Do bývalého sklářského městečka Vlčí Úpice přijíždí mladá geniální
šachistka Alice, aby tu sehrála provinční simultánní partii se členy místního
šachistického kroužku Vlček. Krátce po příjezdu však doslova zakopne o mrtvolu
místní starostky. Během ukázkové hry Alice vztekle smete figurky z šachovnice,
a připraví se tím o velkou příležitost, ale ona už hraje jinou partii...
Navzdory svému trenérovi Jonášovi, policii i všem obyvatelům městečka se snaží
vypátrat, co se stalo a proč umírají další lidé. Vrah je na tahu. Dá mat, nebo
ho Alice zastaví? A přestanou v městečku výt vlci?
Dobré Duše jsou klasickou detektivkou, ale mimořádná hrdinka, hra v šach
a filozofické úvahy o dobru a zlu z ní činí ojedinělou četbu. Vydává
nakladatelství Motto.
Ukázka
z knihy:
É čtyři – cé pět.
Sicilská hra. Jezdec na ef tři – dé
šest.
Od psychoterapeuta i od trenéra mám
zakázáno hrát sama se sebou. Ale někdy to jinak nejde.
Matka říkala, že už když jsem přišla
na svět, neřvala jsem, ale odříkávala šachové tahy. To si ale vymýšlela,
přesněji šlo o vtip. Vtipům nerozumím, pokaždé, když přijde takzvaná pointa a
lidé se smějí, mám chuť se zeptat, co bylo dál? Protože to by mi teprve přišlo
zajímavé. Ale již jsem pochopila, že po vtipu není nic, v tom je ten vtip.
Rovněž už vím, že šachové tahy bych neměla vykřikovat nahlas, lidé se pak diví,
což nepřináší nic dobrého. Na druhou stranu, lidé se pak diví a taky nechápou,
proč mluvím knižně.
Ale proč ne?
Dé čtyři – cé krát dé čtyři.
Jezdec krát dé čtyři – jezdec ef šest.
Hraní šachů sama se sebou mi může
způsobit schizofrenii. Ani z hlediska tréninku mě to nikam neposouvá, protože každý
má v hlavě zakořeněné své vlastní myšlenkové vzorce, osobní rukopis, a i kdyby
se snažil sebevíc hrát jako někdo jiný (což je pro mě nebezpečné), stejně hraje
jako on sám.
Jenže já hraji šachy stále. Šachovnice
je mou utkvělou myšlenkou, mírou všeho, mapou světa. Ovšem jsou chvíle, kdy se
rozostří. Právě teď… Jezdec cé tři. Á šest.
Střelec é tři – é pět… Na okamžik se
zaposlouchám do odbíjení pražců. Jejich rytmus mi připomene tikání babiččina starého
budíku. Tohle jediné mě na cestování vlakem baví, protože krajina za oknem mi
nahání strach, stejně jako lidé v kupé, kteří sedí příliš blízko, takže mě
ruší. Potřebovala bych si ještě trochu rozebrat partii. Ne kvůli provinční
simultánce pořádané místním šachovým družstvem Vlček, ale kvůli ohromné šanci,
která se naskytla a můj trenér Jonáš ji tak obratně popadl za pačesy. Proto mu
leccos odpouštím, jako třeba to, že jel dřív a ponechal mě napospas jízdě vlakem.
Pro jistotu však vytahuji kulicha a narážím si ho až k očím, i když je teprve
polovina září, i když na mě budou lidi překvapeně zírat. Prostě už se to nedá
ovládnout, jedině pod čepicí si připadám bezpečná a klidná… Jezdec bé tři. Střelec
é šest… Stihla jsem to jen tak tak, vlak zpomaluje, odbíjení pražců mění
rytmus, nastává nebezpečná akce. VLČÍ ÚPICE, hlásá nádražní cedule. V kupé
dochází k nepříjemnému přesunování lidí a zavazadel.
Zavírám tablet a beru si tašku. Úzkou
chodbičkou, kde se mě dotkne ramenem slečna s příliš žlutou kabelkou,
postupujeme směrem k východu. V Izraeli jsem vlakem nejezdila. Matka by to
nikdy nedovolila.
Há tři – střelec é sedm.
Setrvávám pod kulichem.
Dlouze potáhnu z kubánského doutníku
Romeo y Julieta, který miluji já a Churchill. Městečko teď vidím jako na dlani.
Domy k sobě neladí, poslepovali je z nejrůznějších materiálů,
některé natřeli křiklavými barvami,
jeden dokonce hráškově zelenou, která mi nahání hrůzu. Mezi nimi spatřím několik
chaloupek jako z pohádky, pak domy ve stylu podnikatelského
baroka. Tipuji, že napravo žijí
kreténi a nalevo zmrdi…
Gé čtyři – dé pět.
É krát dé pět – jezdec krát dé pět.
Střelec gé dva – jezdec krát é tři.
Dáma krát dé osm šach – střelec krát
dé osm.
Všechna ta nesourodá obydlí jako by
byla poházena kolem nepříliš široké ulice a také po loukách, za nimiž se tyčí středně
vysoké kopce. Barokní kostel uprostřed působí jako z jiného
filmu. Zkrátka zmatek. Chaos světa, co
nemá řád. Děsil by mě, i kdybych si kulicha narazila až po krk.
Ef krát é tři – střelec há čtyři šach.
Král ef jedna – jezdec cé šest.
Jezdec cé pět – střelec cé čtyři šach.
Král gé jedna – dlouhá rošáda.
Zahlédnu starý tovární komín. Konečně
opěrný bod, který mě uklidní svou jednoduchostí.
Bé tři – střelec gé pět.
Věž é jedna – střelec há čtyři.
Věž bé jedna – střelec gé pět.
Průnik bílého krále do středu tábora
černého. Dědci, co hráli v kavárně Mever Layarkon, tomu říkali pochod čínských dobrovolníků.
Neztratím se tu. Přesto lze předpokládat, že hrát simultánku v takové díře bude
pěkný voser.
„Alice?“ slyším Jonáše z velké dálky.
„Prosím?“
„Mluvím na tebe už asi pět minut.“
„A co mi říkáš?“
„Různě se s tebou vítám a tak.“
Bere mi z ramene tašku. Stará se o mě.
Asi je galantní. Ale já neobsahuji ženu. Nevím, co to znamená. Možná to hekání,
co studuji v péčkách. Jonáš se o mě stará jako o dítě. Připomíná mi tím
matku.
„Tady slečna by se tě ráda na něco
zeptala. Můžeš se zapnout?“
Vedle Jonáše se pohupuje žlutá kabelka
z vlaku. Zjišťuji, že náleží slečně se špendlíkem v uchu. Celá je oblečená v černé
barvě. Vedle ní postává drobný kluk s kšiltovkou naraženou hluboko do čela.
Dívka se na mě usměje, čehož se vždycky leknu.
„Nezlobte se, ale nejste vy ta
izraelská šachistka Alice Šíma?“
„Ne. Jak vás to do prdele mohlo
napadnout?“
Jonáš mi opakovaně vysvětluje, že
sprostá slova používám v situacích, kdy je to nevhodné. Ale nemůžu si pomoct,
na rozdíl od všeobecného chaosu vůkol jsou přesná jako pravidla
šachu.
Dívka se zasměje. Podává mi ruku: „Ale
jste! Viděla jsem vás na fotce.“
„Je nelogické, že se ptáte, když to
víte!“
„Slečna nejspíš nevěděla, jak začít,“ vysvětlí
mi Jonáš.
Takové věci nechápu.
Dívku to ale nerozhází.
„Můj fotr tu akci sponzoruje. On si o
sobě myslí, že je skvělej šachista.“ Podává mi ruku. „Julie. A tohle je Erik, můj
kluk.“
Prohlížím si ho. Je tmavý, jako by žil
někde u moře. Třeba v Tel Avivu. S barvou jeho pleti silně kontrastují
sněhobílé, pečlivě vyčištěné adidasky.
„Jsme jak Rom a Julie. Ve všem,“
usměje se dívka. „Ale Erik neví, co to je. Viď, lásko.“
„Už jo.“
„Doutníky,“ odpovím a napadá mě, že je
to možná vtip. Ale spíš ne, protože se nikdo nezasměje a ta věta může mít pokračování,
například: kubánské doutníky Romeo y Julieta se vyrábí již od roku 1875, dělají
malé i velké. Dále bych mohla popsat jejich zpočátku dřevitou, později
kořeněnou chuť.
Také Erik si mě prohlíží, načež uznale
hvízdne.
„Dobrá čepice,“ pochválí mého kulicha,
čímž si mě dost získá.
„Bydlíte v penzionu na náměstí?“ ptá
se Julie a Jonáš kývne.
„Pěkně hnusnej, co?“ ušklíbne se
dívka. „Ale máme tu jen jedinej.“
Připojují se k nám, aniž bychom jim to
povolili, což se považuje za projev přátelské náklonnosti. Dojdou s námi až
na malé náměstí a před oprýskaným domem, jehož vývěsní cedule hlásá, že se tu
nalézá Sklářská hospoda, se s námi náhle rozloučí. Uleví se mi. Hrůza z toho,
že bych si s nimi měla dál „hezky povídat“, aniž bych měla o čem, mi
znepříjemňovala celou cestu. Ze všeho nejdřív nahlédnu
umouněným oknem do hospody a překvapí
mě, kolik tam už teď sedí lidí, nikdy nepochopím českou náklonnost k neutěšeným
hostinským zařízením. Teprve potom se rozhlédnu po náměstí.
Náměstím bych to nenazvala. Tohle
městečko se táhne
krajinou jako dlouhý had, nic kulatého
tu nemají, což mě
trochu uklidňuje, protože převod do
čtverců bude proveditelný. Otiskuji si vše do hlavy, můj mozek vrní, úzkost se rozplývá.
„Podívej, mají tu i kavárnu.“ Jonáš s
lehkou ironií pokyne směrem k ceduli nad prosklenou výlohou. DOBRÉ DUŠE, stojí na
ní napsáno. Ten název mě zaujme.
„Asi že maj dobrý kafe,“ podotkne
Jonáš.
„Nebo činí dobro.“
O dobru a zlu poslední dobou docela
přemýšlím. Je to taková nejasná kategorie. Jablko poznání je podle Bible
jablkem sváru. Lidé byli vyhnáni z ráje, oblékli se, a tím začalo jejich neštěstí.
Byli by opravdu v ráji šťastnější? Pochybuji. Podle mě je zlo veličinou síly.
Má svou akci a reakci. Když někoho kopnu, velmi pravděpodobně mě kopne zase
zpátky. Zlo je jako bumerang. Ale dobro? S dobrem to je nějaké složitější. Lidé
se jím rádi ohánějí, často tvrdí, že dobro se má podporovat, zatímco zlo je
nutno vymýtit. Jenže proč se to ještě nikomu nepodařilo, když po tom všichni
tak touží? Tahle rovnice nevychází. Dobro jde vždy ruku v ruce se zlem. Jedno bez
druhého nemůže existovat. Nikdo neví proč. Dokonce ani já ne. Je to další
zmatek.
V šachu nic takového jako dobro a zlo
neexistuje, tam je jen boj, strategie, inteligence, poznání…
Náš penzion stojí hned vedle kavárny.
Uvnitř to není ani trochu útulné, proto Jonáš rozhodne, že si tam jen hodíme věci
a půjdeme se projít.
„Paní starostka se s tebou chtěla
osobně přivítat. Jenže teď to asi nepůjde. U sklárny se pořádá meeting na
protest proti tomu, aby tam vznikly byty.“
Ne, že by to byl důvod, abych se tam
hnala také, ale zajímá mě ten komín, a proto souhlasím.
Budova sklárny je obehnaná cihlovou
zdí vysokou dva metry a sedm centimetrů. Nedaleko vchodu je do ní vytesáno číslo
1414. Zeď je poměrně velká, za ní vykukují střechy několika budov, některé jsou
vzájemně propojeny. I ty působí velmi staře, o to víc mě překvapuje, že ani
objekty za
ní nevypadají právě udržované, spíš
jsou na spadnutí, což vzhledem k datu na zdi nechápu. V Tel Avivu by ji takhle pustnout
nenechali. To si ale nechám pro sebe, protože již vím, že podobné úvahy na
Čechy působí, jako že se vyvyšuji.
A já se vskutku vyvyšuji. Protože jsem
výjimečná. Není moje chyba, že to lidi buď nechápou, nebo je to rozčiluje.
V obou případech si mou mimořádnost s
oblibou pletou s postižením.
© Ivana Obermannová, 2017
ISBN 978-80-267-0897-1
Žádné komentáře:
Okomentovat