Miloslava Šachová: Proti proudu řeky

Purkrabí tajemného Karlova hrádku marně vyhlíží císaře Karla IV. Čas neúprosně běží a hrad zasáhne série podivných úmrtí. Obětí stále přibývá a tragédie se nevyhne ani rodině purkrabího. Má vše na svědomí záhadný muž v černém, kterého se obyvatelé hradu i podhradí bojí a o němž nikdo netuší, odkud se vzal? A proč chce vidět všechny mrtvé a umírající výměnou za uzdravení nemocných? Je snad on samotná smrt? Historický román, kde se prolíná skutečnost s fikcí.

Miloslava Šachová se narodila v Praze a v Praze také celý život žije a pracuje. Po absolvování gymnázia vystudovala klinickou farmacii na UK v Bratislavě a živí se jako lékárnice. Vedle svého povolání se dlouhodobě věnuje psaní komiksových scénářů pro dospělé i děti, které publikovala v časopisech a vydala knižně pod několika pseudonymy. Většina námětů je spojena s historií a historický je i její první román Proti proudu řeky. Ten vychází v nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Pan Petr z Nasavrk, purkrabí na Karlově hrádku, vycházel z hradní kaple.

Mírně shrbený, věčně podmračený muž s řídnoucí kozí bradkou měl viditelně to nejlepší už dávno za sebou. Barevnými sklíčky vysokých oken za jeho zády procházelo světlo, ale bylo už pozdní odpoledne a zimní slunce nemělo tu sílu, a tak ho bylo málo, aby mohlo oživit tichý a zšeřelý prostor. Byl stejně ponurý a temný jako myšlenky pana Petra. Vroucí modlitby mu neulevily a ani trochu mu nepomohly.

Zachmuřený prošel spěšně chodbou, která ke kapli na severovýchodní straně přiléhala, a po schodech vystoupal do horního patra východního traktu hradu. Bylo pěkně chladno, venku i tady. Mohl pokračovat dál do svých komnat na západní straně, kde by se ohřál, ale namísto toho zůstal stát u okna v nejvýchodnější části spojovací chodby. Rozsahem nevelký hrad měl tvar nepravidelného šestiúhelníku, nepravidelného natolik, že byl víc trojúhelníkem. Tady, na jeho východním vrcholu, byl nejkrásnější výhled na řeku.

Petr si několikrát dýchl teplý vzduch na zkřehlé ruce a přitom nepřestával pozorovat zamrzlou hladinu. Co vlastně ještě čeká? Že dorazí královský posel a donese mu zprávu, že ho konečně, po dvanácti letech služby na téhle ztracené vartě někdo vystřídá? Že někdo přijede a řekne mu, že panovník dostává a čte jeho listy a že na něj a na tenhle hrad docela nezapomněl? Že stále je někdo, koho tenhle hrádek ještě aspoň trochu zajímá?

Petr se s povzdechem odvrátil od okna, kterým vanul dovnitř ledový vítr, promnul si zimou ztuhlé prsty a vydal se zpět do přízemní chodby a pak dál přes nádvoří do hradního psince.

„To jsi ty, pane Petře?“ Lovčí Kudrna byl zaměstnán porcováním masa pro hradní ohaře a správcův příchod zaregistroval až po chvíli.

Jen zvedl hlavu, aby si odhrnul hřbetem ruky pramen vlasů z čela, a dál si Petra nevšímal. Byl na jeho častou přítomnost zvyklý, psi byli odjakživa purkrabího největší radostí.

„Počkám, až budeš hotov,“ řekl Petr a zálibně pozoroval, jak hbité Kudrnovy ruce zpracovávají zaječí kožku. „Dva psy si vezmu, chci si vyjet. Sám. Na chvíli.“

Nikoho dalšího nepotřeboval. Nač brát s sebou někoho z posádky? Tvořilo ji všehovšudy deset mužů a on jistě nikoho z nich postrádat nebude. Vždyť si chce jen trochu provětrat hlavu. Za necelou půlhodinu už na koni projížděl se dvěma ohaři přes úzký padací most a pokračoval pod úpatí kopce k potemnělé řece a pak dál směrem k potoku.

Hrad stál na vysokém ostrohu nad Vltavou, chráněn hlubokým příkopem, snadno dostupným jen ze severní strany, na východní straně jištěn řekou a na jihozápadě hlubokou roklí Ztraceného potoka. Ten byl přirozenou hranicí mezi hradem, majetkem panovníka Karla IV., a državami rodu Rožmberků, hlubockým dominiem. Petr musel projet kolem místa, kde našli jeho ženu Annu. Radši se tím směrem ani nedívat! Napadl sice nový sníh, ale nebylo ho dost a starý ještě neroztál, a tak jistě všechno zůstalo…

„Můj bože…, no jistě! Pořád stejné…!“

Petr se pokřižoval a pobídl koně k rychlejší jízdě. Vždyť ani neví, co se stalo s jejím tělem! Je mráz, takový, že vykopat hrob tam, kde její život skončil, možné není. A kde jinde pohřbít sebevraha? Nechtěl ani zjišťovat, co vlastně s ní hrobník z městečka udělal. Úplně stačilo, že bez přestání myslel na to, co udělala ona sama. Stalo se něco? Musela být opravdu zoufalá. Nevídal ji už dlouhé dny v kapli, a to bylo zlé. Nechodila prý ani na modlitby, a to byl hřích. Bála se něčeho?

A on – má se snad bát?

Petr projel až ke strži zamrzlého potoka. Psi běželi volně vpředu a první z nich už klouzal na silném ledu.

„Ke mně!“ musel je Petr odvolat. Chtěl jet původně dál, ale potom si to rozmyslel. „Radši se vrátíme, za chvíli bude tma,“ mluvil k psům i sám k sobě správce.

O čem jsem to…? Ach ano, Anna.

Vlastně ji ani neznal. Kdyby bylo na něm, už by se byl znovu neoženil, ale zůstat sám, to si dovolit nemohl. Ještě by se dostal do řečí.

Co by si lidé pomysleli, purkrabí, a samotný muž! A ona? Pro něj to bylo už jen krásné tělo, dávno nevěděl, co si s ním počít, snad se jen dívat. Popravdě, a ta myšlenka tam byla, i když by ji nikdy neřekl nahlas.

Ani mu nebude chybět. Kdo mu opravdu chyběl, byla jeho první žena, Eliška. Netušil, jak velká to pro něj bude ztráta. Hrozný byl její konec a hrozné bylo i to, co přišlo po něm.

„Stůj!“ zatáhl Petr koni za uzdu a zadíval se směrem ke strži potoka.

Zdálo se mu, že tam zahlédl černý plášť.

© Albatros, 2018

© Miloslava Šachová, 2018

Cover design, illustration © Miroslav Hadinec, 2018

ISBN 978-80-267-1308-1

P. D. Jamesová: Holčička, která milovala hřbitovy a jiné povídky

V detektivce někdy nejde jenom o totožnost pachatele. Občas bývají mnohem záhadnější motivy činu a způsob jeho provedení. A přestože se obvykle dozvíme neblahý osud jak oběti, tak vraha, co ta hrstka mazaných zabijáků, kterým se podaří naplánovat a provést dokonalý zločin? Co ti, kteří se nedostanou před soud, ačkoli byli odhaleni? A co ti, kteří se stanou svědky vraždy nebo odhalí zločince, ale rozhodnou se ponechat si tu informaci pro sebe? To jsou některé ze záhad, do nichž se ponoříme v těchto šesti příbězích, jež nás zavádějí do myšlení, vzpomínek, citových pohnutek, ospravedlňování, snů a tužeb stojících za vražednými příčinami a následky.

„Povídky jsou plné nejen mrtvol, ale rovněž bystrých postřehů,“ píše v předmluvě ke knize Peter Kemp. „A nechybí v nich ani katovská oprátka, modrá lahvička s jedem, řezák na linoleum, revolver, pohrabáč, prášky na spaní a hračka, která byla ve třicátých letech na vrcholu popularity, jojo. Zatímco budete číst, jak s nimi bylo naloženo, vychutnávejte si potěšení z díla autorky, která s radostí a velmi vynalézavě skládá dohromady různorodé složky svého řemesla.“

Přeložila Petra Diestlerová. Vydává Motto.

Ukázka z titulní povídky:

Z toho horkého srpnového dne roku 1956, kdy ji odvezli k tetě Gladys a strýčkovi Gordonovi do malého domku ve východním Londýně, jehož adresa zněla Alma Terrace číslo 49, si nevybavovala vůbec nic. Věděla, že k tomu došlo tři dny po jejích desátých narozeninách a že teď, když jí otec i babička zemřeli během jediného týdne na chřipku, se o ni musejí postarat její poslední žijící příbuzní. Ale to byla pouhá fakta, která jí kdosi stručně sdělil. Ze svého dřívějšího života si nepamatovala nic. Těch prvních deset let bylo prázdných, mlhavých jako sen, který vyprchal, ale zanechal v její mysli jizvu neurčitých dětinských úzkostí a strachů. Pro ni vzpomínky a dětství začaly ve chvíli, kdy se probudila v té malé neznámé ložnici, a zatímco její kotě Blackie pořád spalo na ručníku v nohách postele, přešla bosky k oknu a odhrnula závěs. A tam, pod jejím oknem, se do dálky táhl hřbitov, zářivý a záhadný v časně ranním světle, ohrazený železným zábradlím a oddělený od zadních traktů Alma Terrace jen úzkou pěšinkou. Začínal další horký den a semknuté řady náhrobků ležely ve slabém oparu, tu a tam proťatém obeliskem nebo špičkami křídel mramorových andělů, jejichž hlavy bez těl se jakoby vznášely na částečkách mihotavého světla. A zatímco se dívala, nehybná v soustředěném okouzlení, mlha se začala zvedat a jí se odhalil hřbitov celý, zázrak z kamene a mramoru, jasně zelené trávy a letně hustých stromů, květinami zdobených hrobů a křižujících se cestiček, které se táhly, kam oko dohlédlo. V dálce taktak rozeznávala věžičku viktoriánské kaple, zářící jako věž nějakého kouzelného zámku z dávno zapomenuté pohádky. V těch okamžicích sílícího úžasu se roztřásla radostí, což pro ni byl pocit tak neobvyklý, že její drobné tělíčko zachvátil jako bolest. A právě tehdy, v tom prvním ránu svého nového života, s minulostí prázdnou a budoucností neznámou a děsivou, si hřbitov přivlastnila. Po celé dětství a mládí pro ni měl zůstat místem radosti a tajemství, jejím útočištěm a její útěchou.

Bylo to dětství bez lásky, téměř bez citu. Strýček Gordon byl starší nevlastní bratr jejího otce; on a teta s ní doopravdy nebyli příbuzní. Svou nevelkou schopnost lásky vyčerpali jeden na druhého a tento vztah nebyl založen ani tak na citu jako spíše na dohodě o vzájemné podpoře a útěše proti hrozivému světu, jenž se rozkládal za úhlednými záclonkami jejich malého, klaustrofobního obýváku.

Ale starali se o ni stejně svědomitě, jako se ona starala o kocoura Blackieho. V domácnosti se udržovala iluze, že ona Blackieho zbožňuje, že je to její vlastní kočka, kterou si s sebou přinesla, když k nim přišla, jediné pojítko s minulostí, téměř její jediný majetek. Pouze ona věděla, že ho nesnáší a bojí se ho. Ale česala a krmila ho stejně svědomitě, jako dělala všechno, a on jí na oplátku projevoval otrockou příchylnost, téměř nikdy se od ní nevzdaloval, pobíhal jí po hřbitově v patách a obracel se zpátky, teprve když došli k hlavní bráně.

Ale nebyl to její přítel. Nemiloval ji a věděl, že ona nemiluje jeho. Byl to spíš spoluspiklenec, jenž ji pozoroval štěrbin-kami azurových očí a vychutnával si jakousi tajnou vědomost, kterou ona znala taky. Jedl hltavě, ale nikdy neztloustl.

Místo toho se jeho štíhlé černé tělo prodlužovalo, až nakonec – když se protahoval na slunci na parapetu v jejím pokoji s citlivým čumákem vždycky obráceným ke hřbitovu – vypadal stejně děsivě a nepřirozeně jako nějaký chlupatý plaz.

Naštěstí pro ni vedla na hřbitov z Alma Terrace postranní branka, takže mohla do školy a zpátky chodit zkratkou a vyhnout se nástrahám hlavní ulice. To první ráno strýc pochybovačně prohlásil: „Asi by to šlo. Ale nepřipadá mi úplně správný, aby děcko den co den chodilo mezi řadami mrtvých.“

Teta odpověděla: „Mrtví z hrobů nevstávají. Leží tiše. Od mrtvých jí nic nehrozí.“

Copyright © the Estate of P. D. James 2017

Foreword © Peter Kemp 2017

The right of P. D. James to be identified as author of this work has been asserted in accordance with Section 77 of the Copyright, Designs and Patents Act 1988

Cover photography © Kloeg008/iStock.com

Cover photography © yanikap/iStock.com

Translation © Petra Diestlerová, 2018

ISBN 978-80-267-1143-8

Tomáš Přibyl: Pětidomí

Poštu v pražských Bohnicích přepadl lupič. V kukle a s pistolí vše provedl čistě za pár minut a bez výstřelu. Jen zmizet zcela beze stop se mu nepodařilo. O pár kilometrů dál po něm zůstalo opuštěné auto a on se nejspíš ukrývá v jednom z nových rodinných domů v Pětidomí. Pátrají po něm dva vyšetřovatelé – malá stárnoucí a často protivná kapitánka, které pomáhá mladý poručík plný energie...

Autor (ročník 1976) pracoval v Českém rozhlasu v Českých Budějovicích, podílel se na pořadu České televize Toulavá kamera, psal pro různé časopisy... Jedenáct let vedl internetový deník PRACHATICKOnews.cz. Nyní se věnuje hlavně psaní beletrie. První knihu, detektivní povídky pod společným názvem Smutný žhář, vydal na konci roku 2015 v nakladatelství MoBa. V nakladatelství Viking vydal v elektronické podobě knihu čtyř novel Oči, které nevidí.

Pětidomí je autorovým prvním románem.

Knihu vydává nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Jediný, kdo měl toho mlhavého a deštivého rána rozum, byl operační důstojník. A díky němu budou mít do hodiny – maximálně do dvou – za mřížemi pachatele loupežného přepadení pošty v pražských Bohnicích. Státní zástup kyni a soudce by nejraději poslala do psychiatrické léčebny, která se v této známé pražské čtvrti nachází. Tolik opatrnosti a přehnané korektnosti ji rozčilovalo.

Vyšetřovatelka stála v blátě jako solný sloup v holínkách a s deštníkem v ruce a snažila se nahlédnout do staré tmavě modré felicie bez registračních značek. Auto zůstalo nastartované na štěrkové cestě, stěrače stále stíraly z okna drobné kapičky a světla svítila do mrholení. Dveře u řidiče nechal lupič otevřené a zmizel v jednom z pěti nových domů, které tu na okraji Bohnického údolí vyrostly.

Alespoň to tvrdila hlídka, která auto sledovala od pošty v Lodžské ulici. Problém byl ale v tom, že policisté na okamžik ztratili vůz z dohledu a to v tu nejméně vhodnou chvíli, předtím než lupič zastavil a ztratil se. Jak snadné by bylo nařídit prohlídku všech domů a toho, u něhož se najdou peníze z pošty, jednoduše zavřít, až zčerná. Jenže to se zadrhlo na alibismu soudců a vlezlé podřízenosti státní zástupkyně.

Kapitánka Věra Kostohryzová se podobných kategorických soudů nebála a často si je nenechávala pro sebe, ale dávala je pěkně bez obalu najevo. Po pětatřiceti letech práce na pražském krajském policejním ředitelství na to měla podle svého názoru právo. Nikdo to neověřoval, ale říkalo se o ní, že déle sloužící vyšetřovatel, než je ona, v Praze není. Kdo by si stěžoval, že prohlídka zasáhla neoprávněně do jeho práv a svobod? Nevinné to ani nenapadne a zloděje nebude brát nikdo vážně. Důkazy proti němu budou neprůstřelné. Proto absolutně nechápala, když první soudce řekl, že takovou prohlídku nepovolí, a mladá státní zástupkyně sháněla dalšího. Kdyby to nebyla nezkušená nána, která se před soudci hrbí a doma je určitě pěkně panovačná, přitlačila by, a domy už mohli dávno prohledávat policisté.

Těch tu byly desítky. Stáli v uniformách rozestaveni kolem domů pro případ, že by lupič zpanikařil a pokusil se utéct do listnatého lesa v údolí. Kapitánce se nechtělo přemýšlet nad tím, jak se lupič čekající v pasti na zatčení asi cítí. Podzimní počasí s mlhami a dešti neměla v oblibě odmala a po padesátce, kterou oslavila před necelými pěti lety, se to zhoršovalo. Takže by nejraději nasadila lupiči pouta a přesunula se do své teplé a suché kanceláře. Kdyby nebylo takové chladno, bylo by to možná snesitelnější, ale teploměr ukazoval od rána jen deset stupňů a to byl teprve začátek října.

Na palubní desce felicie leželo cosi upleteného z tmavě zelené vlny. Postrádalo to tvar a zdálo se, že tam tu věc někdo odhodil ve spěchu. Informace o případu se scházely pomalu, ale už toho věděla dost, aby si domyslela, že to nejspíš bude kukla, kterou měl pachatel na hlavě. Protože stála víc než pět metrů od auta, neviděla dovnitř moc dobře, ale připadalo jí, že by mohla být ručně pletená. Babička ji kdysi naučila plést, v životě to však nikdy nevyužila.

Na zadním a také na bočních oknech se držely kapičky deště, který smáčel Prahu už druhý den. Proto se mohla do auta podívat jen otevřenými dveřmi u řidiče. Na zadní sedadla neviděla a do kufru už vůbec ne. Hlídka auto zkontrolovala, jestli v něm někdo není, ale pak operační důstojník kvůli pachovým stopám zakázal, aby se k němu kdokoli přiblížil.

Na podlaze u řidiče se válel zmačkaný bílý papír. Mohl to být účet, ale také cokoli jiného. Dalších známek nepořádku si Věra Kostohryzová nevšimla. Auto neslo hodně stop po dlouhodobém užívání. Kromě zrezlých blatníků mělo na palubní desce hluboké rýhy a zbytky po samolepkách na čalounění dveří. Obrys ryby na zadním okně byl na několika místech přerušený.

Kromě kukly viděla kapitánka ještě druhý důkaz k zajištění – pistoli, kterou nechal lupič na sedadle spolujezdce. Byla položená tak, že si netroufala odhadnout typ, natožpak ráži.

Auto vypadalo hodně staře a možná jezdilo už dvacet let, ale léta vyšetřování naučila Věru Kostohryzovou všímat si takových detailů, jako že motor má zvuk jako nový. Kdysi s manželem felicií několik let jezdili, a tak poznala, že o technický stav vozu se někdo dobře staral. Jasné to bylo i z toho, že stěrače, které zůstaly zapnuté, nijak nevrzaly a vypadaly nově. Ani pneumatiky nebyly sjeté.

Kapitánka přesměrovala svůj pohled na novostavby rodinných domů, mezi které lupič zajel. Relativně dokončeně vypadal jen jeden – na přední stěně už měl fasádu, zatímco ostatní ji měly různě nedokončenou nebo jim zatím chyběla. Ve všech už se ale bydlelo.

Z oken se však nikdo nedíval, což bylo divné. V oknech domů za silnicí se pravidelně někdo objevoval, aby odtáhl závěsy a podíval se, co se venku děje. A aby taky ne, když domy obstoupili policisté v uniformách a na ulici stála policejní auta.

Ani z jednoho z pěti domů, ve kterých mohl být pachatel, však zatím nevykoukl vůbec nikdo. Měli všichni na práci něco, kvůli čemu si nevšímali okolí? Korespondovalo to s atmosférou, kterou to místo mělo – v zamračeném dopoledni všechno vypadalo ocelově šedě, motor felicie tiše předl, na deštník dopadalo mrholení, ale jinak se neozvalo nic. Ani ptáci tu nezpívali.

Dokonce ani chlapi postávající u policejních aut se navzdory všem zvyklostem nebavili. Normálně by semleli první poslední, a především by nadávali na šéfy nebo probírali nějaký sport. Divnější to bylo o to víc, že před týdnem se řada z nich účastnila pátrání po seniorovi se silnou demencí a obvyklým tématem hovorů pak bývaly přesčasy a jejich proplacení nebo neproplacení.

Několik policistů kouřilo a na většině z nich bylo vidět naštvání, že nemůžou nic dělat a musí čekat, až dorazí psovod a technici a až soudce vydá povolení k prohlídce. Mít pachatele na dosah ruky, a jen tak postávat v mrholení u silnice nikoho nebavilo. Nejednomu se proto honilo hlavou přání, aby lupič zpanikařil, pokusil se utéct a sám se tím usvědčil. To se ale nestalo.

Copyright © Tomáš Přibyl, 2018

Cover photography © Michael Nosek / Shutterstock.com

ISBN 978-80-267-1122-3

B. A. Paris: V pasti lží

Neměla to dělat, vážně neměla. Aby si zkrátila cestu, vydala se Cass autem domů po neosvětlené, křivolaké a opuštěné cestě lesem. Venku navíc zuřila bouřka a ona v tom psím počasí uviděla na kraji cesty auto, v němž seděla jakási žena. Zastavila kousek před ní a počkala, jestli nevystoupí, aby si řekla o pomoc. Když se nic nedělo, vyrazila k domovu, přece po ní nikdo nemůže chtít, aby vylezla z auta na déšť! Druhý den zjistila, že právě tam, kudy jela, byla nalezena mrtvá žena v autě. Zavražděná žena. Mohla ji zachránit? Nebo už byla mrtvá? A co kdyby byla na jejím místě ona sama? Manžel by se zlobil, kdyby věděl, že tamtudy jela… A tak nikomu nic neřekla. Od té doby se jí ale začnou dít divné věci: zapomíná, kde nechala stát auto, jestli si vzala prášky, dokonce objedná kočárek, i když nemá dítě. V hlavě má jen tu mrtvou ženu a zmatek. Cítí velkou vinu, že se ji nepokusila zachránit. A také to, že ji někdo sleduje…

B. A. Parisová pochází z francouzsko-irské rodiny. Vyrůstala v Anglii, později se ale s rodinou přestěhovala do Francie, kde strávila několik let prací v mezinárodní bance, poté absolvovala rekvalifikaci na učitelku a s manželem založila jazykovou školu. Dosud žijí ve Francii a mají spolu pět dcer. Její literární kariéru odstartoval psychologický thriller Za zavřenými dveřmi, který slavil úspěch i u českých čtenářů. Stejně jako prvotinu, i její novou knihu vydává v českém překladu Karolíny Medkové nakladatelství Motto.
Zároveň s knižní podobou vychází i audiokniha.

B. A. Parisová bude své knihy podepisovat na besedě, která se koná v úterý 10. dubna od 16.30 v pražském Paláci knih Luxor na Václavském náměstí.

Ukázka z knihy:

Někdy odpoledne za mnou přijde Matthew. „Asi si pojedu tak na dvě hodinky zacvičit do posilovny. Leda že by ses chtěla třeba projít nebo tak?“

„Ne, to je v pohodě,“ řeknu a jsem vděčná, že budu mít čas sama pro sebe. „Potřebuju se probrat věcmi, co jsem přinesla ze školy. Když to neudělám teď, tak už nikdy.“

Přikývne. „Tak si pak oba dáme zaslouženou sklenku vína, až se vrátím.“

„Platí,“ řeknu a nechám se políbit. „Užij si to.“

Slyším zabouchnout dveře, ale místo toho, abych šla do pracovny třídit věci, zůstanu sedět v kuchyni a nechám myšlenky jen tak plynout. Zazvoní pevná linka – volá Rachel.

„Tomu nebudeš věřit,“ vyhrkne bez dechu, „ta žena, kterou zavraždili, pracovala u nás.“

„Panebože,“ zamumlám.

„Je to strašný, viď? Susie je na prášky. Cítí se hrozně, takže tu oslavu zrušila, nedokáže prý slavit, když byl zavražděn někdo, koho jsme znali.“

Pocítím drobnou úlevu, že nebudu muset nikam jít, ale na druhou stranu mi není dobře z toho, jak zavražděná žena dostává čím dál konkrétnější obrysy.

„Já jsem ji sice neznala, protože pracovala v jiné části společnosti…,“ pokračuje Rachel bez zaváhání. „Cítím se ale hrozně, protože když jsem včera přijela z letiště do práce, pohádala jsem se s někým kvůli parkovacímu místu a myslím si, že to byla ona. Byla jsem na ni docela drsná, jak jsem byla unavená, a teď bych to nejradši všechno vzala zpátky.“

„Tos nemohla vědět,“ odpovím automaticky.

„Susie říkala, že jsou její kolegové otřesení. Někteří znali i jejího muže, který je úplně mimo, což je samozřejmé, že jo. Navíc teď bude sám na výchovu dvouletých dvojčat.“

„Dvojčat?“ Slovo mi rezonuje v hlavě.

„Jo, holčičky. Je to vážně tragédie.“

Zamrazí mě. „Jak se jmenovala?“

„Jane Waltersová, říkala Susie.“

To jméno mě zasáhne jako rána kladivem. „Cože? Říkala jsi Jane Waltersová?“

„Jo.“

Točí se mi hlava. „Ne, to není možné. To nemůže být pravda.“

„Říkala to Susie,“ trvá na svém Rachel.

„Ale… já s ní byla na obědě.“ Jsem v takovém šoku, že skoro nemůžu mluvit. „Byla jsem s ní na obědě a byla úplně v pořádku. To musí být nějaký omyl.“

„Ty jsi s ní byla na obědě?“ ptá se Rachel trochu vyvedená z míry. „Kdy? Vy jste se znaly?“

„Seznámila jsem se s ní na tom večírku na rozloučenou, co jste dělali pro jednoho vašeho kolegu z práce, Colina. Víš, jak jsi říkala, že tam klidně můžu jít s tebou, protože tam bude tolik lidí, že si nikdo nevšimne, že pro Finchlakers nepracuju. Začaly jsme se bavit u baru a pak jsme si vyměnily čísla. Volala mi pak za několik dní. Říkala jsem ti to, když jsi mi volala z New Yorku, že s ní druhý den jdu na oběd. Aspoň myslím, že jsem ti to říkala.“

„Myslím, že spíš ne,“ řekne Rachel obezřetně, protože je jí jasné, jak jsem z toho špatná. „A i kdybys mi to říkala, a dokonce mi i řekla její jméno, netušila bych, o koho jde. Je mi to líto, Cass, to je asi hrozný pocit.“

„Měla jsem k ní jet na návštěvu někdy příští týden,“ uvědomím si, „seznámit se s jejími dcerami.“ Do očí mi vstoupí slzy.

„Je to hrůza, viď? A taky to, že její vrah je pořád někde na svobodě. Nechci tě strašit, Cass, ale váš dům je nejspíš jen pár kilometrů od místa, kde byla zavražděná, a je taky, no docela opuštěný, jste až úplně na konci cesty.“

„Ach,“ vydechnu jen, protože je mi najednou špatně. Ve všem tom zmatku a nervech jsem si vůbec neuvědomila, že vrah je pořád někde venku. A že máme signál na mobilu jen nahoře u okna.

„Nemáte alarm, viď?“

„Ne.“

„Tak mi slib, že si zamkneš, když budeš doma sama, jo?“

„Jo, určitě, určitě se zamknu,“ řeknu jí, ale zoufale už chci zavěsit, přestat mluvit o té zavražděné ženě.

„Promiň, Rachel, musím končit,“ dodám rychle, „volá mě Matthew.“

Položím telefon a rozbrečím se. Nechce se mi věřit, co mi Rachel právě řekla. Nechci věřit, že ta mladá žena, co ji zavraždili v jejím autě, byla Jane, moje nová kamarádka, u které jsem měla pocit, že z ní bude skvělá přítelkyně. Potkaly jsme se náhodou na večírku, na který jsem se dostala taky jen náhodou, jako bychom byly předurčené se tam potkat. Nedokážu přestat brečet. Vidím pořád před sebou, jak se Jane prodírá k baru v Bedales, jako by se to dělo právě teď.

Copyright © 2017 by B A Paris

Translation © Karolina Medková, 2018

Cover illustration by David Wall / Arcangel Images (main picture); Shutterstock.com (all other images)

Cover layout design © HarperCollinsPublishers Ltd. 2017

ISBN 978-80-267-1095-0

Lenka Požárová: Rozmačkané ego se slaninou

Hrdinkou románu je živelná čtyřicátnice a autorka kuchařek Nela, která má talent kombinovat chutě a komplikovat si život. Nikdy ale neztrácí humor a chuť k jídlu.

Nela nechává v Praze své životní jistoty a se slušnou dávkou rebelství i odvahy se odstěhuje do Norska a následně na anglický venkov pracovat jako servírka. Do cesty se jí pletou svérázní hosté a neobyčejní muži. Včetně Colina Firtha!

S Nelou má autorka nemálo společného. Poté, co opustila jistoty profese daňové poradkyně, vydala odvážnou edici zapálených kuchařek. Ta byla ve své době zjevením a poprvé v české historii byla oceněna i prestižní zahraniční cenou. V roce 2010 se Lenka vrhla také na psaní beletrie, vydala knihu Jak jsem proje(d)la svět a v roce 2014 jí v nakladatelství Motto vyšel úspěšný román Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice.

„Život mi občas vnáší do života neřád. Naprosto nepředvídaný, často ulítlý a divoký. A já jsem se jím rozhodla nechat unášet. Jsem zvědavý pozorovatel a k tomu mě baví psát. Mé knížky jsou inspirované tím, co jsem zažila, a mají neobvyklou dávku upřímnosti. Nikdy si nedělám moc osnovu, o čem budu psát, prostě jsem si poslední léto sedla a začala. A nedokázala přestat, dokud to prýštilo,“ říká o své nové knize Lenka Požárová.

A komu je vlastně určena? „Tomu, koho baví cestovat, ochutnávat, milovat a odmlouvat. Spíš ženám, ale i muže může bavit číst řádky z pohledu ženy. Věk nerozhoduje, od puberťaček po seniorky, každá se v tom může najít,“ upřesňuje.

Vydává nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Při udílení emblému historických hotelů se zřejmě bere v potaz i prehistorické vybavení kuchyně. Jak je možné, že hotel nemá samostatnou myčku na sklenice a ty se tak myjí běžně s mastnými talíři? Výsledkem je, že když prostíráme, nemůžu se na nevyleštěné sklenice, které pokládám na stůl, dívat kritickým okem. Vyřadila bych totiž nemilosrdně všechny. Pokud host platí tolik, kolik tu platí, je špinavá sklenice trapas. Vybírají se tak čistší mezi špinavými. Žádná hitparáda.

Dobu do Vánoc jsem si prodloužila jen kvůli němu. Práci střídám s výlety po okolních kopcích, a když můžu, vyrazím do Bergenu, který je živější než náš venkov. Jako tenkrát, když se konal festival lokálního jídla, na kterém jsem nemohla chybět.

Po cestě na autobus si všímám podél pobřeží, že květiny shodily růžové květy a místo nich tu jsou bílá pápěří, která vítr rozfoukává do okolí. Podzim je tady. Nesmlouvavě.

Přicházím ke stánku s nápisem Knut Garshol Klippfisk. Rodinný podnik vedený ve čtvrté generaci z městečka Kristianensund.

„Dřív se ryby sušily přímo na kamenitém pobřeží,“ vypráví usměvavá starší žena a dokumentuje to historickou fotkou. Klippfisk je solená ryba sušená na pobřeží. „Zkuste si přivonět k této rybě. Ta je sušená stále na slunci na kamenech.“

Skloním se a nasaju krásnou vůni moře.

„A teď si přivoňte k této rybě, která je sušená v řízené atmosféře.“

„Voní úplně jinak!“ zvednu k ní oči. „Ta první voní líp!“

Vybízí mě, ať si vložím do úst sousto sušené ryby a vláčí mě ke stánku s čokoládou. „Tak a teď si ukousněte kousek čokolády a vložte do pusy k té rybě.“

Čokoládu se solí miluju, ale na čokoládu se solenou rybou si musím trochu zvykat.

Pak ještě nasávám informace u stánku s uzeným lososem. Konečně vidím rozdíl mezi lososem z farmy a tím divokým. Ten divoký je méně výrazný v barvě a má občas tmavé podlitiny. „To jsou modřiny od kamenů v řece,“ vysvětluje mi prodavač a rybář v jedné osobě. „V barvě je rozdíl, protože lososy na farmách dokrmují různými směsmi. A taky jim uřezávají ocasy a hřbetní ploutve, aby se nezranili, když plují pořád dokola,“ odtajňuje mi lososí byznys. Kupuju si kousek od každého a doma degustuju.

Večer se ještě po cestě zastavuju v obchodu. Pokladní mi z košíku odebírá lahev piva a strohým tónem mi oznamuje, že je po osmé hodině. Hledím na ni zmateně, než mi vysvětlí, že si pivo po osmé hodině nemůžu koupit. A tak jsem se dozvěděla o legračním norském uzákonění. Ano, v obchodě, kde mají pivo v regálech a chlaďácích, si ho prostě po určité hodině nemůžete koupit. Nerozumím, čeho tím dosáhnou. Přece kdybych byla alkoholik, tak se půjdu zásobit před osmou a nazdar.

V Norsku je drahé všechno, obzvlášť alkohol, je tudíž běžné, že se lidé posilní nejdřív doma z vlastních zásob a teprve pak vyrazí za zábavou do baru. Vyjde to tak levněji. Tímto pravidlem se řídilo i několik hotelových hostů, kteří se na večeři připotáceli v podroušeném stavu.

Třeba jako dneska. Tlačí se u vchodu ještě před otevře ním jídelního sálu a po otevření dveří běží, aby si zvolili ta nejlepší místa. Dívám se na ně nechápavě.

„Víc, nalijte mi víc,“ požaduje muž s knírkem, když skupině naléváme už třetí sklenku vína.

Obsluhuju svůj dlouhý stůl, když vtom cítím, jak mi muž od vedlejšího stolu šátrá po lýtku. „Můžete mi taky dolít?“

Mám problém, kam položit talíř před paní, která má na stole rozložená svá objemná prsa.

Když roznáším dezerty, nejeden host se šťourá v puse párátky. Nepovažují to tu za něco nechutného, co by měli skrýt alespoň dlaní.

Pracuju v nejlepším norském hotelu, musím si opakovat, abych se ujistila, kde jsem.

V noci mě budí hluk. Připlížím se k oknu, poodkryju závěs a pozoruju bouřku. Moře metá vodu na balvany na břehu, stromy se ohýbají a nebem čas od času proletí blesk. Nadskočím, když uslyším blízký dunivý zvuk a ze stromu, který je vzdálený dvacet metrů, odpadne velká větev. Tajím dech, bojím se, ale stejně tu stojím jak přimražená a sleduju nebeské divadlo.

Copyright © Lenka Požárová, 2018

ISBN 978-80-267-1075-2

Michael Třeštík: Zdi tvé

Když v roce 1988 vyšel román Michaela Třeštíka poprvé v tehdejším vydavatelství Československý spisovatel, byla to literární událost v tom nejlepším smyslu slova. Do české literatury se vracel psychologický román, který navazoval na meziválečnou tradici (typu próz Jaroslava Havlíčka či Václava Řezáče). Není proto divu, že se kniha čas od času vrací ke čtenářům – současné vydání v nakladatelství Motto je v pořadí už čtvrté.

Poutavý román je zasazen do poloviny osmdesátých let a nahlíží do života tehdejší společnosti skrze osudy tří hlavních hrdinů: uznávaného grafika Hynka, který se snaží vytvořit své životní dílo, jeho ženy Dany, jež se po autonehodě ocitá na vozíku a svého muže opouští, a její obětavé sestry Soni, neschopné navázat partnerský vztah. Každá z postav se vypořádává se složitými otázkami svobody, pravdy, vztahu ke druhým a schopnosti učinit rozhodnutí a převzít zodpovědnost za svůj život.

Ukázka z knihy:

Vrátil se na Francouzskou. I auto jako by se bálo a ko­pec Vinohrad se před kapotou nadouval a byl stále strmější. Dobře ses bavil, Hynku? Dřív jsem nemohl, ta komise byla až dneska. Proč mi to říkáš, to je přece tvoje věc!? Objel vo­dárnu a zaparkoval v Nitranské před domem.

Vyndal poštu ze schránky a cestou po schodech ji prohlí­žel. Avízo z Díla a velká tlustá obálka s úhledně napsanou adresou DANA A HYNEK ŠIMONOVI a s žilinským razítkem. Starý pán opět něco stvořil… Už se tam půl roku chystá zajet, ale aspoň mu zavolá. Dneska večer.

„Ahoj, dámy!“ Zatím je klid, ale Soňa se už jistě nadechuje a Dana sahá po cigaretách a klopí hlavu. Stále ticho. Povytáhl si zip u džínů a vešel do pokoje. Nikde nikdo. Přistou­pil ke dveřím ložnice a zaklepal. Nikde nikdo. Všude bylo podivné prázdno.

Na stole ležel kus papíru. Viděl ho, hned jak vešel, ale pod-vědomě, snad pro jistotu se mu vyhnul.

Hlavně nemít radost, už týdny se zapřísahal. Nepomáhat tomu, ale kdyby to přišlo, nemít z toho radost. Naklonil se nad stůl:

JSI VOLNÝ

V koutku duše ucítil zklamání, že to dokázala. Že není nepostradatelný.

Vlastně si to všechno představoval jinak, daleko horší. Slzy a lítost. Donekonečna omílané scény výčitek a uraženého mlčení. Ale nic z toho se nestalo. Na nikoho nebudeš muset brát ohled. Jsi volný, nemusíš se na nic ohlížet… Jenom ne­mít radost. Nic nehodnotit, brát to tak, jak to přišlo. Jsi zase na začátku, jako před čtyřmi lety. Telefon. Krucifix, zrovna teď!      

„Šimon.“ Šňůra od sluchátka byla překroucená jako ob-vykle.

„Nazdar! Mám pro tebe největší kšeft, cos kdy měl, a ty seš… ty seš tam, co nemůžu říct, protože mě slyšej děti.“

Hynek zdvihl aparát nad polici a sluchátko pustil k zemi. Jak se rovnala překroucená šňůra, sluchátko se roztočilo ko­lem své osy. Vladimír vždycky hulákal, do telefonu obzvlášť. Roztočené sluchátko zkrápělo jeho hlasem všechny kouty pokoje.

„Hynku, dostanu flašku! Je to tvůj milovanej Holan. Bib­liofilie na japanu, a bude tam pro tebe místa, co si vzpome­neš. Hned si to přečti, určitě to máš. První část z Nokturnálu. Budeš v kůži vázanej! Tak čti a zavolej mi, co to bude, jestli suchý jehly, lepty nebo litografie. To je jediný, co potřebuju vědět ještě tenhle měsíc. Jen si nevymejšlej žádný blbosti, koláže, barvy nebo tak. Má to bejt uměřená klasika. Zatím čau a pozdravuj Danu.“

Vida. Holana si vybral jako absolventskou práci. Osm lep-tů k Toskáně. Před pěti lety se vnucoval do Spisovatele k re-edici Příběhů. Nic. Pak, po trienále v Benátkách a po výroč­ní ceně Odeonu, to už začal mít jméno a začal doufat, že ho pozvou k Sebraným spisům. Jenže zase nic. Pak doufal v Noc s Hamletem. Opět nic. A teď bum! Bude tam pro tebe místa, co si vzpomeneš! Bibliofilie na japanu.

Dana by zaklonila hlavu, olízla by si rty a řekla by, že si to-ho Holana přichtěl.

Bloumal po bytě a nahlížel do skříní a do zásuvek. Nene­chaly po sobě ani kapesník, ani sponku do vlasů. Jen v ku­chyni našel čtvrtku chleba a balíček kávy, v lednici osminku másla. Něco mu tu nechat k jídlu byl určitě nápad Danin, ale dávky určila Soňa.      

Dal vařit vodu a namazal si chleba. Byl volný. Vrátil se do pokoje, otevřel okno a opřel se zády o parapet. Jenom nemít radost. Jsou věci, ze kterých se člověk nesmí radovat.

Pak si zalil kávu a váhal, kam se posadit. Najednou tu by-lo tolik místa. Zapálil si cigaretu a z obálky od otce vytáhl štos strojem psaných papírů. Danko a Hynku, děti moje… i když Vám jistě připadám jako blázen… ale nejprve Vám představuji svoje dílo… a zejména Tebe, Danko, prosím o přís­nou kritiku… pilně mnoho měsíců… možná zdá poněkud dě­tinské, ale já myslím…

Chudák starý pán. Aspoň mu zavolat. Co nejdřív, dneska nebo zítra. Všude bylo ticho, žádné dveře se neotevíraly, ni­kdo nemluvil. Jen ze zdi nad pohovkou se na něj smutně díval Danin Pierot. Proč si ho nevzala?

Upíjel kávu a očima těkal po bytě. Muselo to být aspoň natřikrát autem. Kdo je asi odvezl? Vladimír ani Karlík ne. Asi někdo od Soni. Možná Vykopal nebo ten dirigent. Jen těch knih byly aspoň dva kufry.

Naklonil se ke knihovně. Holan zůstal. Vzal Nokturnál a lis-toval. Jen taktak, že jsi nuzně vykročil, / a už je tu zeď a na ní / barokem dobře živená / socha smrti… Jde-li o pocit, / mohl bys v jejím stínu / zůstat přes noc a nic / by ti nebylo odepřeno…

Ještě před rokem by byl bez sebe radostí. Zabořil by se do křesla a četl by. Tato zeď s rychle uzavřeným / kusem prosto­ru je také / plna zarudlých trhlin / po mrtvici cihel. / To jen ty, byť pouze stár, / uhodil ses o ni s otázkou, / do jaké míry je ďábel svobodný…

Četl by, až by se mu v hlavě začaly řadit čáry, skládat se, protínat a křivit, a pak by se hnal ke skicáku nebo rovnou k měděné desce.

Odložil Holana, sundal Pierota ze hřebíku a na zdi se ob­jevil světlejší obdélník. Popošel k oknu a prohlížel si obraz proti světlu.

Ať visel kdekoliv, vždycky se starala, aby měl dost světla a aby na něj viděla od svého stolu. A sklo mu pravidelně čistila ironem. Položil Pierota na stůl a zabalil ho do papíru.

© Michael Třeštík, 2018

Na obálce a předsádkách byly použity kresby Michaela Třeštíka

ISBN 978-80-267-1061-5

A. J. Finn: Žena v okně

Anna Foxová žije sama a samotářsky ve svém krásném newyorském domě, ze kterého se neodvažuje vycházet ven. Dny tráví popíjením vína, sledováním starých filmů, vzpomínáním na staré časy… a špehováním svých sousedů. Pak se do domu přes ulici přistěhují noví sousedé: otec, matka a jejich dospívající syn. Perfektní rodina. A Anna z okna zahlédne něco, co neměla Její už tak nejistý svět se začne rozpadat a na povrch vypluje šokující tajemství. Co je pravda? Co představa? A kdo je v nebezpečí? Jedno je jisté: nikdo a nic není takové, jak se zdá. A pokud se to opravdu děje, není to paranoia…

Čeští čtenáři mají možnost seznámit se thrillerem amerického autora jako první na světě. Americké vydání je plánováno na 23. ledna 2018.

Autor skrytý za pseudonymem A. J. Finn působí jako literární kritik a vysoce postavený zaměstnanec nakladatelství HarperCollins. Stejně jako ústřední postava knihy je však také milovníkem starých filmů. Ostatně kniha představuje svéráznou poctu dnes již klasickému Hitchcockovu Oknu do dvora, jakož i řadě dalších slavných noirových snímků. Také podle Ženy v okně vzniká film, který by měl mít premiéru příští rok na podzim.

Román pochválili například Stephen King či Val McDermidová. A Gillian Flynnová se nechala slyšet: „A.J. Finn vytvořil noirový román nového tisíciletí. Je plný fascinujících postav, úžasných zvratů a má báječnou vypravěčku…“

Knihu vydává nakladatelství Motto. Žena v okně je prvním titulem, který vychází v nové edici TOP thriller. Do té by měly být zařazovány nejlepší knihy žánru z produkce celé skupiny Albatros Media, do níž Motto také patří.

Ukázka z knihy:

JEDNA

NEDĚLE 24. ŘÍJNA

Její manžel už je skoro doma. Tentokrát ji načapá.

V oknech na čísle 212 nevisí jediný proužek záclony, jediná lišta žaluzie. V tomhle městském domě s červenou fasádou kdysi bydleli novomanželé Mottovi – tedy až donedávna, kdy přestali být nejen novo-, ale manželi vůbec. Ani s jedním jsem se nikdy nesetkala, ovšem dodnes se na ně čas od času mrknu na internetu: na jeho profil na LinkedIn, na její facebookovou stránku. Stránka Macy’s je stále registruje jako čerstvě sezdaný pár. Pořád bych jim mohla koupit příbory.

Jak říkám: v oknech není jediná výzdoba. A tak číslo 212 jen prázdně hledí do ulice s nerudným a syrovým výrazem a já jeho upřený pohled odrážím: právě teď například pozoruji, jak si paní domu vede do pokoje pro hosty podomního prodejce. Co s tímhle domem je? Je to dům, kam láska chodí umřít.

Nová majitelka je překrásná: ryzí rusovláska se sytě zelenýma očima a souostrovím drobných pih rozesetých po celých zádech. Je mnohem hezčí než její manžel dr. John Miller, psychoterapeut – ano, on opravdu radí lidem ve věci partnerských vztahů – a jeden ze 436 000 Johnů Millerů vyskytujících se na internetu. Tento konkrétní exemplář pracuje kousek od Gramercy Parku a nedává rady na pojišťovnu. Podle kupní smlouvy zaplatil za dům 3,6 milionu dolarů. Zjevně se mu daří.

O manželce toho vím víc a zároveň míň. Moc dobrá hospodyňka to asi nebude; Millerovi se sem nastěhovali před osmi týdny, a přesto mají pořád holá okna. C-c. Třikrát týdně cvičí jógu: vždycky seběhne ze schodů se srolovanou podložkou v podpaží a s přiléhavými legínami na nohou. A taky zřejmě někde pracuje jako dobrovolnice – v pondělky a pátky totiž krátce po jedenácté (tedy zhruba v době, kdy vstávám) odjíždí z domu a vrací se mezi pátou a půl šestou, kdy usedám ke svému pravidelnému večernímu filmu. (Dnes jsem si už bůhví pokolikáté vybrala Muže, který věděl příliš mnoho. Já jsem zase žena, která viděla příliš mnoho.)

Všimla jsem si, že si odpoledne ráda dává skleničku, stejně jako já. Jestlipak si ji ráda dává i po ránu? Stejně jako já? Její věk je však pro mě záhadou, ačkoliv je rozhodně mladší než dr. Miller a taky mladší (a čipernější) než já. Rovněž její jméno můžu jen tipovat; v duchu jí říkám „Rita“, protože vypadá jako Hayworthová v Gildě. „Nemám sebemenší zájem“ – tuhle hlášku miluju.

Já mám naopak obrovský zájem. Ne o její tělo – o světlounkou křivku páteře, o lopatky vytrčené jako zakrnělá křídla, o ňadra sevřená v bledě modré podprsence (kdykoliv se mi kterékoliv z nich mihne v objektivu, raději se zadívám jinam) –, nýbrž o její život. Vlastně o životy. Má o dva životy víc než já.

Její manžel se před malou chvílí vynořil zpoza rohu ulice – něco po poledni, nedlouho potom, co za sebou jeho žena s obchoďákem v závěsu rázně zavřela dveře. Je to vybočení z normálu: v neděli se dr. Miller neomylně vrací domů ve čtvrt na čtyři.

Dnes ovšem dobrý doktor rázně kráčí po chodníku, z úst mu vychází obláček páry, kufřík mu poskakuje v ruce, snubní prsten vrhá do okolí prasátka. Přibližuji si jeho nohy: vínově červené polobotky se jen blyští a při každém kroku se od nich odráží podzimní slunce.

Zvedám fotoaparát k jeho hlavě. Mému Nikonu D5500 toho moc neunikne, zvlášť když je osazený teleobjektivem Opteka. Vidím rozčepýřené mastné vlasy, tenké levné brýle, náznaky strniště v mělkých prohlubních tváří. O své boty doktor pečuje lépe než o obličej.

Přesouvám ohnisko pozornosti k číslu 212, kde se Rita a obchoďák překotně svlékají. Mohla bych zavolat na informace, zjistit si její číslo a telefonicky ji varovat. Neudělám to. Pro slídění platí stejná zásada jako pro fotografování přírody: nevměšovat se do přirozených procesů.

Dr. Miller je možná půl minuty od hlavních dveří. Jeho manželka přejíždí ústy po obchoďákově krku. Halenku už nemá.

Čtyři další kroky. Pět, šest, sedm. Zbývá maximálně dvacet vteřin.

Paní Millerová chytá zuby obchoďákovu kravatu a culí se na něj. Šmátrá mu rukama po košili. On ji laská na uchu.

Její manžel přeskakuje přes vyboulenou dlaždici na chodníku.

Odtud mu zbývá patnáct vteřin.

Téměř slyším, jak kravata sklouzává z krku. Paní Millerová ji odhazuje přes celý pokoj.

Deset vteřin. Znovu přibližuji záběr – čelo objektivu se téměř chvěje vzrušením. Dr. Miller strká ruku do kapsy a vytahuje klíče.

Sedm vteřin.

Jeho žena si rozpouští culík. Vlasy jí povlávají na ramenou.

Tři vteřiny. On stoupá do schodů.

Ona obepíná ruce kolem milencových zad a dává mu vášnivý polibek.

On vsouvá klíč do zámku. Otáčí jím.

Přibližuji její tvář, ty vytřeštěné oči. Už to slyšela.

Pořizuji fotku.

V tu chvíli se mu otevírá kufřík.

Z kufříku vylétává hrst lejster a rozptyluje se ve větru. Rychle přesouvám objektiv zpět na dr. Millera a vidím, jak se mu rty rozevírají v ostrém „Sakra“. Staví kufřík na podlahu verandy, vycíděnýma botama přišlapuje pár lejster a další chytá do rukou. Jeden poletující papír se zachytil v koruně stromu. On si toho nevšiml.

A jsme opět u Rity, která se zatím horečně souká do halenky, znovu si dělá culík a vyráží z pokoje. Její bezprizorní milenec zatím seskakuje z postele, zvedá kravatu a pěchuje si ji do kapsy.

Zhluboka vydechuji – zní to, jako když z balonku uniká vzduch. Vůbec jsem si neuvědomila, že zadržuji dech.

Hlavní dveře se otevírají: Rita se řítí ze schodů a volá cosi na manžela. Dr. Miller se otáčí a já čekám úsměvy – žádné ovšem nevidím. Rita se sklání a zvedá z chodníku pár lejster.

Ve dveřích se zjevuje obchoďák. Jednu ruku má zastrčenou v kapse, druhou zvedá na pozdrav. Dr. Miller mu odpovídá mávnutím. Stoupá ke dveřím, zvedá kufřík, oba muži si podávají ruce a vcházejí dovnitř. Rita cupitá za nimi.

No nic. Možná příště.

DVA

PONDĚLÍ 25. ŘÍJNA

Před chvílí kolem proplulo auto, pomalu a rozvážně jako pohřební vůz. Jeho koncová světla jiskřivě mžourala do tmy. „Noví sousedé,“ oznamuji dceři.

„Kterej dům?“

„Naproti parku. Dvě stě sedmička.“ Sousedé už tam jsou; exhumují z kufru bedny a v nastalém soumraku vypadají jako duchové.

Dcera srká.

„Co to jíš?“ ptám se. Dnes mají v akci čínu, takže samozřejmě pojídá nudle.

„Nudle.“

„Ale když mluvíš s mámou, tak je nejez.“

Další srknutí a zamlaskání. „Ale mámo.“ Je to taková naše přetahovaná; dcera navzdory mému přání přestala používat oslovení mami a nahradila ho tímhle bučivým a tupým tvarem. „Nech to plavat,“ radí mi Ed – jenže jemu dcera pořád říká tati.

„Měla by ses s nima jít pozdravit,“ navrhuje mi Olivia.

„To bych ráda, broučku.“ Vystoupám do prvního patra, odkud je lepší výhled. „Ty dýně jsou snad všude,“ poznamenávám. „Všichni sousedi nějakou mají. A Grayovi dokonce čtyři.“ Došla jsem na konec schodiště; sklenici držím tak vysoko, že mi víno šplouchá u rtu. „Moc bych ti chtěla taky nějakou vybrat. Řekni tátovi, ať ti jednu koupí.“ Nabírám do úst doušek a polykám. „Vlastně ať vezme rovnou dvě, jednu pro tebe a druhou pro mě.“

„Oukej.“

Zachycuji svůj odraz ve tmavém zrcadle malé koupelny. „Jsi tam spokojená, miláčku?“

„Ano.“

„Nejsi osamělá?“ Olivia nikdy neměla v New Yorku opravdové přátele; je příliš plachá, příliš bezvýznamná.

„Ne.“

Hledím do temnoty na horním konci schodů, do přítmí nad sebou. Během dne sem proniká slunce kopulovým stropním světlíkem, ale ten v noci vypadá jako vypoulené oko zírající do hlubin schodiště.

„Stýská se ti po Punchovi?“

„Ne.“ Dcera s kocourem moc dobře nevycházela. Jednou o Vánocích ji poškrábal; bleskurychle ji sekl drápky přes zápěstí a udělal jí na něm dvě sady zkřížených brázd. Ed ho tehdy málem vyhodil z okna.

Hledám kocoura a nacházím ho stočeného na pohovce v knihovně. Pozorně mě sleduje.

„Dej mi tátu, broučku.“ Vyrážím na další úsek schodiště a pod bosýma nohama cítím hrubý běhoun. Ratan. Co nás to tehdy napadlo? Vždyť se tak snadno ušpiní.

„Ahoj šťabajzno,“ vítá mě Ed. „Noví sousedi?“

„Ano.“

„Copak se nějací nepřistěhovali nedávno?“

„To už jsou dva měsíce. Na dvě stě dvanáctku. Millerovi.“ Otáčím se a scházím ze schodů.

„A tihle noví bydlí kde?“

„Na dvě stě sedmičce. Naproti přes park.“

„Mění se to.“

Ocitám se na odpočívadle a obcházím ho. „Ale moc si toho nepřivezli. Akorát auto.“

„Stěhováci zřejmě přijedou později.“

„Zřejmě.“

Ticho. Upíjím vína.

Jsem teď opět v obýváku; stojím naproti krbu a dívám se, jak se v rozích mihotají stíny. „Poslyš…,“ začíná Ed.

„Mají syna.“

„Cože?“

„Je tam syn,“ opakuji a tisknu čelo na chladné okno. Sodíkové výbojky ještě v téhle harlemské provincii neznají, a tak ulici ozařuje jen citronově zbarvený stroužek měsíce. Přesto rozeznávám jejich siluety: muž, žena a vysoký chlapec přenášejí bedny k hlavním dveřím. „Teenager,“ dodávám.

„Klid, šelmo.“

Než se stačím zarazit, vypadne ze mě: „Škoda že tu nejsi.“

Náhle jsem celá rozhozená. Ed zřejmě taky. Chvíle ticha. A pak: „Potřebuješ víc času,“ konstatuje.

Neříkám nic.

„Doktoři tvrdí, že příliš mnoho kontaktu neprospívá zdraví.“

„Ten doktor, který to řekl, jsem já.“

„Ty jsi jen jeden z nich.“

Za mnou se ozývá prasknutí – polínko v krbu. Plameny se zklidňují, jiskry dopadají na rošt.

„Co kdybys ty nové lidi pozvala?“ ptá se Ed.

Dopíjím sklenici. „Myslím, že už toho pro dnešek bylo dost.“

„Anno.“

„Ede.“

Skoro ho slyším dýchat. „Mrzí mě, že tam nejsme s tebou.“

Skoro slyším vlastní srdce. „Mě taky.“

Punch za mnou sešel dolů. Zvedám ho do náruče a vracím se do kuchyně. Pokládám telefon na pult. Ještě jednu skleničku před spaním.

Chytám lahev za hrdlo, obracím se k oknu, za nímž se na chodníku plouží tři duchové, a zvedám sklenici k přípitku.

Přeložil Jiří Kobělka

ISBN 978-80-267-0943-5

Irena Obermannová: Dobré duše

Do bývalého sklářského městečka Vlčí Úpice přijíždí mladá geniální šachistka Alice, aby tu sehrála provinční simultánní partii se členy místního šachistického kroužku Vlček. Krátce po příjezdu však doslova zakopne o mrtvolu místní starostky. Během ukázkové hry Alice vztekle smete figurky z šachovnice, a připraví se tím o velkou příležitost, ale ona už hraje jinou partii... Navzdory svému trenérovi Jonášovi, policii i všem obyvatelům městečka se snaží vypátrat, co se stalo a proč umírají další lidé. Vrah je na tahu. Dá mat, nebo ho Alice zastaví? A přestanou v městečku výt vlci?

Dobré Duše jsou klasickou detektivkou, ale mimořádná hrdinka, hra v šach a filozofické úvahy o dobru a zlu z ní činí ojedinělou četbu. Vydává nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

É čtyři – cé pět.

Sicilská hra. Jezdec na ef tři – dé šest.

Od psychoterapeuta i od trenéra mám zakázáno hrát sama se sebou. Ale někdy to jinak nejde.

Matka říkala, že už když jsem přišla na svět, neřvala jsem, ale odříkávala šachové tahy. To si ale vymýšlela, přesněji šlo o vtip. Vtipům nerozumím, pokaždé, když přijde takzvaná pointa a lidé se smějí, mám chuť se zeptat, co bylo dál? Protože to by mi teprve přišlo zajímavé. Ale již jsem pochopila, že po vtipu není nic, v tom je ten vtip. Rovněž už vím, že šachové tahy bych neměla vykřikovat nahlas, lidé se pak diví, což nepřináší nic dobrého. Na druhou stranu, lidé se pak diví a taky nechápou, proč mluvím knižně.

Ale proč ne?

Dé čtyři – cé krát dé čtyři.

Jezdec krát dé čtyři – jezdec ef šest.

Hraní šachů sama se sebou mi může způsobit schizofrenii. Ani z hlediska tréninku mě to nikam neposouvá, protože každý má v hlavě zakořeněné své vlastní myšlenkové vzorce, osobní rukopis, a i kdyby se snažil sebevíc hrát jako někdo jiný (což je pro mě nebezpečné), stejně hraje jako on sám.

Jenže já hraji šachy stále. Šachovnice je mou utkvělou myšlenkou, mírou všeho, mapou světa. Ovšem jsou chvíle, kdy se rozostří. Právě teď… Jezdec cé tři. Á šest.

Střelec é tři – é pět… Na okamžik se zaposlouchám do odbíjení pražců. Jejich rytmus mi připomene tikání babiččina starého budíku. Tohle jediné mě na cestování vlakem baví, protože krajina za oknem mi nahání strach, stejně jako lidé v kupé, kteří sedí příliš blízko, takže mě ruší. Potřebovala bych si ještě trochu rozebrat partii. Ne kvůli provinční simultánce pořádané místním šachovým družstvem Vlček, ale kvůli ohromné šanci, která se naskytla a můj trenér Jonáš ji tak obratně popadl za pačesy. Proto mu leccos odpouštím, jako třeba to, že jel dřív a ponechal mě napospas jízdě vlakem. Pro jistotu však vytahuji kulicha a narážím si ho až k očím, i když je teprve polovina září, i když na mě budou lidi překvapeně zírat. Prostě už se to nedá ovládnout, jedině pod čepicí si připadám bezpečná a klidná… Jezdec bé tři. Střelec é šest… Stihla jsem to jen tak tak, vlak zpomaluje, odbíjení pražců mění rytmus, nastává nebezpečná akce. VLČÍ ÚPICE, hlásá nádražní cedule. V kupé dochází k nepříjemnému přesunování lidí a zavazadel.

Zavírám tablet a beru si tašku. Úzkou chodbičkou, kde se mě dotkne ramenem slečna s příliš žlutou kabelkou, postupujeme směrem k východu. V Izraeli jsem vlakem nejezdila. Matka by to nikdy nedovolila.

Há tři – střelec é sedm.

Setrvávám pod kulichem.

Dlouze potáhnu z kubánského doutníku Romeo y Julieta, který miluji já a Churchill. Městečko teď vidím jako na dlani. Domy k sobě neladí, poslepovali je z nejrůznějších materiálů,

některé natřeli křiklavými barvami, jeden dokonce hráškově zelenou, která mi nahání hrůzu. Mezi nimi spatřím několik chaloupek jako z pohádky, pak domy ve stylu podnikatelského

baroka. Tipuji, že napravo žijí kreténi a nalevo zmrdi…

Gé čtyři – dé pět.

É krát dé pět – jezdec krát dé pět.

Střelec gé dva – jezdec krát é tři.

Dáma krát dé osm šach – střelec krát dé osm.

Všechna ta nesourodá obydlí jako by byla poházena kolem nepříliš široké ulice a také po loukách, za nimiž se tyčí středně vysoké kopce. Barokní kostel uprostřed působí jako z jiného

filmu. Zkrátka zmatek. Chaos světa, co nemá řád. Děsil by mě, i kdybych si kulicha narazila až po krk.

Ef krát é tři – střelec há čtyři šach.

Král ef jedna – jezdec cé šest.

Jezdec cé pět – střelec cé čtyři šach.

Král gé jedna – dlouhá rošáda.

Zahlédnu starý tovární komín. Konečně opěrný bod, který mě uklidní svou jednoduchostí.

Bé tři – střelec gé pět.

Věž é jedna – střelec há čtyři.

Věž bé jedna – střelec gé pět.

Průnik bílého krále do středu tábora černého. Dědci, co hráli v kavárně Mever Layarkon, tomu říkali pochod čínských dobrovolníků. Neztratím se tu. Přesto lze předpokládat, že hrát simultánku v takové díře bude pěkný voser.

„Alice?“ slyším Jonáše z velké dálky.

„Prosím?“

„Mluvím na tebe už asi pět minut.“

„A co mi říkáš?“

„Různě se s tebou vítám a tak.“

Bere mi z ramene tašku. Stará se o mě. Asi je galantní. Ale já neobsahuji ženu. Nevím, co to znamená. Možná to hekání, co studuji v péčkách. Jonáš se o mě stará jako o dítě. Připomíná mi tím matku.

„Tady slečna by se tě ráda na něco zeptala. Můžeš se zapnout?“

Vedle Jonáše se pohupuje žlutá kabelka z vlaku. Zjišťuji, že náleží slečně se špendlíkem v uchu. Celá je oblečená v černé barvě. Vedle ní postává drobný kluk s kšiltovkou naraženou hluboko do čela. Dívka se na mě usměje, čehož se vždycky leknu.

„Nezlobte se, ale nejste vy ta izraelská šachistka Alice Šíma?“

„Ne. Jak vás to do prdele mohlo napadnout?“

Jonáš mi opakovaně vysvětluje, že sprostá slova používám v situacích, kdy je to nevhodné. Ale nemůžu si pomoct, na rozdíl od všeobecného chaosu vůkol jsou přesná jako pravidla

šachu.

Dívka se zasměje. Podává mi ruku: „Ale jste! Viděla jsem vás na fotce.“

„Je nelogické, že se ptáte, když to víte!“

„Slečna nejspíš nevěděla, jak začít,“ vysvětlí mi Jonáš.

Takové věci nechápu.

Dívku to ale nerozhází.

„Můj fotr tu akci sponzoruje. On si o sobě myslí, že je skvělej šachista.“ Podává mi ruku. „Julie. A tohle je Erik, můj kluk.“

Prohlížím si ho. Je tmavý, jako by žil někde u moře. Třeba v Tel Avivu. S barvou jeho pleti silně kontrastují sněhobílé, pečlivě vyčištěné adidasky.

„Jsme jak Rom a Julie. Ve všem,“ usměje se dívka. „Ale Erik neví, co to je. Viď, lásko.“

„Už jo.“

„Doutníky,“ odpovím a napadá mě, že je to možná vtip. Ale spíš ne, protože se nikdo nezasměje a ta věta může mít pokračování, například: kubánské doutníky Romeo y Julieta se vyrábí již od roku 1875, dělají malé i velké. Dále bych mohla popsat jejich zpočátku dřevitou, později kořeněnou chuť.

Také Erik si mě prohlíží, načež uznale hvízdne.

„Dobrá čepice,“ pochválí mého kulicha, čímž si mě dost získá.

„Bydlíte v penzionu na náměstí?“ ptá se Julie a Jonáš kývne.

„Pěkně hnusnej, co?“ ušklíbne se dívka. „Ale máme tu jen jedinej.“

Připojují se k nám, aniž bychom jim to povolili, což se považuje za projev přátelské náklonnosti. Dojdou s námi až na malé náměstí a před oprýskaným domem, jehož vývěsní cedule hlásá, že se tu nalézá Sklářská hospoda, se s námi náhle rozloučí. Uleví se mi. Hrůza z toho, že bych si s nimi měla dál „hezky povídat“, aniž bych měla o čem, mi znepříjemňovala celou cestu. Ze všeho nejdřív nahlédnu

umouněným oknem do hospody a překvapí mě, kolik tam už teď sedí lidí, nikdy nepochopím českou náklonnost k neutěšeným hostinským zařízením. Teprve potom se rozhlédnu po náměstí.

Náměstím bych to nenazvala. Tohle městečko se táhne

krajinou jako dlouhý had, nic kulatého tu nemají, což mě

trochu uklidňuje, protože převod do čtverců bude proveditelný. Otiskuji si vše do hlavy, můj mozek vrní, úzkost se rozplývá.

„Podívej, mají tu i kavárnu.“ Jonáš s lehkou ironií pokyne směrem k ceduli nad prosklenou výlohou. DOBRÉ DUŠE, stojí na ní napsáno. Ten název mě zaujme.

„Asi že maj dobrý kafe,“ podotkne Jonáš.

„Nebo činí dobro.“

O dobru a zlu poslední dobou docela přemýšlím. Je to taková nejasná kategorie. Jablko poznání je podle Bible jablkem sváru. Lidé byli vyhnáni z ráje, oblékli se, a tím začalo jejich neštěstí. Byli by opravdu v ráji šťastnější? Pochybuji. Podle mě je zlo veličinou síly. Má svou akci a reakci. Když někoho kopnu, velmi pravděpodobně mě kopne zase zpátky. Zlo je jako bumerang. Ale dobro? S dobrem to je nějaké složitější. Lidé se jím rádi ohánějí, často tvrdí, že dobro se má podporovat, zatímco zlo je nutno vymýtit. Jenže proč se to ještě nikomu nepodařilo, když po tom všichni tak touží? Tahle rovnice nevychází. Dobro jde vždy ruku v ruce se zlem. Jedno bez druhého nemůže existovat. Nikdo neví proč. Dokonce ani já ne. Je to další zmatek.

V šachu nic takového jako dobro a zlo neexistuje, tam je jen boj, strategie, inteligence, poznání…

Náš penzion stojí hned vedle kavárny. Uvnitř to není ani trochu útulné, proto Jonáš rozhodne, že si tam jen hodíme věci a půjdeme se projít.

„Paní starostka se s tebou chtěla osobně přivítat. Jenže teď to asi nepůjde. U sklárny se pořádá meeting na protest proti tomu, aby tam vznikly byty.“

Ne, že by to byl důvod, abych se tam hnala také, ale zajímá mě ten komín, a proto souhlasím.

Budova sklárny je obehnaná cihlovou zdí vysokou dva metry a sedm centimetrů. Nedaleko vchodu je do ní vytesáno číslo 1414. Zeď je poměrně velká, za ní vykukují střechy několika budov, některé jsou vzájemně propojeny. I ty působí velmi staře, o to víc mě překvapuje, že ani objekty za

ní nevypadají právě udržované, spíš jsou na spadnutí, což vzhledem k datu na zdi nechápu. V Tel Avivu by ji takhle pustnout nenechali. To si ale nechám pro sebe, protože již vím, že podobné úvahy na Čechy působí, jako že se vyvyšuji.

A já se vskutku vyvyšuji. Protože jsem výjimečná. Není moje chyba, že to lidi buď nechápou, nebo je to rozčiluje.

V obou případech si mou mimořádnost s oblibou pletou s postižením.

© Ivana Obermannová, 2017

ISBN 978-80-267-0897-1