohdy závažnými politickými dopady. Prezident Václav Havel prý tepal čecháčkovství „zle, cíleně a s gustem“ dokonce v ofi ciálních projevech, konstatoval v roce 2016 Alexandr Mitrofanov a poukázal na polarizující roli Miloše Zemana ve společnosti jako na jeden z nechtěných následků této Havlovy záliby: „Bylo by fajn, kdyby po Zemanovi přišel jiný prezident. Takový, co nedává ve funkci najevo, jak mu jistí lidé nesnesitelně leží v žaludku.“⁵

Většina Čechů se o historické kontroverze nezajímá. Ale to neznamená, že by šlo o záležitost celospolečensky irelevantní. Stereotypy nikdy neprospívají veřejné mluvě, a hanlivé a urážlivé stereotypy mají obzvlášť závažné následky. Dnešní spory o dějiny vedené formou hrátek se stereotypy přispívají k emocionalizaci veřejné komunikace a oslabují respekt k lidem odlišných názorů, politickým oponentům, předkům, k tradicím i historickým informacím. To se projevuje v rozmanitých formách, od všudypřítomných odkazů na čecháčkovství přes opovržlivé řečnění o prezidentech Havlovi, Klausovi a Zemanovi až po zlostné pokřikování o pražské kavárně či nacionalistech a xenofobech. Všechny národy znají osočující výroky o politických oponentech, ale hanlivé stereotypy o národech, rasách či náboženských a jiných skupinách začaly ve druhé polovině 20. století vycházet z módy. Příklady, kde by pejorativní národní autostereotypy hrály tak významnou roli jako v dnešní české veřejné mluvě, se hledají těžko, protože systematické srovnávací studie v této oblasti zatím chybí.

* * *

Spory o dějiny patří ke všeobecným zkušenostem lidstva. Všichni známe debaty o tom, co se kdy jak odehrálo, kdo byl statečný rek a kdo zbabělec, komu připsat zodpovědnost za kterou válku nebo zdali revoluce přinášejí lidstvu blaho či zlo. Historici obvykle kritizují práce svých kolegů, debatují o nových poznatcích a předkládají různé interpretace různě ověřovaných informací. V ojedinělých případech se spory tohoto druhu proslavily natolik, že se o nich mluví jako o historických událostech sui generis; k nim patří například spor o smysl českých dějin z počátku 20. století nebo pod pojmem Historikerstreit známá debata, kterou v Německu vyvolal filozof Jürgen Habermas v roce 1986 článkem kritizujícím apologetické tendence ve výkladu nacismu a holocaustu. Těžko bychom asi hledali historické téma, které by nevzbuzovalo kontroverze, ale debaty o takzvaném vyrovnávání se s minulostí vyústily po osvobození z roku 1989 ve spor, kterému se možná bude jednou říkat spor o patočkovské obrazy českých dějin.

Filozof a sociolog Miloš Havelka sestavil pod názvem Spor o smysl českých dějin pozoruhodnou dvousvazkovou antologii textů z historie debat o minulosti z let 1895 až 1989, vzbuzující představu, jako by šlo do roku 1938 o spor o „smysl českých dějin“ a poté o „posuny a akcenty české otázky“.6 Když se do textů začteme, záhy zjistíme, že populární představa, že se za spory o smysl českých dějin skrývá otázka, zdali jsou Češi národem husitským či katolickým, zdaleka neodpovídá skutečnosti. Jednotliví autoři se vyjadřovali z rozmanitých perspektiv k různým aspektům dějin, a antologii můžeme číst, jako bychom navštívili výstavu verbálních obrazů české minulosti. Můžeme se jimi probírat jako malbami v muzeu výtvarného umění, zdržovat se u toho či onoho obrazu, pozorovat kontinuity a změny, dobové stylové rysy a zasazovat jednotlivá díla do celoevropských kontextů. Některým autorům můžeme důvěřovat a jiným nedůvěřovat, můžeme si vyhledávat vlastní informace o zmiňovaných událostech a dějích nebo se můžeme zajímat o zdroje informací a inspirací jednotlivých autorů a o formy, kterými individuálně obohacovali tradované šablony a dobové módy. Když nepodlehneme svůdným silám úvodních věcně nedoložených slov editora, že bychom těžko hledali v Evropě jiný národ, „který by věnoval tolik intelektuálního úsilí filosoficko-historickým úvahám o sobě samém“ nebo že lze hovořit o „oslabené“ novodobé české národní identitě, nalezneme v textech antologie velké poučení o intelektuálním bohatství historických refl exí z pera vybraných českých autorů 20. století. O českém národu samotném se ovšem nedozvíme nic. Autoři, kteří vedou spory o smysl dějin či duchu národa, nám obvykle nabízejí spekulativní obrazy minulosti, nikoli empiricky podložené výroky o Češích.

Výroky o Češích mohou být originálními produkty intelektuálně svébytných autorů, ale jak víme z historie, i takzvané velké osobnosti bývají poplatné tradicím, své době a politickým okolnostem. Zároveň také víme, že nám každá doba zanechala velkou rozmanitost výroků o Češích, ale i repetitivní variace známých šablon. Z minulých staletí se takových textů nedochovalo mnoho, ale vzbuzovaly obvykle velký zájem a zanechaly významné stopy v českém diskurzu. Teprve od 19. století se věnují historici systematicky jejich vydávání a výzkumu, zatímco se zároveň počet autorů vyslovujících se k otázkám národní identity razantně rozrůstá. Valné většině Čechů se nikdy nedostávalo a dodnes nedostává příležitosti artikulovat své názory ve formách, které by se stávaly součástí veřejné mluvy, tedy i kulturního dědictví. Proto nelze z textů o českém národu vyvozovat soudy o Češích a proto není divu, že se mnozí Češi moc nezajímají o to, co o nich jiní píší.

Z minulosti dochované texty o Češích a dnešní spory o dějiny přesto nelze přecházet jako pouhé produkty několika málo autorů s malým počtem čtenářů. Vytvářejí totiž diskurzivní kontinuity referenčního rámce, bez něhož bychom nebyli schopni dorozumět se veřejně srozumitelnými prostředky. Proto jde o jeden ze stěžejních aspektů národní identity a politické kultury, a to i v dobách, kdy Češi sami o správě svých věcí veřejných nerozhodovali. Co Češi soudí o Češích, nebývá určujícím faktorem českých dějin; do nich zasahovaly odjakživa i imperiální mocnosti a příslušníci různých národů. Ale způsoby, jakými se v české veřejnosti mluví o Češích, se projevují nejen v individuálním sebevědomí, ale také v orientaci každého z nás jak v dějinách, tak i v současném světě, a spoluurčují proto i naše postoje a jednání.

Tato kniha se věnuje dnešní zálibě některých českých autorů v osočujících výrocích o vlastním národu, protože jsou v současné veřejné mluvě jedem s dalekosáhlými následky. Již na první pohled je zřejmé, že polarizují českou veřejnost a politické dění v zemi. Škodí nejen kritickému přemýšlení o české minulosti, nýbrž emocionalizují společenskou komunikaci vůbec, odvádějí pozornost od věcných otázek a konkrétních problémů a oslabují jak individuální sebevědomí, tak i respekt pro jiné národy. Kdo pohlíží na svět brýlemi stereotypů a užívá opovržlivých výroků vůči některým skupinám lidských bytostí, nevymaní se z tohoto zlozvyku ani ve vztahu vůči komukoli jinému. Když stereotypizuje některé skupiny pozitivně, ztrácí schopnost vnímat je sebevědomě a kriticky, což přispívá k dezorientaci stejně jako stereotypy opovržlivé.

Ve světě, který se proměnil v planetu úzce spjatých národů všech kontinentů, jde o velmi závažný problém. Výroky o údajných kolektivních vlastnostech jakýchkoli skupin jsou pohodlným, protože zjednodušujícím pseudovysvětlováním konkrétních problémů a konfl iktů; jejich uživatelé si nemusí lámat hlavu přemýšlením o tom, co druzí říkají, myslí, jak argumentují a oč ve kterém konfliktu jde. Proto hraje tento druh intelektuální lenivosti významnou roli i v mezinárodněpolitických problémech, jak ukazují například aktuální kontroverze o tom, zdali české postoje v uprchlické krizi opravňují k označení Čechů jako xenofobní národ. O tom, kdy, kde, jak a proč se projevuje xenofobie, se v nich moc nemluví a jen málokdo si například uvědomuje, že se za xenofobií mnohdy neskrývají opovržlivé či nenávistné postoje, nýbrž bezradná sebeobrana jednotlivců a skupin s pocitem ohrožení vlastní důstojnosti následkem rétorického ponižování formou stereotypů. Bez zohlednění dnešních sporů o dějiny a kontroverzí o identitu českého národa proto nelze rozumně uvažovat ani o aktuálních českých postojích vůči problémům Evropské unie, migrace či jakýchkoli dalších mezinárodněpolitických otázkách.

Poznámky v textu:

2 Jan Patočka: Co jsou Češi? Malý přehled faktů a pokus o vysvětlení. Praha, 1992,

s. 76 a s. 106.

3 Václav Černý: Paměti 1945–1972. Brno, 1992, s. 285n. (zvýraznění v orig.);

srovnej Emanuel Moravec: Ve službách nové Evropy. Rok před mikrofonem.

Praha, 1940, s. 222n.; Pavel Eisner: Čeština poklepem a poslechem. Praha, 2013,

s. 60n.

4 Černý: Paměti c. d., 1992, s. 286.

5 Očima Saši Mitrofanova: Havel na Hradě zadělal na Zemana. Novinky.cz,

29. 9. 2016, cit. podle www.novinky.cz 7. 4. 2017.

6 Miloš Havelka (ed.): Spor o smysl českých dějin 1895–1938. Praha, 1995; Tentýž

(ed.): Spor o smysl českých dějin 2: 1938–1989. Posuny a akcenty české otázky.

Praha, 2006.

© Eva Hahnová, 2018

Cover Photo © ČTK/ullstein-author/ullstein bild – Imagno

ISBN 978-80-200-2839-6